Popis a charakteristika osoby patří mezi slohové útvary, se kterými se žáci setkávají velmi brzy, ale jejich zvládnutí rozhodně není samozřejmost. Na první pohled vypadají podobně, přesto se liší cílem, stavbou textu i tím, na co se autor soustředí nejvíce.
Právě proto má smysl se k tomuto tématu vracet, doplňovat ho o praktické rady, typické chyby a jasná vodítka, která pomohou napsat text přehledně, srozumitelně a v souladu s požadavky školy.
Rozdíl mezi popisem a charakteristikou
Slohovýútvarpopis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohovýútvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.
Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.
U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.
Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.
U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohovýútvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.
V naší poradně s názvem CHARAKTERISTIKA MAMINKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Natálie.
Dobrý den, potřebovala bych pomoci, jsem v druhém ročníku na střední škole a v úterý budeme psát slohovu práci z českého jazyka na charakteristiku postavy, vybrala jsem si moji maminkou a potřebovala bych poradit zda je to takhle v pořádku nebo jsou tam nějaké nedostatky. Na základní škole mi slohová práci vždy dělala problém a moc nevím jak na to. Předem děkuji za odpověď.
Ve svém příspěvku CHARAKTERISTIKA MAMINKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Natálie.
Dobrý den, potřebovala bych pomoci, jsem v druhém ročníku na střední škole a v úterý budeme psát slohovu práci z českého jazyka na charakteristiku postavy, vybrala jsem si moji maminkou a potřebovala bych poradit zda je to takhle v pořádku nebo jsou tam nějaké nedostatky. Na základní škole mi slohová práci vždy dělala problém a moc nevím jak na to. Předem děkuji za odpověď.
Čeština je velmi bohatý jazyk. Svědčí o tom i následující přehled podstatných jmen začínajících na písmeno "K". Tento seznam není úplný, vychází ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 2007 a neobsahuje řadu podstatných jmen vzniklých ze sloves (například kouření, koupání). V tabulce jsou uvedená nejen daná podstatná jména, ale i jejich rod, vzor, význam a původ daného slova.
PODSTATNÉ JMÉNO
ROD, VZOR
VÝZNAM SLOVA
PŮVOD SLOVA
Kabanos
Mužský, hrad
Laciný točený salám
Z románských jazyků
Kabaret
Mužský, hrad
1. zábavní podnik s humoristickým programem;
2. pořad humoristického rázu
Francouzština
Kabát
Mužský, hrad
Součást svrchního oděvu kryjící trup a paže
Čeština
Kabátek
Mužský, hrad
Zdrobnělina od slova kabát
Čeština
Kabel
Mužský, hrad
Ohebný vodič pro přenos a rozvod elektrického proudu
Angličtina, francouzština
Kabela
Ženský, žena
Schránka s držadlem na nošení menších předmětů = taška
Charakteristika je popisný slohovýútvar, který se týká především osob. Zaměřuje se tedy na duševní vlastnosti (povahové rysy, schopnosti, zájmy). Duševní vlastnosti člověka se projevují ve vztahu k lidem, v jednání a ve vztahu k práci, a proto i tyto údaje patří do správné charakteristiky. Vlastnosti se dají vyjádřit jasným konstatováním (= přímá charakteristika), nebo konkrétními příklady jednání (= nepřímá charakteristika), případně srovnáním s jiným člověkem. Při psaní charakteristiky je důležitá volba vhodných výstižných výrazů, převaha hlavně přídavných jmen, případně sloves spojených s přídavnými jmény. Často se v charakteristice také objevují různá přirovnání.
Přímá a nepřímá charakteristika – jaký je mezi nimi rozdíl
Při psaní charakteristiky se nejčastěji pracuje se dvěma základními způsoby popisu. Každý z nich má své místo a ideální je jejich vzájemná kombinace.
