Téma: 

slavnosti sněženek rozbor


Facebook Twitter Pinterest email tisk

BOHUMIL HRABAL

Slavnosti sněženek

Rozbor díla:

Slavnosti sněženek představují nádherný obraz úsměvného života obyvatel chatové osady Kersko nedaleko Prahy (kde žil i sám Hrabal a při psaní se inspiroval skutečnými postavami). Slavnosti sněženek jsou plné laskavého humoru a zvláštního pokojného smutku.

Místo a doba děje:

Chatová oblast Kersko, 70. léta

Hlavní postavy:

Celou knihou provází sám autor.

  • Paní Beníková – krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup
  • Pan Metek – šťastný, vyrovnaný, se zálibou kupovat výhodné věci
  • Pan Karel – milovník dobrého jídla, salámů
  • Pan Franc – uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním
  • Leli – skupuje zbytečnosti
  • Pan Lontek
  • Lothar a Pavel – kamarádi na vozíčku
  • Pan Janeček – střelec divokého prasete

Jazykové prostředky:

Hovorový jazyk prostých lidí, dlouhá souvětí.

Obsah:

Nedaleko Prahy se v chatové oblasti Kersko setkávají stálí obyvatelé s majiteli chat, kteří se sem sjíždějí na víkendy. Společně vytvářejí svéráznou komunitu, která svými velkými i malými kamínky skládá mozaiku epizod.

Poklidné žití v tomto lesním světě naruší divoké prase, které místní myslivci nahánějí až do sousedního revíru, kde se jim ho podaří skolit v místní škole přímo při vyučovaní ve třídě před tabulí, a tak začne spor mezi dvěma mysliveckými spolky o právo na trofej. I když se nakonec dohodnou a uspořádají společnou hostinu v místní restauraci Hájenka, rivalita je mocná a každou chvíli se dostávají do bizarních konfliktů. Kniha je proložená mikropříběhy všech postav, které mají v sobě nesmírné kouzlo a nostalgii. Pan Leli je posedlý seskupováním všelijakého haraburdí, protože mu je líto nekoupit věc, když je tak levná. Při svých obchodech dokonce vydraží družku, kterou dostane výměnou za obraz Krajinka v zimním hávu. Pan Franc žije v Kersku s despotickou manželkou a dcerou a snaží se unikat z dosahu jejich řevu tak často, jak se jen dá. V mozaice příběhů se pojí poetično s realistickým pohledem, nadsázka a humor, události veselé, vážné i smutné, prožívané celou řadou více či méně kuriózních postav a postaviček. Najdeme zde pana France, mlčky trpícího pod jhem svých výřečných a dobrosrdečných ženských, dobráckého smolaře Leliho, svérázného policistu Vyhnálka, podivína Limana, vozícího kozy na pastvu luxusním americkým vozem, nebo akademického malíře Junka, pyšného na své ilustrace pro slabikář, a plno dalších postav.

Tato kniha byla zfilmována režisérem Jiřím Menzelem v roce 1984 podle scénáře, který zpracoval společně se samotným Bohumilem Hrabalem. V hlavních rolích se objevili herci jako Rudolf Hrušínský st., Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Čepek, Petr Brukner, Jiří Schmitzer a další. Drobnou roli si ve filmu vystřihl i sám Bohumil Hrabal. S neopakovatelným vypravěčským stylem spisovatele a skvělou profesionální technikou režiséra se tak před očima diváka rozvíjí nostalgická, ale především hluboce lidská freska žánrových příběhů lidí a lidiček žijících v Polabí. Znovu ožívají pan Franc, Leli, rodina hostinského z Hájenky a nezapomenutelný příběh sporu dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem.

Ve filmu se snoubí poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými.

Detail odstavce: Slavnosti sněženek
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: Re: Jak určit slovní druh u přísudku?

Rozbor věty: Voda na koupání bude dnes teplá.
Voda - podstatné jméno a podmět
na - předložka
koupání - podstatné jméno
bude - sloveso a přísudek
dnes - příslovce
teplá - přídavné jméno

Zdroj: diskuze Jak určit slovní druh u přísudku?
Odesláno: 5.5.2016 uživatelem Ondra
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

SMUTEČNÍ HOSTINA

Význam smuteční hostiny

I smuteční hostina nese význam hlavně pro pozůstalé, kteří zde sdílí společně svou bolest. Mohou se dělit o vzpomínky na zemřelého a těšit se z nich. Cílem tedy není dobře a zadarmo se najíst, a proto množství a typ jídla není při této slavnosti to hlavní. Pokud je ale hlavní chod součástí smuteční hostiny, tak se některé rodiny uchylují k oblíbenému jídlu zemřelého, anebo jídlům, které se podávají na různých rodinných akcích (svíčková s knedlíkem atd.) vždy je ale důležité mít na paměti, že i při této smuteční hostině je hlavní poskytnout rodině zemřelého útěchu.

Detail odstavce: Význam smuteční hostiny
Zdroj: Smuteční hostina
Zveřejněno: 20.12.2017

SHODA PŘÍSUDKU S PODMĚTEM

Diktát na shodu přísudku s podmětem

(Shoda podmětu s přísudkem)

V našem městě proběhly besedy se  spisovateli. Lyžaři a instruktoři vjeli na sjezdovku. Koně běhali po louce. Dny se zkracovaly. Ukazatele ležely v příkopě. Sněhuláci na jaře roztáli. Lidičky se shromažďovali na náměstí. Angličané a Rusové se sešli k jednání. Skupiny turistů se vydaly na hrad. Turistické spolky pořádaly výlety. Slavnosti proběhly na nádvoří. Navštívili jsme Sychrov. Ledoborci narazili do ledovce. Vlaštovky, sýkorky a kosi se přilétli najíst ke krmítku. Srnky a lišky se  proháněly ztemnělým lesem. Koně a krávy se pásli u lesa. Drahokamy se třpytily na slunci. Prodavači a prodavačky se na zákazníky usmívali. Výlety do ciziny se  zrušily. V rádiu hlásili dopravní zprávy. Důvěřiví obyvatelé města přišli o  peníze. Desítky zvířat se musely přemístit. Stroje ulehčily lidem práci. Plavci a potápěči měli závody. Noviny a časopisy ležely na polici. Děti se proháněly po hřišti. Dospělí se mile usmívali.

Detail odstavce: Diktát na shodu přísudku s podmětem
Zdroj: Shoda přísudku s podmětem
Zveřejněno: 6.1.2016

DYSGRAFIK

Nepřímé zdroje diagnostických informací

Součástí komplexní diagnostiky, která zahrnuje i další oblasti, je rozbor anamnestických zjištění, která jsou získána z rozhovoru. Jsou však závislá na osobním přístupu toho, kdo diagnózu stanovuje, na jeho dovednostech vést rozhovor a na schopnostech obsah rozhovoru analyzovat. Jedná se o rozhovor s rodiči, učitelem a dítětem, který často přináší neocenitelné poznatky.

Anamnestický rozhovor předchází vyšetření dítěte, provádí jej sociální pracovnice či psycholog. Zjišťují se údaje o výskytu SPU, leváctví, poruch řeči a podobně v příbuzenství, dále úroveň vzdělání členů rodiny a jejich uplatnění. Anamnéza mapuje dítě – průběh těhotenství, porod, chtěnost dítěte, jeho pohybový a sociální vývoj, prodělané nemoci, vývoj řeči, chování dítěte, vztahy k členům rodiny a okolí. V závěru se rozebírají podrobné údaje o problémech, které dítě do pedagogicko-psychologické poradny přivedly. Rodiče jsou vyzváni k vyjádření, co považují za příčinu obtíží dítěte, co již s dítětem podnikali, aby se jeho těžkosti odstranily. Většinou doporučuje rodičům odborné vyšetření pedagog, často však bývají iniciátory rodiče. S jejich písemným svolením je do pedagogicko-psychologické poradny předán záznamový arch – školní dotazník, který obsahuje údaje o 21 nápadnostech ve čtení, psaní, počítání, hodnotí sluchové, zrakové vnímání, řeč, prostorovou i pravolevou orientaci, nápadnosti v chování, postavení dítěte v kolektivu a rodinné prostředí. Součástí je rozbor školního prospěchu dítěte, kde je porovnání hodnocení předmětů a hodnocení ostatních. Informace o obtížích jsou seřazeny v návaznosti s reakcemi žáka.

Detail odstavce: Nepřímé zdroje diagnostických informací
Zdroj: Dysgrafik
Zveřejněno: 16.3.2017

BOHUMIL HRABAL

Díla

V jeho díle je patrný odraz autobiografičnosti – hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou zručností a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách se projevují i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí – bylo přeloženo do více než 28 jazyků.

  • Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, které vyšly jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů
  • Skřivánek na niti, 1959 – připraveno k vydání, které se neuskutečnilo
  • Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
  • Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli Hrabal nazýval osobité vypravěče, kteří se navenek zdají obhroublí, ale milují život zvláštním způsobem – v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
  • Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
  • Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmována – film Ostře sledované vlaky (1966) byl oceněn Oscarem v roce 1968
  • Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 – v roce 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, film však okamžitě putoval „do trezoru“
  • Kopretina, 1965
  • Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
  • Bohumil Hrabal uvádí..., 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
  • Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
  • Morytáty a legendy, 1968
  • Domácí úkoly, 1970
  • Poupata, 1970 – básně a povídky, náklad byl zničen již ve skladech
  • Městečko u vody – vzpomínková trilogie:
  • Postřižiny, 1976 – próza
  • Krasosmutnění, 1979 – povídky
  • Harlekýnovy milióny, 1981 – próza
  • Slavnosti sněženek, 1978 – povídky
  • Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
  • Každý den zázrak, 1979 – povídky
  • Něžný barbar, 1981 (v Čechách až 1991)
  • Kluby poezie, 1981
  • Obsluhoval jsem anglického krále, 1971 (1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989) – zfilmováno roku 2006
  • Domácí úkoly z pilnosti, 1982
  • Listování ve stínech grafických listů, 1983
  • Domácí úkoly z poetiky, 1984
  • Hovory lidí, 1984 – povídky
  • Život bez smokingu, 1986 – povídky
  • Vita nuova, 1986 – trilogie vyprávějící o Hrabalovi samém, jeho ženě a jejich přátelích z období života v Praze, a to očima spisovatelovy ženy (psáno ich-formou v ženském rodě)
  • Proluky, 1987 (v Čechách až v roce 1991)
  • Svatby v domě, 1987 (v Čechách až 1991) – autobiografická próza
  • Knížka pro Robinsony (a taky pro Pátky), 1987 – povídky (společně s O. Pavlem a K. Poláčkem)
  • Můj svět, 1988 – povídky
  • Příliš hlučná samota, 1989
  • Kličky na kapesníku, 1989
  • Bílý koníček, Rukopis, Fiktivní korespondence, 1989
  • Chcete vidět zlatou Prahu?, 1989 – výbor z povídek, editor Jaromír Pelc
  • Tři novely, 1989 – obsahuje Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Obsluhoval jsem anglického krále
  • Kouzelná flétna, 1989 (vydáno 1990)
  • Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi, 1990
  • Kdo jsem, 1990
  • Krajiny Bohumila Hrabala, 1990
  • Totální strachy, 1990
  • Listopadový uragán, 1990
  • Schizofrenické evangelium, 1990 – povídky
  • Ponorné říčky, 1990
  • Růžový kavalír, 1991
  • Ztracená ulička, 1991 – poezie z roku 1948
  • Básnění, 1991
  • Slavná Vantochova legenda, 1991
  • Židovský svícen, 1991
  • Atomová mašina značky PERKEO, 1991 – povídky
  • Jarmilka, 1992
  • Hrabal, 1992 – obsahuje Něžný barbar, Příliš hlučná samota, Městečko, kde se zastavil čas
  • Večerníčky pro Cassia, 1993
  • Happy end, 1993 – novela
  • Hořící vajgly v uchu, 1993
  • Inaugurace a vnitřní monolog, 1993
  • I balóny mohou vzlétnout, 1993 – eseje, úvahy
  • A havran krák už Nikdykrát, 1993 – úvahy
  • Česká republiko, dobrý den, 1993 – úvahy, eseje
  • Pábení, 1993
  • Rukověť pábitelského učně, 1993 – povídky
  • Kafkárna, 1994 – obsahuje Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Toto město je ve společné péči obyvatel, Morytáty a legendy, Etudy
  • Obrazy v hlubině času, 1994 – obsahuje Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar
  • Texty, 1994 – úvahy
  • Hlučná samota, 1994
  • Nymfy v důchodu, 1994
  • Pražské pavlačové anekdoty, 1994 – anekdoty, mikropovídky
  • Dopisy Dubence, 1995 (tetralogie) – proud vzpomínek propojený filozofickými úvahami a politickými komentáři
  • Naivní fuga, 1995
  • Pojízdná zpovědnice, 1996
  • Ze zápisníku zapisovatele, 1996
  • Bibliografie, dodatky, rejstříky, 1997
  • Setkání, 2008 – povídky
  • Povídky, črty a hovory, 2015 – povídky
  • Křehký dluh (Hrabal spisy 1), 2017 – lyrika a existenciální texty období před publikací první sbírky povídek
  • Skřivánek na niti (Hrabal spisy 2), 2014 – povídky z 60. let: Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Morytáty a legendy
  • Jsme jako olivy (Hrabal spisy 3), 2015 – novely: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota
  • Rukověť pábitelského učně (Hrabal spisy 4), 2016 – texty z časů normalizace: Slavnosti sněženek, Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny, Autíčko + ostatní texty 1. části 12.svazku SSBH
  • Život bez rukávů (Hrabal spisy 5), 2016 – autobiografická trilogie

Detail odstavce: Díla
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

MARIO A KOUZELNÍK

Rozbor díla

Mario a kouzelník je novela z třicátých let devatenáctého století od německého spisovatele Thomase Manna. Dá se označit za novelu politickou, protože na několika stránkách přesně popisuje vliv fašismu na lidi. Pod zdánlivě jednoduchou dějovou linií se skrývá politicko-antifašistický podtext. Celá knížka byla předzvěstí nástupu fašistického režimu, což je naznačeno například všeobecným chováním obyvatel k cizincům a povýšeným sebevědomím Cipolly.

Žánr:

Politická novela

Styl:

Spisovatel si umí dokonale hrát se slovy a skládat opravdu neskutečné věty a souvětí.

Hlavní motivy:

Mussoliniho éra, pobřežní městečko, letní žár. A večer s kouzelníkem, který se ukáže být hypnotizérem a velmi nelidským manipulátorem, který místo pobavení lidi ovládá, zesměšňuje a ponižuje. Tragický konec je pak humánní satisfakcí, zvlášť když situace čím dál více připomíná alegorii.

Hlavní postavy:

  • Mário – kdysi nejrychlejší číšník v malém italském městečku toužící po krásné Silvestře.
  • Kouzelník – samolibý „umělec“, vizionář a hybatel osudů.
  • Silvestra – zdaleka není funkčním katalyzátorem.

Detail odstavce: Rozbor díla
Zdroj: Mario a kouzelník
Zveřejněno: 24.3.2017

PRAVOPISNÁ CVIČENÍ NA VYJMENOVANÁ SLOVA PO B

1. cvičení

Na louce roste mnoho léčivých blin.

Strýcův bt působí staroble.

Na louce běhala černá kobla.

V zahraničí nabl nové zkušenosti.

Obvatelé Brna uspořádali dobročinnou akci.

Na půdě jsem našel starou bbli.

Řezník zabl bka.

Čas ve vězení ubhá pomaleji.

Myslivec nabl pušku.

