Seznam předložek není úplný, existuje ještě řada předložek, které třeba vznikly ze sloves (například počínaje) a jiných slovních druhů, ale nejsou v tomto seznamu uvedená.
à – (Tato předložka se používá jen v písemném projevu. V ústním se používají její synonyma: „po“ a „za“. Tato předložka se objevuje obvykle v souvislosti s nějakým množstvím. Například: tisk fotografie à 30 Kč.)
Ve svém příspěvku PŘEDLOŽKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaryn z Nemanic.
A co psani delsich predlozek ? Jako na, do, ve, se, ... ? taky na stejnem radku nabo uz mohu rozdelit ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milada.
U delších předložek záleží na situaci. Když jde o formát s krátkými řádky, tak se předložky nespojují s následujícím slovem. Když je řádek dlouhý, tak se spojí.
Předložky se dělí podle původu na vlastní (= primární) a nevlastní (= sekundární).
Předložky vlastní jsou slova, která jsou jen předložkami, nejsou tedy nikdy nositeli významu. Primární předložky mohou být neslabičné a slabičné. Neslabičné jsou ty předložky, které jsou tvořeny jen jedním písmenem (souhláskou). V češtině se obvykle k takovýmto neslabičným předložkám vytváří druhá slabičná varianta, která je vokalizovaná (přidaly se samohlásky –e; -u). Například z neslabičné předložky „s“ se vytvoří slabičná předložka „se“. Vokalizace neslabičných předložek ale není vždy nutná, například „s otcem“, v jiných případech ale ulehčuje výslovnost a srozumitelnost (například „se psem“ je výraznější než „s psem“).
Již žáci na prvním stupni se učí, že některé předložky se nepíší na konec řádku – patří sem všechny neslabičné předložky (k, s, v, z), ale i jednopísmenné slabičné předložky (o, u). V textových dokumentech na počítači se tyto předložky obvykle spojí se slovem nezlomitelnou mezerou (v textových dokumentech zvaná také jako pevná mezera), a tím si pisatel zajistí, že tato předložka bude vždy stát na stejném řádku jako podstatné jméno (nebo zájmeno, číslovka), k němuž patří.
Naopak předložkynevlastní mohou být i jiným slovním druhem a souvisí vždy na konkrétním použití daného slova. Například: kolem, díky, blízko.
Nevlastnípředložky mohly vzniknout z příslovcí (skrz), z příslovcí, které byly dříve podstatnými jmény (navrch), z podstatných jmen (zásluhou), ze sloves (počínaje), od zájmen (co do), případně jako spřežka dvou předložek (zpod).
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Jak Jaromil k štěstí přišel
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Předložky jsou sedmým slovním druhem a řadí se k neohebným druhům. To znamená, že se předložky nedají nijak skloňovat a ani časovat, jejich tvar se tedy nemění v závislosti na pádu a ani času. Tento slovní druh se pojí s podstatnými jmény, zájmeny a číslovkami. Předložky nejsou plnovýznamovými slovy, ale ve větě mají svůj význam, vyjadřují vztahy mezi větnými členy, přestože samy větnými členy nejsou (jen ve spojení s jiným slovem). Latinský název pro tento slovní druh jsou prepozice.
Podle původu se dají částice dělit na dvě skupiny: vlastní a nevlastní. Vlastní částice nejsou jiným slovním druhem (například slovo kéž je vždy částicí), nevlastní částice mohou být i jiným slovním druhem (i, ale, krásně), nejčastěji se jedná o spojky a příslovce.
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
V naší poradně s názvem KDO S KOHO NEBO KDO Z KOHO? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Čepek.
Můžu poprosit o posouzení příkladů:
1) Pořad v TV: Kdo s koho? (nemá být "z", když už to je sama pádová otázka?
2) Soudní výraz: (.. jednání se přerušuje). Příšerný výraz !
Děkuji a zdravím.
Josef Čepek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Kdo s koho je fráze ze staročeštiny. Fráze kdo s koho vyjadřuje klání - kdo koho/co porazí. Jedná se o starou, dnes již zřídkakdy užívanou vazbu předložky s se 4. pádem. Tato vazba se vyskytuje pouze u spojení kdo s koho a být s to.
Vazbu s předložkou z (kdo z koho) můžeme také použít, ale pouze v situaci, když popisujeme například situace kdo z koho vymlátil duši nebo kdo z koho zešílel.
