SEZNAM SPOJEK a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Určitě si každý z vás pamatuje, co to jsou spojky, a kdo už zapomněl, dokáže to jistě ze slova samotného odvodit. Proč tedy následující řádky chceme věnovat spojkám, když všichni vědí, že slouží ke spojování slov či vět? Protože to s tímto neohebným slovním druhem není zas tak jednoduché, spojky totiž mohou být jednoslovné, dvojité i víceslovné, dělí se na souřadicí a podřadicí a před některými se čárka píše, před jinými ne. Ale o tom už více na následujících řádcích.
Druhy spojek
Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.
Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:
slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
vysvětlovací – a to, a sice
důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy
Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).
Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:
příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
účinkový (že, až, takže, div že)
důvodový (jestliže, protože, když)
účelový (aby, by, ať)
podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
výjimkový (leda, ledaže)
vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)
Ve svém příspěvku POUŽÍVÁNÍ SPOJKY NEBO MÍSTO SPOJKY A VE VĚTĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Jaroslav Mokrý.
Mám na mysli používání těchto spojek například při vyjmenovávání násobných předmětů jako větných částí:
1. Lesníci vysázeli douglasky, lípy, javory nebo modříny.
2. V masopustním průvodu jsme viděli děti i dospělé bez masek, komedianty v různých maškarních kostýmech nebo medvědy a další zvířata v kašírovaných maskách.
Patřím k dříve narozeným, a proto časté používání vylučovací spojky "nebo" místo souřadící spojky "a" v psané češtině (prakticky nikdy v mluvené) považuji za zásadní jazykovou chybu, v lepším případě za zlozvyk. Dopouštějí-li se toho novináři, tím hůř pro ně, pro jazyk i pro mládež, která se pořádně česky nikdy nenaučila. Dnešní škola toho totiž není schopna.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr.
Protože mně irituje používání spojek vylučovacích nebo či jako slučovacích, našel jsem na Wikipedii, že spojka nebo je spojka slučovací ale i vylučovací. Kde se stala chyba?
Promluví Babiš či Havlíček.
Promluví Babiš nebo Havlíček.
BUDOU MLUVIT OBA NEBO JEN JEDEN Z NICH???
Měl jsem z maturity pouze dvojku v r.1968, ale jak se česky do budoucna domluvíme, když i jednoduché věty budou matoucí. Není to záměr, abychom raději mluvili německy, anglicky, latinsky, rusky?
Asi největší problém vám bude dělat odlišování částic od příslovcí a spojek. Ale třeba vám pomůže, když si zapamatujete alespoň některé z uvedených zásad:
částice obvykle stojí na začátku věty (pokud stojí ve větě, lze je z věty vypustit)
částice na rozdíl od spojek nespojují věty ani větné členy
částice neplní ve větě funkci větného členu
částice fungují jako takzvané kontaktní prostředky (ano, ne, dobře, asi, jistě apod.)
příslovce rozvíjejí slovesa, ptáme se na ně: kde, odkud, kam, kdy, odkdy, dokdy, jak, proč apod.
Pevná mezera vypadá na první pohled jako klasická mezera, ale v daném místě nemůže dojít k zalomení řádku jako u klasické mezery – jednotlivé výrazy jsou spojeny pevně, takže když dojde k zalomení (takzvanému přelití) jednoho výrazu na další řádek, zalomí se na další řádek společně i s dalším z výrazů.
