Zájmena patří mezi slovní druhy, které na první pohled působí jednoduše, ale při podrobnějším určování dokážou pořádně potrápit. Právě proto se s nimi setkáváme v diktátech, rozborech vět i přijímacích zkouškách častěji, než by se mohlo zdát, a drobná nepozornost tu často vede ke zbytečné chybě.
V této doplňující části si zájmena ještě jednou projdeme z praktičtějšího hlediska, zaměříme se na typické chytáky, nejčastější omyly a situace, kdy si žáci nejsou jistí druhem nebo tvarem zájmena. Cílem je, aby se pro vás určování zájmen stalo jistější a přehlednější.
Rozdíl mezi příslovci a zájmeny
Zájmena lze na rozdíl od příslovcí skloňovat!
Zájmenům jsou však příbuzná takzvaná zájmenná příslovce (adverbia), a to díky tomu, že mají ve větě podobnou funkci jak formální, tak významovou. Abyste v těchto případech od sebe dokázali odlišit tyto dva slovní druhy, zkuste si nejprve daný výraz "ohnout", vyskloňovat (jde-li to, pak to určitě není příslovce), nebo si zkuste zapamatovat následující příklady příslovcí:
zájmenná příslovce času:kdy, někdy, nikdy, vždycky, odkdy, dokdy, kdykoli, nakdy, tehdy, tenkrát, tentokrát, kdysi, onehdy, potom, poté, jindy, tu a tam, onehdy, doteky, dosud, posud
zájmenná příslovce způsobu:jak, jakpak, tak, takhle, takto; a míry (mohou být i zájmennými číslovkami): kolik, kolikrát, tolik, tolikrát
zájmenná příslovce příčiny:proč, proto; a účelu: nač
Otázky, kterými se ptáme na příslovce, se dají lehce vydedukovat, když si uvědomíme druhy příslovcí. Na příslovce místa připadají otázky: KDE?, KAM?, KUDY? Příslovce času poznáme podle otázek: KDY? ODKDY? DOKDY? JAK DLOUHO? Příslovce způsobu nám pomůže určit otázka: JAK?, u příslovcí míry je otázka míry doplněná o slovo moc: JAK MOC?. U posledního typu příslovcí příčiny, je situace složitější: často se také jedná o otázku JAK?, ale z uvedeného příslovce musí vyplývat, PROČ se něco stalo.
V naší poradně s názvem JAK, KDE, KUDY,PROČ, KAM... se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena.
Dobrý den,
chtěla bych se jen ujistit - syn nyní probírá ve škole slovní druhy a napsal, že "kde" je zájmeno. Jsou všechny otázky na příslovce, tj.: "kde,kudy,odkud,kam,
kdy,odkdy,dokdy, jak, proč" samy také příslovce jako slovní druh? Myslím si, že ano. Zájmeno je pouze Kdo (ptám se na osobu).
Pokud máte otázku na příslovce jak moc - je nutné rozdělit dvě slova na jak: příslovce a moc (v tomto případě jak i moc jsou příslovce?, ale ve spojení moc peněz by "moc" už byla číslovka?
Děkuji moc za informaci. Helena
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo KDE je příslovce a zároveň je to i jedna z pomocných otázek při určování příslovcí. Slovo KDE může být příslovce tázací, vztažné a neurčité. Příslovce tázací je například ve větě: Kde se setkávají rodiče?
Příslovce vztažné je například ve větě: To je to místo, kde se setkávají rodiče.
Příslovce neurčité je například ve větě: Mít kde smočit své tělo.
V ojedinělých případech slovo KDE může být i částice. Například ve větě: Ale kde že!
Slovo KDE nikdy není zájmeno.
Ve svém příspěvku DĚKUJI :) se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marti.
Mockrát děkuji za toto cvičení. Moc mi pomohlo a je to super na procvičování.
Bylo by super přidat ještě více, třeba i těžších cvičení na velká a malá písmena a také hlavně chytáky :)
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
U jazykolamů musí být zřetelná výslovnost a výrazná artikulace. Mluvčí si nemůže jazykolam jen tak zamumlat pod vousy. Pak by procvičování jazykolamů zcela postrádalo smysl. Jazykolamy mohou trénovat nejen dospělí lidé, ale i malé děti. U dětí je hlavní, aby je to bavilo a nebraly to jako nudnou povinnost.
Při procvičování jazykolamů se doporučuje začít pomalým tempem a postupně zrychlovat. Je vhodné se také nezaměřovat jen na jeden typ jazykolamů. Je potřeba si ještě uvědomit, že umět vyslovit jazykolamy není zárukou pro dráhu řečníka.
Velmi účinné je procvičování vyjmenovaných slov po b přímo ve větách. Dítě si tak uvědomí, že pravopis není izolovaná poučka, ale součást smysluplného textu.
