PŘÍLOVEČNÉ URČENÍ TESTY je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Příslovečné určení (latinsky adverbiale) patří mezi rozvíjející větné členy. Vyjadřuje různé okolnosti a vztahy, jimiž se blíže určuje význam řídícího členu. Problematika příslovečného určení je poměrně složitá, proto se mohou některá lingvistická pojetí lišit.
Příslovečné určení x předmět
Příslovečné určení má při určování vedlejších větných členů vždy přednost před předmětem. Jestliže se na výraz můžeme zeptat i jinou otázkou než pádovou, to jest otázkou na okolnost jevu (například KDE? KAM? ODKUD? KDY?), jedná se o příslovečné určení. Pro určení nějakého větného členu jako příslovečného určení a jeho odlišení od předmětu je tedy podstatné, že se na dotčený výraz můžeme zeptat některým z tázacích zájmenných příslovcí nebo podobným výrazem, a naopak podstatné není, že v některých případech můžeme použít i otázku pádovou.
Například: Šli jsme do lesa. Pokud bychom se mohli zeptat pouze pádovou otázkou (Šli jsem DO KOHO/ČEHO?), jednalo by se o předmět (zde ve 2. pádu), avšak v tomto případě se můžeme zeptat i otázkou na okolnost jevu (Šli jsme KAM?), tudíž se jedná o příslovečné určení (zde místa).
Druhy příslovečného určení
Podle významu rozeznáváme různé druhy příslovečného určení. V rámci výuky českého jazyka na základní škole se většinou rozlišuje příslovečné určenímísta, času, způsobu, míry, příčiny, účelu, podmínky, přípustky.
Jiné pojetí klasifikuje příslovečné určenímísta, času, způsobu a důvodu. Tyto kategorie se následně třídí do podkategorií.
A) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA (adverbiale loci)
Příslovečné určení místa (zkratka PUM) blíže určuje místní okolnosti děje. Tato kategorie se dále dělí na dvě podkategorie: 1. příslovečné určení místa statické (ptáme se otázkou KDE?). Například: Petr leží v posteli. Doma zůstala pouze maminka.
2. příslovečné určení místa dynamické (ptáme se otázkami KAM? ODKUD? KUDY?). Například: Hanka jede domů. Dědeček se vrátil z lázní. Pes se protáhl dírou v plotě.
B) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU (adverbiale temporis)
Příslovečné určení času (zkratka PUČ) vyjadřuje časové okolnosti děje. Tato kategorie se rovněž dělí na dvě podkategorie:
1. příslovečné určení času časově orientující (ptáme se otázkami KDY? JAK ČASTO?). Například: Sejdeme se večer. Denně chodím běhat.
2. příslovečné určení času časově limitující (ptáme se otázkami JAK DLOUHOU? NA JAK DLOUHO? ZA JAK DLOUHO?). Například: Čekali jsme na něj hodinu. Jedeme na týden k moři. Za chvíli přijď domů.
C) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU (adverbiale modi)
Příslovečné určení způsobu (zkratka PUZ) zahrnuje nejvíce podkategorií, a sice osm:
1. vlastního způsobu – označuje kvalitu dějů nebo stavů (ptáme se otázkami JAK? JAKÝM ZPŮSOBEM?). Například: Pavla se chová hloupě. Pomalu se ke mně blížil.
2. míry – označuje množství, intenzitu nebo kvantitu děje či vlastnosti (ptáme se otázkami KOLIK? O KOLIK? JAKOU MĚROU? JAKO MOC?). Například: Počasí se změnilo velmi rychle. Iva se vdávala poměrně brzo.
Ve svém příspěvku PROSBA O RADU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra.
Určit ve větě slovní druhy: " Přál jí všechno nejlepší".
Děkuji za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Eva Černá.
Prosím o určení slovních druhů ve větě:
Jan Amos Komenský se léta pokoušel sestrojit perpetum mobile, zařízení, které by fungovalo samo o sobě a nepotřebovalo by k tomu žádnou energii.
Příslovečné určení je jedním z rozvíjejících větných členů (vedle přívlastku, předmětu a doplňku).
