Řada žáků, a někdy dokonce i dospělých, si plete předponu s předložkou. Zatímco předložka je slovní druh, který není součástí jiného slova a stojí v textu samostatně, tak předpona je součástí slova a stojí před kořenem.
Například: bez vlasů (předložka) x bezvlasý (předpona)
Při stavbě slova se žáci učí rozeznat předponu, kořen, příponu a koncovku. Často si právě pletou předponu a příponu. Rozdíl je v postavení těchto částí, kdy předpona stojí před kořenem slova a přípona za ním. Ani předponu, ani příponu ale nemusí každé slovo obsahovat. Některá slova mohou mít jen předponu, některá jen příponu a některá nemusí mít ani příponu a ani předponu.
Například: předpona – rozchod (roz-), východ (vý-), prales (pra-),
Předpona s- se píše tam, kde sloveso s touto předponou a slova od něj odvozená mají význam směřování dohromady (na jedno místo, k sobě, spolu), tu se také vyslovuje tato předpona v slabičné podobě
se (například sejít se, seskupit, sešít, sepnout) a před v a nepárovými souhláskami s- (například sloučit, svinout, svézt, sbíhat se, scházet se, shromáždit se, spřátelit se, sbírat, scvrknout se)
Příklady: sejít se, scházet se, sehnat, shon, sebrat, sbírat, sevřít, svírat, sepnout, spínat, sdružit se, shromáždit se, srotit se, stisknout, sbalit, sklížit, slepit, spřáhnout, scelit, smísit, shrnout, skloubit, smrsknout, scvrknout se, stulit, sblížit se, spřátelit
Předpona s- se píše tam, kde sloveso s předponou a slova od něj odvozená mají význam směřování shora dolů nebo z povrchu pryč, tu se také vyslovuje předpona v slabičné podobě se (například sejít, seskočit) a před v a nepárovými souhláskami s- (například sjet, snést, smýt, svléct, spadnout, slétnout, stékat, srazit, smýt, smazat, sloupnout)
Předpona z- se píše tam, kde vytváří k nedokonavým slovesům slovesa prostě dokonavá, vyjadřující dokončení děje (například pozorovat - zpozorovat , kazit - zkazit, pracovat - zpracovat, klamat - zklamat)
Předpona z- se píše tam, kde se pomocí jí tvoří dokonavá slovesa přímo z podstatných a přídavných jmen. Slova vyjadřující změnu stavu, tj. učinit nebo stát se tím, co znamená základní slovo (zúrodnit = učinit úrodným, zpříjemnit, zpomalit, zpohodlnět = stát se pohodlným, zkamenět, zčervivět).
V obou případech se vyslovuje tato předpona v slabičné podobě ze- (například: zetlít, zestárnout, zemřít, zevšednět) a před v a nepárovými souhláskami z- (například zjistit, zlámat, zničit, zranit, zvlhnout, zmodrat)
Existují ale i případy, kdy se slovo s předponou s- nebo z- nedá zařadit ani podle jednoho z předcházejících pravidel a řídí se tradičně ustáleným způsobem psaní. Ten bývá většinou ve shodě s výslovností, například skončit, spolknout, svěřit, schovat, splatit, spotřebovat, sníst, strávit. Stejně tak píšeme předponu s- i v několika tradičně ustálených případech (strávit), třebaže v nich má předpona vlastně jen prostě zdokonavující význam a měla by tam být předpona z-. Existují ale i výjimky v několika tradičně ustálených spojení se píše předpona v neshodě s výslovností. Ve většině případů se jedná o slova, která již nevnímáme jako spojená s předponou, například zkoumat, zkoušet, zpět, zpěčovat se, zpěv, zpověď, zpravit, zprostit, zpupný, způsob, ztékat, zpytovat, způsobit, ztratit.
Pokud se před hláskou -h- píše předpona s-, výslovnost u takového slova bývá sch-, například shnít, shořet. Před hláskou -h- se ale může psát i předpona z-, v takovém případě výslovnost vychází z psané podoby slova, například zhostit se, zhlédnout, zhlížet.
Problematická je dvojice vysel/visel. Sloveso vysel je odvozené od slovesa sít, proto se jedná o předponu a píše se y, sloveso visel znamená být zavěšen, nejedná se tedy o předponu, a proto se píše i.
Slova příbuzná
vyběhat, vyskočit, vylézt, vydírat, výskok, vysít
Příklady
Zemědělec vysel obilí na poli. Obraz visel na stěně.
