Rozvitý podmět je ten podmět, který je ten podmět, který je rozvíjen jiným větným členem. Podmět tedy není holý, protože na něm závisí jiný větný člen.
Několikanásobný podmět holý a rozvitý – rozdíly
Rozdíl mezi podmětem holým a rozvitým se nejlépe pozná na příkladech.
Ukázky:
Holý: Koně, kozy a krávy se pásli na louce. X Rozvitý: Naše koně, kozy a krávy se pásli na louce.
Holý: Koťata a štěňata se nesnášela. X Rozvitý: Divoká koťata a štěňata se nesnášela.
Několikanásobný a rozvitý – rozdíly
Podmět několikanásobný může být zároveň i rozvitý. To se nijak nevylučuje.
Ukázky:
Několikanásobný podmět: Babička a děda se vydali na procházku.
Rozvitý podmět: Náš milovaný děda se vydal s babičkou na procházku.
V diskuzi SLOVA PLNOVÝZNAMOVÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Romana.
Proč větné členy (což jsou podmět a přísudek) jsou slova plnovýznamová ?
př. pes štěkal - pes je zvíře a štěkal je činnost, tak to mají význam
náš i váš pes štěkal - náš, i , váš, - zájmeno a předložka nemají význam ???
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý den,
pokud jste pozorně četla náš článek, tak v jeho úvodu je vysvětleno, že plnovýznamovými slovními druhy jsou podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa a příslovce. Neplnovýznamová slova, která svůj význam získávají až ve spojení se slovem plnovýznamovým, jsou předložky, spojky a částice.
Vy v první větě mluvíte o větných členech, a pak se ptáte, jak je to se zájmenem či předložkou. Nelze míchat dohromady tyto dva termíny (slovní druh x větný člen).
Výše jsem tedy uvedla, jak je to se slovními druhy, nyní stručné vysvětlení k větným členům.
Větnými členy mohou být pouze slova plnovýznamová, tedy výše uvedená podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa a příslovce (v některých případech i citoslovce). Z čehož vyplývá, že zbývající slovní druhy, ty neplnovýznamové (předložky, spojky a částice), nejsou samy o sobě větnými členy, bývají jen jejich součástí (např. na kole, zelený a modrý svetr apod.).
Nepleťte si tedy prosím slovní druhy a větné členy…
Poznat ve větě podmět by neměl být problém, komplikovanější pro někoho ale může být poznat vedlejší větu podmětnou. Pro procvičení vedlejší věty podmětné může sloužit cvičení na následujícím odkazu: Cvičení na určení podmětu.
V diskuzi PODMĚT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milada Davidová.
Rozbor věty jednoduché :"Chcete někdo něco?" Podmět nevyjádřený /Vy/, přísudek Chcete,předmět ve 4.p.něco.Jaký větný člen je zájmeno někdo? Děkuji za vysvětlení.M.Davidová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Podmět a přísudek jsou skladební dvojicí, která je vyjádřená skladebním vztahem shody (latinsky predikace). Znamená to, že se tyto dva členy shodují v osobě, čísle a ve jmenném rodě. Shoda nastává v okamžiku, kdy je jeden člen závislý na druhém (= řídícím) členu. U podmětu a přísudku je závislým členem přísudek a členem řídícím je podmět. Proto jejich vztah nelze nazvat shoda podmětu s přísudkem. Správný název je přesně obrácený, shoda
přísudku s podmětem.
V diskuzi JAK URČIT SLOVNÍ DRUH U PŘÍSUDKU? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel LUcie .
Dobrý večer, moje otázka zní: Jak určit slovní druh u přísudku? např. Voda na koupání bude dnes teplá.
Podmětem je Voda, ale co přísudek, to nejspíše bude teplá, tím pádem by bylo slovo bude-sloveso a teplá- přídavné jméno? Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ondra.
Rozbor věty: Voda na koupání bude dnes teplá.
Voda - podstatné jméno a podmět
na - předložka
koupání - podstatné jméno
bude - sloveso a přísudek
dnes - příslovce
teplá - přídavné jméno
Podmět může být ve větě vyjádřený, což znamená, že ve větě je přímo nazván původce nebo nositel děje, vlastnosti nebo stavu.
Podmět také může být nevyjádřený, což znamená, že ve větě není přímo uvedený. V takovém případě rozlišuje tři typy nevyjádřeného podmětu:
podmět nevyjádřený známý z předcházející věty, podmět nevyjádřený zřejmý z určitého tvaru slovesa, podmět všeobecný. Podmět všeobecný se týká přesněji nepojmenovaných osob.