Sklizeň oblí se posunula kvůli počasí.

Rozzuřený bk prohnal toreadora.

Horská bstřina protékala vesničkou.

Krupobtí zlámalo stromy.

Přes léto Alena hodně ubla na váze.

K obědu měl zbtek chleba od svačiny.

Slepice seděla na dřevěném bdle.

Přibslavské slavnosti bly známé po okolí.

Stará babčka vyprávěla vnoučatům pohádku.

Víla patří mezi známé pohádkové btosti.

Strýc se vydal na dobtčí trh.

Nad městem vlál blý prapor.

Vojáci dobli hrad.

Neobčejný příběh českého hrdiny zasáhl svět.

Otec nebvá často doma.

Učitel nás vybzel ke hře.

Ke snídani si maminka vaří blinkový čaj.

Náš soused odebrá Lidové noviny.

Výhodná nabdka k prodeji mě lákala.

Mám rád pohádku o Dlouhém, Širokém a Bstrozrakém.

Babička nám donesla černý rybz.

Po oslavě nám z dortu nic nezblo.

Baterie bylo potřeba dobt.

Králík je bložravec.

Lidé se sbhali na náměstí.

Neodbtný zákazník trval na své zakázce.

Nepoznal jsem svého bvalého spolužáka.

Babička pobla u nás celý týden.

Victor Hugo napsal knihu Bdníci.

Stěnu nechal pobt dřevem.

Hodiny odbly půlnoc.


Detail odstavce: Význam smuteční hostiny
Zdroj: Pravopisná cvičení na vyjmenovaná slova po b
Zveřejněno: 21.11.2015

MARIE TEREZIE - REFERÁT A PREZENTACE

Spoluvláda s Josefem II.

Dne 18. srpna 1765 zemřel František Štěpán na srdeční infarkt. Ztráta milovaného manžela byla pro Marii Terezii hroznou ranou. Po jeho smrti chodila Marie Terezie až do své smrti oděná jen v černém a své šperky a ostatní oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky manžela nechala pohřbít v rodinné kapucínské kryptě, kde hodlala také jednou spočinout po jeho boku. Peníze, které po sobě František Štěpán zanechal (asi 18 milionů zlatých), použila Marie Terezie k umoření státního dluhu (asi 12 milionů), zbytek peněz nechala pro své děti.

Marie Terezie se po smrti manžela prezentovala jako zlomená vdova, která se rozhodla o státní záležitosti podělit se synem formou spoluvlády, v dokumentu ale z roku 1765 jasně stanovila, že se odmítá vzdát panování. V podstatě si tedy přála, aby starosti řešil Josef, ale moc aby zůstala v jejích rukou. To bylo ale pro mladého císaře nepřípustné, obzvlášť proto že každý měl jinou představu o vládě. Marie Terezie byla oproti Josefovi více citově založená, ovlivněná vírou, Josef naopak chladně kalkuloval a vše podřizoval prospěšnosti zemi bez ohledu, jestli to není v rozporu s právem. Josefovi se navíc zalíbily osvícenské myšlenky, které jeho matka považovala za opium a jed pro srdce a mysl zbožných poddaných.

První krize v jejich společné vládě nastala v okamžiku, kdy se Josef rozhodl začít šetřit, a proto spojil svůj dvůr s matčiným, zrušil tak řadu úřednických míst, omezil náklady na lov, dokonce snížil i počet koní v císařských maštalích, zrušil i dvorské slavnosti. Matka mu pak vyčítala, že to dělá jen proto, že nemá rad slavnosti, společnost, lov ani tanec. Marie Terezie se snažila jeho šetření zmírnit bez toho, aby jeho nařízení zrušila.

Marie Terezie nesouhlasila ani s Josefovými cestami po říši, nechápala, proč by se měl snažit o propagaci své osoby, nebo proč by měl poznávat svou říši. Josef se i přesto na cestu vydal, cestoval inkognito a nebál se přespávat v hostincích a jíst obyčejná jídla jako lid v jeho říši. Z cest po říši se Josef vracel zděšený tím, co je v jeho státě možné.

Výsledkem jeho cest bylo rozhodnutí centralizace a sjednocení správy celé monarchie, hospodářské reformy, modernizace armády. Rozhodl se, že významná místa, by neměli zastávat lidi, jen proto že mají "správný původ", ale nemají patřičné vzdělání, nikdo by podle něj neměl těžit jen z titulu.

Matka se synem se nikdy nemohli shodnout v otázkách víry. Marie Terezie vychovávaná v přísné katolické víře, vždy věřila, že vládne z Boží milosti. Josef II. na rozdíl od ní věřil, že své právo vládnout nedostal od boha ale od svých poddaných, věřil, že jako král by měl sloužit svým poddaným, ne bohu. Josef horoval navíc pro úplnou svobodu vyznání, s čímž se jeho matka nemohla smířit. Prosadil ji až v roce 1781 po matčině smrti v Tolerančním patentu.

Marie Terezie se velmi obávala, že vše, čeho svou vládou dosáhla, bude po její smrti zničeno, protože Josef byl úplně jiný než ona, domnívala se, že synova politika je odkázaná k záhubě. Přestože se nikdy nemohli shodnout na řadě politických otázek, jejich vztah byl ale jinak plný lásky, Marie Terezie syna milovala a on ji také. I přesto patnáct let jejich spoluvlády z Josefa udělalo zatrpklého muže, který se po smrti matky snažil dohnat vše, co během spoluvlády nemohl prosadit, a proto v následujících deseti letech vydal přes 6 000 dekretů.

Detail odstavce: Spoluvláda s Josefem II.
Zdroj: Marie Terezie - referát a prezentace
Zveřejněno: 10.7.2018

MARIE TEREZIE - REFERÁT A PREZENTACE

Česká královna

Marie Terezie usilovala o to být českou královnou z politických důvodů. Původně se ani nezamýšlela, že by se nechala korunovat českou královnou, nezáleželo jí na tom, usilovala jen o uherskou korunu. Česká koruna se jí ani nelíbila, přišla ji nemoderní, připomínala ji šaškovskou čapku, ale na hlavu si ji i přesto nasadila ráda, protože tím jasně zrušila veškeré nároky Karla Albrechta na český trůn. Do Prahy panovnice přijela dne 29. dubna 1743 ve velkolepém kočáru po boku manžela. Den před korunovací tedy dne 11. května 1743 se konala slavnostní bohoslužba. Už od šesti zval zvon Zikmund Svatovítského chrámu na bohoslužbu o sedmé hodině jak královnu, tak i přední zemské šlechtice. Bohoslužby a korunovace se ale neúčastnili všichni zemští šlechtici, protože řada z nich byla v emigraci, nebo na venkově, kam je královna vypověděla za jejich zradu. Nevypověděla ale všechny, řada šlechticů na svůj trest stále čekala.

Korunovace mladé panovnice probíhala stejně jako korunovace její otce z roku 1723. Biskup ji pomazal svatým olejem (v korunovačním řádu Karla IV. se počítalo s tím, že pomazání musí arcibiskup provést svatým olejem na hrudi i na lopatkách, panovnice by tak musela mít zezadu i zepředu otevřené šaty a košili, což ve středověku příliš nevadilo, ale v době vlády Marie Terezie se více dbalo na cudnost. Navíc se správně arcibiskup nesměl královny vůbec dotknout. Nakonec musel olomoucký biskup tento úkon jen naznačit a dokonala ho přizvaná abatyše z kláštera svatého Jiří na Pražském hradě, navíc královnu při tom obstoupil kroužek vybraných dam, aby ji nikdo nemohl okukovat) a pak ji převlékli do korunovačního roucha, se svatováclavskou korunou, žezlem a jablkem v rukou, ji pak slavnostně uvedli na královský trůn. Účastníci korunovace pak královně provolávali sláva "Vivat Marie Terezie" a následovaly i salvy z děl, hlasy trubek a bubnů. Ovace provolávali i lidé shromáždění před chrámem. Korunovace byla pak zakončená slavností ve Vladislavském sále, kde u 12 stolů zasedlo panstvo oděné do zlata a drahých kamenů ke slavnostní hostině. Královna byla štědrá i k prostému lidu, dopřála mu zadarmo víno i nechala mezi lid házet korunovační mince.

Detail odstavce: Česká královna
Zdroj: Marie Terezie - referát a prezentace
Zveřejněno: 10.7.2018

CVIČENÍ NA VELKÁ PÍSMENA

Cvičení na velká písmena pro druhý stupeň ZŠ

Navštívili jsme mnoho ražských lic.

V raze se nám nejvíc líbily všechny nákupní lice vedoucí k áclavskému áměstí.

Lesy izerských or byly plné houbařů.

Na výlet se vydali do rkonošských esů.

Přijali ho na arlovu niverzitu.

Na návštěvě v arlových arech byli talové, rancouzi i uští zástupci.

Naše ákladní kola se nachází na áměstí epubliky.

Na dovolenou se babička vydala na strov adagaskar.

Letadlo se zřítilo nad yrenejským oloostrovem.

Nad erným ezerem se rozlila mlha.

Na nebi pozoroval ouhvězdí alý ůz.

Přijali ho na bchodní kademii v ladé oleslavi.

Děti jely na lyžařský kurz do ysokých ater.

Při exkurzi navštívili obočku inisterstva ráce a ociálních ěcí eské epubliky.

Slavnou dominantou části rahy je rašná rána.

Nový vynález vyrobili studenti z eského ysokého čení echnického.

Narodil se na ušičky.

Žáci bydleli v abské oudě.

Na přehlídce si lidé fotili raktory načky etor.

Nastěhovali jsme do erudovy lice.

Voda omývala ltavské řehy.

Známá naleziště zlata se nachází v ihoafrické epublice.

Staré eské přísloví říká: „lad je nejlepší kuchař.“

Horolezci slézali některé rachovské kály.

Mistr an us kázal v apli etlémské.

Známé uzeum se nachází v ožnově od adhoštem.

Prohlášení vydala ancelář rezidenta epubliky.

Slavné dílo alady omance od ana erudy šlo znovu do tisku.

ntonín vořák napsal ymfonii ového věta.

Známý eský král vydal latou ulu icilskou.

Nejstarší eskou písní je ospodine, omiluj y.

Pobočka známé prodejny se přestěhovala do lice od opcem.

Po evoluci se přestěhoval do pojených tátů merických.

Protesty začaly na áměstí rezidenta epubliky.

Na dovolenou často jezdil do ižních ech.

Slavnosti pořádalo ěsto nichovo radiště.

Přáli si sjíždět ivokou rlici.

Do atikánu přijel nový vatý tec.

arel ott získal dalšího latého lavíka.

V tramvaji četl oviny vobodné lovo.

Učitelka odebírala asopis eský azyk iteratura.

V roce 1620 proběhla itva na ílé oře.

Jedním ze větadílů je ižní merika.

Naše učitelka vystudovala edagogickou akultu lezské niverzity v pavě.

V knihách se mi líbil apkovský humor.

Od dětství navštěvoval okola.

Po večeři si rád dával rancouzské víno.

Nepřátelství mezi ělochy a ernochy ve městě skončilo.

Při modlitbě vzýval ucha vatého.


Detail odstavce: Význam smuteční hostiny
Zdroj: Cvičení na velká písmena
Zveřejněno: 5.12.2015

BOHUMIL HRABAL

Postřižiny

Rozbor díla

Krátký román, vzpomínková próza, v níž se autor vrací do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Příběh vypráví o pivovaru za první republiky a rodině jeho správce, který byl ve skutečnosti jeho nevlastní otec. Očima vlastní maminky přibližuje autor atmosféru města v době převratných změn. Vzpomínky na dětství, rodiče, příbuzné a přátele, groteskní situace a šokující nápady jednotlivých postav, vyjádření radosti, ale i odpovědnosti v životě. Autor pomocí vyprávění přiblížil maloměšťácký život, jeho hodnoty a vývoj.

Místo a doba děje:

Středočeský kraj, město Nymburk, prvorepublikový městský pivovar.

Hlavní postavy:

  • Maryška – žena správce pivovaru, krásná, mladá a energická, nesvázaná, a co si usmyslí, to taky udělá
  • Francin – správce pivovaru, spořádaný člověk, který má rád řád a věci na svém místě, puntičkář milující svou ženu, o kterou by se rád staral
  • Pepin – švagr Maryšky, nespoutaný živel, pábitel, když vyprávěl vymyšlené historky, hrozně hulákal, rakouský voják, který víc pásl kozy, než bojoval; dal by se označit za dominantní postavu tohoto díla
  • Gruntorád – doktor, který léčí Maryšku
  • Bóďa – holič, který se stará o vlasy Maryšky a který jí je potom ustřihne

Znaky:

Epizody na sebe volně navazují.

Jazyk:

Hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí, košatější a obraznější, soustřeďující se na detaily, proud řeči je pozvolný a klidný.

Hlavní myšlenka:

Nápor moderního věku, loučení s poklidem maloměsta a s tradičními morálními hodnotami. Zkracování času a vzdáleností, stříhání vlasů, koňských ohonů a dámských sukní.

Obsah:

Celý příběh vypráví o Maryšce, manželce Francina, který je správcem pivovaru. Je velmi krásná, mladá, energická žena, která udělá vše, co si usmyslí. Nejčastěji se po městě projíždí na kole. Ve větru jí vlají její krásně dlouhé vlasy, a tak se za ní otáčejí nejen muži, ale i ženy. Francin a Maryška vlastní čtyři prasata. Maryška má zabíjačky velice ráda a zve na ně velkou spoustu lidí. Francin na rozdíl od ní zabíjačky nesnáší, ale Maryška si nikým nenechá zkazit náladu. Maryška si druhý den po zabíjačce jde k snídani usmažit řízek a zapíjí to pivem. Francin si o ní myslí, že opět jí jako neslušná a nespořádaná žena. Maryška chodí do kadeřnictví k Bóďovi. Vždy když jde z kadeřnictví, všichni kolemjdoucí jsou v úžasu nad její krásou, dokonce i její manžel. Ten jí vždycky přiveze z Prahy dárek. Jednoho dne přijede Francinův bratr Pepin, který je velice roztržitý. Co na srdci, to na jazyku. Francin z jeho návštěvy moc velkou radost nemá. Pepin sice říká, že přijel pouze na dva týdny, ale Francin moc dobře ví, že se jeho návštěva protáhne alespoň na dva měsíce. Maryša ve švagrovi najde zalíbení a tráví spolu hodně času. Pepin několikrát přeruší poradu Francina se správní radou. Jednou když se zase Francin vrací z Prahy, neveze Maryšce jen tak nějaký maličký dárek. Přiveze jí přístroj vyrobený ze samých skleněných trubic a různých zařízení, které jsou naplněny neonem. Přístroj slouží na léčbu migrény, na srdce, nervy a jiné. Pepin si vyhledává různá místa pro zabavení. Na stromě, na komíně. Právě když jsou na komíně, jedou pro ně hasiči, aby je sundali. Pepin začíná pracovat v pivovaru. Zanedlouho se díky němu do města dostane nový vynález – rádio. Maryše se na něm obzvlášť líbí, že zkrátí vzdálenost mezi Prahou a jejím městečkem. Myšlenka zkracování se jí zalíbí natolik, že si zkrátí sukni ke kolenům, uřízne nohy u stolu a židlí, a dokonce usekne psovi ocásek. Poté ji napadne další zkracovací nápad, a tak jde za Bóďou a nechá si ostříhat své vlasy. Tomu se to vůbec nelíbí, ale nemá na vybranou a vlasy jí ostříhá. Při cestě zpátky do pivovaru má Maryša ustřižené vlasy spletené do copů a přivázané ke kolu. Všichni na ni udiveně zírají a hlavně její manžel Francin. Dojde mu trpělivost a přede všemi jí naplácá pumpičkou na kolo na zadek.

