Téma: 

podmět holý


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

PODMĚT

Druhy podmětu

Podmět může být ve větě vyjádřený, což znamená, že ve větě je přímo nazván původce nebo nositel děje, vlastnosti nebo stavu.

Podmět také může být nevyjádřený, což znamená, že ve  větě není přímo uvedený. V takovém případě rozlišuje tři typy nevyjádřeného podmětu: podmět nevyjádřený známý z předcházející věty, podmět nevyjádřený zřejmý z  určitého tvaru slovesa, podmět všeobecný. Podmět všeobecný se týká přesněji nepojmenovaných osob.

Příklady:

Podmět vyjádřený - Pes vrčel na souseda

Podmět nevyjádřený

  1. známý z předcházející věty - Babička sbírala houby. Našla jich mnoho.
  2. zřejmý z tvaru slovesa - Každý den běháme kolem hráze.
  3. všeobecný - V rádiu mluvili o autonehodě.

Podmět se také rozlišuje podle toho, zda je dále rozvíjen a  z kolika slov se skládá. Pokud ve větě není podmět rozvíjen, jedná se o podmět holý, pokud ho rozvíjí jiný větný člen, jedná se o podmět rozvitý. Posledním typem je podmět několikanásobný, ten se skládá z více slov (více podmětů)

Příklady:

Podmět holý - Babička pekla koláč.

Podmět rozvitý - Moje babička pekla koláč.

Podmět několikanásobný - Babička a maminka pekly koláč.

Detail odstavce: Druhy podmětu
Zdroj: Podmět
Zveřejněno: 19.1.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

PODMĚT

Podmět latinsky

Větný člen podmět se latinsky nazývá subjectum. Jeho latinský název: subjekt se také hodně využívá.

Detail odstavce: Podmět latinsky
Zdroj: Podmět
Zveřejněno: 19.1.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: určit podmět ve větě kdo ti telefonoval

Prosím o určení podmětu ve větě:kdo ti telefonoval....
Děkuji mockrát

Zdroj: diskuze Určit podmět ve větě kdo ti telefonoval
Odesláno: 8.8.2018 uživatelem Olga Zdražilová
Počet odpovědí: 0

PODMĚT

Co je to podmět

Podmět je část věty, která není na žádném jiném členu mluvnicky závislá. Podmět ve větě vyjadřuje, o kom nebo o čem vypovídá přísudek. Při určování větných členů se na podmět ptáme otázkou prvního pádu Kdo? Co? a přísudkem. Například: Kočka vylezla na plot (= otázka: Kdo vylezl na plot?).

Detail odstavce: Co je to podmět
Zdroj: Podmět
Zveřejněno: 19.1.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Jak určit slovní druh u přísudku?

Rozbor věty: Voda na koupání bude dnes teplá.
Voda - podstatné jméno a podmět
na - předložka
koupání - podstatné jméno
bude - sloveso a přísudek
dnes - příslovce
teplá - přídavné jméno

Zdroj: diskuze Jak určit slovní druh u přísudku?
Odesláno: 5.5.2016 uživatelem Ondra
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

PODMĚT

Rozdíl mezi podnět podmět

Rozdíl mezi podnětem a podmětem není jen v tom jednom zakletém písmenku. Každý výraz znamená něco jiného. Jak již víme, podmět je základní větný člen. Naopak podnět nemá s větnou skladbou nic společného, jedná se o synonymum k výrazům impuls, motiv, návrh popud, pobídka.

Detail odstavce: Rozdíl mezi podnět podmět
Zdroj: Podmět
Zveřejněno: 19.1.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Slova plnovýznamová

Proč větné členy (což jsou podmět a přísudek) jsou slova plnovýznamová ?
př. pes štěkal - pes je zvíře a štěkal je činnost, tak to mají význam
náš i váš pes štěkal - náš, i , váš, - zájmeno a předložka nemají význam ???
Děkuji

Zdroj: diskuze Slova plnovýznamová
Odesláno: 5.9.2016 uživatelem Romana
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

PODMĚT

Podmět a přísudek

Podmět a přísudek jsou skladební dvojicí, která je vyjádřená skladebním vztahem shody (latinsky predikace). Znamená to, že se tyto dva členy shodují v osobě, čísle a ve jmenném rodě. Shoda nastává v okamžiku, kdy je jeden člen závislý na druhém (= řídícím) členu. U podmětu a přísudku je závislým členem přísudek a členem řídícím je podmět. Proto jejich vztah nelze nazvat shoda podmětu s přísudkem. Správný název je přesně obrácený, shoda přísudku s podmětem.

Detail odstavce: Podmět a přísudek
Zdroj: Podmět
Zveřejněno: 19.1.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Určení podmětu ve větě s číslovkou

Dobrý den, paní Misařová,

ve větách, které uvádíte, jde o specifickou formu podmětu, a to o tzv. numerativ neboli genitiv numerativní (existuje například i genitiv záporový: nebylo tam ani človíčka; nebo genitiv partitivní: v řece ubylo vody).

Podoba spojení číslovky a počítaného předmětu je dána slovnědruhovým charakterem číslovky: číslovky jeden, dva, tři, čtyři jsou svou povahou přídavná jména, takže se počítaný předmětý s nimi musí mluvnicky shodovat v pádě a částečně také v rodě a čísle (na drátě seděla jedna vlaštovka; za domem mňoukaly dvě kočky apod.) U ostatních základních číslovek, které mají povahu podstatného jména (tedy číslovky pro hodnoty 5–99 a rovněž neurčité číslovky kolik, několik, tolik), se jako základní prostředek vyjádření kvantovosti ustálil počítaný předmět ve 2. pádě množného čísla (tedy genitiv numerativní: na drátě sedělo pět vlaštovek; za domem mňoukalo několik koček).

Jinými slovy: U podmětu typu pět vozů, šest dívek, deset psů atd. řídí koncovku v přísudku číselný výraz a vyžaduje zakončení přísudku na -o: Pět vozů bylo odtaženo na záchytné parkoviště. Šest dívek nepřineslo omluvenku. Jsou-li podmětem výrazy jako desítky, stovky, tisíce, miliony, miliardy, píšeme v příčestí -y, u výrazu tisíce lze zvolit i koncovku -o: Stovky fanoušků se rozburácely na tribunách. Tisíce lidí se sešly (i sešlo) na náměstí.

A jednoduché shrnutí na závěr: Genitiv numerativní je výsledkem historického vývoje a nemá žádnou významovou funkci, je to čistě formální pravidlo. Číslovka je v tomto případě chápána jako přívlastek kvantitativní. Jako podmět tedy označte v těchto případech podstatné jméno ve druhém pádě (tj. v genitivu), abych byla naprosto konkrétní, ve Vašich větách to bude žáků, dívek.

