Informace od učitelek češtiny

HLAVNÍ STRÁNKA

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  
Téma

SMUTEČNÍ KARU

Řeč na smuteční hostině

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že řeč na smuteční hostině se liší od projevu při smutečním aktu. Odlišností je několik, rozdíl je například v délce trvání projevu. Na hostině je obvykle řeč výrazně kratší, navíc obsah řeči vychází z toho, že hosté byli i na smutečním rozloučení se zemřelým, a tak slyšeli hlavní projev. Není tedy nutné opakovat informace o životě zemřelého. Součástí řeči na smuteční hostině je také obvykle poděkování za vyjádřené upřímné soustrasti. Řeč na smuteční hostině navíc nemusí mít stejný řečník, který měl proslov na posledním rozloučení. Řeč na smuteční hostině také nemusí mít tak oficiální znění, jako ta na pohřbu, projev na smuteční hostině může mít v podstatě každý. Obvykle ale smuteční hostinu zahajuje projev některého z blízkých příbuzných, po něm mohou následovat i krátké projevy dalších hostů, v nichž se zavzpomíná na zemřelého a na to, co pro řečníka znamenal.

Zdroj: Smuteční hostina

Ukázky smuteční řeči

Smuteční řeč a její ukázky jsou vidět zde:

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Smuteční řeč na pohřbu

Smuteční řeč se může konat ve smuteční síni, kde se pozůstalí rozloučí se zemřelým, kterého často čeká kremace. Pohřební řeč se ale může konat přímo na hřbitově při pohřbívání do země, kde je řeč pronesená před tím, než je rakev zemřelého spuštěna do hrobu.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Cíl

Smuteční řeč nemá takový význam pro zemřelého, je mnohem důležitější pro jeho blízké pozůstalé. Cílem každé smuteční řeči je poskytnout útěchu pozůstalým, ukázat jim, že nejsou na truchlení sami, že s nimi někdo sdílí jejich bolest. Zároveň smuteční řeč ukazuje všem smutečním hostům, co zemřelý znamenal pro svou rodinu a okolí.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Smuteční proslov k úmrtí

Mít smuteční projev je velmi náročné, ještě těžší to je v případě, že se jedná o proslov k úmrtí velmi blízké osoby, jako jsou rodiče a sourozenci, děti. Následující dva vzory jsou jen ukázkami, jak je možné sepsat smuteční řeč pro pohřeb rodičů.

Zdroj: Vzory smutečního projevu

Význam

Smuteční řeč není nezbytnou součástí pohřebního aktu. Rodina pozůstalých se může rozhodnout, že smuteční řeč bude nahrazena tichou variantou pohřbu, kdy bude puštěna jen hudba, a smuteční hosté jen věnují zemřelému tichou vzpomínku a bez veřejného projevu se s ním rozloučí. Při smutečním obřadu může mít projev více řečníků, projev totiž může pomoci pozůstalým se se smrtí zemřelého vyrovnat a rozloučit se s ním, když předtím třeba nedostali příležitost, nebo to před jeho smrtí nestihli.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Význam smuteční hostiny

I smuteční hostina nese význam hlavně pro pozůstalé, kteří zde sdílí společně svou bolest. Mohou se dělit o vzpomínky na zemřelého a těšit se z nich. Cílem tedy není dobře a zadarmo se najíst, a proto množství a typ jídla není při této slavnosti to hlavní. Pokud je ale hlavní chod součástí smuteční hostiny, tak se některé rodiny uchylují k oblíbenému jídlu zemřelého, anebo jídlům, které se podávají na různých rodinných akcích (svíčková s knedlíkem atd.) vždy je ale důležité mít na paměti, že i při této smuteční hostině je hlavní poskytnout rodině zemřelého útěchu.

Zdroj: Smuteční hostina

Smuteční projev

Poslední rozloučení je akt, při kterém celý řečníkův smuteční projev musí být přizpůsoben této dané situaci. Hlasitost jeho řeči musí vycházet z akustiky a z množství smutečních hostů, aby ho každý slyšel. Na některých pohřbech nejsou řečníkům k dispozici mikrofony, takže řečník musí své hlasivky více namáhat, jinde si pozůstalí zase přejí, aby v pozadí zněla smuteční hudba, takže se řečník musí snažit, aby byl jeho projev zřetelnější. Na pohřbech bývají často jako smuteční hosté i starší lidé, i kvůli nim je třeba přizpůsobit nejen hlasitost, ale i tempo řeči. Řečník by neměl se svou řečí pospíchat, měl by dělat dostatečné pomlky, aby význam jeho slov všichni smuteční hosté chápali. Zároveň by věty měly být jednoduché. Složitá a dlouhá souvětí by mohla komplikovat porozumění. I samotného řečníka z řad blízkých příbuzných může při samotném pohřbu zasáhnout silný příval emocí, které neudrží pod kontrolou, základem je to překonat a řeč dokončit.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Sepsání smuteční řeči

Smuteční proslov je náročný projev, který musí být na patřičné úrovni, k tomu řečníkovi pomůže dostatečná příprava. Řečník by se měl na projev řádně nachystat, sepsat si řeč, kterou by měl mít na smuteční akci s sebou, aby se nestalo, že zapomene, co plánoval říci a začne nevhodně improvizovat. I řečník, i když třeba profesionál, je jen člověk, a tak se mu může stát, že v řeči zadrhne, nebo ho svým citovým projevem rozhodí některý z pozůstalých, a on zapomene, co měl říct. Pro takové případy je opravdu nezbytné mít řeč sepsanou u sebe. Sepsaný projev by měl být umístěn do desek tmavé barvy, které na sebe nebudou nijak poutat pozornost, což znamená, že by na nich neměly být žádné obrázky, nápisy ani symboly. Desky jsou nezbytnou součástí, pozůstalí by neměli vidět, že je třeba smuteční řeč sepsána na zmuchlaném papíře, nebo že je řeč plná zaškrtaných slov.

