Informace od učitelek češtiny
 |
MENU
SLOVNÍ DRUHY
DIKTÁTY
BÁSNIČKY
HÁDANKY
Dopis je jedním ze základních slohových útvarů, s nímž se člověk setkává již v dětství, a proto ho řada lidí nepovažuje za příliš složitý útvar, ale je třeba si uvědomit, že existují různé druhy dopisů. Tento slohový útvar se dělí na dvě hlavní skupiny, a to dopisy osobní a dopisy úřední, případně obchodní.
Zdroj: Otevřený dopis
V diskuzi OTEVŘENÝ DOPIS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Rumacajs.
otevřený dopis který je pro mě si nepřečtu.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: diskuze Otevřený dopis
Otevřený dopis slouží pisateli k vyjádření nesouhlasu s nějakým nařízením, nebo rozhodnutím. Pisatel otevřený dopis využívá k tomu, aby upozornil příslušné organizace, nebo státní orgány na to, že jejich rozhodnutí má, anebo bude mít negativní dopad na společnost. Otevřený dopis tedy obsahuje popis negativního dopadu tohoto rozhodnutí a zároveň žádost o to, aby rozhodnutí bylo pozměněno. Otevřené dopisy se obvykle zveřejňují (například na internetu), a proto je třeba, aby tento dopis nejen splňoval všechny náležitosti, ale aby měl správnou formu a jazyk. Přestože obsahem otevřeného dopisu je obvykle kritika, je třeba se vyjadřovat slušně a pokud možno zdvořile.
Zdroj: Otevřený dopis
V diskuzi OTEVŘENÝ DOPIS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. JUDr. Miroslav Kratochvíla,.
Prosím o sdělení, zda byste mohli uveřejnit můj otevřený dopis ministru spravedlnosti,
dvě stránky. Na Vaše požádání předložím potřebné důkazy i Vám a to osobně nebo scanem. Děkuji za spolupráci Kratochvíla.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Luboš Simon.
Vážený pane Kratochvílo, vše co chcete uveřejnit nám můžete zaslat na adresu redakce@netconsulting.cz. Text otevřeného dopisu bude převeden do formátu HTML. Soubory odeslané společně s dopisem budou zveřejněny u dopisu jako soubory ke stažení. V textu otevřeného dopisu budou naší redakcí umístěny reklamy.
Zdroj: diskuze Otevřený dopis
Druhou formou dopisů je úřední dopis. Ten má na rozdíl od osobního dopisu jasně stanovená pravidla, jak má být psán a co má obsahovat. Je důležité si nejprve stanovit obsah dopisu a uspořádat si myšlenky. Pisatel by také měl vědět, čeho chce svým dopisem docílit, například na co chce upozornit. Úřední dopisy by měly být stručné a jasně strukturované. Úřední dopis by měl obsahovat jen ty informace, které jsou pro adresáta nezbytné. Pisatel by měl také využívat jen spisovný jazyk. Úřední dopisy už dnes bývají psány hlavně na počítačích.
Do úředních dopisů spadají otevřené dopisy, žádosti i stížnosti.
Zdroj: Otevřený dopis
V naší poradně s názvem CVICENI NA VZORY DEN VZOR se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milda.
Slovo den se skloňuje podle vzoru stroj.
1.pád kdo co - stroj den
2.pád koho čeho - stroje dne
3.pád komu čemu - stroji dni
4.pád koho co - stroj den
5.pád - stroji dni
6.pád o kom o čem - o dni o stroji
7.pád s kým s čím - se strojem se dnem
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Pavlína.
A jak je to, prosím, v množném čísle - přeci nemohu říct dni - stroje, o dnech - o strojích?
Zdroj: diskuze Cviceni na vzory den vzor
Mít smuteční projev je velmi náročné, ještě těžší to je v případě, že se jedná o proslov k úmrtí velmi blízké osoby, jako jsou rodiče a sourozenci, děti. Následující dva vzory jsou jen ukázkami, jak je možné sepsat smuteční řeč pro pohřeb rodičů.
Zdroj: Vzory smutečního projevu
V naší poradně s názvem CVICENI NA VZORY DEN VZOR se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milda.
Slovo den se skloňuje podle vzoru stroj.
1.pád kdo co - stroj den
2.pád koho čeho - stroje dne
3.pád komu čemu - stroji dni
4.pád koho co - stroj den
5.pád - stroji dni
6.pád o kom o čem - o dni o stroji
7.pád s kým s čím - se strojem se dnem
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Černá.
Moc děkuji za rychlou reakci Černá
Zdroj: diskuze Cviceni na vzory den vzor
Rozsah otevřeného dopisu není nikde přesně daný, někteří odesílatelé zvládnou své myšlenky vyjádřit stručně, někteří se raději rozepíší. Základem je, aby ani u rozsáhlejšího textu odesílatel neztratil nit a udržel myšlenku. Naše ukázky slouží jen jako příklady, jak je možné psát vlastní obsah textu u otevřeného dopisu, a proto jsou údaje v dopisech zcela smyšlené stejně jako všechny argumenty v nich uvedené.
Jak může vypadat otevřený dopis KSČM, přednesl herec Matonoha při svém vystoupení "Na stojáka". Zde je vidět video, jak vše přednáší: otevřený dopis Matonoha.
Zdroj: Otevřený dopis
V naší poradně s názvem CVICENI NA VZORY DEN VZOR se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Cerna.
Jaký vzor má prosím slovo den?
Dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo den se skloňuje podle vzoru stroj.
1.pád kdo co - stroj den
2.pád koho čeho - stroje dne
3.pád komu čemu - stroji dni
4.pád koho co - stroj den
5.pád - stroji dni
6.pád o kom o čem - o dni o stroji
7.pád s kým s čím - se strojem se dnem
Zdroj: diskuze Cviceni na vzory den vzor
V diskuzi ZEDNICKÉ PRÁCE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martin.
Dobrý den potřeboval bych email na pana babiše,chci mu napsat soukromý email děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zdeňka.
Dobrý den,potřebují email na Pana Babiše. Potřebuji napsat dopis.Předem moc děkují.
Zdroj: diskuze Andrej babiš kontakt e mail
V dalších dílech následuje několik ukázek možných popisů a charakteristik osob.
V diskuzi JEJÍ - CHYBÍ RODY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dobby.
