Téma: 

sloh vyprávění osnova


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

VYPRAVOVÁNÍ

Co je vypravování

Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo. Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí. Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.

Osnova

  • 1. Uvedení (seznámení s dějem, jeho otevření)
  • 2. Zápletka (napětí)
  • 3. Vyvrcholení
  • 4. Rozuzlení (uzavření děje, poučení, dojmy)

Vypravování může být rozčleněno také do pěti fází

  • 1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
  • 2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
  • 3. Krize – vyvrcholení konfliktu
  • 4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedoucí k poslední fázi vyprávění
  • 5. Rozuzlení a řešení situace

Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!

Detail odstavce: Co je vypravování
Zdroj: Vypravování
Zveřejněno: 22.3.2017

OTEVŘENÝ DOPIS

Sloh

Dopis je jedním ze základních slohových útvarů, s nímž se člověk setkává již v dětství, a proto ho řada lidí nepovažuje za příliš složitý útvar, ale je třeba si uvědomit, že existují různé druhy dopisů. Tento slohový útvar se dělí na dvě hlavní skupiny, a to dopisy osobní a dopisy úřední, případně obchodní.

Detail odstavce: Sloh
Zdroj: Otevřený dopis
Zveřejněno: 25.6.2017

CHARAKTERISTIKA

Osnova charakteristiky

Osnova charakteristiky se může lišit, ale některé body jsou základní a vždy by se měly v charakteristice objevit.

Návrh osnovy pro charakteristiku

  1. úvod (zde se objeví seznámení s charakterizovanou osobou, její jméno, náš vztah k ní, stručný popis)
  2. stať:
    a) vnější projevy povahy
    b) vztah k lidem, jednání
    c) vztah k přírodě, k prostředí
    d) vztah k práci
    e) nadání, schopnosti, zájmy
    f) vztah k sobě samému
  3. závěr, zobecnění, shrnutí (v čem je naším vzorem, co na osobě kritizujeme)

Detail odstavce: Osnova charakteristiky
Zdroj: Charakteristika
Zveřejněno: 26.2.2017

BABIČKA

Proč si knihu přečíst

I kniha Boženy Němcové Babička, patří k těm knihám, do kterých člověk musí „dorůst“. Příběh totiž může mnoho lidí zklamat, když neví, co od něj mají očekávat. Příběh není plný akčních scén a zvratů, naopak se jedná o milé vyprávění o životě dokonalé ženy, matky, hospodyně, přítelkyně a babičky. Tato kniha v člověku probouzí či upevňuje víru v dobrotu lidí.

Detail odstavce: Proč si knihu přečíst
Zdroj: Babička
Zveřejněno: 29.9.2016

PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ

TEST NA URČOVÁNÍ PODKATEGORIÍ PŘÍSLOVEČNÉHO URČENÍ ZPŮSOBU

TEST: Urči podkategorie příslovečného určení způsobu, tedy: vlastního způsobu, míry, nástroje a prostředku, původu, původce děje, účinku, zřetele, průvodních okolností.

Do cíle doběhla klusem.

Na psychiku je to velmi náročné.

Zemětřesení zaznamenáváme seismografem.

Dosahovala fantasticky vyrovnaných výsledků.

Beze slova jsme poslouchali jeho vyprávění.

Byl přitahován jejím tajemstvím.

Vypadal proti němu jako trpaslík.

Z odhodlání se zrodil báječný projekt.

Ze zármutku se opil do bezvědomí.

Tvářil se jako kakabus.


Detail odstavce: Sloh
Zdroj: Příslovečné určení
Zveřejněno: 23.5.2017

HYSTERKA NEBO HISTERKA

Ukázky ve větě a v souvětí

Přestaň se chovat jako bláznivá hysterka.

Je to nevyrovnaná hysterka.

Léčbu agresivní hysterky lékaři pomalu vzdávali.

Bez téhle hysterky se na dovolené určitě obejdeme.

Třídní hysterce už nic nepomůže.

Neříkej to prosím té mé hysterce.

Nemám rád hysterku, která se mnou pracuje.

Potkal jsem hysterku z tvého vyprávění.

Buď zticha, hysterko!

Hysterko, vůbec na mě nemluv.

Není mi jasné, co na té hysterce vidíš.

Nemluvíme o žádné nevyrovnané hysterce.

Stávala se hysterkou, po které netoužil.

S touto hysterkou nechci mít co do činění.

Detail odstavce: Ukázky ve větě a v souvětí
Zdroj: Hysterka nebo histerka
Zveřejněno: 24.9.2018

BABIČKA

Literární znaky díla

Božena Němcová napsala Babičku 19. Století, takže proto působí jazyk této knihy velmi zastarale. Často se zde objevují výrazy, které mohou u mladých lidí vyvolat úsměv na tváři, protože si je pojí s různými jinými významy. Vše je ale způsobeno historismy.

Příběh Babičky působí mile, není zde žádný nečekaný zvrat, žádná drastická zápletka. Jedná se o vyprávění o v podstatě idylickém životě babičky v domě její dcery.

V příběhu se objevují různě dlouhé pasáže s popisy předmětů, které mají Proškovi a další rodiny v domácnosti, nebo kněžna na zámku. Také zde nechybí líčení krajiny, které jen dokresluje idylku babiččina života.

Hlavní příběh o babičce je někdy přerušen různými příběhy, které babička (případně jiná postava) vypráví.

Detail odstavce: Literární znaky díla
Zdroj: Babička
Zveřejněno: 29.9.2016

POPIS PRACOVNÍHO POSTUPU

Pracovní postup

  • Vystihuje činnost, jak její jednotlivé části následují za sebou v logicky stanoveném pořadí, v časové posloupnosti
  • Srozumitelnosti napomáhají nákresy, obrázky
  • Návod, jak zacházet s nějakým strojem, jak ho uvést do chodu
  • Výroba nebo oprava nějakého předmětu
  • Kuchařský recept

Jazykové prostředky

  • Odborné výrazy
  • Výrazy bez citového zabarvení
  • Dějová slovesa, časová příslovce
  • Podstatná jména slovesná
  • Jednoduché věty, vedlejší věty časové, účelové

Osnova

Nadpis: Věta o tom, k čemu postup slouží (pro lepší pochopení).

Popis vstupu: Přesný popis toho, s čím postup pracuje. Týká se jak materiálu, tak informací. Něco z toho může být proměnlivé (lodní smyčku lze vázat z různých provazů), ale přesto to obvykle podléhá nějakým podmínkám (provaz musí být dost dlouhý).

Popis výstupu: Přesný popis výsledku naší práce ve vztahu ke vstupnímu materiálu. Přinejmenším musí být jasné, jestli je výsledkem uzel, číslo, slovo, vyléčený pacient nebo raketa.

Pracovní podmínky: Přesný popis předpokladů, které musí být splněny, aby návod fungoval, například co musí vykonavatel umět.

Teprve potom jsou na řadě jednotlivé kroky postupu.

Osnova:

ÚVOD – výrobek, pomůcka, pokus

VLASTNÍ POKUS – pracovního postupu

  • a) příprava pracovních nástrojů, potřeb k výrobě, pomůcek
  • b) postup při zhotovení výrobku – jednotlivé hlavní činnosti
  • c) závěrečné úprava

ZÁVĚR – zhodnocení výroby, využití výrobku, výsledek pokusu

Detail odstavce: Pracovní postup
Zdroj: Popis pracovního postupu
Zveřejněno: 27.3.2017

POPIS A CHARAKTERISTIKA OSOBY

Osnova popisu osoby

  1. Úvod

  2. Celkový vzhled

  3. Hlava

  4. Tělo

  5. Oblékání

  6. Způsob řeči a chůze

  7. Vlastnosti

  8. Vztah k dané osobě

  9. Závěr

Vysvětlivky k bodům osnovy:

Úvod: V úvodu se nachází vztah k dané osobě (sourozenec, kamarád) a několik stručných informací o něm (příjmení, věk, bydliště atd.).

Celkový vzhled: Ve druhém odstavci se stručně popíše, jak vypadá postava vybrané osoby, může se zde objevit i barva pleti.

Hlava: V tomto odstavci se popisují vlasy a obličej dané osoby (na obličeji je třeba se zaměřit na oči, obočí, nos, ústa, případně nějaká znaménka, která se zde nacházejí, nebo výrazné pihy).

Tělo: Tento odstavec je možné vynechat, pokud tělo (trup, ruce a nohy) nejsou nijak výrazně odlišné. Pokud má ale například někdo jedno rameno výše než druhé, nebo nohu kratší, tak se to objevuje v tomto odstavci.

Oblékání: Tento odstavec se zaměřuje na to, do čeho se člověk rád obléká. Může zde být i to, co naopak nerad nosí. U dívek (a některých chlapců) se zde objeví i doplňky (náušnice, prsteny, řetízky, šátky atd.)

