Přídavná jména patří k nejčastějším slovním druhům v češtině a jejich správné psaní je zásadní pro srozumitelný a gramaticky správný text. Největší potíže často působí koncovky přídavných jmen, které se mění podle rodu, čísla a pádu podstatného jména, s nímž se shodují.
V tomto článku si přehledně vysvětlíme, jak koncovky přídavných jmen fungují, podle jakých pravidel se řídí a na co si dát pozor v praxi. Přidáme také praktické příklady a přehledné vysvětlení nejčastějších chyb.
Tvrdé a měkké koncovky přídavných jmen
Přídavná jména se dělí podle zakončení kmene na tvrdá a měkká. Od toho se odvíjí i jejich koncovky.
Tvrdá přídavná jména
Tvrdá přídavná jména mají kmen zakončený tvrdou souhláskou (např. mladý, dobrý, velký). Typické koncovky jsou:
-ý (mladý dům)
-á (mladá ulice)
-é (mladé město)
Měkká přídavná jména
Měkká přídavná jména mají kmen zakončený měkkou souhláskou nebo písmenem c, j, ř (např. jarní, cizí). Nejčastější koncovky:
Koncovky podstatných jmen patří mezi nejobtížnější části diktátů na druhém stupni. Typickým příkladem jsou koncovky-ovi / -ovy, které dělají potíže i starším žákům.
Pravidelným zařazováním diktátů na koncovky podstatných jmen si žáci osvojí nejen správné tvary, ale také logiku českých pádů a vzorů. Pomoci mohou i samostatné pracovní listy na vzory podstatných jmen.
Koncovky přídavných jmen – přehled a cvičení k vytisknutí
Koncovky přídavných jmen určujeme podle jejich druhu a podle rodu, čísla a pádu podstatného jména, ke kterému se vztahují. Přídavná jména dělíme na tvrdá, měkká a přivlastňovací. Každý typ má odlišné koncovky, které je nutné správně rozlišovat.
Koncovky přídavných jmen jsou proměnlivé části slov, které se přizpůsobují podstatnému jménu. Přídavné jméno se vždy shoduje s podstatným jménem v rodě, čísle a pádě. Právě tato shoda rozhoduje o tom, jaká koncovka bude použita.
Koncovky podstatných jmen vyjadřují mluvnické kategorie pádu, čísla a rodu. Jejich správné určování je klíčové pro zvládnutí pravopisu i tvorby plynulého psaného projevu. Následující přehled shrnuje základní pravidla, rozdíly mezi vzory a obsahuje také cvičení vhodná k vytištění.
Rody podstatných jmen jsou tři: mužský, ženský a střední. Rod se latinsky nazývá genus. Rod mužský (maskulinum) v jednotném čísle poznáme tak, že před podstatné jméno se dá zařadit zájmeno TEN, před podstatné jméno rodu ženského (feminum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TA a před podstatné jméno rodu středního (neutrum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TO.
ČÍSLO
Číslo u podstatných jmen může být jednotné (singulár) a množné (plurál). Existují ale i podstatná jména, u nichž se takto číslo určit nedá, protože je jejich číslo omezené. Latinsky se tyto skupiny nazývají singularia a pluralia.
Podstatná jména, která patří do singularií, jsou v jednotném čísle (ve většině případů množné číslo nelze ani utvořit). Singularita se obvykle týkají jevů, které jsou neohraničené a jedinečné. Pokud se u nich tvoří množné číslo, pak slouží k označení různosti, intenzity a případně opakování. Do singularií patří jména látková, hromadná, abstrakta a unika.
Látková podstatná jména označují materiální jev. Jedná se o nejrůznější soudržné materiály, chemické prvky a podobně. Například: voda, olej, písek, mouka. Pokud se u těchto podstatných jmen utvoří plurál, tak se tím jasně vymezí celek (dvě kávy- tím se myslí dva šálky kávy) případně intenzita (tiché vody).
Podstatná jména hromadná označují jev, který je vnímán jako jednolitý, ale skládá se z fyzicky dělitelných jevů, například: listí (skládá se z jednotlivých listů), nádobí, žactvo, vojsko, mládež, jehličí.
Abstraktní podstatná jména označují nefyzické jevy, často vlastnosti a děje, například nebezpečí, demokracie, moudrost.
Unika jsou podstatná jména, která označují jedinečné jevy, jejichž singulár vyplývá právě z jejich jedinečnosti: Slunce, svět.