P.S. Je ale možné, že na základní škole nebude chybou jako podmět označit celé spojení, tedy pět žáků, deset dívek.

Zdroj: diskuze Určení podmětu ve větě s číslovkou
Odesláno: 16.8.2017 uživatelem Jana Válková
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

PODMĚT

Cvičení na podmět a přísudek

Určete podmět a jeho druhy:

1. Na podzim vlaštovky odlétají do  teplých krajin.

Podmět: [select,na podzim,vlaštovky,odlétají,do krajin,teplých,nevyjádřený 2]

Druh podmětu: [select,vyjádřený,známý z předchozí věty,zřejmý z určitého tvaru,všeobecný,1]

Druh podmětu:


2. Stromy i tráva se ohýbaly v silném větru.

Podmět:

Druh podmětu: [select,vyjádřený,známý z předchozí věty,zřejmý z určitého tvaru,všeobecný,1]

Druh podmětu:


3. Zítra budeme péct cukroví.

Podmět:

Druh podmětu: [select,vyjádřený,známý z předchozí věty,zřejmý z určitého tvaru,všeobecný,3]

Druh podmětu:


4. Malé kotě lízalo mléko z misky.

Podmět:

Druh podmětu: [select,vyjádřený,známý z předchozí věty,zřejmý z určitého tvaru,všeobecný,1]

Druh podmětu:


5. Chlapci uklízeli v dílně nářadí do  skříněk.

Podmět:

Druh podmětu: [select,vyjádřený,známý z předchozí věty,zřejmý z určitého tvaru,všeobecný,1]

Druh podmětu:


6. Počasí hlásili po zprávách.

Podmět:

Druh podmětu:

Druh podmětu:


7. Na obloze se rozzářily hvězdy. Svítily celou noc.

Podmět:

Druh podmětu: [select,vyjádřený,známý z předchozí věty,zřejmý z určitého tvaru,všeobecný,2]

Druh podmětu:


8. Kosi i vrabci se slétali ke  krmítku.

Podmět:

Druh podmětu: [select,vyjádřený,známý z předchozí věty,zřejmý z určitého tvaru,všeobecný,1]

Druh podmětu:


9. Venku foukal studený vítr.

Podmět:

Druh podmětu: [select,vyjádřený,známý z předchozí věty,zřejmý z určitého tvaru,všeobecný,1]

Druh podmětu:


10. V oboře se pásli jeleni a laně.

Podmět:

Druh podmětu: [select,vyjádřený,známý z předchozí věty,zřejmý z určitého tvaru,všeobecný,1]

Druh podmětu:


Detail odstavce: Vedlejší věta podmětná
Zdroj: Podmět
Zveřejněno: 19.1.2016

SHODA PŘÍSUDKU S PODMĚTEM

Chytáky se shodou přísudku s podmětem

(Shoda podmětu s přísudkem)

Komplikací při určování koncovky v přísudku může být, že špatně určíte podmět.

Například: Tisíce lidí skandovaly (podmět: rod mužský neživotný). Čety vojáků pochodovaly (podmět: rod mužský neživotný). Rodiče zběsile pobíhali (podmět: rod mužský životný). Lidičky se zastavovali na ulicích (podmět: rod mužský životný).

Problematická mohou být i podstatná jména, která jsou zároveň životná, ale i neživotná. Jejich životnost se určí podle jejich koncovek. Příkladem problematických dvojic jsou: ledoborci x ledoborce, mikrobi x mikroby, slanečci x slanečky, ukazatelé x ukazatele, uzenáči x uzenáče, dni x dny x dnové.

Ledoborci se ztratili ve tmě (životný). X Ledoborce vypluly z přístavu (neživotný).

Mikrobi byli všude (životný). X Mikroby byly zkoumány vědci (neživotný).

Slanečci nám chutnali (životný). X Slanečky nám chutnaly (neživotný).

Ukazatelé stáli u cesty (životný). X Ukazatele se zřítily (neživotný).

Uzenáči zůstali na talíři (životný). X Uzenáče zůstaly na talíři (neživotný).

Dni se krátily (neživotný). Dny se krátily (neživotný). Dnové se krátili (životný).

Detail odstavce: Chytáky se shodou přísudku s podmětem
Zdroj: Shoda přísudku s podmětem
Zveřejněno: 6.1.2016

JAK SE PTÁME NA SLOVNÍ DRUHY

Slovesa

Pátým slovním druhem jsou slovesa, která vyjadřují, děj, činnost, stav. Ptáme se na ně: CO PODMĚT DĚLÁ?

Příklad: Kočka leze přes plot (CO DĚLÁ KOČKA?).

Detail odstavce: Slovesa
Zdroj: Jak se ptáme na slovní druhy
Zveřejněno: 18.11.2015

VĚTNÉ ČLENY - PŘEHLED

Určování větných členů

Ve větě je vždy nutné nejprve určit přísudek (Co dělá podmět?) a pak podmět(Kdo? Co?) Podmět nemusí být ve větě vyjádřen přímo, pokud je znám z kontextu, jedná se tedy o podmět nevyjádřený. Například: Přijeli jsme do Prahy. (Kdo? Co? = MY).

Ve větě se pak určuje, co rozvíjí podmět, například přívlastky či doplněk. Přívlastky poznáme tak, že se na ně zeptáme: Jaký? Který? Čí? Přívlastek shodný stojí před podstatným jménem, často se jedná o přídavné jméno, zájmeno, číslovku. Přívlastek neshodný stojí za podstatným jménem a často je tvořen jiným podstatným jménem (lavička z betonu). Podstatné jméno je vždy rozvíjené přívlastkem!

Předmět se ve větě pozná tak, že se na něj dá zeptat pádovými otázkami kromě 1. pádu (ten náleží k podmětu). Pokud se dá na větný člen zeptat pádovými otázkami a zároveň i otázkou některého příslovečného určení, tak přednost má vždy příslovečné určení. Příklad: šel k lesu (ke komu čemu x kam = přednost má KAM).

Doplněk se ve větě pozná tak, že se vztahuje ke dvěma větným členům, například k podmětu a přísudku: Lékař se cítil unavený. (unavený lékař x cítil se unavený)

U příslovečných určení je potřeba si zapamatovat otázky, které se k těmto větným členům uvádějí.