Způsob řeči a chůze: Tento odstavec shrnuje informace o řeči (koktání, drmolení, hlučnost, zalykání se) a o chůzi (rychlost, styl) dané osoby.

Vlastnosti: V tomto odstavci jsou stručně popsány základní vlastnosti člověka (ideálně tři – pět), nemusí zde být jen ty kladné.

Vztah k dané osobě: V tomto odstavci bude napsáno, jaký mám k dané osobě vztah. Pokud se to již objevuje v úvodu, je možné místo něho vytvořit odstavec o zálibách, pokud jsou pro popis dané osoby důležité, anebo odstavec zcela vynechat.

Závěr: Závěr shrnuje, proč jsem si danou osobu vybral/a a co se mi na ní líbí /nelíbí.

Detail odstavce: Osnova popisu osoby
Zdroj: Popis a charakteristika osoby
Zveřejněno: 22.11.2017

POPIS A CHARAKTERISTIKA OSOBY

Osnova charakteristiky osoby

  1. Úvod – představení osoby

  2. Vzhled (stručně)

  3. Povahové vlastnosti

  4. Vztah k blízkým lidem

  5. Vztah k práci (ke škole), vztahy v práci (ve škole)

  6. Vztah k přírodě

  7. Zájmy a schopnosti

  8. Vztah k dané osobě

  9. Závěr

Vysvětlivky k bodům osnovy:

Úvod: V tomto odstavci se nachází stručné informace o dané osobě (věk, bydliště) a vztah autora k ní (rodič, kamarád).

Vzhled: V tomto odstavci je stručně zachycena celková postava, popis obličeje: očí, nosu, úst, vlasů, a dalších výrazných rysů popisované osoby.

Povahové vlastnosti: V tomto odstavci se nachází přímá a nepřímá charakteristika vlastností a různých výrazných povahových rysů osoby (vlastností by zde mělo být popsáno přímo nebo nepřímo minimálně pět). Neměly by zde být popsány jen kladné vlastnosti, je třeba uvést alespoň jednu zápornou vlastnost (každý nějakou má).

Vztah k blízkým lidem: V tomto odstavci by měl být popsán vztah k rodině (rodičům, sourozencům, případně i prarodičům) a případně k nejbližším kamarádům (třeba i k autorovi).

Vztah k práci, vztahy v práci: V tomto odstavci se objevuje postoj dané osoby k jejímu zaměstnání, u žáka se jedná o vztah ke škole a o jeho vztahy s učiteli a spolužáky. Může se zde objevit, co ho ve škole baví, co nemá rád, jeho výsledky a i jeho plány do budoucna (jaká střední škola, jaké zaměstnání).

Vztah k přírodě: V tomto odstavci by se mělo alespoň stručně objevit, jestli má rád přírodu, jestli do ní rád chodí, jestli má rád zvířata, květiny atd.

Zájmy a schopnosti: Tento odstavec zachycuje, co danou osobu baví, co ráda podniká, v čem je dobrá, ale i přesně opačnou stranu, co ráda nemá a co jí příliš nejde.

Vztah k dané osobě: Tento odstavec obsahuje stručný popis toho, proč jsem si danou osobu vybral a co si o ní myslím.

Závěr: Závěr obsahuje určité shrnutí daných informací s poslední závěrečnou myšlenkou (názorem) k charakteru dané osoby.

Detail odstavce: Osnova charakteristiky osoby
Zdroj: Popis a charakteristika osoby
Zveřejněno: 22.11.2017

VYPRAVOVÁNÍ

Vypravování jako slohová práce

Písemná forma vyprávění bývá většinou promyšlenější a uspořádanější. Vypravování patří mezi nejpopulárnější slohové práce. Je to dáno především líbivostí a přístupností tohoto žánru. Vypravování má navíc poměrně jasně danou osnovu, což také výrazně přispívá k jeho oblíbenosti.

Vypravování začíná krátkým úvodem, v němž autor komentuje celý příběh z určitého odstupu. Následuje expozice, kde je již čtenář seznámen s časem a místem příběhu. Další odstavec je věnován představení zápletky, což je klíčová část každého vypravování. Jako čtvrtý odstavec následuje vyvrcholení, jehož hlavní složkou je takzvaná gradace, tedy stupňování napětí. Předposlednímu odstavci se říká rozuzlení a dojde v něm k vyřešení dříve nastolené zápletky. Chybět nesmí ani závěr, kde se vypravěč opět vrací do přítomnosti a glosuje celé dění s větším nadhledem.

Hlavním kritériem pro hodnocení vypravování je již zmíněná přítomnost napětí a gradace. Pokud tyto dvě věci váš text postrádá, nejedná se o vypravování, ale o pouhý popis děje! V takovém případě je hodnotitel nucen klasifikovat tento nedostatek jako nedodržení žánru, což má za výsledek nedostatečné hodnocení.

Aby bylo vypravování pro čtenáře zajímavé a příjemně se četlo, je potřeba, aby autor do svého textu zahrnul následující:

  • V úvodu vypravování se obvykle stručně představí hlavní postavy a prostředí. Vlastní vypravování lze rozčlenit do tří částí: 1. začátek děje, 2. zápletka, 3. rozuzlení zápletky. Závěr vypravování může obsahovat hodnocení, stručné zamyšlení nebo náznak k možnému pokračování.
  • K živému a pro čtenáře (posluchače) přitažlivému vypravování přispívá nejen zajímavé téma (tj. o čem se vypráví), nýbrž i volba vhodných jazykových a kompozičních prostředků: bohatá slovní zásoba, dějová slovesa, synonyma, obrazná pojmenování, přísloví, užití tvarů času přítomného pro vyjádření událostí minulých, citlivé užívání prostředků spisovných i nespisovných, přímá řeč a nepřímá řeč, promyšlená větná stavba, dodržování i porušování časové posloupnosti dílčích dějových složek vypravovaného příběhu.

Detail odstavce: Vypravování jako slohová práce
Zdroj: Vypravování
Zveřejněno: 22.3.2017

BOŽENA NĚMCOVÁ (BARBORA NOVOTNÁ)

Díla

Českou vlasteneckou společnost uchvátila Němcová svým uměním vypravovat.

Knihu Obrazy z okolí domažlického psala jako dopisy a zachycovala v nich svá pozorování Chodska. Díky tomuto způsobu mohla svá pozorování zdůvěrňovat tím, že zachycovala i své vlastní citové zaujetí. Místní lidé pro ni nebyli naivními předměty výchovy, naopak dávala najevo svou touhu jim naslouchat. Nesnažila se zdejší venkovany příliš idealizovat, spíš se stavěla do role věcné pozorovatelky. Tyto obrazy jsou plné rozmlouvání, scének a příběhů propojených úvahami Němcové.

Snaha dodávat sebevědomí obyčejným lidem se také projevila v pohádkové tvorbě Němcové. Co slyšela, to autorka upravovala. Věděla, že pro pohádku je důležitý nejen příběh, ale hlavně i styl vyprávění. V letech 1845- 47 vydala soubor Národních báchorek a pověstí.

V období 1854 – 1856 vznikla většina povídek Němcové a také její nejznámější dílo Babička.

Známé jsou také tezové romány a vesnické povídky Němcové. Tezový román Pohorská vesnice zachycuje soulad mezi zámkem a podzámčím, mezi Čechy a Slováky, mezi moudrostí i láskou pána a kmána. Hlavním dějištěm je vesnice na Chodsku. Vesnice je velmi idealizovaná. Autorka zde velmi využívá místní nářečí, řeč Slováků je psána ve slovenštině.

Další známou knihou je V zámku a v podzámčí, kde si Němcová pohrává s představou nafoukaných zbohatlíků, kteří si hrají na vznešené a lidi z okraje společnosti, kteří jsou pány přehlíženi a odkázáni ke společnému bydlení. Próza sleduje rozdíly v domech zbohatlické paní a v ratejně. Próza končí idylicky, když se kněžna ujme chudého sirotka.

Další známou prózou je Chýže pod horami, která vypráví o českém turistovi, který se na Slovensku ocitl v nouzi, a místní rodina mu pomohla a on se zamiloval do sličné panny.

Radostné zakončení má většina venkovských povídek Karla, Divá Bára, Dobrý člověk.