Trvání smutečního projevu by mělo být kolem 5 minut, může být ale i kratší nebo delší, mluvčí by měl brát ohled i na smuteční hosty, pro něž setrvání ve smuteční síni bývá náročné.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Co zařídit

Pozůstalí se nejprve musí rozhodnout, jestli se bude kar konat a kolik peněz do něj chtějí investovat. Až poté vybírají vhodné místo a starají se o zajištění občerstvení. V případě, že součástí smuteční hostiny bude i oběd, musí zvolit vhodný pokrm, nebo rozhodnout mezi kterými jídly se bude (třeba v restauraci) vybírat. V případě, že je restaurace, nebo dům konání smuteční hostiny dál od místa pohřebního aktu, je třeba také zajistit odvoz pro pozvané. Ještě před konáním pohřebního aktu, se známým a blízkým zemřelého posílá oznámení o úmrtí, k němuž se případně může přidat i pozvánka na hostinu. Vždy je dobré si také dopředu říct, kdo bude mít na smuteční hostině uvítací projev a jestli si rodina přeje, aby jim známí při ní ještě jednou kondolovali.

Zdroj: Smuteční hostina

Typy smuteční hostiny

Existuje několik variant smuteční hostiny, které se liší ve finanční i časové otázce. První varianta smuteční hostiny je ta, jejíž cena není tak vysoká a zároveň není ani časově náročná. Jedná se jen o malé setkání s nejbližšími příbuznými a přáteli zemřelého, které trvá jen zhruba půl hodiny a jehož náplní je jen přípitek. Pozvaní smuteční hosté se tedy sejdou na vybraném místě, spolu si připijí na zemřelého, mohou sklenici vína případně zajíst nějakým malým (obvykle slaným) občerstvením a po rozloučení s rodinou zemřelého odcházejí. Tento typ hostiny není ani časově a ani finančně náročný, pokud tedy pozůstalí nezvolí nejdražší víno na trhu. Dražší jsou varianty smuteční hostiny, při nichž už se počítá s obědem. Takováto hostina se pak může konat v restauraci, která se nachází blízko místa smutečního obřadu, nebo v domě zemřelého, nebo v domě jeho blízkých příbuzných. Ani smuteční hostina konaná v restauraci se nijak výrazně neprodlužuje, obvykle je její součástí přípitek na počest zemřelého, krátký dvouchodový oběd, případně malý dezert, po jehož konzumaci pak smuteční hosté postupně odcházejí. Tato hostina tedy trvá maximálně dvě hodiny. Posledním již zmíněným typem smuteční hostiny je varianta, kdy se kar koná v domě někoho z rodiny. V takovém případě občerstvení na smuteční hostině zajišťuje rodina, která ho může objednat z restaurace, nebo ho sama uvařit. Možností je, že i někteří smuteční hosté donesou něco malého k snědku. Takováto rodinná smuteční hostina se obvykle skládá nejen z přípitku na počest zesnulého, z oběda a dezertu, ale i posezení, které se může protáhnout i na několik hodin. Je potřeba, aby na něj byl zajištěn dostatek občerstvení.

Zdroj: Smuteční hostina

Vzor projevu na smuteční hostině

Milá rodino, vážení hosté,

Děkujeme za vaši soustrast, kterou jste naší rodině projevili v tento těžký čas a za to, že tyto chvíle sdílíte s námi. Vědomí toho, že naše maminka po sobě zanechala svou stopu i ve vašich životech, nás posiluje a pomáhá nám překonat bolest, kterou cítíme.

Naše maminka by byla překvapená z množství lidí, kteří se dnes s ní přišli rozloučit, protože nikdy neusilovala o to být středem pozornosti, žila skromně bez snahy jakkoliv vyčnívat z davu, a nikdy si neuvědomovala, kolika lidem pozitivně zasáhla do života a pomohla jim. I proto nás její rodinu dnes těší pohled do tolika vděčných tváří plných upřímné bolesti. Připijme si teď společně na ženu, která ve svém životě nikdy neusilovala o dokonalost, a přesto ji podle mnohých z nás dosáhla.

Zdroj: Smuteční hostina

Obsah smuteční řeči

Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.

Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Chování a vzhled řečníka

Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smuteční řeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smuteční řeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Profesionální řečník

Profesionální řečník má při této těžké chvíli jednu obrovskou výhodu, a tou je jeho nezaujatost. Se zemřelým se obvykle neznal (není to ale pravidlo), a tak nehrozí, že by ho přemohly emoce. Profesionální řečník má navíc obvykle několik svých vzorů smutečních řečí, a ty jen doplňuje o informace, které dostal od pozůstalých o zemřelém. Profesionál je navíc zvyklý na veřejné projevy, a tak je u něj méně pravděpodobné zakoktání, přeřeknutí (samozřejmě není vyloučené, stává se to i těm nejlepším), navíc umí pracovat s hlasem, ví, jak nahlas mluvit, kdy udělat pomlku a poskytnout čas pozůstalým na projevy emocí. Stejně tak se s emocemi pozůstalých umí vyrovnat.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Smuteční projev pro maminku

Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

Život každého z nás provází velké množství ztrát. Člověk během svého žití ztrácí řadu předmětů i iluzí, stejně tak jeho existenci na tomto světě provází i těžší ztráty, jako jsou ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad ztrátou jedné nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování. Ztráta této obětavé ženy Barbory Strakové je těžká nejen pro nás, její milovanou rodinu, ale i pro Vás, její přátelé, známé i kolegy. Její náhlý skon zasadil těžkou ránu do našich životů a my se z ní společně musíme vzpamatovat. Nesmíme truchlit, má maminka by si to nepřála, nechtěla by vidět smutek ve tváři nikoho z nás, vždyť i za svého života se nám v těžkých chvílích snažila vyloudit alespoň malý úsměv na tváři. Říkávala, že i malý úsměv je vstupní branou na cestu radosti. A i její poslední okamžiky na tomto světě byly plné přání, abychom po této cestě společně kráčeli s milou vzpomínkou na ni, na ženu, která do posledního okamžiku nemyslela na sebe, ale jen a pouze na své blízké. Její ztráta nás bolí, ale radujeme se z toho, že jsme dostali šanci těšit se z maminčiny přítomnosti a z její lásky, kterou šířila mezi své blízké po celý svůj život. Dovolte mi, abych se s Vámi jménem naší zarmoucené rodiny podělila o to, kým pro nás má maminka Barbora Straková byla.

