Informace od učitelek češtiny

HLAVNÍ STRÁNKA

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  
Téma

SLAVNOSTI SNĚŽENEK ROZBOR

Obsah

Slavnosti sněženek

Rozbor díla:

Slavnosti sněženek představují nádherný obraz úsměvného života obyvatel chatové osady Kersko nedaleko Prahy (kde žil i sám Hrabal a při psaní se inspiroval skutečnými postavami). Slavnosti sněženek jsou plné laskavého humoru a zvláštního pokojného smutku.

Místo a doba děje:

Chatová oblast Kersko, 70. léta

Hlavní postavy:

Celou knihou provází sám autor.

  • Paní Beníková – krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup
  • Pan Metek – šťastný, vyrovnaný, se zálibou kupovat výhodné věci
  • Pan Karel – milovník dobrého jídla, salámů
  • Pan Franc – uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním
  • Leli – skupuje zbytečnosti
  • Pan Lontek
  • Lothar a Pavel – kamarádi na vozíčku
  • Pan Janeček – střelec divokého prasete

Jazykové prostředky:

Hovorový jazyk prostých lidí, dlouhá souvětí.

Obsah:

Nedaleko Prahy se v chatové oblasti Kersko setkávají stálí obyvatelé s majiteli chat, kteří se sem sjíždějí na víkendy. Společně vytvářejí svéráznou komunitu, která svými velkými i malými kamínky skládá mozaiku epizod.

Poklidné žití v tomto lesním světě naruší divoké prase, které místní myslivci nahánějí až do sousedního revíru, kde se jim ho podaří skolit v místní škole přímo při vyučovaní ve třídě před tabulí, a tak začne spor mezi dvěma mysliveckými spolky o právo na trofej. I když se nakonec dohodnou a uspořádají společnou hostinu v místní restauraci Hájenka, rivalita je mocná a každou chvíli se dostávají do bizarních konfliktů. Kniha je proložená mikropříběhy všech postav, které mají v sobě nesmírné kouzlo a nostalgii. Pan Leli je posedlý seskupováním všelijakého haraburdí, protože mu je líto nekoupit věc, když je tak levná. Při svých obchodech dokonce vydraží družku, kterou dostane výměnou za obraz Krajinka v zimním hávu. Pan Franc žije v Kersku s despotickou manželkou a dcerou a snaží se unikat z dosahu jejich řevu tak často, jak se jen dá. V mozaice příběhů se pojí poetično s realistickým pohledem, nadsázka a humor, události veselé, vážné i smutné, prožívané celou řadou více či méně kuriózních postav a postaviček. Najdeme zde pana France, mlčky trpícího pod jhem svých výřečných a dobrosrdečných ženských, dobráckého smolaře Leliho, svérázného policistu Vyhnálka, podivína Limana, vozícího kozy na pastvu luxusním americkým vozem, nebo akademického malíře Junka, pyšného na své ilustrace pro slabikář, a plno dalších postav.

Tato kniha byla zfilmována režisérem Jiřím Menzelem v roce 1984 podle scénáře, který zpracoval společně se samotným Bohumilem Hrabalem. V hlavních rolích se objevili herci jako Rudolf Hrušínský st., Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Čepek, Petr Brukner, Jiří Schmitzer a další. Drobnou roli si ve filmu vystřihl i sám Bohumil Hrabal. S neopakovatelným vypravěčským stylem spisovatele a skvělou profesionální technikou režiséra se tak před očima diváka rozvíjí nostalgická, ale především hluboce lidská freska žánrových příběhů lidí a lidiček žijících v Polabí. Znovu ožívají pan Franc, Leli, rodina hostinského z Hájenky a nezapomenutelný příběh sporu dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem.

Ve filmu se snoubí poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými.

Zdroj: Bohumil Hrabal

Diskuze

V diskuzi PODMĚT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milada Davidová.

Rozbor věty jednoduché :"Chcete někdo něco?" Podmět nevyjádřený /Vy/, přísudek Chcete,předmět ve 4.p.něco.Jaký větný člen je zájmeno někdo? Děkuji za vysvětlení.M.Davidová

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Podmět

Význam smuteční hostiny

I smuteční hostina nese význam hlavně pro pozůstalé, kteří zde sdílí společně svou bolest. Mohou se dělit o vzpomínky na zemřelého a těšit se z nich. Cílem tedy není dobře a zadarmo se najíst, a proto množství a typ jídla není při této slavnosti to hlavní. Pokud je ale hlavní chod součástí smuteční hostiny, tak se některé rodiny uchylují k oblíbenému jídlu zemřelého, anebo jídlům, které se podávají na různých rodinných akcích (svíčková s knedlíkem atd.) vždy je ale důležité mít na paměti, že i při této smuteční hostině je hlavní poskytnout rodině zemřelého útěchu.

Zdroj: Smuteční hostina

Diskuze

V diskuzi JAK URČIT SLOVNÍ DRUH U PŘÍSUDKU? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel LUcie .

Dobrý večer, moje otázka zní: Jak určit slovní druh u přísudku? např. Voda na koupání bude dnes teplá.
Podmětem je Voda, ale co přísudek, to nejspíše bude teplá, tím pádem by bylo slovo bude-sloveso a teplá- přídavné jméno? Děkuji za odpověď

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ondra.

Rozbor věty: Voda na koupání bude dnes teplá.
Voda - podstatné jméno a podmět
na - předložka
koupání - podstatné jméno
bude - sloveso a přísudek
dnes - příslovce
teplá - přídavné jméno

Zdroj: diskuze Jak určit slovní druh u přísudku?

Diktát na shodu přísudku s podmětem

(Shoda podmětu s přísudkem)

V našem městě proběhly besedy se  spisovateli. Lyžaři a instruktoři vjeli na sjezdovku. Koně běhali po louce. Dny se zkracovaly. Ukazatele ležely v příkopě. Sněhuláci na jaře roztáli. Lidičky se shromažďovali na náměstí. Angličané a Rusové se sešli k jednání. Skupiny turistů se vydaly na hrad. Turistické spolky pořádaly výlety. Slavnosti proběhly na nádvoří. Navštívili jsme Sychrov. Ledoborci narazili do ledovce. Vlaštovky, sýkorky a kosi se přilétli najíst ke krmítku. Srnky a lišky se  proháněly ztemnělým lesem. Koně a krávy se pásli u lesa. Drahokamy se třpytily na slunci. Prodavači a prodavačky se na zákazníky usmívali. Výlety do ciziny se  zrušily. V rádiu hlásili dopravní zprávy. Důvěřiví obyvatelé města přišli o  peníze. Desítky zvířat se musely přemístit. Stroje ulehčily lidem práci. Plavci a potápěči měli závody. Noviny a časopisy ležely na polici. Děti se proháněly po hřišti. Dospělí se mile usmívali.

Zdroj: Shoda přísudku s podmětem

Nepřímé zdroje diagnostických informací

Součástí komplexní diagnostiky, která zahrnuje i další oblasti, je rozbor anamnestických zjištění, která jsou získána z rozhovoru. Jsou však závislá na osobním přístupu toho, kdo diagnózu stanovuje, na jeho dovednostech vést rozhovor a na schopnostech obsah rozhovoru analyzovat. Jedná se o rozhovor s rodiči, učitelem a dítětem, který často přináší neocenitelné poznatky.