Detail odstavce: Určování větných členů
Zdroj: Větné členy - přehled
Zveřejněno: 25.11.2015

PODMĚT

Jaké slovní druhy mohou být podmětem

Nedá se říci, že podmětem je vždy podstatné jméno, neboť podmět může být vyjádřen i jinými slovními druhy. Podmětem může být podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, číslovka, sloveso, příslovce, částice i citoslovce. U podmětu tvořeného slovesem je třeba zdůraznit, že sloveso musí být v infinitivu.

Příklady:

Podstatné jméno - Dívky se rozeběhly směrem k lesu.

Přídavné jméno - Nemocný chtěl co nejdříve opustit nemocnici.

Zájmeno - My na křivdu nezapomeneme.

Číslovka - Dva se zúčastnili běžeckého závodu.

Sloveso - Slyšet operu naživo bylo mým velkým snem.

Příslovce - Rychle a levně je heslem našeho podniku.

Částice - Její ano zaznělo obřadní síní.

Citoslovce - Hlasité žbluňk se ozvalo u rybníka.

Detail odstavce: Jaké slovní druhy mohou být podmětem
Zdroj: Podmět
Zveřejněno: 19.1.2016

DRUHY VEDLEJŠÍCH VĚT

Vedlejší věta podmět

Vedlejší věta podmětná vyjadřuje podmět věty řídící, věta řídící tvoří přísudkovou část. Nejčastěji je uvozena vztažnými zájmeny kdo, co, nebo spojkami že, aby, kdy.

Ukázky použití

Není mi známo, kdo přijde na oslavu.

Potěšilo mě, co pro mě udělal.

Líbilo se mi, že na mě nezapomněl.

Bylo mu řečeno, aby si s sebou nebral lyže.

Nebylo mi sděleno, kdy dorazí na chatu.

Detail odstavce: Vedlejší věta podmětná
Zdroj: Druhy vedlejších vět
Zveřejněno: 21.10.2015

DIKTÁTY NA HLÁSKOVÉ SKUPINY MĚ / MNĚ

1. Souhrnné cvičení na mě/mně

Rozumně mně vysvětlil podmět a přísudek.

Při filmu mě přepadl směšný nápad.

Při zkoušení náhle zcela zapomněl poloměr Země.

Maminka mně před spaním jemně naklepávala měkké polštáře.

O své pohromě mě informoval skromně a dojemně.

Pád měděného nádobí mě vyděsil.

Zapomnětlivý ředitel mě dvakrát odměnil.

V Kroměříži vítali tamější obyvatelé nesmělého režiséra.

Setkání s domnělým vrahem mě velmi trápilo.

Náhle ztemnělá obloha mě náramně vyděsila.

Detail odstavce: 1. Souhrnné cvičení na mě/mně
Zdroj: Diktáty na hláskové skupiny mě / mně
Zveřejněno: 8.7.2017

PRAVOPIS MY / MI

Vysvětlení

Osobní zájmeno MY vyjadřuje podmět v množném čísle, a tím v podstatě určuje, že podmětem je skupina osob, do které patřím i já (my všichni včetně mě). Například: My (= naše skupina) se v lese neztratíme. My (naše skupina včetně mě) nemáme rádi lež.

Zájmeno MI je variantou výrazu mně. Zájmeno MI se tedy používá v 3. pádu u osobního zájmena já (komu? Čemu? Mně/mi). Zájmeno mi nikdy není podmětem vzhledem k pádům, ke kterým se vztahuje. Například: Půjč mi (= mně; mé osobě) tužku. Nelíbí se mi (mně; mé osobě) tvé lhaní.

Detail odstavce: Vysvětlení
Zdroj: Pravopis my / mi
Zveřejněno: 18.11.2015

DIKTÁTY NA HLÁSKOVÉ SKUPINY MĚ / MNĚ

1. Diktát na slova obsahující hláskové skupiny mě/mně

Soukromě mi předal slíbenou odměnu.

Děj knihy se odehrává blízko Jaroměře.

Tatínek mě huboval, protože zapomněl na své průměrné známky ze základní školy.

Tamější obyvatelé se chystali do ztemnělého lesa.

Celou noc náramně hřmělo.

Při zatmění Slunce děti oněměly.

V hymně zapomněl celou sloku.

Podvědomě se obával výsměchu.

Po pádu teploměr proměnil svůj vzhled.

Žáci ve větě hledali podmět a přísudek.

Detail odstavce: 1. Diktát na slova obsahující hláskové skupiny mě/mně
Zdroj: Diktáty na hláskové skupiny mě / mně
Zveřejněno: 8.7.2017

VĚTNÉ ČLENY - PŘEHLED

Přehledná tabulka větných členů


Název

Zkratka

Otázka

Příklad

PODMĚT

PO

Kdo? Co?

Auta přijela na křižovatku.

PŘÍSUDEK

Co dělá podmět?

Auta přijela na křižovatku.

PŘEDMĚT

PT

Pádové otázky kromě 1. pádu

Myslivec viděl lišku.

PŘÍVLASTEK SHODNÝ

PKS

Jaký? Který? Čí?

Dřevěná tyč spadla.

PŘÍVLASTEK NESHODNÝ

PKN

Jaký? Který? Čí?

Tyč ze dřeva spadla.

DOPLNĚK

DO

Rozvíjí 2 větné členy

Pes ležel vyčerpaný.

PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA

PUM

Kde? Kam? Kudy? Odkud?

Šel do lesa.

PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU

PUČ

Kdy? Jak dlouho? Jak často? Od kdy? Do kdy?

Včera šel do lesa.

PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU

PUZ

Jak?

Tvářil se vesele.

PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ PŘÍČINY

PU PŘÍČINY

Proč? Z jaké příčiny? Z jakého důvodu?

Díky tréninku vyhrál závod.

PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČELU

PU ÚČELU

Proč? Za jakým účelem?

Kvůli nemoci nešel do školy.

PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍRY

PU MÍRY

Kolik? Jakou měrou? Jak moc? Do jaké míry?

Děda byl velmi nemocný.

PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ PODMÍNKY

PU PODMÍNKY

Za jaké podmínky?

Za deště zůstaneme doma.

PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ PŘÍPUSTKY

PU PŘÍPUSTKY

I přes co?

I přes zákaz šel ven.


Detail odstavce: Přehledná tabulka větných členů
Zdroj: Větné členy - přehled
Zveřejněno: 25.11.2015

SHODA PŘÍSUDKU S PODMĚTEM

Shoda přísudku s podmětem

(Shoda podmětu s přísudkem)

Vysvětlení shody přísudku s podmětem

Podmět v množném čísle

Koncovka příčestí minulého

Příklad

Rodu mužského životného

-i

Koně běželi po poli.

Všeobecný

-i

V televizi vysílali zprávy.