Má milovaná maminka se v létě roku 1970 narodila na severu Čech mladému hajnému a jeho ženě. Stala se jejich nejstarší dcerou, která jim v průběhu let pomáhala vychovávat další tři děti, samé chlapce. Prostředí, v němž vyrůstala, ji velmi ovlivnilo, stejně jako otec, který jí učil vše, co znal a co tolik miloval. Už jako malé dítě se naučila rozpoznat hlasy ptáků a podle stop lehce poznala, které zvířátko se prohánělo lesními houštinami. Vždy otci pomáhala starat se o řadu lesních zvířátek, která kvůli svým nemocem skončila u domu hajného. Stejně tak ho každý víkend doprovázela na jeho lesních toulkách a návštěvách blízkých i dalekých krmelců, u kterých společně pozorovali krmící se zvěř. Jejich společné chvíle v lesích pro ni byly vším, naučila se les a jeho obyvatele velmi milovat, i proto v ní ticho v temných lesích nikdy nevzbuzovalo strach jako v mnohých z nás, ale vždy jen krásné vzpomínky, pocit domova a blízkosti milovaného otce. I jeho vlivem se rozhodla pro studium veteriny, přestože jí řada lidí odrazovala a místo těžkého studia jí doporučovala usadit se a starat se o děti. Přestože studium bylo velmi náročné, maminka se nevzdávala a usilovně bojovala. Má maminka se ale ve svých cílech nenechala zviklat a dosáhla splnění svého dětského snu. Stala se z ní zvířecí lékařka zaměřená na lesní zvěř. Stala se tak jasným důkazem toho, že i dětská přání se mohou plnit. Po ukončení svého studia si našla práci zde v šumavských lesích, kde se stala velmi vyhledávanou veterinářkou. Všichni oceňovali její profesionalitu stejně jako milý a laskavý přístup k zvířatům i lidem. Přestože byla v zaměstnání šťastná, něco jí chybělo. Ta pravá láska, a tak jí její nejlepší kamarádka Jiřinka seznámila s milým učitelem, který se stal láskou jejího života. Nebylo tedy divu, že se svatbou na nic nečekali, a když jsme se jim narodili my, dva synové a dcera, bylo její štěstí úplné. Měla vše, co si kdy přála, krásnou práci, milujícího manžela, tři roztomilé děti, s nimiž se mohla těšit z jejich úspěchů a stejně tak je utěšovat v případě životních zklamání. Naše maminka nás velmi milovala, přestože ve své práci trávila mnoho času, vždy si našla chvíli, aby s námi probrala naše bolístky, radila nám při našich trápení a povzbuzovala nás k plnění našich snů. Nikdy nás nerozmazlovala, protože sama věděla, že jen cílevědomou prací dosáhneme toho, co si přejeme. Jen díky ní se z nás stal doktor na chirurgii, profesor na univerzitě a úspěšná podnikatelka. To naše maminka nás motivovala a vždy nám říkala, že nic není nemožné. Stačí jen chtít. Osud si s mou milovanou maminkou i těžce pohrával, chvíle štěstí vystřídaly smutné okamžiky, plné ztráty. Náhle ji opustil její milovaný otec, záhy i matka a chvíli po nich ji po těžké nemoci opustil také milovaný manžel. Má maminka pro své milované truchlila, ale naučila se jít dál a nás vedla k tomu samému. Vzpomínky na ně si uchovala a předávala je dál svým dětem a vnoučeti. Po ztrátě rodičů i manžela se o to víc upnula na nás děti, byla si vědoma toho, jak může být život krátký a přála si, abychom ho prožili na plno a podporovala nás v tom. Stála při synu Alešovi, i když se rozhodl, že odejde pracovat do Velké Británie, stejně tak podporovala mě, když jsem se rozhodla, že budu vychovávat dítě sama. Nikdy naše rozhodnutí nekritizovala, vždy vyslechla, poradila a pomohla. Stejně jako pro nás byla milující matkou, pro mého malého syna se stala milující babičkou, která ho učila hrát na piano, četla mu večer pohádky, společně poznávali krásu místních lesů, předala mu svou lásku k přírodě a ke všemu živému. To samé si přála naučit i další vnoučata, ale nebylo jí to dopřáno. Náhle nám jí tragická nehoda vyrvala z naší náruče. Ale ne z našich srdcí. V nich zůstane navždy. Nikdy nezapomenu na ty krásné chvíle, kdy mi v noci před spaním rozčesávala vlasy a vyprávěla pohádky o krásných princeznách a statečných mládencích, nezapomenu ani na moment, kdy jsem dokončila školu a v maminčiných očích jsem zahlédla nekonečnou pýchu, navždy ve mně zůstanou ty krásné vzpomínky, na okamžiky kdy nás s bratry brala do lesů a dělila se s námi o lesní tajemství, navždy mi v srdci bude znít její milý hlas, zvonivý smích, stejně jako mě po zbytek života bude hřát vzpomínka na její laskavý dotyk, který dokázal každého zbavit řady bolestí. Má maminka bude žít navždy ve mně, v mých bratrech, v mém synovi, ale i ve vás, v lidech, kteří pro ni tolik znamenali. Stejně tak bude ale žít i v šumavských lesích, které nám nikdy nedovolí zapomenout na ženu, která pro ně tolik vykonala.