Detail odstavce: Postřižiny
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

MARIE ANTOINETTA

Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)

Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.

Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože. Pak již osaměli, přihlížející opustili jejich pokoj, aby měli novomanželé šanci naplnit svou první manželskou noc. K tomu ale nedošlo, svatební noc se nekonala. Svatební slavnosti pokračovali až do 30. května, který byl ale tragický, protože při ohňostroji na náměstí Place de la Concorde zemřelo 132 lidí, kteří byli ve zmatku umačkáni a ušlapáni.

Začátek manželství

Antonie přijala po sňatku jméno Marie Antoinetta a stala se francouzskou korunní princeznou označovanou jako dauphinka. Od prvních dnů bylo jasné, že manželé toho nemají mnoho společného. Ludvík byl velmi uzavřený a tichý, Marie Antoinetta se naopak ráda bavila a nevyhýbala se žádné zábavě. I přesto spolu manželé vycházeli, Ludvík manželku svým osobitým způsobem miloval. Jejich manželství ale nebylo dlouho naplněno, což trápilo nejen Marii Antoinettou a její matku, ale celou Francii, která doufala v dědice. Marie Terezie již předtím dceru náležitě poučila a připravila na manželský život, takže Marie Antoinetta věděla, co se od ní v královské ložnici očekává. Královským palácem se samozřejmě šířily nejrůznější fámy, co je příčinou nenaplněného manželství. Nakonec situaci vyřešili lékaři, kteří přišli na to, že Ludvík trpěl fimózou (= deformace předkožky, která brání jejímu přetažení přes žalud, což buď znemožňuje erekci, nebo způsobuje, že je velmi bolestivá). Operace nebylo nic, co by Ludvíka lákalo, a tak se raději vzdával sexuálního života. Marie Terezie se snažila v této situaci dceři co nejlépe radit, doporučovala jí, aby byla neustále mírná, trpělivá a něžná, aby nedávala najevo špatnou náladu. Marie Antoinetta si těchto rad vážila a snažila se je nebrat na lehkou váhu.

K naplnění manželství došlo ale až sedm let od svatby, napomohla tomu nejen návštěva bratra Marie Antoinetty Josefa,který přijel inkognito (pod jménem hrabě Falkenstein) do Paříže, aby Ludvíkovi domluvil. Josef věděl o švagrových problémech v ložnici ze sestřiných dopisů: "Zavede do mě svůj úd, zůstane tam bez sebemenšího pohybu zhruba dvě minuty a pak jej bez ejakulace a stále ztopořený vytáhne a řekne mi dobrou noc." Mnohem větší podíl na naplnění manželství měla ale již zmíněnádrobná operace, které se Ludvík konečně podrobil. Manželství sice nebylo plné lásky, ale dá se říct, že nakonec se z manželů stali dobří přátelé. Ludvík se snažil plnit Marii Antoinettě její přání, i přesto, že často byly finančně náročné (plesy, vyjížďky, drahé oblečení).

Její manžel se stal králem v roce 1774 po smrti svého děda Ludvíka XV.

Lásky Marie Antoinetty

To že manželství není šťastné, nikomu neuniklo, všem bylo divné i to, že první dítě se narodilo až osm let po svatbě. Pařížanům navíc neuniklo, že královna se nevyhýbá koketování a že pravděpodobně hledá lásku někde jinde, než u svého manžela. I proto ji často označovali jako "necudnou Rakušankou". V manželství nespokojená Marie Antoinetta se nakonec uchýlila do náruče Axela von Fesena, který byl zpočátku její dobrý přítel a později i milenec, do něhož se francouzská královna zamilovala. Podezření z nevěry, z níž Marii Antoinettu obviňoval pařížský lid, se tedy zakládalo na právě alespoň podle jejích tajných dopisů. Dopisy, které si francouzská královna vyměňovala s tímto švédským hrabětem a které se dodnes dochovaly, jsou plné začerněných částí, nebo hustě přepsány jiným rukopisem. Dopisy se navíc tváří jako listy politického a obchodního charakteru. Původcem těchto cenzur v dopisech mohl být pravděpodobně sám Fersen, který nejspíš nechtěl nijak pošpinit královninu čest, o tom svědčí i to, že vzkazy byly psány neviditelným inkoustem a v šifrách. Dopisy navíc doručovali důvěryhodní prostředníci. Rozluštit obsah těchto různými způsoby "zašifrovaných" dopisů se nakonec povedlo Francouzskému výzkumnému středisku pro ochranu sbírek, které k tomu využilo nejmodernější rentgeny a infračervené skenery. S výsledky pak společnost seznámila britská historička Evelyn Farrová, kterou vztah mezi francouzskou královnou a jejím švédským přítelem velmi zajímal. Historička čerpala nejen ze vzájemné korespondence ale i z různých historických dokumentů, které se nacházely v archivech nejen ve Francii a Švédsku, ale i ve Velké Británii. Tato historička přišla s teorií, že nejenže měla královna se Švédem poměr, ale že on byl pravděpodobně otcem následníka trůnu Ludvíka Karla. O jeho případném otcovství se spekulovalo, již když se chlapec narodil, dokonce jeden z přátel Fersena Quintin Craufurd se o tom zmínil i ve svém dopise britskému premiérovi Williamu Pittovi a sekretáři pro zahraniční záležitosti lordu Grenvillovi. Stejně tak se předpokládalo i jeho otcovství i u princezny Sophie, která ale zemřela. Podle všeho královna nepřestala milovanému hraběti psát ani, když byla uvězněna, o čemž svědčí dopis ze 4. ledna 1792, kde se vyznávala ze své lásky. Podle obsahu dopisů byla láska oboustranná. Axel von Fersen byl pravděpodobně jediným královniným milencem.

Detail odstavce: Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)
Zdroj: Marie Antoinetta
Zveřejněno: 28.5.2018

BOHUMIL HRABAL

Obsluhoval jsem anglického krále

Rozbor díla:

Kniha je napsána zvláštním osobitým jazykem, jako by chtěl vypravěč říct vše jedním dechem. Je vhodná jako oddychová četba, ale je v ní obsaženo i mnoho myšlenek a popsán charakter doby.

Místo a doba děje:

Příběh se odehrává v Čechách, začíná před 2. světovou válkou a končí po válce.

Hlavní postavy:

Jan Dítě – v mládí trpěl pocity méněcennosti, celý život toužil po bohatství a uznání, neustále se chtěl někomu vyrovnat, za nejvyšší životní hodnotu považoval peníze, chtěl se stát milionářem, byl vypočítavý a povrchní

Vrchní Skřivánek – vrchní v hotelu Paříž, starý muž, moudrý, měl dobrý postřeh, vždy věděl, jaké je host národnosti a co si objedná, ještě dřív, než se ho zeptal, obsluhoval anglického krále, Dítě ho považoval za svůj vzor, byl to jeho učitel

Líza – Němka, nacistka, oddaná Hitlerovi, manželka Jana Dítěte

Jazyk:

Dílo je psáno chronologicky, ich-formou, na začátku a na konci každé kapitoly se opakuje stejná věta (Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. / Stačí Vám to? Tím dneska končím.), autor používá hovorovou češtinu, přirovnání (sepnuly ruce jako k modlitbě), německá slova (mein lieber Herr Ditie), dlouhá souvětí, ve kterých je častá spojka „a“.

Hlavní myšlenka díla:

Obsah:

Jan Dítě v mládí pracoval jako pikolík v hotelu U Zlatého města Prahy a prodával na nádraží párky. V té době pochopil sílu peněz a začal šetřit. Vydělané peníze utrácel za slečny v domě U Rajských. V té době poznal obchodníka pana Waldena, který ho doporučil do hotelu Tichota. Pan Tichota byl na vozíčku a celý svůj hotel řídil pronikavým pískáním na píšťalku. V tomto hotelu se Jan seznámil se Zdeňkem, který se stal jeho přítelem. Jednoho dne se v hotelu ubytovali hosté z Jižní Ameriky, kteří vezli do Prahy na vysvěcení zlatou sošku Pražského Jezulátka. Aby ji nikdo neukradl, dali vyrobit ještě jednu falešnou a do Prahy vezli obě. Když hosté odjížděli zpět do vlasti, málem si omylem odvezli falešnou sochu. Jan Dítě byl obviněn, že sochy schválně vyměnil, a tak z hotelu Tichota odešel do hotelu Paříž. Byl to krásný hotel, kam chodilo mnoho bohatých a významných hostů. Jan konečně povýšil z pikolíka na číšníka a pracoval pod vedením vrchního Skřivánka. Pan Skřivánek vždy poznal, co si který host objedná i jaké je národnosti ještě dříve, než promluvil. Když se Jan zeptal, jak to všechno ví, odpovídal, že obsluhoval anglického krále. Za nedlouho se spolu sázeli, kdo uhodne, co si host objedná. Pan Skřivánek měl vždycky pravdu a stal se Janovým učitelem a vzorem. Jednoho dne přijel na návštěvu habešský císař a v hotelu Paříž byla uspořádána velkolepá hostina. Dítě obsluhoval samotného císaře a po skončení hostiny dostal řád habešského císaře.

V kině se Jan seznámil s německou slečnou Lízou a zamiloval se do ní. Kvůli ní ho vyhodili z hotelu Paříž. Jan se s Lízou oženil a ona mu našla nové zaměstnání v restauraci v Českém ráji a později v Děčíně, kde obsluhoval budoucí rodičky německé krve. Jako Němka oddaná Hitlerovi odjela pracovat na frontu jako zdravotní sestra a přivezla odtamtud Janovi sbírku známek, které v té době měly velkou cenu. Po válce si za ně mohli koupit vlastní hotel. Líza porodila chlapečka, který byl ale postižený. Zahynula při bombardování Chebu.

Po Lízině smrti Dítě prodal známky, nechal si postavit hotel V Lomu a stal se z něj milionář. Ostatní milionáři ho ale mezi sebe nepřijali a dívali se na něj jako na zbohatlíka, který vydělal na válce. Po skončení 2. světové války nastoupili k vládě komunisté a znárodnili všechny hotely včetně hotelu V Lomu. Milionáři byli zatčeni a odvedeni do vězení zřízeného speciálně pro ně. Měli se tam mnohdy lépe než doma. Po čase všechny propustili a museli jít na nucené práce. Dítě odešel pracovat do pohraničí, kde se seznámil s profesorem francouzštiny a dívkou Marcelou. Později se vydal pracovat jako cestář hlouběji do pohraničí, kde nikdo nebydlel. Dostal koně, psa, kozu a kočku a žil jen s nimi. Občas chodil do vesnice pro zásoby potravin a popovídat si s místními lidmi v hospodě. V osamění mohl přemýšlet o svém životě a byl konečně trochu šťastný.

Detail odstavce: Obsluhoval jsem anglického krále
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

BOHUMIL HRABAL

Ostře sledované vlaky

Rozbor díla:

Děj se odehrává v malé železniční stanici v roce 1945, tedy v době vypjaté atmosféry druhé světové války, kdy stanicí denně projíždí několik takzvaně ostře sledovaných vojenských německých transportů. Hlavní postavou je mladý Miloš Hrma. Ten se po své tříměsíční neschopnosti vrací do práce. Léčil se z úrazu, který si způsobil, když se pokusil o sebevraždu kvůli své přítelkyni.

Místo a doba děje:

V protektorátu Čechy a Morava, druhá světová válka

Hlavní postavy:

  • Miloš Hrma – výpravčí, mladý, nezkušený, citlivý, lítostivý
  • Hubička – výpravčí, takzvaný donchuán
  • Zdenička Svatá – telegrafistka
  • Viktoria Freie – krásná Rakušanka
  • Máša – dívka Miloše

Znaky:

Ich-forma, retrospektiva

Jazyk:

V drtivé většině je použit jazyk spisovný, ale autor občas používá nespisovné výrazy jako prdeláč, ceckounek, fofrovat a podobně.

Hlavní myšlenka díla:

Kritika fašismu a druhé světové války, která přinesla mnoho škod na lidských životech.

Obsah:

Miloš Hrma nastoupí po několika měsících zpět do práce na malou železniční stanici, kde má zatím funkci záškoláka. Během těch měsíců, co byl pryč, se léčil ze svého pokusu o sebevraždu. Když ale nastoupí zpátky do svého zaměstnání, řeší se zde právě menší incident. Výpravčí Hubička se při noční službě miloval s telegrafistkou Zdeničkou a otiskl jí štábní razítka na pozadí, čehož si pak všimla dívčina matka. Tuto událost přijíždí řešit dopravní šéf Slušný, který měl mimochodem povýšit přednostu na dopravního inspektora, ale když ho uviděl, přednosta byl neupravený a celý ušpiněný od svých milovaných holubů. S vyšetřováním mu pomáhá rada Zedníček. Omezování osobní svobody to nakonec být nemohlo, protože Zdenička se přiznala, že to taky chtěla, a tak se rozhodnou, že s Hubičkou zavedou alespoň disciplinární řízení za hanobení němčiny, státního jazyka, protože na razítku byly německé nápisy. Hrma ale vidí v Hubičkovi svůj vzor, který o všem ví a který je statečný.

Stanicí jezdily často „ostře sledované“ vlaky, na frontu i z fronty, vozily těžké zbraně, vojáky či utrápená zvířata, kterých bylo Hrmovi strašně líto. Hrma sice Němce jako většina Čechů nenáviděl, ale když viděl pohledy zraněných a utrápených vojáků, uvědomil si, že to jsou také lidé. Když mu ovšem Hubička řekl, že tudy pojede druhý den okolo půlnoci jeden z ostře sledovaných vlaků naložen velkým množstvím zbraní, neváhal Hrma přislíbit Hubičkovi pomoc.

Druhý den za ním na stanici přišla Máša, kvůli které si tehdy podřezal žíly. Byl totiž nešťastný z toho, že selhal při jejich prvním milování. Nyní mu Máša přišla povědět, že se o to budou moci pokusit pozítří znovu. Hrma souhlasil, i když se toho obával. Chtěl si dokázat své mužství, a tak šel za paní přednostovou, aby ho trochu zasvětila do sexuálního života. Ta ho ale pro svůj vysoký věk odmítla. Další příležitost se mu naskytla, když si chtěla jedna dáma koupit jízdenku do Kerska. Na vlak by ale musela čekat až do rána. Když se jí Miloš svěřil se svým problémem, zažije s ní své první milování a žena se poté rozhodne jít do Kerska pěšky.

Z tohoto zážitku byl tak strašně moc šťastný, že si byl jist úspěchem při plánované noční protiněmecké akci. Jen byl trochu překvapen, že jindy tak pohodový a silný Hubička je nyní rozrušený, neposedí a vypadá dost bledě. Ale chystaný plán stejně uskuteční. Hubička zařídí zpomalení vlaku chvilkovou červenou na semaforu. Semafor je také místo, kam vylezl Miloš, aby odtud hodil nálož na vlak plný zbraní. To se Hrmovi sice povede, ale z okolní budky ho uvidí německý voják a oba vypálí ze zbraně ve stejnou chvíli. Německý voják je zasažen do břicha, Miloš do ramene. Tato rána způsobí, že Miloš spadne ze semaforu, a to kousek od vojáka. Bylo mu jasné, že oba zemřou. Nechtěl se dívat na utrpení svého protivníka, který stále volal „Mutti“, a tak do něj Miloš ještě dvakrát střelil. Přemýšlel, že kdyby toho vojáka potkal při jiné příležitosti, byli by možná i přáteli. Hrma zemřel ruku v ruce s Němcem.