U zájmena "její" chybí odlišné varianty pro vzory - "její" se skloňuje odlišně u jednotného čísla pro mužský životný, mužský neživotný a ženský rod.
viz tabulka z wikislovníku - heslo "její".
Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: diskuze Její - chybí rody
Dopis osobní je vlastně určitou písemnou zprávou, která může mít jakoukoliv libovolnou grafickou formu. V tomto případě totiž forma zcela závisí na volbě pisatele. Osobní dopis může být velmi stručný, ale stejně tak i rozsáhlý, může být psán jednoduchou formou, ale klidně i ve vzletných vyjádřeních, nebo dokonce i v šifrách. Dneska už se dopisy píší často na počítači, ale i přesto se stále doporučuje osobní dopisy psát vlastní rukou. Přestože osobní dopis může mít různou formu a obsah, jsou určité části, které by měl každý dopis obsahovat. Patří sem: datum a místo sepsání dopisu, oslovení adresáta, vlastní obsah dopisu, zdvořilý závěr a podpis.
Každá část má svůj význam. Díky části datum a místo se dá třeba zjistit, jestli dopis nebyl doručen se značným zpožděním, a že jeho obsah již není tedy aktuální. Datum a místo sepsání může být umístěno ve vrchní ale i ve spodní části dopisu, vždy záleží na pisateli.
Oslovení obvykle vyjadřuje vztah pisatele k adresátovi, případně jeho city vůči němu. V osobních dopisech se obvykle objevuje v oslovení výraz: „milý a milá“.
Vlastní obsah dopisu je jistě logický bod, v něm pisatel sděluje adresátovi důvod svého psaní. Měl by být dělen do odstavců. Počet odstavců pak závisí na počtu informací, které jsou v dopisu obsaženy. Samozřejmě nejsou odstavce v osobním dopisu nutné, ale slouží k určité přehlednosti a struktuře. Vlastní obsah osobního dopisu může být různý. Dopis může obsahovat nějaké informace, případně oznámení o různých životních událostech, zároveň může obsahovat i různé otázky, na které je třeba nutné brzy odpovědět, dopis může být jen jakousi zprávou o tom, jak se pisatel má. Řada dopisů obsahuje také třeba kritiku (adresáta, případně někoho jiného), nebo úvahy. Po přečtení této části by si měl být hlavně adresát jistý, že ví, co mu chtěl pisatel říct. A proto je důležité, aby si nejprve pisatel uspořádal myšlenky a neskákal pak z jednoho tématu do druhého.
Zdvořilý závěr u osobního dopisu obvykle obsahuje nějaké přání, například: „Měj se hezky a brzy mi odepiš.“, nebo „Věřím, že Tě můj dopis potěšil.“, případně „Těším se na odpověď od Tebe a pozdravuj rodinu.“. Závěry mohou být tedy různé a opět vychází z osobních vztahů pisatele a adresáta a i z předcházejícího sdělení. Samozřejmě pokud má osobní dopis negativní obsah, tak je jasné, že závěr takového dopisu nebude příliš zdvořilý.
Poslední důležitou částí dopisu je podpis. Často se stává, že třeba malé děti na podpis ve svých dopisech zapomínají, protože předpokládají, že je jasné, kdo mamince píše z tábora. Přestože maminka ví, že jí dopis poslal syn, je třeba ho upozornit, že by se vždy měl na závěr podepsat. Mohou se pak vyskytnout situace, kdy to nebude již tak zřejmé a adresát by pak třeba musel přemýšlet, kdo ho to vlastně zval, aby přijel na prázdniny. Případně by pisatel nedostal odpověď na nějaké otázky, které adresátovi v dopise pokládal. Tomu se dá právě vyhnout tím, že se vždy pisatel podepíše.
Zdroj: Otevřený dopis
I otevřený dopis má jasně danou strukturu. Protože je otevřený dopis dopisem úředním, je u něj jasně stanovená forma a části, které musí tento dopis bezpodmínečně obsahovat. U úředních dopisů je také jasně stanovené, kde se tyto části musí konkrétně v dopisu nacházet.
Jednotlivé body struktury otevřeného dopisu:
Otevřený dopis je vhodné psát písmem Times New Roman velikosti 12. A pro přehlednost je vhodné využít i širší řádkování (například 1,5 řádku).
Zdroj: Otevřený dopis
V diskuzi OTEVŘENÝ DOPIS MINISTRU SORAVEDLNOSTI O SOUDCÍCH, KTEŘÍ NEZNAJÍ ZÁKONY, ALE SOUDÍ. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav Kratochvíla.
V článku je uvedeno, že otevřené dopisy se zveřejňují. Můžete mi poradit postup.jak to
docílím? Kam se obrátit? Děkuji Kratochvíla.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vojtech gažik.
važeny pane prosim vas jsem od roku 2000 rentier a dneska mi zastavili rentu že jsem byl u doktora požadat o odkodneni protože semi zhorsil zravotni stav mam vazoneurozu na tym zaklade mi zastavili rentu tak sem sel na duchodove požadat o duchod reklimi že nemam na duchod narok mam odracovane 28roku než mito zakazali doktori a jeste mi po 22roku rekli že mam dluh na pojisteni jeto vubec možne nikdo mi nic nerekl po celu dobu jsem byl evidovan na urade prace jako rentier reklimi na duchodovem aji pojistovna kooperativa že tomam chronicke a že us nato nemam narok papir od doktora jsem jim dal a rekli že nemam narok nechali me bez penez nevim jak zaplatim nejem a uver u banky dali mi plno papiru že at si požadam o podporu a žemi to daji za 3mesicu 3400kc jeto vubec možne tose deje v ostrave nevim co bude dal tosi mužu dat provas celi život jsem pracoval a tak jsem dopadl pomožtemi prosim dekuji
Zdroj: diskuze Otevřený dopis ministru soravedlnosti o soudcích, kteří neznají zákony, ale soudí.
Alena Nová
Severní ulice 78
České Budějovice
370 06
Antonín Černý
Starosta města
Městský úřad
U Viaduktu11
České Budějovice
370 06
České Budějovice, 1. září 2016
Otevřený dopis starostovi města České Budějovice
Vážený pane starosto,
jako občanka našeho města cítím povinnost Vás znovu upozornit na problém, který naše město již několik let sužuje. A protože se situace stává pomalu a jistě nesnesitelnou, a Vy ani Vaši spolupracovníci z městského úřadu jste tento problém na žádném zasedání zastupitelstva města neotevřeli, zvolila jsem tuto formu otevřeného dopisu.