Anamnestický rozhovor předchází vyšetření dítěte, provádí jej sociální pracovnice či psycholog. Zjišťují se údaje o výskytu SPU, leváctví, poruch řeči a podobně v příbuzenství, dále úroveň vzdělání členů rodiny a jejich uplatnění. Anamnéza mapuje dítě – průběh těhotenství, porod, chtěnost dítěte, jeho pohybový a sociální vývoj, prodělané nemoci, vývoj řeči, chování dítěte, vztahy k členům rodiny a okolí. V závěru se rozebírají podrobné údaje o problémech, které dítě do pedagogicko-psychologické poradny přivedly. Rodiče jsou vyzváni k vyjádření, co považují za příčinu obtíží dítěte, co již s dítětem podnikali, aby se jeho těžkosti odstranily. Většinou doporučuje rodičům odborné vyšetření pedagog, často však bývají iniciátory rodiče. S jejich písemným svolením je do pedagogicko-psychologické poradny předán záznamový arch – školní dotazník, který obsahuje údaje o 21 nápadnostech ve čtení, psaní, počítání, hodnotí sluchové, zrakové vnímání, řeč, prostorovou i pravolevou orientaci, nápadnosti v chování, postavení dítěte v kolektivu a rodinné prostředí. Součástí je rozbor školního prospěchu dítěte, kde je porovnání hodnocení předmětů a hodnocení ostatních. Informace o obtížích jsou seřazeny v návaznosti s reakcemi žáka.

Zdroj: Dysgrafik

Díla

V jeho díle je patrný odraz autobiografičnosti – hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou zručností a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách se projevují i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí – bylo přeloženo do více než 28 jazyků.

  • Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, které vyšly jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů
  • Skřivánek na niti, 1959 – připraveno k vydání, které se neuskutečnilo
  • Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
  • Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli Hrabal nazýval osobité vypravěče, kteří se navenek zdají obhroublí, ale milují život zvláštním způsobem – v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
  • Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
  • Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmována – film Ostře sledované vlaky (1966) byl oceněn Oscarem v roce 1968
  • Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 – v roce 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, film však okamžitě putoval „do trezoru“
  • Kopretina, 1965
  • Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
  • Bohumil Hrabal uvádí..., 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
  • Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
  • Morytáty a legendy, 1968
  • Domácí úkoly, 1970
  • Poupata, 1970 – básně a povídky, náklad byl zničen již ve skladech
  • Městečko u vody – vzpomínková trilogie:
  • Postřižiny, 1976 – próza
  • Krasosmutnění, 1979 – povídky
  • Harlekýnovy milióny, 1981 – próza
  • Slavnosti sněženek, 1978 – povídky
  • Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
  • Každý den zázrak, 1979 – povídky
  • Něžný barbar, 1981 (v Čechách až 1991)
  • Kluby poezie, 1981
  • Obsluhoval jsem anglického krále, 1971 (1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989) – zfilmováno roku 2006
  • Domácí úkoly z pilnosti, 1982
  • Listování ve stínech grafických listů, 1983
  • Domácí úkoly z poetiky, 1984
  • Hovory lidí, 1984 – povídky
  • Život bez smokingu, 1986 – povídky
  • Vita nuova, 1986 – trilogie vyprávějící o Hrabalovi samém, jeho ženě a jejich přátelích z období života v Praze, a to očima spisovatelovy ženy (psáno ich-formou v ženském rodě)
  • Proluky, 1987 (v Čechách až v roce 1991)
  • Svatby v domě, 1987 (v Čechách až 1991) – autobiografická próza
  • Knížka pro Robinsony (a taky pro Pátky), 1987 – povídky (společně s O. Pavlem a K. Poláčkem)
  • Můj svět, 1988 – povídky
  • Příliš hlučná samota, 1989
  • Kličky na kapesníku, 1989
  • Bílý koníček, Rukopis, Fiktivní korespondence, 1989
  • Chcete vidět zlatou Prahu?, 1989 – výbor z povídek, editor Jaromír Pelc
  • Tři novely, 1989 – obsahuje Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Obsluhoval jsem anglického krále
  • Kouzelná flétna, 1989 (vydáno 1990)
  • Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi, 1990
  • Kdo jsem, 1990
  • Krajiny Bohumila Hrabala, 1990
  • Totální strachy, 1990
  • Listopadový uragán, 1990
  • Schizofrenické evangelium, 1990 – povídky
  • Ponorné říčky, 1990
  • Růžový kavalír, 1991
  • Ztracená ulička, 1991 – poezie z roku 1948
  • Básnění, 1991
  • Slavná Vantochova legenda, 1991
  • Židovský svícen, 1991
  • Atomová mašina značky PERKEO, 1991 – povídky
  • Jarmilka, 1992
  • Hrabal, 1992 – obsahuje Něžný barbar, Příliš hlučná samota, Městečko, kde se zastavil čas
  • Večerníčky pro Cassia, 1993
  • Happy end, 1993 – novela
  • Hořící vajgly v uchu, 1993
  • Inaugurace a vnitřní monolog, 1993
  • I balóny mohou vzlétnout, 1993 – eseje, úvahy
  • A havran krák už Nikdykrát, 1993 – úvahy
  • Česká republiko, dobrý den, 1993 – úvahy, eseje
  • Pábení, 1993
  • Rukověť pábitelského učně, 1993 – povídky
  • Kafkárna, 1994 – obsahuje Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Toto město je ve společné péči obyvatel, Morytáty a legendy, Etudy
  • Obrazy v hlubině času, 1994 – obsahuje Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar
  • Texty, 1994 – úvahy
  • Hlučná samota, 1994
  • Nymfy v důchodu, 1994
  • Pražské pavlačové anekdoty, 1994 – anekdoty, mikropovídky
  • Dopisy Dubence, 1995 (tetralogie) – proud vzpomínek propojený filozofickými úvahami a politickými komentáři
  • Naivní fuga, 1995
  • Pojízdná zpovědnice, 1996
  • Ze zápisníku zapisovatele, 1996
  • Bibliografie, dodatky, rejstříky, 1997
  • Setkání, 2008 – povídky
  • Povídky, črty a hovory, 2015 – povídky
  • Křehký dluh (Hrabal spisy 1), 2017 – lyrika a existenciální texty období před publikací první sbírky povídek
  • Skřivánek na niti (Hrabal spisy 2), 2014 – povídky z 60. let: Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Morytáty a legendy
  • Jsme jako olivy (Hrabal spisy 3), 2015 – novely: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota
  • Rukověť pábitelského učně (Hrabal spisy 4), 2016 – texty z časů normalizace: Slavnosti sněženek, Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny, Autíčko + ostatní texty 1. části 12.svazku SSBH
  • Život bez rukávů (Hrabal spisy 5), 2016 – autobiografická trilogie

Zdroj: Bohumil Hrabal

Rozbor díla

Mario a kouzelník je novela z třicátých let devatenáctého století od německého spisovatele Thomase Manna. Dá se označit za novelu politickou, protože na několika stránkách přesně popisuje vliv fašismu na lidi. Pod zdánlivě jednoduchou dějovou linií se skrývá politicko-antifašistický podtext. Celá knížka byla předzvěstí nástupu fašistického režimu, což je naznačeno například všeobecným chováním obyvatel k cizincům a povýšeným sebevědomím Cipolly.

Žánr:

Politická novela

Styl:

Spisovatel si umí dokonale hrát se slovy a skládat opravdu neskutečné věty a souvětí.

Hlavní motivy:

Mussoliniho éra, pobřežní městečko, letní žár. A večer s kouzelníkem, který se ukáže být hypnotizérem a velmi nelidským manipulátorem, který místo pobavení lidi ovládá, zesměšňuje a ponižuje. Tragický konec je pak humánní satisfakcí, zvlášť když situace čím dál více připomíná alegorii.

Hlavní postavy:

  • Mário – kdysi nejrychlejší číšník v malém italském městečku toužící po krásné Silvestře.
  • Kouzelník – samolibý „umělec“, vizionář a hybatel osudů.
  • Silvestra – zdaleka není funkčním katalyzátorem.

Zdroj: Mario a kouzelník

1. cvičení

Na louce roste mnoho léčivých blin.

Strýcův bt působí staroble.

Na louce běhala černá kobla.

V zahraničí nabl nové zkušenosti.

Obvatelé Brna uspořádali dobročinnou akci.

Na půdě jsem našel starou bbli.

Řezník zabl bka.

Čas ve vězení ubhá pomaleji.

Myslivec nabl pušku.

Sklizeň oblí se posunula kvůli počasí.

Rozzuřený bk prohnal toreadora.

