Citoslovce patří mezi slovní druhy, které se zdají být na první pohled jednoduché, ale v praxi dokážou pěkně potrápit. Často se totiž objevují mimo klasickou větnou stavbu, někdy dokonce samostatně, a jejich význam se může měnit podle situace, tónu hlasu i kontextu. Právě proto si řada žáků i dospělých není jistá, kdy jde skutečně o citoslovce a kdy už o jiný slovní druh.
Doplněný článek rozšiřuje původní výklad o praktický pohled na používání citoslovcí v běžném jazyce, upozorňuje na časté chytáky a pomáhá pochopit, proč jsou citoslovce tak specifickým a zajímavým prvkem češtiny.
Skupiny
Obvykle se citoslovce rozdělují do tří skupin. První skupinou jsou citoslovce emocionální. Jak již název napovídá, tyto citoslovce mají vyjádřit emoce mluvčího, které mohou být kladné ale i záporné, specifikované ale i nespecifikované. Některé citoslovce vyjadřují emoce přímo a dá se už ze slova poznat, jestli se jedná o kladnou či zápornou emoci. Příkladem mohou být slova typu: fuj, jupí, sláva, mňam. U absolutní většiny citoslovcí se dá jejich význam určit až po seznámení s kontextem, citoslovce ach například může mít kladný význam, například: ach, to je krása, ale i záporný: ach, to bolí. Důležitá je i intonace, v případě, že je věta pronesena ironicky, se může význam citoslovce zcela změnit. Citoslovce vyjadřující kladné emoce mohou mít náboj radosti (jupí), triumfu (heč), uspokojení (sláva), nadšení (joj), dojetí (ach jo), něžnosti (no ťuťuťu). Citoslovce vyjadřující záporné emoce mohou mít nábor ošklivosti (brr), odporu (fuj), opovržení (ále), nechuti a nespokojenosti (hernajs, hergot), vzdoru (basta), bolesti (au), posměchu (kyš, kyš), smutku (bože).
Druhým typem jsou citoslovce kontaktové, jejichž cílem je navázání různých kontaktů mezi mluvčím a adresátem. Tyto citoslovce mohou být povzbuzovací (hip, hip, hurá), žádací (no tak), upozorňovací (hej), povelová (pozor), pozdravová (nazdar), citoslovce pro kontakt s dětmi (pápá), citoslovce pro kontakt se zvířaty (čiči).
Posledním druhem citoslovcí jsou citoslovce zvukomalebná (= onomatopoická), která napodobují různé reálně existující zvuky. Jako příklad užití zvukomalebných citoslovcí v textu poslouží úryvek z Erbenova Zlatého kolovratu, kde zvukomalebná citoslovce nahradila přísudky: Před chalupou z koně hop a na chalup klop,klop, klop. Zvukomalebná citoslovce tedy vyjadřují zvuky vydávané živými ale i neživými původci. Mezi zvuky vydávané živými původci patří zvuky vydávané hlasovým ústrojím, u lidského hlasového ústrojí se může jednat o smích (hihihi), u zvířecího hlasového ústrojí se jedná o zvuky, které zvíře vydává (haf, mňau). Dále sem patří zvuky vydávané dechovým ústrojím (fí, puf), zvuky vydávané při jídle (zob, chřup, křup), při rychlém pohybu (chňap). Zvuky vydávané neživými původci rozlišujeme na zvuky vydávané při nárazu (bác, bum), při destrukci (třesk, křup), zvuky přírodních úkazů (húú), zvuky vody (cák, žbluňk), zvuky strojů a přístrojů (vrr), zvuky hudebních nástrojů (bzum bzum, fidli fidli).
Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ KONTAKT E MAIL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bohumil Jiroušek.
Přeji vše NEJ, hodně zdraví a pevné nervy Mému premiérovi Andreji Babišovi k jeho dnešním narozeninám.Vypusťte z hlavy "stádo" hlupáků, závistivců a jim podobných. Užijte v kruhu rodinném klid a pohodu.