Před pár lety jsem se do Českých Budějovic přestěhovala s rodinou za prací a s domněním, že život zde bude pro děti lepší. Mé děti byly nadšené hlavně z okolí města, kde se nachází malý rybníček a lesík. Rády zde trávily svůj volný čas a já je do přírody pouštěla s vědomím, že jim tam žádné nebezpečí nehrozí. Situace se ale začala měnit, když lidé z města i z okolí začali toto místo využívat jako shromaždiště různého, a mnohdy i nebezpečného odpadu. Z idylického místa se najednou stalo něco, co hyzdí ráz zdejší přírody.
Od začátku, co mě děti na tuto začínající skládku upozornily, jsem se na ni snažila upozornit vedení města i Policii České republiky. Umístění několika cedulí se zakazujícími nápisy nevedlo k ničemu a situace se bohužel nevyřešila. Naopak. Z drobného smetiště odpadu se stala obrovská černá skládka, která nejenže je ostudou našeho města, ale i ohrožuje bezpečnost a zdraví zdejších občanů.
Nepatřím k těm obyvatelům města, kterým se černá skládka nelíbí, ale mají pocit, že se situace nedá řešit. Vždy jsem byla a jsem zastáncem prevence. Věřím, že kdyby vedení města neváhalo rozmístit po městě více kontejnerů na různé odpady, lidé by neměli důvod jezdit se svým odpadem až za město a využili by kontejnerů ve městě. Černá skládka by se tak nadále nerozrůstala a bylo by jednodušší ji i zlikvidovat. Samozřejmě chápu, že likvidace skládky si vyžádá od města nemalé finanční prostředky, ale jsem si jistá, že to za to stojí. Vždyť likvidace skládky přinese nejen čistší vzduch a zničení krysí populace, která se ze skládky začíná přesidlovat blíže k městu, ale vyvolá v lidech opět chuť jít na procházku do zdejšího okolí a v neposlední řadě ukáže obyvatelům města České Budějovice, že se konečně našlo vedení města, kterému není lhostejná zdejší krajina a ani zdejší obyvatelé.
Věřím, že problém černé skládky v okolí našeho města zařadíte jako bod na další jednání místního zastupitelstva a že uděláte vše proto, aby na Vás Vaši voliči mohli být hrdí.
S pozdravem
Alena Novotná
Adam Novák
Nová ulice 123
Pelhřimov
393 01
Václav Černý
Zastupitel města
Městský úřad
Dlouhá ulice 45
Pelhřimov
393 01
Pelhřimov, 15. května 2016
Otevřený dopis zastupiteli města o neplnění jeho povinností
Vážený pane zastupiteli,
mám slušné vychování, a proto jsem pro Vás použil oslovení „vážený“, přestože vážit jsem si Vás přestal již krátce po Vašem zvolení do zastupitelstva. Jsem si vědom toho, že po každých volbách je řada lidí z politiků, kteří se dostali do vedení města, zklamaná, obzvlášť pokud je nevolili. Vy jste ale můj hlas při minulých volbách získal, přestože s mou volbou má rodina nesouhlasila. Tvrdili mi, že se do politiky nehodíte, protože Vám ve skutečnosti na městě nezáleží. Neposlouchal jsem je a teď jen lituji svého rozhodnutí, protože pak bych se před nimi za Vás a za svou volbu nemusel stydět.
Před volbami jste občanům našeho města sliboval, že budete dělat vše pro jejich blaho a pro zlepšení života v našem městě. Sliboval jste nejen podporu pro děti a mládež, ale i pro seniory v našem městě. Zavázal jste se, ale i že uděláte vše proto, aby se zde vybudovalo větší sportovní vyžití pro všechny občany města. Řada lidí Vám stejně jako já uvěřila a zvolila si Vás jako zastupitele našeho města. A teď čtyři roky po volbách se Vás musím ptát, co se stalo s Vašimi předvolebními sliby.
Že Vaše sliby byly jen planým mluvením, se ukázalo již v okamžiku, kdy Zastupitelstvo města Pelhřimov hlasovalo o vybudování krásného a rozsáhlého městského parku. Vy, který jste měl vybudování takovéhoto místa ve svém předvolebním plánu, jste byl jedním ze zastupitelů, kteří hlasovali proti. Dal jste přednost vybudování dalšího nákupního centra před místem klidu a oddechu pro všechny občany města. V tu chvíli jste nám jasně ukázal, že Vaše předvolební sliby pro Vás nic neznamenají. Dokázal jste to i v okamžiku, kdy jste se raději účastnil nedůležitého setkání s ředitelem jedné místní firmy místo toho, abyste šel podpořit naše seniory při jejich akci pro děti. Takže Vaše slibovaná podpora dětí a seniorů byla také lež. Další zradou Vaší předvolební rétoriky bylo, když jste jako jediný zastupitel odmítl přiznání finanční podpory pro naše žákovské fotbalisty. Tím jste se stal velkým zklamáním svých voličů, ale stále jste si mohl udržet jejich úctu, kdybyste se projevil jako dobrý městský zastupitel. I v tomto jste ale zklamal.
Jak se během minulých měsíců ukázalo, nejenže jste zpočátku v zastupitelstvu hlasoval v rozporu s Vašimi předvolebními sliby, ale vy jste nakonec na zasedání města přestal chodit úplně. Vaše nepřesvědčivá zdůvodnění absence na zasedání nenechávají ostatní zastupitele ani občany města na pochybách o tom, že Vám na blahu města zas až tak nezáleží a minulé volby jste využil jen k tomu, abyste zviditelnil svou osobu a Vaši rodinnou firmu. Bohužel neplníte ani jiné své zastupitelské povinnosti. Na městském úřadě nejste nikdy v pracovní době k zastižení, na dopisy a emaily občanů také nereagujete. Osobních setkání s občany města se již také neúčastníte s výjimkou setkání se členy rybářského svazu, kde jste se prezentoval spíše jako hulvát a opilec, který je schopen jen urážet jiné zastupitele a vyvolávat rvačky. V tu chvíli jste jistě přišel i o poslední úctu u Vašich voličů, kteří jen se smutkem a vztekem přežili zbytek volebního období.