Případy, ve kterých je třeba používat pevnou mezeru:
ve spojení neslabičných předložek (k, s, v, z) s následujícím slovem, např. k babičce, s mašlí, v Opavě, z nemocnice; mezera se vkládá mezi předložku a následující slovo;
ve spojení slabičných předložek o, u a spojeka, i s výrazem, který po nich následuje, např. u tety, o deváté; mezera se vkládá mezi spojku a následující slovo (z důvodu častého používání a možnému vzniku takzvaných řek je toto pravidlo dobrovolné);
pro členění čísel (dělení tisíců, trojice čísel, a to i za desetinnou čárkou), například 4 600, 3 000 000, 26,425 23;
mezi číslem a značkou, například * 1921, † 2002, 70 %, § 18, # 26;
mezi číslem a zkratkou počítaného předmětu nebo písmennou značkou jednotek a měn, např. 8 str., 6 hod., s. 21, č. 3, obr. 2, tab. 7, 250 cm², 40 dkg, 15 h, 12 °C, 2 700 000 Kč, 450 €;
mezi číslem a názvem počítaného jevu, například strana 4, 600 návštěvníků, 365 dní, 35 kilogramů, tabulka 7, 4. rota, 12. kapitola, III. patro, Karel IV.;
mezi dnem a měsícem v kalendářním datu (rok však lze oddělit), například 24. 6. | 2015, 16. března | 1999;
v měřítkách map, plánů a výkresů, v poměrech nebo při naznačení dělení, např. mapa v měřítku 1 : 25 000, poměr hlasů 1 : 3, 10 : 2 5;
v telefonních a jiných podobných číslech členěných mezerou, např. +420 900 125 887, 724 656 789, 800 12 23 34;
v ustálených spojeních, ve složených zkratkách a v různých kódech, například t. č., č. p., č. j., a. s., v. o. s., s. r. o., n. m., mn. č., př. n. l., T. G. M., PS PČR, FF UK, ČSN 01 6910 (složené zkratky a označení se v případě nutnosti doporučuje dělit podle dílčích celků, například ÚJČ | AV ČR, ČSN | EN | ISO 9001);
mezi zkratkami typu tj., tzv., tzn. a výrazem, který za nimi bezprostředně následuje, například tzv. cukrovka;
mezi zkratkami rodných jmen a příjmeními, například Fr. Říha, J. Červenková (připouští se ale oddělit příjmení od vypsaného jména, například František | Říha, Jitka | Červenková;
Spojky představují druh neohebných, neplnovýznamových slov, která slouží ke spojování vět i částí vět (větných členů). Spojky nemají větněčlenskou platnost, což znamená, že nejsou ve větě větným členem, ale vyjadřují vzájemný vztah mezi větnými členy, tedy jejich mluvnický a obsahově-významový poměr. Tento vzájemný vztah lze rozdělit na dva základní: rovnocenný (ten jazykovědci nazývají koordinace/souřadnost a najdete jej mezi několikanásobnými větnými členy, mezi větami hlavními nebo mezi stejnými druhy vět vedlejších) a nerovnocenný (subordinace/podřízenost, tedy vztah mezi větnými členy nebo větami mluvnicky nerovnocennými, syntakticky nestejnorodými, přičemž se vždy jeden člen podřizuje členu druhému, je na něm závislý, což samozřejmě platí i o větách).
Forma spojek může být:
jednoslovná (a, ani, protože, kdyby) – příklad: Na záhonku kvetly narcisy a tulipány. Zakopla, protože se nedívala pod nohy.
opakovaná (a, a, a; nebo, nebo a/nebo) – příklad: Na místo se dostanete autem i autobusem i vlakem.
dvojitá (jednak – jednak, buď – nebo, hned – hned, nejen – ale i) – příklad: Vezmi si buď svetr, nebo bundu. Byl úspěšný nejen na mistrovství světa, ale i na olympiádě.
víceslovná, kdy spojovací výraz tvoří se spojkou i jiný slovní druh (právě když, hned jak, i kdyby, a dokonce) – příklad: Právě když jsem postavila hrnec na plotnu, vypnuli proud.
Čárku nepíšeme před spojky souřadicí, jsou-li v poměru slučovacím (a, i, ani, nebo).
Příklad: Zůstanu doma a budu uklízet. Na svatbě ochutnám dort i koláče. Nepřijela babička ani dědeček. Na dovolené jsme se koupali nebo chodili do lesa.
Pozor: Potkáte-li tyto spojky uprostřed souvětí, může být před nimi čárka, i když jsou s další větou v poměru slučovacím. Jak je to možné? Spojují dvě věty stejné úrovně (dvě věty hlavní nebo dvě věty vedlejší stejného druhu), ale je mezi ně vložena jiná věta vedlejší, viz názorný příklad níže (kdybyste už zapomněli zkratky používané ve škole, pak VH = věta hlavní, VV = věta vedlejší).
Příklad: Vybral jsem si knížku (1VH), která měla velmi zajímavý obal (VV přívlastková), a odnesl ji k pokladně (2VH). Nechtěli jíst, co jsme jim uvařili, ani pít, co jsme jim nalili.
