Příslovečné určení patří mezi ty kapitoly české mluvnice, které se zdají na první pohled jednoduché, ale při praktickém rozboru vět dokážou pořádně potrápit. Kdo se někdy zasekl nad otázkou, zda jde ještě o příslovečné určení, nebo už o předmět, ví, že bez dobrého systému se v tom snadno ztratí.
Právě proto má smysl vracet se k příslovečnému určení opakovaně, zkoušet nové příklady a trénovat otázky i významy. V následujícím doplněném článku si rozebereme typické chytáky, praktické postupy určování a nabídneme další cvičení, která pomohou látku skutečně pochopit, nejen se ji naučit nazpaměť.
Příslovečné určení x předmět
Příslovečné určení má při určování vedlejších větných členů vždy přednost před předmětem. Jestliže se na výraz můžeme zeptat i jinou otázkou než pádovou, to jest otázkou na okolnost jevu (například KDE? KAM? ODKUD? KDY?), jedná se o příslovečné určení. Pro určení nějakého větného členu jako příslovečného určení a jeho odlišení od předmětu je tedy podstatné, že se na dotčený výraz můžeme zeptat některým z tázacích zájmenných příslovcí nebo podobným výrazem, a naopak podstatné není, že v některých případech můžeme použít i otázku pádovou.
Například: Šli jsme do lesa. Pokud bychom se mohli zeptat pouze pádovou otázkou (Šli jsem DO KOHO/ČEHO?), jednalo by se o předmět (zde ve 2. pádu), avšak v tomto případě se můžeme zeptat i otázkou na okolnost jevu (Šli jsme KAM?), tudíž se jedná o příslovečné určení (zde místa).
Druhy příslovečného určení
Podle významu rozeznáváme různé druhy příslovečného určení. V rámci výuky českého jazyka na základní škole se většinou rozlišuje příslovečné určení místa, času, způsobu, míry, příčiny, účelu, podmínky, přípustky.
Jiné pojetí klasifikuje příslovečné určení místa, času, způsobu a důvodu. Tyto kategorie se následně třídí do podkategorií.
A) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA (adverbiale loci)
Příslovečné určení místa (zkratka PUM) blíže určuje místní okolnosti děje. Tato kategorie se dále dělí na dvě podkategorie: 1. příslovečné určení místa statické (ptáme se otázkou KDE?). Například: Petr leží v posteli. Doma zůstala pouze maminka.
2. příslovečné určení místa dynamické (ptáme se otázkami KAM? ODKUD? KUDY?). Například: Hanka jede domů. Dědeček se vrátil z lázní. Pes se protáhl dírou v plotě.
B) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU (adverbiale temporis)
Příslovečné určení času (zkratka PUČ) vyjadřuje časové okolnosti děje. Tato kategorie se rovněž dělí na dvě podkategorie:
1. příslovečné určení času časově orientující (ptáme se otázkami KDY? JAK ČASTO?). Například: Sejdeme se večer. Denně chodím běhat.
2. příslovečné určení času časově limitující (ptáme se otázkami JAK DLOUHOU? NA JAK DLOUHO? ZA JAK DLOUHO?). Například: Čekali jsme na něj hodinu. Jedeme na týden k moři. Za chvíli přijď domů.
C) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU (adverbiale modi)
Příslovečné určení způsobu (zkratka PUZ) zahrnuje nejvíce podkategorií, a sice osm:
1. vlastního způsobu – označuje kvalitu dějů nebo stavů (ptáme se otázkami JAK? JAKÝM ZPŮSOBEM?). Například: Pavla se chová hloupě. Pomalu se ke mně blížil.
2. míry – označuje množství, intenzitu nebo kvantitu děje či vlastnosti (ptáme se otázkami KOLIK? O KOLIK? JAKOU MĚROU? JAKO MOC?). Například: Počasí se změnilo velmi rychle. Iva se vdávala poměrně brzo.
Příslovečné určení je jedním z rozvíjejících větných členů (vedle přívlastku, předmětu a doplňku).
Vyjadřuje nejčastěji průvodní okolnosti, kvalitu či intenzitu děje nebo kvalitu a intenzitu vlastnosti či okolnosti.