Příklady:
Podmět vyjádřený - Pes vrčel na souseda
Podmět nevyjádřený
známý z předcházející věty - Babička sbírala houby. Našla jich mnoho.
zřejmý z tvaru slovesa - Každý den běháme kolem hráze.
všeobecný - V rádiu mluvili o autonehodě.
Podmět se také rozlišuje podle toho, zda je dále rozvíjen a z kolika slov se skládá. Pokud ve větě není podmět rozvíjen, jedná se o podmět holý, pokud ho rozvíjí jiný větný člen, jedná se o podmět rozvitý. Posledním typem je podmět několikanásobný, ten se skládá z více slov (více podmětů)
Příklady:
Podmět holý - Babička pekla koláč.
Podmět rozvitý - Moje babička pekla koláč.
Podmět několikanásobný - Babička a maminka pekly koláč.
V naší poradně s názvem VĚTNÝ ČLEN PRO LÉKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jitka Ludvíková.
Rodiče šli do lékárny PRO LÉKY.
Dle mého názoru se jedná o Předmět, protože rozvíjí Přísudek (šli pro koho, co?), nicméně ať kliknu na jakoukoli možnost, všechny jsou chybné. O jaký větný člen se tedy jedná? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Rodiče šli do lékárny. Proč tam šli, za jakým účelem? Šli pro léky. Jde o PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČELU, na které se ptáme právě otázkami: Proč? Za jakým účelem?
Někdy se stává, že žáci (a nejen ti) náhle zpochybní nejen u poznání tohoto větného členu, ale i u jeho pravopisu, neví, jestli se správně píše podmět nebo podnět. Obě slova totiž existují, ale mají zcela různý význam. S jazykovým rozborem souvisí jen podmět, což je již zmíněný základní větný člen. Naopak pod pojmem podnět je myšlen návrh, pobídka, popud, motiv.
Podmět společně s přísudkem tvoří základní skladební dvojici (jejich skladební vztah se nazývá predikací = shodou, protože oba větné členy se shodují v osobě, čísle a jmenném rodě).
Podmět může být vyjádřen podstatným jménem (například: Kočka běhala po zahradě.), zájmenem (například: Všichni na mě zírali.), přídavným jménem (například: Mladí se mnou souhlasili.), číslovkou (například: Dva jsou více než jeden.), slovesem v infinitivu (například: Zvítězit je mým cílem.), citoslovcem (například: Hlasité bum se ozvalo tanečním sálem.).
Je několik druhů podmětu, jedním z nich je podmět nevyjádřený (známý z předcházející věty, zřejmý z tvaru slovesa, všeobecný) a podmět vyjádřený. U podmětu je důležité také to, jestli je rozvíjen a kolika slovy je tvořený. Jestli není ve větě podmět rozvíjen, jedná se o podmět holý, jestli je rozvíjen, jedná se o podmět rozvitý. Podmět tvořený více slovy je nazývaný také jako podmět několikanásobný.
Několikanásobný podmět je vyjádřený několika souřadnými výrazy. Jednotlivé členy tohoto typu podnětu mohou být spojeny čárkami, nebo spojkami: a, i, nebo. Pokud má podmět více než dva výrazy používá se kombinace (například tři slova: mezi prvním a druhým slovem podmětu je čárka, druhý a třetí dělí pak vybraná spojka).
Jaká koncovka v přísudku u několikanásobného podmětu?
Několikanásobný podmět může obsahovat podstatná jména stejného rodu.
Pokud se jedná o rod mužský životný, píše se v přísudku koncovka –i (například: Atleti a plavci se společně zúčastnili turnaje).
U několikanásobného podmětu rodu mužského neživotného se naopak píše v přísudku koncovka –y (například: Stromy a keře se ve větru nakláněly.).
U několikanásobného podmětu rodu ženského píšeme v přísudku koncovku –y (například: Sestry a kamarádky vyrazily na společnou dovolenou.).
U několikanásobného podmětu rodu středního se píše v přísudku koncovka –a (například: Kuřata a housata se proháněla u babičky po dvoře).
Stejně tak často se ale stává, že podmět obsahuje podstatná jména různého rodu nebo čísla.
