POHŘEBNÍ ŘEČ VZORY

Ukázky smuteční řeči

Smuteční řeč a její ukázky jsou vidět zde:

• Vzory smutečního projevu
• Smuteční řeč na pohřeb
• Pohřební řeč

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Poradna

V naší poradně s názvem CVICENI NA VZORY DEN VZOR se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Cerna.

Jaký vzor má prosím slovo den?
Dekuji

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Slovo den se skloňuje podle vzoru stroj.
1.pád kdo co - stroj den
2.pád koho čeho - stroje dne
3.pád komu čemu - stroji dni
4.pád koho co - stroj den
5.pád - stroji dni
6.pád o kom o čem - o dni o stroji
7.pád s kým s čím - se strojem se dnem

Zdroj: Příběh Cviceni na vzory den vzor

Smuteční proslov k úmrtí

Mít smuteční projev je velmi náročné, ještě těžší to je v případě, že se jedná o proslov k úmrtí velmi blízké osoby, jako jsou rodiče a sourozenci, děti. Následující dva vzory jsou jen ukázkami, jak je možné sepsat smuteční řeč pro pohřeb rodičů.

Zdroj: Vzory smutečního projevu

Poradna

V naší poradně s názvem CVICENI NA VZORY DEN VZOR se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milda.

Slovo den se skloňuje podle vzoru stroj.
1.pád kdo co - stroj den
2.pád koho čeho - stroje dne
3.pád komu čemu - stroji dni
4.pád koho co - stroj den
5.pád - stroji dni
6.pád o kom o čem - o dni o stroji
7.pád s kým s čím - se strojem se dnem

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Černá.

Moc děkuji za rychlou reakci Černá

Zdroj: Příběh Cviceni na vzory den vzor

Vzory přídavných jmen

Pro tvrdá přídavná jména máme vzor MLADÝ (například urostlý muž, urostlá žena, urostlé dítě); pro měkká přídavná jména je to vzor JARNÍ (například včelí úl, včelí plástev, včelí žihadlo); a konečně pro přivlastňovací přídavná jména jsou to vzory OTCŮV a MATČIN (například Petrův sešit, Klářina kniha, bratrovo dítě, tetini spolužáci). Ale dost teorie, tu už určitě máte v malíčku, pojďte si ji tedy rovnou ověřit v následujících cvičeních.

Zdroj: Test na určování vzorů přídavných jmen

Příběh

V příběhu JEJÍ - CHYBÍ RODY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dobby.

U zájmena "její" chybí odlišné varianty pro vzory - "její" se skloňuje odlišně u jednotného čísla pro mužský životný, mužský neživotný a ženský rod.

viz tabulka z wikislovníku - heslo "její".
Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: Příběh Její - chybí rody

ZÁPORNÁ zájmena

Popírají existenci osoby, zvířete, věci či vlastnosti

Skloňování:

Zájmeno nikdo se skloňuje jako zájmeno ten (viz výše ukazovací zájmena), zájmeno nic, se skloňuje jako zájmeno náš (viz výše přivlastňovací zájmena), zájmena nijaký a žádný se skloňují podle vzoru mladý (viz přídavná jména), zájmeno ničí podle vzoru jarní (viz přídavná jména).

K zapamatování

Skloňování zájmen se všeobecně dělí na adjektivní (vzory přídavných jmen) a zájmenné (tvrdý vzor ten/měkký náš).

Zdroj: Zájmena

Smuteční řeč na pohřbu

Smuteční řeč se může konat ve smuteční síni, kde se pozůstalí rozloučí se zemřelým, kterého často čeká kremace. Pohřební řeč se ale může konat přímo na hřbitově při pohřbívání do země, kde je řeč pronesená před tím, než je rakev zemřelého spuštěna do hrobu.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Příběh

V příběhu POHŘEBNÍ ŘEČ PRO BRATRA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tesařová Eva.

prosím o radu nevím jak zacít ,nechci mluvit že umřel,odešel,opustil,ani nic takového.každý ví že umřel.Mělo by to být takže se vrací na místo kde to měl rád.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: Příběh Pohřební řeč pro bratra

Cvičení na psaní i y na konci slov

Psaní i y na konci slov se v českém jazyce řídí jasně stanovenými pravidly. Vždy je nejprve důležité rozhodnout, jestli se jedná o koncovku u podstatného jména, přídavného jména, zájmena či slovesa. U podstatných jmen se psaní i y řídí vzory podstatných jmen (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce, žena, růže, píseň, kost, město, moře, kuře, stavení). Podle vzoru se pak určuje, jaké i y se vlastně napíše. I u přídavných jmen je potřeba určit vzor, zároveň ale také koncové i závisí na rodu a pádu podstatného jména, k němuž se přídavné jméno vztahuje. U sloves o koncovce vždy rozhoduje rod (a případně životnost) podmětu.