Zdroj: Vzory smutečního projevu

Smuteční řeč na pohřbu tatínka

Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

Smutek, zoufalství, beznaděj a velké množství slz, to je to, co v tuto smutnou chvíli vidím před sebou, a také to, co cítím ve svém zlomeném srdci. Bolest, která je v této síni a hlavně v našich srdcích přítomná vychází z těžké životní ztráty každého z nás. Dnešním dnem nás opustil milovaný manžel, otec, dědeček, strýc, přítel i kolega Emil Novotný. Jeho odchod z tohoto světa byl dlouhý a velmi bolestivý, i přesto můj otec snášel statečně vše, co si pro něj paní smrt nachystala. Bojoval s ní, nevzdával se a nic jí nedal zadarmo. Do svého posledního okamžiku na tomto světě se snažil, abychom na něj mohli být právem pyšní. Bojoval proti své zákeřné nemoci pro nás, nejen proto, aby mohl být s námi, ale hlavně proto, aby nám byl vzorem, ukázal nám, že se nikdy nemáme vzdávat, ani když dopředu víme, že vyhrát nemůžeme. Můj otec se stal pro mě a mé blízké stal ideálem nejen toho, jak by člověk měl prožít svůj život, ale i toho, jak by si měl svůj život chránit. Dovolte mi, abych vás teď i já trochu jeho životem inspiroval.

Můj tatínek se narodil před jednašedesáti lety do lékařské rodiny. Na své dětství prožité v Rožnově pod Radhoštem vždy velmi rád vzpomínal, na jeho prohánění s kamarády po místních lesích, plavení se po řekách, i rajtování koní na rozlehlých loukách. Od malička patřil k těm lidem, kteří se cítí nejlépe obklopení náručí přírody, i proto většinu dní svého dětství raději venku, než uzavřen s knihou doma. Právě jeho láska k přírodě byla příčinou konfliktu s jeho rodiči, kteří si velmi přáli, aby se i jejich syn mohl pyšnit vysokoškolským diplomem a aby kráčel v jejich stopách. Můj otec ale netoužil jít po cestičce, kterou mu jeho drazí rodiče vyšlapali, raději si zvolil vlastní cestu, plnou životních výmolů, odboček i zajížděk. Navzdory přání rodičů se stal lesníkem. Práce, která se mohla zdát jeho rodičům podružná, získala v jeho rukou nové rozměry. Můj otec dělal vše, aby ji plnil co nejlépe. A protože se nikdy nebál těžké dřiny a přál si aspoň trochu usmířit své milované rodiče, současně při zaměstnání vystudoval i vysokou školu zaměřenou na lesní inženýrství. Jen díky jeho píli, neochoty vzdát se, i když byl během svého studia vystaven mnoho nelehkým situacím, se mu podařilo dokázat svým rodičům, že se o svou budoucnost dokáže postarat sám. Pýcha rodičů mu byla cenným zadostiučiněním. Můj tatínek byl zpočátku velmi šťasten, měl milující rodiče, dobré zaměstnání, krásné místo k žití. Při pohledu na šťastné ženaté přátele radující se ze svých potomků, cítil, že jim závidí. Sám si velmi přál najít lásku, která by ho provázela zbytkem života. Jeho pocit osamění zesílil, když mu zemřela i jeho drahá maminka. Ztráta jednoho z rodičů ho velmi zasáhla, přál si načas se uchýlit do ústraní, a proto se přestěhoval do malé vesničky Milošovice. Místo samoty zde našel to, co dlouho hledal, svou lásku. Má maminka Magdalena se do něj zamilovala na první pohled, chvíli jí trvalo, než dobyla jeho srdce, ale nikdy vynaložené námahy nelitovala, protože tatínek jí to po zbytek svého života vracel svou láskou i přátelstvím. Přestože se někdy hádali a dny jejich společného života nebyly vždy zrovna slunečné, milovali se a nedokázali si představit život jeden bez druhého. Pocity štěstí z narození dvou synů jim kalil jen smutek nad ztrátou otce. Má a bratrova výchova se stala pro tatínka vším, bylo mu jedno, co budeme studovat, důležité pro něj jen bylo, aby se z nás stali slušní mladí muži, kteří jsou v životě velmi šťastní. A tento cíl se mu splnil, i proto s námi mohl prožívat naše studijní úspěchy, radovat se spolu s námi s přijetí na prestižní zahraniční univerzity, těšit se ze setkání s našimi životními partnerkami, šťastně očekávat narození našich dětí, jeho milovaných vnoučat. Prožíval s námi vše, co správný rodič prožívá, radoval se s námi stejnou měrou, s jakou nás utěšoval ve chvílích zlých. Stál při nás vždy, když jsme ho potřebovali a nikdy ve své lásce k nám, našim dětem a ke své ženě nepolevil. Stejně jak vychovával nás s bratrem, podílel se stejnou měrou i na výchově svých milovaných vnoučat, které učil nejen lásce k přírodě, zvířatům, rodné zemi a rodině, především ale lásce k životu. To můj otec naučil mě, mého bratra a naše děti, že úsměv mnohokrát zmůže více než křik, že rozum vítězí nad lidskou hloupostí, že i zvířata mají duši a milují bez podmínek. To otec nás naučil, že vše, co člověka v životě potká, má nějaký vyšší důvod. Naučil nás, že rodina je nadevše. I zprávu o své nemoci bral jako zkoušku, v níž musí naše rodina obstát, ne jako jednotlivec, ale jako celek. Věřil, že jeho úkolem při této těžké zkoušce není přežít, ale poučit nás o důležitosti rodiny a síle lidské vůle. Můj otec byl rád, že jeho poslední chvíle na tomto světě strávil v kruhu rodiny, která chápala důležitost rodinné sounáležitosti a lásky. Tatínek celé rodině vštípil svou vážnou nemocí i poslední ponaučení, že smrtí to nekončí, pokud na zemi zůstává někdo, kdo vás miluje.