Za vrchol Vaší drzosti a arogance ale považuji to, že i přes Vaši neschopnost vykonávat úřad zastupitele města, jste se rozhodl kandidovat i v dalších městských volbách. Vaše kandidatura je navíc provázena stejnými sliby, jaké byly i před čtyřmi roky, a které jste se ani nepokusil splnit. A co víc, Vaše prohlášení v místních novinách, že se domníváte, že jste své voliče jistě po minulých volbách nezklamal, už považuji opravdu za zvrácené.
Upřímně věřím, že pochopíte, že žádný pelhřimovský občan se zdravým rozumem by Vám už nikdy nedal svůj hlas, a proto se nakonec rozhodnete za svou stranu nekandidovat a nedělat sobě ani straně nadále ostudu. Snad najdete uplatnění v jiném oboru, protože česká politika je už takhle na špatné úrovni a nepotřebuje, aby ji člověk jako Vy tahal ještě více ke dnu.
S pozdravem
Adam Novák
Váš bývalý volič
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Život každého z nás provází velké množství ztrát. Člověk během svého žití ztrácí řadu předmětů i iluzí, stejně tak jeho existenci na tomto světě provází i těžší ztráty, jako jsou ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad ztrátou jedné nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování. Ztráta této obětavé ženy Barbory Strakové je těžká nejen pro nás, její milovanou rodinu, ale i pro Vás, její přátelé, známé i kolegy. Její náhlý skon zasadil těžkou ránu do našich životů a my se z ní společně musíme vzpamatovat. Nesmíme truchlit, má maminka by si to nepřála, nechtěla by vidět smutek ve tváři nikoho z nás, vždyť i za svého života se nám v těžkých chvílích snažila vyloudit alespoň malý úsměv na tváři. Říkávala, že i malý úsměv je vstupní branou na cestu radosti. A i její poslední okamžiky na tomto světě byly plné přání, abychom po této cestě společně kráčeli s milou vzpomínkou na ni, na ženu, která do posledního okamžiku nemyslela na sebe, ale jen a pouze na své blízké. Její ztráta nás bolí, ale radujeme se z toho, že jsme dostali šanci těšit se z maminčiny přítomnosti a z její lásky, kterou šířila mezi své blízké po celý svůj život. Dovolte mi, abych se s Vámi jménem naší zarmoucené rodiny podělila o to, kým pro nás má maminka Barbora Straková byla.
Má milovaná maminka se v létě roku 1970 narodila na severu Čech mladému hajnému a jeho ženě. Stala se jejich nejstarší dcerou, která jim v průběhu let pomáhala vychovávat další tři děti, samé chlapce. Prostředí, v němž vyrůstala, ji velmi ovlivnilo, stejně jako otec, který jí učil vše, co znal a co tolik miloval. Už jako malé dítě se naučila rozpoznat hlasy ptáků a podle stop lehce poznala, které zvířátko se prohánělo lesními houštinami. Vždy otci pomáhala starat se o řadu lesních zvířátek, která kvůli svým nemocem skončila u domu hajného. Stejně tak ho každý víkend doprovázela na jeho lesních toulkách a návštěvách blízkých i dalekých krmelců, u kterých společně pozorovali krmící se zvěř. Jejich společné chvíle v lesích pro ni byly vším, naučila se les a jeho obyvatele velmi milovat, i proto v ní ticho v temných lesích nikdy nevzbuzovalo strach jako v mnohých z nás, ale vždy jen krásné vzpomínky, pocit domova a blízkosti milovaného otce. I jeho vlivem se rozhodla pro studium veteriny, přestože jí řada lidí odrazovala a místo těžkého studia jí doporučovala usadit se a starat se o děti. Přestože studium bylo velmi náročné, maminka se nevzdávala a usilovně bojovala. Má maminka se ale ve svých cílech nenechala zviklat a dosáhla splnění svého dětského snu. Stala se z ní zvířecí lékařka zaměřená na lesní zvěř. Stala se tak jasným důkazem toho, že i dětská přání se mohou plnit. Po ukončení svého studia si našla práci zde v šumavských lesích, kde se stala velmi vyhledávanou veterinářkou. Všichni oceňovali její profesionalitu stejně jako milý a laskavý přístup k zvířatům i lidem. Přestože byla v zaměstnání šťastná, něco jí chybělo. Ta pravá láska, a tak jí její nejlepší kamarádka Jiřinka seznámila s milým učitelem, který se stal láskou jejího života. Nebylo tedy divu, že se svatbou na nic nečekali, a když jsme se jim narodili my, dva synové a dcera, bylo její štěstí úplné. Měla vše, co si kdy přála, krásnou práci, milujícího manžela, tři roztomilé děti, s nimiž se mohla těšit z jejich úspěchů a stejně tak je utěšovat v případě životních zklamání. Naše maminka nás velmi milovala, přestože ve své práci trávila mnoho času, vždy si našla chvíli, aby s námi probrala naše bolístky, radila nám při našich trápení a povzbuzovala nás k plnění našich snů. Nikdy nás nerozmazlovala, protože sama věděla, že jen cílevědomou prací dosáhneme toho, co si přejeme. Jen díky ní se z nás stal doktor na chirurgii, profesor na univerzitě a úspěšná podnikatelka. To naše maminka nás motivovala a vždy nám říkala, že nic není nemožné. Stačí jen chtít. Osud si s mou milovanou maminkou i těžce pohrával, chvíle štěstí vystřídaly smutné okamžiky, plné ztráty. Náhle ji opustil její milovaný otec, záhy i matka a chvíli po nich ji po těžké nemoci opustil také milovaný manžel. Má maminka pro své milované truchlila, ale naučila se jít dál a nás vedla k tomu samému. Vzpomínky na ně si uchovala a předávala je dál svým dětem a vnoučeti. Po ztrátě rodičů i manžela se o to víc upnula na nás děti, byla si vědoma toho, jak může být život krátký a přála si, abychom ho prožili na plno a podporovala nás v tom. Stála při synu Alešovi, i když se rozhodl, že odejde pracovat do Velké Británie, stejně tak podporovala mě, když jsem se rozhodla, že budu vychovávat dítě sama. Nikdy naše rozhodnutí nekritizovala, vždy vyslechla, poradila a pomohla. Stejně jako pro nás byla milující matkou, pro mého malého syna se stala milující babičkou, která ho učila hrát na piano, četla mu večer pohádky, společně poznávali krásu místních lesů, předala mu svou lásku k přírodě a ke všemu živému. To samé si přála naučit i další vnoučata, ale nebylo jí to dopřáno. Náhle nám jí tragická nehoda vyrvala z naší náruče. Ale ne z našich srdcí. V nich zůstane navždy. Nikdy nezapomenu na ty krásné chvíle, kdy mi v noci před spaním rozčesávala vlasy a vyprávěla pohádky o krásných princeznách a statečných mládencích, nezapomenu ani na moment, kdy jsem dokončila školu a v maminčiných očích jsem zahlédla nekonečnou pýchu, navždy ve mně zůstanou ty krásné vzpomínky, na okamžiky kdy nás s bratry brala do lesů a dělila se s námi o lesní tajemství, navždy mi v srdci bude znít její milý hlas, zvonivý smích, stejně jako mě po zbytek života bude hřát vzpomínka na její laskavý dotyk, který dokázal každého zbavit řady bolestí. Má maminka bude žít navždy ve mně, v mých bratrech, v mém synovi, ale i ve vás, v lidech, kteří pro ni tolik znamenali. Stejně tak bude ale žít i v šumavských lesích, které nám nikdy nedovolí zapomenout na ženu, která pro ně tolik vykonala.
