Jako malé dítě jsem se velmi kamarádila s chlapcem jménem Adam Kováč. Byli jsme s Adamem sousedé, a proto nás rodiče přihlásili i do stejné školky, kde jsme se seznámili a hned první den se z nás stali nerozluční přátelé. Adamovi je teď stejně jako mně šestnáct let, bohužel jsme se už čtyři roky neviděli.
Adam byl jako chlapec vysoký a velmi hubený. Moji rodiče o něm říkali, že je samá ruka, samá noha. Byl neustále v pohybu, a proto mu nedělalo problém udržet svoji postavu. Na Adamovi se mi vždy velmi líbily jeho kudrnaté a blonďaté vlasy, které mu dodávaly vzhled roztomilého andílka. Stejně tak výrazné byly i jeho tmavě modré oči, které se na mě usmívaly za každé situace. Zajímavě působil i jeho nos, protože měl u kořene malou bouličku a nos tak nebyl úplně rovný. To bylo způsobené naši nehodou v dětství, kdy jsme společně spadli z houpačky. Adamova věčně usmívající se ústa k sobě vždy také dokázala přitáhnout pozornost. Adam byl jako dítě sportovní typ a důležité pro něj bylo pohodlí, své oblečení nikdy neřešil, hlavní pro něj bylo, aby se v tom dalo běhat a šplhat po stromech.
Adam už jako dítě ve školce (a i později) měl velkou řádku dobrých vlastností, ale našly se také vlastnosti, kterými se nemohl úplně chlubit. Už jako malý předškolaček byl velmi oblíbený pro svou štědrost. Nikdy nebyl lakomý a vždy se o vše rozdělil, ať už se jednalo hračky ve školce, opsání domácího úkolu, nebo poslední žvýkačku v balíčku. Důležité pro něj bylo, aby lidé kolem něj byli spokojení. Adam byl vždy také velmi usměvavý, pokud viděl někoho nešťastného, dělal vše proto, aby mu na tváři vyloudil alespoň malý úsměv. Pokud se mu to nepodařilo, tak se tím velmi trápil. Už ve školce těžce nesl jakékoliv konflikty, vše raději řešil mírumilovnou cestou. Při jakékoliv domácí práci, činnosti ve školce ale i hře, byl vždy velmi pečlivý a poctivý. Už u hraní společenských her nesnášel jakékoliv podvody, nebo nepřesné vyjadřování. Pro jeho dobré vlastnosti a úžasnou pozitivitu ho lidé měli vždy velmi rádi, a proto tolerovali i jeho negativní vlastnosti obzvlášť určitou bojácnost. Bál se neznámých lidí ale i neznámých situací, nevyhledával je a vždy mu chvíli trvalo než se v nich rozkoukal, a tak svou ustrašenost překonal.
V naší poradně s názvem BYLO NÁS PĚT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milka.
Které lidské vlastnosti jsou v knize kritizovány?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Tyto lidské vlastnosti jsou v knize kritizovány:
- Nerozvážnost, například Petr Bajza, když někdy něco udělá a pak toho lituje.
- Vyčůranost, například Petr Bajza, když něco chce, tak se chová tak, aby toho dosáhl.
- Podvodník, Petr Bajza tajně chodí do kina, mamince i tatínkovi tvrdí, že jde na housle a přitom jde úplně někam jinam.
- Lakomost, namyšlenost a vytahovačnost, například jako Tonda Bejval.
- Ješitnost a religiozita, například Čeněk Jirsák – ješitný a věřící.
- Zlodějna, například Eda Kemlink je sice chytrý, ale také zloděj, který krade buřty v řeznictví.
- Hloupost, například Zilvar z chudobince je statečný, ale i hloupý – několikrát propadl.
- Přísnost, například Tatínek, ač je laskavý, tak je příliš přísný.
- Stydlivost a moralizování, například Pan Fajst je stydlivý a zapšklý moralista.
V naší poradně s názvem PLNÁ MOC ČESKÁ POŠTA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Šárka Rottová.
Dobrý den, prosím o info, jak postupovat, když potřebuji vyzvednout mamince důchod. Je hospitalizovaná v nemocnici a domů už jí nepustí, bude umístěna na oddělení následné péče. Děkuji Rottová Šárka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Vyzvednutí důchodu pro seniora v nemocnici může jen manžel/manželka. Česká pošta neakceptuje plnou moc k převzetí důchodu. Nabízí ale možnost výplatu důchodu opatrovníkovi, státnímu zástupci nebo zvláštnímu příjemci důchodu. Vyřízení zvláštního příjemce je ze všech možností nejrůznější.
Zvláštní příjemce dávky důchodového pojištění se vyřizuje na spádovém obecním úřadu podle trvalého pobytu příjemce důchodu.
Pro využití této služby je nutno předložit písemný podnět.
Ten musí obsahovat:
- jasnou specifikací toho, o čem má být rozhodnuto,
- jméno, příjmení, rodné číslo a adresu oprávněného příjemce důchodu (popřípadě jeho opatrovníka či zákonného zástupce),
- osobní údaje osoby, která by měla být ustanovena zvláštním příjemcem.
Některé obce mají na svých internetových stránkách k využití formuláře žádosti o ustanovení zvláštního příjemce dávky důchodového pojištění. Teprve po vyhodnocení podnětu, je-li zjištěna existence zákonných důvodů pro ustanovení zvláštního příjemce, obecní úřad řízení zahájí, v opačném případě podnět odloží a vyrozumí o tom toho, kdo ho uplatnil.