Hezky den přeje Jiroušek Bohumil
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Sona.
proč jsou za první linii považováni zdravotníci? A v které linii jsou prodavačky?! My všichni děláme u soukromníků a ti nám žádné prémie za SARS
nedají. My navíc nevíme kdo je ze zákazníků nakažený!!!!!!!Na rozdíl ....
Děkuji za odpověď.....
Citoslovce emocionální a kontaktová jsou považována za subjektivní, protože vyjadřují pocity a vůli mluvčího, na rozdíl od citoslovcí zvukomalebných, která jsou vnímána jako objektivní, protože ty jen převádějí zvuk do artikulované podoby.
Je potřeba si uvědomit, že mezi citoslovce rozhodně nepatří neartikulované či částečně artikulované zvuky, jako jsou různé skřeky, vzdechy a výkřiky, které se řadí k parajazykovým prostředkům.
Některá citoslovce vznikla z ohebných slovních druhů, které postupně častým používáním ztratila svou souvislost se základovým slovem. Patří sem výrazy jako: člověče, vole, panebože atd. citoslovce se tedy dají dále rozdělit na vlastní a nevlastní. Vlastní citoslovce mají povahu citoslovcí od počátku na rozdíl od nevlastních, které obvykle vznikly ustrnutím slov v některém tvaru (běda, panebože, panečku)
Citoslovce nemusí být vždy jen jednoslovná, existují i víceslovné výrazy jako je například: basta fidli, k čertu, do prkýnka.
Ve svém příspěvku ZPRÁVAVVV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav kopáček.
Vážený pane premiére
je mi 71let obdivuji Váš elán s k terým bojujete proti nenávisti parlametních stran.Jiný poltik by to už dávno vzdal.Ta nenávist Prahy je neskutečná proto se bojím aby Vám někdo neusilovalVám aVší rodině o život.Jsem z Ostravy na Vašich mítincích jsem se nemohl zůčastnit neboť chodím o holích .Říkal jsem si ,že koněčně přijde politik,který vymete ten Audiášuv chlív.
Děkuji s pozdravem
Kopáček Miroslav
lumírova 9/490
Držte se my Vás ubráníme
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vlastimil.
Vážený pane Kopáčku. Je mi také 71 let a zatím o holi nechodím. jinak naprosto souhlasím s tím, co jste napsal. jediný rozdíl je ten, že jsem z Brna.
Řada lidí si částice a citoslovce stále zaměňují. Situaci nepomáhá ani to, že některá slova mohou být současně částicemi i citoslovci. Příkladem mohou být odpověďové výrazy ano, ne a jejich ekvivalenty. Která jsou zároveň v některých příručkách považována za příslovce. Zatímco citoslovce vyjadřují pocity, hlasy, zvuky a nálady, tak částice často věty uvozují nebo něco ve větách zdůrazňují.
U citoslovcí podivu se hůře poznává, jestli mají náboj kladný nebo záporný. Často je k tomu třeba znát kontext a případně intonaci. Mezi citoslovce podivu patří: none, jéje, pane, bože, ajaj, oho a spíše knižní výraz aj.
Citoslovce jsou tedy formálně samostatná a v komunikaci i plně sdělná. Jejich význam často závisí na kontextu a intonaci. Citoslovce obvykle nemají žádnou gramatickou souvislost se zbytkem věty. Citoslovce se i ve větě často oddělují čárkou, výjimkou jsou citoslovce, která nahrazují přísudek, například žába žbluňk do vody.
Pro citoslovce je typická určitá expresivnost a příznaková fonologická struktura, která se projevuje tím, že v citoslovcích se objevují jinak nepříliš časté hláskové skupiny, jako je například: aj, oj, ju, ks, ksl jbl žbr, gl, pf, ó. Mezi další znaky citoslovcí patří i opakování slabik, například hehe, chacha, kuku atd. Citoslovce vznikají převážně spontánní reakcí, zároveň jsou ale i konvencionalizovaná, to znamená, že podléhají jazykové konvenci.