Slovo LECOS je nespisovné, proto nelze odůvodnit pravopis.
Slovo LECCO vzniklo spojením předpony LEC- a zájmena CO. V případě slova LECCOS došlo ještě k připojení souhlásky „S“ na jeho konec.
Při tvoření tvarů slova LECCO se skloňuje pouze jeho druhá část, tedy zájmeno CO. Předpona LEC- se nemění. Stejné tvary bude mít také slovo LECCOS, pouze se k nim vždy připojí zmíněná souhláska „S“.
Sloveso zpytovat a všechna jeho příbuzná a odvozená slova se vždy píší s předponou "Z-". Varianta s předponou "S-" není přípustná. Přestože se u něj píše předpona z-, toto slovo nepatří ani do jedné ze dvou skupin, které jsou tvořeny předponou z- (od nedokonavých sloves vytvořená slovesa dokonavá; od podstatných a přídavných jmen vytvořená slovesa s významem: stát se tím, co znamená slovo základové). Sloveso zpytovat tedy nepatří ani k jedné z těchto skupin, neboť patří do skupiny slov, u nichž si je potřeba předponu zapamatovat. U slovesa zpytovat patří psaní předpony z- k ustáleným zvykům bez ohledu na výslovnost.
Jediný správný zápis slova ZKOUKNOUT a jeho tvarů je s předponou z- na jeho začátku.
Při vysvětlování bezchybného psaní slova ZKOUKNOUT můžeme opět využít sloveso zhlédnout. Stejně jako v jeho případě došlo také u slovesa ZKOUKNOUT ke spojení slova (zde KOUKNOUT) a předpony Z- (předpona z- slouží k vyjádření změny stavu nebo dokončení děje).
Tvary slovesa ZKOUKNOUT
JEDNOTNÉ ČÍSLO
MNOŽNÉ ČÍSLO
1. OSOBA
(já) zkouknu
(my) zkoukneme
2. OSOBA
(ty) zkoukneš
(vy) zkouknete
3. OSOBA
(on) zkoukne
(oni) zkouknou
Rozkazovací způsob
(ty) zkoukni, (my) zkoukněme, (vy) zkoukněte
Příčestí činné
zkoukl i zkouknul (Maminka zkoukla/zkouknula večerní zprávy.)
Příčestí trpné
zkouknut (Islandský film ještě nebyl porotou zkouknut.)
Verbální substantivum
zkouknutí (Zkouknutí tohoto dílu tě nebude nic stát.)
Přídavná jména jsou druhým slovním druhem. Přídavná jména vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jevů označených podstatným jménem, anebo jejich význam blíže určují. Na přídavná jména se ptáme otázkami: JAKÝ? KTERÝ? ČÍ?
Přídavných jmen jsou tři druhy. Mohou být přídavná jména měkká, tvrdá a přivlastňovací.
Ve větně skladbě mají přídavná jména nejčastěji funkci shodného přívlastku, případně mohou být i doplňkem, či jmennou částí přísudku.
Některá přídavná jména se dají také stupňovat.
Existuje u nich trojí stupeň vyjádření míry vlastnosti. Tyto tři stupně se latinsky nazývají pozitiv (1. stupeň),komparativ (2. stupeň) a superlativ (3. stupeň). Druhý stupeň se tvoří tak, že se k prvnímu stupni přidají přípony -ejší, -ější, -ší, -čí. Například: světlejší, něžnější, hladší, lehčí. Třetí stupeň se tvoří tak, že se ke druhému stupni přídavných jmen ještě přidá předpona nej-. Například: nejsvětlejší, nejněžnější, nejhladší, nejlehčí.
Určitým problémem mohou být dvojice slov, jejichž význam rozlišuje jen předpona. Snadněji se rozlišují ta slova, jejich význam je od sebe značně vzdálen, případně je zcela jiný. V takových případech je někdy snadně rozlišit
předpony již podle výslovnosti.
Mezi takové dvojice slov patří:
směna, směnit (peníze) – změna, změnit,
smrskat se (srážet se) – zmrskat (zbičovat)
sváti – zváti
svolat- -zvolat
svolit – zvolit
svrhnout (dolů) – zvrhnout (převrhnout)
sužovat (utlačovat) – zužovat (činit úzkým)
svedený – nezvedený (nezdárný)
Různý pravopis i význam ale stejná výslovnost
Větší komplikací jsou ale dvojice, která se liší významem a pravopisem, ale výslovnost je u obou slov stejná.
