Smuteční proslov na pohřbu patří k nejtěžším řečem, jaké může člověk v životě pronášet, protože se v něm spojuje bolest ze ztráty, snaha o důstojné rozloučení i potřeba dát smysl poslednímu setkání se zesnulým. Přestože neexistuje jediný správný návod, mnoho lidí hledá oporu ve vzorech, strukturách a doporučeních, která jim pomohou zvládnout tuto náročnou chvíli.
V tomto doplnění článku najdete praktické rady, jak smuteční řeč uchopit, jak ji přizpůsobit konkrétní osobě i situaci a jak se vyhnout nejčastějším chybám, které mohou výsledný dojem narušit.
Obsah smutečnířeči
Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smutečnířeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smutečnířeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smutečnířeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smutečnířeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smutečnířeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smutečnířeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smutečnířeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smutečnířeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.
Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smutečnířeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.
Ve svém příspěvku OTÁZKA PROČ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miky.
Dobrý den, prosím o radu s otázkou proč.
Pokud je otázka proč, tak v otázce se rozvíjí pouze sloveso, přídavné j., nebo příslovce. Můj dotaz je na podstatné jméno, které se rozvíjí, je to gramaticky správně? Například "proč marketing"
Děkuji za vysvětlení.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý den,
nevím, jestli jsem správně pochopila Vaši otázku, ale pokusím se o možné vysvětlení...
Vidíte-li např. v názvu knihy nebo na reklamním letáčku napsáno "Proč marketing?", nejde o chybu. V tomto případě totiž mluvíme o tzv. elipse (výpustce), což je vynechání slov nebo vět v textu, které jsou všeobecně známé nebo vyplývají ze situace a kontextu.
Zvlášť výrazně se eliptický způsob vyjadřování uplatňuje právě v určitých typech textů nebo jejich částech: adresách, dotaznících, formulářích, tabulkách, jízdních řádech, rozvrzích hodin, anketách, ale také telegramech, (novinových) titulcích, tirážích, reklamě, firemních štítech, heslech (na transparentech), sloganech, příslovích apod. Především však jde o typický prostředek mluvené řeči.
I otevřený dopis má jasně danou strukturu. Protože je otevřený dopis dopisem úředním, je u něj jasně stanovená forma a části, které musí tento dopis bezpodmínečně obsahovat. U úředních dopisů je také jasně stanovené, kde se tyto části musí konkrétně v dopisu nacházet.
Jednotlivé body struktury otevřeného dopisu:
Otevřený dopis je vhodné psát písmem Times New Roman velikosti 12. A pro přehlednost je vhodné využít i širší řádkování (například 1,5 řádku).
Adresa odesílatele – Tato adresa se obvykle nachází vlevo nahoře. Je psána stejnou formou, jakou se píší adresy na obálky. Každý řádek tedy obsahuje jednu informaci: Jméno a příjmení; ulice a číslo popisné; město; poštovní směrovací číslo.
Adresa adresáta – Po vynechání zhruba dvou řádků následuje ve stejné podobě adresa adresáta. Zde je vhodné dopis adresovat již konkrétní osobě (řediteli nějaké firmy, starostovi města, předsedovi vlády atd.)
Místo a datum sepsání – Opět po vynechání asi dvou řádků následuje místo a datum sepsání otevřeného dopisu. Adresy odesílatele a adresáta byly zarovnány vlevo, naopak vpravo se zarovnává místo a datum sepsání. Obvykle se volí formát: město, den, měsíc a rok.
Nadpis úředního dopisu - Opět po vynechání asi dvou řádků následuje další bod, a tím je nadpis úředního dopisu. Nadpis bývá psán buď tučným písmem, anebo je podtržený, nepoužívá se kombinace. Nadpis může obsahovat pojem otevřený dopis spolu se jménem toho, komu je určený, případně se tam také může objevit výraz nesouhlas spojený s tím, o co se jedná. Například: Otevřený dopis starostovi města České Budějovice, nebo Nesouhlas s uzavřením Základní školy T. G. M. v Karlových Varech.