Zdroj: Vzory smutečního projevu
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Smutek, zoufalství, beznaděj a velké množství slz, to je to, co v tuto smutnou chvíli vidím před sebou, a také to, co cítím ve svém zlomeném srdci. Bolest, která je v této síni a hlavně v našich srdcích přítomná vychází z těžké životní ztráty každého z nás. Dnešním dnem nás opustil milovaný manžel, otec, dědeček, strýc, přítel i kolega Emil Novotný. Jeho odchod z tohoto světa byl dlouhý a velmi bolestivý, i přesto můj otec snášel statečně vše, co si pro něj paní smrt nachystala. Bojoval s ní, nevzdával se a nic jí nedal zadarmo. Do svého posledního okamžiku na tomto světě se snažil, abychom na něj mohli být právem pyšní. Bojoval proti své zákeřné nemoci pro nás, nejen proto, aby mohl být s námi, ale hlavně proto, aby nám byl vzorem, ukázal nám, že se nikdy nemáme vzdávat, ani když dopředu víme, že vyhrát nemůžeme. Můj otec se stal pro mě a mé blízké stal ideálem nejen toho, jak by člověk měl prožít svůj život, ale i toho, jak by si měl svůj život chránit. Dovolte mi, abych vás teď i já trochu jeho životem inspiroval.
Můj tatínek se narodil před jednašedesáti lety do lékařské rodiny. Na své dětství prožité v Rožnově pod Radhoštem vždy velmi rád vzpomínal, na jeho prohánění s kamarády po místních lesích, plavení se po řekách, i rajtování koní na rozlehlých loukách. Od malička patřil k těm lidem, kteří se cítí nejlépe obklopení náručí přírody, i proto většinu dní svého dětství raději venku, než uzavřen s knihou doma. Právě jeho láska k přírodě byla příčinou konfliktu s jeho rodiči, kteří si velmi přáli, aby se i jejich syn mohl pyšnit vysokoškolským diplomem a aby kráčel v jejich stopách. Můj otec ale netoužil jít po cestičce, kterou mu jeho drazí rodiče vyšlapali, raději si zvolil vlastní cestu, plnou životních výmolů, odboček i zajížděk. Navzdory přání rodičů se stal lesníkem. Práce, která se mohla zdát jeho rodičům podružná, získala v jeho rukou nové rozměry. Můj otec dělal vše, aby ji plnil co nejlépe. A protože se nikdy nebál těžké dřiny a přál si aspoň trochu usmířit své milované rodiče, současně při zaměstnání vystudoval i vysokou školu zaměřenou na lesní inženýrství. Jen díky jeho píli, neochoty vzdát se, i když byl během svého studia vystaven mnoho nelehkým situacím, se mu podařilo dokázat svým rodičům, že se o svou budoucnost dokáže postarat sám. Pýcha rodičů mu byla cenným zadostiučiněním. Můj tatínek byl zpočátku velmi šťasten, měl milující rodiče, dobré zaměstnání, krásné místo k žití. Při pohledu na šťastné ženaté přátele radující se ze svých potomků, cítil, že jim závidí. Sám si velmi přál najít lásku, která by ho provázela zbytkem života. Jeho pocit osamění zesílil, když mu zemřela i jeho drahá maminka. Ztráta jednoho z rodičů ho velmi zasáhla, přál si načas se uchýlit do ústraní, a proto se přestěhoval do malé vesničky Milošovice. Místo samoty zde našel to, co dlouho hledal, svou lásku. Má maminka Magdalena se do něj zamilovala na první pohled, chvíli jí trvalo, než dobyla jeho srdce, ale nikdy vynaložené námahy nelitovala, protože tatínek jí to po zbytek svého života vracel svou láskou i přátelstvím. Přestože se někdy hádali a dny jejich společného života nebyly vždy zrovna slunečné, milovali se a nedokázali si představit život jeden bez druhého. Pocity štěstí z narození dvou synů jim kalil jen smutek nad ztrátou otce. Má a bratrova výchova se stala pro tatínka vším, bylo mu jedno, co budeme studovat, důležité pro něj jen bylo, aby se z nás stali slušní mladí muži, kteří jsou v životě velmi šťastní. A tento cíl se mu splnil, i proto s námi mohl prožívat naše studijní úspěchy, radovat se spolu s námi s přijetí na prestižní zahraniční univerzity, těšit se ze setkání s našimi životními partnerkami, šťastně očekávat narození našich dětí, jeho milovaných vnoučat. Prožíval s námi vše, co správný rodič prožívá, radoval se s námi stejnou měrou, s jakou nás utěšoval ve chvílích zlých. Stál při nás vždy, když jsme ho potřebovali a nikdy ve své lásce k nám, našim dětem a ke své ženě nepolevil. Stejně jak vychovával nás s bratrem, podílel se stejnou měrou i na výchově svých milovaných vnoučat, které učil nejen lásce k přírodě, zvířatům, rodné zemi a rodině, především ale lásce k životu. To můj otec naučil mě, mého bratra a naše děti, že úsměv mnohokrát zmůže více než křik, že rozum vítězí nad lidskou hloupostí, že i zvířata mají duši a milují bez podmínek. To otec nás naučil, že vše, co člověka v životě potká, má nějaký vyšší důvod. Naučil nás, že rodina je nadevše. I zprávu o své nemoci bral jako zkoušku, v níž musí naše rodina obstát, ne jako jednotlivec, ale jako celek. Věřil, že jeho úkolem při této těžké zkoušce není přežít, ale poučit nás o důležitosti rodiny a síle lidské vůle. Můj otec byl rád, že jeho poslední chvíle na tomto světě strávil v kruhu rodiny, která chápala důležitost rodinné sounáležitosti a lásky. Tatínek celé rodině vštípil svou vážnou nemocí i poslední ponaučení, že smrtí to nekončí, pokud na zemi zůstává někdo, kdo vás miluje.