Pravidelné procvičování vyjmenovaných slov po b v kontextu pomáhá lepšímu zapamatování a rychlejšímu rozhodování při psaní.
Rozlišení mezi volným a těsným přívlastkem patří k základním dovednostem při psaní čárek ve větě jednoduché. Přesto jde o oblast, ve které se chybuje velmi často, zejména při delších a složitějších souvětích.
Jak bezpečně poznat přívlastek volný
Přívlastek volný je takový, který lze z věty vypustit, aniž by se zásadně změnil její význam. Právě proto se odděluje čárkami. Při procvičování je vhodné zkusit si přívlastek „odmyslet“ a sledovat, zda věta zůstává smysluplná.
Přívlastek těsný a jeho významová nezbytnost
Naopak přívlastek těsný je významově neoddělitelný od podstatného jména. Jeho vypuštěním by došlo ke změně nebo zamlžení významu, a proto se čárkou neodděluje. Pravidelné procvičování těchto rozdílů výrazně zlepšuje jistotu při psaní.
Částice se dále dělí do několika skupin. Jejich funkce a užití jsou vázány na ostatní výrazové prostředky, na obsah výpovědi a na konkrétní jazykovým ale i mimo jazykový kontext. Částice se tedy rozdělují na modální, intenzifikační, vytýkající, modifikační, odpověďové, negační a přací.
Modální částice
Mezi modální částice patří výrazy jako asi, snad, nejspíš, jistě, zajisté, možná, pravděpodobně. Tyto výrazy udávají stupeň pravděpodobnosti obsahu výpovědi. Jejich význam se pohybuje ve škále od velmi pravděpodobného až po vyloučené. Na tyto části se nedá doptat doplňovacími otázkami, ale lze jimi odpovídat na zjišťovací otázky. Například: Budeš večer doma? Snad. Vzhledem k jejich významu je jasné, že se běžně vyskytují o oznamovacích větách, případně ve zjišťovacích otázkách.
Intenzifikační částice
Částice intenzifikační určují intenzitu vlastnosti: velmi, moc, málo. Například: Jak se ti líbil film? Moc. Někdy dochází k záměně s příslovci. Obvykle intenzifikační částice stojí před slovesem na rozdíl od příslovcí. Byl pěkně nazlobený x bylo pěkně. Šíleně ji miloval ( = velmi) x vypadal šíleně (= hrozně).
Vytýkací částice
Částice vytýkací vytýká jistou složku výpovědi: právě, přímo, zrovna, obzvlášť. Od intenzifikačních částic se liší tím, že se mohou vztahovat i na podstatná jména. Tyto částice implikují skutečnosti, jejichž pravdivost je předpokladem pro smysluplné užití této částice ve větě. Na oslavu přišel jen Martin (= což nám jasně říká, že ostatní nepřišli). Tyto částice můžou platnost výpovědi buď omezovat: jenom, jen, pouze, nebo rozšiřovat: tak, rovněž. Vytýkací částice stojí před větným členem, který obsahuje vytčený výraz.
Modifikační částice
Mezi částice modifikační patří obvykle výrazy, které primárně řadíme k jiným slovním druhům, například: ale (spojka), tak (příslovce). Ukázka: mluv klidně (příslovce ) x klidně mluv (částice). Pokaždé má výraz jiný význam, a tak se jedná i o jiný slovní druh. Tyto části výpověď kontextualizují a modifikují s dalšími prostředky větný modus věty.
Odpověďové částice
Mezi částice odpověďové patří výrazy, kterými lze odpovídat na zjišťovací otázky: ano, ne. Protože odpovídají na obsah věty, tak se často označují jako větné ekvivalenty.
Negační částice
Do částic negačních patří výrazy ne a nikoli pro členskou negaci. Zaujalo ji nikoli jeho postavení, ale jeho humor.
Přací částice
Posledním a nejznámějším typem jsou částice přací (=preferenční). Tyto částice stojí zpravidla na začátku věty a slouží k vyjádření přání mluvčího. Patří sem výrazy: kéž, nechť. Příklady: Kéž přijde! Kéž by! Nechť se o to sám zaslouží!
U příslovcí se stejně jako u přídavných jmen dají vytvořit další dva stupně. Je potřeba si uvědomit, že všechna příslovce se ale stupňovat nedají, například již zmiňované kolem a zpravidla. Druhý stupeň se obvykle tvoří tím, že se k příslovci přidá koncovka -eji/-ěji, -e. Příslovce tiše, zdravě a vysoko ve druhém stupni tedy mohou mít tvar tišeji, zdravěji a výše. U některých přídavných jmen má příslovce ve druhém stupni nepravidelný tvar. Například dobře - lépe, brzy - dříve. Třetí stupeň je obvykle tvořený předponou nej-, stejně jako u přídavných jmen, a koncovkami druhého stupně. Uvedená příslovce tiše, zdravě a vysoko mají ve třetím tvaru podobu: nejtišeji, nejzdravěji a nejvýše.