Oslovení – Po vynechání jednoho až dvou řádků následuje po nadpisu oslovení. V úředních dokumentech se u oslovení používá přívlastek: Vážený, vážená, vážení, spojený buď s funkcí toho, komu je dopis adresován, nebo s jeho titulem, případně příjmením. Například tedy: Vážený pane řediteli, Vážený pane inženýre, Vážený pane Nováku. Pokud někdo nemá titul, ale má vysokou funkci, tak oslovení vychází z jeho funkce. U otevřených dopisů se obvykle obracíte na vedoucí představitele státních orgánů právě kvůli jejich funkci, takže je vhodné adresáta od začátku oslovovat jako starostu, poslance atd. Oslovení adresáta končí obvykle čárkou.
Vlastní obsah dopisu – Na dalším řádku (případně je vhodné vynechat jeden řádek, aby vznikaly odstavce) se začíná malým písmenem, protože věta pokračuje od oslovení. Je také vhodné řádek odsadit (použít klávesnici tabulátoru). Před psaním vlastního obsahu je třeba si uspořádat myšlenky, aby byl obsah řazen logicky. Po celou dobu je třeba respektovat to, že je to oficiální dopis, a
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ PROJEV PRO SYNA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Postolková.
Dobrý večer, prosím o pomoc s proslovem, něco tu smolím ale nejde mi to řečník to ještě upraví, ale ten konec nevím. Je to pro nás ztráta a bolí to ale zustaneš v našich srdcích… byl mladý 29 let - tak něco v tom smyslu. Nevím zda mi pomůžete pohřeb je zítra. Tak jestli by jste pomohla ještě dnes? Dekuji postolkova - matka.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Smuteční proslov je náročný projev, který musí být na patřičné úrovni, k tomu řečníkovi pomůže dostatečná příprava. Řečník by se měl na projev řádně nachystat, sepsat si řeč, kterou by měl mít na smuteční akci s sebou, aby se nestalo, že zapomene, co plánoval říci a začne nevhodně improvizovat. I řečník, i když třeba profesionál, je jen člověk, a tak se mu může stát, že v řeči zadrhne, nebo ho svým citovým projevem rozhodí některý z pozůstalých, a on zapomene, co měl říct. Pro takové případy je opravdu nezbytné mít řeč sepsanou u sebe. Sepsaný projev by měl být umístěn do desek tmavé barvy, které na sebe nebudou nijak poutat pozornost, což znamená, že by na nich neměly být žádné obrázky, nápisy ani symboly. Desky jsou nezbytnou součástí, pozůstalí by neměli vidět, že je třeba smuteční řeč sepsána na zmuchlaném papíře, nebo že je řeč plná zaškrtaných slov.
Trvání smutečního projevu by mělo být kolem 5 minut, může být ale i kratší nebo delší, mluvčí by měl brát ohled i na smuteční hosty, pro něž setrvání ve smuteční síni bývá náročné.
Existuje několik variant smuteční hostiny, které se liší ve finanční i časové otázce. První varianta smuteční hostiny je ta, jejíž cena není tak vysoká a zároveň není ani časově náročná. Jedná se jen o malé setkání s nejbližšími příbuznými a přáteli zemřelého, které trvá jen zhruba půl hodiny a jehož náplní je jen přípitek. Pozvaní smuteční hosté se tedy sejdou na vybraném místě, spolu si připijí na zemřelého, mohou sklenici vína případně zajíst nějakým malým (obvykle slaným) občerstvením a po rozloučení s rodinou zemřelého odcházejí. Tento typ hostiny není ani časově a ani finančně náročný, pokud tedy pozůstalí nezvolí nejdražší víno na trhu.
Dražší jsou varianty smuteční hostiny, při nichž už se počítá s obědem. Takováto hostina se pak může konat v restauraci, která se nachází blízko místa smutečního obřadu, nebo v domě zemřelého, nebo v domě jeho blízkých příbuzných. Ani smuteční hostina konaná v restauraci se nijak výrazně neprodlužuje, obvykle je její součástí přípitek na počest zemřelého, krátký dvouchodový oběd, případně malý dezert, po jehož konzumaci pak smuteční hosté postupně odcházejí. Tato hostina tedy trvá maximálně dvě hodiny.