Německý filozof Immanuel Kant kdysi pronesl: „Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“ Můj otec se příchodu své smrti nikdy nebál, i když věděl, že je již blízko a vztahuje po něm své ruce. Nebál se, protože věděl, že i když nás opustí, tak s námi navždy zůstane. Zůstane v každém v nás, bude žít v našich vzpomínkách na společné chvíle, navždy ho uvidíme při pohledu do očí našich dětí a vnoučat, při vyprávění rodinných anekdot uslyšíme jeho zvučný, bodrý smích, ve smutných chvílích našich životů ucítíme jeho laskavý dotyk a tichý hlas, který nám vlévá novou naději do žil. Můj otec Emil Novotný sice opustil tento svět, ale dokud my nedopustíme, aby vzpomínka na něj zemřela, tak bude žít i nadále. Bude žít na místě, odkud ho ani smrt nedokáže vyrvat. Bude žít v našich srdcích a my si vzpomínky na něj budeme hýčkat, protože můj tatínek si to zaslouží za to, jakým byl a co pro nás všechny udělal. Milujme ho i nadále, radujme se z toho, kým byl, těšme se z přítomnosti lidí, které tak miloval a nikdy na něj nezapomínejme.

Zdroj: Vzory smutečního projevu

Pábitelé

Rozbor díla:

Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.

Místo a doba děje:

Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky

Znaky:

Autor je pasivní pozorovatel nebo účastník děje.

Jazyk:

Obecná čeština, slang, vulgarismy, zjemnělé lyrické prvky, osobitost, barevnost.

Hlavní myšlenka:

Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.

Obsah:

První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.

Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pana notáře přátelé, manželé Schleischerovi, a vypráví mu o dle jejich soudu nudném vesnickém životě; přitom ale srší tak neuvěřitelnými historkami, až se z toho mladá sekretářka musí červenat. V závěru se notář opravdu setká se smrtí, ještě aby ne, vždyť se na to chystá už od samého začátku. Ne však se svou vlastní – na procházce nalezne trafikanta ve smrtelné křeči a poněkud komickým a bizarním způsobem mu pomáhá ven z maličké trafiky a přivolává mu pomoc.

Kratičká povídka Pohřeb vypráví o dvou přátelích, z nichž jeden je vášnivý sázkař a věří na znamení, na osudová čísla přicházející mu do cesty. Za štěstí považuje dokonce i havárii dvou vozů, při níž si ale umaže smuteční šat a na pohřeb svého strýce dorazí žlutý jako kanárek. V závěru se navíc dopustí faux pas, když na pohřbu nadšeně jásá, že si vsadí na jachting.

Bambini di Praga 1947 je nejdelší povídkou celého souboru. Pojednává o skupině pojišťovacích podvodníků. Zde snad nejvýrazněji vystupuje Hrabalovská poetičnost, uplatňující se zejména v popisu noci – významným motivem je tu měsíc a jeho světlo, omítající stěny domů, zrcadlící se na hladině řeky a podobně. Také zrcadlení jako takové se objevuje na mnoha místech sbírky, implikovaný autor je stále zaujat zejména odrazem člověka a jeho postavy ve vodní hladině, kde je vzhůru nohama, jako obrázek na kartách.

Pábitelé vyprávějí příběh muže přijíždějícího do vesnice, celé bílé kvůli jemnému cementovému prášku. Setkává se zde se svým kamarádem, amatérským malířem, vynikajícím hlavně uměním zacházet s výraznými, až neuvěřitelnými barvami, které „by mu impresionisté mohli závidět“. To působí poněkud paradoxně vzhledem k tomu, že místní krajina je celá bílá, šedá, pokrytá umrtvujícím povlakem cementového prášku. Umělec ale vidí ve světě mnohem více, než kolik je běžným smrtelníkům na první pohled ukázáno. Zvláštně působí také jeho otec, otrlý chlapík s neuvěřitelným darem přežít cokoliv. A to doslova. Ať už jde o padání ze střechy hlavou rovnou na beton, nebo zabodnutí srpu přímo do lebky.

V Automatu svět jsme svědkem toho, jak snadno člověk dokáže zapomenout na své trápení, když se o něj má s kým podělit a kvůli komu ho na moment odložit. Mladý muž byl zasnouben s dívkou zvyklou žít v lepších poměrech. Byli ale velice chudí, dívka si navíc nerozuměla s budoucí tchyní a rozhodla se, že tím nejlepším, co teď mohou mladí snoubenci udělat, je spolu se zabít. Mladík ale odmítá, a tak se dívka jednoho dne po několika předchozích pokusech o sebevraždu sebere a zmizí. Mladík jde zapít žal do automatu, kde zrovna leží schovaná za zástěnkou mrtvola neznámé slečny – ta se v automatu oběsila. V patře, kde je restaurace, se koná velká veselá svatba; svatebčané vyběhnou ven do deště, tam ale dojde k potyčce mezi ženichem a příslušníkem SNB a ženicha zavřou. Stejní policisté přijdou do automatu vyšetřovat smrt dívky. Mladík nakonec odchází s nevěstou ven do deště; v závěru je naznačeno, že ti dva spolu pokračovali v jakémsi románku.

Chcete vidět zlatou Prahu? je příběh majitele pohřebního ústavu pana Bamby, hromotluckého básníka pana Kytky a toho, jak člověk pro dobrou věc a v dobrém úmyslu dokáže z nevědomosti a nešikovnosti ublížit lidem okolo sebe.

Iontoforéza se odehrává v nemocnici, kam pan Felix dochází na léčebnou kúru pomocí metody iontoforézy.