Čárku vždy píšeme před spojky podřadicí, dále pak před spojky souřadicí, které nejsou v poměru slučovacím, ale vyjadřují mezi větami či větnými členy například poměr stupňovací (příklad: Prodávají různé kuchyňské nádobí, a dokonce i zástěry.), odporovací (příklad: Měl čas, a přesto za námi nepřišel.), vylučovací (příklad: Peníze, nebo život!), příčinný/důvodový (příklad: Požádal jsem ho o pomoc, neboť jsem mu důvěřoval.), důsledkový (příklad: Důvěřuji mu, a proto jsem ho požádal o pomoc.) či vysvětlovací (příklad: Přihlášku musíš odevzdat podepsanou, a to oběma rodiči.). Je-li vztah mezi větnými členy nebo větami vyjádřen pomocí dvojitých souřadicích spojek, pak čárku píšeme před druhou z nich, ne však, začíná-li spojkou a: jednak..., jednak; jednak... a jednak), viz následující příklad.
Příklad:Hned byla tam, hned vedle. Nelíbí se mi, jednak má velký nos a jednak nosí divné brýle.
Několikanásobný větný člen je takový
větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou
platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme
čárkou v případě, že:
nejsou spojeny spojkami a, i, nebo
(anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami,
pokud jsou jiném poměru než
slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
jsou k sobě přiřazeny bez spojek
(Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé
poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi
nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
jsou spojeny dvojitými
spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli
jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy,
které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu,
nebo v maloobchodech.
spojky nebo a či vyjadřují
vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z
několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba.
Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
spojka nebo vyjadřuje opravu
výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.
Několikanásobné větné členy neoddělujeme
čárkou v případě, že:
jsou několikanásobné větné členy v poměru
slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na
zahradě máme jabloně a hrušky.
spojky nebo a či vyjadřují vztah
mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím
příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve
škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
se jedná o ustálená slovní
spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama
noha.
v případě, že se jedná o dvojité
spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti.
Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.
2.
Přívlastek postupně rozvíjející
Přívlastek postupně rozvíjející je
zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a
na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další
adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou
neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Týden v Tichém domě
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
Ukázka:
„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak voln
Seznam předložek není úplný, existuje ještě řada předložek, které třeba vznikly ze sloves (například počínaje) a jiných slovních druhů, ale nejsou v tomto seznamu uvedená.
à – (Tato předložka se používá jen v písemném projevu. V ústním se používají její synonyma: „po“ a „za“. Tato předložka se objevuje obvykle v souvislosti s nějakým množstvím. Například: tisk fotografie à 30 Kč.)
Seznam literatury slouží ke shromáždění veškerých zdrojů, ze kterých jste čerpali informace. Je proto dobré si již při zpracovávání zaznamenávat jednotlivé internetové odkazy a publikace, které jste četli, abyste tento seznam mohli vytvořit. Je důležité seřadit všechny autory podle abecedy. Při vytváření internetových zdrojů existuje řada způsobů, jak dané odkazy zformulovat. Nejpodstatnější věcí je, aby byl příslušný odkaz funkční. Taky je vhodné, abyste oddělili publikace od internetových zdrojů.
Problémem dnešní společnosti je její finanční nevyváženost, mezi státy světa jsou obrovské rozdíly, na jedné straně jsou státy, kde lidé zažívají hlad a umírají, protože nemají peníze ani na základní lékařskou pomoc, na druhé straně jsou pak státy, v nichž má spousta obyvatel nejen dostatek peněz, ale přímo i nadbytek. Jak už to tak bývá na světě je nejvíce těch „průměrných“ států.
Vždy je důležité si nejprve uvědomit, podle čeho se stanovuje, zda je daný stát chudý, nebo bohatý. Nejčastějším měřítkem je hrubý domácí produkt = HDP (= finální celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území).
Pokud by si někdo chtěl vyhledat na internetu žebříček států podle HDP na obyvatele, může mu posloužit odkaz na nejchudší země světa podle Wikipedie. Zde se nabízí například stránka: Seznam států světa podle HDP na obyvatele, kde je seznam států s údaji z roku 2015. Zároveň je na stránce i mapa světa, jež názorně (barevně) ukazuje, které státy (oblasti) světa jsou nejbohatší a které nejchudší. Jako zdroj může posloužit i stránka na Wikipedii se seznamem států světa podle indexu lidského rozvoje. Index lidského rozvoje slouží k poměření kvality lidského života, k čemuž je potřeba porovnat údaje o chudobě, gramotnosti, vzdělání, délky života, porodnosti a dalších faktorů v daném státě.
Přestože je HDP hlavním měřítkem k porovnání finančních poměrů v dané zemi, mohlo by se využít i údajů o hrubém národním produktu, který také zahrnuje informace o HDP, ale současně se v něm odráží i příjmy občanů získané ze zahraničních zdrojů.