Největším problémem u těchto dvojic slov jsou ta slova, která jsou sice rozlišena významem, ten ale není příliš zřetelný. Zpravidla u těchto dvojic platí, že jedno slovo je používáno méně, má často lidový, knižní nebo zastarávající ráz. V jiných případech předpony s- nebo z- jen nepatrně pozměňují nebo mírně mění odstín významu základního slovesa, kdy předpona s- může slovesu přidávat odstín významu dohromady, trochu a předpona z- naopak může u slovesa vyjádřit jeho dokonavost.
sbít (přitlouci k sobě) x zbít (nabít někomu)
sbrousit (trochu z povrchu) x zbrousit (broušením odstranit)
sdrhnout (knižní výraz z povrchu) x zdrhnout (zadrhnout, stáhnout do záhybů, utéci)
sedrat (peří) x zedrat (roztrhat)
sedřít (kůži z těla) x zedřít (námahou)
seškrábat (škrábáním odstranit) x zeškrábat (poškrábat)
shlédnout (shora dolů) x zhlédnout (spatřit)
shlížet (shora dolů) x zhlížet (v zrcadle)
sjednat (mír) x zjednat (pořádek)
skopat (shora, dohromady) x zkopat (upravit kopáním, pokopat někoho)
skosit (kosou posekat) x zkosit (učinit kosým)
skout (dohromady) x zkout (ukout)
skreslit (spojit v jedné kresbě) x zkreslit (podat zkomoleně)
slézat (dolů, dohromady) x zlézt (hory)
slíbat (líbáním setřít) x zlíbat (někoho)
smáčet (slzami) x zmáčet (důkladně promáčet)
smáčknout (dohromady) x zmáčknout (poškodit)
smazat (mazáním setřít) x zmazat (ušpinit)
smotat (svinout) x zmotat (poplést)
smuchlat (dohromady) x zmuchlat (pomuchlat)
spodobit (asimilovat) x zpodobit (umělecky)
sřezat (uřezat svrchu) x zřezat (nabít někomu)
stéct (dolů, dohromady) x ztéct (knižně hradby)
stouct (dohromady) x ztlouct (nabít někomu)
strhat (dolů) x ztrhat (přílišnou námahou, kritikou)
sválet (kmeny ze svahu) x zválet (poválet)
Trochu jiná je situace u příslovcí, které vznikly spojením výrazu a předložky. V takovém případě psaní předpony s- nebo z- závisí na podobě původního předložkového výrazu, například sbohem, stěží, shora, shůry, zcela, zčásti, zlehka, zleva, zprava, ztěžka, zticha, ztuha, zvesela, zblízka, zdaleka, zeširoka
K předponám s- a z- se často přidává i předpona vz-, která vyjadřuje zejména směr vzhůru (například vznést se, vztyčit se, vzpínat, vzplát). V některých případech není tento význam dost zřetelný (například vzbudit, vzpamatovat se, vzpomínat, vzkázat, vzpírat se, vzklíčit, vzpouzet se, vzbouřit se, vztahovat se, vzteklý).
Příslovce jsou v českém jazyce šestým slovním druhem. Latinsky se příslovce nazývají adverbia (v jednotném čísle adverbium) příslovce patří k nesklonným slovním druhům, což znamená, že se u nich nedá určit pád a zároveň se jejich tvar nemění v závislosti na čase, ani pádě. Příslovce vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (například: setkali se doma, velmi chytře). Při větném rozboru mívají nejčastěji funkci příslovečné určení:
například: velmi hezké = příslovečné určení míry
dolů = příslovečné určení místa
včera = příslovečné určení času
rychle = příslovečné určení způsobu.
Příslovce jsou většinou odvozená z přídavných jmen (veselý – vesele), vznikla také ustrnutím prostého pádu (kolem) nebo spojením předložky a jména (zrána, zpaměti). Tyto příslovečné spřežky se píší dohromady jako jedno slovo.
Druhy příslovcí:
Místa: doma, tudy, lesem
Času: včera, večer, dlouho
Způsobu: vesele, obratně, zničeně
Míry: velmi, trochu
Příčiny: úmyslně, proto
Stupňování příslovcí
Některé příslovce se stejně jako přídavná jména dají stupňovat:
2. stupeň:
přípony –eji (tišeji)
-ěji (zdravěji)
-e (dále)
Nepravidelně (lépe, dříve)
3. stupeň:
předpona nej + tvar 2. stupně (nejtišeji, nejzdravěji, nejdále, nejlépe, nejdříve)
Výraz pranostika má původ v řeckém slově prognosis, z něhož také vychází nám jistě známý termín předpověď. Prognosis je slovo řecké, přičemž předpona pro- značí dopředu a gnosis značí poznání, jak nám uvedla vážená paní Renata Prucklová z Centra jazykového vzdělávání Masarykovy univerzity. Pranostika a předpověď mají ale společného více.