Jestliže je alespoň jeden člen několikanásobného podmětu rodu mužského životného, píše se v přísudku koncovka –i (například: Žirafy a sloni netrpělivě čekali na krmení.).
Jestliže ale není v několikanásobném podmětu člen rodu mužského životného píšeme u přísudku koncovku –y (například: Chaty a domy v našem okolí se pomalu rozpadaly.)
Pokud ale stojí přísudek ve větě před několikanásobným podmětem, může se koncovka příčestí minulého u přísudku shodovat s rodem nebližšího jména. Pak je povolen obojí způsob pravopisu. (například: Na louce se pásly kozy, koně a krávy. X Na louce se pásli kozy, koně a krávy.)
Pokud je podmět v čísle jednotném a žádný člen není v rodu mužském životném se píše u přísudku koncovka –y (například: Kočka a kotě se válely na peci.).
Podmět je část věty, která
není na žádném jiném členu mluvnicky závislá. Podmět ve větě vyjadřuje, o kom nebo o čem vypovídá přísudek. Při určování větných členů se na podmět ptáme otázkou prvního pádu Kdo? Co? a přísudkem. Například: Kočka vylezla na plot (= otázka: Kdo vylezl na plot?).
Citoslovce jsou tedy formálně samostatná a v komunikaci i plně sdělná. Jejich význam často závisí na kontextu a intonaci. Citoslovce obvykle nemají žádnou gramatickou souvislost se zbytkem věty. Citoslovce se i ve větě často oddělují čárkou, výjimkou jsou citoslovce, která nahrazují přísudek, například žába žbluňk do vody.
Pro citoslovce je typická určitá expresivnost a příznaková fonologická struktura, která se projevuje tím, že v citoslovcích se objevují jinak nepříliš časté hláskové skupiny, jako je například: aj, oj, ju, ks, ksl jbl žbr, gl, pf, ó. Mezi další znaky citoslovcí patří i opakování slabik, například hehe, chacha, kuku atd. Citoslovce vznikají převážně spontánní reakcí, zároveň jsou ale i konvencionalizovaná, to znamená, že podléhají jazykové konvenci.
Ve větě je vždy nutné nejprve určit přísudek (Co dělá podmět?) a pak podmět(Kdo? Co?) Podmět nemusí být ve větě vyjádřen přímo, pokud je znám z kontextu, jedná se tedy o podmět nevyjádřený. Například: Přijeli jsme do Prahy. (Kdo? Co? = MY).
Ve větě se pak určuje, co rozvíjí podmět, například přívlastky či doplněk. Přívlastky poznáme tak, že se na ně zeptáme: Jaký? Který? Čí? Přívlastek shodný stojí před podstatným jménem, často se jedná o přídavné jméno, zájmeno, číslovku. Přívlastek neshodný stojí za podstatným jménem a často je tvořen jiným podstatným jménem (lavička z betonu). Podstatné jméno je vždy rozvíjené přívlastkem!
Předmět se ve větě pozná tak, že se na něj dá zeptat pádovými otázkami kromě 1. pádu (ten náleží k podmětu). Pokud se dá na větný člen zeptat pádovými otázkami a zároveň i otázkou některého příslovečného určení, tak přednost má vždy příslovečné určení. Příklad: šel k lesu (ke komu čemu x kam = přednost má KAM).
Doplněk se ve větě pozná tak, že se vztahuje ke dvěma větným členům, například k podmětu a přísudku: Lékař se cítil unavený. (unavený lékař x cítil se unavený)
U příslovečných určení je potřeba si zapamatovat otázky, které se k těmto větným členům uvádějí. Podrobně je to popsáno v našem článku Příslovečné určení.
Několikanásobný větný člen je takový
větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou
platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme
čárkou v případě, že:
nejsou spojeny spojkami a, i, nebo
(anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami,
pokud jsou jiném poměru než
slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
jsou k sobě přiřazeny bez spojek
(Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé
poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi
nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
jsou spojeny dvojitými
spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli
jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy,
které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu,
nebo v maloobchodech.
spojky nebo a či vyjadřují
vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z
několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba.
Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
spojka nebo vyjadřuje opravu
výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.
Několikanásobné větné členy neoddělujeme
čárkou v případě, že:
jsou několikanásobné větné členy v poměru
slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na
zahradě máme jabloně a hrušky.
spojky nebo a či vyjadřují vztah
mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím
příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve
škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
se jedná o ustálená slovní
spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama
noha.
v případě, že se jedná o dvojité
spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti.
Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.
2.
Přívlastek postupně rozvíjející
Přívlastek postupně rozvíjející je
zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a
na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další
adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou
neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
3.
Přívlastek volný
Přívlastek volný je rozvitý shodný
přívlastek, který stojí za podstatným jménem, k němuž náleží, a který není pro
smysl věty nezbytný. Pokud se ve větě vynechá, nenaruší to smysl věty.
Přívlastek volný se odděluje
čárkou. Pokud stojí přívlastek volný uprostřed věty, odděluje se čárkou z
obou stran. Například: Hejno vlašťovek,
letící nad městem, mířilo na jih.
4.
Přívlastek těsný
Přívlastek těsný je svým postavením
stejný jako přívlastek volný, rozdíl je v tom, že jeho vypuštěním by se smysl
věty zcela změnil.
Přívlastek těsný se neodděluje
čárkou. Například: Mé rozhodnutí přihlásit se na vojenskou akademii bylo
nezvratné.
5. Přístavková spojení
Přístavková spojení jsou složky
komplexního větného členu, které v zásadě označují stejnou skutečnost. Obvykle
se dají poznat tak, že se mezi ně dají vložit výrazy jako: to jest, to znamená,
totiž.
Stejně jako přívlastky i přístavky
mohou být volné a těsné. Pokud je přístavek volný uprostřed věty, odděluje
se z obou stran čárkou. Například: Aleš, kamarád z dětství, přijel na
návštěvu. Božena Němcová, autorka Babičky, žila ve Vídni.Přístavky
těsné se čárkou neoddělují. Například: Tady na chalupě se mi moc
líbí. Spisovatelka Božena Němcová žila ve Vídni.
U přístavku se tedy čárka píše,:
když se jedná o přístavek volný
když výrazy přístavku slouží k vysvětlení
jevu. Například: Lingvistika, neboli věda zkoumající jazyk.
Když se jedná o zkratku vědeckého titulu
za jménem. Například: RnDr Jan Novák, DrSc.
U přístavku se tedy čárka nepíše,:
když se jedná o přístavek těsný
když výrazy vyjadřují jinou
možnost označení. Například: lingvistika neboli jakozykověda.
Do přístavku se také řadí výčet,
vytčení, shrnutí a ztotožnění.
Výčet
U výčtu je první člen významově
širší, než druhý člen, který ale bývá několikanásobný. Například: Dům se
skládal z pěti pokojů, dětský pokoj, ložnice, obývací pokoj, pokoj pro hosty,
pokoj pro služebnou.
U výčtu se výrazy oddělují čárkou.
Vytčení
U vytčení se objevují výrazy jako
hlavně, zejména, zvláště, především. I zde má první výraz širší význam než
druhý. Například: Někdy v noci,
obzvlášť k ránu, míval obrovské chutě.
Vytčení jevu, který není zahrnutý do
obsahu první složky komplexního větného členu, se vyjadřuje výrazy: výjimka,
kromě, až na. Například: Soutěže v golfu se zúčastnily všechny státy, až na
Slovensko.
Vytčené jevy se oddělují čárkou.
Shrnutí
U shrnutí je druhý člen významově širší.
Shrnutí se vyjadřuje výrazy: zkrátka, prostě, jednoduše. Například: Ve
šperkovnici ležely náušnice, řetízky, přívěsky a prsteny, zkrátka babiččiny
veškeré šperky.
Shrnutí se odděluje čárkou.
Ztotožnění
Jedná se o spojení výrazů, které
označují stejnou skutečnost a využívají k tomu výrazy: také, čili, či, aneb,
alias, vulgo, respektive, jinak také, jinak řečeno, řečené. Například: gramatika
čili mluvnice.
Tyto výrazy se neoddělují čárkou.
6. Samostatný větný člen a dodatečně
připojený větný člen
Samostatný větný člen se odděluje čárkou. Jedná se o výraz, který stojí mimo
větu. Jeho funkce je zdůrazňovací. Například: K moři, tam bych chtěl jet.
I dodatečný větný člen seodděluje
čárkou, ve větě stojí na konci a jeho funkce je vysvětlovací a zdůrazňovací.
Například: Na dovolené jsem potkal mnoho lidí, a zajímavých.
7. Oslovení
Oslovení se ve větě odděluje
čárkou. Pokud je oslovení uprostřed věty, odděluje se z obou stran.