Vyjadřuje nejčastěji průvodní okolnosti, kvalitu či intenzitu děje nebo kvalitu a intenzitu vlastnosti či okolnosti.
Ve větných rozborech se obvykle podtrhává čerchovanou čarou a označuje se zkratkou PU. Latinsky se příslovečné určení řekne adverbiale (zkratka Ad; setkat se lze i se zkratkou Adv).
Příslovečné určení rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno nebo příslovce. Často se setkáme s formulací, že příslovečné určenína těchto slovních druzích závisí.
Závislost příslovečného určení na členu řídícím není vyjádřena ani shodou (kongruencí), ani řízeností (rekcí). To znamená, že pád příslovečného určení není řízen vazbou slovesa anebo přídavného jména. Jinak řečeno příslovečné určení je slabě závislé na svém řídícím členu, který mu tudíž jednoznačně neurčuje jeho tvar. Přesto příslovečné určení svým tvarem nebo slovním druhem závislost vyjadřuje. Na jediném řídícím členu může záviset několik příslovečných určení (Učila se doma i v knihovně. Přijedeme zítraráno.).
Příslovečné určení může být rozvito, a to přívlastkem (Zestaréhodomu se ozývaly podivné zvuky.) nebo jiným příslovečným určením (Mluvil velmipomalu.).
Jak se ptáme na příslovečné určení
Na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale otázkami na okolnosti jevů (takzvanými tázacími zájmennými příslovci a podobnými výrazy), tedy KDE, KAM, KDY, JAK, PROČ, JAK MOC... Tyto otázky spojujeme s řídícím členem.
Příslovečné určení může být vyjádřeno:
příslovcem (Dobře se učil. Mluvil potichu.);
jménem (nejčastěji podstatným) v pádě prostém nebo předložkovém (Utíkal lesem. Šel podél zdi.);
infinitivem (Jel nakoupit.);
vedlejší větou (Dostal pětku, protože se neučil.).
TEST 1: Urči druh příslovečného určení: místa (PUM), času (PUČ), způsobu (PUZ), míry (PU míry), příčiny (PU příčiny), účelu (PU účelu), podmínky (PU podmínky), přípustky (PU přípustky).
TEST 2: Urči druh příslovečného určení: místa (PUM), času (PUČ), způsobu (PUZ), míry (PU míry), příčiny (PU příčiny), účelu (PU účelu), podmínky (PU podmínky), přípustky (PU přípustky).
Příslovce jsou v českém jazyce šestým slovním druhem. Latinsky se příslovce nazývají adverbia (v jednotném čísle adverbium) příslovce patří k nesklonným slovním druhům, což znamená, že se u nich nedá určit pád a zároveň se jejich tvar nemění v závislosti na čase, ani pádě. Příslovce vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (například: setkali se doma, velmi chytře). Při větném rozboru mívají nejčastěji funkci příslovečné určení:
například: velmi hezké = příslovečné určení míry
dolů = příslovečné určení místa
včera = příslovečné určení času
rychle = příslovečné určení způsobu.
Příslovce jsou většinou odvozená z přídavných jmen (veselý – vesele), vznikla také ustrnutím prostého pádu (kolem) nebo spojením předložky a jména (zrána, zpaměti). Tyto příslovečné spřežky se píší dohromady jako jedno slovo.
Druhy příslovcí:
Místa: doma, tudy, lesem
Času: včera, večer, dlouho
Způsobu: vesele, obratně, zničeně
Míry: velmi, trochu
Příčiny: úmyslně, proto
Stupňování příslovcí
Některé příslovce se stejně jako přídavná jména dají stupňovat:
2. stupeň:
přípony –eji (tišeji)
-ěji (zdravěji)
-e (dále)
Nepravidelně (lépe, dříve)
3. stupeň:
předpona nej + tvar 2. stupně (nejtišeji, nejzdravěji, nejdále, nejlépe, nejdříve)
Přímým zdrojem diagnostických informací je analýza školních výkonů a speciální testy i zkoušky hodnotící výkony dítěte v jednotlivých percepčních oblastech.