Předložky „s“, „se“ se pojí se sedmým pádem, u knižních zastaralých spojení se může objevit i u 4. pádu a může se objevit i ve spojení s 2. pádem, pokud se jedná o spojení, které vyjadřuje pohyb z povrchu pryč.
Naopak předložky „z“ , „ze“ se pojí jen s pádem druhým.
Vlastní – jsou vždy jen částice: ať, kéž, ano, asi, snad, možná.
Nevlastní – mohou být podle souvislosti i jiným slovním druhem: i, jistě, asi, prý, že. Příklad: I promluvil ke králi. (částice) × Promluvil ke králi i ke královně. (spojka). Příklad: Že ses do toho pletla! (částice) × Zdá se, že ses do toho pletla. (spojka)
Citoslovce emocionální a kontaktová jsou považována za subjektivní, protože vyjadřují pocity a vůli mluvčího, na rozdíl od citoslovcí zvukomalebných, která jsou vnímána jako objektivní, protože ty jen převádějí zvuk do artikulované podoby.
Je potřeba si uvědomit, že mezi citoslovce rozhodně nepatří neartikulované či částečně artikulované zvuky, jako jsou různé skřeky, vzdechy a výkřiky, které se řadí k parajazykovým prostředkům.
Některá citoslovce vznikla z ohebných slovních druhů, které postupně častým používáním ztratila svou souvislost se základovým slovem. Patří sem výrazy jako: člověče, vole, panebože atd. citoslovce se tedy dají dále rozdělit na vlastní a nevlastní. Vlastní citoslovce mají povahu citoslovcí od počátku na rozdíl od nevlastních, které obvykle vznikly ustrnutím slov v některém tvaru (běda, panebože, panečku)
Citoslovce nemusí být vždy jen jednoslovná, existují i víceslovné výrazy jako je například: basta fidli, k čertu, do prkýnka.
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i&nb
Bohumil Hrabal, rozený Bohumil František Kilian, se narodil 28. března v Brně matce Marii Kiliánové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blechovi (3. 1. 1893 Jevišovice – 1970 Brno), který se ovšem k jeho otcovství nehlásil, proto byl pokřtěn Bohumil František. Byl vychováván do tří let babičkou Kateřinou v Brně. Matka pracovala jako pomocná účetní v městském pivovaru v Polné, kde se seznámila se svým budoucím manželem, hlavním účetním Františkem Hrabalem, za kterého se jeho posléze provdala, a tak se celá rodina odstěhovala do Polné. Po svatbě, konané roku 1916, přijal František malého Bohumila za svého a věnoval mu stejnou péči jako jeho bratru Slávkovi, narozenému roku 1917. Oba rodiče se aktivně věnovali divadlu, kde se objevil i malý Bohumil, když 16. května 1918 hrál v Jiráskově Vojnarce. V srpnu 1919 se čtyřčlenná rodina přestěhovala do Nymburka, kde se stal František správcem pivovaru. Zde Bohumil dokončil základní vzdělání a vystudoval i reálné gymnázium. I když ho učení nebavilo, úspěšně vystudoval právnickou fakultu na Karlově Univerzitě v Praze, a to až v roce 1946, jelikož vinou okupace byly vysoké školy uzavřeny. Navštěvoval také přednášky z dějin literatury umění a filozofie. V roce 1956 se v Praze-Libni oženil s Eliškou Plevovou.
Během války měl spoustu zaměstnání, pracoval jako železniční dělník, číšník, úředník, jevištní technik a také jako výpravčí v Kostomlatech, což se odrazilo v jeho literární tvorbě. Od roku 1963 byl spisovatelem. Po roce 1968 mu bylo zakázáno publikovat, a tak jeho díla vycházela buď v samizdatu, nebo v cizině. K tvorbě a publikaci se mohl vrátit až v roce 1975.
Psal povídky a novely silně neotřelým jazykem. Jeho tvorba měla velký vliv na vývoj české prózy. Stejně významný je Hrabalův vliv v divadle i ve filmu. Díky jeho dílům vznikly úspěšné, populární a velmi oblíbené filmy nejen u nás, ale i v zahraničí.
Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce, ve které se léčil. Byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Hradištku. Ve stejném hrobě byla pohřbena také jeho matka „Maryška“, dále nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“. Bohumil byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si přál.