Horská bstřina protékala vesničkou.

Krupobtí zlámalo stromy.

Přes léto Alena hodně ubla na váze.

K obědu měl zbtek chleba od svačiny.

Slepice seděla na dřevěném bdle.

Přibslavské slavnosti bly známé po okolí.

Stará babčka vyprávěla vnoučatům pohádku.

Víla patří mezi známé pohádkové btosti.

Strýc se vydal na dobtčí trh.

Nad městem vlál blý prapor.

Vojáci dobli hrad.

Neobčejný příběh českého hrdiny zasáhl svět.

Otec nebvá často doma.

Učitel nás vybzel ke hře.

Ke snídani si maminka vaří blinkový čaj.

Náš soused odebrá Lidové noviny.

Výhodná nabdka k prodeji mě lákala.

Mám rád pohádku o Dlouhém, Širokém a Bstrozrakém.

Babička nám donesla černý rybz.

Po oslavě nám z dortu nic nezblo.

Baterie bylo potřeba dobt.

Králík je bložravec.

Lidé se sbhali na náměstí.

Neodbtný zákazník trval na své zakázce.

Nepoznal jsem svého bvalého spolužáka.

Babička pobla u nás celý týden.

Victor Hugo napsal knihu Bdníci.

Stěnu nechal pobt dřevem.

Hodiny odbly půlnoc.


Zdroj: Pravopisná cvičení na vyjmenovaná slova po b

Spoluvláda s Josefem II.

Dne 18. srpna 1765 zemřel František Štěpán na srdeční infarkt. Ztráta milovaného manžela byla pro Marii Terezii hroznou ranou. Po jeho smrti chodila Marie Terezie až do své smrti oděná jen v černém a své šperky a ostatní oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky manžela nechala pohřbít v rodinné kapucínské kryptě, kde hodlala také jednou spočinout po jeho boku. Peníze, které po sobě František Štěpán zanechal (asi 18 milionů zlatých), použila Marie Terezie k umoření státního dluhu (asi 12 milionů), zbytek peněz nechala pro své děti.

Marie Terezie se po smrti manžela prezentovala jako zlomená vdova, která se rozhodla o státní záležitosti podělit se synem formou spoluvlády, v dokumentu ale z roku 1765 jasně stanovila, že se odmítá vzdát panování. V podstatě si tedy přála, aby starosti řešil Josef, ale moc aby zůstala v jejích rukou. To bylo ale pro mladého císaře nepřípustné, obzvlášť proto že každý měl jinou představu o vládě. Marie Terezie byla oproti Josefovi více citově založená, ovlivněná vírou, Josef naopak chladně kalkuloval a vše podřizoval prospěšnosti zemi bez ohledu, jestli to není v rozporu s právem. Josefovi se navíc zalíbily osvícenské myšlenky, které jeho matka považovala za opium a jed pro srdce a mysl zbožných poddaných.

První krize v jejich společné vládě nastala v okamžiku, kdy se Josef rozhodl začít šetřit, a proto spojil svůj dvůr s matčiným, zrušil tak řadu úřednických míst, omezil náklady na lov, dokonce snížil i počet koní v císařských maštalích, zrušil i dvorské slavnosti. Matka mu pak vyčítala, že to dělá jen proto, že nemá rad slavnosti, společnost, lov ani tanec. Marie Terezie se snažila jeho šetření zmírnit bez toho, aby jeho nařízení zrušila.

Marie Terezie nesouhlasila ani s Josefovými cestami po říši, nechápala, proč by se měl snažit o propagaci své osoby, nebo proč by měl poznávat svou říši. Josef se i přesto na cestu vydal, cestoval inkognito a nebál se přespávat v hostincích a jíst obyčejná jídla jako lid v jeho říši. Z cest po říši se Josef vracel zděšený tím, co je v jeho státě možné.

Výsledkem jeho cest bylo rozhodnutí centralizace a sjednocení správy celé monarchie, hospodářské reformy, modernizace armády. Rozhodl se, že významná místa, by neměli zastávat lidi, jen proto že mají "správný původ", ale nemají patřičné vzdělání, nikdo by podle něj neměl těžit jen z titulu.

Matka se synem se nikdy nemohli shodnout v otázkách víry. Marie Terezie vychovávaná v přísné katolické víře, vždy věřila, že vládne z Boží milosti. Josef II. na rozdíl od ní věřil, že své právo vládnout nedostal od boha ale od svých poddaných, věřil, že jako král by měl sloužit svým poddaným, ne bohu. Josef horoval navíc pro úplnou svobodu vyznání, s čímž se jeho matka nemohla smířit. Prosadil ji až v roce 1781 po matčině smrti v Tolerančním patentu.

Marie Terezie se velmi obávala, že vše, čeho svou vládou dosáhla, bude po její smrti zničeno, protože Josef byl úplně jiný než ona, domnívala se, že synova politika je odkázaná k záhubě. Přestože se nikdy nemohli shodnout na řadě politických otázek, jejich vztah byl ale jinak plný lásky, Marie Terezie syna milovala a on ji také. I přesto patnáct let jejich spoluvlády z Josefa udělalo zatrpklého muže, který se po smrti matky snažil dohnat vše, co během spoluvlády nemohl prosadit, a proto v následujících deseti letech vydal přes 6 000 dekretů.

Zdroj: Marie Terezie - referát a prezentace

Česká královna

Marie Terezie usilovala o to být českou královnou z politických důvodů. Původně se ani nezamýšlela, že by se nechala korunovat českou královnou, nezáleželo jí na tom, usilovala jen o uherskou korunu. Česká koruna se jí ani nelíbila, přišla ji nemoderní, připomínala ji šaškovskou čapku, ale na hlavu si ji i přesto nasadila ráda, protože tím jasně zrušila veškeré nároky Karla Albrechta na český trůn. Do Prahy panovnice přijela dne 29. dubna 1743 ve velkolepém kočáru po boku manžela. Den před korunovací tedy dne 11. května 1743 se konala slavnostní bohoslužba. Už od šesti zval zvon Zikmund Svatovítského chrámu na bohoslužbu o sedmé hodině jak královnu, tak i přední zemské šlechtice. Bohoslužby a korunovace se ale neúčastnili všichni zemští šlechtici, protože řada z nich byla v emigraci, nebo na venkově, kam je královna vypověděla za jejich zradu. Nevypověděla ale všechny, řada šlechticů na svůj trest stále čekala.

Korunovace mladé panovnice probíhala stejně jako korunovace její otce z roku 1723. Biskup ji pomazal svatým olejem (v korunovačním řádu Karla IV. se počítalo s tím, že pomazání musí arcibiskup provést svatým olejem na hrudi i na lopatkách, panovnice by tak musela mít zezadu i zepředu otevřené šaty a košili, což ve středověku příliš nevadilo, ale v době vlády Marie Terezie se více dbalo na cudnost. Navíc se správně arcibiskup nesměl královny vůbec dotknout. Nakonec musel olomoucký biskup tento úkon jen naznačit a dokonala ho přizvaná abatyše z kláštera svatého Jiří na Pražském hradě, navíc královnu při tom obstoupil kroužek vybraných dam, aby ji nikdo nemohl okukovat) a pak ji převlékli do korunovačního roucha, se svatováclavskou korunou, žezlem a jablkem v rukou, ji pak slavnostně uvedli na královský trůn. Účastníci korunovace pak královně provolávali sláva "Vivat Marie Terezie" a následovaly i salvy z děl, hlasy trubek a bubnů. Ovace provolávali i lidé shromáždění před chrámem. Korunovace byla pak zakončená slavností ve Vladislavském sále, kde u 12 stolů zasedlo panstvo oděné do zlata a drahých kamenů ke slavnostní hostině. Královna byla štědrá i k prostému lidu, dopřála mu zadarmo víno i nechala mezi lid házet korunovační mince.

Zdroj: Marie Terezie - referát a prezentace

Cvičení na velká písmena pro druhý stupeň ZŠ

Navštívili jsme mnoho ražských lic.