Ve větných rozborech se obvykle podtrhává čerchovanou čarou a označuje se zkratkou PU. Latinsky se příslovečné určení řekne adverbiale (zkratka Ad; setkat se lze i se zkratkou Adv).
Příslovečné určení rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno nebo příslovce. Často se setkáme s formulací, že příslovečné určenína těchto slovních druzích závisí.
Závislost příslovečného určení na členu řídícím není vyjádřena ani shodou (kongruencí), ani řízeností (rekcí). To znamená, že pád příslovečného určení není řízen vazbou slovesa anebo přídavného jména. Jinak řečeno příslovečné určení je slabě závislé na svém řídícím členu, který mu tudíž jednoznačně neurčuje jeho tvar. Přesto příslovečné určení svým tvarem nebo slovním druhem závislost vyjadřuje. Na jediném řídícím členu může záviset několik příslovečných určení (Učila se doma i v knihovně. Přijedeme zítraráno.).
Příslovečné určení může být rozvito, a to přívlastkem (Zestaréhodomu se ozývaly podivné zvuky.) nebo jiným příslovečným určením (Mluvil velmipomalu.).
Jak se ptáme na příslovečné určení
Na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale otázkami na okolnosti jevů (takzvanými tázacími zájmennými příslovci a podobnými výrazy), tedy KDE, KAM, KDY, JAK, PROČ, JAK MOC... Tyto otázky spojujeme s řídícím členem.
Příslovečné určení může být vyjádřeno:
příslovcem (Dobře se učil. Mluvil potichu.);
jménem (nejčastěji podstatným) v pádě prostém nebo předložkovém (Utíkal lesem. Šel podél zdi.);
infinitivem (Jel nakoupit.);
vedlejší větou (Dostal pětku, protože se neučil.).
V naší poradně s názvem VĚTNÝ ČLEN PRO LÉKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jitka Ludvíková.
Rodiče šli do lékárny PRO LÉKY.
Dle mého názoru se jedná o Předmět, protože rozvíjí Přísudek (šli pro koho, co?), nicméně ať kliknu na jakoukoli možnost, všechny jsou chybné. O jaký větný člen se tedy jedná? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Rodiče šli do lékárny. Proč tam šli, za jakým účelem? Šli pro léky. Jde o PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČELU, na které se ptáme právě otázkami: Proč? Za jakým účelem?
V naší poradně s názvem CVIČENÍ NA SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kika.
Prosím, jaký slovní druh je "ještě" a jaký je to větný člen? Ozývalo se nadšené ještě. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovní druh slova JEŠTĚ může být částice a nebo příslovce. Ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovce a vyjadřuje stupňování.
Kdyby ona věta byla v tomto znění: OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ PŘED PŘÍJEZDEM, tak slovo JEŠTĚ bude částice vyjadřující, že se děj uskuteční před uplynutím nějakého časového úseku.
Co se týče větného členu, tak ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovečné určení. Ptáme se: Jak se ozývalo nadšené? Ještě. Například v kontextu: Miminko bylo čilé a ozývalo se nadšené ještě.
Příslovce jsou v českém jazyce šestým slovním druhem. Latinsky se příslovce nazývají adverbia (v jednotném čísle adverbium) příslovce patří k nesklonným slovním druhům, což znamená, že se u nich nedá určit pád a zároveň se jejich tvar nemění v závislosti na čase, ani pádě. Příslovce vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (například: setkali se doma, velmi chytře). Při větném rozboru mívají nejčastěji funkci příslovečné určení:
například: velmi hezké = příslovečné určení míry
dolů = příslovečné určení místa
včera = příslovečné určení času
rychle = příslovečné určení způsobu.
Příslovce jsou většinou odvozená z přídavných jmen (veselý – vesele), vznikla také ustrnutím prostého pádu (kolem) nebo spojením předložky a jména (zrána, zpaměti). Tyto příslovečné spřežky se píší dohromady jako jedno slovo.