Dáma s kaméliemi vypráví o mladé dívce, ve které tryská život a bezstarostné štěstí, touha něco zažít a vidět svět, onen věk neznající povinnost a jedovatost stáří – tu zastupují dvě staré pavlačové drbny. Její matka je udřená domovnice, přece se ale radující z krásy a veselého života své dcery. Dívčin otec je však už zlomený, životem utrápený a smířený s tím, že už nestojí za to ho ani navštěvovat. Sedí v temném pokoji a oknem se dívá naproti přes ulici, kde oknem pozoruje své kamarády hrající biliard. Teskní po své mladické vitálnosti a síle.

V Diamantovém očku jede mladá šestnáctiletá dívka vlakem do Prahy, kde si má nechat operovat oči a konečně si poprvé ve svém životě prohlédnout svět – od narození je totiž slepá. V kupé rozpráví s ostatními cestujícími, třemi muži, a vypráví si, kdo měl (či stále má) jakého tatínka. Dívka nad nimi nad všemi jásá, jak jsou vzácní a slavní. Ačkoliv by z přítomných měla mít největší důvod k hořkosti a smutku, je z nich nejveselejší a nejrozvernější.

Mladý pomocník instalatéra se setká s cikánkou v poslední povídce nazvané Romance. Nejprve se s ní chce jen vyspat, během noci ho ale cikánka částečně umluví, částečně mu otevře oči a oni se domluví na společném zbytku života, na sňatku a dětech a tak dále. Mladíka přitom vůbec nezajímá, co na to matka, cítí, že teprve s cikánkou začne opravdu žít.

Zdroj: Bohumil Hrabal

Obsah Romea a Julie

Hra Romeo a Julie začíná prologem, v němž vystupuje chór, který převypráví příběh dávného nepřátelství veronských rodů Kapuletů a Monteků. Z těchto rodů pocházejí oba hlavní hrdinové. Již z prologu je jasné, jak příběh dopadne.

První jednání

1. scéna

Scéna začíná na veronském náměstí, kde se spolu baví dva sluhové od Kapuletů. Jeden z nich se neustále vychloubá, že až potká Monteky, tak je spráská a jejich ženy znásilní. V tom okamžiku přicházejí sluhové od Monteků. Oba Kapuletovi sluhové vědí, že si ale musí začít Montekové, aby byli v právu. Proto naplánují, jak Monteky vyprovokují. Sluhové se chvíli dohadují a pak tasí zbraně. Boj zastaví Benvolio, ale vytáhne u toho meč. V tu chvíli přichází Tybalt a začne se bít s Benvoliem. Sbíhají se obyvatelé Verony a jsou na oba rody rozzlobeni. Přibíhají i pan Kapulet s paní Kapuletovou a pan Montek s paní Montekovou. Oba muži se také chtějí zapojit do boje. Boj zastaví až vévoda, který rozhodne, že již nesmí dojít k žádnému boji mezi těmito rody pod trestem smrti. Všichni odcházejí a zůstanou jen Montekovi s Benvoliem. Benvolio jim popravdě vypoví, jak začal boj. Paní Monteková se ho také ptá, jestli neviděl Romea. Benvolio přizná, že ho spatřil, jak se o samotě prochází. Montekovi vědí, že je Romeo nešťastný, ale nevědí proč a to je trápí. Benvolio jim slíbí, že od přicházejícího Romea zjistí, co ho trápí. Romeo mu svěří, že je zamilovaný, ale že jeho láska nemá naději, protože se zamiloval do ženy, která složila slib, že bude jeptiškou.

2. scéna

I druhá scéna se odehrává na ulici, kde i Kapulet projevuje zájem o to, aby byl mezi oběma rody mír. Zároveň ho mladý Paris žádá o ruku Julie. Kapulet má ale pocit, že je Julie ještě mladá, je jí teprve třináct let. Nebude ale jejich případné lásce bránit. Zve také Parise na maškarní ples, který pořádá. Seznam hostů dá svému sluhovi, aby pozvané obešel. Sluha ale neumí číst, a tak poprosí přicházejícího Benvolia a Romea, aby mu to přečetli. Ti tak učiní a sami se rozhodnou, že na ples půjdou. Romeo jde hlavně proto, že na plese bude i jeho láska Rosallina.

3. scéna

Paní Kapuletová přichází za Julií, aby s ní vedla vážný rozhovor o svatbě. U rozhovoru zůstává i chůva, která Julii vychovala. Chůva vzpomíná, jaká byla Julie jako dítě. Paní Kapuletová velmi chválí Parise, považuje ho za nejkrásnějšího muže z města. Julie matce nevzdoruje, slibuje, že si bude Parise na plese více všímat.

4. scéna

Další scéna začíná před domem Kapuletů, kde se Romeo, Benvolio a Merkucio chystají vejít dovnitř. Benvolio a Merkucio se těší, jak budou tančit a zlomí pár dívčích srdcí. Romeo si myslí, že večer stráví v koutě pozorující svou lásku a přátelé.

5. scéna

U Kapuletů začíná ples a Romeo spatří krásnou dívku. V tu chvíli si uvědomí, že doteď nikoho nemiloval. Ptá se sluhy, co je to za dívku, ale ten to netuší. Jeho hlas ale zaslechne Tybalt a pozná ho. Chce se s ním být, ale Kapulet to nedovolí, vidí, že se Romeo chová slušně, a tak nechce, aby se u něj Romeovi něco stalo. Rozčilený Tybalt raději z plesu odejde. Romeo mezitím tančí s Julií. Oba se do sebe zamilují a vymění si několik polibků. Když Julie odchází za matkou, Romeo se dozví, kdo je ta dívka, která ho okouzlila. Společně s přáteli Romeo odchází. Julie posílá chůvu, aby zjistila, kdo byl ten muž, do něhož se zamilovala. Od chůvy se dozvídá, že je to Romeo Montek. Julie je z toho nešťastná a odchází do ložnice.

Ukázka

Já že jsem miloval? To jsem byl slepý.