V případě zahájení řízení o ustanovení zvláštního příjemce bude obecní úřad zpravidla vyžadovat:
- občanský průkaz oprávněného příjemce i budoucího zvláštního příjemce
- poslední důchodový výměr oprávněného
- souhlasné stanovisko zvláštního příjemce - podává-li podnět oprávněný příjemce (popřípadě jeho opatrovník či zákonný zástupce), je nezbytné doložit, že osoba jím navrhovaná na ustanovení zvláštním příjemcem důchodu s tím vyjadřuje svůj souhlas.
- souhlasné stanovisko oprávněného příjemce - podává-li podnět o ustanovení zvláštního příjemce důchodu osoba, která se jím má stát, a to z důvodu, že oprávněný příjemce (popřípadě jeho opatrovník nebo zákonný zástupce) nemůže výplatu přijímat, je nezbytné doložit, že s tím oprávněný příjemce (popřípadě jeho opatrovník či zákonný zástupce) vyjadřuje svůj souhlas.
Proces vyřízení by mohl trvat až 1 měsíc, přičemž pošta uschová nevyplacený důchod dva měsíce od splatnosti.
Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smuteční řeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smuteční řeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci.
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka.
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Týden v Tichém domě
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
Ukázka:
„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny.
Dopis osobní je vlastně určitou písemnou zprávou, která může mít jakoukoliv libovolnou grafickou formu. V tomto případě totiž forma zcela závisí na volbě pisatele. Osobní dopis může být velmi stručný, ale stejně tak i rozsáhlý, může být psán jednoduchou formou, ale klidně i ve vzletných vyjádřeních, nebo dokonce i v šifrách. Dneska už se dopisy píší často na počítači, ale i přesto se stále doporučuje osobní dopisy psát vlastní rukou. Přestože osobní dopis může mít různou formu a obsah, jsou určité části, které by měl každý dopis obsahovat. Patří sem: datum a místo sepsání dopisu, oslovení adresáta, vlastní obsah dopisu, zdvořilý závěr a podpis.
Každá část má svůj význam. Díky části datum a místo se dá třeba zjistit, jestli dopis nebyl doručen se značným zpožděním, a že jeho obsah již není tedy aktuální. Datum a místo sepsání může být umístěno ve vrchní ale i ve spodní části dopisu, vždy záleží na pisateli.
Oslovení obvykle vyjadřuje vztah pisatele k adresátovi, případně jeho city vůči němu. V osobních dopisech se obvykle objevuje v oslovení výraz: „milý a milá“.
Vlastní obsah dopisu je jistě logický bod, v něm pisatel sděluje adresátovi důvod svého psaní. Měl by být dělen do odstavců. Počet odstavců pak závisí na počtu informací, které jsou v dopisu obsaženy. Samozřejmě nejsou odstavce v osobním dopisu nutné, ale slouží k určité přehlednosti a struktuře. Vlastní obsah osobního dopisu může být různý. Dopis může obsahovat nějaké informace, případně oznámení o různých životních událostech, zároveň může obsahovat i různé otázky, na které je třeba nutné brzy odpovědět, dopis může být jen jakousi zprávou o tom, jak se pisatel má. Řada dopisů obsahuje také třeba kritiku (adresáta, případně někoho jiného), nebo úvahy. Po přečtení této části by si měl být hlavně adresát jistý, že ví, co mu chtěl pisatel říct. A proto je důležité, aby si nejprve pisatel uspořádal myšlenky a neskákal pak z jednoho tématu do druhého.
Zdvořilý závěr u osobního dopisu obvykle obsahuje nějaké přání, například: „Měj se hezky a brzy mi odepiš.“, nebo „Věřím, že Tě můj dopis potěšil.“, případně „Těším se na odpověď od Tebe a pozdravuj rodinu.“. Závěry mohou být tedy různé a opět vychází z osobních vztahů pisatele a adresáta a i z předcházejícího sdělení. Samozřejmě pokud má osobní dopis negativní obsah, tak je jasné, že závěr takového dopisu nebude příliš zdvořilý.
Poslední důležitou částí dopisu je podpis. Často se stává, že třeba malé děti na podpis ve svých dopisech zapomínají, protože předpokládají, že je jasné, kdo mamince píše z tábora. Přestože maminka ví, že jí dopis poslal syn, je třeba ho upozornit, že by se vždy měl na závěr podepsat. Mohou se pak vyskytnout situace, kdy to nebude již tak zřejmé a adresát by pak třeba musel přemýšlet, kdo ho to vlastně zval, aby přijel na prázdniny. Případně by pisatel nedostal odpověď na nějaké otázky, které adresátovi v dopise pokládal. Tomu se dá právě vyhnout tím, že se vždy pisatel podepíše.
Rodiče ubili synovo nadání. Přestože držela přísnou dietu, na váze neubyla. Babička se lekla a ubila myš botou. Ubila jsem v sobě touhu po cestování. Ubyly mu síly, přibyly mu vrásky. V Jihočeském kraji ubyla volná pracovní místa. Během zápasu mi ubyli dva sportovní soupeři. Ve městě ubyly problémy se zloději a opilci. Ubili ji, protože prý pošpinila čest rodiny. Zásoby mouky a cukru ve spíži neubyly. Podle rozkazu musel ubít svého nepřítele. Když jsme koupili sušičku, mamince ubyla práce.
Poděkování na smuteční hostině může zaznít ústně nebo být součástí krátkého projevu. Často se v něm děkuje za účast na pohřbu, za květiny, kondolence a podporu v těžkém období.
Poděkování za účast na pohřbu nemusí být dlouhé – důležitá je upřímnost a klidný tón.