Pranostika je typ rčení, který spojuje různé meteorologické jevy s ročním obdobím. Pranostiky mají původ někde v minulosti, lidé se jimi snažili předvídat, jaké bude počasí na základě lidské zkušenosti.
Na každé roční období i měsíc se dají najít desítky pranostiky. Pro příklad uvádím pranostiky, které jsou spojené se zimním měsícem prosincem. Na některé dny v tomto měsíci se dá najít alespoň jedna pranostika, zároveň ale existují pranostiky, které se týkají celého měsíce. Na začátku článku uvádím pranostiky, které se týkají konkrétních dní, v závěru budou pranostiky, které se týkají celého prosince.
Název měsíce prosince vznikl ze slova „prosiněti“, což se dá vykládat jako prosvítati. Prosinec tedy dostal pravděpodobně název podle toho, že v tomto období slunce jen někdy prosvitne na nebi mezi mraky. V noci z 21. prosince začíná také zimní slunovrat, v tento den je noc nejdelší. Na začátku prosince se slaví advent, po něm samozřejmě následuje Štědrý den, který se v České republice slaví 24. prosince.
Věcný význam slova ZKOUKNOUT je poměrně obtížné uvést, neboť toto slovo nezachycuje ani Slovník spisovného jazyka českého, ani Slovník spisovné češtiny. Slovo ZKOUKNOUT najdeme v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český AV ČR, avšak ani tam není jeho význam zaznamenán. Tato skutečnost je dána pravděpodobně tím, že se jedná o slovo „nově zařazené‟ mezi slova spisovná. Jeho věcný (slovní/slovníkový/lexikální) význam bude tudíž teprve definován.
(Zajímavost: Slovník spisovného jazyka českého považuje slovo kouknout za součást češtiny obecné, to jest češtiny nespisovné. Novější Slovník spisovné češtiny uvádí, že je slovo kouknout spisovné ‒ hovorové.)
Na základě příkladů použití slova ZKOUKNOUT a slova zhlédnout se lze domnívat, že mají obě slova stejný nebo podobný význam. Slovo ZKOUKNOUT se dá tedy považovat za synonymum (slovo stejného nebo podobného významu) slova zhlédnout. Z toho a z formální podobnosti obou slov můžeme při určování významu slova ZKOUKNOUT vycházet. A věcný význam slova zhlédnout zmíněné slovníky uvádějí.
Zhlédnout znamená:
zúčastnit se jako divák, návštěvník;
uvidět, spatřit, zpozorovat, zahlédnout.
Co se týče slovnědruhové platnosti, slovo ZKOUKNOUT patří mezi slovesa. Jedná se o sloveso dokonavé, jež se řadí do 2. slovesné třídy.
Pravděpodobný vznik slova ZKOUKNOUT (domněnka)
Jak asi vzniklo slovo ZKOUKNOUT? Původně se hledělo na jeviště, na dívku, na obraz, na film. Pro vyjádření skončení děje vzniklo i za pomoci předpony z- slovo příbuzné, a sice zhlédnout.
Postupem času se začalo na jeviště, dívku, obraz a film koukat a s tím se objevila potřeba vyjádřit konec děje slovem příbuzným ke slovu koukat. I v tomto případě se použila předpona z- a vzniklo slovo ZKOUKNOUT.
Úkolem neurčitých zájmen je, jak
už vypovídá jejich název, vyjádřit nějaký druh neurčitosti. Tato zájmena
vznikla tak, že se k zájmenům tázacím přidala buď předpon, nebo přípona.
Protože je skloňování těchto zájmen stejné jako zájmen tázacích, ze kterých
vznikly (+ přidaná přípona/předpona), tak se v této části uvádí jen skloňování
některých neurčitých zájmen.
Neurčitá zájmena každý, každá
a každé se běžně používají jen v jednotném čísle. V množném se užívají je u
pomnožných podstatných jmen.
I u těchto přídavných jmen je u
párových částí lidského těla přípona -ma. Například: Při cvičení rozhazovali
všema rukama.