Posledním již zmíněným typem smuteční hostiny je varianta, kdy se kar koná v domě někoho z rodiny. V takovém případě občerstvení na smuteční hostině zajišťuje rodina, která ho může objednat z restaurace, nebo ho sama uvařit. Možností je, že i někteří smuteční hosté donesou něco malého k snědku. Takováto rodinná smuteční hostina se obvykle skládá nejen z přípitku na počest zesnulého, z oběda a dezertu, ale i posezení, které se může protáhnout i na několik hodin. Je potřeba, aby na něj byl zajištěn dostatek občerstvení.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že řeč na smuteční hostině se liší od projevu při smutečním aktu. Odlišností je několik, rozdíl je například v délce trvání projevu. Na hostině je obvykle řeč výrazně kratší, navíc obsah řeči vychází z toho, že hosté byli i na smutečním rozloučení se zemřelým, a tak slyšeli hlavní projev. Není tedy nutné opakovat informace o životě zemřelého. Součástí řeči na smuteční hostině je také obvykle poděkování za vyjádřené upřímné soustrasti. Řeč na smuteční hostině navíc nemusí mít stejný řečník, který měl proslov na posledním rozloučení. Řeč na smuteční hostině také nemusí mít tak oficiální znění, jako ta na pohřbu, projev na smuteční hostině může mít v podstatě každý. Obvykle ale smuteční hostinu zahajuje projev některého z blízkých příbuzných, po něm mohou následovat i krátké projevy dalších hostů, v nichž se zavzpomíná na zemřelého a na to, co pro řečníka znamenal.
Dopis osobní je vlastně určitou písemnou zprávou, která může mít jakoukoliv libovolnou grafickou formu. V tomto případě totiž forma zcela závisí na volbě pisatele. Osobní dopis může být velmi stručný, ale stejně tak i rozsáhlý, může být psán jednoduchou formou, ale klidně i ve vzletných vyjádřeních, nebo dokonce i v šifrách. Dneska už se dopisy píší často na počítači, ale i přesto se stále doporučuje osobní dopisy psát vlastní rukou. Přestože osobní dopis může mít různou formu a obsah, jsou určité části, které by měl každý dopis obsahovat. Patří sem: datum a místo sepsání dopisu, oslovení adresáta, vlastní obsah dopisu, zdvořilý závěr a podpis.
Každá část má svůj význam. Díky části datum a místo se dá třeba zjistit, jestli dopis nebyl doručen se značným zpožděním, a že jeho obsah již není tedy aktuální. Datum a místo sepsání může být umístěno ve vrchní ale i ve spodní části dopisu, vždy záleží na pisateli.
Oslovení obvykle vyjadřuje vztah pisatele k adresátovi, případně jeho city vůči němu. V osobních dopisech se obvykle objevuje v oslovení výraz: „milý a milá“.
Vlastní obsah dopisu je jistě logický bod, v něm pisatel sděluje adresátovi důvod svého psaní. Měl by být dělen do odstavců. Počet odstavců pak závisí na počtu informací, které jsou v dopisu obsaženy. Samozřejmě nejsou odstavce v osobním dopisu nutné, ale slouží k určité přehlednosti a struktuře. Vlastní obsah osobního dopisu může být různý. Dopis může obsahovat nějaké informace, případně oznámení o různých životních událostech, zároveň může obsahovat i různé otázky, na které je třeba nutné brzy odpovědět, dopis může být jen jakousi zprávou o tom, jak se pisatel má. Řada dopisů obsahuje také třeba kritiku (adresáta, případně někoho jiného), nebo úvahy. Po přečtení této části by si měl být hlavně adresát jistý, že ví, co mu chtěl pisatel říct. A proto je důležité, aby si nejprve pisatel uspořádal myšlenky a neskákal pak z jednoho tématu do druhého.