Zdroj: Cvičení na psaní y i

Příběh

V příběhu VZORY SMUTEČNÍHO PROJEVU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Monika.

prosim o vzoru smutecneho projevu pro milovanyho manzela

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: Příběh Vzory smutečního projevu

Mluvnické kategorie podstatných jmen

ROD

Rody podstatných jmen jsou tři: mužský, ženský a střední. Rod se latinsky nazývá genus. Rod mužský (maskulinum) v jednotném čísle poznáme tak, že před podstatné jméno se dá zařadit zájmeno TEN, před podstatné jméno rodu ženského (feminum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TA a před podstatné jméno rodu středního (neutrum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TO.

ČÍSLO

Číslo u podstatných jmen může být jednotné (singulár) a množné (plurál). Existují ale i podstatná jména, u nichž se takto číslo určit nedá, protože je jejich číslo omezené. Latinsky se tyto skupiny nazývají singularia a pluralia.

Podstatná jména, která patří do singularií, jsou v jednotném čísle (ve většině případů množné číslo nelze ani utvořit). Singularita se obvykle týkají jevů, které jsou neohraničené a jedinečné. Pokud se u nich tvoří množné číslo, pak slouží k označení různosti, intenzity a případně opakování. Do singularií patří jména látková, hromadná, abstrakta a unika.

Látková podstatná jména označují materiální jev. Jedná se o nejrůznější soudržné materiály, chemické prvky a podobně. Například: voda, olej, písek, mouka. Pokud se u těchto podstatných jmen utvoří plurál, tak se tím jasně vymezí celek (dvě kávy- tím se myslí dva šálky kávy) případně intenzita (tiché vody).

Podstatná jména hromadná označují jev, který je vnímán jako jednolitý, ale skládá se z fyzicky dělitelných jevů, například: listí (skládá se z jednotlivých listů), nádobí, žactvo, vojsko, mládež, jehličí.

Abstraktní podstatná jména označují nefyzické jevy, často vlastnosti a děje, například nebezpečí, demokracie, moudrost.

Unika jsou podstatná jména, která označují jedinečné jevy, jejichž singulár vyplývá právě z jejich jedinečnosti: Slunce, svět.

Plurália jsou více známá jako jména pomnožná, která mají tvar množného čísla, i když mohou označovat jen jednu věc. Mezi podstatná jména pomnožná se často řadí ty názvy předmětů, které označují věci složené ze dvou částí, například nůžky, kalhoty, brýle. Dále se sem řadí párové orgány a části těla, například plíce a záda; různé nemoci, například spalničky; svátky, například Vánoce; a další běžné předměty, například dveře.

PODSTATNÁ JMÉNA SLOVESNÁ

Zvláštní kategorií u podstatných jmen jsou podstatná jména slovesná, která se tvoří ze slovesného tvaru. Mohou se tvořit ze sloves, která nemají trpné příčestí, takové podstatné jméno se vytvoří přidáním přípony –nutí, například stárnutí. Také se mohou tvořit od sloves v trpném tvaru přidáním přípony –ení, například probuzení.

PÁD

Další mluvnickou kategorií je pád, latinsky casus. Pomocí pádu se v češtině vyjadřují vztahy jednotlivých jmen k přísudku a k dalším větným členům. Pády obvykle mění koncovky podstatných jmen. V českém jazyce je sedm pádů, latinsky nazvaných: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál a instrumentál.

Číslo pádu	Latinský název	Otázky
1. pád	Nominativ	KDO? CO?
2. pád	Genitiv	KOHO? ČEHO?
3. pád	Dativ	KOMU? ČEMU?
4. pád	Akuzativ	KOHO? CO?
5. pád	Vokativ	OSLOVUJEME, VOLÁME?
6. pád	Lokál	O KOM? O ČEM?
7. pád	Instrumentál	KÝM? ČÍM?

VZOR

Poslední mluvnickou kategorií je vzor (latinsky zvaný paradigma). Vzory pomáhají s určováním skloňování podstatných jmen. Jednotlivá slova se přiřazují ke vzorům podle podobných typů. V českém jazyce má rod mužský šest vzorů (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce), rod ženský má čtyři vzory (žena, růže, píseň, kost), rod střední má také čtyři vzory (město, moře, kuře, stavení).