Několikanásobný větný člen je takový
větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou
platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme
čárkou v případě, že:
nejsou spojeny spojkami a, i, nebo
(anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami,
pokud jsou jiném poměru než
slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
jsou k sobě přiřazeny bez spojek
(Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé
poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi
nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
jsou spojeny dvojitými
spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli
jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy,
které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu,
nebo v maloobchodech.
spojky nebo a či vyjadřují
vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z
několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba.
Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
spojka nebo vyjadřuje opravu
výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.
Několikanásobné větné členy neoddělujeme
čárkou v případě, že:
jsou několikanásobné větné členy v poměru
slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na
zahradě máme jabloně a hrušky.
spojky nebo a či vyjadřují vztah
mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím
příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve
škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
se jedná o ustálená slovní
spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama
noha.
v případě, že se jedná o dvojité
spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti.
Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.
2.
Přívlastek postupně rozvíjející
Přívlastek postupně rozvíjející je
zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a
na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další
adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou
neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
Slovo muset patří mezi eventivní verbální substantiva, která se mohou pojit také s krátkými reflexivními zájmeny a reflexivními částicemise a si.[1] Zatímco se v kombinaci se slovesy se a si chovají jako klitika, v kombinaci se jmény se objevují vždy hned za jmennou koncovkou, i když se píšou zvlášť. Analyzovány jsou buď jako slovní klitika, nebo jako vázané morfémy:
Okamžitě se musíš podívat z okna/Okamžitě musíš se podívat z okna.
Okamžité se podívání z okna/Okamžité podívání se z okna.
Na rozdíl od sloves není jejich vyjádření obligatorní:
Okamžitě (se) musíš podívat z okna.
Okamžité podívání (se) z okna.
Příklady: musíš si pospíšit; musíme se rozhodnout; každý musí zemřít; to musíš vidět.
U slova být (existovat) se píše y na rozdíl od slova bít (tlouci), kde se píše i.
U slova ubýt (přestat být součástí něčeho, zhubnout, zmenšit se) se píše y na rozdíl od slova ubít (utlouci, usmrtit, potlačit), kde se píše i.
U slova nabýt (budu, stát se majitelem, zvětšit objem) se píše y na rozdíl od slova nabít (natlouci, naplnit nábojem, nabít elektrický náboj), kde se píše i.
U slova přibýt (zvětšit rozměr, zvětšit počet, cestovat) se píše y na rozdíl od slova přibít (upevnit podrážku, připevnit obraz na zeď), kde se píše i.
U slova dobýt (zmocnit se bojem, dosáhnout úsilím, vynutit přiznání např.) se píše y na rozdíl od slova dobít (přestat tlouci, ubít, dorazit, doplnit elektrickým nábojem), kde se píše i.
Správný pravopis slova je zbytečně. Nikdy ne zbitečně. Jedná se o adverbiální výraz odvozený od adjektiva "zbytečný".
Zbytečně je příslovce (adverbium), které vyjadřuje, že něco je zbytečné, bezúčelné nebo nadbytečné.
Přídavné jméno zbytečný je odvozeno od substantiva zbytek, což je příbuzné slovo k vyjmenovanému slovu být. Proto se ve všech těchto slovech píše tvrdé y.
Příklady použití ve větě
Zbytečně jsem se rozčiloval. (Nesprávně: Zbitečně jsem se rozčiloval.)
Z praktického hlediska je rozdílmezi lichokopytníky a sudokopytníky patrný především při pozorování jejich pohybu. Lichokopytníci se při chůzi a běhu opírají o jeden nebo tři prsty, zatímco sudokopytníci rozkládají váhu těla na dva hlavní prsty.
Tento rozdíl ovlivňuje nejen způsob pohybu, ale i stavbu končetin, rychlost běhu a schopnost pohybu v různém terénu.
Seznam předložek není úplný, existuje ještě řada předložek, které třeba vznikly ze sloves (například počínaje) a jiných slovních druhů, ale nejsou v tomto seznamu uvedená.
à – (Tato předložka se používá jen v písemném projevu. V ústním se používají její synonyma: „po“ a „za“. Tato předložka se objevuje obvykle v souvislosti s nějakým množstvím. Například: tisk fotografie à 30 Kč.)