V raze se nám nejvíc líbily všechny nákupní lice vedoucí k áclavskému áměstí.

Lesy izerských or byly plné houbařů.

Na výlet se vydali do rkonošských esů.

Přijali ho na arlovu niverzitu.

Na návštěvě v arlových arech byli talové, rancouzi i uští zástupci.

Naše ákladní kola se nachází na áměstí epubliky.

Na dovolenou se babička vydala na strov adagaskar.

Letadlo se zřítilo nad yrenejským oloostrovem.

Nad erným ezerem se rozlila mlha.

Na nebi pozoroval ouhvězdí alý ůz.

Přijali ho na bchodní kademii v ladé oleslavi.

Děti jely na lyžařský kurz do ysokých ater.

Při exkurzi navštívili obočku inisterstva ráce a ociálních ěcí eské epubliky.

Slavnou dominantou části rahy je rašná rána.

Nový vynález vyrobili studenti z eského ysokého čení echnického.

Narodil se na ušičky.

Žáci bydleli v abské oudě.

Na přehlídce si lidé fotili raktory načky etor.

Nastěhovali jsme do erudovy lice.

Voda omývala ltavské řehy.

Známá naleziště zlata se nachází v ihoafrické epublice.

Staré eské přísloví říká: „lad je nejlepší kuchař.“

Horolezci slézali některé rachovské kály.

Mistr an us kázal v apli etlémské.

Známé uzeum se nachází v ožnově od adhoštem.

Prohlášení vydala ancelář rezidenta epubliky.

Slavné dílo alady omance od ana erudy šlo znovu do tisku.

ntonín vořák napsal ymfonii ového věta.

Známý eský král vydal latou ulu icilskou.

Nejstarší eskou písní je ospodine, omiluj y.

Pobočka známé prodejny se přestěhovala do lice od opcem.

Po evoluci se přestěhoval do pojených tátů merických.

Protesty začaly na áměstí rezidenta epubliky.

Na dovolenou často jezdil do ižních ech.

Slavnosti pořádalo ěsto nichovo radiště.

Přáli si sjíždět ivokou rlici.

Do atikánu přijel nový vatý tec.

arel ott získal dalšího latého lavíka.

V tramvaji četl oviny vobodné lovo.

Učitelka odebírala asopis eský azyk iteratura.

V roce 1620 proběhla itva na ílé oře.

Jedním ze větadílů je ižní merika.

Naše učitelka vystudovala edagogickou akultu lezské niverzity v pavě.

V knihách se mi líbil apkovský humor.

Od dětství navštěvoval okola.

Po večeři si rád dával rancouzské víno.

Nepřátelství mezi ělochy a ernochy ve městě skončilo.

Při modlitbě vzýval ucha vatého.


Zdroj: Cvičení na velká písmena

Postřižiny

Rozbor díla

Krátký román, vzpomínková próza, v níž se autor vrací do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Příběh vypráví o pivovaru za první republiky a rodině jeho správce, který byl ve skutečnosti jeho nevlastní otec. Očima vlastní maminky přibližuje autor atmosféru města v době převratných změn. Vzpomínky na dětství, rodiče, příbuzné a přátele, groteskní situace a šokující nápady jednotlivých postav, vyjádření radosti, ale i odpovědnosti v životě. Autor pomocí vyprávění přiblížil maloměšťácký život, jeho hodnoty a vývoj.

Místo a doba děje:

Středočeský kraj, město Nymburk, prvorepublikový městský pivovar.

Hlavní postavy:

  • Maryška – žena správce pivovaru, krásná, mladá a energická, nesvázaná, a co si usmyslí, to taky udělá
  • Francin – správce pivovaru, spořádaný člověk, který má rád řád a věci na svém místě, puntičkář milující svou ženu, o kterou by se rád staral
  • Pepin – švagr Maryšky, nespoutaný živel, pábitel, když vyprávěl vymyšlené historky, hrozně hulákal, rakouský voják, který víc pásl kozy, než bojoval; dal by se označit za dominantní postavu tohoto díla
  • Gruntorád – doktor, který léčí Maryšku
  • Bóďa – holič, který se stará o vlasy Maryšky a který jí je potom ustřihne

Znaky:

Epizody na sebe volně navazují.

Jazyk:

Hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí, košatější a obraznější, soustřeďující se na detaily, proud řeči je pozvolný a klidný.

Hlavní myšlenka:

Nápor moderního věku, loučení s poklidem maloměsta a s tradičními morálními hodnotami. Zkracování času a vzdáleností, stříhání vlasů, koňských ohonů a dámských sukní.

Obsah:

Celý příběh vypráví o Maryšce, manželce Francina, který je správcem pivovaru. Je velmi krásná, mladá, energická žena, která udělá vše, co si usmyslí. Nejčastěji se po městě projíždí na kole. Ve větru jí vlají její krásně dlouhé vlasy, a tak se za ní otáčejí nejen muži, ale i ženy. Francin a Maryška vlastní čtyři prasata. Maryška má zabíjačky velice ráda a zve na ně velkou spoustu lidí. Francin na rozdíl od ní zabíjačky nesnáší, ale Maryška si nikým nenechá zkazit náladu. Maryška si druhý den po zabíjačce jde k snídani usmažit řízek a zapíjí to pivem. Francin si o ní myslí, že opět jí jako neslušná a nespořádaná žena. Maryška chodí do kadeřnictví k Bóďovi. Vždy když jde z kadeřnictví, všichni kolemjdoucí jsou v úžasu nad její krásou, dokonce i její manžel. Ten jí vždycky přiveze z Prahy dárek. Jednoho dne přijede Francinův bratr Pepin, který je velice roztržitý. Co na srdci, to na jazyku. Francin z jeho návštěvy moc velkou radost nemá. Pepin sice říká, že přijel pouze na dva týdny, ale Francin moc dobře ví, že se jeho návštěva protáhne alespoň na dva měsíce. Maryša ve švagrovi najde zalíbení a tráví spolu hodně času. Pepin několikrát přeruší poradu Francina se správní radou. Jednou když se zase Francin vrací z Prahy, neveze Maryšce jen tak nějaký maličký dárek. Přiveze jí přístroj vyrobený ze samých skleněných trubic a různých zařízení, které jsou naplněny neonem. Přístroj slouží na léčbu migrény, na srdce, nervy a jiné. Pepin si vyhledává různá místa pro zabavení. Na stromě, na komíně. Právě když jsou na komíně, jedou pro ně hasiči, aby je sundali. Pepin začíná pracovat v pivovaru. Zanedlouho se díky němu do města dostane nový vynález – rádio. Maryše se na něm obzvlášť líbí, že zkrátí vzdálenost mezi Prahou a jejím městečkem. Myšlenka zkracování se jí zalíbí natolik, že si zkrátí sukni ke kolenům, uřízne nohy u stolu a židlí, a dokonce usekne psovi ocásek. Poté ji napadne další zkracovací nápad, a tak jde za Bóďou a nechá si ostříhat své vlasy. Tomu se to vůbec nelíbí, ale nemá na vybranou a vlasy jí ostříhá. Při cestě zpátky do pivovaru má Maryša ustřižené vlasy spletené do copů a přivázané ke kolu. Všichni na ni udiveně zírají a hlavně její manžel Francin. Dojde mu trpělivost a přede všemi jí naplácá pumpičkou na kolo na zadek.

Zdroj: Bohumil Hrabal

Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)

Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.

Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože. Pak již osaměli, přihlížející opustili jejich pokoj, aby měli novomanželé šanci naplnit svou první manželskou noc. K tomu ale nedošlo, svatební noc se nekonala. Svatební slavnosti pokračovali až do 30. května, který byl ale tragický, protože při ohňostroji na náměstí Place de la Concorde zemřelo 132 lidí, kteří byli ve zmatku umačkáni a ušlapáni.

