Předložky se dělí podle původu na vlastní (= primární) a nevlastní (= sekundární).
Předložky vlastní jsou slova, která jsou jen předložkami, nejsou tedy nikdy nositeli významu. Primární předložky mohou být neslabičné a slabičné. Neslabičné jsou ty předložky, které jsou tvořeny jen jedním písmenem (souhláskou). V češtině se obvykle k takovýmto neslabičným předložkám vytváří druhá slabičná varianta, která je vokalizovaná (přidaly se samohlásky –e; -u). Například z neslabičnépředložky „s“ se vytvoří slabičná předložka „se“. Vokalizace neslabičných předložek ale není vždy nutná, například „s otcem“, v jiných případech ale ulehčuje výslovnost a srozumitelnost (například „se psem“ je výraznější než „s psem“).
Již žáci na prvním stupni se učí, že některé předložky se nepíší na konec řádku – patří sem všechny neslabičnépředložky (k, s, v, z), ale i jednopísmenné slabičné předložky (o, u). V textových dokumentech na počítači se tyto předložky obvykle spojí se slovem nezlomitelnou mezerou (v textových dokumentech zvaná také jako pevná mezera), a tím si pisatel zajistí, že tato předložka bude vždy stát na stejném řádku jako podstatné jméno (nebo zájmeno, číslovka), k němuž patří.
Naopak předložky nevlastní mohou být i jiným slovním druhem a souvisí vždy na konkrétním použití daného slova. Například: kolem, díky, blízko.
Nevlastní předložky mohly vzniknout z příslovcí (skrz), z příslovcí, které byly dříve podstatnými jmény (navrch), z podstatných jmen (zásluhou), ze sloves (počínaje), od zájmen (co do), případně jako spřežka dvou předložek (zpod).
Ve svém příspěvku URČOVÁNÍ SLOVA BY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ondřej.
Děkuji autorce za výborně zpracovaný článek. Pomohl mi ujasnit si, jak to je se slovnědruhovou platností by.
Připojuji drobný komentář k pravopisu "cobydup" a "jakbysmet"
Autorka píše, že podoba cobydup a jakbysmet není zatím v jazykových příručkách uváděna, a má pravdu! Nicméně Internetová jazyková příručka (Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky) již tuto formu preferuje před formou oddělenou.
Jde o trend, kdy původní význam přestává být vnímán a spojení je chápáno již pouze v ustáleném významu. Stává se tak "jedním slovem" a píše se běžně dohromady. (např. Bohu žel! Bohu díky! - dnes: bohužel, bohudík)
Osobně bych se vyvaroval podoby smíšené: coby dup, jakby smet. Není příliš logická.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Předložky jsou sedmým slovním druhem a řadí se k neohebným druhům. To znamená, že se předložky nedají nijak skloňovat a ani časovat, jejich tvar se tedy nemění v závislosti na pádu a ani času. Tento slovní druh se pojí s podstatnými jmény, zájmeny a číslovkami. Předložky nejsou plnovýznamovými slovy, ale ve větě mají svůj význam, vyjadřují vztahy mezi větnými členy, přestože samy větnými členy nejsou (jen ve spojení s jiným slovem). Latinský název pro tento slovní druh jsou prepozice.
Ve svém příspěvku PŘEDLOŽKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaryn z Nemanic.
A co psani delsich predlozek ? Jako na, do, ve, se, ... ? taky na stejnem radku nabo uz mohu rozdelit ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milada.
U delších předložek záleží na situaci. Když jde o formát s krátkými řádky, tak se předložky nespojují s následujícím slovem. Když je řádek dlouhý, tak se spojí.
Předložky „s“, „se“ se pojí se sedmým pádem, u knižních zastaralých spojení se může objevit i u 4. pádu a může se objevit i ve spojení s 2. pádem, pokud se jedná o spojení, které vyjadřuje pohyb z povrchu pryč.
Naopak předložky „z“ , „ze“ se pojí jen s pádem druhým.
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
Ke zbývajícím čtyřem druhům se už konkrétní otázky nevztahují. Sedmým slovním druhem jsou předložky, které patří k podstatnému jménu, pomáhají určit pád a bližší okolnosti.
Proč tomu tak je, když se píše například třeba právě například nebo obden, zpočátku, poprvé, nalevo, potom, pokaždé, popořádku, namístě?