Rodu mužského neživotného

-y

Domy byly zbořeny.

Rodu ženského

-y

Zebry se proháněly krajinou.

Rodu středního

-a

Města zářila ve tmě.

Několikanásobný podmět v  množném čísle:

Alespoň 1 člen je rodu mužského životného

-i

Chlapci a dívky jeli na tábor.

Žádný člen není rodu mužského životného

-y

Učitelky a děti se vydaly do  zoologické zahrady.

Všechny členy jsou rodu středního v  množném čísle

-a

Selátka a telata byla zavřena na  malém prostoru.

Několik členů je rodu středního a  alespoň jeden je v jednotném čísle

-y

Kůzlata a hříbě se proháněly pastvinami.

Shoda přísudku s podmětem a nevyjádřený podmět

Psaní koncovek v přísudku může komplikovat situace, kdy je ve větě podmět nevyjádřený. V takovém případě je důležité, jestli je podmět známý z předchozí věty, jestli se dá určit podle oslovení ve větě, jestli se dá odvodit z  kontextu.

Předcházející věta

Nevyjádřený podmět

Z přecházející věty

-i

Malíři namalovali řadu obrazů.

Rozhodli se uspořádat výstavu.

-y

Ženy nakoupily potraviny.

Uvařily z nich večeři.

-a

Hříbata volně pobíhala.

Zaběhla se do lesa.

U oslovení je situace těžší. Je potřeba si uvědomit, jestli podmětem jsou jenom oslovované osoby, pak se koncovka přísudku určuje podle jejich rodu. Například: Holky, co kdybyste přišly na návštěvu? Chlapci, měli byste se  učit. Děvčata, mohla byste mi pomoci?

Pokud se ale oslovují osoby ženského rodu, ale do podmětu se řadí i osoba rodu mužského životného, píše se v koncovce u přísudku -i. Například: Holky, co kdybychom si zahráli fotbal?

Důležité také je, jestli se mluvčí řadí do podmětu a jestli je to muž nebo žena. Například: žena: Holky, co kdybychom zašly na výstavu? Muž: Holky, co kdybychom šli do kina?

Mimotextový kontext to jsou okolnosti, které známe jen my (=mluvčí), ale nejsou nikde v textu zapsány. Používá se třeba v okamžiku, kdy píšeme někomu zprávu/dopis. Pokud je mluvčím žena a píše jiné ženě, píše se v koncovce přísudku -y, pokud se do podmětu nezařadí i muž, například: Mohly bychom zajít na večeři (jen ty dvě ženy). Pokud do podmětu zařadí i muže: Mohli bychom zajít na večeři (je jasné, že bude přítomen i muž).

Detail odstavce: Shoda přísudku s podmětem
Zdroj: Shoda přísudku s podmětem
Zveřejněno: 6.1.2016

SLOVNÍ DRUHY

Přehled slovních druhů

Ohebné slovní druhy

1. Podstatná jména = substantiva

  • vyjadřují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, stavů a vztahů
  • skloňují se
  • můžete se na ně zeptat pádovými otázkami (viz níže)
  • příklady: žákyně, krokodýl, kolo, žárlivost, plavání
  • určujeme u nich:
    • rod (mužský životný, mužský neživotný, ženský, střední)
    • číslo (jednotné, množné; dříve ještě dvojné)
    • pád (1. kdo, co; 2. koho, čeho; 3. komu, čemu; 4. koho, co; 5. oslovujeme, voláme; 6. (o) kom, (o) čem; 7. kým, čím)
    • vzor (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce; žena, růže, píseň, kost; město, moře, kuře, stavení)
  • mohou být: abstraktní (láska), či konkrétní (obecná – dívka, či vlastní – Dita); pomnožná (kalhoty), hromadná (uhlí), látková (sůl)

2. Přídavná jména = adjektiva

  • vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jevů označených podstatnými jmény
  • ptáme se na ně: jaký, který, čí

  • skloňují se, dají se i stupňovat (pravidelně: krásný, krásnější, nejkrásnější; či nepravidelně: dobrý, lepší, nejlepší)
  • mají tvar podle podstatných jmen
  • můžete se na ně zeptat otázkami: jaký (jaká, jaké), který (která, které), čí
  • příklady: protivný, chytrá, letní, strýcův, Klářino
  • určujeme u nich:
    • pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
    • druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
    • vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
  • přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)

3. Zájmena = pronomina

  • zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
  • shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
  • příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
  • určujeme u nich:
    • druh (osobní –, přivlastňovací – moje, ukazovací – ten, tázací – kdo, vztažná – jenž, neurčitá – někdo, záporná – nic)
    • rod (mužský, ženský, střední = rodová: on, ona, ono; nebo bezrodá = jeden tvar stejný pro všechny rody: já, kdo)
    • číslo (jednotné, množné)
    • pád (7. pádů jako u podstatných jmen)

4. Číslovky = numeralia

  • vyjadřují počet nebo pořadí, jsou to slova číselného významu
  • dělí se na určité (vyjadřují přesný počet, lze je nahradit číslicí: pět, pátý) a neurčité (několik)
  • podle toho, jak se na číslovku zeptáte, poznáte její druh:
    • kolik? – základní: deset, několik
    • kolikátý? – řadová: desátý, několikátý
    • kolikerý? kolikery? – druhová: desaterý, desatery, několikerý, několikery
    • kolikrát? kolikanásobný? – násobná: desetkrát, desetinásobný, několikrát, několikanásobný
  • většina číslovek se skloňuje
  • určujeme u nich: pád, číslo, rod, druh, vzor
  • další příklady: jedna, dvacet osm, patnáctý, několikáté, málo

5. Slovesa = verba

  • vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu; označují, co osoby, zvířata a věci dělají nebo co se s nimi děje
  • příklady: běžím, zabečel, směj se, bude malovat, rozbřesklo se, hladit
  • časují se
  • určujeme u nich:
    • osobu – 1. já čtu, 2. ty čteš, 3. on, ona, ono čte; 1. my čteme, 2. vy čtete, 3. oni, ony, ona čtou
    • číslo – jednotné (čtu), množné (čtou)
    • čas – přítomný (čtu), minulý (četl jsem), budoucí (budu číst)
    • způsob – oznamovací (čtu), podmiňovací (přítomný ⇒ četl bych; minulý ⇒ byl bych četl), rozkazovací (čti, čtěme, čtěte)
    • rod – činný (činnost vykonává podmět: Lenka čte dopis.) a trpný (činnost nevykonává podmět: Dopis je čten.)
    • vid – dokonavý (děj je hraničený v minulosti: přečetl jsem, nebo v budoucnosti: přečteme) a nedokonavý (děj je neohraničený, probíhající v minulosti: četl; v přítomnosti: čte, nebo v budoucnosti: bude číst)
    • třídu – 5 tříd podle zakončení 3. osoby čísla jednotného (nepravidelná: být, jíst, vědět, chtít)
    • vzor – každá třída má své vzory
  • slovesné tvary mohou být:
    • určité (vyjadřují osobu, číslo, čas a způsob), nebo neurčité (infinitiv, přechodníky, příčestí)
    • jednoduché (čtu), nebo složené (obsahují pomocné sloveso být: budu číst)