Začátek manželství

Antonie přijala po sňatku jméno Marie Antoinetta a stala se francouzskou korunní princeznou označovanou jako dauphinka. Od prvních dnů bylo jasné, že manželé toho nemají mnoho společného. Ludvík byl velmi uzavřený a tichý, Marie Antoinetta se naopak ráda bavila a nevyhýbala se žádné zábavě. I přesto spolu manželé vycházeli, Ludvík manželku svým osobitým způsobem miloval. Jejich manželství ale nebylo dlouho naplněno, což trápilo nejen Marii Antoinettou a její matku, ale celou Francii, která doufala v dědice. Marie Terezie již předtím dceru náležitě poučila a připravila na manželský život, takže Marie Antoinetta věděla, co se od ní v královské ložnici očekává. Královským palácem se samozřejmě šířily nejrůznější fámy, co je příčinou nenaplněného manželství. Nakonec situaci vyřešili lékaři, kteří přišli na to, že Ludvík trpěl fimózou (= deformace předkožky, která brání jejímu přetažení přes žalud, což buď znemožňuje erekci, nebo způsobuje, že je velmi bolestivá). Operace nebylo nic, co by Ludvíka lákalo, a tak se raději vzdával sexuálního života. Marie Terezie se snažila v této situaci dceři co nejlépe radit, doporučovala jí, aby byla neustále mírná, trpělivá a něžná, aby nedávala najevo špatnou náladu. Marie Antoinetta si těchto rad vážila a snažila se je nebrat na lehkou váhu.

K naplnění manželství došlo ale až sedm let od svatby, napomohla tomu nejen návštěva bratra Marie Antoinetty Josefa,který přijel inkognito (pod jménem hrabě Falkenstein) do Paříže, aby Ludvíkovi domluvil. Josef věděl o švagrových problémech v ložnici ze sestřiných dopisů: "Zavede do mě svůj úd, zůstane tam bez sebemenšího pohybu zhruba dvě minuty a pak jej bez ejakulace a stále ztopořený vytáhne a řekne mi dobrou noc." Mnohem větší podíl na naplnění manželství měla ale již zmíněnádrobná operace, které se Ludvík konečně podrobil. Manželství sice nebylo plné lásky, ale dá se říct, že nakonec se z manželů stali dobří přátelé. Ludvík se snažil plnit Marii Antoinettě její přání, i přesto, že často byly finančně náročné (plesy, vyjížďky, drahé oblečení).

Její manžel se stal králem v roce 1774 po smrti svého děda Ludvíka XV.

Lásky Marie Antoinetty

To že manželství není šťastné, nikomu neuniklo, všem bylo divné i to, že první dítě se narodilo až osm let po svatbě. Pařížanům navíc neuniklo, že královna se nevyhýbá koketování a že pravděpodobně hledá lásku někde jinde, než u svého manžela. I proto ji často označovali jako "necudnou Rakušankou". V manželství nespokojená Marie Antoinetta se nakonec uchýlila do náruče Axela von Fesena, který byl zpočátku její dobrý přítel a později i milenec, do něhož se francouzská královna zamilovala. Podezření z nevěry, z níž Marii Antoinettu obviňoval pařížský lid, se tedy zakládalo na právě alespoň podle jejích tajných dopisů. Dopisy, které si francouzská královna vyměňovala s tímto švédským hrabětem a které se dodnes dochovaly, jsou plné začerněných částí, nebo hustě přepsány jiným rukopisem. Dopisy se navíc tváří jako listy politického a obchodního charakteru. Původcem těchto cenzur v dopisech mohl být pravděpodobně sám Fersen, který nejspíš nechtěl nijak pošpinit královninu čest, o tom svědčí i to, že vzkazy byly psány neviditelným inkoustem a v šifrách. Dopisy navíc doručovali důvěryhodní prostředníci. Rozluštit obsah těchto různými způsoby "zašifrovaných" dopisů se nakonec povedlo Francouzskému výzkumnému středisku pro ochranu sbírek, které k tomu využilo nejmodernější rentgeny a infračervené skenery. S výsledky pak společnost seznámila britská historička Evelyn Farrová, kterou vztah mezi francouzskou královnou a jejím švédským přítelem velmi zajímal. Historička čerpala nejen ze vzájemné korespondence ale i z různých historických dokumentů, které se nacházely v archivech nejen ve Francii a Švédsku, ale i ve Velké Británii. Tato historička přišla s teorií, že nejenže měla královna se Švédem poměr, ale že on byl pravděpodobně otcem následníka trůnu Ludvíka Karla. O jeho případném otcovství se spekulovalo, již když se chlapec narodil, dokonce jeden z přátel Fersena Quintin Craufurd se o tom zmínil i ve svém dopise britskému premiérovi Williamu Pittovi a sekretáři pro zahraniční záležitosti lordu Grenvillovi. Stejně tak se předpokládalo i jeho otcovství i u princezny Sophie, která ale zemřela. Podle všeho královna nepřestala milovanému hraběti psát ani, když byla uvězněna, o čemž svědčí dopis ze 4. ledna 1792, kde se vyznávala ze své lásky. Podle obsahu dopisů byla láska oboustranná. Axel von Fersen byl pravděpodobně jediným královniným milencem.

Zdroj: Marie Antoinetta

Ostře sledované vlaky

Rozbor díla:

Děj se odehrává v malé železniční stanici v roce 1945, tedy v době vypjaté atmosféry druhé světové války, kdy stanicí denně projíždí několik takzvaně ostře sledovaných vojenských německých transportů. Hlavní postavou je mladý Miloš Hrma. Ten se po své tříměsíční neschopnosti vrací do práce. Léčil se z úrazu, který si způsobil, když se pokusil o sebevraždu kvůli své přítelkyni.

Místo a doba děje:

V protektorátu Čechy a Morava, druhá světová válka

Hlavní postavy:

  • Miloš Hrma – výpravčí, mladý, nezkušený, citlivý, lítostivý
  • Hubička – výpravčí, takzvaný donchuán
  • Zdenička Svatá – telegrafistka
  • Viktoria Freie – krásná Rakušanka
  • Máša – dívka Miloše

Znaky:

Ich-forma, retrospektiva

Jazyk:

V drtivé většině je použit jazyk spisovný, ale autor občas používá nespisovné výrazy jako prdeláč, ceckounek, fofrovat a podobně.

Hlavní myšlenka díla:

Kritika fašismu a druhé světové války, která přinesla mnoho škod na lidských životech.

Obsah:

Miloš Hrma nastoupí po několika měsících zpět do práce na malou železniční stanici, kde má zatím funkci záškoláka. Během těch měsíců, co byl pryč, se léčil ze svého pokusu o sebevraždu. Když ale nastoupí zpátky do svého zaměstnání, řeší se zde právě menší incident. Výpravčí Hubička se při noční službě miloval s telegrafistkou Zdeničkou a otiskl jí štábní razítka na pozadí, čehož si pak všimla dívčina matka. Tuto událost přijíždí řešit dopravní šéf Slušný, který měl mimochodem povýšit přednostu na dopravního inspektora, ale když ho uviděl, přednosta byl neupravený a celý ušpiněný od svých milovaných holubů. S vyšetřováním mu pomáhá rada Zedníček. Omezování osobní svobody to nakonec být nemohlo, protože Zdenička se přiznala, že to taky chtěla, a tak se rozhodnou, že s Hubičkou zavedou alespoň disciplinární řízení za hanobení němčiny, státního jazyka, protože na razítku byly německé nápisy. Hrma ale vidí v Hubičkovi svůj vzor, který o všem ví a který je statečný.

Stanicí jezdily často „ostře sledované“ vlaky, na frontu i z fronty, vozily těžké zbraně, vojáky či utrápená zvířata, kterých bylo Hrmovi strašně líto. Hrma sice Němce jako většina Čechů nenáviděl, ale když viděl pohledy zraněných a utrápených vojáků, uvědomil si, že to jsou také lidé. Když mu ovšem Hubička řekl, že tudy pojede druhý den okolo půlnoci jeden z ostře sledovaných vlaků naložen velkým množstvím zbraní, neváhal Hrma přislíbit Hubičkovi pomoc.