Krátký román, vzpomínková próza, v níž se autor vrací do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Příběh vypráví o pivovaru za první republiky a rodině jeho správce, který byl ve skutečnosti jeho nevlastní otec. Očima vlastní maminky přibližuje autor atmosféru města v době převratných změn. Vzpomínky na dětství, rodiče, příbuzné a přátele, groteskní situace a šokující nápady jednotlivých postav, vyjádření radosti, ale i odpovědnosti v životě. Autor pomocí vyprávění přiblížil maloměšťácký život, jeho hodnoty a vývoj.
Místo a doba děje:
Středočeský kraj, město Nymburk, prvorepublikový městský pivovar.
Hlavní postavy:
Maryška – žena správce pivovaru, krásná, mladá a energická, nesvázaná, a co si usmyslí, to taky udělá
Francin – správce pivovaru, spořádaný člověk, který má rád řád a věci na svém místě, puntičkář milující svou ženu, o kterou by se rád staral
Pepin – švagr Maryšky, nespoutaný živel, pábitel, když vyprávěl vymyšlené historky, hrozně hulákal, rakouský voják, který víc pásl kozy, než bojoval; dal by se označit za dominantní postavu tohoto díla
Gruntorád – doktor, který léčí Maryšku
Bóďa – holič, který se stará o vlasy Maryšky a který jí je potom ustřihne
Znaky:
Epizody na sebe volně navazují.
Jazyk:
Hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí, košatější a obraznější, soustřeďující se na detaily, proud řeči je pozvolný a klidný.
Hlavní myšlenka:
Nápor moderního věku, loučení s poklidem maloměsta a s tradičními morálními hodnotami. Zkracování času a vzdáleností, stříhání vlasů, koňských ohonů a dámských sukní.
Obsah:
Celý příběh vypráví o Maryšce, manželce Francina, který je správcem pivovaru. Je velmi krásná, mladá, energická žena, která udělá vše, co si usmyslí. Nejčastěji se po městě projíždí na kole. Ve větru jí vlají její krásně dlouhé vlasy, a tak se za ní otáčejí nejen muži, ale i ženy. Francin a Maryška vlastní čtyři prasata. Maryška má zabíjačky velice ráda a zve na ně velkou spoustu lidí. Francin na rozdíl od ní zabíjačky nesnáší, ale Maryška si nikým nenechá zkazit náladu. Maryška si druhý den po zabíjačce jde k snídani usmažit řízek a zapíjí to pivem. Francin si o ní myslí, že opět jí jako neslušná a nespořádaná žena. Maryška chodí do kadeřnictví k Bóďovi. Vždy kdy
Alžbětu Mariin příjezd nepříjemně zaskočil. V posledním období se Alžběta skotské královny zastávala a chránila ji před odbojnými poddanými. V dopisech ji přemrštěně slibovala, že se za všech okolností na ní může spolehnout, ale nikdy ji nevyzvala, aby přijela do Anglie. Alžbětin rádce Cecil navíc v Marii spatřoval velké nebezpečí pro protestantismus v Anglii. Alžběta se rozhodla, že Marii nepřipustí ke svému dvoru, ale ani jí nedovolila odejít ze země. Držela ji tam prostřednictvím lží, falešných slibů a nejrůznějších lstí. Jejich situace byla patová. Alžběta prohlašovala, že Marii přijme, až když se očistí ze všech obvinění. S tím Marie souhlasila pod podmínkou, že soudkyní bude Alžběta. Ve skutečnosti si anglická královna moc dobře uvědomovala, že nemá nad skotskou královnou žádné pravomoci, stejně tak nemohla zahájit vyšetřování vraždy, která se stala v cizí zemi, nemohla se ani vměšovat do sporu skotské královny s jejími poddanými. Jedinou možností bylo, že se Marie sama a dobrovolně zúčastní soudního řízení. Protože měla Marie spojence ve Francii i ve Španělsku, nemohla být jen tak bezdůvodně donucena zúčastnit se tohoto tribunálu, a tak Angličané lstivě předstírali, že se lordi mají zodpovídat za svou vzpouru vůči své královně, ve skutečnosti angličtí soudci doufali, že se postaví proti královně. Moray ale svou nevlastní sestru neobvinil z napomáhání při vraždě, ale skotští lordi obvinili Bothwella. Nakonec došlo k dohodě, Marii měla být navrácen titul a svoboda, Moray si měl za to v zemi ponechat skutečnou vládu. Alžběta očekávala, že rozsudek bude pro Marii zničující, to se ale nestalo.