VZORY RODU MUŽSKÉHO

Jednotné číslo
PÁD	PÁN	HRAD	MUŽ	STROJ	PŘEDSEDA	SOUDCE
1. pád	Pán	Hrad	Muž	Stroj	Předseda	Soudce
2. pád	Pána	Hradu	Muže	Stroje	Předsedy	Soudce
3. pád	Pánovi Pánu	Hradu	Muži Mužovi	Stroji	Předsedovi	Soudci Soudcovi
4. pád	Pána	Hrad	Muže	Stroj	Předsedu	Soudce
5. pád	Pane	Hrade	Muži	Stroji	Předsedo	Soudce
6. pád	O pánovi O pánu	O hradu O hradě	O muži O mužovi	O stroji	O předsedovi	O soudci O soudcovi
7. pád	Pánem	Hradem	Mužem	Strojem	Předsedou	Soudcem

Množné číslo
PÁD	PÁN	HRAD	MUŽ	STROJ	PŘEDSEDA	SOUDCE
1. pád	Pánové Páni	Hrady	Muži Mužové	Stroje	Předsedové	Soudci
2. pád	Pánů	Hradů	Mužů	Strojů	Předsedů	Soudců
3. pád	Pánům	Hradům	Mužům	Strojům	Předsedům	Soudcům
4. pád	Pány	Hrady	Muže	Stroje	Předsedy	Soudce
5. pád	Pánové Páni	Hrady	Muži Mužové	Stroje	Předsedové	Soudci Soudcové
6. pád	O pánech	O hradech	O mužích	O strojích	O předsedech	O soudcích
7. pád	Pány	Hrady	Muži	Stroji	Předsedy	Soudci

VZORY RODU ŽENSKÉHO

Jednotné číslo
PÁD	ŽENA	RŮŽE	PÍSEŇ	KOST
1. pád	Žena	Růže	Píseň	Kost
2. pád	Ženy	Růže	Písně	Kosti
3. pád	Ženě	Růži	Písni	Kosti
4. pád	Ženu	Růži	Píseň	Kost
5. pád	Ženo	Růže	Písni	Kosti
6. pád	O ženě	O růži	O písni	O kosti
7. pád	Ženou	Růží	Písní	Kostí

Množné číslo
PÁD	ŽENA	RŮŽE	PÍSEŇ	KOST
1. pád	Ženy	Růže	Písně	Kosti
2. pád	Žen	Růží	Písní	Kostí
3. pád	Ženám	Růžím	Písním	Kostem
4. pád	Ženy	Růže	Písně	Kosti
5. pád	Ženy	Růže	Písně	Kosti
6. pád	O ženách	O růžích	O písních	O kostech
7. pád	Ženami	Růžemi	Písněmi	Kostmi

VZORY RODU STŘEDNÍHO

Jednotné číslo
PÁD	MĚSTO	MOŘE	KUŘE	STAVENÍ
1. pád	Město	Moře	Kuře	Stavení
2. pád	Města	Moře	Kuřete	Stavení
3. pád	Městu	Moři	Kuřeti	Stavení
4. pád	Město	Moře	Kuře	Stavení
5. pád	Město	Moře	Kuře	Stavení
6. pád	O městě	O moři	O kuřeti	O stavení
7. pád	Městem	Mořem	Kuřetem	Stavením

Množné číslo
PÁD	MĚSTO	MOŘE	KUŘE	STAVENÍ
1. pád	Města	Moře	Kuřata	Stavení
2. pád	Měst	Moří	Kuřat	Stavení
3. pád	Městům	Mořím	Kuřatům	Stavením
4. pád	Města	Moře	Kuřata	Stavení
5. pád	Města	Moře	Kuřata	Stavení
6. pád	O městech	O mořích	O kuřatech	O staveních
7. pád	Městy	Moři	Kuřaty	Staveními

Zdroj: Podstatná jména

Obsah smuteční řeči

Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.

Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Smuteční projev pro maminku

Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

Život každého z nás provází velké množství ztrát. Člověk během svého žití ztrácí řadu předmětů i iluzí, stejně tak jeho existenci na tomto světě provází i těžší ztráty, jako jsou ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad ztrátou jedné nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování. Ztráta této obětavé ženy Barbory Strakové je těžká nejen pro nás, její milovanou rodinu, ale i pro Vás, její přátelé, známé i kolegy. Její náhlý skon zasadil těžkou ránu do našich životů a my se z ní společně musíme vzpamatovat. Nesmíme truchlit, má maminka by si to nepřála, nechtěla by vidět smutek ve tváři nikoho z nás, vždyť i za svého života se nám v těžkých chvílích snažila vyloudit alespoň malý úsměv na tváři. Říkávala, že i malý úsměv je vstupní branou na cestu radosti. A i její poslední okamžiky na tomto světě byly plné přání, abychom po této cestě společně kráčeli s milou vzpomínkou na ni, na ženu, která do posledního okamžiku nemyslela na sebe, ale jen a pouze na své blízké. Její ztráta nás bolí, ale radujeme se z toho, že jsme dostali šanci těšit se z maminčiny přítomnosti a z její lásky, kterou šířila mezi své blízké po celý svůj život. Dovolte mi, abych se s Vámi jménem naší zarmoucené rodiny podělila o to, kým pro nás má maminka Barbora Straková byla.

Má milovaná maminka se v létě roku 1970 narodila na severu Čech mladému hajnému a jeho ženě. Stala se jejich nejstarší dcerou, která jim v průběhu let pomáhala vychovávat další tři děti, samé chlapce. Prostředí, v němž vyrůstala, ji velmi ovlivnilo, stejně jako otec, který jí učil vše, co znal a co tolik miloval. Už jako malé dítě se naučila rozpoznat hlasy ptáků a podle stop lehce poznala, které zvířátko se prohánělo lesními houštinami. Vždy otci pomáhala starat se o řadu lesních zvířátek, která kvůli svým nemocem skončila u domu hajného. Stejně tak ho každý víkend doprovázela na jeho lesních toulkách a návštěvách blízkých i dalekých krmelců, u kterých společně pozorovali krmící se zvěř. Jejich společné chvíle v lesích pro ni byly vším, naučila se les a jeho obyvatele velmi milovat, i proto v ní ticho v temných lesích nikdy nevzbuzovalo strach jako v mnohých z nás, ale vždy jen krásné vzpomínky, pocit domova a blízkosti milovaného otce. I jeho vlivem se rozhodla pro studium veteriny, přestože jí řada lidí odrazovala a místo těžkého studia jí doporučovala usadit se a starat se o děti. Přestože studium bylo velmi náročné, maminka se nevzdávala a usilovně bojovala. Má maminka se ale ve svých cílech nenechala zviklat a dosáhla splnění svého dětského snu. Stala se z ní zvířecí lékařka zaměřená na lesní zvěř. Stala se tak jasným důkazem toho, že i dětská přání se mohou plnit. Po ukončení svého studia si našla práci zde v šumavských lesích, kde se stala velmi vyhledávanou veterinářkou. Všichni oceňovali její profesionalitu stejně jako milý a laskavý přístup k zvířatům i lidem. Přestože byla v zaměstnání šťastná, něco jí chybělo. Ta pravá láska, a tak jí její nejlepší kamarádka Jiřinka seznámila s milým učitelem, který se stal láskou jejího života. Nebylo tedy divu, že se svatbou na nic nečekali, a když jsme se jim narodili my, dva synové a dcera, bylo její štěstí úplné. Měla vše, co si kdy přála, krásnou práci, milujícího manžela, tři roztomilé děti, s nimiž se mohla těšit z jejich úspěchů a stejně tak je utěšovat v případě životních zklamání. Naše maminka nás velmi milovala, přestože ve své práci trávila mnoho času, vždy si našla chvíli, aby s námi probrala naše bolístky, radila nám při našich trápení a povzbuzovala nás k plnění našich snů. Nikdy nás nerozmazlovala, protože sama věděla, že jen cílevědomou prací dosáhneme toho, co si přejeme. Jen díky ní se z nás stal doktor na chirurgii, profesor na univerzitě a úspěšná podnikatelka. To naše maminka nás motivovala a vždy nám říkala, že nic není nemožné. Stačí jen chtít. Osud si s mou milovanou maminkou i těžce pohrával, chvíle štěstí vystřídaly smutné okamžiky, plné ztráty. Náhle ji opustil její milovaný otec, záhy i matka a chvíli po nich ji po těžké nemoci opustil také milovaný manžel. Má maminka pro své milované truchlila, ale naučila se jít dál a nás vedla k tomu samému. Vzpomínky na ně si uchovala a předávala je dál svým dětem a vnoučeti. Po ztrátě rodičů i manžela se o to víc upnula na nás děti, byla si vědoma toho, jak může být život krátký a přála si, abychom ho prožili na plno a podporovala nás v tom. Stála při synu Alešovi, i když se rozhodl, že odejde pracovat do Velké Británie, stejně tak podporovala mě, když jsem se rozhodla, že budu vychovávat dítě sama. Nikdy naše rozhodnutí nekritizovala, vždy vyslechla, poradila a pomohla. Stejně jako pro nás byla milující matkou, pro mého malého syna se stala milující babičkou, která ho učila hrát na piano, četla mu večer pohádky, společně poznávali krásu místních lesů, předala mu svou lásku k přírodě a ke všemu živému. To samé si přála naučit i další vnoučata, ale nebylo jí to dopřáno. Náhle nám jí tragická nehoda vyrvala z naší náruče. Ale ne z našich srdcí. V nich zůstane navždy. Nikdy nezapomenu na ty krásné chvíle, kdy mi v noci před spaním rozčesávala vlasy a vyprávěla pohádky o krásných princeznách a statečných mládencích, nezapomenu ani na moment, kdy jsem dokončila školu a v maminčiných očích jsem zahlédla nekonečnou pýchu, navždy ve mně zůstanou ty krásné vzpomínky, na okamžiky kdy nás s bratry brala do lesů a dělila se s námi o lesní tajemství, navždy mi v srdci bude znít její milý hlas, zvonivý smích, stejně jako mě po zbytek života bude hřát vzpomínka na její laskavý dotyk, který dokázal každého zbavit řady bolestí. Má maminka bude žít navždy ve mně, v mých bratrech, v mém synovi, ale i ve vás, v lidech, kteří pro ni tolik znamenali. Stejně tak bude ale žít i v šumavských lesích, které nám nikdy nedovolí zapomenout na ženu, která pro ně tolik vykonala.

