REFLEXNÍ BODY NA RUCE a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Báseň není zjevení, ale dílo těžké a neveliké jako dělnická práce. Revoluce prostupuje svět, řád nové tvorby vzchází. Doba duní rázem válek, třídními boji, pádem civilisace a komunistická země rodí se v chaosu jako bylo na počátku světa. Vtipné a hloupé výmysly literátů nic neplatí. Ano a ne, tvůj souhlas, soudruhu, a tvůj odpor je vysloven v této básnické knize a vše, co jest z tvého dobytého světa, v ni vešlo. Protože jsi chudý a nesvobodný, a protože žiješ jen zpola, jest ti říkati častěji ne než ano. Tvůj básník nemůže jinak. Nebudeš čísti o slávě města, ale o jeho pláči. Neboť tvoje je slzavé údolí. Revoluční píseň bude tě vyzývat, neboť boj je tvůj nástroj. Kniha je třídní a jejím obsahem jsi ty. Nový York, řvoucí svojí velikostí, obchodní podnikání před tebou je obludné a nepřátelské. Nuže, ať ho není! Nová, nová, nová je hvězda komunismu. Jeho pospolitá práce buduje nový sloh a mimo ni není modernosti.
Monolog bezrukého vojáka
Jednoho dne z čista a jasna
umřel jsem doktorům v náručí,
žasna
z života svého přetrpěného
a kopí hříšné probodlo mi srdce
a ruka,
jejich bílá ruka,
odňala tělu mému bílé ruce.
~
Dva dny jsem v chladném hrobě spal,
ale třetího
z mrtvých jsem zase slavně vstal,
obličej jako blesk,
roucho jak padlý sníh,
ležel jsem nahý na polštáři
a slunce,
slunce nad hlavou
bylo mou svatozáří;
jako bohu oči mi hořely,
ale ve mně,
ale ve mně dne nepožehnaného
přece umřely
dvě dobré ruce těla mého.
~
Dáma, jež vedle mne stála,
měla v očích smutek
a jako by mě milovala,
soucitně se na mě usmívala,
já jí však vážně povídal :
ženo,
dvě ruce pán bůh dal,
dvě ruce pán bůh vzal,
budiž jeho jméno pochváleno.
~
Nikdy jsem neklnul osudu,
přestál jsem hodně,
z milosti boží i tohle přebudu,
lámat si hlavu s tím přece nebudu.
~
Jenom tak někdy, když šla kolem
k objetí vábící děva,
oko se slzou mi zalesklo
a po vás ruce,
po vás dobré ruce,
pravá,
levá,
se mi zastesklo.
~
Až teprv jednou,
nevím kdy, byla to stávka asi,
do ulic přišli zase jednou lidé.
~
Pokladů,
za nimiž srdce se zavřelo,
myslím, že se jim tenkráte nechtělo,
chtěli jen žalovat bohu a lidu
jak ruka s prsteny jim hrdlo svírá
a páše zlořád,
chtěli jen žalovat na svoji bídu,
—— když náhle šedesát strážníků
vjelo jim do řad.
~
Řekli jim do očí, že to není lidské
ani demokratické
a že se nestydí
tlouci tak pro nic za nic do lidí.
Dlažba je tvrdá, unese
tohleto bezpráví ?
Divte se,
že potom se vztekem, s nadšením
házeli po nich kamením.
~
Tehdy jsem ale poprvé litoval,
mé ruce, ručičky,
že mi vás jednou vzal,
jednou,
ohnivý granát.
Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách
POLEDNICE
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
~
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
~
Mlč! hle husar a kočárek —
hrej si! — tu máš kohouta!“ —
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.
~
A zas do hrozného křiku —
„I bodejž tě sršeň sám —!
že na tebe, nezvedníku.
Polednicí zavolám!
~
Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho zlostníka!“ —
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
~
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas — vichřice podoba!
~
„ „Dej sem dítě!“ “ — „Kriste pane!
odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť — Polednici!
~
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
~
A vinouc je, zpět pohlíží —
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží
blíž — a již je v zápětí.
~
Již vztahuje po něm ruku —
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.
~
Tu slyš: jedna — druhá — třetí
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí —
táta vchází do dveří.
~
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku zkřísil ještě stěží,
avšak dítě — zalknuté.
ZLATÝ KOLOVRAT
I
Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.
~
A před chalupou s koně hop!
a na chalupu; klop, klop, klop!
„Hola hej! otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!“
~
Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.
~
Pán stojí, nevěda co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže očí odvrátiti
s pěkné přadleny.
~
„Svohodna-li jest ruka tvá,
ty musíš býti žena má!“
dívčinu к boku svému vine —
„ „Ach pane! nemám vůle jiné,
než jak máti chce.“ “
~
„А kde je, děvče, máti tvá?
Nikohoť nevidím tu já.“ —
,, „Ach pane! má nevlastní máti
zej tra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města.“ “
II
Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán;
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.
~
A před chalupou s koně hopl
a na chalupu: klop, klop, klop!
„Hola! otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!“
Vyšla babice,
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