Neohebné slovní druhy

6. Příslovce = adverbia

  • ptáme se na ně pomocí slov: kdy, kde, kam, jak, proč, nač

  • vyjadřují různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností, a to:
    • místo – ptáme se kde?, odkud?, kudy?, kam? – doma, shora, tudy, dolů
    • čas – ptáme se kdy?, odkdy?, dokdy? – včera, odmalička, stále
    • způsob – ptáme se jak? – pěkně, dobře, potichu
    • míru – ptáme se jak moc? – velmi, zcela
    • příčinu – ptáme se proč? – proto, schválně
  • stupňují se – 3 stupně: 1. zdravě, 2. zdravěji, 3. nejzdravěji; nebo nepravidelně: dobře – lépe, brzy – dříve)
  • některá příslovce vznikla ustrnutím jmenných tvarů (úhrnem, kolem), nebo slovesných tvarů (kleče, stoje), nebo spojením předložky a jiného slova = příslovečná spřežka (z ticha = zticha, na večer = navečer)

7. Předložky = prepozice

  • vyjadřují podobné bližší okolnosti jako příslovce (místo, čas, způsob, příčinu), ale teprve ve spojení se jmény, jejichž pád řídí (vytvářejí takzvanou předložkovou vazbu); leží tedy před slovem
  • příklady: s, u, ke, od, pod, před, vedle, naproti
  • podle původu se dělí na:
    • vlastní – původní, mají jen význam předložek (v, do, s, pro, při)
    • nevlastní – nepůvodní, mohou být i jiným slovním druhem (příslovcem nebo podstatným jménem: vedle, místo)

8. Spojky = konjunkce

  • slouží ke spojování větných členů (respektive slov) a vět
  • samostatné nejsou větnými členy
  • dělí se na:
    • souřadicí – spojují souřadně spojené věty nebo větné členy: a, i, ani, nebo, ale, však, neboť, proto, a tak, ...
    • podřadicí – připojují větu závislou k větě řídící: že, protože, když, aby, ačkoli, i když, přestože, jelikož,...
    • další informace o spojkách: spojky.

9. Částice = partikule

  • jsou slova velmi podobná a blízká spojkám, větné členy nebo věty však nespojují, ale zpravidla věty uvozují (ať, nechť, kéž, což, copak)
  • naznačují druh vět (otázka, rozkaz), nebo vyjadřují postoj mluvčího k větě či výrazu, mají citové zabarvení (překvapení)
  • nejsou ve větě větnými členy
  • úlohu částic mohou mít i jiné slovní druhy (spojky: a, aby; příslovce: tak, snad)
  • příklady: Že by nepřišla? Ale to je překvapení! Ať mě moc neštve.

10. Citoslovce = interjekce

  • vyjadřují nálady, city (hurá, ach, ouvej, fuj) a vůli mluvčího (hop, hej, nu, hybaj) nebo naznačují hlasy a zvuky (haf, bú, mlask, frr, prásk, chacha)
  • ve větě nejsou větným členem, často se ve větě oddělují čárkou (Haló, je tam někdo?)
  • někdy mohou nahrazovat slovesný přísudek (Myška šup do díry.)

Detail odstavce: Přehled slovních druhů
Zdroj: Slovní druhy
Zveřejněno: 14.3.2015

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

Obsah

Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.

Týden v Tichém domě

Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.

Ukázka:

Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.

I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“

Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -

Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.

Pan Ryšánek a pan Schlegl

Neruda popisuje restauraci u Štajniců. Byla to jediná restaurace, která měla vchod přímo do ulice. Chodili tam, ale hlavně profesoři a úředníci. Do této restaurace chodili i Ryšánek se Schleglem. Seděli u jednoho stolu, ale vzájemně se nenáviděli – kvůli ženě, oba milovali tu samou. Žena byla nejprve s Ryšánkem, ale vzala si Schlegla, měli spolu dceru a žena zemřela. Ryšánek zůstal nakonec starým mládencem. Schlegl byl obchodník se železem a Ryšánek s kanafasem. Sedávali naproti sobě, ale ignorovali se. Jednou ale Ryšánek nepřišel, dostal zápal plic. Ten večer bylo vše jinak. Schlegl se choval společensky. Bavil se. Každý si říkal, jak je zlý, když přeje Ryšánkovi tu smrtelnou nemoc. Schlegl se tak choval stále až do té doby, než se Ryšánek uzdravil a přišel opět do restaurace. Seděli proti sobě a mlčeli. Ryšánek si zapomněl váček s tabákem. Sklepník mu pro něj běžel. Schlegl poprvé promluvil na Ryšánka a nabídl mu svůj. Ten ale mlčel. Sklepník přinesl jeho váček. Ryšánek promluvil na Schlegla. Začali si povídat a od té doby nepřátelství zmizelo. Usmířili se.

Ukázka:

Vůbec se dnes choval pan Schlegl rozhodně jinak než jindy. Jindy přibitý k svému místu jako voják ku své strážní budce, dnes toulavý, neposedný. I do kulečníku se dal s panem Köhlerem, kupcem. Měl štěstí při každé partii až po doublé, a přiznám se, že jsem mu to skoro přál, že zakončujícího doublé nesvedl ani jednou a zde že ho pan Köhler vždycky pak dohonil.
Pak zas usedl, kouřil a pil. Když někdo k němu přistoupil, mluvil pan Schlegl hlasitěji a v delších větách než kdy jindy. Neušlo mně ani nejmenší jeho hnutí, viděl jsem jasně, že má vnitřní potěšení, že nemá nejobyčejnějšího soucitu s nepřítelem v chorobě, zprotivil se mně.
Několikrát šlehnul jeho zrak obloukem ku kredenci, u níž seděl pan štábní lékař. Zajisté že by mu ruku stiskl, jen aby si nedával s tím nemocným příliš mnoho práce. Zlý člověk, rozhodně zlý.