Příslovce jsou v českém jazyce šestým slovním druhem. Latinsky se příslovce nazývají adverbia (v jednotném čísle adverbium) příslovce patří k nesklonným slovním druhům, což znamená, že se u nich nedá určit pád a zároveň se jejich tvar nemění v závislosti na čase, ani pádě. Příslovce vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (například: setkali se doma, velmi chytře). Při větném rozboru mívají nejčastěji funkci příslovečné určení:
například: velmi hezké = příslovečné určení míry
dolů = příslovečné určení místa
včera = příslovečné určení času
rychle = příslovečné určení způsobu.
Příslovce jsou většinou odvozená z přídavných jmen (veselý – vesele), vznikla také ustrnutím prostého pádu (kolem) nebo spojením předložky a jména (zrána, zpaměti). Tyto příslovečné spřežky se píší dohromady jako jedno slovo.
Druhy příslovcí:
Místa: doma, tudy, lesem
Času: včera, večer, dlouho
Způsobu: vesele, obratně, zničeně
Míry: velmi, trochu
Příčiny: úmyslně, proto
Stupňování příslovcí
Některé příslovce se stejně jako přídavná jména dají stupňovat:
2. stupeň:
přípony –eji (tišeji)
-ěji (zdravěji)
-e (dále)
Nepravidelně (lépe, dříve)
3. stupeň:
předpona nej + tvar 2. stupně (nejtišeji, nejzdravěji, nejdále, nejlépe, nejdříve)
Pro lepší orientaci je užitečné porovnat „tentokrát“ s jinými příslovci času, jako jsou například tehdy, nyní, dnes, letos. Všechna tato slova mají společné to, že blíže určují čas děje a jsou neohebná.
Slovo kdykoli/kdykoliv je dle Slovníku spisovné češtiny příslovce, patří tedy mezi slova neohebná (nelze jej ani časovat, ani skloňovat). Podle této jazykové příručky může mít výraz kdykoli/kdykoliv i funkci spojkypodřadicí, a to v souvětí s vedlejší větou příslovečnou časovou. Slovník spisovného jazyka českého řadí toto slovo jen mezi příslovce a mluví o zájmenném příslovci neurčitém a zájmenném příslovci vztažném (právě ve funkci uvození vedlejší věty).
Předložky se dělí podle původu na vlastní (= primární) a nevlastní (= sekundární).
Předložky vlastní jsou slova, která jsou jen předložkami, nejsou tedy nikdy nositeli významu. Primární předložky mohou být neslabičné a slabičné. Neslabičné jsou ty předložky, které jsou tvořeny jen jedním písmenem (souhláskou). V češtině se obvykle k takovýmto neslabičným předložkám vytváří druhá slabičná varianta, která je vokalizovaná (přidaly se samohlásky –e; -u). Například z neslabičné předložky „s“ se vytvoří slabičná předložka „se“. Vokalizace neslabičných předložek ale není vždy nutná, například „s otcem“, v jiných případech ale ulehčuje výslovnost a srozumitelnost (například „se psem“ je výraznější než „s psem“).
Již žáci na prvním stupni se učí, že některé předložky se nepíší na konec řádku – patří sem všechny neslabičné předložky (k, s, v, z), ale i jednopísmenné slabičné předložky (o, u). V textových dokumentech na počítači se tyto předložky obvykle spojí se slovem nezlomitelnou mezerou (v textových dokumentech zvaná také jako pevná mezera), a tím si pisatel zajistí, že tato předložka bude vždy stát na stejném řádku jako podstatné jméno (nebo zájmeno, číslovka), k němuž patří.
Naopak předložky nevlastní mohou být i jiným slovním druhem a souvisí vždy na konkrétním použití daného slova. Například: kolem, díky, blízko.
Nevlastní předložky mohly vzniknout z příslovcí (skrz), zpříslovcí, které byly dříve podstatnými jmény (navrch), z podstatných jmen (zásluhou), ze sloves (počínaje), od zájmen (co do), případně jako spřežka dvou předložek (zpod).
Abecední přehled příslovcí není určen jen k pasivnímu čtení. Největší přínos má tehdy, když s ním aktivně pracujete a jednotlivá slova si zasazujete do vět.
Díky tomu si upevníte nejen význam příslovce, ale i jeho správné použití v konkrétním kontextu.
vyhledejte neznámé příslovce a zkuste vytvořit vlastní větu