Plurália jsou více známá jako jména pomnožná, která mají tvar množného čísla, i když mohou označovat jen jednu věc. Mezi podstatná jména pomnožná se často řadí ty názvy předmětů, které označují věci složené ze dvou částí, například nůžky, kalhoty, brýle. Dále se sem řadí párové orgány a části těla, například plíce a záda; různé nemoci, například spalničky; svátky, například Vánoce; a další běžné předměty, například dveře.
PODSTATNÁ JMÉNA SLOVESNÁ
Zvláštní kategorií u podstatných jmen jsou podstatná jména slovesná, která se tvoří ze slovesného tvaru. Mohou se tvořit ze sloves, která nemají trpné příčestí, takové podstatné jméno se vytvoří přidáním přípony –nutí, například stárnutí. Také se mohou tvořit od sloves v trpném tvaru přidáním přípony –ení, například probuzení.
PÁD
Další mluvnickou kategorií je pád, latinsky casus. Pomocí pádu se v češtině vyjadřují vztahy jednotlivých jmen k přísudku a&nbs
Pro zapamatování je užitečné spojovat předpony s významem pohybu, změny nebo směru. Slabičné předpony často vyjadřují dokončení nebo začátek děje, zatímco neslabičné předpony zdůrazňují změnu stavu.
Pomoci mohou i kontrastní dvojice slov, kde je rozdíl v předponě jasně patrný a snadno zapamatovatelný.
Cvičení na předpony s- a z- pomáhají upevnit nejen pravopis, ale i porozumění významu slov. Největší přínos mají úlohy, kde je slovo zasazeno do věty a význam je zřejmý z kontextu.
Určitým problémem mohou být dvojice slov, jejichž význam rozlišuje jen předpona. Snadněji se rozlišují ta slova, jejich význam je od sebe značně vzdálen, případně je zcela jiný. V takových případech je někdy snadně rozlišit
předpony již podle výslovnosti.
Mezi takové dvojice slov patří:
směna, směnit (peníze) – změna, změnit,
smrskat se (srážet se) – zmrskat (zbičovat)
sváti – zváti
svolat- -zvolat
svolit – zvolit
svrhnout (dolů) – zvrhnout (převrhnout)
sužovat (utlačovat) – zužovat (činit úzkým)
svedený – nezvedený (nezdárný)
Různý pravopis i význam ale stejná výslovnost
Větší komplikací jsou ale dvojice, která se liší významem a pravopisem, ale výslovnost je u obou slov stejná.
Největším problémem u těchto dvojic slov jsou ta slova, která jsou sice rozlišena významem, ten ale není příliš zřetelný. Zpravidla u těchto dvojic platí, že jedno slovo je používáno méně, má často lidový, knižní nebo zastarávající ráz. V jiných případech předpony s- nebo z- jen nepatrně pozměňují nebo mírně mění odstín významu základního slovesa, kdy předpona s- může slovesu přidávat odstín významu dohromady, trochu a předpona z- naopak může u slovesa vyjádřit jeho dokonavost.
sbít (přitlouci k sobě) x zbít (nabít někomu)
sbrousit (trochu z povrchu) x zbrousit (broušením odstranit)
sdrhnout (knižní výraz z povrchu) x zdrhnout (zadrhnout, stáhnout do záhybů, utéci)
sedrat (peří) x zedrat (roztrhat)
sedřít (kůži z těla) x zedřít (námahou)
seškrábat (škrábáním odstranit) x zeškrábat (poškrábat)
shlédnout (shora dolů) x zhlédnout (spatřit)
shlížet (shora dolů) x zhlížet (v zrcadle)
sjednat (mír) x zjednat (pořádek)
skopat (shora, dohromady) x zkopat (upravit kopáním, pokopat někoho)
skosit (kosou posekat) x zkosit (učinit kosým)
skout (dohromady) x zkout (ukout)
skreslit (spojit v jedné kresbě) x zkreslit (podat zkomoleně)
Slabičné předpony obsahují samohlásku, a proto tvoří slabiku. Při psaní je potřebné jejich tvary odlišovat hlavně od předložek (např. vy vs. v, na vs. n).
Nejčastější slabičné předpony
po- (pokreslit, pomoci)
do- (dopsat, dodělat)
na- (napsat, namalovat)
o- (obarvit, opravit)
u- (učesat, uklidit)
vy- (vybrat, vypít)
za- (zabalit, zamknout)
Pozor na záměnu s předložkami:
šly jsme do školy × dostaly jsme dárek