Druhý den za ním na stanici přišla Máša, kvůli které si tehdy podřezal žíly. Byl totiž nešťastný z toho, že selhal při jejich prvním milování. Nyní mu Máša přišla povědět, že se o to budou moci pokusit pozítří znovu. Hrma souhlasil, i když se toho obával. Chtěl si dokázat své mužství, a tak šel za paní přednostovou, aby ho trochu zasvětila do sexuálního života. Ta ho ale pro svůj vysoký věk odmítla. Další příležitost se mu naskytla, když si chtěla jedna dáma koupit jízdenku do Kerska. Na vlak by ale musela čekat až do rána. Když se jí Miloš svěřil se svým problémem, zažije s ní své první milování a žena se poté rozhodne jít do Kerska pěšky.

Z tohoto zážitku byl tak strašně moc šťastný, že si byl jist úspěchem při plánované noční protiněmecké akci. Jen byl trochu překvapen, že jindy tak pohodový a silný Hubička je nyní rozrušený, neposedí a vypadá dost bledě. Ale chystaný plán stejně uskuteční. Hubička zařídí zpomalení vlaku chvilkovou červenou na semaforu. Semafor je také místo, kam vylezl Miloš, aby odtud hodil nálož na vlak plný zbraní. To se Hrmovi sice povede, ale z okolní budky ho uvidí německý voják a oba vypálí ze zbraně ve stejnou chvíli. Německý voják je zasažen do břicha, Miloš do ramene. Tato rána způsobí, že Miloš spadne ze semaforu, a to kousek od vojáka. Bylo mu jasné, že oba zemřou. Nechtěl se dívat na utrpení svého protivníka, který stále volal „Mutti“, a tak do něj Miloš ještě dvakrát střelil. Přemýšlel, že kdyby toho vojáka potkal při jiné příležitosti, byli by možná i přáteli. Hrma zemřel ruku v ruce s Němcem.

Zdroj: Bohumil Hrabal

Obsluhoval jsem anglického krále

Rozbor díla:

Kniha je napsána zvláštním osobitým jazykem, jako by chtěl vypravěč říct vše jedním dechem. Je vhodná jako oddychová četba, ale je v ní obsaženo i mnoho myšlenek a popsán charakter doby.

Místo a doba děje:

Příběh se odehrává v Čechách, začíná před 2. světovou válkou a končí po válce.

Hlavní postavy:

Jan Dítě – v mládí trpěl pocity méněcennosti, celý život toužil po bohatství a uznání, neustále se chtěl někomu vyrovnat, za nejvyšší životní hodnotu považoval peníze, chtěl se stát milionářem, byl vypočítavý a povrchní

Vrchní Skřivánek – vrchní v hotelu Paříž, starý muž, moudrý, měl dobrý postřeh, vždy věděl, jaké je host národnosti a co si objedná, ještě dřív, než se ho zeptal, obsluhoval anglického krále, Dítě ho považoval za svůj vzor, byl to jeho učitel

Líza – Němka, nacistka, oddaná Hitlerovi, manželka Jana Dítěte

Jazyk:

Dílo je psáno chronologicky, ich-formou, na začátku a na konci každé kapitoly se opakuje stejná věta (Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. / Stačí Vám to? Tím dneska končím.), autor používá hovorovou češtinu, přirovnání (sepnuly ruce jako k modlitbě), německá slova (mein lieber Herr Ditie), dlouhá souvětí, ve kterých je častá spojka „a“.

Hlavní myšlenka díla:

Autor se zabývá životem obyčejného člověka, který je ovlivněn dobou a prostředím, ve kterém se pohybuje. Touží po štěstí a myslí si, že ho dosáhne jen tehdy, když bude mít hodně peněz a vyrovná se milionářům. Ukazuje se, že je štěstí pomíjivé a za peníze si ho člověk nikdy nekoupí.

Obsah:

Jan Dítě v mládí pracoval jako pikolík v hotelu U Zlatého města Prahy a prodával na nádraží párky. V té době pochopil sílu peněz a začal šetřit. Vydělané peníze utrácel za slečny v domě U Rajských. V té době poznal obchodníka pana Waldena, který ho doporučil do hotelu Tichota. Pan Tichota byl na vozíčku a celý svůj hotel řídil pronikavým pískáním na píšťalku. V tomto hotelu se Jan seznámil se Zdeňkem, který se stal jeho přítelem. Jednoho dne se v hotelu ubytovali hosté z Jižní Ameriky, kteří vezli do Prahy na vysvěcení zlatou sošku Pražského Jezulátka. Aby ji nikdo neukradl, dali vyrobit ještě jednu falešnou a do Prahy vezli obě. Když hosté odjížděli zpět do vlasti, málem si omylem odvezli falešnou sochu. Jan Dítě byl obviněn, že sochy schválně vyměnil, a tak z hotelu Tichota odešel do hotelu Paříž. Byl to krásný hotel, kam chodilo mnoho bohatých a významných hostů. Jan konečně povýšil z pikolíka na číšníka a pracoval pod vedením vrchního Skřivánka. Pan Skřivánek vždy poznal, co si který host objedná i jaké je národnosti ještě dříve, než promluvil. Když se Jan zeptal, jak to všechno ví, odpovídal, že obsluhoval anglického krále. Za nedlouho se spolu sázeli, kdo uhodne, co si host objedná. Pan Skřivánek měl vždycky pravdu a stal se Janovým učitelem a vzorem. Jednoho dne přijel na návštěvu habešský císař a v hotelu Paříž byla uspořádána velkolepá hostina. Dítě obsluhoval samotného císaře a po skončení hostiny dostal řád habešského císaře.

V kině se Jan seznámil s německou slečnou Lízou a zamiloval se do ní. Kvůli ní ho vyhodili z hotelu Paříž. Jan se s Lízou oženil a ona mu našla nové zaměstnání v restauraci v Českém ráji a později v Děčíně, kde obsluhoval budoucí rodičky německé krve. Jako Němka oddaná Hitlerovi odjela pracovat na frontu jako zdravotní sestra a přivezla odtamtud Janovi sbírku známek, které v té době měly velkou cenu. Po válce si za ně mohli koupit vlastní hotel. Líza porodila chlapečka, který byl ale postižený. Zahynula při bombardování Chebu.

Po Lízině smrti Dítě prodal známky, nechal si postavit hotel V Lomu a stal se z něj milionář. Ostatní milionáři ho ale mezi sebe nepřijali a dívali se na něj jako na zbohatlíka, který vydělal na válce. Po skončení 2. světové války nastoupili k vládě komunisté a znárodnili všechny hotely včetně hotelu V Lomu. Milionáři byli zatčeni a odvedeni do vězení zřízeného speciálně pro ně. Měli se tam mnohdy lépe než doma. Po čase všechny propustili a museli jít na nucené práce. Dítě odešel pracovat do pohraničí, kde se seznámil s profesorem francouzštiny a dívkou Marcelou. Později se vydal pracovat jako cestář hlouběji do pohraničí, kde nikdo nebydlel. Dostal koně, psa, kozu a kočku a žil jen s nimi. Občas chodil do vesnice pro zásoby potravin a popovídat si s místními lidmi v hospodě. V osamění mohl přemýšlet o svém životě a byl konečně trochu šťastný.

Zdroj: Bohumil Hrabal

ČÁRKY VE VĚTĚ JEDNODUCHÉ

Čárkou ve větě jednoduché se  odděluje:

1. Několikanásobný větný člen

Několikanásobný větný člen je takový větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.

Několikanásobné větné členy oddělujeme čárkou v případě, že:

  • nejsou spojeny spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami, pokud jsou jiném poměru než slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
  • jsou k sobě přiřazeny bez spojek (Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
  • jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
  • jsou spojeny dvojitými spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy, které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu, nebo v maloobchodech.
  • spojky nebo a či vyjadřují vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z  několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba. Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
  • spojka nebo vyjadřuje opravu výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.