Zdroj: Vzory smutečního projevu

Smuteční řeč na pohřbu tatínka

Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

Smutek, zoufalství, beznaděj a velké množství slz, to je to, co v tuto smutnou chvíli vidím před sebou, a také to, co cítím ve svém zlomeném srdci. Bolest, která je v této síni a hlavně v našich srdcích přítomná vychází z těžké životní ztráty každého z nás. Dnešním dnem nás opustil milovaný manžel, otec, dědeček, strýc, přítel i kolega Emil Novotný. Jeho odchod z tohoto světa byl dlouhý a velmi bolestivý, i přesto můj otec snášel statečně vše, co si pro něj paní smrt nachystala. Bojoval s ní, nevzdával se a nic jí nedal zadarmo. Do svého posledního okamžiku na tomto světě se snažil, abychom na něj mohli být právem pyšní. Bojoval proti své zákeřné nemoci pro nás, nejen proto, aby mohl být s námi, ale hlavně proto, aby nám byl vzorem, ukázal nám, že se nikdy nemáme vzdávat, ani když dopředu víme, že vyhrát nemůžeme. Můj otec se stal pro mě a mé blízké stal ideálem nejen toho, jak by člověk měl prožít svůj život, ale i toho, jak by si měl svůj život chránit. Dovolte mi, abych vás teď i já trochu jeho životem inspiroval.