Detail odstavce: Ostře sledované vlaky
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

ČÁRKY VE VĚTÁCH

ČÁRKY VE VĚTĚ JEDNODUCHÉ

Čárkou ve větě jednoduché se  odděluje:

1. Několikanásobný větný člen

Několikanásobný větný člen je takový větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.

Několikanásobné větné členy oddělujeme čárkou v případě, že:

  • nejsou spojeny spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami, pokud jsou jiném poměru než slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
  • jsou k sobě přiřazeny bez spojek (Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
  • jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
  • jsou spojeny dvojitými spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy, které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu, nebo v maloobchodech.
  • spojky nebo a či vyjadřují vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z  několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba. Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
  • spojka nebo vyjadřuje opravu výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.

Několikanásobné větné členy neoddělujeme čárkou v případě, že:

  • jsou několikanásobné větné členy v poměru slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na  zahradě máme jabloně a hrušky.
  • spojky nebo a či vyjadřují vztah mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
  • jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve  škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
  • se jedná o ustálená slovní spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama noha.
  • v případě, že se jedná o dvojité spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti. Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.

2. Přívlastek postupně rozvíjející

Přívlastek postupně rozvíjející je zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a  na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další adjektivní přívlastek.

Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.

3. Přívlastek volný

Přívlastek volný je rozvitý shodný přívlastek, který stojí za podstatným jménem, k němuž náleží, a který není pro smysl věty nezbytný. Pokud se ve větě vynechá, nenaruší to smysl věty.

Přívlastek volný se odděluje čárkou. Pokud stojí přívlastek volný uprostřed věty, odděluje se čárkou z  obou stran. Například: Hejno vlašťovek, letící nad městem, mířilo na jih.

4. Přívlastek těsný

Přívlastek těsný je svým postavením stejný jako přívlastek volný, rozdíl je v tom, že jeho vypuštěním by se smysl věty zcela změnil.

Přívlastek těsný se neodděluje čárkou. Například: Mé rozhodnutí přihlásit se na vojenskou akademii bylo nezvratné.

5. Přístavková spojení

Přístavková spojení jsou složky komplexního větného členu, které v zásadě označují stejnou skutečnost. Obvykle se dají poznat tak, že se mezi ně dají vložit výrazy jako: to jest, to znamená, totiž.

Stejně jako přívlastky i přístavky mohou být volné a těsné. Pokud je přístavek volný uprostřed věty, odděluje se z obou stran čárkou. Například: Aleš, kamarád z dětství, přijel na  návštěvu. Božena Němcová, autorka Babičky, žila ve Vídni. Přístavky těsné se čárkou neoddělují. Například: Tady na chalupě se mi moc líbí. Spisovatelka Božena Němcová žila ve Vídni.

U přístavku se tedy čárka píše,:

  • když se jedná o přístavek volný
  • když výrazy přístavku slouží k vysvětlení jevu. Například: Lingvistika, neboli věda zkoumající jazyk.
  • Když se jedná o zkratku vědeckého titulu za jménem. Například: RnDr Jan Novák, DrSc.

U přístavku se tedy čárka nepíše,:

  • když se jedná o přístavek těsný
  • když výrazy vyjadřují jinou možnost označení. Například: lingvistika neboli jakozykověda.

Do přístavku se také řadí výčet, vytčení, shrnutí a ztotožnění.

Výčet

U výčtu je první člen významově širší, než druhý člen, který ale bývá několikanásobný. Například: Dům se  skládal z pěti pokojů, dětský pokoj, ložnice, obývací pokoj, pokoj pro hosty, pokoj pro služebnou.

U výčtu se výrazy oddělují čárkou.

Vytčení

U vytčení se objevují výrazy jako hlavně, zejména, zvláště, především. I zde má první výraz širší význam než druhý. Například: Někdy v noci, obzvlášť k ránu, míval obrovské chutě.

Vytčení jevu, který není zahrnutý do  obsahu první složky komplexního větného členu, se vyjadřuje výrazy: výjimka, kromě, až na. Například: Soutěže v golfu se zúčastnily všechny státy, až na  Slovensko.

Vytčené jevy se oddělují čárkou.

Shrnutí

U shrnutí je druhý člen významově širší. Shrnutí se vyjadřuje výrazy: zkrátka, prostě, jednoduše. Například: Ve  šperkovnici ležely náušnice, řetízky, přívěsky a prsteny, zkrátka babiččiny veškeré šperky.

Shrnutí se odděluje čárkou.

Ztotožnění

Jedná se o spojení výrazů, které označují stejnou skutečnost a využívají k tomu výrazy: také, čili, či, aneb, alias, vulgo, respektive, jinak také, jinak řečeno, řečené. Například: gramatika čili mluvnice.

Tyto výrazy se neoddělují čárkou.

6. Samostatný větný člen a dodatečně připojený větný člen

Samostatný větný člen se odděluje čárkou. Jedná se o výraz, který stojí mimo větu. Jeho funkce je zdůrazňovací. Například: K moři, tam bych chtěl jet.

I dodatečný větný člen se odděluje čárkou, ve větě stojí na konci a jeho funkce je vysvětlovací a zdůrazňovací. Například: Na dovolené jsem potkal mnoho lidí, a zajímavých.

7. Oslovení

Oslovení se ve větě odděluje čárkou. Pokud je oslovení uprostřed věty, odděluje se z obou stran. Například: Dámy a pánové, vítám Vás na naší slavnosti. Nezlob, Honzo, své rodiče.

8. Citoslovce

Citoslovce se v textu oddělují čárkou. Například: Zaplaťbůh, že jsi přišel. Výjimkou je, když je citoslovce větným členem, pak se čárkou neodděluje. Například: Žába žbluňk do vody.

9. Vsuvka

Vsuvka je součást věty, se kterou v  podstatě obsahově nijak nesouvisí. Vsuvka se odděluje čárkami. Například: Výstava se koná, myslím, příští čtvrtek. Věnujte mi, prosím pozornost.

10. Doplněk

Doplněk je větným členem, který  závisí současně na podstatném jménu a zároveň i na slovesu.

Doplněk se odděluje čárkami. Například: Každou noc, sedíc u mé postele, mi maminka předčítala pohádky.

Detail odstavce: ČÁRKY VE VĚTĚ JEDNODUCHÉ
Zdroj: Čárky ve větách
Zveřejněno: 19.1.2016

WILLIAM SHAKESPEARE

ROZBOR DÍLA ROMEO A JULIE

Shakespearovou nejznámější divadelní hrou je tragédie Romeo a Julie, kterou Shakespeare publikoval v roce 1595. Hlavními motivy této tragédie jsou nesmiřitelné nepřátelství a osudová láska. Hra je psána v promluvách, některé jsou místy velmi dlouhé. Konverzace mezi některými aktéry je plná slovního humoru, vtipů a dvojsmyslů. Hlavními postavami jsou velmi mladí lidé Romeo a Julie, jejich rodiče Montekové a Kapuleti, Juliin bratranec Tybalt, otec Vavřinec, Juliina chůva, místní vévoda veronský a jeho příbuzný Paris a Romeovi přátelé. Příběh je napsán v pěti jednáních, která se skládají z několika výstupů, a odehrává se převážně v italské Veroně.

Tragédie začíná prologem, který vypráví chorus, ten shrne hlavní děj příběhu. První jednání začíná setkáním sluhů Monteků a Kapuletů, kteří se vzájemně snaží vyprovokovat k souboji. Do hádky přichází také Kapulet a Montek a i oni se ženou do sporu. Rozčilený veronský vévoda rozhodne, že bude trestat smrtí porušení jeho zákazu soubojů mezi rodinami Montekových a Kapuletových. Benvolio Montekovi popravdě vypoví, jak se vše odehrálo. Když většina aktérů odejde, přijde Romeo a společně s Benvoliem řeší jeho trápení s láskou. Romeo je totiž zamilován do starší dívky Rosaliny, která se má stát jeptiškou. Romeo se tím trápením užírá. Mezitím Paris žádá Kapuleta o ruku jeho dcery Julie, Kapulet ale z žádosti není nadšený, protože mu Julie přijde ještě na svatbu mladá. Kapulet pak pošle sluhu se seznamem hostů na jeho ples. Sluha ale neumí číst, a tak požádá Romea a Benvolia, které potká, aby mu seznam přečetli. Ti tak učiní a rozhodnou se, že na ten maškarní ples také zajdou. U Kapuletů mezitím vede matka s Julií rozhovor o Parisovi a chůva jim při tom hlasitě asistuje. Zřetelně se projevuje její upovídaná povaha. Na vše má vlastní názor a dává ho jasně znát. Julie odsouhlasí matce, že se bude snažit mít se k Parisovi.

Večer ke Kapuletovým přichází Romeo s Benvoliem a Merkuciem. Oba Romeovi přátelé se velmi těší na ples, jak se budou bavit. Romeo tam jde ale jen proto, aby viděl Rosalinu. Kapulet mezitím vítá nově příchozí, když v tom Romeo spatří Julii a žádá sluhu, aby mu sdělil, kdo je ta krásná dívka, ten ale Julii nepozná. Romeo se do ní hned zamiluje. Jeho tichý monolog ale vyslechne vznětlivý Tybalt, který ho po hlase pozná a chce si to s ním vyřešit soubojem. Juliin otec mu to ale rozmluví, souboj si nepřeje, navíc mu přítomnost Romea na plese nevadí. Vidí totiž, že se Romeo chová vzorně a nikomu nepřekáží. Tybalt je i přesto uražený a raději z plesu odchází. Romeo se mezitím dává do tance s Julií, která se neznámý mladík také velmi líbí. Dokonce dojde i na několik polibků. Až v závěru večera se Romeo dovídá, že jeho vyvolenou je dcera nepřítele. Stejně tak této pravdě musí čelit i sama Julie. Nešťastný Romeo odchází, ale v průběhu večera se ke Kapuletovým znovu vrací. Vkrade se totiž do jejich zahrad, kde pozoruje Julii, která stojí na balkoně a vede monolog o své lásce k Romeovi. Nadšený Romeo vystupuje ze stínu a také se Julii vyznává ze své lásky. Tu trochu mrzí, že jí slyšel, protože se nehodí, aby dívka dávala najevo lásku jako první. Romeo je ale rád, že je to oboustranný cit. Oba milenci se dohodnou, že se následující den vezmou, Romeo vše hodlá zařídit, Julie k němu druhý den pošle chůvu, aby věděla, kdy a kde ke sňatku dojde. Jedná se o nejznámější balkónovou scénu. Romeo se pak vydá za bratrem Vavřincem, který je nejdříve velmi překvapený, jak rychle Romea přešla láska k Rosalině. Nakonec ale vidí na lásce mladých milenců samá pozitiva, domnívá se, že by to oba znepřátelené rody mohlo usmířit.

Ráno se na ulici setkává Benvolio s Merkuciem a diskutují o tom, že Tybalt poslal k Romeovi dopis s vyzváním k souboji za včerejší urážku. V tom přichází Romeo. Oba přátelé jsou velmi překvapení, jak je veselý, když ho včera viděli naposled, utápěl se v depresích. Na scénu přichází také Juliina chůva se sluhou Petrem. Merkucio se s chůvou pustí do slovní přestřelky. Chůva se po dlouhém rozhovoru doví vše, co potřebuje, a vydává se zpět za Julií. Julie mezitím napjatě čeká na její návrat. Když chůva přijde, tak se z ní snaží vymámit informace. Chůva ji nakonec prozradí, kdy a kde svatba proběhne. Julie je nadšená a vydá se na obřad. Krátce po jejich svatbě se Merkucio a Benvolio procházejí po ulicích, kde také potkají Tybalta, který je v bojovné náladě, a tak je provokuje. Schyluje se ke konfliktu, když v tom přichází pozitivně naladěný Romeo. Tybalt se ho snaží vyprovokovat, ale Romeo se nedá. Snaží se mu vysvětlit, že ho má svým způsobem rád, ale Tybalt to odmítá chápat. Neustále Romea uráží, až to Merkucio nevydrží a dojde k souboji. Romeo se snaží boj zastavit, ale Tybalt využije Merkuciovy nepozornosti a bodne ho. Merkucio umírá. Romeo zdrcený smrtí přítele se vydává za Tybaltem a zabije ho. Poté musí prchnout, protože ví, že by ho veronský vévoda nechal popravit. O smrti Merkucia a Tybalta se dovídají Montekové, Kapuleti i vévoda. Benvolio vypoví, jak se vše událo a vévoda odsoudí Romea k vyhnanství z Verony. To ale Kapuletům nestačí, chtějí se Romeovi pomstít. Chůva se vydává za Julií informovat jí o smrti jejího oblíbeného bratrance, ale podá to velmi chaoticky, a proto se Julie domnívá, že zemřel Romeo a má pocit, že jí žalem pukne srdce. Chůva ji ale vyvede z jejího omylu. Julie se uklidní, přestože ji mrzí, že zemřel Tybalt. Pak ale zjistí, že je Romeo za trest vyhnán z Verony a přijde ji, že je to téměř rozsudek smrti. Chůva, která Julii velmi miluje, se vydá za Romeem, který se ukrývá u bratra Vavřince. Romeo si přeje prožít s Julií jejich svatební noc. To se také stane, když za ní přijde v noci. K ránu ji ale musí opustit, odjíždí do Mantovy. Ten samý večer přijde ke Kapuletovým Paris, aby jim vyjádřil upřímnou soustrast. S Kapuletem se dohodnou, že si Paris přeci jen vezme Julii, a to velmi brzo. Paní Kapuletová se vydá za Julií, aby jí to sdělila, ta z toho panikaří, protože je již vdaná, ale rodiče to neví. Chůva se jí snaží přesvědčit, aby to nikomu neříkala a vzala si Parise, který je podle chůvy lepším mužem. Julie to odmítá, ale před chůvou se přetvařuje a předstírá, že si ho chce vzít. Vydává se za bratrem Vavřincem a žádá ho o radu. Ten přijde na řešení, dá jí extrakt z bylin, který vytváří u člověka stav podobný smrti. Julie tak má předstírat vlastní smrt. Julie se tedy vrací domů, kde předstírá souhlas se svatbou. Její otec i matka jsou velmi šťastní. Bratr Vavřinec mezitím pošle jiného bratra za Romeem s dopisem, kde vše Romeovi vysvětlil a žádal ho, aby Julii osvobodil z hrobky a odvezl ji z Verony. Romeo ale dopis nedostane. Večer před svatbou Julie vypije daný extrakt a upadne do falešné smrti. Tak jí najde chůva, která její smrtí velmi trpí, stejně jako všichni Kapuletovi a mladý Paris. Julie je pohřbená v rodinné hrobce. O její smrti se v Mantově dovídá i Romeo, který se rozhodne také zemřít, a proto si u lékaře koupí prudký jed a odjede zpět do Verony, kde se vydá k hrobce Kapuletů. Tam se ale setkává s Parisem, který donesl Julii květiny. Paris se domnívá, že chce Romeo zneuctít hrob Kapuletových a dojde k zápasu. Paris při něm umírá. Jeho posledním přáním je, aby spočinul vedle Julie, to mu také Romeo splní. Sám vedle jejího těla vypije jed a zemře. V tom okamžiku se probírá i Julie a vidí zemřelého Parise a Romea. Bratr Vavřinec, který jí přišel vysvobodit z hrobky, se jí snaží přesvědčit, aby s ním odešla a uchýlila se do kláštera, Julie to odmítá, a když oba uslyší velký hluk zvenčí, bratr Vavřinec odejde. Julie zůstává v hrobce sama a rozhodne se zemřít vedle milovaného Romea. Pokusí se také otrávit jedem z jeho úst, jed ale nepůsobí, a tak se probodne Romeovou dýkou. Mezitím je venku chycen bratr Vavřinec. Ten společně s Romeovým sluhou vše vysvětlí jak Kapuletovým, tak i panu Montekovi, který zároveň trpí i nad smrtí ženy. Kapuletovým a Montekovi dojde, že jejich nepřátelství způsobilo smrt jejich milovaných dětí a usmíří se. Dohodnou se nakonec, že Montek postaví zlatou sochu pro Julii a Kapulet zase na oplátku nechá postavit zlatou sochu pro Romea. Tak až smrtí jejich nejbližších se usmířily dva nesmiřitelně znepřátelené rody.