Seznam děl Boženy Němcové

  • Babička – román
  • Barunka – krátká próza
  • Cesta z pouti – krátká próza
  • Čertík – krátká próza
  • Čtyry doby – krátká próza
  • Devět křížů – krátká próza
  • Divá Bára – krátká próza
  • Dlouhá noc – krátká próza
  • Dobrý člověk – krátká próza
  • Domácí nemoc – krátká próza
  • Dopisy z Lázní Františkových – krátká próza
  • Hospodyně na slovíčko – krátká próza
  • Chudí lidé – krátká próza
  • Chyže pod horami – krátká próza
  • Karla – krátká próza
  • Kraje a lesy na Slovensku - cestopis
  • Moje vlast – poezie
  • Obrázek vesnický – krátká próza
  • Obrazy ze života slovenského – cestopis
  • Obrazy z okolí Domažlického – publicistický žánr
  • O prostonárodním léčení na Domažlicku – publicistický žánr
  • Pan učitel – krátká próza
  • Pohorská vesnice - román
  • Pomněnka šlechetné duše – krátká próza
  • Rozárka – krátká próza
  • Selská politika – krátká próza
  • Selská svatba v okolí Domažlic – publicistický žánr
  • Sestry – krátká próza
  • Silný Ctibor – krátká próza
  • Slavné ráno – poezie
  • V zámku a v podzámčí – román
  • Vzpomínky z cesty po Uhrách - cestopis
  • Z Uher - cestopis
  • Ženám českým – poezie

Detail odstavce: Díla
Zdroj: Božena Němcová (Barbora Novotná)
Zveřejněno: 29.1.2017

SMUTEČNÍ PROSLOV NA POHŘBU

Obsah smuteční řeči

Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.

Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.

Detail odstavce: Obsah smuteční řeči
Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu
Zveřejněno: 20.12.2017

BOHUMIL HRABAL

Postřižiny

Rozbor díla

Krátký román, vzpomínková próza, v níž se autor vrací do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Příběh vypráví o pivovaru za první republiky a rodině jeho správce, který byl ve skutečnosti jeho nevlastní otec. Očima vlastní maminky přibližuje autor atmosféru města v době převratných změn. Vzpomínky na dětství, rodiče, příbuzné a přátele, groteskní situace a šokující nápady jednotlivých postav, vyjádření radosti, ale i odpovědnosti v životě. Autor pomocí vyprávění přiblížil maloměšťácký život, jeho hodnoty a vývoj.

Místo a doba děje:

Středočeský kraj, město Nymburk, prvorepublikový městský pivovar.

Hlavní postavy:

  • Maryška – žena správce pivovaru, krásná, mladá a energická, nesvázaná, a co si usmyslí, to taky udělá
  • Francin – správce pivovaru, spořádaný člověk, který má rád řád a věci na svém místě, puntičkář milující svou ženu, o kterou by se rád staral
  • Pepin – švagr Maryšky, nespoutaný živel, pábitel, když vyprávěl vymyšlené historky, hrozně hulákal, rakouský voják, který víc pásl kozy, než bojoval; dal by se označit za dominantní postavu tohoto díla
  • Gruntorád – doktor, který léčí Maryšku
  • Bóďa – holič, který se stará o vlasy Maryšky a který jí je potom ustřihne

Znaky:

Epizody na sebe volně navazují.

Jazyk:

Hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí, košatější a obraznější, soustřeďující se na detaily, proud řeči je pozvolný a klidný.

Hlavní myšlenka:

Nápor moderního věku, loučení s poklidem maloměsta a s tradičními morálními hodnotami. Zkracování času a vzdáleností, stříhání vlasů, koňských ohonů a dámských sukní.

Obsah:

Celý příběh vypráví o Maryšce, manželce Francina, který je správcem pivovaru. Je velmi krásná, mladá, energická žena, která udělá vše, co si usmyslí. Nejčastěji se po městě projíždí na kole. Ve větru jí vlají její krásně dlouhé vlasy, a tak se za ní otáčejí nejen muži, ale i ženy. Francin a Maryška vlastní čtyři prasata. Maryška má zabíjačky velice ráda a zve na ně velkou spoustu lidí. Francin na rozdíl od ní zabíjačky nesnáší, ale Maryška si nikým nenechá zkazit náladu. Maryška si druhý den po zabíjačce jde k snídani usmažit řízek a zapíjí to pivem. Francin si o ní myslí, že opět jí jako neslušná a nespořádaná žena. Maryška chodí do kadeřnictví k Bóďovi. Vždy když jde z kadeřnictví, všichni kolemjdoucí jsou v úžasu nad její krásou, dokonce i její manžel. Ten jí vždycky přiveze z Prahy dárek. Jednoho dne přijede Francinův bratr Pepin, který je velice roztržitý. Co na srdci, to na jazyku. Francin z jeho návštěvy moc velkou radost nemá. Pepin sice říká, že přijel pouze na dva týdny, ale Francin moc dobře ví, že se jeho návštěva protáhne alespoň na dva měsíce. Maryša ve švagrovi najde zalíbení a tráví spolu hodně času. Pepin několikrát přeruší poradu Francina se správní radou. Jednou když se zase Francin vrací z Prahy, neveze Maryšce jen tak nějaký maličký dárek. Přiveze jí přístroj vyrobený ze samých skleněných trubic a různých zařízení, které jsou naplněny neonem. Přístroj slouží na léčbu migrény, na srdce, nervy a jiné. Pepin si vyhledává různá místa pro zabavení. Na stromě, na komíně. Právě když jsou na komíně, jedou pro ně hasiči, aby je sundali. Pepin začíná pracovat v pivovaru. Zanedlouho se díky němu do města dostane nový vynález – rádio. Maryše se na něm obzvlášť líbí, že zkrátí vzdálenost mezi Prahou a jejím městečkem. Myšlenka zkracování se jí zalíbí natolik, že si zkrátí sukni ke kolenům, uřízne nohy u stolu a židlí, a dokonce usekne psovi ocásek. Poté ji napadne další zkracovací nápad, a tak jde za Bóďou a nechá si ostříhat své vlasy. Tomu se to vůbec nelíbí, ale nemá na vybranou a vlasy jí ostříhá. Při cestě zpátky do pivovaru má Maryša ustřižené vlasy spletené do copů a přivázané ke kolu. Všichni na ni udiveně zírají a hlavně její manžel Francin. Dojde mu trpělivost a přede všemi jí naplácá pumpičkou na kolo na zadek.

Detail odstavce: Postřižiny
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

POPIS - MŮJ SPOLUŽÁK

Popis mého spolužáka

Osnova:

  1. Můj spolužák Teddy

  2. Jeho postava

  3. Teddyho obličej

  4. Teddyho tělo

  5. Styl oblékání

  6. Jeho způsob řeči a chůze

  7. Jeho zájmy, vlastnosti a schopnosti

  8. Já a Teddy

  9. Závěr

Mezi mé nejoblíbenější spolužáky patří bezesporu Teddy. Teddy se vlastně jmenuje Tadeáš Ditrich, ale všichni spolužáci a i kamarádi mu říkají Teddy. Teddy bydlí celý život v Mladé Boleslavi, protože tam jeho rodiče oba pracují ve firmě Škoda Auto. Teddymu bude letos v říjnu patnáct let a je nejstarším žákem v naší třídě, protože k nám v šesté třídě propadl.

Tadeášova přezdívka ho přirovnává k medvědům, s nimi má mnoho společného i postavou, je totiž velmi vysoký a rozhodně nepatří k nejhubenějším lidem na světě. Naopak je spíše silné postavy. Už na první pohled je na něm znát, že jeho tatínek je původem Ital, Teddy je totiž po něm snědší pleti.

V porovnání s tělem má Teddy velmi malou hlavu s odstátými ušima a velmi krátkými černými vlasy. Na první pohled si každý hned všimne jeho velmi tmavých očí hnědé barvy, které se schovávají pod velmi hustým a tmavým obočím. Oči mu rámují krásné dlouhé řasy, které mu závidí nejedna spolužačka. Na očích někdy nosívá brýle, ale ne proto, že by neviděl, brýle mu slouží jako módní doplněk, když chce působit chytře. Pozornost k sobě přitahuje i jeho trochu širší nos s trošku většími nosními dírkami. Naopak jeho ústa působí proti zbytku obličeje velmi nenápadně, jsou totiž malá a pečlivě ukrytá pod tmavými vousky, které si Teddy už několik měsíců nechává růst. Když se Teddy usměje, spatříme jeho větší zuby, které jsou ovšem bez kazu. Bez kazu by byla i jeho tvář, kdyby se pod pravým obočím neukrývala malá jizvička.

Teddyho tělo působí velmi kulatě, je na něm na první pohled znát, že příliš neholduje sportu, ani jiným fyzickým aktivitám. Jeho ruce i nohy působí obtloustle a je také znát, že nejsou příliš silné.

Přestože jsou pro Teddyho jakékoliv sportovní výkony noční můrou, obléká se nejčastěji do sportovního, pohodlného oblečení. Teddy nepatří k těm lidem, kteří by nad výběrem oblečení dlouze přemýšleli, prostě vezme první tepláky a větší tmavé tričko, které ve skříni najde. Je mu jedno, jestli je špinavé, nebo děravé. Důležité je pro něj pohodlí. V doplňcích se Teddy příliš nevyžívá, občas nosí nedioptrické brýle, aby působil chytře, ale to je vše. Nenosí žádné řetízky, náramky a ani kšiltovky, čepice, prostě nic takového.