Německý filozof Immanuel Kant kdysi pronesl: „Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“ Můj otec se příchodu své smrti nikdy nebál, i když věděl, že je již blízko a vztahuje po něm své ruce. Nebál se, protože věděl, že i když nás opustí, tak s námi navždy zůstane. Zůstane v každém v nás, bude žít v našich vzpomínkách na společné chvíle, navždy ho uvidíme při pohledu do očí našich dětí a vnoučat, při vyprávění rodinných anekdot uslyšíme jeho zvučný, bodrý smích, ve smutných chvílích našich životů ucítíme jeho laskavý dotyk a tichý hlas, který nám vlévá novou naději do žil. Můj otec Emil Novotný sice opustil tento svět, ale dokud my nedopustíme, aby vzpomínka na něj zemřela, tak bude žít i nadále. Bude žít na místě, odkud ho ani smrt nedokáže vyrvat. Bude žít v našich srdcích a my si vzpomínky na něj budeme hýčkat, protože můj tatínek si to zaslouží za to, jakým byl a co pro nás všechny udělal. Milujme ho i nadále, radujme se z toho, kým byl, těšme se z přítomnosti lidí, které tak miloval a nikdy na něj nezapomínejme.
Zdroj: Vzory smutečního projevu
Příběh J. K. Rowlingové o mladém kouzelníkovi je známý po celém světě. Harry Potter se stal oblíbeným literárním i filmovým hrdinou. Jeho fanoušky nejsou jen děti, ale řadu příznivců má i mezi dospělými, kteří na jeho příbězích vyrůstali. I pro mě jeho osudy patří k těm příběhům, na něž budu těžko zapomínat. Harry James Potter se narodil dne 31. července roku 1980 v Godrikově dole. Jeho příběh sice začíná smrtí jeho rodičů, ale hlavní události v jeho životě nastanou, až když nastoupí na kouzelnickou školu. Harry je štíhlé, nepříliš vysoké postavy. Jeho tmavé, husté a věčně rozježené vlasy schovávají jizvu ve tvaru blesku, kterou má na čele. Pod nepříliš moderními brýlemi se ukrývají zelené oči, jejichž barvou se velmi podobá své matce.
Harry od dětství vyrůstá v nekouzelnickém prostředí u příbuzných, kteří se mu příliš nevěnují, a proto je prvních jedenáct let velmi osamělý. Nemá se komu svěřit se svými trápeními, a ani jeho problémy nikoho nezajímají. Až ve škole najde přátele, kterým se může svěřovat, s čímž ale může mít někdy problémy. Nakonec svým dvěma nejlepším přátelům zcela důvěřuje, přestože někdy o nich zapochybuje. Když mu například o prvních letních prázdninách nepřichází od Rona a Hermiony žádná pošta, tak se domnívá, že na něj zapomněli. Přátelé jsou pro Harryho velmi důležití, a tak je pro ně ochotný udělat vše, dokonce klidně riskuje i svůj život. Harry je také velmi odvážný a smělý, jen tak se něčeho nezalekne, a i když cítí strach, tak ho dokáže překonat. Neváhá se postavit zlu, když cítí, že je to správné. Jak se ukáže ve třetím díle Harry Potter a vězeň z Azkabanu, nejvíce se právě bojí toho, že bude mít strach. Přestože v některých chvílích působí Harry nesměle, například když se snaží oslovit dívku, která se mu velmi líbí, je zároveň také velmi přátelský. S přáteli, obzvláště s Ronem, se někdy chová jako správný puberťák a je velmi veselý. Oba chlapci třeba neváhají si domácí úkoly na hodinu jasnovidectví vymýšlet. Že má Harry rád humor, je jasné už z toho, že podporuje Ronovy bratry Freda a George v tom, aby si otevřeli obchod s žertovnými předměty. Dokonce jim na to dá peníze. Harry rozhodně není lakomý, v době kdy netušil nic o kouzelnickém světě, žádné peníze neměl a domníval se, že je jenom chudý sirotek. Až později se dovídá, že je vlastně bohatý, ale nijak svých peněz nezneužívá, naopak by se o ně rád rozdělil s Ronovou rodinou, ale ví, že by to nikdy nepřijali. Harry patří k chytrým žákům, i když výrazný vliv má na to jeho kamarádka Hermiona, která ho do dělání úkolů musí téměř někdy nutit. Harry má ale pro některé předměty bezpochyby nadání. Naopak pokud ho něco ve škole nebaví, tak se příliš nesnaží, se v tomto předmětu zlepšit. Harry je ve světě kouzelníků velmi známý proto, že se ho pokusil zabít zlý kouzelník lord Voldemort, Harry ale jeho útok přežil. Právě tahle sláva se Harrymu nelíbí, nepovažuje se za výjimečného a není rád, když ho někdo obdivuje. Pozornost ostatních nese velmi těžce, není totiž vůbec namyšlený. Zároveň si také uvědomuje, jak moc je sláva vrtkavá, v jednu chvíli ho v novinách chválí a v další ho považují za blázna. Harry nemá ale jen samé dobré stránky, stejně jako jeho otec je často namočen v různých průšvizích, a také bývá dost výbušný. Když například zjistí, že on musel celé léto strávit doma sám u Dursleyových, aniž by věděl o tom, co se děje v kouzelnickém světě, rozčílí se a nespravedlivě vynadá Ronovi i Hermioně. Stejně vybuchne i ve chvíli, kdy mu profesor Snape ve vzteku prozradí, že jeho otec ve škole ubližoval některým žákům. Harry je po celou dobu vůči tomuto profesorovi velmi nedůvěřivý, jak se ukáže v závěru neoprávněně.