Odpověď je jednoduchá, protože v tomto případě není výraz *vpořádku kodifikován jako slovo vytvořené spřahováním. Spřahování je specifický způsob tvoření slov. Oba členy, jimiž se nově vzniklý (spřažený) výraz vytváří, si v něm uchovávají ve všech jeho tvarech, nebo alespoň ve tvaru základním, stejnou podobu. Tvoří se tak například číslovky (šest a dvacet → šestadvacet), přídavná jména (déle trvající → déletrvající), příslovce (jak se patří → jaksepatří) a podstatná jména (z mrtvých vstání → zmrtvýchvstání). Specifickou skupinou jsou pak takzvané příslovečné spřežky, do nichž by patřil i náš výraz, kdyby jej již zahrnovaly kodifikační příručky.
Příslovečné spřežky vznikají tak, že se předložky spojují buď s podstatnými jmény (z pravidla → zpravidla), nebo se zpodstatnělými přídavnými jmény (do prava → doprava), nebo se zájmeny (za své → zasvé), nebo s číslovkami (na třikrát → natřikrát), nebo s příslovci (od naproti → odnaproti).
Jak vyplývá z výše uvedeného, příslovečné spřežky píšeme jako jedno slovo, tedy dohromady. Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však bohužel není vždy jasná, a tak často dochází ke kolísání. Nezřídka pak vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady, přičemž je jejich význam totožný (na příklad – například; zpočátku – z počátku; na čisto – načisto; k večeru – kvečeru; nade všecko – nadevšecko; na čase – načase).
Existují ale případy, kdy způsob psaní odlišuje význam napsaného. Je to třeba dvojice v celku × vcelku: Pošta mi kupodivu doručila vázu v celku (= nerozbitou). Kup ten šunkový salámv celku (= nenakrájený). Na léto si koupím plavky v celku (= jednodílné), ale: Vcelku se zúčastnilo dvacet lidí (= celkem). Vcelku je to hodný chlapec (= modální částice, vyjádření vztahu mluvčího). Podobným příkladem je spřežka namístě, která vyjadřuje vhodnost, patřičnost, například Je namístě přiznat chybu (= je důležité se teď přiznat), vedle spojení předložky a podstatného jména na místě, které ve větě fungují jako příslovečné určení místa, například Motorista těžkým zraněním hlavy a hrudníku na místě podlehl.
Seznam předložek není úplný, existuje ještě řada předložek, které třeba vznikly ze sloves (například počínaje) a jiných slovních druhů, ale nejsou v tomto seznamu uvedená.
à – (Tato předložka se používá jen v písemném projevu. V ústním se používají její synonyma: „po“ a „za“. Tato předložka se objevuje obvykle v souvislosti s nějakým množstvím. Například: tisk fotografie à 30 Kč.)
Řada žáků, a někdy dokonce i dospělých, si plete předponu s předložkou. Zatímco předložka je slovní druh, který není součástí jiného slova a stojí v textu samostatně, tak předpona je součástí slova a stojí před kořenem.
Například: bez vlasů (předložka) x bezvlasý (předpona)
V naší poradně s názvem KDO S KOHO NEBO KDO Z KOHO? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Čepek.
Můžu poprosit o posouzení příkladů:
1) Pořad v TV: Kdo s koho? (nemá být "z", když už to je sama pádová otázka?
2) Soudní výraz: (.. jednání se přerušuje). Příšerný výraz !
Děkuji a zdravím.
Josef Čepek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Kdo s koho je fráze ze staročeštiny. Fráze kdo s koho vyjadřuje klání - kdo koho/co porazí. Jedná se o starou, dnes již zřídkakdy užívanou vazbu předložky s se 4. pádem. Tato vazba se vyskytuje pouze u spojení kdo s koho a být s to.
Vazbu s předložkou z (kdo z koho) můžeme také použít, ale pouze v situaci, když popisujeme například situace kdo z koho vymlátil duši nebo kdo z koho zešílel.
Zjistíte-li při určování slovních druhů ve větě, že se dané slovo nedá nijak "ohýbat", tedy že je nemůžete ani skloňovat (jako podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky), ani časovat (jako slovesa), udělali jste první krok k jeho určení - zařadili jste jej do skupiny neohebných slovních druhů, kam patří: příslovce, předložky, spojky, částice a citoslovce.