Několikanásobné větné členy neoddělujeme čárkou v případě, že:

  • jsou několikanásobné větné členy v poměru slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na  zahradě máme jabloně a hrušky.
  • spojky nebo a či vyjadřují vztah mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
  • jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve  škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
  • se jedná o ustálená slovní spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama noha.
  • v případě, že se jedná o dvojité spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti. Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.

2. Přívlastek postupně rozvíjející

Přívlastek postupně rozvíjející je zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a  na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další adjektivní přívlastek.

Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.

3. Přívlastek volný

Přívlastek volný je rozvitý shodný přívlastek, který stojí za podstatným jménem, k němuž náleží, a který není pro smysl věty nezbytný. Pokud se ve větě vynechá, nenaruší to smysl věty.

Přívlastek volný se odděluje čárkou. Pokud stojí přívlastek volný uprostřed věty, odděluje se čárkou z  obou stran. Například: Hejno vlašťovek, letící nad městem, mířilo na jih.

4. Přívlastek těsný

Přívlastek těsný je svým postavením stejný jako přívlastek volný, rozdíl je v tom, že jeho vypuštěním by se smysl věty zcela změnil.

Přívlastek těsný se neodděluje čárkou. Například: Mé rozhodnutí přihlásit se na vojenskou akademii bylo nezvratné.

5. Přístavková spojení

Přístavková spojení jsou složky komplexního větného členu, které v zásadě označují stejnou skutečnost. Obvykle se dají poznat tak, že se mezi ně dají vložit výrazy jako: to jest, to znamená, totiž.

Stejně jako přívlastky i přístavky mohou být volné a těsné. Pokud je přístavek volný uprostřed věty, odděluje se z obou stran čárkou. Například: Aleš, kamarád z dětství, přijel na  návštěvu. Božena Němcová, autorka Babičky, žila ve Vídni. Přístavky těsné se čárkou neoddělují. Například: Tady na chalupě se mi moc líbí. Spisovatelka Božena Němcová žila ve Vídni.

U přístavku se tedy čárka píše,:

  • když se jedná o přístavek volný
  • když výrazy přístavku slouží k vysvětlení jevu. Například: Lingvistika, neboli věda zkoumající jazyk.
  • Když se jedná o zkratku vědeckého titulu za jménem. Například: RnDr Jan Novák, DrSc.

U přístavku se tedy čárka nepíše,:

  • když se jedná o přístavek těsný
  • když výrazy vyjadřují jinou možnost označení. Například: lingvistika neboli jakozykověda.

Do přístavku se také řadí výčet, vytčení, shrnutí a ztotožnění.

Výčet

U výčtu je první člen významově širší, než druhý člen, který ale bývá několikanásobný. Například: Dům se  skládal z pěti pokojů, dětský pokoj, ložnice, obývací pokoj, pokoj pro hosty, pokoj pro služebnou.

U výčtu se výrazy oddělují čárkou.

Vytčení

U vytčení se objevují výrazy jako hlavně, zejména, zvláště, především. I zde má první výraz širší význam než druhý. Například: Někdy v noci, obzvlášť k ránu, míval obrovské chutě.

Vytčení jevu, který není zahrnutý do  obsahu první složky komplexního větného členu, se vyjadřuje výrazy: výjimka, kromě, až na. Například: Soutěže v golfu se zúčastnily všechny státy, až na  Slovensko.

Vytčené jevy se oddělují čárkou.

Shrnutí

U shrnutí je druhý člen významově širší. Shrnutí se vyjadřuje výrazy: zkrátka, prostě, jednoduše. Například: Ve  šperkovnici ležely náušnice, řetízky, přívěsky a prsteny, zkrátka babiččiny veškeré šperky.

Shrnutí se odděluje čárkou.

Ztotožnění

Jedná se o spojení výrazů, které označují stejnou skutečnost a využívají k tomu výrazy: také, čili, či, aneb, alias, vulgo, respektive, jinak také, jinak řečeno, řečené. Například: gramatika čili mluvnice.

Tyto výrazy se neoddělují čárkou.

6. Samostatný větný člen a dodatečně připojený větný člen

Samostatný větný člen se odděluje čárkou. Jedná se o výraz, který stojí mimo větu. Jeho funkce je zdůrazňovací. Například: K moři, tam bych chtěl jet.

I dodatečný větný člen se odděluje čárkou, ve větě stojí na konci a jeho funkce je vysvětlovací a zdůrazňovací. Například: Na dovolené jsem potkal mnoho lidí, a zajímavých.

7. Oslovení

Oslovení se ve větě odděluje čárkou. Pokud je oslovení uprostřed věty, odděluje se z obou stran. Například: Dámy a pánové, vítám Vás na naší slavnosti. Nezlob, Honzo, své rodiče.

8. Citoslovce

Citoslovce se v textu oddělují čárkou. Například: Zaplaťbůh, že jsi přišel. Výjimkou je, když je citoslovce větným členem, pak se čárkou neodděluje. Například: Žába žbluňk do vody.

9. Vsuvka

Vsuvka je součást věty, se kterou v  podstatě obsahově nijak nesouvisí. Vsuvka se odděluje čárkami. Například: Výstava se koná, myslím, příští čtvrtek. Věnujte mi, prosím pozornost.

10. Doplněk

Doplněk je větným členem, který  závisí současně na podstatném jménu a zároveň i na slovesu.

Doplněk se odděluje čárkami. Například: Každou noc, sedíc u mé postele, mi maminka předčítala pohádky.

Zdroj: Čárky ve větách

ROZBOR DÍLA ROMEO A JULIE

Shakespearovou nejznámější divadelní hrou je tragédie Romeo a Julie, kterou Shakespeare publikoval v roce 1595. Hlavními motivy této tragédie jsou nesmiřitelné nepřátelství a osudová láska. Hra je psána v promluvách, některé jsou místy velmi dlouhé. Konverzace mezi některými aktéry je plná slovního humoru, vtipů a dvojsmyslů. Hlavními postavami jsou velmi mladí lidé Romeo a Julie, jejich rodiče Montekové a Kapuleti, Juliin bratranec Tybalt, otec Vavřinec, Juliina chůva, místní vévoda veronský a jeho příbuzný Paris a Romeovi přátelé. Příběh je napsán v pěti jednáních, která se skládají z několika výstupů, a odehrává se převážně v italské Veroně.

Tragédie začíná prologem, který vypráví chorus, ten shrne hlavní děj příběhu. První jednání začíná setkáním sluhů Monteků a Kapuletů, kteří se vzájemně snaží vyprovokovat k souboji. Do hádky přichází také Kapulet a Montek a i oni se ženou do sporu. Rozčilený veronský vévoda rozhodne, že bude trestat smrtí porušení jeho zákazu soubojů mezi rodinami Montekových a Kapuletových. Benvolio Montekovi popravdě vypoví, jak se vše odehrálo. Když většina aktérů odejde, přijde Romeo a společně s Benvoliem řeší jeho trápení s láskou. Romeo je totiž zamilován do starší dívky Rosaliny, která se má stát jeptiškou. Romeo se tím trápením užírá. Mezitím Paris žádá Kapuleta o ruku jeho dcery Julie, Kapulet ale z žádosti není nadšený, protože mu Julie přijde ještě na svatbu mladá. Kapulet pak pošle sluhu se seznamem hostů na jeho ples. Sluha ale neumí číst, a tak požádá Romea a Benvolia, které potká, aby mu seznam přečetli. Ti tak učiní a rozhodnou se, že na ten maškarní ples také zajdou. U Kapuletů mezitím vede matka s Julií rozhovor o Parisovi a chůva jim při tom hlasitě asistuje. Zřetelně se projevuje její upovídaná povaha. Na vše má vlastní názor a dává ho jasně znát. Julie odsouhlasí matce, že se bude snažit mít se k Parisovi.