V závěru roku 1560 bylo tedy jasné, že Marie ve Francii již nadále nezůstane, neměla důvod a Skotsko potřebovalo její návrat. Odjezd z Francie nebyl ale vůbec jednoduchý, vždyť tu žila 12 let, zároveň tu měla i své blízké příbuzné z matčiny strany, kteří ji podporovali a ochraňovali. Francie byla místem, které Marie milovala, a kde se cítila šťastná. Zároveň chápala, že ve Skotsku ji nečeká žádná procházka růžovým sadem, naopak skotští protestantští lordi neskrývali odpor k věřící katolické královně. Dávali přednost raději anglické Alžbětě, kterou chtěli provdat za skotského protestantského hraběte, a tím z ní udělat skotskou královnu, což i v tehdejší době bylo protiprávní. Kromě nepřátelské šlechty čekal na Marii ve Skotsku i nepřátelsky naladěný nevlastní bratr James Stuartovec, hrabě z Moray.
Cestu do rodného Skotska měla Marie naplánovanou přes Anglii, tušila ale, že problém by mohla dělat anglická královna Alžběta, ale Marie věřila, že se Alžběta spokojí s tím, že Marie neměla v plánu vymáhat svůj nárok na anglický trůn, přestože se ho ale nehodlala otevřeně vzdát. Alžbětě ale tento Mariin obojaký přístup nevyhovoval, chtěla, aby se Marie jasně zřekla svého nároku. Když tedy Marie žádala o svolení, aby směla projet Anglií, tak Alžbětina kladná odpověď byla podmíněna tím, že se Marie zřekne svého titulu. Marie to považovala za urážku, měla pocit, že Alžbětě ustoupila dostatečně, vždyť od smrti manžela nepoužila titul anglické královny a také o povolení projet Anglií žádat nemusela. Vydala se tedy na cestu i bez povolení. Netušila, že nakonec Alžběta její cestovní povolení poslala, opozdilo se o dva dny.
Do spokojeného Mariina života u francouzského dvora výrazně zasáhly události v nedaleké Anglii. Jak moc její život ale ovlivní, nikdo netušil. Ve stejný rok, kdy se Marie vdávala, zemřela anglická královna Marie známá také pod přídomkem Krvavá Marie (za její vlády bylo v procesu proti protestantům upáleno zhruba 300 církevních rebelů). Na její místo nastoupila její nevlastní sestra Alžběta (dcera Jindřicha VIII. a jím popravené Anny Boleynové). Alžbětin sporný původ ale zapříčinil rozepře mezi anglickou, skotskou i francouzskou šlechtou. Podle zastánců tohoto nástupnictví, měla Alžběta na trůn nárok, protože královo manželství s Annou Boleynovou uzavřel biskup a papež ho uznal. Naopak odpůrci se opírali o to, že král nechal manželství prohlásit za neplatné, a tím se Alžběta (i se souhlasným usnesením anglického parlamentu) stala nemanželským dítětem. Pokud by to bylo tak, a Alžběta byla levobočkem, neměla by na trůn nárok a ten by patřil Marii Stuartovně (pravnučka Jindřicha VII.), a tím i jejím francouzskému manželovi. Je tedy jasné, na čí straně stál francouzský král. Který si pro svého syna přál i anglickou korunu.
Skotská královna měla dvě možnosti, buď uznat Alžbětu za anglickou královnu, nebo si svůj dědický nárok vybojovat s podporou Francie. Nakonec si ale Marie zvolila třetí možnost, a jak ukázal čas, byla to ta nejhorší varianta. Spolu se svým manželem si Marie na příkaz francouzského krále Jindřicha II. přibrala do znaku i anglickou královskou korunu a Marie se od té doby nechávala titulovat jako královna francouzská, skotská a anglická, čímž vyhlásila svůj nárok na anglický trůn, ale tímto skončilo. Nijak ho nehájila, takže Alžbětu neohrozila, ale znepřátelila se jí, což se jí v budoucnu nevyplatilo.