Tohle je křišťál. Tamto byly střepy.

Ukázka

Křivdíš své ruce, poutníčku můj milý,

vždyť poutá moji ruku oddaně,

tím dotykem se obě políbily,

jak při modlitbě jsou teď spoutané.

Ukázka:

Jediná moje láska musí být

jediná moje nenávist. Ten cit

dříve než narodil se, zemřít měl,

Můj milovaný je můj nepřítel.

Druhé jednání

Druhé jednání začne promluvou chóru, který shrne city obou milenců.

1. scéna

Romeo se v noci prochází kolem zahrad Kapuletových a rozhodne se přeskočit plot. U toho ho spatří Merkucio a Benvolio, myslí si, že stále truchlí po Rosallině, a tak odejdou.

2. scéna

Romeo stojí pod Juliiným balkonem a šeptem jí vyznává lásku, mezitím na balkon přichází Julie a i ona mu ji vyzná, aniž by tušila, že je Romeo pod balkonem. Romeo ji osloví, oba si uvědomují nebezpečí, které Romeovi hrozí, když je v jejich zahradách, ale Romeovi je to jedno. Domluví se, že se vezmou. Julie zítra k Romeovi pošle ráno posla, kterému má Romeo říci, kde a kdy se sejdou. Oba jsou díky vzájemné lásce velmi šťastní.

Ukázka:

Romeo, Romeo, ach, proč jsi Romeo?

Zřekni se otce, zapři svoje jméno,

a jestli nechceš, zapřu já svůj rod

a navždy budu patřit pouze tobě.

3. scéna

Romeo jde za Lorenzem, aby ho požádal, aby je oddal. Lorenzo se vrací ze sběru bylinek a myslí si, že Romeo nespí kvůli jeho nešťastné lásce k Rosallině. Je ale rád, že Romeo se té pošetilé lásky zřekl. Zároveň ho překvapilo, že se Romeo tak rychle dokázal zamilovat do jiné ženy. Nakonec souhlasí s tím, že je oddá, protože věří, že jejich svatba usmíří oba rody.

4. scéna

Na Romeo čekají Benvolio s Merkuciem, jsou rádi, že má Romeo najednou dobrou náladu. Přichází tam Juliina chůva, ze které si Merkucio dělá legraci. Romeovi přátelé odejdou a Romeo se s chůvou domluví, že Julie odpoledne přijde k bratrovi Lorenzovi a chůva mu v noci spustí žebřík z Juliina pokoje, aby k ní mohl vyšplhat.

5. scéna

Julie netrpělivě čeká na chůvu, která konečně přichází. Po dlouhém rozhovoru, kdy ji chůva napíná, se konečně dovídá o chystané svatbě a odchází za Lorenzem.

6. scéna

Bratr Lorenzo je oddá.

Třetí jednání

1. scéna

Třetí jednání začíná v ulicích Verony, kde se Benvolio a prchlivý Merkucio setkávají s Tybaltem, který čeká na Romea. Merkucio se s Tybaltem vzájemně urážejí. Přichází Romeo a Tybalt ho chce vyzvat na souboj, Romeo to odmítá s tím, že to nemůže udělat, protože musí mít Tybalta z nějakého tajného důvodu rád. Merkucio nevydrží urážky, kterými Tybalt Romea zahrnuje a tasí. Romeo se je snaží dostat od sebe, ale Tybalt Merkucia bodne pod Romeovou rukou. Merkucio umírá. Romeo cítí vinu a vztek. Když se vrátí Tybalt, tak Romeo s Tybaltem bojují a Tybalt zemře. Benvolio donutí Romea utéct, protože zná rozkaz vévody popravit toho, kdo se bil. Přichází stráže, chtěli zatknout Tybalta, ale vidí, že zemřel. Benvolio vévodovi popravdě vypoví, jak se to stalo. Paní Kapuletová ale chce smrt Romea za ten zločin na Tybaltovi. Paní Kapuletová totiž nevěří, že by Tybalt zabil Merkucia. Montek se naopak svého syna zastává. Vykonal jen spravedlivý trest. Vévoda rozhodne, že Romea potrestá vyhnanstvím z Verony. Romeo se nesmí vrátit pod trestem smrti.

Ukázka

Merkucio: Mor na vaše rody!

Žrádlo pro červy ze mne udělaly!

Tohle je konec! Mor na vaše rody!

2. scéna

Julie mezitím netuší, co se na ulici stalo a těší se na Romeův noční příchod. Chůva jí ale přijde sdělit informace o souboji. Julie se chvíli domnívá, že zemřel Romeo a cítí obrovský žal. Pak se dozví, že Romeo zabil jejího bratrance. Na chvíli se na Romea zlobí, ale pak si uvědomí, že její manžel je pro ni víc důležitý než její bratranec. Trápí se ale tím, že je Romeo vyhnán z Verony. Chůva jí slíbí, že Romea najde u bratra Lorenza a pošle ho za Julií.

3. scéna

Mezitím se Romeo dozvídá od Lorenza, že byl odsouzen k vyhnanství, tento trest považuje za horší než smrt, protože musí být od Julie, velmi se trápí. Přichází chůva, která ho společně s knězem povzbudí. Chůva odchází s vědomím, že Romeo za Julií večer přijde. Lorenzo Romeovi slibuje, že mu bude posílat zprávy do Mantovy a pokusí se pro něj vyprosit milost.

4. scéna

Večer se Kapuletovi dohodnou s Parisem na jeho sňatku s Julií, který se má konat ve čtvrtek.

5. scéna

Romeo odchází od Julie a naopak paní Kapuletová k Julii přichází. Sděluje ji, že Romeo se trestu nevyhne a že Julie se bude vdávat. Ta si odmítá vzít Parise. Nakonec se pan Kapulet rozčílí a řekne, že buď si Parise vezme, nebo ji vyžene z domu. Chůva Julii přemlouvá, aby si Parise vzala, že je lepší než Romeo. Julie předstírá souhlas a chystá se za Lorenzem.