Detail odstavce: ROZBOR DÍLA ROMEO A JULIE
Zdroj: William Shakespeare
Zveřejněno: 1.12.2016

BOHUMIL HRABAL

Pábitelé

Rozbor díla:

Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.

Místo a doba děje:

Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky

Znaky:

Autor je pasivní pozorovatel nebo účastník děje.

Jazyk:

Obecná čeština, slang, vulgarismy, zjemnělé lyrické prvky, osobitost, barevnost.

Hlavní myšlenka:

Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.

Obsah:

První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.

Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pana notáře přátelé, manželé Schleischerovi, a vypráví mu o dle jejich soudu nudném vesnickém životě; přitom ale srší tak neuvěřitelnými historkami, až se z toho mladá sekretářka musí červenat. V závěru se notář opravdu setká se smrtí, ještě aby ne, vždyť se na to chystá už od samého začátku. Ne však se svou vlastní – na procházce nalezne trafikanta ve smrtelné křeči a poněkud komickým a bizarním způsobem mu pomáhá ven z maličké trafiky a přivolává mu pomoc.

Kratičká povídka Pohřeb vypráví o dvou přátelích, z nichž jeden je vášnivý sázkař a věří na znamení, na osudová čísla přicházející mu do cesty. Za štěstí považuje dokonce i havárii dvou vozů, při níž si ale umaže smuteční šat a na pohřeb svého strýce dorazí žlutý jako kanárek. V závěru se navíc dopustí faux pas, když na pohřbu nadšeně jásá, že si vsadí na jachting.

Bambini di Praga 1947 je nejdelší povídkou celého souboru. Pojednává o skupině pojišťovacích podvodníků. Zde snad nejvýrazněji vystupuje Hrabalovská poetičnost, uplatňující se zejména v popisu noci – významným motivem je tu měsíc a jeho světlo, omítající stěny domů, zrcadlící se na hladině řeky a podobně. Také zrcadlení jako takové se objevuje na mnoha místech sbírky, implikovaný autor je stále zaujat zejména odrazem člověka a jeho postavy ve vodní hladině, kde je vzhůru nohama, jako obrázek na kartách.

Pábitelé vyprávějí příběh muže přijíždějícího do vesnice, celé bílé kvůli jemnému cementovému prášku. Setkává se zde se svým kamarádem, amatérským malířem, vynikajícím hlavně uměním zacházet s výraznými, až neuvěřitelnými barvami, které „by mu impresionisté mohli závidět“. To působí poněkud paradoxně vzhledem k tomu, že místní krajina je celá bílá, šedá, pokrytá umrtvujícím povlakem cementového prášku. Umělec ale vidí ve světě mnohem více, než kolik je běžným smrtelníkům na první pohled ukázáno. Zvláštně působí také jeho otec, otrlý chlapík s neuvěřitelným darem přežít cokoliv. A to doslova. Ať už jde o padání ze střechy hlavou rovnou na beton, nebo zabodnutí srpu přímo do lebky.

V Automatu svět jsme svědkem toho, jak snadno člověk dokáže zapomenout na své trápení, když se o něj má s kým podělit a kvůli komu ho na moment odložit. Mladý muž byl zasnouben s dívkou zvyklou žít v lepších poměrech. Byli ale velice chudí, dívka si navíc nerozuměla s budoucí tchyní a rozhodla se, že tím nejlepším, co teď mohou mladí snoubenci udělat, je spolu se zabít. Mladík ale odmítá, a tak se dívka jednoho dne po několika předchozích pokusech o sebevraždu sebere a zmizí. Mladík jde zapít žal do automatu, kde zrovna leží schovaná za zástěnkou mrtvola neznámé slečny – ta se v automatu oběsila. V patře, kde je restaurace, se koná velká veselá svatba; svatebčané vyběhnou ven do deště, tam ale dojde k potyčce mezi ženichem a příslušníkem SNB a ženicha zavřou. Stejní policisté přijdou do automatu vyšetřovat smrt dívky. Mladík nakonec odchází s nevěstou ven do deště; v závěru je naznačeno, že ti dva spolu pokračovali v jakémsi románku.

Chcete vidět zlatou Prahu? je příběh majitele pohřebního ústavu pana Bamby, hromotluckého básníka pana Kytky a toho, jak člověk pro dobrou věc a v dobrém úmyslu dokáže z nevědomosti a nešikovnosti ublížit lidem okolo sebe.

Iontoforéza se odehrává v nemocnici, kam pan Felix dochází na léčebnou kúru pomocí metody iontoforézy.

Dáma s kaméliemi vypráví o mladé dívce, ve které tryská život a bezstarostné štěstí, touha něco zažít a vidět svět, onen věk neznající povinnost a jedovatost stáří – tu zastupují dvě staré pavlačové drbny. Její matka je udřená domovnice, přece se ale radující z krásy a veselého života své dcery. Dívčin otec je však už zlomený, životem utrápený a smířený s tím, že už nestojí za to ho ani navštěvovat. Sedí v temném pokoji a oknem se dívá naproti přes ulici, kde oknem pozoruje své kamarády hrající biliard. Teskní po své mladické vitálnosti a síle.

V Diamantovém očku jede mladá šestnáctiletá dívka vlakem do Prahy, kde si má nechat operovat oči a konečně si poprvé ve svém životě prohlédnout svět – od narození je totiž slepá. V kupé rozpráví s ostatními cestujícími, třemi muži, a vypráví si, kdo měl (či stále má) jakého tatínka. Dívka nad nimi nad všemi jásá, jak jsou vzácní a slavní. Ačkoliv by z přítomných měla mít největší důvod k hořkosti a smutku, je z nich nejveselejší a nejrozvernější.

Mladý pomocník instalatéra se setká s cikánkou v poslední povídce nazvané Romance. Nejprve se s ní chce jen vyspat, během noci ho ale cikánka částečně umluví, částečně mu otevře oči a oni se domluví na společném zbytku života, na sňatku a dětech a tak dále. Mladíka přitom vůbec nezajímá, co na to matka, cítí, že teprve s cikánkou začne opravdu žít.

Detail odstavce: Pábitelé
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

WILLIAM SHAKESPEARE

ROZBOR SHAKESPEAROVA DÍLA HAMLET

Mezi Shakespearovy nejznámější divadelní hry patří zcela nepochybně příběh o dánském princi Hamletovi. Tato tragédie byla vydána někdy v letech 1599 – 1602. Hlavním motivem této hry je pomsta. Příběh je psán v promluvách, které jsou místy velmi dlouhé. Jedná se hlavně o Hamletovy filozofické monology, v nichž převážně řeší otázky života. Jeho promluvy jsou často plné vtipu, ironie a někdy i dvojsmyslů. V knize se také objevuje velká řada rčení, přísloví i bohatých přirovnání. Hlavními postavami jsou tedy Hamlet, jeho strýc Claudius, Hamletova matka Gertruda, nejvyšší komoří Polonius a jeho děti Ofelie a Laertas. Svůj význam v příběhu mají i Hamletovi přátelé Horacio a Rosencrantz a Guildenstern.

Tragédie Hamlet, princ dánský se skládá z pěti jednání. Hamletův příběh začíná před branami královského hradu Elsinor, kde se střídá stráž důstojníků. S jedním z nich také přichází Hamletův přítel Horacio. Chce se sám přesvědčit, že se u hradu objevuje duch podobný zemřelému králi. Moc tomu ale nevěří, svůj názor změní, až když ducha spatří. Přestože má strach, rozhodne se ducha oslovit, ten mu ale neodpoví a se zakokrháním kohouta zmizí. Horacio se rozhodne, že o tom poví Hamletovi. Příběh pak pokračuje na hradě, kde se král Klaudius dovídá o pokusu norského prince Fortinbase napadnout dánské království, rozhodne se o tom informovat Fortinbasova strýce, který je králem. Norska. Král se také dovídá, že se hodlá do Francie vrátit syn komořího Laertes. Hamlet se na vládu svého strýce dívá velmi skepticky a ironicky. Nejvíce nesouhlasí s tím, že si ho jeho matka vzala dva měsíce po smrti jeho otce. Považuje to za zradu a je si jistý, že se Klaudius nemůže v ničem jeho otci vyrovnat. I přesto matku poslechne, když ho prosí, aby s nimi zůstal v Dánsku a nestudoval dál již. Právě ve chvíli, kdy se trápí matčinou zradou na otci, tak přichází Horacio a vypráví mu o přízraku, který je podobný bývalému králi oblečenému ve zbroji. Hamlet chce přízrak spatřit a vydá se s Horaciem k branám hradu. Cestou ho zpovídá, jak duch vypadá. Hamlet se obává, že přítomnost otcova ducha ve zbroji věští něco špatného.

Mezitím v domě komořího Polonia se Laertes loučí se svou sestrou Ofélií a varuje ji před Hamletem, bojí se, aby se do něj Ofélie nezamilovala a nevzdala se mu. Varuje ji, že to s ní Hamlet jistě nemyslí vážně. Mezitím přichází Polonius a také se loučí s Laertem, dává mu mnoho rad, jak se má ve Francii chovat. Radí mu například, aby si nechával pro sebe, co si myslí, také že má jednat s rozmyslem a vážit si pravých přátel. Zároveň ho ale varuje před unáhlenými přátelstvími a zbytečnými rvačkami. Zároveň pokud je ale nutné bojovat, tak se má chovat tak, aby se ho nepřátelé báli. Radí mu, aby naslouchal, co mu lidé říkají, ale příliš to nekomentoval, také aby lidi sám neodsuzoval. Měl by se také dobře oblékat, zároveň by to ale nemělo být příliš výstřední. Neměl by si také peníze půjčovat, ale ani by neměl půjčovat někomu jinému. Po těchto cenných radách Laertas odchází a odplouvá do Francie.

Polonius po jeho odchodu vyzvídal u Ofélie, co jí Laertas říkal. Sám ale s Laertem souhlasí, také se bojí, že by jí mohl Hamlet zneužít. Poradí jí, aby s Hamletem raději nezůstávala o samotě a příliš se s ním nevybavovala.

Hamlet zatím večer čeká s Horaciem a důstojníkem Marcellem na hradbách. Duch se opět zjeví, a když přijde blíž, je znát, že chce mluvit s Hamletem o samotě. Přátelé ho od toho ale odrazují, bojí se, aby se mu něco nestalo. Hamlet i přes jejich varování jde za duchem, který na něj opravdu promluví. Je to duch jeho otce, který ještě musí nějakou dobu pobýt na zemi. Duch prozradí Hamletovi, jak zemřel. Hamlet se dovídá, že jeho otce zabil Klaudius. Když otec spal, tak se k němu připlížil a nalil mu jed do ucha, což ho zabilo. Hamletova otce velmi trápilo, že ho žena, kterou tak miloval, tak rychle zradila. Duch zmizí a Hamlet je pevně rozhodnutý svého otce pomstít. Přichází za ním Horacio a Marcellus a Hamlet je donutí přísahat na meč, že nic z noci neprozradí nikomu.

Další část příběhu se odehrává s určitým časovým odstupem. Polonius mluví se svým sluhou Reynaldem, kterého posílá do Francie, aby zjistil, jak si tam Laertus vede, má k tomu využít určité lsti. Má se seznámit s lidmi, kteří Laerta znají a předstírat, že ví o Laertovi něco špatného, pokud se k němu přidají s negativními zkušenostmi, tak by pak Polonius Laerta z Francie odvolal. Když sluha odejde, tak přichází Ofélie, která otci vypráví, jak se u ní zjevil Hamlet a vypadal velmi rozrušeně. Polonius se obává, že Hamlet zešílel láskou k Ofélii a litoval toho, že mu v lásce příliš nedůvěřoval. Litoval, že donutil Ofélii, aby Hamletovi vracela dárky a dopisy. Mezitím na hradě vítá král Hamletovy bývalé spolužáky Rosenkrantze a Guildensterna, a spolu s královnou je žádá, aby zjistili, co Hamleta tak trápí. Oba muži se snaží králi vlichotit. Když muži odejdou, navštíví krále Polonius a řekne mu, o jeho obavách, že Hamlet zešílel kvůli Ofélii. Král i královna si velmi přejí, aby to tak doopravdy bylo. Královna se ale bojí, že je to kvůli smrti jejího prvního manžela a její rychlé druhé svatbě. Polonius králi navrhl, aby se skryli a vyslechli rozhovor mezi Hamletem a Ofélií. Přichází také posel, který je informuje, že starý norský král zjednal pořádek a mladý Fortinbras potáhne proti Polákům, ne proti Dánům. Hamlet se setkal také s Poloniem a zkoušel na něj své předstírané bláznovství různými dvojsmysly. Polonia nejvíce z rozhovoru zaujalo, že Hamlet často odkazuje k jeho dceři, to ho utvrdilo v jeho přesvědčení o příčinách jeho šílenství. Hamlet se také setkává s bývalými spolužáky a je mu jasné, proč přijeli, nevěří jim příliš.

Oba mu také ale vypráví, že se k hradu blíží divadelní soubor, Hamlet měl vždy divadlo velmi rád, a tak se na ně těší. Divadelníci přijedou a Hamlet se rozhodne, že je nechá zahrát jednu divadelní hru a sám k ní připíše část dalšího děje. Královna je zklamaná, že Rosenkrantz a Guildenstern zatím nezjistili, co Hamleta trápí. Mezitím se král s Poloniem schovají a sledují setkání Ofélie a Hamleta. To ale neprobíhá tak, jak si Polonius představoval. Hamlet nevyzná Ofélii lásku, naopak ji radí, aby šla do kláštera, že tam jí žádné zklamání nehrozí.

Hamlet pak s herci nacvičí hru, na níž se přijdou podívat i král a královna. Předtím Hamlet poradí Horaciovi, aby sledoval u hry krále, sám pak jistě pochopí, co Hamleta trápí. Divadelní hra má jasný obsah. Hlavní postava krále je otrávena jedem do ucha a vrah se pak ožení s královou manželkou. Klaudius nechá hru zastavit a odejde. Po představení se snaží Rosenkrantz a Guildenstern zapůsobit na Hamleta. Samozřejmě bezvýsledně. Královna pak nechá k sobě zavolat Hamleta, chce si s ním podle plánu promluvit. Klaudius se pak setká s Rosenkrantzem a Guildensternem, ti mu velmi pochlebují, začíná rozvíjet teorii o tom, že je potřeba se zbavit bláznivého Hamleta. Polonius se mezitím chystá jít ke královně vyslechnout rozhovor s Hamletem. Netuší ale, že jde na vlastní smrt. Hamlet si totiž všimne, že se někdo schovává za zástěnou, myslí si, že je Klaudius, a tak do zástěny bodne. Tím Polonia zabije. Hamlet si také na návštěvě u matky povídá s duchem otce, kterému se úplně nelíbí, že Hamlet trápí matku. Gertruda ale ducha nevidí. Hamlet se pak pokusí Poloniova těla zbavit.

