Předložky patří mezi slovní druhy, které vypadají na první pohled jednoduše, ale v praxi dokážou potrápit děti i dospělé. Stačí chvíle nepozornosti a rázem si nejsme jistí, zda jde o předložku, příslovce, nebo dokonce o předponu, a chyba je na světě.
Tato doplňující část článku je zaměřena na hlubší pochopení předložek, jejich rozlišení od jiných slovních druhů a praktické tipy, jak se v nich neztratit při psaní i procvičování českého jazyka.
Druhy předložek
Předložky se dělí podle původu na vlastní (= primární) a nevlastní (= sekundární).
Předložky vlastní jsou slova, která jsou jen předložkami, nejsou tedy nikdy nositeli významu. Primární předložky mohou být neslabičné a slabičné. Neslabičné jsou ty předložky, které jsou tvořeny jen jedním písmenem (souhláskou). V češtině se obvykle k takovýmto neslabičným předložkám vytváří druhá slabičná varianta, která je vokalizovaná (přidaly se samohlásky –e; -u). Například z neslabičnépředložky „s“ se vytvoří slabičná předložka „se“. Vokalizace neslabičných předložek ale není vždy nutná, například „s otcem“, v jiných případech ale ulehčuje výslovnost a srozumitelnost (například „se psem“ je výraznější než „s psem“).
Již žáci na prvním stupni se učí, že některé předložky se nepíší na konec řádku – patří sem všechny neslabičnépředložky (k, s, v, z), ale i jednopísmenné slabičnépředložky (o, u). V textových dokumentech na počítači se tyto předložky obvykle spojí se slovem nezlomitelnou mezerou (v textových dokumentech zvaná také jako pevná mezera), a tím si pisatel zajistí, že tato předložka bude vždy stát na stejném řádku jako podstatné jméno (nebo zájmeno, číslovka), k němuž patří.
Naopak předložky nevlastní mohou být i jiným slovním druhem a souvisí vždy na konkrétním použití daného slova. Například: kolem, díky, blízko.
Nevlastní předložky mohly vzniknout z příslovcí (skrz), z příslovcí, které byly dříve podstatnými jmény (navrch), z podstatných jmen (zásluhou), ze sloves (počínaje), od zájmen (co do), případně jako spřežka dvou předložek (zpod).
Ve svém příspěvku PŘEDLOŽKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaryn z Nemanic.
A co psani delsich predlozek ? Jako na, do, ve, se, ... ? taky na stejnem radku nabo uz mohu rozdelit ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milada.
U delších předložek záleží na situaci. Když jde o formát s krátkými řádky, tak se předložky nespojují s následujícím slovem. Když je řádek dlouhý, tak se spojí.
Důležitou roli hraje také rozlišení na slabičné a neslabičné předpony. Vyslovujeme-li předponu jako samostatnou slabiku (se-, ze-), bývá to vodítko ke správnému pravopisu. Ne vždy je však výslovnost rozhodující, a proto je nutné znát i význam.
Předpony slabičné a neslabičné – přehled a vysvětlení
Předpony (prefixy) jsou části slova připojované před kořen. V češtině dělíme předpony na slabičné a neslabičné. Rozdíl mezi nimi souvisí především s tím, zda obsahují samohlásku a tvoří slabiku.
Slabičné předpony obsahují samohlásku, a proto tvoří slabiku. Při psaní je potřebné jejich tvary odlišovat hlavně od předložek (např. vy vs. v, na vs. n).
Nejčastější slabičné předpony
po- (pokreslit, pomoci)
do- (dopsat, dodělat)
na- (napsat, namalovat)
o- (obarvit, opravit)
u- (učesat, uklidit)
vy- (vybrat, vypít)
za- (zabalit, zamknout)
Pozor na záměnu s předložkami:
šly jsme do školy × dostaly jsme dárek
V naší poradně s názvem KDO S KOHO NEBO KDO Z KOHO? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Čepek.
Můžu poprosit o posouzení příkladů:
1) Pořad v TV: Kdo s koho? (nemá být "z", když už to je sama pádová otázka?
2) Soudní výraz: (.. jednání se přerušuje). Příšerný výraz !
Děkuji a zdravím.
Josef Čepek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Kdo s koho je fráze ze staročeštiny. Fráze kdo s koho vyjadřuje klání - kdo koho/co porazí. Jedná se o starou, dnes již zřídkakdy užívanou vazbu předložky s se 4. pádem. Tato vazba se vyskytuje pouze u spojení kdo s koho a být s to.
Vazbu s předložkou z (kdo z koho) můžeme také použít, ale pouze v situaci, když popisujeme například situace kdo z koho vymlátil duši nebo kdo z koho zešílel.
Neslabičnépředložky jsou jednopísmenné (k, s, v, z) a v textu se často vážou pevnou mezerou k následujícímu slovu. Jejich použití má význam i pro správnou typografii.
Víceslabičnépředložky vznikly z jiných slovních druhů a jejich rozpoznání vyžaduje porozumění kontextu celé věty.
Pro zapamatování je užitečné spojovat předpony s významem pohybu, změny nebo směru. Slabičné předpony často vyjadřují dokončení nebo začátek děje, zatímco neslabičné předpony zdůrazňují změnu stavu.
Pomoci mohou i kontrastní dvojice slov, kde je rozdíl v předponě jasně patrný a snadno zapamatovatelný.
Předpony nemění jen tvar slova, ale velmi často i jeho význam. Právě proto je důležité rozlišovat slabičné a neslabičné předpony nejen formálně, ale i významově. Například rozdíl mezi slovy psát, napsat, opsat a vypsat spočívá výhradně v použité předponě.
Správné pochopení významu pomáhá vyhnout se chybám, zejména u dvojic s- a z-, kde se rozhoduje podle smyslu slovesa, nikoli pouze podle výslovnosti.
Předložky jsou sedmým slovním druhem a řadí se k neohebným druhům. To znamená, že se předložky nedají nijak skloňovat a ani časovat, jejich tvar se tedy nemění v závislosti na pádu a ani času. Tento slovní druh se pojí s podstatnými jmény, zájmeny a číslovkami. Předložky nejsou plnovýznamovými slovy, ale ve větě mají svůj význam, vyjadřují vztahy mezi větnými členy, přestože samy větnými členy nejsou (jen ve spojení s jiným slovem). Latinský název pro tento slovní druh jsou prepozice.