Způsob jeho řeči se nijak neliší od vrstevníků, jako každému chlapci v pubertě mu občas přeskočí hlas, protože mutuje. Jinak ale hlasem vůbec nevybočuje, naopak má ale svou typickou chůzi. Jeho chůze je trochu kymácivá, to nejspíš způsobuje jeho výška. Když pospíchá, nebo při tělocviku běží, působí velmi neohrabaně. Na stylu mu nepřidá ani to, že ve spěchu velmi rozhazuje rukama.

Řada lidí ze školy si myslí, že je Teddy propadlík, který se o nic a nikoho nezajímá, nic ho nebaví a nemá smysl pro humor. My, jeho spolužáci, ale víme, že pravda je jiná. Teddy je velmi přátelský, jen mu déle trvá, než někoho pozná a pak se s ním dokáže spřátelit a bavit v podstatě o všem. Pokud má někoho rád, tak pro něj udělá cokoliv. Teddy je také skvělý bavič, jeho schopnost vymyslet rychlou a zároveň vtipnou odpověď na všechno mu všichni závidí. Bohužel je ale také velmi stydlivý, stydí se mluvit před cizími lidmi a není rád, když se na něj lidé dívají, protože se stydí za to, jak vypadá. Má ale slabou vůli, takže se mu nedaří odolávat sladkostem a zhubnout. Ani ve škole není příliš ctižádostivý, škola ho nebaví a nerad se učí, vůbec se mu nedaří v cizích jazycích, a to je také důvod, proč k nám propadl. Naopak velmi cílevědomý je v otázce své budoucnosti, už dávno ví, čím se chce živit. Moc si přeje být dobrým automechanikem a mít vlastní autoservis. Autům se věnuje snad celý život a ví o nic víc než řada dospělých.

S Teddym jsem si zpočátku příliš nerozuměl, ale když jsem ho poznal, tak jsem si ho oblíbil pro jeho smysl pro humor a neustále poznávám jeho nové stránky.

Teddy možná působí jako znuděný „puberťák“, ale pravda je jiná, je to vtipný chlapec s dobrým srdcem jdoucí za svým snem. V řadě věcí si přeji být jako on, protože se nenechává zastavit žádnými překážkami, když o něco usiluje. Škoda je, že ho lidé soudí dříve, než ho doopravdy poznají.

Detail odstavce: Popis mého spolužáka
Zdroj: Popis - můj spolužák
Zveřejněno: 22.11.2017

BOHUMIL HRABAL

Díla

V jeho díle je patrný odraz autobiografičnosti – hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou zručností a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách se projevují i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí – bylo přeloženo do více než 28 jazyků.

  • Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, které vyšly jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů
  • Skřivánek na niti, 1959 – připraveno k vydání, které se neuskutečnilo
  • Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
  • Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli Hrabal nazýval osobité vypravěče, kteří se navenek zdají obhroublí, ale milují život zvláštním způsobem – v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
  • Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
  • Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmována – film Ostře sledované vlaky (1966) byl oceněn Oscarem v roce 1968
  • Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 – v roce 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, film však okamžitě putoval „do trezoru“
  • Kopretina, 1965
  • Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
  • Bohumil Hrabal uvádí..., 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
  • Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
  • Morytáty a legendy, 1968
  • Domácí úkoly, 1970
  • Poupata, 1970 – básně a povídky, náklad byl zničen již ve skladech
  • Městečko u vody – vzpomínková trilogie:
  • Postřižiny, 1976 – próza
  • Krasosmutnění, 1979 – povídky
  • Harlekýnovy milióny, 1981 – próza
  • Slavnosti sněženek, 1978 – povídky
  • Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
  • Každý den zázrak, 1979 – povídky
  • Něžný barbar, 1981 (v Čechách až 1991)
  • Kluby poezie, 1981
  • Obsluhoval jsem anglického krále, 1971 (1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989) – zfilmováno roku 2006
  • Domácí úkoly z pilnosti, 1982
  • Listování ve stínech grafických listů, 1983
  • Domácí úkoly z poetiky, 1984
  • Hovory lidí, 1984 – povídky
  • Život bez smokingu, 1986 – povídky
  • Vita nuova, 1986 – trilogie vyprávějící o Hrabalovi samém, jeho ženě a jejich přátelích z období života v Praze, a to očima spisovatelovy ženy (psáno ich-formou v ženském rodě)
  • Proluky, 1987 (v Čechách až v roce 1991)
  • Svatby v domě, 1987 (v Čechách až 1991) – autobiografická próza
  • Knížka pro Robinsony (a taky pro Pátky), 1987 – povídky (společně s O. Pavlem a K. Poláčkem)
  • Můj svět, 1988 – povídky
  • Příliš hlučná samota, 1989
  • Kličky na kapesníku, 1989
  • Bílý koníček, Rukopis, Fiktivní korespondence, 1989
  • Chcete vidět zlatou Prahu?, 1989 – výbor z povídek, editor Jaromír Pelc
  • Tři novely, 1989 – obsahuje Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Obsluhoval jsem anglického krále
  • Kouzelná flétna, 1989 (vydáno 1990)
  • Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi, 1990
  • Kdo jsem, 1990
  • Krajiny Bohumila Hrabala, 1990
  • Totální strachy, 1990
  • Listopadový uragán, 1990
  • Schizofrenické evangelium, 1990 – povídky
  • Ponorné říčky, 1990
  • Růžový kavalír, 1991
  • Ztracená ulička, 1991 – poezie z roku 1948
  • Básnění, 1991
  • Slavná Vantochova legenda, 1991
  • Židovský svícen, 1991
  • Atomová mašina značky PERKEO, 1991 – povídky
  • Jarmilka, 1992
  • Hrabal, 1992 – obsahuje Něžný barbar, Příliš hlučná samota, Městečko, kde se zastavil čas
  • Večerníčky pro Cassia, 1993
  • Happy end, 1993 – novela
  • Hořící vajgly v uchu, 1993
  • Inaugurace a vnitřní monolog, 1993
  • I balóny mohou vzlétnout, 1993 – eseje, úvahy
  • A havran krák už Nikdykrát, 1993 – úvahy
  • Česká republiko, dobrý den, 1993 – úvahy, eseje
  • Pábení, 1993
  • Rukověť pábitelského učně, 1993 – povídky
  • Kafkárna, 1994 – obsahuje Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Toto město je ve společné péči obyvatel, Morytáty a legendy, Etudy
  • Obrazy v hlubině času, 1994 – obsahuje Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar
  • Texty, 1994 – úvahy
  • Hlučná samota, 1994
  • Nymfy v důchodu, 1994
  • Pražské pavlačové anekdoty, 1994 – anekdoty, mikropovídky
  • Dopisy Dubence, 1995 (tetralogie) – proud vzpomínek propojený filozofickými úvahami a politickými komentáři
  • Naivní fuga, 1995
  • Pojízdná zpovědnice, 1996
  • Ze zápisníku zapisovatele, 1996
  • Bibliografie, dodatky, rejstříky, 1997
  • Setkání, 2008 – povídky
  • Povídky, črty a hovory, 2015 – povídky
  • Křehký dluh (Hrabal spisy 1), 2017 – lyrika a existenciální texty období před publikací první sbírky povídek
  • Skřivánek na niti (Hrabal spisy 2), 2014 – povídky z 60. let: Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Morytáty a legendy
  • Jsme jako olivy (Hrabal spisy 3), 2015 – novely: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota
  • Rukověť pábitelského učně (Hrabal spisy 4), 2016 – texty z časů normalizace: Slavnosti sněženek, Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny, Autíčko + ostatní texty 1. části 12.svazku SSBH
  • Život bez rukávů (Hrabal spisy 5), 2016 – autobiografická trilogie

Detail odstavce: Díla
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

CHARAKTERISTIKA SPOLUŽAČKY

Charakteristika spolužačky Aleny

Osnova:

  1. Alena

  2. Její vzhled

  3. Aleny povaha

  4. Alena a rodina

  5. Alena ve škole

  6. Alena a příroda

  7. Její zájmy a schopnosti

  8. Můj vztah k Aleně

  9. Shrnutí

Pro dnešní charakteristiku jsem si ze třídy vybrala osobu, s níž se příliš nekamarádím, přestože podle mě patří k hodným a obětavým lidem. Aleně je patnáct let a pochází z vesnice ležící deset kilometrů od našeho města, a proto musí každý den do školy dojíždět. Alena žije v domě se svými rodiči, sourozenci a i prarodiči. Alena je velmi osobitá dívka.

Na první pohled Alena příliš nezaujme, dá se říct že, vypadá velmi průměrně. Není příliš vysoká, ale ani malá, není tlustá, ale ani hubená. Má dlouhé hnědé vlasy, které ale nosí většinou rozpuštěné, což působí dost neupraveně. Její obličej je obvykle schovaný pod vlasy, takže jeho rysy nejsou zcela zřetelné. Její oči mají nudnou šedou barvu a ani její nos a ústa nejsou nijak výrazná. Alena nevyniká nijak vzhledem, ale ani stylem oblékání. Obvykle nosí obyčejné džíny s jednoduchým tričkem a sportovní mikinou.