Harrymu rodiče James a Lilly umřeli, když byl velmi malý. Oba se za něj obětovali, když se ho snažili chránit, aby ho lord Voldemort nezabil. Lilly zemřít nemusela, ale odmítla Voldemortovi ustoupit. Harry si rodiče příliš nepamatoval, což je logické. V prvním ročníku je ale spatřil v zrcadle z Erisedu, které odráží to, co si člověk nejvíce přeje. Harry si přál být se svými rodiči, a tak je v něm spatřil. Na konci prvního ročníku také dostal od Hagrida album s fotkami jeho rodičů, které Hagrid získal od jejich přátel. Harry tak měl na ně alespoň nějakou památku. Ve chvílích, kdy se setkal s mozkomory často slýchal hlasy svých rodičů těsně před jejich smrtí. To byl také jeden z důvodů, proč se mozkomorů bál a zároveň ale toužil ty hlasy znovu slyšet. Rodiče mu velmi chyběli, přesto byl na ně pyšný a doufal, že nezemřeli zbytečně. Těžko se také vyrovnával s tím, že jeho otec nebyl tak dokonalý, jak si ho představoval. Když zjistil, že se James na škole nechoval hezky ke Snapovi, tak ho to ranilo. Za rodinu Harry také považoval i nejlepší přátelé jeho rodičů Siriuse Blacka a Remuse Lupina. To jasně ukazuje, jak byl jeho rodinný život do té doby bezútěšný, když se během chvíle upnul k cizím lidem. Po smrti rodičů vyrůstal u tety Petunie a strýce Vernona Dursleyových, kteří se ho sice ujali, ale odmítli ho přijmout za svého syna. Chovali se k němu, jako k velké přítěži, což Harry těžce nesl, obvzlášť když viděl jejich bezbřehou a velmi nekritickou lásku k jeho bratranci Dudleymu. Harry cítil, že teta Petunie ho nenávidí a cítí k němu odpor, jen netušil proč. Až v pozdějších letech zjistil, že je to proto, že jí připomíná její sestru, na kterou žárlila. Strýc Vernon ho prostě nemá rád, považuje ho za divného pošuka, kterému by nejvíce prospělo, kdyby z něj to kouzlení vymlátil. Jejich vztah se vlastně nezmění. K určitým změnám ale dojde ve vztahu Harryho a Dudleyho. Dudley se vždy vyžíval v psychickém a fyzickém týrání Harryho, ale v závěru se ukáže, že měl vlastně Harryho svým způsobem rád a považoval ho za člena rodiny. Dudley byl také jediný, kdo se s Harrym neváhal rozloučit. Nedá se říct, že by Harry své příbuzné nenáviděl, jen nejspíš litoval toho, že ho nikdy nepřijali.
Nefunkční vztahy s Dursleyovými mu zcela nahrazovala jeho přátelství. Jeho nejlepším přítelem byl Ron Weasley, díky kterému Harry poznal, co to je mít velkou rodinu. Harry si celou rodinu Weasleyových zamiloval, Ronova matka dávala Harrymu stejnou lásku jako svým vlastním dětem. Harry tak poprvé zjistil, jaké to je, když ho lidé kolem něj milují, a proto rád trávil čas u nich doma. Ronovu mladší sestru Ginny bral zpočátku jako sestru, to se ale změnilo, když Ginny dospěla. Zamiloval se do ní, dokonce na ni žárlil, když chodila s jinými chlapci. Naopak mnoho lidí čekalo, že Harry si vezme svou nejlepší kamarádku Hermionu Grangerovou. S ní ho ale pojilo jen pravé přátelství a jeho respekt k jejím schopnostem a hlavně vědomostem, které je často vytáhly z průšvihů. Harryho neformovala ale jen jeho přátelství, vliv na něj samozřejmě měla i jeho nepřátelství. Jeho největším školním nepřítelem byl asi Draco Malfoy a jeho rodina. Draca Harry nedokázal ani respektovat, pohrdal jím, protože Draco byl v podstatě srab, který se často schovával za peníze a moc svých rodičů. Harry musel často čelit Dracovým záludnostem, nikdy nebyl ale mstivý.
Harryho charakter ovlivňovalo i přátelství s hajným Hagridem, Harry byl pro Hagrida ochotný udělat cokoliv, i riskovat svůj život, aby ho dostal z vězení Azkaban. Zároveň ho bránil před posměšky jiných žáků. Na Harryho měl bezesporu vliv také ředitel školy Brumbál, který měl v Harryho schopnosti neochvějnou důvěru, což občas vzbuzovalo v Harrym obavy, domníval se, že je jen průměrný žák a není tak výjimečný, jak se Brumbál domníval. V neposlední řadě je tu také profesor Snape, který v Harrym vzbuzoval vztek, odpor a zároveň respekt. Vždycky musel Harry ocenit, že se ho Snape pokusil několikrát zachránit, i přesto ale neměl tohoto profesora rád. Nakonec si ale Snape získal svým hrdinstvím Harryho obdiv a úctu. Harryho největším nepřítelem je bezpochyby Tom Raddle, v kouzelnickém světě známý jako lord Voldemort, jeho rozhodnutí zabít Harryho jako nemluvně určilo vývoj Harryho života. Jen díky Voldemortovi Harry přišel o rodiče, stal se slavným a ochotným položit svůj život na ochranu světa před Voldemortem.