Přivedla žebráka na mizinu

Na Malé Straně žebral pan Vojtíšek. Byl starý, ale lidé ho měli rádi. Byl hodný a vždy chodil upravený, jak nejvíc to šlo. Lidé mu dávali peníze, nechávali ho u sebe jíst a povídali si s ním. Jednou vyšel Vojtíšek z kostela a posadil se na schod. V tom k němu přišla žebračka, které se říkalo Milionová (protože tvrdila, že Bůh oplatí darovanou almužnu milionkrát). Přisedla si k panu Vojtíškovi. Snažila si být na něj milá, protože věděla, že lidé mají Vojtíška rádi a on nežije v takové nouzi jako ona, a tak s ním chtěla žít. Vojtíšek ale mlčky odešel. Po Malé Straně se začalo povídat, že Vojtíšek není žebrák, ale boháč se dvěma domy pod Hradem. Muži se zlobili a cítili se uraženi. Ženy ale odmítaly uvěřit. Ale nakonec uvěřily, záviděly Vojtíškovým dcerám. Nikdo nechtěl Vojtíškovi cokoliv dát, všude ho jen odbývali. Jinde žebrat nemohl, protože ho neznali. Lidé po něm akorát chtěli půjčit peníze, ale on žádné neměl. Jen osmiletý Neruda mu občas dával tajně peníze. Ale to panu Vojtíškovi nestačilo, a tak ho jednou našli zmrzlého u kasáren. Měl na sobě jen roztrhané kalhoty a kabát. Tak skončil chudý Vojtíšek.

Ukázka:

On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku dne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarevné látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned ochotně svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tentokráte dosti mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k Sv. Mikuláši na půldvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda.

O měkkém srdci paní Rusky

Na Malé Straně zemřel jeden z nejbohatších obchodníků Velš. Miloval svůj obchod, každého zákazníka by rád sám obsloužil. Na jeho pohřeb přišlo hodně lidí, ale že neměl žádné blízké příbuzné, nikdo tam neplakal. Až přišla paní Ruska a rozbrečela se. Jenže pak začala pomlouvat ženu pána Velše a nakonec i jeho. Policejní důstojník, který se pohřbu účastnil, ji vyvedl, aby dál nekazila pohřeb. Pozval ji na policejní ředitelství. Tam ji zakázal chodit na pohřby. Ale paní Ruska ráda plakala, a tak to vyřešila po svém. Koupila si dům u Újezdské brány, na místě, kudy musel chodit každý smuteční pochod. A tak při každém pohřbu vyšla jen před dům a zaplakala si.

Ukázka:

Paní Ruska se protlačila až ku katafalku. Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. Z ramenou ji splývala hedvábná černá mantila, černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a upřímnou tvář. Hnědé její oči zahleděly se do tváře nebožtíkovy. Zatrhlo jí to obličejem, rty se jí začly chvít, bohaté slzy vyhrkly. Těžce zaštkala.
Utřela si bílým šátkem rychle oči i ústa. Teď pohlédla na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala; byla-li, jak se podobalo, z Prahy, musila být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí, že po německu, neboť v národním ohledu byla Malá Strana tenkrát skutečně levou Prahou.
„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ pravila paní Ruska, „jako by byl živ, tu leží a usmívá se,“ a zase stírala řinoucí se slzy. „šel a nechal nás tu - nechal tu také všecku svou zámožnost - smrt je zlodějka, je.“

Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo zbořeno

Malý Neruda a jeho tři kamarádi se rozhodli zničit Rakousko. Dali si jména historických osobností Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husí. Koupili si bambitku a jednoho známého Prokop požádal o nakoupení prachu. Měli plán: nejprve podrobit citadelu na Mariánských hradbách, poté vyhlásit revoluci a s lidmi, kteří se k nim přidají, dobýt Prahu a nakonec zničit Rakousko za pomoci Maďarů, a ty pak taky zničit. Věděli už, i kde svedou bitvy (Moravské pole). Rozhodli se, že jim pomůže Pohorák. A tak si domluvili předávku prachu před citadelou. Čím víc se blížil ten den, tím měli všichni větší strach, ale nechtěli to dávat najevo. Nastal ten den. Neruda se vydal sklesle na cestu, ale rozveselil se, když si vzpomněl na dívku, kterou měl rád. Usedl před citadelou a otevřel knihu – krycí manévr. Pozoroval vojáky, jak se vrací ze cvičiště. Doufal, že žádný jeho kamarád nepřijde. Ale pak postupně přicházeli a on ztrácel naději. Dva chlapci stáli sami a v tom vyšel z citadel sluha, na kterého zapomněli. Naštěstí odběhl pro cigarety, na které mu dali peníze. Bylo poledne a Pohorák nikde. V tom přiběhl Prokůpek, že Pohoráka odvádějí na policejní stanici. Chlapci utekli. Neruda se běžel podívat, jestli je to pravda. Byla. Pohoráka odvedli, protože se za chlapců peníze na prach opil a nechtěl zaplatit párky, které si koupil. Zaplatil je. Ten den neprodal jediné kuře. A když se o pár dnů později Prokop Holý zeptal, kam dal těch 6 zlaťáků, Pohorák tvrdil, že žádné neměl.

Ukázka:

Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak.

Psáno o letošních Dušičkách

Slečna Mary chodila každý rok na Dušičky na hřbitov. Vždy sebou brala tři věnce a jedno pětileté dítě. To vždy nechala běhat po hřbitově a belhala se za ním. Jakmile se přiblížilo k hrobu jednoho z těch, kterým dávala věnec, zastavila ho a pomodlila se. Dávala je na hrob Cibulky (uměl francouzsky, pil a byl nabručený) a Rechnera (šikovný, ale líný). Protože když jí bylo 30, nepoznala stále lásku. Věděla, že zemře neprovdána, kdysi se jí to zdálo. Lidé jí říkala Tlustá Mary. A tak ji překvapilo, když jí jednou přišel dopis. Ve kterém jí Cibulka žádal o ruku a vyznával jí lásku. Šla za svou nejlepší přítelkyní, ta jí řekla, ať si to rozmyslí. Ale za 14 dní ji přišel další dopis. Od Rechnera. I on si ji chtěl vzít. Mary nevěděla co dělat. Ale nakonec se rozhodla pro Cibulku. Další dopis – Rechner se dozvěděl, že jí chce Cibulka, a tak se jí vzdal. Ale to samé jí napsal Cibulka. Mary to mrzelo, ale věřila, že jí Cibulka opravdu miluje, a tak přijde. Nepřišel. A vždy když jí potkali, Mary klopila oči, zatímco oni přemáhali smích. Mary zraňovalo, když se o nich dozvídala zlé věci. Rechner zemřel a Mary zase získala naději, ale o 4 měsíce později zemřel i Cibulka. A tak každý rok nosila na hroby věnce a dítě ji pomáhalo, aby nedala přednost žádnému z nich. Třetí věnec nosila ženě, která měla hrob přesně mezi nimi. Tam ho chtěla mít i Mary.