Druhy příslovcí:
Místa: doma, tudy, lesem
Času: včera, večer, dlouho
Způsobu: vesele, obratně, zničeně
Míry: velmi, trochu
Příčiny: úmyslně, proto
Stupňování příslovcí
Některé příslovce se stejně jako přídavná jména dají stupňovat:
2. stupeň:
přípony –eji (tišeji)
-ěji (zdravěji)
-e (dále)
Nepravidelně (lépe, dříve)
3. stupeň:
předpona nej + tvar 2. stupně (nejtišeji, nejzdravěji, nejdále, nejlépe, nejdříve)
Ve svém příspěvku SKLOŇOVÁNÍ SLOVA DOUŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Jurdová.
Lámeme si hlavu, zda se říká po douškách nebo po doušcích?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Jurdová,
stručně řečeno, dle pravidel tvarosloví je správně po doušcích.
Mohu-li nabídnout delší vysvětlení, pak vězte, že všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích, např. o rybnících, prostředcích, locích, doušcích, lístcích, nádeších.
Souhláska se před koncovkou mění (g > z, k > c, h > z, ch > š), a tak se často v mluveném projevu objevuje koncovka -ách, která konkuruje koncovce -ích, protože nevyžaduje alternaci (obměnu) předcházející souhlásky.
Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, obláčcích i obláčkách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. hrncích i hrnkách, dřevácích i dřevákách, teplácích i teplákách, modrácích i modrákách.
U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale přesnou hranici pro jednotlivá slova mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově zabarvenými stanovit často ani nelze, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu; výklad se dokonce liší v českých mluvnicích a slovnících.
V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je častá koncovka -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá.
Koncovka -ách je typická pro ustálené spojení „jde to jako na drátkách“. A dublety, tedy dvě pravopisné podoby téhož slova, se vyskytují u pomnožných jmen místních, např. v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících.
Ale abychom se v tom bludišti pravidel nezamotali – v našem případě je spisovná pouze koncovka -ích (doušcích), kterou uvádějí všechny jazykové příručky.
Tvar douškách je totiž součástí skloňování podstatného jména rodu ženského – douška, což je poněkud zastarale to, co je připsáno dodatečně (zpravidla v dopise); dodatek, doložka, postskriptum. Nebo tento výraz knižně vyjadřuje zdrobnělinu ke slovu duše (mateří douška – matčina duše).
Doušek, na který se ptáte, je zcela jistě rodu mužského a označuje buď polknutí (pít malými doušky), nebo množství tekutiny, které lze najednou spolknout, malé množství tekutiny vůbec; lok, hlt (zbyly asi dva doušky vína).
Pijte tedy prosím po doušcích.
Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje. Rozlišujeme několik typů, například příslovečné určení místa, času, způsobu, příčiny, účelu, míry, podmínky a přípustky.
Správné určení vyžaduje nejen znalost otázek, ale i schopnost rozhodnout, zda má daný výraz přednost před předmětem. Pokud se na výraz lze ptát pádovou otázkou i otázkou příslovečného určení, přednost má příslovečné určení.
Čeština je velmi bohatý jazyk. Svědčí o tom i následující přehled podstatných jmen začínajících na písmeno "K". Tento seznam není úplný, vychází ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 2007 a neobsahuje řadu podstatných jmen vzniklých ze sloves (například kouření, koupání). V tabulce jsou uvedená nejen daná podstatná jména, ale i jejich rod, vzor, význam a původ daného slova.
PODSTATNÉ JMÉNO
ROD, VZOR
VÝZNAM SLOVA
PŮVOD SLOVA
Kabanos
Mužský, hrad
Laciný točený salám
Z románských jazyků
Kabaret
Mužský, hrad
1. zábavní podnik s humoristickým programem;
2. pořad humoristického rázu
Francouzština
Kabát
Mužský, hrad
Součást svrchního oděvu kryjící trup a paže
Čeština
Kabátek
Mužský, hrad
Zdrobnělina od slova kabát
Čeština
Kabel
Mužský, hrad
Ohebný vodič pro přenos a rozvod elektrického proudu
Angličtina, francouzština
Kabela
Ženský, žena
Schránka s držadlem na nošení menších předmětů = taška
Ve svém příspěvku DRŽÍM POHROMADĚ ANTONYMUM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lukáš.