Harry se o kouzelnickém světě dozvěděl až v den jedenáctých narozenin. Do té doby před ním Dursleyovi tajili jeho původ i existenci kouzel. Také ho za každou zmínku o magii trestali, i když Harry nevěděl proč. Harry lehce zapadl do kouzelnického světa, přestože ho spousta věcí udivovala. První kontakt se světem kouzel mu zprostředkoval Hagrid, který ho tam také vzal. Po druhé si už Harry musel poradit sám, když se vydal na vlak do školy v Bradavicích. V této situaci si plně uvědomoval, jak mu chybí přítomnost jeho kouzelnických rodičů, kteří by ho doprovázeli. Také ho trápilo, že ho všichni kouzelníci znají, těžko se s tím vyrovnával. Harry si svět kouzel zamiloval, miloval školu v Bradavicích se všemi jejími kouzly a duchy. Nejraději by tam trávil celý rok a mrzelo ho, že musí jezdit na letní prázdniny domů. Také si oblíbil vesnici Prasinky, kterou studenti vyšších ročníků navštěvovali. V rámci trestu navštívil i Zakázaný les, který v něm vzbuzoval respekt i obavu. Věděl, že tam žijí různá stvoření, a ne všechna že jsou bezpečná.
Harryho škola byla rozdělena do čtyř kolejí. Tři koleje spolu bez problému spolupracovali, ale Zmijozel se od nich velmi odlišoval. Harry se hned od příchodu do školy obával, že v této koleji skončí a měl obrovskou radost, když Moudrý klobouk rozhodl pro Nebelvír. Přesto měl ale Harry jisté pochybnosti o svém zařazení. Harry byl jako student stejný jako absolutní většina bradavických studentů. Některé předměty měl rád, některé ho nebavily a jiné nesnášel. Velmi si oblíbil předmět obrana proti černé magii, bohužel ale neměl příliš štěstí na dobré učitele. I přesto projevil pro tento předmět mimořádné nadání, což se projevilo i tím, že byl schopný vykouzlit fyzického patrona a čelit mozkomorům. Předmět dějiny čar a kouzel považoval za velmi nudný, což nejspíš bylo i způsobeno tím, že ho vyučoval duch, který přednášel velmi monotónně. Předmět jasnovidectví neměl vůbec rád, protože profesorka Trelawneyová mu často ráda věštila krutou smrt. Navíc měl silné podezření, že věštit vůbec neumí. Nejvíce ale Harry nenáviděl hodiny lektvarů, které učil profesor Snape, jenž ho měl často za cíl. Navíc tyto hodiny míval spolu se zmijozelskými studenty, které neměl rád. Škola byla ale pro Harryho důležitá, protože si přál stát se bystrozorem a na to musel mít ty nejlepší výsledky. I přesto, když se musel rozhodnout, jestli bude pokračovat ve studiu nebo se vydá hledat viteály, aby zachránil svět, tak si zvolil záchranu světa.
Mezi Harryho největší vášeň patřila hra famfrpál. Přestože o ní do příchodu do Bradavic neslyšel, projevil se v něm velký talent, který pravděpodobně podědil po svém otci. To bylo něco, co Harryho k otci přibližovalo. Harry ve hře působil jako chytač kvůli své šikovnosti a malému vzrůstu. Přestože měl ve hře několikrát smůlu, byl považován za výborného hráče. Harry miloval také svou sovu Hedviku, kterou dostal jako dárek. Rád také navštěvoval Prasinky a to i v době, kdy to neměl povolené. Rád se také potuloval po škole ve svém neviditelném plášti, nebo navštěvoval Hagrida. Harry byl výborný kouzelník, který v pátém díle Harry Potter a Fénixův řád vedl také skupinku studentů zvanou Brumbálova armáda k učení kouzel z obrany proti černé magii. Harry se projevil jako dobrý učitel. Harry kouzelnické schopnosti se také ukázali, v turnaji tří kouzelníků a při boji se Smrtijedy na ministerstvu kouzel. Harryho velkou schopností, kterou se tajil, bylo, že dokázal mluvit s hady. Tuto schopnost na něj omylem přenesl lord Voldemort. Přestože příběhy o Harry Potterovi se odehrávají v jeho teenegerovském věku, tak až do čtrnácti let Harry o dívky neprojevoval příliš velký zájem. Až pak se zamiloval do Cho Changové a pak do Ginny Weasleyové.
Nejspíš tím že vyrůstal mimo svět kouzel a nevěděl tedy o své slávě, se z Harryho nestal namyšlený náfuka. Naopak se často podceňoval a obával se, že očekávání lidí zklame, a že si jejich chválu nezaslouží, vždyť přece nic nedokázal. Byl jen malé dítě, kterého zachránila láska jeho matky. Postupně si ale svoji slávu zasloužil dalšími skutky, které dokazovaly, jak moc je statečný. Ani ve škole se nepovažoval za extra dobrého žáka, naopak vzhlížel k Hermioně a trochu jí její dobré výsledky záviděl. Stejně tak záviděl kamarádovi Ronovi jeho rodinu. On sám neměl nikdy pocit, že je lepší než ostatní, naopak si často dobře uvědomoval, že mu vždy někdo pomohl, když to potřeboval. Harry věděl jen, že si nepřeje, aby kvůli němu ještě někdo umřel jako jeho rodiče, a proto se byl vždy ochotný obětovat.
Příběhy Harryho Pottera jsou plné ideálů, stejně jako jejich hlavní hrdina. Postava Harryho Pottera získala mnoho příznivců právě proto, že pojednává v podstatě o obyčejně vypadajícím chlapci, který není žádný krasavec, ani svalovec, který dokáže neobyčejné věci. Zároveň je to člověk plný lásky a ochoty bojovat za druhé. Jeho postava často vzbuzuje ve čtenářích soucit právě svým osudem. Ztratil rodiče a vyrůstal v rodině, kde o něj nikdo nestál. Pak se na něj usměje štěstí a může z této rodiny odejít do světa, kde nachází to, co mu celou dobu chybělo, přátelé a novou rodinu. Nic ale není úplně dokonalé. A ani Harry Potter ne, i on má své chyby, působí někdy až moc posedle svou rodinou, také je k rodičům zpočátku až příliš nekritický, občas je ve svém hodnocení lidí nespravedlivý. Ale právě tyto zápory dodávají Harry Potterovi trochu reálnosti, vždyť co by to bylo za hrdinu, který by byl zcela dokonalý. Je fajn, že je to někdo, kdo má své vady, ať už to je nedokonalý vzhled, problémové chování ve škole, nebo i podceňování se. Harry Potter není mou nejoblíbenější postavou z jeho příběhů, ale rozhodně musím uznat, že něco na tom „Chlapci, který přežil“ je...
Autor: Mgr. Jitka Musilová
Zdroj: Charakteristika
Copyright © 2012 - 2024 NetConsulting Praha s.r.o.