Ukázka

A chodí zas sem tam, kam se děťátku uráčí, až najednou opět někde řekne: „Počkej!“ a přistoupne k jinému hrobu. Zde si počíná zcela zase tak, jak u hrobu prvního, myslím, že ani o minutu není u jednoho z nich dýl. A pak položí druhý oprchalý věnec do šatu k prvnímu, vezme drobnou svou průvodkyni již za ručku a míní: „Je ti už zima, viď? No pojď, aby ses nezastudila. Sedneme si zas do drožky a pojedeme domů. Ráda jedeš, viď?“ Pomalu dojdou k drožce, děvčátko a věnce napřed se vloží dovnitř a pracně pak následuje slečna. Povoz zaúpí, kůň dostane dva tří šlehy, než zabere. A tak se děje rok co rok.

Večerní šplechty

Večer se na Malé Straně scházeli 4 přátelé (Hovora, Kupka, Novomlýnský, Jákl) na střeše domu U Dvou slunců a povídali si. Jednou se dohodli, že téma vymyslí Jákl. Ostatní 3 tam už byli a čekali na něj. Mysleli, že nepřijde, ale přišel. Vymyslel téma: nejstarší vzpomínka.
Jákl vyprávěl, jak, když mu byly asi 2 roky, rodiče odešli a nechali ho doma s husou, aby se nebál. A tak se k ní tiskl. Hovora si vzpomněl, jak byl s otcem v klášteře a všechny jeptišky ho líbaly.
Kupka si pamatoval, jak si jeho děda jednou zazvonil umíráček a pak přišel domů a umřel. Novomlýnský si pamatoval, jak nechtěl opustit dům, když se stěhovali, dokud nevynesli kolébku. A jak, když byl sprostý na sestru, mu mamka nasolila pusu a musel stát u piana.
Všichni se divili, že má Jákl tak dobrou náladu. Řekl jim, že se bude ženit a že je zamilovaný. Ptali se ho, kdo je ta šťastná. Líza dcera krejčího. Miloval ji už 18 let. Zamiloval se do ní už ve škole. Dával to najevo tím, že po ní házel sněhové koule. Dostal od ní chleba s pomazánkou. Ale pak ji 15 let neviděl. Až 1. května ji vzal tancovat a doprovodil ji domů. Sešli se a vzala ho k sobě. Ale pak odjela k umírající tetě. A včera se Jákl dozvěděl, že Líza včera porodila kluka. V tom Jákla přerušili kamarádi, když se rozeběhli po střeše za holkami, které je poslouchaly. Jákl seděl na střeše sám.

Ukázka:

Tak co děláte, hoši?“
„Chválím Malou Stranu,“ zpovídal se Hovora.
„Dívám se na měsíc,“ prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem –„
„Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,“ ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!“ V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného. Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? - ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jákl včera u Císařského mlýna topil?“ - a obličej jeho se rozesmál.
„Zcela doopravdy,“ kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně - zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny - to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát, - proto tak chrochtal.“
Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil.

Doktor Kazisvět

Na Malé Straně žil Heribert. Vystudoval medicínu, ale nikdy nikoho neléčil. Jeho otec byl vynikající doktor, a když zemřel, všichni chodili k Heribertovi, ale on přesto nikdy žádného nemocného nepřijal. S lidmi nemluvil, na pozdrav neodpovídal. Byl to pravý samotář. Jednou zemřel zemský rada. Na jeho pohřeb šlo hodně lidí. Vdova byla tak trochu ráda – teď mohla doufat, že se jí začne dvořit radův nejlepší přítel. Doktor, který radu léčil, byl rád, že dostal za tu trochu práce hodně peněz. I nejbližší příbuzný rady byl spokojený, za života mu rada peníze nedával, ale teď mu jich hodně odkázal. Jediný, kdo na pohřbu skutečně smutnil, byl radův nejlepší přítel. Před branou se měla rakev dát na vůz, ale spadla. A všichni spatřili nebožtíka. Zrovna tudy přicházel Heribert. Podíval se na nebožtíka, zkontroloval mu oči a pulz a zjistil, že není mrtev. Nikdo mu to nevěřil, jen radův přítel, radu popadl a rychle ho odvezl domů. Ten den všichni pomlouvali Heriberta. Jaké bylo ale překvapení, když radu uzdravil. Všichni chtěli, aby je léčil on, ale on nechtěl. Nepřijal ani peníze od rady. A klidně žil dál o samotě.

Ukázka:

Doktor Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý nebo bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká "zkažený student", a pozděj se i posmívali: „Ach doktor, ano - ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam.

Hastrman

Na Malé Straně měli všichni rádi pana Rybáře, kterému děti říkaly pro jeho zelené oblečení a lásku k moři Hastrman. Na Malé Straně se povídalo, že je Rybář bohatý. Že našel spoustu drahokamů. Neruda si ho vážil a byl pro to pro něj velký vzor. Rybář měl vždy dobrou náladu a rád citoval francouzského filozofa. Stále nosil klobouk, ale nikdy ho nedal na hlavu. Jednou ho obyvatelé Malé Strany viděli, jak jde k profesorovi a v podpaží nese jednu krabičku, ve které měl mít samé drahokamy. Sám nevěděl, co to je. A když mu řekl profesor, že to nejsou drahokamy, byl překvapený. Poprvé si cestou domů nepískal a měl klobouk na hlavě. Ten den už nevyšel ven. V noci stál u okna a vyhazoval kameny ven, až u toho rozbil skleník. Přišel k němu zeť a řekl mu, že jeho rodině nejde o bohatství, že pro ně jsou ty kameny důležité, protože je Rybář sbíral a oni ho mají rádi. Rybář stál u okna a díval se ven.

Ukázka:

Takto se procházel „hastrman“ - ale ne; neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! - vždy jen po Bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi - poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí - slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“ Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! -

U tří lilií

Hostinec U Tří lilií byl většinou tichý, pouze v neděli, když přišli kadeti a desátnici, obživl. Všichni tancovali a zpívali. Neruda seděl pod arkádami a střídavě pozoroval tanec a zahradu ozářenou bouří. V dálce viděl kosti, vykopávali hřbitov, aby ho přivezli jinam. V sále ho upoutala krásná dívka s nádhernýma očima. Stále tančila, ale s nikým nemluvila. Neruda věděl, že i ona ho pozoruje. V tom přišla do sálu dívka a krásku odvedla. V tom se dívka vrátila a její přítelkyně se zeptala, co se děje. Krásce umřela matka. Dívka vyšla do zahrady a stoupla si vedle Nerudy. Chytil jí záruku a ona se k němu přitiskla. Chtěl ji zbavit smutku.