Přímá charakteristika pojmenovává vlastnosti člověka nebo postavy přímo, zatímco nepřímá charakteristika je ukazuje prostřednictvím chování, jednání nebo reakcí.
přímá charakteristika – otevřené pojmenování vlastnosti (je pracovitý, líný, odvážný)
nepřímá charakteristika – vlastnost vyplývá z činu nebo situace
Dopis je jedním ze základních slohových útvarů, s nímž se člověk setkává již v dětství, a proto ho řada lidí nepovažuje za příliš složitý útvar, ale je třeba si uvědomit, že existují různé druhy dopisů. Tento slohovýútvar se dělí na dvě hlavní skupiny, a to dopisy osobní a dopisy úřední, případně obchodní.
S postupy zapsanými přirozeným jazykem se v životě setkáváme nejčastěji, a to nejen jako jejich vykonavatel, ale také jako jejich tvůrce.
Postup návodový může být doplňován i o prvky popisné a informační a může rovněž přecházet ve výklad s rostoucí odborností. Vlastností textu má být srozumitelnost, explicitnost, kompletnost a souvislost (časová a logická návaznost). Jedná se o text kohezní (soudržný), sukcesivní a spíše explikativní, i když jde v podstatě o enumeraci (výčet) dílčích činností. Instrukce musejí být spojeny „záměrem autora, cílem textu, jedním tématem a progresivní časovou perspektivou“.
Útvar návodového postupu je návod a jeho různé druhy. Návod se však převážně považuje za slohovýútvar (jako dynamizovaný popis pracovního postupu) slohového postupu popisného.
Popis pracovního postupu se vyznačuje přesným a výstižným vyjadřováním a přehledností. K přesnému vyjadřování přispívají především zejména odborné názvy (termíny). Jednotlivé činnosti (fáze postupu) jsou zachyceny v přesné časové posloupnosti.
Jak vypadá kvalitní popis pracovního postupu přirozeným jazykem, co by mělo být součástí dobrého návodu a co je nutno dodržet?
Na co si dát pozor:
Jazyková správnost. Pokud je něco česky, je šance, že to má jasně daný význam (na kterém se všichni shodnou). Pokud něco není česky, nemá to význam žádný, i kdyby se všichni shodli na tom, co tím asi autor myslel a jaký je nejpravděpodobnější význam daného slova.
Instrukce musí být poznat jako instrukce.
Instrukce musí být popsány dost podrobně, aby bylo jasné, co a jak dělat.
Všechna neznámá slova, termíny a podobně musí být jasně a jednoznačně vysvětlena.
Jasná návaznost instrukcí („co dělat dál“); zejména u rozhodování je nutno pokrýt všechny alternativy.
Při opakovaném provádění instrukcí musí být jasné, které instrukce se opakují a za jakých podmínek.
Pokud postup nekončí na konci popisu, je třeba konec výslovně sdělit.
Pokrytí všech očekávaných eventualit (co je či není očekáváno, je vhodné vypsat už u pracovních podmínek).
Vypravování je slohovýútvar, jehož cílem je podat děj – tedy popsat, co se stalo, jak to probíhalo a jak to dopadlo. Vypravování může být reálné nebo smyšlené, ale vždy má časovou posloupnost a vyžaduje logickou stavbu.
Vypravování je slohovýútvar, jehož cílem je vyprávět příběh. Může být skutečný, částečně upravený nebo zcela smyšlený. Základem je děj, který má svůj začátek, průběh a zakončení.
Nejčastěji se s vypravováním setkávají žáci na základní škole, ale využívá se i na středních školách a v běžném životě – například při vyprávění zážitků.
Vypravování je slohovýútvar, jehož cílem je vyprávět příběh – skutečný nebo smyšlený. Klíčová je dějovost, tedy sled událostí, které na sebe navazují v čase.
Hodnotí se především:
jasná dějová linie (úvod – zápletka – vyvrcholení – závěr),