Přestože na to Alena nevypadá, je to velmi cílevědomá dívka, která jde tvrdě za vítězstvím. Pokud se rozhodne, že v něčem vyhraje, tak jí nic nezastaví a je lepší jít jí z cesty. Ráda lidem pomůže, ale jen v případě, že to nijak neohrozí její cíl. Pokud se tedy rozhodne, že bude nejlepší v matematice, tak nikomu nijak neporadí, aby nehrozilo, že ji dotyčný předběhne. Dobré výsledky ve škole a ve sportu, to je asi to jediné, co Alena případně závidí ostatním. Rozhodně jí ale nevadí, že jiné dívky chodí lépe oblékané, že jsou hezčí než ona. To pro Alenu není důležité. Ve třídě jsme si ji zvolili za předsedu, protože všichni vědí, že je Alena spravedlivá, nikomu nikdy nenadržuje. Není pro ni důležité, jestli danou osobu má ráda, nebo ne. Ve třídním kolektivu nemá Alena žádné problémy, všichni ji berou takovou, jaká je. Horší to je v situaci s cizími kluky, při komunikaci s nimi působí naše Alena jako plachá, nespolečenská a stydlivá dívka. Nikdy nevěří, že by se někomu mohla líbit, je v tom dost pesimistická.

Alena má velkou rodinu a s většinou z ní žije. Má další čtyři sourozence a všichni jsou mladší než ona. Její rodiče jsou velmi zaměstnaní, takže se o sourozence musela a stále musí starat ona. Vodí je do školy, chystá jim svačiny, hlídá je venku, v podstatě jim nahrazuje rodiče. Je velmi obětavá, nikdy si na to nepostěžuje, přestože všichni vědí, že kvůli tomu nemá tolik času na své zájmy. Spolu s nimi žijí v domě i prarodiče, ale ti jsou příliš staří na to, aby se mohli o její sourozence starat, takže jí v tom nepomohou. Naopak Alena se často stará i o ně. Nosí jim jídlo a tráví s nimi spoustu času povídáním o jejich životě. Nikdy ji nevadí, že některé jejich historky slyšela už mockrát. Stačí ji vidět se sourozenci, nebo s prarodiči a je jasné, že je velmi miluje. Takový vztah ale nemá s rodiči. Myslím, že se na ně zlobí za to, že se jí a jejím sourozencům nevěnují. Snaží se proto chovat zcela samostatně, aby je vůbec nepotřebovala.

Ve škole se Alena snaží mít co nejlepší výsledky a většinou se jí to i daří. Učí se každé ráno cestou autobusem, aby byla vždy připravená na vyučování. Ve škole je také velmi soutěživá. Přestože není pokaždé nejlepší, vždy se o to alespoň snaží. Učitelé velmi oceňují její snaživost a píli. Někdy tím ale ostatní otravuje. Nejvíce se její soutěživost projevuje v hodinách tělesné výchovy, protože ví, že ve sportu je v naší třídě bezesporu nejlepší. Nikdo se jí nevyrovná. Je nejrychlejší i nejobratnější. Všechno, co zkusí, to jí hned jde, ať už je to gymnastika, nebo kterýkoliv kolektivní sport. Naši školu proto reprezentuje snad na všech sportovních soutěžích a obvykle díky ní naše škola vyhraje. Přestože usiluje o své nejlepší výsledky, tak se tím nikdy nechlubí. Docela dobře se jí daří i v cizích jazycích, protože každé léto jezdí za tetou do Anglie, konverzace v angličtině je pro ni proto jednoduchá. Její slabinou je ale hudební výchova, velmi dobře ví, že neumí zpívat, a tak se tomu vyhýbá jako čert kříži. Pokaždé, když ji učitelka nachytá, že nezpívá, dostane sólo a všichni se jí pak smějí. Alena z toho pak má deprese.

Alena sice žije na vesnici, ale nemá zrovna nejlepší vztah k přírodě. Přestože jejich vesnici obklopují lesy, tak v nich netráví skoro žádný čas. Doma nechová ani žádná zvířata, nemá na ně čas. Přesto ji ale pohled na trpící zvířátko rozlítostní. Jednou vynadala paní, která venku bila svého psa proto, že šel podle ní pomalu. Také několikrát do roka nosí dárky do městského útulku pro zvířata. Vždy se snaží pomáhat těm, u nichž ví, že si nemohou pomoci sami.

Pro povinnosti doma a ve škole nemá Alena moc času na další zájmy, a proto nechodí do žádných kroužků. I přesto je ale znát, že velmi ráda sportuje, k tomu vede také své sourozence. Také ráda pracuje s dětmi, dokonce u nich na vesnici uspořádala pro místní děti karneval i sportovní závody. Pokud má chvíli času a neučí se, tak si ráda čte dívčí romány, nebo si po večerech staví puzzle. Skoro každý den také vaří, obvykle jen jednoduchá jídla, ale baví jí to. Zvláštní na ní je, že na rozdíl od svých vrstevníků netráví skoro žádný čas na internetu. Považuje ho za ztrátu času.

Podle mého názoru musí Alenu každý obdivovat za to, co všechno doma zvládá a jaké výsledky u toho má ještě ve škole. Alena je podle mě velmi všestranná dívka, která určitě jednou uspěje i ve svém budoucím povolání. Alenu mám ráda, protože se vždy snaží chránit ty slabší a nebojí se pro jejich ochranu udělat cokoliv. Navíc se mi velmi líbí její stydlivost před kluky.

Starat se o čtyři děti a ještě k tomu o prarodiče je velmi těžké i pro dospělého člověka, natož pro „puberťačku“. Patnáctiletá Alena to ale zvládá úplně s přehledem a ještě k tomu vyniká nad většinou vrstevníků ve škole i ve sportu. Přestože je její život plný povinností, je vidět, že se nevzdává a bojuje za to, být vždy tou nejlepší.

Detail odstavce: Charakteristika spolužačky Aleny
Zdroj: Charakteristika spolužačky
Zveřejněno: 22.11.2017

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

Povídky malostranské

Seznam povídek v knize

  • Týden v tichém domě
  • Pan Ryšánek a pan Schlegl
  • Přivedla žebráka na mizinu
  • O měkkém srdci paní Rusky
  • Večerní šplechty
  • Doktor Kazisvět
  • Hastrman
  • Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
  • U tří lilií
  • Svatováclavská mše
  • Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno (1877)
  • Psáno o letošních Dušičkách
  • Figurky

Charakteristika hlavních postav z některých povídek

Bába milionová – Bába milionová je jedna z hlavní postav povídky Přivedla žebráka na mizinu. Jedná se o žebračku, která usiluje o to, aby se měla o něco lépe. Je proto ochotná se i vdát. Problém ale je, že je velmi ošklivá, závistivá a mstivá. Nevadí jí zničit někomu život.

Pan Cibulka – Cibulka patří do povídky Psáno o letošních Dušičkách. Je to nejlepší přítel pana Rechnera. Z povídky vyplývá, že rád pije, je protivný a hrubý a nebojí se z někoho si utahovat, přestože to daného člověka může trápit.

Pan Heribert – Pan Heribert je hlavní postavou povídky Doktor Kazisvět. Vystudoval medicínu, ale odmítá se živit jako lékař. Má rád samotu a lidem se vyhýbá. V okamžiku, kdy zachrání život zemského rady, tak se proslaví a může mít spoustu klientů a peněz. On o to ale nestojí a dál žije svůj život samotáře.

Paní Ruska – Paní Ruska je hlavní postavou povídky O měkkém srdci paní Rusky. Jak název napovídá, paní Ruska působí jako žena, která je dobrosrdečná a útlocitná. Žena, která se z dobré vůle a čistoty srdce chodí rozloučit se zemřelými na jejich pohřeb. Skutečnost je ale jiná, paní Ruska zjevně miluje drby a ráda se o ně podělí, i když o ně nikdo nestojí. Také ráda pláče a povídá si s lidmi. Je ale i chytrá, když jí policie zakáže její největší zálibu, ví si rady a jejich nařízení dokáže obejít.

Pan Krumlovský – Jedná se o studenta práv z povídky Figurky, který se přestěhuje na Malou Stranu, protože ji považuje za klidné místo, kde se může učit. S učením má trochu problémy, vždy se najde něco, co ho od učení ruší. Působí jako pozorovatel chování lidí na Malé Straně a sám se do děje zapojuje, někdy kladně a někdy záporně. Pan Rechner – Pan Rechner je jednou z hlavních postav povídky Psáno o letošních Dušičkách. Pan Rechner je šikovný, ale tak trochu líný. Společně se svým nejlepším přítelem se nebojí utahovat si z citů jiné osoby.

Pan Rybář - Pan Rybář je hlavní postavou v povídce Hastrman. Pan Rybář patří na Malé Straně k oblíbeným lidem. Má rád zelenou barvu, moře a francouzské filozofy, které často cituje. Jeho největší zálibou je sbírání drahých kamenů. Věří, že díky nim je velmi bohatý a až na konci povídky zjistí, že jeho bohatství spočívá vlastně v něčem jiném.

Pan Ryšánek – Pan Ryšánek je jednou z hlavních postav v povídce Pan Ryšánek a pan Schlegl. Pan Ryšánek je obchodník, který byl v mládí zamilován do ženy, která ho odmítla a vzala si jeho přítele. Od té doby s ním nepromluvil, přestože se každý večer setkávají.

Pan Schlegl – Pan Schlegl je druhou hlavní postavou v povídce Pan Ryšánek a pan Schlegl. I pan Schlegl je obchodník. Pan Schlegl získal srdce jeho vyvolené ženy, přestože kvůli tomu ztratil přítele, se kterým se i nadále setkává, ale nemluví spolu. Jejich situaci může změnit jen něco opravdu zásadního.

Pan Vojtíšek – Pan Vojtíšek je hlavní postavou v povídce Přivedla žebráka na mizinu, ale jeho postava se objevuje ve více povídkách. Pan Vojtíšek je malostranský žebrák, který je velmi oblíbený, lidé ho mají rádi, a proto se má dobře, přestože žebrá. Doplatí ale na lidskou závist. Ke konci života se musí mimo jiné vyrovnat i se ztrátou přízně lidí, které měl rád.

Pan Vorel – Pan Vorel je hlavní postavou v povídce Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Pan Vorel nepocházel z Malé Strany a byl to vášnivý kuřák. Tyhle dvě věci ho stály všechny peníze a nakonec i život, přestože to byl jinak milý obchodník s dobrým srdcem.

Slečna Mary – Slečna Mary je hlavní postavou v povídce Psáno o letošních Dušičkách. Jedná se o starou paní, která se nikdy neprovdala, lidé z Malé Strany jí přezdívali Tlustá Mary. Přestože slečna Mary tušila, že se nikdy neprovdá, tak doufala v pravou lásku, a proto se nechala lehce napálit. Do konce života nezjistila (nebo jí to bylo jedno), že se jednalo o krutý žert.

Slečna Poldýnka – Slečna Poldýnka se objevuje okrajově v několika povídkách. Nejvýznamnější roli má ale v povídce Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, kde její pomluva zničí panu Vorlovi život.

„mladý Neruda“ – Jedná se o postavu chlapce/mladíka, do něhož Neruda projektuje své vzpomínky. V takové chvíli přechází vyprávění z er-formy do ich-formy. Malý Neruda působí jako zvědavý, dobrosrdečný a zároveň stydlivý chlapec, který je odvážný, ale i jeho odvaha má své hranice. Jako dítě věřil v různé nadpřirozené věci.

Souvislost s autorovým životem

Jeho kniha je velmi spjatá s Prahou a jak již název napovídá, spjatá je hlavně s Malou Stranou, s místem jeho narození, dětství a většiny života. Neruda se snaží ve své knize zachytit život lidí z Malé Strany na krátkých životních situacích. Autor na Malé Straně vyrůstal, a proto prostředí dobře zná. Jeho znalost prostředí je v knize velmi zřetelná, protože většina povídek obsahuje dlouhé pasáže popisu Malé Strany, například kde se která budova nachází atd.
Pro Jana Nerudu byl za jeho života také typický antisemitismus a ten se objevuje i v jeho knihách, Malostranské povídky nevyjímaje. Židé v jeho povídkách jsou obvykle zlí lichváři, kterým nevadí někomu zničit život.

Ukázka:

Krám pustnul a chudnul. Asi po pěti měsících začly pana Vorla navštěvovat podezřelé postavy, Židé. Pokaždé pak přivřel pan Vorel skleněné dveře krámské. Sousedé si povídali zcela určitě, že Malá Strana uvidí bankrot. „Kdo se jednou se Židy spustí!“

Literární a jazykové prostředky

Kniha byla napsána v devatenáctém století a jazyk tomu zcela odpovídá, objevují se zde archaismy a i slovosled může někdy působit zastarale. Neruda někdy také dává přívlastek shodný za podstatné jméno, což není zrovna běžné.
Malostranské povídky obsahují zdlouhavé pasáže malostranského prostředí, ve svých popisech a postavách se ale nezaměřuje jen na jednu společenskou skupinu. Příběhy jsou jak o těch nejchudších malostranských osobách, tak i o obchodnících a úřednících. V povídkách se objevuje jak vážnost, tak i ironie a satira. Neruda se v knize nevyhýbá literárním prostředkům, jako je personifikace, metafora a další. Jazyk je převážně hovorový (dobový) doplněný o básnické i lidové výrazy.
Vypravěčem v knize je malý Neruda.

Detail odstavce: Povídky malostranské
Zdroj: Povídky malostranské
Zveřejněno: 30.6.2016

CHARAKTERISTIKA

Charakteristika maminky

Osnova

1. Moje maminka
2. Její vlastnosti
3. Vztah k naší rodině
4. Maminčiny kamarádky
5. Maminčin vztah k našemu okolí
6. Práce
7. Zájmy
8. Co si o sobě maminka myslí
9. Shrnutí

K charakteristice jsem si vybrala mého nejmilejšího člena rodiny, se kterým mám toho nejvíce společného. Moje maminka se jmenuje Karolína Chudá a je jí 40 let. Maminka žije s naší rodinou v rodinném domku v malé vesničce blízko Českých Budějovic. Maminka je malé a štíhlé postavy, má dlouhé černé vlasy, které nosí často svázané do copu. Má zelené oči, rovný nos a hezký úsměv. Maminka nosí hezké fialové brýle a také se moc hezky obléká.
Moje maminka je moc hezká, milá, přátelská a sympatická. Má spoustu kamarádů, protože každému ráda pomůže a poradí. U nás na vesnici k ní chodí spousta dalších maminek na návštěvu, protože vědí, že si maminka na ně vždycky udělá čas. Moje maminka se vždy chová tak, aby nikomu neubližovala. Nikdy nikoho neuráží a nepomlouvá, jak to dělají jiní lidé. Maminka to nemá ráda a nerada takové nesmysly poslouchá. Také je upřímná a říká, co si myslí. Maminka je také velmi chytrá, vystudovala vysokou školu a pracuje jako účetní ve velké firmě. Proto je také dochvilná, nerada chodí do práce pozdě, nechce, aby na ní někdo musel čekat. Také často říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Je spolehlivá, když mi něco slíbí, vždycky to splní. Vím, že se na ni můžu vždy spolehnout. Maminka si na mě vždy udělá čas, i když má spoustu práce. Nejradši na ní mám, že udrží všechna tajemství, která jí svěřím a vždy když se trápím, tak najde způsob jak mě potěšit a rozveselit. Trošku mi na ní vadí, že je hodně starostlivá, hodně řeší, co mám na sobě, jestli mi není zima, nemám hlad, nebo mě někdo netrápí. Vím, že to myslí dobře, ale někdy to dost přehání. Maminka umí být také velmi umíněná, pokud si něco zamane, tak s ní nikdo jen tak nepohne, to trápí hlavně tatínka, který se s ní nerad hádá, protože ví, že nikdy nevyhraje. Pokud chce maminka něčeho dosáhnout, je ochotná tomu obětovat veškerý volný čas a sílu. Někdy sice bývá smutná, ale vždy si dokáže najít něco, co ji znovu motivuje a nabije pozitivní energií.
Maminka je srdcem a duší naší rodiny. Pokud by nás neřídila, pravděpodobně bychom spoustu věcí nezvládali v takové pohodě jako doteď. Maminka vychází s tatínkem, i přes občasné neshody, výborně. Často jí slyším říkat, že jsou na líbánkách. Vždycky ji mrzelo, že nemá více dětí, ale pro mě a mého staršího bratra by udělala cokoliv, klidně by za nás i dýchala, kdyby to bylo potřeba. Můj bratr s ní nevychází tak dobře jako já, protože má pocit, že ho maminka často sekýruje. Zároveň ale Lukáš ví, že to maminka dělá jen proto, že chce, aby se měl jednou v životě dobře a něco z něho bylo. Přestože se tedy hádají, nemyslí zlá slova nikdy vážně. Maminku mrzí, že nemá tolik času, kolik by si přála, aby mohla častěji navštěvovat svoje rodiče, kteří bydlí v severních Čechách. Často jim ale píše a volá jim. Neustále na ně myslí a vede nás s bratrem k tomu samému. Pro maminku je rodina to nejdůležitější v jejím životě, a přestože má ráda i jiné věci, nic jí není přednější.
Maminka má spoustu kamarádek, které k nám rády chodí na návštěvu. Maminka s nimi také jednou týdně vyráží na zumbu do Českých Budějovic. A jednou měsíčně spolu v sobotu vyráží na „dámskou jízdu“. Obvykle zajdou někam na dobrou večeři a pak se jdou pobavit. Maminka je ráda, že se může s kamarádkami odreagovat a nemusí pořád jen myslet na povinnosti doma a v práci. Se svojí nejlepší kamarádkou chodí také o víkendu běhat, nebo na projížďku na kole. Vždy se vrací usměvavá a odpočinutá. Tatínek je rád, že si maminka našla kamarádky i na vesnici.
Maminka je na naší vesnici spokojená, má tu prý vše, co potřebuje. Je tu krásná příroda, milí sousedé, malý obchůdek a do většího města do práce a na nákupy to není moc daleko. Navíc se s námi ráda chodí v létě koupat a v okolí je mnoho jezer a rybníků, kde můžeme v létě trávit čas. Také je v okolí spousta věcí k vidění, a proto nás maminka bere často na výlety, abychom poznali krásy okolí. Maminka je tu šťastná a já si neumím představit, že by žila ve městě, kde by neznala všechny sousedy.
Maminka pracuje jako hlavní účetní ve velké firmě a má pod sebou několik zaměstnanců, za které je zodpovědná. V práci už maminka tak milá není, bývá velmi přísná a trvá na dodržování jasně daných pravidel. Nemá ráda, když se někdo fláká, nebo svaluje vinu na druhého. S takovými lidmi umí rychle zatočit. V práci si ji nadřízení pochvalují, protože ví, že je na ni spolehnutí a že vždy odvede práci na jedničku.
Maminka má ráda spoustu věcí, ale bohužel ji kvůli rodině a práci nezbývá na zábavu mnoho času. I přesto mám někdy pocit, že její den musí mít alespoň čtyřicet hodin, jinak by to vše nemohla stihnout. Ve volném čase maminka ráda podniká různé výlety po okolí, společně navštěvujeme různé hrady a zámky. Také si ráda zasportuje, někdy běhá, jezdí na kole, cvičí zumbu. Zkoušela také jezdit na inlinech, ale to jí moc nešlo, a tak to vzdala. Velmi ráda pečuje o svoji zahrádku, kterou máme u domu, má tam zasazenou zeleninu, ale i květiny. Když má zahrádku hezky upravenou, ráda si sedne s knihou na houpačku a dívá se na svoji dobře odvedenou práci. Jako malí jsme si s bratrem přáli spoustu zvířátek, ale teď se o naše psy, kočky, králíky i slepice stará spíše maminka. Asi proto ji mají zvířátka z naší rodiny nejraději, protože pro ně má vždy nějaký pamlsek a vlídné slovo. Maminka vždycky říká, že by si chtěla najít ještě trochu volného času na učení dalšího cizího jazyku. Zatím umí anglicky a německy, a to je podle ní prý málo.
Moje maminka je k sobě příliš kritická, vždy na sobě vidí jen samé chyby. Neustále by na sobě něco zlepšovala, ale ani pak by nebyla úplně spokojená. Vždy říká, že se jí v životě povedly jen dvě věci, a to jsme my s bratrem.
Maminka je a bude vždy mým vzorem. Je neuvěřitelné, co všechno sama zvládá a nikdy si nepostěžuje. Doufám, že až já jednou budu mít vlastní děti, že se budu chovat jako ona a že i já jim půjdu příkladem, jako moje maminka šla mě. Myslím, že nikdy jí nedokážu dostatečně vyjádřit, jak moc jí mám ráda, ale věřím, že ona to ví.

Detail odstavce: Charakteristika maminky
Zdroj: Charakteristika
Zveřejněno: 26.2.2017

POPIS KAMARÁDKY

Popis kamarádky Andrey

Osnova:

  1. Moje Andrea

  2. Její postava

  3. Andrein obličej

  4. Její tělo

  5. Způsob oblékání

  6. Způsob řeči a chůze

  7. Její zájmy a záliby

  8. Její výrazné vlastnosti

  9. Závěr

V mém životě zaujímají přátelé velmi důležité místo, bez nich bych se cítila velmi osamělá a postrádala bych tak v životě to správné „koření“. A právě takovým kořením mého života je moje skvělá kamarádka Andrea Soukupová. Andrea je o několik let starší než já a letos ji čekají významné osmnácté narozeniny. Andrea navštěvuje místní gymnázium a je ve třetím ročníku. Její rodiče vlastní ve městě restauraci, která je velmi oblíbená mezi turisty i místními obyvateli.

Andrein vzhled není typicky dívčí, naopak na první pohled si ji může řada lidí splést s chlapcem, čemuž nahrává i její vysoká, hubená a trochu chlapecká postava. Andy rozhodně nepatří k dívkám typu „krev a mléko“. Naopak na jejím těle se moc tuku, ale ani svalů nenachází.

Typický pro ni je i její krátký, rozježený účes, který i svou barvou odvádí pozornost od jejího hubeného obličeje. Andrea už totiž dva roky ráda střídá různé barvy vlasů a momentálně se dostala k modré barvě. Její dříve černé vlasy tedy obohatila o velké množství modrých pramenů, její vlasy teď působí více modré než černé. I její tvář ale dokáže člověka zaujmout. Její zelené oči se ukrývají za tmavými obroučkami brýlí a pod hustým, tmavým a neupraveným obočím. Její malé oči jsou zároveň ale rámované dlouhými řasami, které jí kdekdo závidí. Její malý nosík působí roztomile, ale trochu nepatřičně v porovnání s její velkou pusou, která ukrývá řady dokonalých a bělostných zubů. Zubům Andrea věnuje patřičnou pozornost, protože ví, že svým úsměvem dokáže obměkčit i největšího zarytce.

Jak jsem již zmínila, pro Andy je typické, že její postava působí chlapeckým dojmem. Její hrudník je plochý a celé tělo působí spíše hubeně, než štíhle. Sama o sobě říká, že vypadá jako hošík, který se příliš rychle „vytáhnul“ do výšky, ale zapomněl u toho nabrat nějaký ten sval. Výrazné má Andrea i dlaně rukou, jsou totiž často plné mozolů a ztvrdlé kůže. Její tělo také bývá velmi často pokryté škrábanci a modřinami. Ještě se snad nestalo, aby na svém těle neměla ani jednu modřinu, nebo škrábanec.

Andrein styl oblékání je velmi svérázný, oblékne si cokoliv má ve skříni a ani ji příliš nevadí, že to k sobě zrovna nepasuje. I přesto jí to ale sluší. Andrea pochází z bohatší rodiny, a proto má v šatníku i řadu velmi drahých kousků. Stejně tak ale klidně nosí i oblečení ze „sekáče“. Peníze, ani značky nejsou pro ni v oblékání důležité, hlavní je pro ni pohodlí a praktičnost. Nejčastěji se obléká velmi jednoduše do jeansů, trička, mikiny a pohodlných sportovních bot. Jsou ale i chvíle, kdy se dokáže nastrojit velmi žensky, do krásných, ale jednoduchých šatů. Nikdy by na sebe neoblékla nic plného volánků a kraječek. Oblečení volí v jednoduchém střihu. Naopak se často vyřádí v doplňcích, které u ní bývají velké a extravagantní. Vždy zároveň ale ladí s oblečením. Běžně nosí různé šátky, velké množství šperků a slunečních brýlí.

I Andrein mluvený projev bývá jednoduchý, neznamená to ale, že je hloupá, naopak je velmi chytrá a vždy pečlivě zváží každé slovo, protože si je dobře vědoma toho, že i obyčejným slovem může někomu ublížit. Vždy při komunikaci působí velmi klidně, ale zároveň i sebejistě. Nikdy jí člověk nepřistihne, jak plácá nějaké nesmysly. Zároveň má ráda i humor a ráda se směje. A její smích je pro ni velmi typický, je totiž velmi výrazný. Jakmile se Andrea upřímně rozesměje, nejde zastavit a „chrochtá“ u toho, což jí rozesměje ještě víc. Za své „chrochtání“ se před cizími lidmi stydí, a tak se snaží ovládat. Stejně neovladatelně působí někdy i její chůze, člověk má při pohledu na její chůzi pocit, že si její ruce a nohy dělají, co chtějí. Její ruce se při chůzi a běhu všemožně kývou a nohy o sebe často zakopávají, takže ji řada lidí má za nemotoru. Zajímavé ale je, že jakmile začne Andrea tančit, tak veškerá její nemotornost náhle zmizí a přede mnou stojí sebejistá a téměř až éterická dívka.

Tanec je Andreinou vášní, obzvlášť balet, ke kterému ji její rodiče vedli už od malička. Stejně tak ale miluje jízdu na kole a v kajaku. Právě z těchto aktivit má na rukou mozole a neustále modřiny a jiná drobná poranění. Ty jí ale nebrání v tom, aby se i nadále věnovala tomu, co ji baví. Ve chvílích, kdy má dost fyzicky náročných aktivit, ráda popadne štětce a plátno a vydává se do přírody malovat okolí. Ráda také maluje karikatury, které pak rozdává svým přátelům.

Andrea je klidná a obětavá dívka, která je na svůj věk velmi rozumná. Nikdy snad neprožila žádné divoké pubertální období. Sice se ráda chodí bavit, ale vždy se chová tak, aby se ona a ani její rodiče nemuseli stydět. Pro svou rodinu a přátelé je ochotná udělat cokoliv a snad by se za ně neváhala ani poprat. Andrea umí být jak stydlivá, tak i velmi extrovertní. Vše závisí na společnosti, v níž se nachází, pokud ale o něco usiluje, tak svůj stud porazí a udělá vše, aby dosáhla toho, co chce. Její nevýhodou je její častá náladovost, člověk nikdy neví, na čem u ní je. V jednu chvíli se usmívá a je veselá a najednou zcela zničehonic obrátí, její vztek a mrzutost ale nikdy nemá dlouhé trvání. Vždy je pak znovu jako sluníčko.

Andrea je člověkem, u kterého jsem si jistá, že to v životě někam dotáhne. Nevzdává se a za své cíle bojuje. Navíc se nebojí vybočovat, a to ani vzhledem. Nikdy se netrápí tím, že není nejkrásnější dívkou v místnosti. Krásu navíc nepovažuje za nejdůležitější, váží si spíše pozitivní povahy a dobrého srdce a přesně taková se také snaží být a to je na ní sympatické. Její určitá extravagance ve vzhledu jí činí originální a nezapomenutelnou. Ale lidé, kteří ji doopravdy poznají, na ni nezapomenou ne proto, že má modré, nebo zelené či růžové vlasy, ale proto, že se jim nesmazatelně zapíše do jejich života.

Detail odstavce: Popis kamarádky Andrey
Zdroj: Popis kamarádky
Zveřejněno: 22.11.2017

VZORY SMUTEČNÍHO PROJEVU

Smuteční řeč na pohřbu tatínka

Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

Smutek, zoufalství, beznaděj a velké množství slz, to je to, co v tuto smutnou chvíli vidím před sebou, a také to, co cítím ve svém zlomeném srdci. Bolest, která je v této síni a hlavně v našich srdcích přítomná vychází z těžké životní ztráty každého z nás. Dnešním dnem nás opustil milovaný manžel, otec, dědeček, strýc, přítel i kolega Emil Novotný. Jeho odchod z tohoto světa byl dlouhý a velmi bolestivý, i přesto můj otec snášel statečně vše, co si pro něj paní smrt nachystala. Bojoval s ní, nevzdával se a nic jí nedal zadarmo. Do svého posledního okamžiku na tomto světě se snažil, abychom na něj mohli být právem pyšní. Bojoval proti své zákeřné nemoci pro nás, nejen proto, aby mohl být s námi, ale hlavně proto, aby nám byl vzorem, ukázal nám, že se nikdy nemáme vzdávat, ani když dopředu víme, že vyhrát nemůžeme. Můj otec se stal pro mě a mé blízké stal ideálem nejen toho, jak by člověk měl prožít svůj život, ale i toho, jak by si měl svůj život chránit. Dovolte mi, abych vás teď i já trochu jeho životem inspiroval.

Můj tatínek se narodil před jednašedesáti lety do lékařské rodiny. Na své dětství prožité v Rožnově pod Radhoštem vždy velmi rád vzpomínal, na jeho prohánění s kamarády po místních lesích, plavení se po řekách, i rajtování koní na rozlehlých loukách. Od malička patřil k těm lidem, kteří se cítí nejlépe obklopení náručí přírody, i proto většinu dní svého dětství raději venku, než uzavřen s knihou doma. Právě jeho láska k přírodě byla příčinou konfliktu s jeho rodiči, kteří si velmi přáli, aby se i jejich syn mohl pyšnit vysokoškolským diplomem a aby kráčel v jejich stopách. Můj otec ale netoužil jít po cestičce, kterou mu jeho drazí rodiče vyšlapali, raději si zvolil vlastní cestu, plnou životních výmolů, odboček i zajížděk. Navzdory přání rodičů se stal lesníkem. Práce, která se mohla zdát jeho rodičům podružná, získala v jeho rukou nové rozměry. Můj otec dělal vše, aby ji plnil co nejlépe. A protože se nikdy nebál těžké dřiny a přál si aspoň trochu usmířit své milované rodiče, současně při zaměstnání vystudoval i vysokou školu zaměřenou na lesní inženýrství. Jen díky jeho píli, neochoty vzdát se, i když byl během svého studia vystaven mnoho nelehkým situacím, se mu podařilo dokázat svým rodičům, že se o svou budoucnost dokáže postarat sám. Pýcha rodičů mu byla cenným zadostiučiněním. Můj tatínek byl zpočátku velmi šťasten, měl milující rodiče, dobré zaměstnání, krásné místo k žití. Při pohledu na šťastné ženaté přátele radující se ze svých potomků, cítil, že jim závidí. Sám si velmi přál najít lásku, která by ho provázela zbytkem života. Jeho pocit osamění zesílil, když mu zemřela i jeho drahá maminka. Ztráta jednoho z rodičů ho velmi zasáhla, přál si načas se uchýlit do ústraní, a proto se přestěhoval do malé vesničky Milošovice. Místo samoty zde našel to, co dlouho hledal, svou lásku. Má maminka Magdalena se do něj zamilovala na první pohled, chvíli jí trvalo, než dobyla jeho srdce, ale nikdy vynaložené námahy nelitovala, protože tatínek jí to po zbytek svého života vracel svou láskou i přátelstvím. Přestože se někdy hádali a dny jejich společného života nebyly vždy zrovna slunečné, milovali se a nedokázali si představit život jeden bez druhého. Pocity štěstí z narození dvou synů jim kalil jen smutek nad ztrátou otce. Má a bratrova výchova se stala pro tatínka vším, bylo mu jedno, co budeme studovat, důležité pro něj jen bylo, aby se z nás stali slušní mladí muži, kteří jsou v životě velmi šťastní. A tento cíl se mu splnil, i proto s námi mohl prožívat naše studijní úspěchy, radovat se spolu s námi s přijetí na prestižní zahraniční univerzity, těšit se ze setkání s našimi životními partnerkami, šťastně očekávat narození našich dětí, jeho milovaných vnoučat. Prožíval s námi vše, co správný rodič prožívá, radoval se s námi stejnou měrou, s jakou nás utěšoval ve chvílích zlých. Stál při nás vždy, když jsme ho potřebovali a nikdy ve své lásce k nám, našim dětem a ke své ženě nepolevil. Stejně jak vychovával nás s bratrem, podílel se stejnou měrou i na výchově svých milovaných vnoučat, které učil nejen lásce k přírodě, zvířatům, rodné zemi a rodině, především ale lásce k životu. To můj otec naučil mě, mého bratra a naše děti, že úsměv mnohokrát zmůže více než křik, že rozum vítězí nad lidskou hloupostí, že i zvířata mají duši a milují bez podmínek. To otec nás naučil, že vše, co člověka v životě potká, má nějaký vyšší důvod. Naučil nás, že rodina je nadevše. I zprávu o své nemoci bral jako zkoušku, v níž musí naše rodina obstát, ne jako jednotlivec, ale jako celek. Věřil, že jeho úkolem při této těžké zkoušce není přežít, ale poučit nás o důležitosti rodiny a síle lidské vůle. Můj otec byl rád, že jeho poslední chvíle na tomto světě strávil v kruhu rodiny, která chápala důležitost rodinné sounáležitosti a lásky. Tatínek celé rodině vštípil svou vážnou nemocí i poslední ponaučení, že smrtí to nekončí, pokud na zemi zůstává někdo, kdo vás miluje.

Německý filozof Immanuel Kant kdysi pronesl: „Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“ Můj otec se příchodu své smrti nikdy nebál, i když věděl, že je již blízko a vztahuje po něm své ruce. Nebál se, protože věděl, že i když nás opustí, tak s námi navždy zůstane. Zůstane v každém v nás, bude žít v našich vzpomínkách na společné chvíle, navždy ho uvidíme při pohledu do očí našich dětí a vnoučat, při vyprávění rodinných anekdot uslyšíme jeho zvučný, bodrý smích, ve smutných chvílích našich životů ucítíme jeho laskavý dotyk a tichý hlas, který nám vlévá novou naději do žil. Můj otec Emil Novotný sice opustil tento svět, ale dokud my nedopustíme, aby vzpomínka na něj zemřela, tak bude žít i nadále. Bude žít na místě, odkud ho ani smrt nedokáže vyrvat. Bude žít v našich srdcích a my si vzpomínky na něj budeme hýčkat, protože můj tatínek si to zaslouží za to, jakým byl a co pro nás všechny udělal. Milujme ho i nadále, radujme se z toho, kým byl, těšme se z přítomnosti lidí, které tak miloval a nikdy na něj nezapomínejme.

Detail odstavce: Smuteční řeč na pohřbu tatínka
Zdroj: Vzory smutečního projevu
Zveřejněno: 20.12.2017