Jsem rád, že je ještě držím pohromadě. A antonymum by bylo odděleně. Jsem rád, že je ještě držím odděleně. Srandovní je věta s těmi Brňany při použití antonyma.
Při letních ohňostrojích se všichni brňané odděleně sejdou na přehradě. Jako že každý Brňan tam zaleze do nějaké samostatné kóje, jako na startu koňských dostihů.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lucka.
Další antonymum ke slovu pohromadě je slovo zvlášť. Třeba věta U dobrého obchodníka vidím všechny jeho slevy pohromadě. A při použití antonyma by to bylo U dobrého obchodníka vidím všechny jeho slevy zvlášť.
Dalším častým problémem je záměna příslovečného určení s doplňkem. Zatímco doplněk se vztahuje zároveň k podmětu i k přísudku, příslovečné určení rozvíjí především děj.
Ve větě Děti přišly unavené je výraz unavené doplněk, nikoli příslovečné určení, protože popisuje stav dětí při ději.
V naší poradně s názvem NEBO-LI SLOVNÍ DRUH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Adela.
Jaký slovní druh je nebo-li?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Neboli se píše VŽDY dohromady a spojovník se zde nepoužívá. Celé slovo neboli je spojka. Pro zajímavost taktéž i -li je spojka.
Synonymum ke slovu neboli je čili, nikdy ne či-li.
Proč tomu tak je, když se píše například třeba právě například nebo obden, zpočátku, poprvé, nalevo, potom, pokaždé, popořádku, namístě?
Odpověď je jednoduchá, protože v tomto případě není výraz *vpořádku kodifikován jako slovo vytvořené spřahováním. Spřahování je specifický způsob tvoření slov. Oba členy, jimiž se nově vzniklý (spřažený) výraz vytváří, si v něm uchovávají ve všech jeho tvarech, nebo alespoň ve tvaru základním, stejnou podobu. Tvoří se tak například číslovky (šest a dvacet → šestadvacet), přídavná jména (déle trvající → déletrvající), příslovce (jak se patří → jaksepatří) a podstatná jména (z mrtvých vstání → zmrtvýchvstání). Specifickou skupinou jsou pak takzvané příslovečné spřežky, do nichž by patřil i náš výraz, kdyby jej již zahrnovaly kodifikační příručky.
Příslovečné spřežky vznikají tak, že se předložky spojují buď s podstatnými jmény (z pravidla → zpravidla), nebo se zpodstatnělými přídavnými jmény (do prava → doprava), nebo se zájmeny (za své → zasvé), nebo s číslovkami (na třikrát → natřikrát), nebo s příslovci (od naproti → odnaproti).
Jak vyplývá z výše uvedeného, příslovečné spřežky píšeme jako jedno slovo, tedy dohromady. Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však bohužel není vždy jasná, a tak často dochází ke kolísání. Nezřídka pak vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady, přičemž je jejich význam totožný (na příklad – například; zpočátku – z počátku; na čisto – načisto; k večeru – kvečeru; nade všecko – nadevšecko; na čase – načase).
Existují ale případy, kdy způsob psaní odlišuje význam napsaného. Je to třeba dvojice v celku × vcelku: Pošta mi kupodivu doručila vázu v celku (= nerozbitou). Kup ten šunkový salámv celku (= nenakrájený). Na léto si koupím plavky v celku (= jednodílné), ale: Vcelku se zúčastnilo dvacet lidí (= celkem). Vcelku je to hodný chlapec (= modální částice, vyjádření vztahu mluvčího). Podobným příkladem je spřežka namístě, která vyjadřuje vhodnost, patřičnost, například Je namístě přiznat chybu (= je důležité se teď přiznat), vedle spojení předložky a podstatného jména na místě, které ve větě fungují jako příslovečné určení místa, například Motorista těžkým zraněním hlavy a hrudníku na místě podlehl.
Příslovečné určení je větný člen, který blíže určuje sloveso, přídavné jméno, příslovce nebo celý děj. Vyjadřuje okolnosti děje, jako je čas, místo, způsob, příčina nebo účel.