Můj tatínek se narodil před jednašedesáti lety do lékařské rodiny. Na své dětství prožité v Rožnově pod Radhoštem vždy velmi rád vzpomínal, na jeho prohánění s kamarády po místních lesích, plavení se po řekách, i rajtování koní na rozlehlých loukách. Od malička patřil k těm lidem, kteří se cítí nejlépe obklopení náručí přírody, i proto většinu dní svého dětství raději venku, než uzavřen s knihou doma. Právě jeho láska k přírodě byla příčinou konfliktu s jeho rodiči, kteří si velmi přáli, aby se i jejich syn mohl pyšnit vysokoškolským diplomem a aby kráčel v jejich stopách. Můj otec ale netoužil jít po cestičce, kterou mu jeho drazí rodiče vyšlapali, raději si zvolil vlastní cestu, plnou životních výmolů, odboček i zajížděk. Navzdory přání rodičů se stal lesníkem. Práce, která se mohla zdát jeho rodičům podružná, získala v jeho rukou nové rozměry. Můj otec dělal vše, aby ji plnil co nejlépe. A protože se nikdy nebál těžké dřiny a přál si aspoň trochu usmířit své milované rodiče, současně při zaměstnání vystudoval i vysokou školu zaměřenou na lesní inženýrství. Jen díky jeho píli, neochoty vzdát se, i když byl během svého studia vystaven mnoho nelehkým situacím, se mu podařilo dokázat svým rodičům, že se o svou budoucnost dokáže postarat sám. Pýcha rodičů mu byla cenným zadostiučiněním. Můj tatínek byl zpočátku velmi šťasten, měl milující rodiče, dobré zaměstnání, krásné místo k žití. Při pohledu na šťastné ženaté přátele radující se ze svých potomků, cítil, že jim závidí. Sám si velmi přál najít lásku, která by ho provázela zbytkem života. Jeho pocit osamění zesílil, když mu zemřela i jeho drahá maminka. Ztráta jednoho z rodičů ho velmi zasáhla, přál si načas se uchýlit do ústraní, a proto se přestěhoval do malé vesničky Milošovice. Místo samoty zde našel to, co dlouho hledal, svou lásku. Má maminka Magdalena se do něj zamilovala na první pohled, chvíli jí trvalo, než dobyla jeho srdce, ale nikdy vynaložené námahy nelitovala, protože tatínek jí to po zbytek svého života vracel svou láskou i přátelstvím. Přestože se někdy hádali a dny jejich společného života nebyly vždy zrovna slunečné, milovali se a nedokázali si představit život jeden bez druhého. Pocity štěstí z narození dvou synů jim kalil jen smutek nad ztrátou otce. Má a bratrova výchova se stala pro tatínka vším, bylo mu jedno, co budeme studovat, důležité pro něj jen bylo, aby se z nás stali slušní mladí muži, kteří jsou v životě velmi šťastní. A tento cíl se mu splnil, i proto s námi mohl prožívat naše studijní úspěchy, radovat se spolu s námi s přijetí na prestižní zahraniční univerzity, těšit se ze setkání s našimi životními partnerkami, šťastně očekávat narození našich dětí, jeho milovaných vnoučat. Prožíval s námi vše, co správný rodič prožívá, radoval se s námi stejnou měrou, s jakou nás utěšoval ve chvílích zlých. Stál při nás vždy, když jsme ho potřebovali a nikdy ve své lásce k nám, našim dětem a ke své ženě nepolevil. Stejně jak vychovával nás s bratrem, podílel se stejnou měrou i na výchově svých milovaných vnoučat, které učil nejen lásce k přírodě, zvířatům, rodné zemi a rodině, především ale lásce k životu. To můj otec naučil mě, mého bratra a naše děti, že úsměv mnohokrát zmůže více než křik, že rozum vítězí nad lidskou hloupostí, že i zvířata mají duši a milují bez podmínek. To otec nás naučil, že vše, co člověka v životě potká, má nějaký vyšší důvod. Naučil nás, že rodina je nadevše. I zprávu o své nemoci bral jako zkoušku, v níž musí naše rodina obstát, ne jako jednotlivec, ale jako celek. Věřil, že jeho úkolem při této těžké zkoušce není přežít, ale poučit nás o důležitosti rodiny a síle lidské vůle. Můj otec byl rád, že jeho poslední chvíle na tomto světě strávil v kruhu rodiny, která chápala důležitost rodinné sounáležitosti a lásky. Tatínek celé rodině vštípil svou vážnou nemocí i poslední ponaučení, že smrtí to nekončí, pokud na zemi zůstává někdo, kdo vás miluje.

Německý filozof Immanuel Kant kdysi pronesl: „Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“ Můj otec se příchodu své smrti nikdy nebál, i když věděl, že je již blízko a vztahuje po něm své ruce. Nebál se, protože věděl, že i když nás opustí, tak s námi navždy zůstane. Zůstane v každém v nás, bude žít v našich vzpomínkách na společné chvíle, navždy ho uvidíme při pohledu do očí našich dětí a vnoučat, při vyprávění rodinných anekdot uslyšíme jeho zvučný, bodrý smích, ve smutných chvílích našich životů ucítíme jeho laskavý dotyk a tichý hlas, který nám vlévá novou naději do žil. Můj otec Emil Novotný sice opustil tento svět, ale dokud my nedopustíme, aby vzpomínka na něj zemřela, tak bude žít i nadále. Bude žít na místě, odkud ho ani smrt nedokáže vyrvat. Bude žít v našich srdcích a my si vzpomínky na něj budeme hýčkat, protože můj tatínek si to zaslouží za to, jakým byl a co pro nás všechny udělal. Milujme ho i nadále, radujme se z toho, kým byl, těšme se z přítomnosti lidí, které tak miloval a nikdy na něj nezapomínejme.

Zdroj: Vzory smutečního projevu