Zdvořilý závěr u osobního dopisu obvykle obsahuje nějaké přání, například: „Měj se hezky a brzy mi odepiš.“, nebo „Věřím, že Tě můj dopis potěšil.“, případně „Těším se na odpověď od Tebe a pozdravuj rodinu.“. Závěry mohou být tedy různé a opět vychází z osobních vztahů pisatele a adresáta a i z předcházejícího sdělení. Samozřejmě pokud má osobní dopis negativní obsah, tak je jasné, že závěr takového dopisu nebude příliš zdvořilý.
Poslední důležitou částí dopisu je podpis. Často se stává, že třeba malé děti na podpis ve svých dopisech zapomínají, protože předpokládají, že je jasné, kdo mamince píše z tábora. Přestože maminka ví, že jí dopis poslal syn, je třeba ho upozornit, že by se vždy měl na závěr podepsat. Mohou se pak vyskytnout situace, kdy to nebude již tak zřejmé a adresát by pak třeba musel přemýšlet, kdo ho to vlastně zval, aby přijel na prázdniny. Případně by pisatel nedostal odpověď na nějaké otázky, které adresátovi v dopise pokládal. Tomu se dá právě vyhnout tím, že se vždy pisatel podepíše.
Poslední rozloučení je akt, při kterém celý řečníkův smuteční projev musí být přizpůsoben této dané situaci. Hlasitost jeho řeči musí vycházet z akustiky a z množství smutečních hostů, aby ho každý slyšel. Na některých pohřbech nejsou řečníkům k dispozici mikrofony, takže řečník musí své hlasivky více namáhat, jinde si pozůstalí zase přejí, aby v pozadí zněla smuteční hudba, takže se řečník musí snažit, aby byl jeho projev zřetelnější. Na pohřbech bývají často jako smuteční hosté i starší lidé, i kvůli nim je třeba přizpůsobit nejen hlasitost, ale i tempo řeči. Řečník by neměl se svou řečí pospíchat, měl by dělat dostatečné pomlky, aby význam jeho slov všichni smuteční hosté chápali. Zároveň by věty měly být jednoduché. Složitá a dlouhá souvětí by mohla komplikovat porozumění. I samotného řečníka z řad blízkých příbuzných může při samotném pohřbu zasáhnout silný příval emocí, které neudrží pod kontrolou, základem je to překonat a řeč dokončit.
Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smutečnířeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smutečnířeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.
I smuteční hostina nese význam hlavně pro pozůstalé, kteří zde sdílí společně svou bolest. Mohou se dělit o vzpomínky na zemřelého a těšit se z nich. Cílem tedy není dobře a zadarmo se najíst, a proto množství a typ jídla není při této slavnosti to hlavní. Pokud je ale hlavní chod součástí smuteční hostiny, tak se některé rodiny uchylují k oblíbenému jídlu zemřelého, anebo jídlům, které se podávají na různých rodinných akcích (svíčková s knedlíkem atd.) vždy je ale důležité mít na paměti, že i při této smuteční hostině je hlavní poskytnout rodině zemřelého útěchu.
Smuteční řeč nemá takový význam pro zemřelého, je mnohem důležitější pro jeho blízké pozůstalé. Cílem každé smutečnířeči je poskytnout útěchu pozůstalým, ukázat jim, že nejsou na truchlení sami, že s nimi někdo sdílí jejich bolest. Zároveň smuteční řeč ukazuje všem smutečním hostům, co zemřelý znamenal pro svou rodinu a okolí.
Úvod smutečnířeči by měl být klidný, stručný a důstojný. Řečník obvykle přivítá přítomné a krátce vysvětlí, proč se dnes všichni sešli. Vhodné je použít jednoduché věty a vyhnout se složitým obratům.
Už v úvodu je důležité nastavit tón celé řeči – pomalé tempo, klidný hlas a srozumitelný projev pomáhají vytvořit atmosféru tichého rozloučení.