Večer ke Kapuletovým přichází Romeo s Benvoliem a Merkuciem. Oba Romeovi přátelé se velmi těší na ples, jak se budou bavit. Romeo tam jde ale jen proto, aby viděl Rosalinu. Kapulet mezitím vítá nově příchozí, když v tom Romeo spatří Julii a žádá sluhu, aby mu sdělil, kdo je ta krásná dívka, ten ale Julii nepozná. Romeo se do ní hned zamiluje. Jeho tichý monolog ale vyslechne vznětlivý Tybalt, který ho po hlase pozná a chce si to s ním vyřešit soubojem. Juliin otec mu to ale rozmluví, souboj si nepřeje, navíc mu přítomnost Romea na plese nevadí. Vidí totiž, že se Romeo chová vzorně a nikomu nepřekáží. Tybalt je i přesto uražený a raději z plesu odchází. Romeo se mezitím dává do tance s Julií, která se neznámý mladík také velmi líbí. Dokonce dojde i na několik polibků. Až v závěru večera se Romeo dovídá, že jeho vyvolenou je dcera nepřítele. Stejně tak této pravdě musí čelit i sama Julie. Nešťastný Romeo odchází, ale v průběhu večera se ke Kapuletovým znovu vrací. Vkrade se totiž do jejich zahrad, kde pozoruje Julii, která stojí na balkoně a vede monolog o své lásce k Romeovi. Nadšený Romeo vystupuje ze stínu a také se Julii vyznává ze své lásky. Tu trochu mrzí, že jí slyšel, protože se nehodí, aby dívka dávala najevo lásku jako první. Romeo je ale rád, že je to oboustranný cit. Oba milenci se dohodnou, že se následující den vezmou, Romeo vše hodlá zařídit, Julie k němu druhý den pošle chůvu, aby věděla, kdy a kde ke sňatku dojde. Jedná se o nejznámější balkónovou scénu. Romeo se pak vydá za bratrem Vavřincem, který je nejdříve velmi překvapený, jak rychle Romea přešla láska k Rosalině. Nakonec ale vidí na lásce mladých milenců samá pozitiva, domnívá se, že by to oba znepřátelené rody mohlo usmířit.

Ráno se na ulici setkává Benvolio s Merkuciem a diskutují o tom, že Tybalt poslal k Romeovi dopis s vyzváním k souboji za včerejší urážku. V tom přichází Romeo. Oba přátelé jsou velmi překvapení, jak je veselý, když ho včera viděli naposled, utápěl se v depresích. Na scénu přichází také Juliina chůva se sluhou Petrem. Merkucio se s chůvou pustí do slovní přestřelky. Chůva se po dlouhém rozhovoru doví vše, co potřebuje, a vydává se zpět za Julií. Julie mezitím napjatě čeká na její návrat. Když chůva přijde, tak se z ní snaží vymámit informace. Chůva ji nakonec prozradí, kdy a kde svatba proběhne. Julie je nadšená a vydá se na obřad. Krátce po jejich svatbě se Merkucio a Benvolio procházejí po ulicích, kde také potkají Tybalta, který je v bojovné náladě, a tak je provokuje. Schyluje se ke konfliktu, když v tom přichází pozitivně naladěný Romeo. Tybalt se ho snaží vyprovokovat, ale Romeo se nedá. Snaží se mu vysvětlit, že ho má svým způsobem rád, ale Tybalt to odmítá chápat. Neustále Romea uráží, až to Merkucio nevydrží a dojde k souboji. Romeo se snaží boj zastavit, ale Tybalt využije Merkuciovy nepozornosti a bodne ho. Merkucio umírá. Romeo zdrcený smrtí přítele se vydává za Tybaltem a zabije ho. Poté musí prchnout, protože ví, že by ho veronský vévoda nechal popravit. O smrti Merkucia a Tybalta se dovídají Montekové, Kapuleti i vévoda. Benvolio vypoví, jak se vše událo a vévoda odsoudí Romea k vyhnanství z Verony. To ale Kapuletům nestačí, chtějí se Romeovi pomstít. Chůva se vydává za Julií informovat jí o smrti jejího oblíbeného bratrance, ale podá to velmi chaoticky, a proto se Julie domnívá, že zemřel Romeo a má pocit, že jí žalem pukne srdce. Chůva ji ale vyvede z jejího omylu. Julie se uklidní, přestože ji mrzí, že zemřel Tybalt. Pak ale zjistí, že je Romeo za trest vyhnán z Verony a přijde ji, že je to téměř rozsudek smrti. Chůva, která Julii velmi miluje, se vydá za Romeem, který se ukrývá u bratra Vavřince. Romeo si přeje prožít s Julií jejich svatební noc. To se také stane, když za ní přijde v noci. K ránu ji ale musí opustit, odjíždí do Mantovy. Ten samý večer přijde ke Kapuletovým Paris, aby jim vyjádřil upřímnou soustrast. S Kapuletem se dohodnou, že si Paris přeci jen vezme Julii, a to velmi brzo. Paní Kapuletová se vydá za Julií, aby jí to sdělila, ta z toho panikaří, protože je již vdaná, ale rodiče to neví. Chůva se jí snaží přesvědčit, aby to nikomu neříkala a vzala si Parise, který je podle chůvy lepším mužem. Julie to odmítá, ale před chůvou se přetvařuje a předstírá, že si ho chce vzít. Vydává se za bratrem Vavřincem a žádá ho o radu. Ten přijde na řešení, dá jí extrakt z bylin, který vytváří u člověka stav podobný smrti. Julie tak má předstírat vlastní smrt. Julie se tedy vrací domů, kde předstírá souhlas se svatbou. Její otec i matka jsou velmi šťastní. Bratr Vavřinec mezitím pošle jiného bratra za Romeem s dopisem, kde vše Romeovi vysvětlil a žádal ho, aby Julii osvobodil z hrobky a odvezl ji z Verony. Romeo ale dopis nedostane. Večer před svatbou Julie vypije daný extrakt a upadne do falešné smrti. Tak jí najde chůva, která její smrtí velmi trpí, stejně jako všichni Kapuletovi a mladý Paris. Julie je pohřbená v rodinné hrobce. O její smrti se v Mantově dovídá i Romeo, který se rozhodne také zemřít, a proto si u lékaře koupí prudký jed a odjede zpět do Verony, kde se vydá k hrobce Kapuletů. Tam se ale setkává s Parisem, který donesl Julii květiny. Paris se domnívá, že chce Romeo zneuctít hrob Kapuletových a dojde k zápasu. Paris při něm umírá. Jeho posledním přáním je, aby spočinul vedle Julie, to mu také Romeo splní. Sám vedle jejího těla vypije jed a zemře. V tom okamžiku se probírá i Julie a vidí zemřelého Parise a Romea. Bratr Vavřinec, který jí přišel vysvobodit z hrobky, se jí snaží přesvědčit, aby s ním odešla a uchýlila se do kláštera, Julie to odmítá, a když oba uslyší velký hluk zvenčí, bratr Vavřinec odejde. Julie zůstává v hrobce sama a rozhodne se zemřít vedle milovaného Romea. Pokusí se také otrávit jedem z jeho úst, jed ale nepůsobí, a tak se probodne Romeovou dýkou. Mezitím je venku chycen bratr Vavřinec. Ten společně s Romeovým sluhou vše vysvětlí jak Kapuletovým, tak i panu Montekovi, který zároveň trpí i nad smrtí ženy. Kapuletovým a Montekovi dojde, že jejich nepřátelství způsobilo smrt jejich milovaných dětí a usmíří se. Dohodnou se nakonec, že Montek postaví zlatou sochu pro Julii a Kapulet zase na oplátku nechá postavit zlatou sochu pro Romea. Tak až smrtí jejich nejbližších se usmířily dva nesmiřitelně znepřátelené rody.

Zdroj: William Shakespeare

Autoři obsahu

Mgr. Jitka Konášová

Mgr. Světluše Vinšová


PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP