Horská turistika většinou slibuje klid, ticho lesa a únik od civilizace, jenže někdy se i obyčejná túra může změnit v nečekané dobrodružství. Stačí drobná náhoda, špatné místo ve špatný čas a člověk se ocitne uprostřed příběhu, který připomíná detektivní román spíš než víkendový výlet. Právě kontrast mezi poklidnou přírodou a náhlým nebezpečím dává podobným příhodám jejich zvláštní napětí.
Turistická příhoda s detektivní zápletkou ukazuje, jak tenká je hranice mezi obyčejným zážitkem a událostí, která člověku zůstane v paměti na celý život. Les, horská útulna a zdánlivě náhodná setkání se zde stávají kulisou pro příběh o odvaze, intuici a rozhodnutí udělat správnou věc, i když to znamená riskovat vlastní bezpečí.
FAQ – Časté otázky a odpovědi
Je příběh inspirovaný skutečnou událostí?
Příběh působí realisticky, ale je fiktivní. Vychází z typických situací, které mohou při turistice nastat.
Proč se děj odehrává právě v horách?
Hory a lesy poskytují přirozenou izolaci a zesilují pocit napětí i nejistoty.
Je hlavní hrdina detektiv?
Ne, jde o obyčejného turistu, což činí příběh uvěřitelnějším a čtenářsky přitažlivým.
Jaký žánr příběh představuje?
Kombinuje detektivní povídku s prvky dobrodružného a psychologického vyprávění.
Je příběh vhodný pro školní slohové práce?
Ano, může sloužit jako inspirace pro vypravování s napětím a jasnou zápletkou.
Jakou roli hraje náhoda?
Náhoda je klíčovým spouštěčem děje, který uvede hlavního hrdinu do centra událostí.
Je konec příběhu uzavřený?
Příběh je uzavřený, ale ponechává prostor pro čtenářovu vlastní interpretaci.
Co je hlavním poselstvím příběhu?
Že i obyčejný člověk může v nečekné situaci projevit odvahu a zodpovědnost.
Ve svém příspěvku SKLOŇOVÁNÍ SLOVA DOUŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Jurdová.
Lámeme si hlavu, zda se říká po douškách nebo po doušcích?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Jurdová,
stručně řečeno, dle pravidel tvarosloví je správně po doušcích.
Mohu-li nabídnout delší vysvětlení, pak vězte, že všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích, např. o rybnících, prostředcích, locích, doušcích, lístcích, nádeších.
Souhláska se před koncovkou mění (g > z, k > c, h > z, ch > š), a tak se často v mluveném projevu objevuje koncovka -ách, která konkuruje koncovce -ích, protože nevyžaduje alternaci (obměnu) předcházející souhlásky.
Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, obláčcích i obláčkách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. hrncích i hrnkách, dřevácích i dřevákách, teplácích i teplákách, modrácích i modrákách.
U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale přesnou hranici pro jednotlivá slova mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově zabarvenými stanovit často ani nelze, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu; výklad se dokonce liší v českých mluvnicích a slovnících.
V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je častá koncovka -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá.
Koncovka -ách je typická pro ustálené spojení „jde to jako na drátkách“. A dublety, tedy dvě pravopisné podoby téhož slova, se vyskytují u pomnožných jmen místních, např. v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících.
Ale abychom se v tom bludišti pravidel nezamotali – v našem případě je spisovná pouze koncovka -ích (doušcích), kterou uvádějí všechny jazykové příručky.
Tvar douškách je totiž součástí skloňování podstatného jména rodu ženského – douška, což je poněkud zastarale to, co je připsáno dodatečně (zpravidla v dopise); dodatek, doložka, postskriptum. Nebo tento výraz knižně vyjadřuje zdrobnělinu ke slovu duše (mateří douška – matčina duše).
Doušek, na který se ptáte, je zcela jistě rodu mužského a označuje buď polknutí (pít malými doušky), nebo množství tekutiny, které lze najednou spolknout, malé množství tekutiny vůbec; lok, hlt (zbyly asi dva doušky vína).
Pijte tedy prosím po doušcích.
Ve škole se popis postavy sloh nejčastěji objevuje v 6. třídě. Hodnotí se především dodržení osnovy, jazyková správnost a schopnost vystihnout osobnost člověka.
Pečlivě strukturovaný text a čitelné odstavce výrazně zvyšují šanci na dobré hodnocení.
Hory nad Štěchovicemi se v podvečer halily do měkkého oparu a les voněl jehličím, mokrou půdou a vzdáleným kouřem z chat, které se místy krčily v úbočích. Když Marek dorazil na rozcestí U Tří smrků, slunce zrovna zapadalo za hřeben a barvilo nebe do oranžova. Cesta k turistické útulně měla být podle mapy už jen kilometrová rovinka. Měl tam přespat a ráno pokračovat na Medník.
Jenže když ušel sotva sto metrů, ozvalo se prasknutí větve a tiché zasténání. Nebylo to zvuk divočáka ani srny. Byl to člověk.
Marek zpozorněl. Nechtěl hned sahat po mobilu — signál tu stejně skákal jako splašený — a tak pomalu vykročil směrem ke zvuku. Za velkou borovicí našel staršího muže sedícího na zemi. Opíral se o batoh, dýchal přerývaně a na tváři měl odřeninu.
„Jste v pořádku?“ oslovil ho Marek.
Muž zvedl oči. „Uklouzl jsem... ale to není to hlavní,“ zašeptal a podal Markovi drobný kovový předmět. „Tohle... musíte předat policii. Nesmí... zmizet.“
V Marekově dlani spočinula podivná mosazná kapsle, na které byl vyrytý symbol připomínající stylizovanou sovu.
„Co to je?“
„Důkaz,“ vydechl muž. „Někdo... nás sleduje.“
Než Marek stihl položit další otázku, ozvalo se zhouknutí puštěného telefonu a muž krátce ztratil vědomí. Bylo jasné, že ho musejí dostat k pomoci. Marek zkontroloval puls — byl slabý, ale stálý. Zrovna vytahoval mobil, když na cestě nad sebou uslyšel kroky.
Schoval kapsli do kapesy. Intuice mu říkala: nejdřív zjisti, kdo přichází.
Na stezce se objevila hubená žena v tmavé větrovce. Nespěchala, ale při spatření Marka mírně nadskočila.
„Neviděl jste náhodou tady někoho?“ zeptala se, ale tónem, který nebyl přátelský ani turista-friendly.
„Jen vás,“ odpověděl Marek. „Stalo se něco?“
„Ztratila jsem parťáka. Šli jsme na rozhlednu, pak se rozdělili. Má na sobě modrou bundu. Neviděl jste ho?“
Marek na okamžik zaváhal. Muž, kterého našel, měl zelenou péřovku. Možná nešlo o stejného člověka — nebo šlo, a žena lže.
„Nikdo jiný tu nebyl,“ řekl opatrně.
Žena se na něj dlouze zadívala. „Kdybych ho potkala, dejte mi vědět.“ A pokračovala dál dolů po stezce.
Marek vyčkal, dokud kroky nezmizely. Teprve pak vytáhl mobil a zavolal záchranáře. Naštěstí se signál objevil na pár čárkách. Když do pěti minut potvrdili, že tým je na cestě, zhluboka si oddechl.
Jenže muž na zemi se znovu probral. „Uh... poslouchejte. Když jsem zmizel z očí, ona mě strčila ze svahu... Myslela, že jsem se zabil.“
„Ta žena? Proč by to dělala?“
„Kvůli tomu,“ ukázal na kapsli, kterou měl Marek v kapse. „Je to část mechani
Příběh nestaví na okamžité akci, ale na postupném zahušťování atmosféry. Nejprve jde o drobné náznaky, neurčité obavy a nejasné informace, které se skládají do uceleného obrazu až v závěru.
Tento způsob vyprávění podporuje čtenářovu zvědavost a udržuje napětí bez nutnosti neustálých dramatických zvratů.
Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo. Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí. Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.
Osnova
1. Uvedení (seznámení s dějem, jeho otevření)
2. Zápletka (napětí)
3. Vyvrcholení
4. Rozuzlení (uzavření děje, poučení, dojmy)
Vypravování může být rozčleněno také do pěti fází
1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
3. Krize – vyvrcholení konfliktu
4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedoucí k poslední fázi vyprávění
5. Rozuzlení a řešení situace
Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!
Slovo košatá je ženský rod přídavného jména košatý. Znamená, že má mnoho větví nebo je hojně rozvětvený, a to buď doslova u stromů, nebo i přeneseně u něčeho, co je rozvětvené v jiném smyslu, například v myšlenkách, popisu atd.
Příklad ve větě
Košatá koruna stromu: Strom, který má mnoho větví.
Košatá myšlenka: Myšlenka, která se rozvíjí do mnoha směrů.
Košatá vyprávění: Vyprávění, která obsahují mnoho detailů a odboček.
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou večer
Ve školním prostředí se s tímto slohovým útvarem setkávají žáci už na prvním stupni základní školy. Sloh popis pracovního postupu bývá často zadáván formou výroby jednoduchého výrobku, receptu nebo popisu pokusu.
U mladších žáků se klade důraz hlavně na přehlednost, jednoduchost vyjadřování a dodržení osnovy. Postupně se přidává přesnost a odbornější slovní zásoba.
Dopis je jedním ze základních slohových útvarů, s nímž se člověk setkává již v dětství, a proto ho řada lidí nepovažuje za příliš složitý útvar, ale je třeba si uvědomit, že existují různé druhy dopisů. Tento slohový útvar se dělí na dvě hlavní skupiny, a to dopisy osobní a dopisy úřední, případně obchodní.
Ve škole se otevřený dopis často zadává jako sloh dopis, obvykle na druhém stupni základní školy. Žáci se tímto způsobem učí formulovat názor, pracovat s argumenty a dodržovat formální pravidla.
Typickým zadáním bývá například otevřený dopis starostovi, řediteli školy nebo prezidentovi.
Při psaní popisu osoby je důležité dodržet určitou posloupnost. Text by měl plynule přecházet od obecného představení k detailům a nakonec k celkovému hodnocení. Díky tomu bude popis osoby sloh přehledný a srozumitelný.
Nejprve je vhodné stručně představit, o koho se jedná, poté popsat vzhled a následně se zaměřit na povahové vlastnosti, chování a vztah autora k popisované osobě.