Nyní vás tedy čeká druhý krok - určit, kterým neohebným slovním druhem přesně daný výraz je. Jak na to? Popřemýšlejte, zda má slovo svůj věcný význam, nebo ne. Nemá-li samostatně žádný věcný význam a získává jej teprve ve spojení se slovem plnovýznamovým, pak o něm říkáme, že je to slovo neplnovýznamové. Takovým slovním druhem jsou předložky, spojky, částice. Jestliže svůj věcný význam má, pak o něm říkáme, že je plnovýznamové. A mezi neohebnými slovními druhy jsou takovými slovy pouze příslovce (někdy i citoslovce, ale ta si určitě nespletete), která nesou nějaký význam, vyjadřují totiž různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností.
Po tomto kroku už byste tedy měli mít slovo určeno jako příslovce - je neohebné a má svůj věcný význam. Nyní tedy jen pomůcka pro toho, kdo si neví rady s tím "věcným významem", jak ho vlastně poznat, co to je?
Již jsme uvedli, že příslovce vyjadřují různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností, a to místo, čas, způsob, míru a příčinu (to jsou základní kategorie). A na tyto okolnosti se můžete snadno zeptat.
Každý den to slyšíme v mluvené češtině, kdy normálně říkáme přezemě, ale v psaném projevu se to musí psát jedině se s, tedy přese mě, popřípadě přese mne. Ostatní tvary, jako je přese mně, přeze mně, přezemě, přezemně nebo přesemně, jsou všechny špatně.
Předložka přes, která se váže se 4. pádem, může mimo jiné vyjadřovat směřování z jedné strany na druhou (jít přes řeku), průchod nějakým prostorem (projít přes chodbu do ložnice), překročení určité meze (přerůst někomu přes hlavu), pokrytí určité plochy (hodil přese mě deku) apod.
Slovník spisovné češtiny uvádí u této předložky celkem devět významů.
Z hlediska pravopisu je důležité, že u této předložky jak v základním tvaru, tak ve vokalizované podobě píšeme vždy s, nikoli z.
V psaném projevu může některým z nás činit problém, zda do daného kontextu patří právě mě, nebo naopak mně.
Pokud si nejste schopni zapamatovat, že mě se píše vždy ve 2. a 4. pádu a mně se používá vždy ve 3. a 6. pádu, tak si zkuste vytvořit nějakou mnemotechnickou pomůcku.
Například do dané věty vložte dubletu mne. Jestliže zní věta logicky, pak se zájmeno já bude v tomto případě psát mě (například: Nepojede tam beze mě/mne ani náhodou. Seznámila mě/mne se svým přítelem.). Když to není možné, napište mně (například: Mně/Mne musíš věřit. Vyprávěla mu o mně/mne.).
Komu se uvedený způsob objasnění moc nelíbí, může to zkusit třeba tak, že v dané situaci doplní tvar zájmena ty. Pokud je možné do věty doplnit tebe, napište mě (například: Beze mě/tebe tam bude nuda. Ale mě/tebenepozvali.), když lze do věty doplnit tvar tobě, pak je správně podobamně (například: Mně/Tobě tu knížku půjčit nechce. Chtěl po mně/tobě, abych mu vrátila prstýnek.).
A jelikož se říká, že do třetice všeho dobrého, tak vám nezatajím ani třetí „berličku“. Když si řeknete například bez Tondy (či vidím Tondu), je správně mě, protože slovo Tonda má 2 slabiky a mě jsou jen 2 písmena. Jestliže se do dané věty hodí Tondovi (o Tondovi), pak je správně mně, protože slovo Tondovi má 3 slabiky a mně jsou 3 písmena.
Standardní znamená ustálený, běžný, normální, týkající se standardu, odpovídající standardu; například: standardní úprava, rozměr; standardní výkon, výrobek; standardní situace (ve fotbale – při provádění kopu z rohu nebo volného kopu);
Toto přídavné jméno bylo vytvořeno od slova standard (rod mužský, neživotný; skloňování podle vzoru hrad) = obvyklá, běžná úroveň; ustálená, normální míra; podoba něčeho; stupeň, který tvoří základ hodnocení něčeho; úroveň, například: (vysoký, nízký) životní standard; dosahovat světového standardu; standard v bydlení; standard v oblékání; standard vědomostí; mravní standard; mezinárodní standardy; v jazykovědě existuje lexikální standard, to je soubor běžných slovních prostředků užívaných v dané etapě celým průměrně vzdělaným jazykovým společenstvím.
Přídavné jméno standardní se stupňuje takto: 1. standardní; 2. standardnější; 3. nejstandardnější.
Přídavné jméno standardní lze rozdělit takto: stan-dard-ní.
Slova příbuzná jsou: standardně, standardnost, standardizace, nadstandardní, nestandardní. Nadstandardní = lepší než obvyklý, luxusní, lépe vybavený; nestandardní = neobvyklý, podivný.