Například: Dámy a pánové, vítám Vás na naší slavnosti. Nezlob, Honzo, své
rodiče.
8. Citoslovce
Citoslovce se v textu oddělují
čárkou. Například: Zaplaťbůh, že jsi přišel. Výjimkou je, když je
citoslovce větným členem, pak se čárkou neodděluje. Například: Žába žbluňk
do vody.
9. Vsuvka
Vsuvka je součást věty, se kterou v
podstatě obsahově nijak nesouvisí. Vsuvka se odděluje čárkami.
Například: Výstava se koná, myslím, příští čtvrtek. Věnujte mi, prosím
pozornost.
10. Doplněk
Doplněk je větným členem, který
závisí současně na podstatném jménu a zároveň i na slovesu.
Doplněk se odděluje čárkami.
Například: Každou noc, sedíc u mé postele, mi maminka předčítala pohádky.
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
další příklady: jedna, dvacet osm, patnáctý, několikáté, málo
5. Slovesa = verba
vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu; označují, co osoby, zvířata a věci dělají nebo co se s nimi děje
příklady: běžím, zabečel, směj se, bude malovat, rozbřesklo se, hladit
časují se
určujeme u nich:
osobu – 1. já čtu, 2. ty čteš, 3. on, ona, ono čte; 1. my čteme, 2. vy čtete, 3. oni, ony, ona čtou
číslo – jednotné (čtu), množné (čtou)
čas – přítomný (čtu), minulý (četl jsem), budoucí (budu číst)
způsob – oznamovací (čtu), podmiňovací (přítomný ⇒ četl bych; minulý ⇒ byl bych četl), rozkazovací (čti, čtěme, čtěte)
rod – činný (činnost vykonává podmět: Lenka čte dopis.) a trpný (činnost nevykonává podmět: Dopis je čten.)
vid – dokonavý (děj je hraničený v minulosti: přečetl jsem, nebo v budoucnosti: přečteme) a nedokonavý (děj je neohraničený, probíhající v minulosti: četl; v přítomnosti: čte, nebo v budoucnosti: bude číst)
třídu – 5 tříd podle zakončení 3. osoby čísla jednotného (nepravidelná: být, jíst, vědět, chtít)
vzor – každá třída má své vzory
slovesné tvary mohou být:
určité (vyjadřují osobu, číslo, čas a způsob), nebo neurčité (infinitiv, přechodníky, příčestí)
jednoduché (čtu), nebo složené (obsahují pomocné sloveso být: budu číst)
Neohebné slovní druhy
6. Příslovce = adverbia
ptáme se na ně pomocí slov: kdy, kde, kam, jak, proč, nač
vyjadřují různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností, a to:
místo – ptáme se kde?, odkud?, kudy?, kam? – doma, shora, tudy, dolů
čas – ptáme se kdy?, odkdy?, dokdy? – včera, odmalička, stále
způsob – ptáme se jak? – pěkně, dobře, potichu
míru – ptáme se jak moc? – velmi, zcela
příčinu – ptáme se proč? – proto, schválně
stupňují se – 3 stupně: 1. zdravě, 2. zdravěji, 3. nejzdravěji; nebo nepravidelně: dobře – lépe, brzy – dříve)
některá příslovce vznikla ustrnutím jmenných tvarů (úhrnem, kolem), nebo slovesných tvarů (kleče, stoje), nebo spojením předložky a jiného slova = příslovečná spřežka (z ticha = zticha, na večer = navečer)
7. Předložky = prepozice
vyjadřují podobné bližší okolnosti jako příslovce (místo, čas, způsob, příčinu), ale teprve ve spojení se jmény, jejichž pád řídí (vytvářejí takzvanou předložkovou vazbu); leží tedy před slovem
příklady: s, u, ke, od, pod, před, vedle, naproti
podle původu se dělí na:
vlastní – původní, mají jen význam předložek (v, do, s, pro, při)
nevlastní – nepůvodní, mohou být i jiným slovním druhem (příslovcem nebo podstatným jménem: vedle, místo)
8. Spojky = konjunkce
slouží ke spojování větných členů (respektive slov) a vět
samostatné nejsou větnými členy
dělí se na:
souřadicí – spojují souřadně spojené věty nebo větné členy: a, i, ani, nebo, ale, však, neboť, proto, a tak, ...
podřadicí – připojují větu závislou k větě řídící: že, protože, když, aby, ačkoli, i když, přestože, jelikož,...