Král se pak dozví, co Hamlet udělal, a je mu jasné, že se musí Hamleta zbavit, proto ho spolu s Rosenkrantzem a Guildensternem pošle do Anglie. Oba muži ale mají s sebou tajný dopis, v němž je napsáno, že má anglický král nechat Hamleta popravit. Hamlet se cestou poznává s Fortinbrasem. Na lodi si pak přečte dopis, který napsal Klaudius a vytvoří padělek, v němž je napsáno, že mají být popraveni Rosenkrantz s Guildensternem. Sám se pak vrátí do Dánska. Mezitím se ale v Dánsku zblázní Ofélie a nakonec spáchá sebevraždu utopením. Do Dánska se také vrátil Laertes, aby zjistil, co se stalo jeho otci. Protože nechápe, co se stalo a nelíbilo se mu, že pohřeb jeho otce byl podle něj nedostatečný. Povede se mu vést vzpouru, kterou Kordelius ale ukončí, když veškerou vinu svede jen na Hamleta a utěšuje Laerta, že Hamlet bude popraven v Anglii. V tu chvíli se ale dozvědí, že Hamlet se vrátil do Dánska a Laertes chce svou pomstu, s Klaudiem zosnovují plán, jehož důsledkem má být smrt Hamleta. Kordelius vymyslí, že by měl Laertes vyzvat Hamleta na souboj a zabít ho. Na hřbitově, kde dojde k pohřbu Ofélie, se objeví i Hamlet, jehož Oféliina smrt velmi zasáhla. Laertes se na něj vrhne, ale Klaudius ho uklidní. Později je Hamlet vyzván na souboj. Kordelius i Laertes se rozhodnout pojistit si smrt Hamleta. Kordelius nechá naostřit meč Laerta, ten ho ještě otráví. Kordelius také jed vlije do vína, z něhož se měl Hamlet napít. Při souboji Hamlet vyhrává, dvakrát zasáhne Laerta. Kordelius mu neustále nabízí víno, ale on ho odmítá, až se vína napije královna na zdraví Hamleta. Jed ji otráví a ona zemře, před smrtí však pochopí, že byla otrávena. Laertes mezitím poraní Hamleta, dál si ale v souboji muži omylem vymění meče a Hamlet poraní Laerta. Ten ví, že umírá, a tak Hamletovi prozradí lest, do níž ho chtěli chytit. Omluví se mu také za svůj hněv. Umírající Hamlet zabije Klaudia, a tak pomstí smrt svého otce. Horacio chce zemřít spolu s Hamletem, ale Hamlet mu to nedovolí, potřebuje, aby někdo vyprávěl, co se stalo ve skutečnosti. Dánské království také předá Fortinbrasovi. Po smrti Hamleta přijede na hrad Fortinbras, aby dánského krále informoval o svém vítězství nad Poláky. Tam se také dozvídá o smrti královské rodiny a hned uplatňuje svůj nárok na trůn. Fortinbras také v závěru vychvaluje Hamleta a lituje, že si nemohl vyzkoušet být králem.

Detail odstavce: ROZBOR SHAKESPEAROVA DÍLA HAMLET
Zdroj: William Shakespeare
Zveřejněno: 1.12.2016

BOŽENA NĚMCOVÁ (BARBORA NOVOTNÁ)

Rozbor díla Divá Bára

Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné děvče, nebála se nadpřirozených bytostí, nevadilo ji v noci chodit kolem hřbitova, dokonce se naučila plavat i potápět. Dokonce jednou volala čerta, a když se neobjevil, přestala na něj věřit. Nebála se ani hada, pokud to šlo, odehnala ho, pokud to nešlo, tak ho zabila. Dokonce se nebála ani za bouřky, považovala blesky za posly boží, a protože měla ráda boha, tak se nebála jeho posla. Jakub svou dceru velmi miloval, ale kromě něj měla Bára zastání jen u svých kamarádů u Elšky a Jozífka. Oba byli její vrstevníci, ale Jozífek byl velmi malý, a proto si na něj spolužáci často dovolovali. Ona ho chránila, přestože ji jeho rodina (kostelník a jeho žena) neměla ráda, dokonce jí jednou od nich vyhnali, když tam její pes dělal povyk. Bára se rozhodla, že tam již nikdy nevkročí. Zcela rozdílně ji přijímali u Elšky doma, její otec byl farář a spolu s ním Elšku vychovávala jeho sestra panna Pepinka. Oba s Bárou vycházeli velmi dobře, a když viděli, že má Elšku opravdu ráda, tak i jí měli rádi. Bára chodila na faru velmi ráda, líbilo se jí, jak se tam vše lesklo a jak to tam bylo hezké. Bára se o Elšku také ráda starala, ráda jí česala vlasy, velmi obdivovala jejich barvu a hebkost. Když dětem bylo dvanáct, tak šel Jozífek na studie a Elška byla poslána k bohaté tetě do Prahy, aby se naučila způsobům. Bára tak zůstala na vesnici sama jen s tatínkem a psem Lišajem. Uplynuly tři roky, než se Elška opět vrátila domů. Nejprve se její pražská teta díky novému lékaři uzdravila. Lékař jí zcela změnil léčení, donutil jí koupat se každý den ve studené vodě, hodně chodit, jíst a pít. Tento přístup jí opravdu pomohl, a tak panna Pepinka pro Elšku zajela. Elška v Praze vyrostla do krásy, každý na vesnici ji obdivoval a ženy začaly žárlit na Báru, že jí Elška věnuje tolik pozornosti. Nejvíce se zlobila paní kostelníková, která Báru neměla vůbec ráda. Panna Pepinka měla s Elškou velké plány, hodlala jí vdát za správce, který byl velmi bohatý. Měl ale také spoustu špatných vlastností, byl pomstychtivý, strašpytel a zlý. Pro pannu Pepinku byly ale důležité peníze. Elška ale o jejich plánech zpočátku neměla ani tušení. Jednou si takhle spolu Elška s Bárou povídaly o Jozífkovi, Elška se ptala Báry, jestli ho má rada. Měla ho ráda jako kamaráda, jinak ne. Dívky se spolu vydaly na svatého Jana Křtitele házet věneček do vody. Elška dobře věděla, na koho bude myslet, Bára ale nevěděla. Elšky věneček plul dál po řece, zatímco Báry se zaseknul na vrbě. Ta si z toho nic nedělala. Elška tvrdila, že je to znamení, že se Bára vdá zde. Bára na Ešlce poznala, že je zamilovaná, ta jí přiznala, že má ráda toho nového lékaře pražské tety. Že si spolu píší (lékař psal dopisy za tetu). Teta jí navíc slíbila, že udělá vše proto, aby se mohli vzít. Elška doufala, že na ní její milý nezapomene. Bára si jen přála, aby mohla být i pak se svou nejlepší přítelkyní.

Mezitím ale panna Pepinka nezahálela, pan správce k nim chodil neustále na návštěvu, až se najednou začalo povídat, že večer se v zádušním lese zjevuje strašidlo. Správce, který se bál, přestal chodit na návštěvu večer, ale Elšky se nevzdal, přestože ta si ho vzít nechtěla. Bohužel jí ale lékař přestal psát, a ona nevěděla, co se děje, prosila tedy správce, aby počkal, že si svatbu rozmyslí. Správce nadšený nebyl, ale nic jiného mu nezbylo. Mezitím se Elška od Báry dozvěděla, že se jí líbí myslivec, se kterým se jednou setkala na pastvě, kde ji přišel na pomoc, když se do sebe pustily krávy, ona ho ale vyhnala, protože by mu mohly ublížit, také ho viděla, jak z vrby vzal její věneček a schoval si ho. Občas ho potkávala v lese, ale nikdy spolu nemluvili. Bára věděla, že myslivec nepatří mezi nejhezčí muže, ale přesto se jí na něm něco líbilo. Nevěřila ale, že by zrovna on mohl mít zájem o ni.

Jednou se takhle na faře dlouho zdržel a musel se vracet až večer, aby se nebál, šel ho kostelník Vlček doprovodit s pacholkem. Když se vydali na cestu, uviděli strašidlo, kostelník se tak vyděsil, až utekl. Strašidlo správce nadzvedlo a řeklo mu, že se má držet dál od Elšky. Mezitím ale kostelník ve vsi zburcoval půl vsi a všichni se vydali za strašidlem, viděli utíkat bílou postavu a pronásledovali ji až na most, kde strašidlo zmizelo, zůstaly po něm jen dvě bílé plachty a hnědá suknice s červenou lemovkou, poznali tak, že je to Báry. Správce i kostelník velmi nadávali, jen pacholek se smál, že ho vyděsila žena. Paní Pepinka se na Báru velmi zlobila a na chvíli ji usmířila jen představa, že díky Báře možná onemocní paní kostelníková, když ale zjistila, co Bára udělala správci, opravdu se na ni zlobila. Elška se o tom dozvěděla až ráno, lidé mezitím Báru hledali. Jakub, který o tom nevěděl, se ráno vydal do vsi pro dobytek, ale nikdo mu ho nechtěl kvůli Báře dát. Jakub se rozčílil, že Bára neudělala nic špatného, a když se k ní tak chovají, tak on s ní může odejít. Bára mezitím došla za panem farářem a vysvětlovala mu, proč to udělala a jak z mostu zmizela (plaval pod vodou). Pan farář s konšely se dohodly na trestu, Bára měla noc strávit v kostnici na hřbitově, aby poznala, co je to strach. Báře to ale nevadilo. Ostatní ženy ji ale velmi litovaly, přišlo jim to moc přísné. I paní kostelníkové se Báry zželelo. Bára tedy byla v noci zavřená v kostnici a trápila se tím, jak jí lidé opovrhují a že nemá maminku. Plakala a modlila se. Ke kostnici se vydal její otec i se psem. Oba jí tam v noci strážili, aby se nebála. Ráno přicházel ke hřbitovu myslivec a spatřil Jakuba, nechápal, proč tam spí. Jakub mu vypověděl, co lidé Báře udělali, a myslivec se rozzlobil, vypáčil dveře a chtěl Báru vyvést ven. Ta nechtěla, aby si lidé mysleli, že rozsudek nesplnila. Myslivec řekl Báře, že jí má už dlouho rád, že se mu líbí, jak je silná a statečná, a že by si ji chtěl vzít, kdyby ho i ona chtěla. Bára souhlasila. Celá vesnice byla překvapená, mysleli, že Bára zkrotne a ona se místo toho chystala vdávat. Panna Pepinka nepřipustila, aby Bára z vesnice odešla před svatbou. Nakonec i osud Elšky dopadl dobře, od tety přišlo psaní, že veškerý majetek odkáže Elšce jen, když si vezme toho lékaře. Elška se radovala a těšila se i na svou svatbu. Ještě před Bářinou svatbou se s ní všichni smířili, dokonce i paní kostelníkova, dokonce jí předala lístek od Jozífka, ve kterém jí psal, že ji vždy miloval a že jen kvůli ní odmítal být knězem, teď když se vdá, on rád přání rodičů splní. Myslivec si pak odvedl Báru k sobě domů, kde žili spolu s Jakubem a starou myslivcovou. V myslivně Bára viděla, že má myslivec na postelí zavěšený její věneček.

Detail odstavce: Rozbor díla Divá Bára
Zdroj: Božena Němcová (Barbora Novotná)
Zveřejněno: 29.1.2017

HARRY POTTER: JOANNE ROWLINGOVÁ

Obsahy jednotlivých dílů

HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ

Dursleyovi žijící v Zobí ulici v Kvikálkově působili jako normální rodina s rozmazleným malým synkem Dudleym. Před světem se snažili utajit, že jsou příbuzní s Potterovými, které považovali za divné kvůli jejich „úchylce“. Jednoho dne se strýc Vernon vydal jako obvykle do práce. Cestou ale zažíval podivné situace. Měl pocit, že vidí kočku číst mapu, viděl podivně oblečené lidi, kteří se dokonce bavili o nějakých Potterových. Znejistilo ho to, doufal, že nemluví o jejich příbuzných Potterových. Když ve večerních zprávách slyšel o dalších podivných událostech, které se toho dne staly, tak se zeptal své ženy Petunie, jestli nemá nějaké zprávy o své sestře. Paní Dursleyová se na něj utrhla a oba odešli spát. Pan Vernon se před spaním ještě uklidnil, vždyť Potterovi ani jejich syn Harry se jich přece nijak netýkají. V noci před domem Dursleových se objevil profesor Brumbál s profesorkou McGonagallovou, ta se ho vyptávala, jestli vše, co dnes slyšela, je pravda. Brumbál ji potvrzoval, že Potterovi zemřeli v souboji s lordem Voldemortem a útok přežil jen Harry. Voldemort při útoku nejspíš zemřel. Harryho jedinými příbuznými byli Dursleyovi, kteří ale kouzelnický svět nenáviděli. Harry, kterého přivezl Hagrid, bude následujících několik let žít u této mudlovské rodiny.

Příběh pak pokračoval o deset let později. Ten den měl Dudley narozeniny, rozčiloval se, že dostal málo dárků, a tak mu rodiče slíbili další dva. Pak se s ním a jeho kamarádem hodlali vydat do zoologické zahrady, ale paní, která měla hlídat Harryho, si zlomila nohu, takže Harry musel jet s nimi. V autě Harry vyprávěl, že se mu zdálo o létající motorce. Dursleyovi to z nějakého důvodu rozčílilo. Harry v zoologické zahradě soucítil s hadem, kterého všichni otravovali. Překvapeně zjišťoval, že had mu rozumí. Dudley si všimnul, že had je aktivní a od terária odstrčil Harryho, kterého to rozzuřilo, v tom okamžiku zmizelo sklo terária a had se vydal ven, cestou na Dudleyho výhružně zasyčel. Pan Dursley to z nějakého důvodu dával za vinu Harrymu.

O letních prázdninách se pak Harry snažil trávit co nejvíc času mimo dům. Jedno ráno přišel do kuchyně, kde teta Petunie barvila Dudleyho staré oblečení, aby měl Harry stejnokroj do školy. Přišel tam i strýc Vernon a Dudley. Vernon poslal Dudleyho pro poštu, ten tam poslal Harryho. Harry kromě běžné pošty objevil dopis pro něj. Než ho ale stihl přečíst, strýc Vernon mu ho zabavil. Vernona a Petunii vyděsilo, že pisatelé věděli, že Harry spí v přístěnku, a tak mu přenechali jeden z Dudleyho pokojů. I následující dny přicházely do domu dopisy pro Harryho. Strýc Vernon nakonec rozhodl, že někam odjedou. Odjeli do hotelu, ale i tam je dopisy našly. Vydali se na ostrov, na kterém byla chatrč. Harry ležel na podlaze, pozoroval hodiny a sledoval, jak se blíží jeho narozeniny. V tu chvíli někdo zabouchal na dveře.

Za dveřmi stál Hagrid, který měl pro Harryho dort a dopis o přijetí na Školu čar a kouzel v Bradavicích. Harry se dozvěděl, že je čaroděj, stejně jako byli jeho rodiče. Dozvěděl se také, jak jeho rodiče zemřeli. Nakonec odešel s Hagridem, který ale předtím Dudleymu pro jeho nenažranost vyčaroval prasečí ocásek. Hagrid pak Harryho prosil, aby o jeho kouzlení nikomu neříkal.