Správně je jedině vzpomněl. Sloveso vzpomněl patří k výrazům obsahujícím skupinu hlásek mně. Ale nejste sami, kdo si to nedokáže zapamatovat a není si jistý správným pravopisem u tohoto typu slov, a proto zaměňuje hlásky mně za mě (nebo obráceně). Podobný problém nám způsobují i hláskové skupiny bě/bje a vě/vje, ale to už je jiná kapitola. Vraťme se tedy k našemu slovesu vzpomněl. A jak jste si určitě všimli, zmínili jsme, že není jediné. Do této skupinky patří ještě slovesa zapomněl či připomněl a určitě bychom zde neměli opomenout ani podstatná jména jako domněnka, pomněnka.
Jak si tedy zapamatovat, že se v těchto slovech píše mně, když slyšíme mě? Možná vám pomůže, když si zapamatujete takovou „říkanku“: Pomni, domni, vzpomni, zapomni, připomni. Komu se to zdá nesmyslné, tomu můžeme posloužit širším vysvětlením: Jestliže se v jiném tvaru užitého slova či ve slově odvozeném objevuje hláska n/ň, je pravopisně správně podoba slova se skupinou hlásek mně. Ve všech ostatních případech se píše ve slovech pouze mě (například město, měšec, změřit, mělčina, záměr, rozumět apod.). A u slovesa vzpomněl právě můžete vidět hlásku n hned v několika tvarech či odvozených slovech, například v 1. osobě čísla jednotného je to vzpomenu; nebo v odvozeném podstatném jménu vzpomenutí, nebo se používá ve 3. osobě čísla jednotného i tvar vzpomenul, kde je písmeno n rovněž nepřehlédnutelné. K zapamatování správného pravopisu dalších výše uvedených výrazů, které jsou při hodinách jazyka českého vyučovány společně se slovesem vzpomněl (připomněl, zapomněl, pomněnka, domněnka), vám pak znovu postačí výše zmíněné pravidlo o souhlásce n/ň (připomněl – připomínka, připomenutí; domněnka – domnívat se; zapomněl – zapomenul, zapomenutí, pomněnka – pomník).
Rovnou si řekněme, že správně je: vzpomněl si na mě. A proč? Protože tvar mě se píše vždy ve 2. a 4. pádu (bez koho, čeho; koho, co) osobního zájmena já. Tvar mně se pak používá vždy ve 3. a 6. pádu (komu, čemu; o kom, o čem). Že si nejste schopni zapamatovat toto pravidlo? Tak si zkuste pomoci nějakou mnemotechnickou pomůckou, naštěstí je jich pro tento případ celkem dost, takže si můžete vybrat tu, která se vám bude zamlouvat nejvíce.
Ta první radí si do dané věty vložit dubletu mne. Jestliže zní věta logicky, pak se zájmeno já bude v tomto případě psát mě, v našem případě tedy: Vzpomněl si na mě/mne. (Jiný příklad: Seznámila mě/mne se svým přítelem.) Když je výsledná věta nesmyslná, pak do ní bude patřit mně (například: Mně/Mne to nemusíš připomínat. Vyprávěla mu o mně/mne.).
Další možností je doplnit v dané větě tvar zájmena ty. Pokud je možné do věty doplnit tebe, napište mě, v našem případě to tedy bude: Vzpomněl si na mě/tebe. (Jiný příklad: Beze mě/tebe tam bude nuda.) A když lze do věty doplnit tvar tobě, pak je správně podobamně (například: Mně/Tobě to nemusíš připomínat. Chtěl po mně/tobě, abych mu vrátila prstýnek.).
Jestli jste si stále nevybrali, pak už tady mám jen poslední „berličku“. Když si řeknete například bez Honzy (či vidím Honzu), je správně mě, protože slovo Honza má 2 slabiky a mě jsou jen 2 písmena (v našem případě tedy: Vzpomněl si na mě / na Honzu.). Jestliže se do dané věty hodí Honzovi (o Honzovi), pak je správně mně, protože slovo Honzovi má 3 slabiky a mně jsou 3 písmena (například: Vyprávěla mu o mně / o Honzovi.).
Pokud máte ještě nějaké lepší mnemotechnické pomůcky týkající se této problematiky, tedy ať už slovesa vzpomněl, či zájmena mně/mě, tak neváhejte a podělte se o ně s námi. Možná tím pomůžete dalším zapomnětlivcům.