Ukázka:

Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak se rozhučela mohutná bouře, zapraskal liják, a bouře a liják trvaly až do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádami hostince U Tří lilií, poblíž Strahovské brány. Malý to hostinec, četněji tenkráte navštívený jen vždy v neděli, kdy tu v salónku při pianě bavili se tancem kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod arkádami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salónku jen kratičké oddechy a vždy zas se rozzvonilo znovu.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

Na Malou Stranu se přestěhoval pan Vorel. Otevřel si obchod s krupicí. Jenže na Malé Straně neměli rádi změny. Takže neměli rádi jeho. Protože si dovolil předělat původní dům na obchod. Když zašel do hospody, nikdo s ním nemluvil, i když by si třeba pan Vorel rád povídal. Pak konečně otevřel obchod a těšil se na prvního zákazníka. Dlouho nikdo nešel, až kolem prošla slečna Poldýnka. Vorel ji zatáhl dovnitř, ale protože se předtím nudil, tak kouřil a krám byl plný dýmu. Slečna Poldýnka si vzala krupici a šla. Vorel byl rád za první zákaznici. A tak dal žebrákovi Vojtíškovi jeden dobrák a slíbil mu příští středu další. Ale slečna kouř zveličila a tvrdila, že krupice byla celá od kouře. Vorel neměl žádné zákazníky, chodil k němu jen Vojtíšek, a tak chudnul a více kouřil. Původní majitel chtěl dům zpět, a když se nemohl na Vorla doťukat, nechal vylomit dveře. Tam našli na skobě oběšeného Vorla. Policejní komisař ještě nikdy neviděl tak dobře nakouřenou dýmku.

Ukázka:

Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.
Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé. „jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.

Svatováclavská mše

Malý Neruda byl schovaný v kostele. Viděl, jak jeho matka a kostelník odcházejí. Kostelník zamkl. Neruda tam zůstal. Chtěl vidět mši svatého Václava, kterou prý každou noc prováděl. Měl to od spolehlivého zdroje. Od kostelníka. Neruda se nebál. Neměl čeho, strašidla do chrámu nemohou. Václav bude určitě rád, že se opovážil zůstat v kostele, jen aby ho viděl. Jediné čeho se bál, byli kostelní hlídací psi. Každý hluk ho rušil, a tak nemohl ani číst. Pod okny mu hvízdali oba přátele. Neruda byl šťastný, ale když byli vyhnaní, cítil smutek. V sedm mu začala být zima a měl hlad. Vystoupl nahoru – tam kde hrají hudebníci. Poprvé se mohl nástrojů dotknout, ale cítil ostych. Stejně i u žalmů. Neruda si představoval, jak bude mše vypadat. Téměř usnul, začal cítit strach, rozplakal se. Každý zvuk ho děsil. Od strachu ho tišilo jen to, že někde nad ním je vrabčí hnízdo. Neruda došel k hnízdu a vrabce vytáhl. Přestal cítit strach. Chtěl si ho nechat v ruce, aby neměl strach a neusnul. Přesto usnul. Probudil ho až zpěv. Myslel, že je to mše, ale viděl faráře, matku a tetu, u které měl být přes noc. Matka plakala. On si uvědomil, jak moc jí ublížil, chtěl jít za ní, ale neměl sílu. Čekal před kostelem. Když vyšla, vrhl se jí k nohám a líbila jí ruce.

Ukázka:

Každý snad se nalezal již, alespoň na okamžik, ve prázdném chrámě sám a ví, jak mocně ty rozlehlé, tiché prostory působí na cit. U dítěte, obrazotvorností rozehřátého, očekávajícího věcí naprosto neobyčejných, je dojem ovšem nesmírně stupňován. Čekal jsem chvíli - bila čtvrt - bila půl a zvuk hodin zapadal do chrámu jakóby do tůně - ale nikde u dveří ani nejmenšího ruchu. Neuznali snad právě dnes potřebu střežit chrám? Či pouštěli psy teprv za tmy?

Figurky

Koncipient Krumlovský se nutně potřeboval učit na advokátní zkoušky a rozhodl se přestěhovat na Malou Stranu, věřil, že tam bude mít klid a nebude ho hnát nic do divadel a do hostinců. Navíc se těšil na zpěv slavíka. Našel si podnájem v Oujezdské ulici u konduktora a jeho ženy. Seznamoval se s dalšími nájemníky a stěhoval se. Připravil si seznam zákonů, které se musel naučit a věřil, že se mu bude seznam každý den zkracovat. Po první snídani se rozhodl, že se půjde učit, ale konduktorka ho neustále rušila mluvením. Poté ho vyrušil malíř, který si chtěl prohlédnout obrazy, které mu visely v pokoji. Až poté se mohl učit. K ránu ho vzbudil zpěv slavíků, nejprve se mu to líbilo, ale pak ho to rušilo, až si musel ucpat uši. Ráno proto vstával déle a šel navštívit rodinu malíře. Tam se dozvěděl, že malíř bije svou ženu, když se napije a že o něm paní konduktorka řekla paní malířové, že je hloupý.
Začínal si všímat, že každý den se o něj konduktorka stará čím dál tím méně. Dokonce si radši začal vařit kávu sám, protože ta její byla odbytá a nechutnala mu. Na večeři chodil do hostince. V hostinci sledoval různé lidi. Ráno vstával pozdě, protože pobyl dost času v hostinci. Pomalu ho začínali ostatní nájemníci a pán a paní domácí rozčilovat. V hostinci postupně zjišťoval, že se tam chovají všichni pořád stejně a on se učil méně, než si plánoval. Sousedovic Pepík mu rozbil obraz kuličkami. Zamiloval se do slečny Otýlie. Krumlovský se nevhodně vyjádřil o paní domácí a o nadporučíkovi Rubackém, ten žádal zadostiučinění. Museli se spolu bít. Myslel jen na souboj a neučil se. Souboj zcela nečekaně vyhrál. Uvědomil si, že Otýlii nemiluje a chystal se stěhovat. Už nevěřil, že mu bude na Malé Straně dobře - nevěřil Nerudovým malostranským povídkám.

Ukázka:

Pane doktore a kandidáte!
Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ — korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám.
Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“

Detail odstavce: Obsah
Zdroj: Povídky malostranské
Zveřejněno: 30.6.2016