Hagrid se s Harrym vydal do Londýna do Příčné ulice, kde se prodávalo kouzelnické zboží. Harry tam s podivem zjišťoval, že je v kouzelnickém světě slavný. Dozvěděl se, i proč tomu tak je. Kdo byl ten zlý čaroděj, který mu zabil rodiče. V Příčné ulici navštívili banku, kde Harry vybral nějaké peníze a Hagrid vyzvedl z trezoru 713 tajemný malý balíček. Společně s Harrym pak nakoupili potřebné věci do školy. Harry si došel k Ollivanderovi pro hůlku. Získal hůlku, která měla stejné jádro jako hůlka lorda Voldemorta. Harry od Hagrida dostal k narozeninám sovu. Poté se vrátil na zbytek prázdnin k Dursleyovým.

Dursleyovi ho odvezli prvního září do Londýna (jeli s Dudleym do nemocnice, nechat odoperovat prasečí ocásek). Dokonce ho doprovodili na nádraží, ale jen proto, aby se mu vysmáli. Protože měl najít nástupiště 9 a ¾, které samozřejmě nikde nebylo. Harryho tam nechali a ten byl bezradný, až uviděl rodinu, která se bavila o mudlech. Vydal se za ní a viděl, jak dva chlapci (dvojčata) probíhají přepážkou. Paní mu vysvětlila, jak na to. Harry se tak dostal na nástupiště. Harry se pokoušel dostat svůj kufr do vlaku, pomohla mu dvojčata, která se představila jako Fred a George Weasleyovi. Okamžitě je zajímalo, jestli má jizvu ve tvaru blesku. Harry z vlaku pozoroval sourozence Weasleyovi, kteří se vzájemně pošťuchovali. Dvojčata zbytku rodiny sdělila, že viděli Harryho Pottera. Paní Weasleyová ho litovala. Ve vlaku si k němu přisedl nejmladší chlapec ze sourozenců, Ron. Chlapci si spolu povídali. Ron mu představil svoji krysu Prašivku, Harry se zas dozvěděl, že se nesmí vyslovovat Voldemortovo jméno. Harry také zjistil, že je Ron chudý, ke svačině měl jen starý chleba, a tak koupil sladkosti pro oba. Jednou ze sladkostí, které chlapci jedli, byly čokoládové žabky. U nich vždy byla karta se slavnou osobností z kouzelnického světa. Harry měl kartu s Albusem Brumbálem. Chlapci se seznámili s dalším novým studentem Nevillem Longbottomem, který ztratil svoji žábu. Také se seznámili s dívkou Hermionou Grangerovou, před kterou se Ron ztrapnil, když chtěl ukazovat, jak umí čarovat a nepovedlo se mu to. Harry zjistil, že o kouzelnickém světě opravdu nic neví. Setkali se také s chlapcem Draco Malfoyem, který Rona jen urážel. Harry se Rona zastal, a tak získal nepřítele. Po příjezdu do Bradavic, vystoupili z vlaku a nasedli do člunů. Dorazili k hradu.

Ve škole je čekalo rozřazení do jednotlivých kolejí: Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Rozřazení probíhalo pomocí Moudrého klobouku. Nový student si ho nasadil a klobouk rozhodl, do které koleje bude patřit. Když si klobouk nasadil Harry, tak klobouk nevěděl, kam ho zařadit, Harry ho požádal, aby ho nedával do Zmijozelu, Moudrý klobouk ho tak přiřadil k Nebelvíru, kde byl i Ron, Neville a Hermiona. Harry na slavnostní večeři spatřil učitele, který si ho nenávistně měřil. Zjistil, že profesor se jmenuje Severus Snape a učí lektvary.

Harry a jeho spolužáci se seznamovali s novým prostředím, učiteli a předměty. Při hodině lektvarů si na něj ale profesor Snape zasedl. Snape vůbec nezískal oblibu u nebelvírských studentů. Harry, aby si zlepšil náladu, šel s Ronem navštívit Hagrida, tam si v novinách přečetl, že někdo se pokusil vykrást u Gringottových trezor, který Hagrid předtím vyprázdnil.

Harrymu se velmi líbila hodina létání, zjistil, že má na létání talent. Na rozdíl od Nevilla, který z koštěte i spadnul a zlomil si zápěstí. U toho mu z kapsy vypadl Pamatováček, kterého mu vzal Draco a chtěl ho zanést někam na střechu. Harry to ale nechtěl dovolit, a tak ho pronásledoval. Podařilo se mu Pamatováčka chytit, když ho Draco hodil. Vše to z okna sledovala profesorka McGonagallová, která pro Harryho došla a odvedla ho do školy, kde vyzvedli dalšího studenta, který byl kapitánem nebelvírského famfrpálového mužstva. Harry se stal jejich novým chytačem. Malfoy pak vyzval Harryho na kouzelnický souboj uprostřed noci. Ron a Harry se v noci chystali vydat na souboj a Hermiona je chtěla zastavit, nechtěla, aby kvůli nim jejich kolej ztratila další body. Chlapci ji neposlechli, ale ona se nemohla vrátit na jejich kolej, protože duch, který hlídal jejich vchod do místnosti, odešel. Musela jít s chlapci, zjistili, že Draco neměl v plánu přijít na souboj, naopak tam poslal školníka, aby je tam nachytal a potrestal je. Povedlo se jim utéct a schovat se v jedné místnosti. V místnosti ale nebyli sami, byl tam obrovský trojhlavý pes, který stál na padacích dveřích.

Harry získal od profesorky McGonagallové úžasné koště Nimbus 2000 a začal trénovat. Při hodině kouzelných formulí neustále Hermiona poučovala Rona, který se jí po hodině posmíval. Hermiona to slyšela a brečela na záchodě. Chlapci mezitím byli na slavnosti v předvečer Všech svatých, když do místnosti vběhl profesor Quirrell s tím, že utekl trol. Všichni se evakuovali z hlavní síně do ložnic. Harry a Ron se ale vydali hledat Hermionu. Cestou potkali trola, kterého omylem zamknuli na dívčích záchodech, kde byla Hermiona. Nakonec se jim ale povedlo trola přemoct, což učitelé, kteří je našli, nedokázali pochopit. Hermiona to celé vzala na sebe, a tak se z nich stali přátelé.

Harryho čekal první famfrpálový zápas proti Zmijozelu. Byl velmi nervózní. Harryho koště ho ale zničehonic přestalo poslouchat a snažilo se ho shodit. Hermiona viděla, že profesor Snape si mumlá nějaké kouzlo, a domnívala se, že to on ovládá koště Harryho. Proto mu zapálila plášť. Harry znovu ovládnul své koště a vydal se za Zlatonkou, kterou se mu podařilo chytit, tak že ji spolknul. Společně se pak vydali za Hagridem s tím, že Snape chtěl odstranit Harryho a nejspíš se pokouší ukrást to, co hlídá trojhlavý pes. Hagrid jim tvrdil, že to není možné, že Snape to hlídá a že do toho mluvit může jen Nikolas Flamel. Přátelé začali zjišťovat, kdo je to Nikolas Flamel.

Blížily se Vánoce a Harry na svátky zůstával v Bradavicích. Dostal za úkol pátrat v knihovně po Nicolasi Flamelovi. Ron na svátky zůstal ve škole také. Harry byl velmi překvapený, když dostal na Vánoce nějaké dárky. Kromě Dursleyových (padesát pencí), dostal dárek od Hagrida i od paní Weasleyové a Hermiony. Dostal také jeden dárek, u něhož nebyl napsaný dárce. Dárek obsahoval neviditelný plášť. Harry ho využil, aby se dostal do zakázané části knihovny. Tam ale potkal školníka Filche a profesora Snapea. Schoval se v místnosti, kde bylo jen obrovské zrcadlo. Když se do něj Harry podíval, viděl sebe a své rodiče. Harry se tam vydal i s Ronem, ten ale v zrcadle viděl sebe, jak drží famfrpálový pohár a je prefekt. Harry tam chodil každý den, jednou tam potkal Brumbála, který mu vysvětlil, že v zrcadle viděl to, co si nejvíc člověk přeje. Zrcadlo již pak nikdy v té místnosti nebylo.

Harry nakonec zjistil, kdo je to Flamel díky čokoládovým žabkám. Zjistil, že je to jediný kouzelník, který vytvořil kámen mudrců. Přátelé se domnívali, že ho Snape chce ukrást. Harryho čekal další famfrpálový zápas, kterému měl soudcovat Snape. Harry v tomto zápase získal zlatonku extrémně rychle. Harry po zápase sledoval Snapea, který se sešel s Quirrellem, z jejich rozhovoru usoudil, že Snape potřebuje od Quirrella pomoct a Quirrell je příliš slabý, než aby mu mohl čelit.

Jednou přátelé v knihovně potkali Hagrida, což bylo dost nezvyklé. Navštívili pak Hagrida v jeho domě, kde zjistili, že má dračí vejce, které se brzy vyhlídne. Sledoval je ale i Malfoy. Večer se vydali za Hagridem, aby byli u toho, až se bude drak Norbert líhnout. Byli ale chyceni venku i s Malfoyem, který je udal. Čekal je školní trest a Hagrid se navíc musí Norberta vzdát.

Školní trest spočíval v tom, že měli s Hagridem jít do lesa a hledat zraněného jednorožce. V lese se rozdělili. Harry šel s Malfoyem, když procházeli lesem, viděli podivného tvora, jak pije krev jednorožce. Malfoy utekl a tvor se blížil k Harrymu. Harryho zachránil ale kentaur. Kentaur ho odvezl k Hagridovi a varoval ho před blížícím se nebezpečím. Na pokoji Harry našel neviditelný plášť, který předtím ztratil.

Harrymu se blížily závěrečné zkoušky. Nevěděl ani, jak je zvládl udělat. Soustředil se jen na bolest v jizvě a na to, co může udělat, aby kámen mudrců zachránil. Najednou mu došla podivná shoda náhod. Hagrid si nejvíc přál draka a najednou se objevil někdo, kdo měl náhodou dračí vejce u sebe. Harry, Ron a Hermiona zjistili, že ten podivný cizinec se vyptával i na Chloupka (tříhlavý pes) a Hagrid mu prozradil, jak se takový pes dá uklidnit (hudba). Kamarádi se rozhodli, že v noci projdou kolem Chloupka. Vydali se do zakázané chodby pod neviditelným pláštěm. Tam ale zjistili, že Chloupka někdo uspal. Harry seskočil padacími dveřmi první a ostatní skočili zatím. Dopadli na nějaké rostliny – Ďáblovo osidlo. To již obtočilo chlapce, Hermiona se z toho dostala a musela rozdělat světlo, aby rostlinu přemohla. To se jí po chvilce zmatku povedlo. Vydali se dál, dostali se do místnosti, kde bylo koště a létající klíče. Museli chytit klíč, který patřil ke dveřím. Harrymu se to podařilo. V další místnosti byly velké šachy, aby mohli jít dál, museli vyhrát. Ronovi se to povedlo i za cenu sebeobětování – skončil v bezvědomí. V další místnosti bylo několik lahví s různými lektvary. Jejich úkolem bylo přijít na to, který je pustí dál. Hermiona vypila lektvar, který ji vrátil zpátky a Harry šel dál sám. Dostal se až do poslední místnosti, tam ale nebyl Snape ale profesor Quirell. Najednou to nebyl nervózní ustrašený učitel. Harry se od něj dozvěděl, že se Harryho pokoušel zabít on, ne Snape. Naopak Snape se ho snažil chránit. Harry zjistil, že Quirrell neví, jak získat kámen. Donutil Harryho, aby se podíval do zrcadla. Harry v něm viděl, jak má kámen a dává si ho do kapsy. Kámen se opravdu ocitl v jeho kapse. Snažil se Quirrellovi lhát, že o kameni neví. Uslyšel ale jiný hlas, který říkal, že lže. Quirrell si sundal turban a Harry uviděl, že má vzadu na hlavě jiný obličej – Lorda Voldemorta, pustil si ho do srdce i mysli a pil kvůli němu krev jednorožce. Voldemort věděl, že má Harry kámen v kapse. Quirrell se ho pokusil získat, ale když se Harryho dotknul, tak se spálil. Harry se k němu schválně přimknul. Upadnul do bezvědomí a probral se na ošetřovně ve společnosti Brumbála. Brumbál přiznal, že kámen radši zničil. Řekl mu proč, se Quirrell nemohl Harryho dotknout.

Harry byl nakonec z ošetřovny propuštěn. Šel na oslavu ke konci roku, Nebelvíři ale byli velmi smutní, protože nevyhráli pohár. Brumbál ale ještě přiřadil několik bodů. Ronovi za šachovou partii, Hermioně za chladnou logiku, Harrymu za pevné nervy a odvahu a Nevillovi za odvahu postavit se přátelům. Nebelvíři vyhráli školní pohár.

Přátelé se vydali na prázdniny. Harry se na ně těšil, protože věděl, že Dursleovi neví, že on nesmí používat kouzla.

Detail odstavce: Obsahy jednotlivých dílů
Zdroj: Harry Potter: Joanne Rowlingová
Zveřejněno: 26.7.2016

BOŽENA NĚMCOVÁ (BARBORA NOVOTNÁ)

Rozbor díla Babička

Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.

Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.

Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.

Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.

O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.

Příběh začíná přestěhováním babičky k její dceři Terezii Proškové. Babička do té doby žila v malé pohorské vesnici u slezských hranic, protože chtěla ale pomoci své dceři, která se i s rodinou stěhovala z Vídně do Čech, přestěhovala se k nim. Její vnoučata z ní byla hned od začátku unesená, babička si je získala i dárky, které jim přivezla. Babička se na začátku necítila v domě Proškových dobře, přišlo jí, že si žijí příliš pansky, na což ona nebyla zvyklá. Paní Tereza jí ale předala úkoly hospodyně a babička byla spokojená. Díky ní děti zjistily, jak se peče chleba, i jak se vyrábí sirky. Děti babičku velmi obdivovaly, líbila se jim také malovaná truhla, kterou si přivezla, i stříbrný tolar, který nosila na řetízku. Babička si tohoto tolaru velmi vážila, protože jej dostala od císaře Josefa.

Babička si za čas na život u Proškových zvykla a vypěstovala si určité návyky, v létě například vstávala ve čtyři hodiny, pak vstala, pomodlila se, oblékla se a předla, dokud nebyl čas, aby se postarala o zvířata a probudila děti. Mnoho času trávila s dětmi, kterým vyprávěla různé příhody, chodila s nimi na procházky, při nichž občas potkali Viktorku, o které se vědělo, že je bláznivá a s nikým nemluví, žije v jeskyni a v noci sedává u splavu a zpívá. I přes její podivné chování, ji děti měly rády a moc si přály jí pomoc, chtěly, aby Viktorka začala žít s nimi. Viktorce ale již nebylo pomoci. Babičku velmi zajímalo, co se Viktorce stalo, že se zbláznila.

Kromě Viktorky se babička a Proškovi také často setkávali s panem myslivcem a panem mlynářem, kteří často chodili kolem jejich domu. Oba se pak vždy zastavili na kus řeči. Kolem také chodíval panský hlídač, kterého ale děti neměly rády, protože věděly, že není dobrý člověk a že krade. Jednou za rok je také navštívil kupec Vlach, který jim vždy vyprávěl různé příhody, a paní Prošková od něj nakupovala. Někdy se také zastavil myslivec Beyer z Krkonoš, tomu se nejvíce líbil malý Jeník, věřil, že z něj bude dobrý myslivec, až vyroste. Babička ráda s každým prohodila pár vlídných slov, neměla ale příliš ráda paní správcovou, a tak při její návštěvě obvykle raději odešla z domu. Paní správcová se totiž nad babičkou velmi povyšovala a opovrhovala jejími zvyky.

Babička každou neděli ráno chodila do kostela, na cestu se vždy hezky oblékla, což se hlavně dětem líbilo. Vždy na ni čekaly, když se z kostela vracela. Společně se pak odpoledne vydávaly k mlynářovým, kde si děti hrály s jejich dcerou, ale také s dětmi Kudrnovými. Kudrnovi byli velmi chudí a lidé se jich dost často štítili, protože jedli i veverky a kočky. Babičce ale nevadilo, že si její vnoučata s nimi hrají. Při jedné návštěvě ve mlýně vyprávěla babička, jak dostala tolar od císaře pána.

Tenkrát byla ještě velmi mladá a vydala se s kmotrou prodávat vlněné houně, cestou ale potkaly pána, který se kochal krajinou pomocí dalekohledu. Dali se spolu do řeči, pánovi se líbilo, jak se babička i kmotra vyjadřují o císaři a jeho matce, a proto dal babičce na památku tolar a koupil od nich houni. Obě se tak dozvěděli, že to on je císař. V neděli večer pak obvykle zašla babička do hospody. Měla velmi ráda dceru hospodských Kristlu, která byla velmi hezká, a chlapci se za ní jen otáčeli.

Na návštěvu chodila babička s vnoučaty také do myslivny. Při jedné takové cestě se zastavily u trosek rýznburského hradu, kde se posadily a vyprávěly si příběhy o statečném ovčákovi, i o hluchoněmé holčičce, která zázrakem začala slyšet a mluvit. V tom ale spatřily kněžnu, jak se k nim blíží na koni. Kněžna je mile pozdravila a babička jí nabídla jahody, které natrhaly, kněžna jahodu ale odmítla, když jí babička vyprávěla o tom, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, některé si ale vzít ovoce nesmí, protože jejich matky ovoce jedí místo nich. Kněžna ale jahody přijala jako dárek pro Hortensii a pozvala babičku s vnoučaty na její zámek. Po jejím odjezdu se děti začaly těšit, až se podívají do zámku, a pokračovaly v cestě do myslivny, kde jim myslivec vyprávěl, co se stalo Viktorce, že se zbláznila.

Viktorka pocházela ze sedlácké rodiny. Bývala nejkrásnější a nejpracovitější dívkou v okolí, žádný z mládenců ji ale nezaujal natolik, aby si ho chtěla vzít. Až jednou k jejich vesnici přitáhli myslivci. Jeden z nich, s černýma očima, jí začal všude pronásledovat, Viktorka nevěděla, co si o tom má myslet, chránila se před ním i škapulířem a chystala se raději rychle se provdat. Jednou se ale vydala na louku, a tam si poranila nohu, myslivec jí tam našel, ošetřil ji a vyznal jí lásku. Viktorka se do něj zamilovala, a když myslivci odtáhli pryč, šla za ním. Asi za rok se vrátila, byla těhotná a bláznivá. Nevrátila se domů, žila v lese, a když porodila, tak dítě hodila do splavu, od té doby tam večer sedávala a zpívala ukolébavku. Do rodného dvora se vrátila jen dvakrát, poprvé když se vdávala její sestra za muže, kterého si měla vzít Viktorka, rozhodila tam květiny a po druhé, když umíral její otec, tak se s ním přišla rozloučit.

Druhý den se vnoučata s babičkou vydaly na zámek za kněžnou. Babičku překvapilo, jak se tam lidé chovali namyšleně. Kněžna je mile přijala. Dětem i babičce se líbila také kněžnina schovanka Hortensie, která je obdarovala růží, a pak děti provedla po zámku. Mezitím babička kněžně vyprávěla, jak přišla o manžela v pruské válce, a jak se z Pruska vydala sama se třemi dětmi domů k jejím rodičům, jak byli rádi, že ji vidí, přestože jejího manžela Jiřího litovali. Také jí vyprávěla o dětech, o synovi, který pracoval jako tkadlec, a dcerách Tereze a Dorotě. Kněžna pak pozvala babičku i děti na snídani. Hortensie poslal po vnoučatech nějaké peníze pro Kudrnovy děti. Kněžna na radu babičky pak z Kudrny udělala poklasného, aby vždy měla jeho rodina co jíst. Kněžna si babičku oblíbila a slíbila jí, že ji vždy ráda vyslechne.

S Hortensií se babička a děti setkaly nedlouho poté, když se vydala na projížďku. Chvíli si s nimi povídala, vyprávěla jim i o životě v Itálii. Hortensii i kněžnu pak viděly druhý den při oslavách Božího těla, kdy se obě zúčastnily mše v kostele. Babička se pak s dětmi chystala po průvodu jet domů. Jela s nimi i Kristla s Mílou, který se Kristle velmi líbil.

Ve svatojánský předvečer se celá rodina Proškových chystala na svátek pana Proška. Babička odcházela spát jako poslední a spatřila Kristlu, jak běží se svatojánským věnečkem. Babička vzpomínala, jak byla mladá a chovala se úplně stejně jako Kristla. Druhý den se na Starém bělidle slavil Janův svátek. Přišli popřát i mlynář, myslivec a Kristla, která jim také vyprávěla, jak Míla a jeho kamarádi potrestali Taliána, který ji pronásledoval. Když ho Míla nachytal, jak se k ní snaží večer dostat, tak ho s přáteli chytili, namazali kolomazí a přivázali k bidlu, s nímž musel dojít na zámek. Kristla se teď bála jeho pomsty. K Proškovým přijela také kněžna s Hortenzií. Ostatní návštěvníky překvapilo, jak se babička chovala k paní kněžně. Kněžna si s nimi hezky povídala a dozvěděla se také o Taliánovi, rozhodla se, že se o to postará.

V době pouti se vydala babička s Barunkou, Mančinkou a Kristlou na pouť. Došli až do Svatoňovic, kde spali u svých známých. Druhý den se vydali do kostela a pak kupovali pro sebe a své známé poutí. Babička pomohla své známé, která neměla dost peněz, aby si koupila klokočový růženec, po kterém toužila. Kristla si na pouti koupila obroučku s hořícími srdci a Míla si koupil obroučku s dvěma složenýma rukama. Vyměnili si je. Kristla mu dala své srdce a on jí ruku. Cestou zpět se chlapci zastavili na jednom místě a začali opravovat hrob s devíti kříži. Dívky se pak dozvěděli příběh o dvou snoubencích, kteří tragicky zemřeli, když jejich lásce nepřál mužův sok a muže zabil. Dívka se pak zabila. Cestou slyšely dvě varianty toho příběhu, věděly, že nikdy nezjistí, jak to bylo doopravdy. Když se vrátili domů, čekali tam na ně jejich rodiny a oni se rozešli do svých domovů.

Podzim začal smutně, protože paní kněžna s Hortenzií odjely zpět do Vídně, a tam se s nimi musel vydat i pan Prošek. Celá krajina se začala měnit, stromy opadaly, a tak i Viktorku bylo zdálky vidět, když scházela z vrchu. Babička si s dětmi i nadále ráda povídala. Jednou si povídaly o pověsti, která říkala, že bude v zemi zle, až se socha Sibyly na mramorovém koni propadne do země. Barunka se o svou zemi bála, ale babička ji utěšovala, že se bát nemusí, lidé svoji zemi budou bránit. Na Starém bělidle se často vzpomínalo na pana Proška, kněžnu i Hortensii. O svátku Všech svatých si ale babička i děti zavzpomínaly i na další lidi, za něž zapálily svíčku. Po Dušičkách začaly přástvy, které se konaly i na Starém bělidle, scházely se tu ženy, společně předly a vyprávěly sobě i dětem různé příběhy, pohádky, ale řešily i vánoční zvyky a různé recepty. Děti milovaly babiččina vyprávění a snažily se jí přesvědčit, aby jim začala vyprávět dřív, než ostatní přijdou. Babička to ale nikdy neudělala. Na Vánoce přijeli na návštěvu k Proškovým i babiččin syn a synovec. Babička byla šťastná, že je vidí. I děti se s ním rády potkaly, velmi se jim líbil, protože prý připomínal dědečka. Na Štědrý den babička podělila dobytek i drůbež, taká se část večeře hodila do potoka a zahrabala se v sadu. U Proškových praktikovaly různé vánoční zvyky, například se sléval vosk, pouštěly se ořechové skořápky, třáslo se bezem a krájelo se jablíčko. Na Štěpána čekala chlapce koleda, na Tři krále pak zase přišel pan učitel, aby napsal tři krále na dveře. Pak přišly hody, zabíjačky a různé oslavy, například oslava na počest svaté Doroty. Na masopust se paní Prošková s dětmi vydala do města, kde děti viděly průvod v maskách. Pak začaly přípravy na Velikonoce. Babička dětem vyprávěla o Kristovi a důležitosti Velikonoc. Na Smrtnou neděli děti vynášely smrt, na Květnou pak dívky trhaly kočičky, na Velký pátek se babička s Barunkou společně modlily a šly k božímu hrobu. Na Bílou sobotu se uklízelo a peklo. Na Boží hod babička nechala v chrámu vysvětit jídlo. V pondělí přišla klasická koleda.

S přicházejícím jarem začalo také přibývat v řece vody. Mlynář to sledoval se znepokojením, protože věděl, že může přijít povodeň. I babička se na ní začala připravovat. Nechala věci odnést do vyššího patra, drůbež přestěhovala na stráň a paní Proškovou a děti poslala k myslivcovým. Sama s Voršou v domě zůstala, aby ho hlídala. Přišel k ní i Míla, aby tam byl, kdyby byl nějaký problém. Další den bylo celé údolí zatopené vodou, naštěstí to jejich stavení ustálo. Začala se blížit doba, kdy se jim měl vrátit tatínek z Vídně. Nejprve ale děti začala čekat škola. Děti vždy své zážitky vyprávěly babičce, mamince se příliš nesvěřovaly, protože věděly, že by je za některé lumpárny nepochválila. Babička také zjistila, že se Míla trápí, protože to začalo vypadat, že bude muset na 14 let na vojnu. Správcova dcera mu totiž neodpustila, že kvůli němu musel odjet Talián, na kterého si myslela, také rychtářovic dcera se na něj zlobila, protože si ho chtěla vzít, ale on jí odmítl.

Děti pak zjistily, že se jim tatínek ještě nějakou dobu nevrátí, protože Hortenzie onemocněla, a tak museli zůstat ve Vídni. Proškovi také zasáhla Kristlina starost o Mílu, věděla, že Míla nemá dost peněz, aby se z vojny vyplatil. Babička se jí proto snažila utěšit, a vyprávěla jí, jak se ona dala dohromady s jejím Jiřím. Že i on měl narukovat, když jí chránil před chtivostí důstojníka, že ale utekl do Kladska, kde se pod vlivem alkoholu nechal zapsat do pruské armády, že za ním přijela, vzala si ho a zůstala tam s ním. Kristlu příběh ale příliš neutěšil, protože za ní přišel Míla a oznámil jí, že musí narukovat. Kristla věděla, že jí otec bude nutit, aby si vzala někoho jiného. Oba milenci byli nešťastní.

K těmto smutným událostem ale přibyla i jedna veselá. K Proškovým na návštěvu přišel i pan Beyer se synem Orlem. Orel se dětem velmi líbil. Pan Beyer už se zase těšil, až si jednou bude moci odvézt Jana k sobě do myslivny. Přišel k nim na návštěvu také pan myslivec a pana Beyera překvapilo, když zjistil, že Viktorka stále žije. Muži vyprávěli různé příhody, které zažili. Pan Beyer vyprávěl třeba o lidské nespravedlnosti. Jeden vrah zabil svého přítele, ale protože měl hezkou tvář, tak ho lidé litovali. Druhý muž zabil ženu, která ho velmi trápila, ale protože byl ošklivý, tak s ním lidé zacházeli zle. On byl jediný, kdo se k němu zachoval soucitně, protože pocházeli ze stejného kraje. Vrah jen litoval, že se k němu nikdo nechoval, tak jako pan Beyer, pak by nezabil. Při návratu pana Beyera a Orla domů jim daly děti věci na památku. Adélka dala Orlovi na památku růži, kterou dostala od Hortenzie (Orel svou růži pak opatroval a jednou se pro Adélku vrátil a vzal si ji). Mezitím byl Míla odveden, Kristla byla nešťastná, ale babička jim dodala naději, že se snad neloučí na dlouho, ani jeden tomu nerozuměl, ale doufali, že babička ví, co říká.

Před žněmi se konečně na zámek vrátila kněžna s Hortenzií, která byla sice již zdravá, ale vypadala velmi nešťastně. Za to na Starém bělidle teď bylo veselo, děti byly nadšené, že mají tatínka zpět. I babička byla ráda, pana Proška jen překvapilo, jak se babička najednou zajímá, jak kněžna tráví volný čas. Také babičce přinesl dopis od dcery, ve kterém ji píše, že se bude vdávat a jak to bude možné, že za babičkou oba přijedou. Jednou odjeli Proškovi do města a zůstala jen babička, aby hlídala dům. Na návštěvu ale zrovna přišla Hortenzie, babička poznala, co Hortenzii trápí. Také ji velmi překvapilo, že ji Hortenzie chtěla namalovat, ale souhlasila s tím pod podmínkou, že obrázek dostane rodina po její smrti. Kněžna, která vyzvedávala Hortenzii, ji pozvala na zámek, aby ji Hortenzie mohla namalovat. Babička byla ráda, konečně tak dostala příležitost s kněžnou pohovořit o tom, co ji trápilo. Druhý den přišla obrovská bouřka, při které blesk zasáhl do hrušně, která byla nad domem. Nikomu se u Proškových ale naštěstí nic nestalo a babička se proto vydala do zámku, kde kněžně prozradila, že je Hortenzie nešťastně zamilovaná. Kněžna chtěla jen její dobro, a proto se rozhodla, že dovolí Hortenzii, aby si vzala svého učitele kreslení. Když se spokojená babička vrátila domů, tak se dozvěděla, že blesk zabil Viktorku, která stála pod stromem, našel jí myslivec a připravil jí k pohřbu. Děti o zemřelé Viktorce pak vyprávěly při další návštěvě zámku i Hortenzii, která slíbila, že ji jim i myslivcovým namaluje. Hortenzie byla na první pohled mnohem šťastnější než minule a byla za to velmi vděčná babičce. Na oslavě žní Kristla jako nejkrásnější dívka měla tu čest předat věnec paní kněžně, to také udělala, kněžna se jí ptala, proč nemá žádného tanečníka a jestli jí může někoho obstarat. V tom se objevil Míla v  selském oblečení. Kněžna ho vyplatila. Kristla byla velmi šťastná. Oba milenci děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Také jim šla babička na svatbě za starosvatou.

Babička si na Staré bělidlo zvykla a zamilovala si ho, stejně jako lidi, kteří žili v jeho okolí. S láskou sledovala, jak jí vnoučata rostou. Bohužel ne vše, co se dělo, bylo šťastné. Velmi litovala Hortenzii, která zemřela, ale zanechala po sobě syna, kterého vychovávala kněžna. Smrt babičky byla klidná a rychlá. Pohřebního průvodu se zúčastnilo mnoho lidí i z okolí, kněžna tento průvod sledovala z okna a pronesla u toho památnou větu: „Šťastná to žena!“

Detail odstavce: Rozbor díla Babička
Zdroj: Božena Němcová (Barbora Novotná)
Zveřejněno: 29.1.2017