Vyšetření dítěte se skládá z několika částí, většinou jej provádí speciální pedagog nebo psycholog, který s dítětem provede krátký rozhovor a naváže osobní kontakt. Dítě se při neformálním hovoru uvolní, je zbaveno napětí, popíše své problémy a způsob, jak se s nimi vyrovnává, možnosti jejich překonávání, situaci v rodině a ve škole, dosavadní nápravná opatření a podobně. Během hovoru má odborník možnost posoudit řeč, hodnotit slovní zásobu, vyjadřovací schopnosti, výslovnost a jiné.
Mezi další vyšetření patří zjištění úrovně intelektu – IQ (inteligenční kvocient) – pro vyloučení poruchy v důsledku nižší úrovně mentálních schopností. Vyšetření provádí individuálně a standardizovanými metodami zásadně psycholog. Nejčastěji používaný je Wechslerův test, který je určen pro děti od 5 do 16 let. Test se skládá z deseti subtestů, neprovádí se najednou u dětí s oslabenou pozorností a soustředěností. Dále se používají Ravenovy progresivní matice upravené odborníky pro běžnou populaci; jejich předností je snadné a rychlé vyhodnocení.
Následuje vyšetření čtení, zahrnující vyšetření rychlosti čtení, porozumění čtenému textu, analýzu chyb a chování dítěte při čtení. Používají se standardizované testy čtení s různou obtížností, testy se provádí jednotlivě a zapisují se na záznamový arch. Výkon ve čtení se srovnává s normovanými texty posledního průzkumu čtenářské dovednosti z osmdesátých let. Vyšetřuje se psaní a pravopis dítěte. Sleduje se samostatný písemný projev i opis textu. Při vyšetření pravopisu se používá zvláštních diktátů, srovnávají se diktáty psané ve škole a v poradně. Zjišťuje se rozvoj grafomotoriky i psacích návyků (způsob sezení při psaní, držení psacího náčiní, způsob a rychlost psaní), provádí se analýza chyb.
Cenné informace o grafomotorice poskytují kresebné zkoušky – test Binderové, obkreslování obrazců Matějčka a Vágnerové, test lidské postavy Goodenoughové a jiné.
Standardizované zkoušky pro dysgrafii prozatím nejsou, v praxi se užívají osvědčené a ověřené postupy. Úroveň psaní hodnotí speciální pedagog z hlediska grafické, pravopisné a obsahové stránky, přičemž se všechny oblasti v hodnocení vzájemně ovlivňují. Diagnostickými nástroji jsou opis, přepis, diktát a volný písemný projev. Hodnotícími ukazateli grafické stránky písemného projevu jsou: sezení při psaní, držení psacího náčiní, pracovní tempo, tvary písmen (plynulost tahů, přítlak), velikost písmen, rychlost vybavování písmen a jejich uspořád
Ve větě je vždy nutné nejprve určit přísudek (Co dělá podmět?) a pak podmět(Kdo? Co?) Podmět nemusí být ve větě vyjádřen přímo, pokud je znám z kontextu, jedná se tedy o podmět nevyjádřený. Například: Přijeli jsme do Prahy. (Kdo? Co? = MY).
Ve větě se pak určuje, co rozvíjí podmět, například přívlastky či doplněk. Přívlastky poznáme tak, že se na ně zeptáme: Jaký? Který? Čí? Přívlastek shodný stojí před podstatným jménem, často se jedná o přídavné jméno, zájmeno, číslovku. Přívlastek neshodný stojí za podstatným jménem a často je tvořen jiným podstatným jménem (lavička z betonu). Podstatné jméno je vždy rozvíjené přívlastkem!
Předmět se ve větě pozná tak, že se na něj dá zeptat pádovými otázkami kromě 1. pádu (ten náleží k podmětu). Pokud se dá na větný člen zeptat pádovými otázkami a zároveň i otázkou některého příslovečného určení, tak přednost má vždy příslovečné určení. Příklad: šel k lesu (ke komu čemu x kam = přednost má KAM).
Doplněk se ve větě pozná tak, že se vztahuje ke dvěma větným členům, například k podmětu a přísudku: Lékař se cítil unavený. (unavený lékař x cítil se unavený)
U příslovečných určení je potřeba si zapamatovat otázky, které se k těmto větným členům uvádějí. Podrobně je to popsáno v našem článku Příslovečné určení.