Čtvrté jednání

1. scéna

Julie přichází k Lorenzovi, kde je ale už Paris, který s knězem domlouvá čtvrteční svatbu. Paris věří, že ho Julie miluje. Julie chce od Lorenza radu, co má udělat, protože si Parise nevezme, nezradí svou lásku. Radši se probodne dýkou, kterou si přinesla. Lorenzo jí pomůže. Dá jí extrakt z bylinek, který navodí stav podobný smrti na dobu 42 hodin. Všichni ji budou považovat za mrtvou a až ji donesou do hrobky, tak si pro ni přijde Romeo a společně odejdou do Mantovy. Julie s plánem souhlasí.

2. scéna

Julie přichází domů a slibuje, že už bude poslušná. Svatba se přesouvá na zítřejší den. Vše se musí přichystat.

3. scéna

Julie přemluví chůvu, aby ji přes noc nechala samotnou a přes určité pochybnosti vypije obsah lahvičky, kterou dostala od bratra Lorenze.

4. scéna

Čtvrtá scéna se odehrává ráno, kdy se celý dům chystá na svatbu. Přichází už i Paris. Chůva se vydává za Julií, aby jí pomohla chystat se na svatbu.

5. scéna

Chůva najde mrtvou Julii, přichází i paní Kapuletová, pan Kapulet, Paris a kněz Lorenzo. Rodiče i Paris se velmi trápí. Lorenzo se je snaží utěšit, že takto je Julii určitě lépe. Svatební oslavy se změní na smuteční hostinu.

Páté jednání

1. scéna

Romeo se v Mantově od svého sluhy dozvídá, že Julie zemřela a je pochována v hrobce Kapuletů. Hodlá umřít a být pochován s ní. Proto se vydá za chudým lékárníkem a přemluví ho, aby mu dal jed. Vydá se pak do Verony.

2. scéna

Bratr Lorenzo se dozvídá, že bratr Jan nemohl Romeovi předat vzkaz. Rozhodl se tedy, že Julii z hrobky pomůže sám a napsal Romeovi znovu. Hodlal Julii schovat u sebe.

3. scéna

Paris jde se svým pážetem na hřbitov. Paris přikáže pážeti, aby zůstal venku, schoval se a dal mu znamení, jestliže se bude někdo blížit. Když Paris vejde do hrobky, slyší znamení od pážete. Schová se a uvidí přicházejícího Romea s jeho sluhou. Romeo dá sluhovi dopis pro jeho otce a pošle ho pryč. Jeho sluha se ale venku schová. Paris si myslí, že jde Romeo zhanobit mrtvé, a tak se mu postaví. Romeo se s ním nechce být. Chce zemřít. Dojde ale k souboji a Paris zemře, před smrtí si přeje spočinout vedle Julie. Romeo ho tam zanese, rozloučí se s Julií a vypije jed. Romeo zemře. Přichází otec Lorenzo a vidí Romeova sluhu. Dozvídá se, že Romeo je v hrobce. Má o něj strach. Když přijde do hrobky, vidí krev, mrtvého Parise i Romea. V tu chvíli se probouzí Julie. Lorenzo z venku slyší hlasy a chce odvést Julii. Ta ale odmítne opustit mrtvého Romea. Lorenzo odchází. Julie se pokusí otrávit tak, že políbí Romeova ústa, na kterých ulpěl jed. Protože se ale blíží stráže, tak se probodne Romeovou dýkou. Strážný najdou znovu zemřelou Julii, mrtvého Romea i Parise. Chytnou kněze i Romeova sluhu. V tu chvíli přichází vévoda a Kapuletovi. Chtějí vědět, co se to děje. Přichází i Montek a dozvídá se o smrti syna. Zároveň informuje vévodu o smrti své ženy, kterou zlomilo vyhnanství Romeovo. Vévoda vyzpovídá Lorenza, a tak se všichni dozví, že Romeo a Julie byli manželé. Přiznal také, že dal Julii uspávací nápoj, po kterém vypadala jako mrtvá. Řekl, že Romeo se o jeho plánu bohužel nedozvěděl, a tak se vydal sám pro Julii, ale našel už mrtvého Romea i Parise. Řekl také, že Julie bez Romea odmítla odejít. Sluha dosvědčil, že to on řekl Romeovi o tom, že Julie zemřela. Nakonec se oba rody usmířily. Montek slíbil, že vystaví Julii krásný památník se zlatou sochou. Kapulet zase vystaví zlatou sochu Romeovi.

Ukázka:

Vévoda: Monteku, Kapulete, vaše zášť

se obrátila proti vám a nebe

miláčky vaše zahubilo láskou.

I já, že jsem byl příliš shovívavý,

ztratil své drahé. Všechny stihl trest.

Zdroj: Romeo a julie

REFERÁT NA KNIHY

Rozbor díla Tajuplný ostrov od Julesa Vernea

Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.

Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.

Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.

Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou večer muži uslyšeli štěkot a spatřili Topa, který se k nim blížil. Vydali se za ním a objevili Naba, jak truchlí nad inženýrovým tělem. Inženýr ale nebyl mrtvý a mužům se ho podařilo dostat do Komína, kde se zotavil. Když se inženýr probral, byl velmi překvapený, protože si vůbec nepamatoval, jak se dostal od moře. Byla to pro něj záhada.

S inženýrem je život na ostrově mnohem jednodušší, lehce se mu podařilo rozdělat oheň, který za nepřítomnosti mužů vyhasnul. Stačila mu na to dvě sklíčka z hodinek. Námořník Pencroff si za své vzal zase zásobování trosečníků. Velmi rád lovil, litoval jen, že nemá vhodné zbraně.

Když se Smith zotavil, vydali se na prohlídku okolí. Smith zjistil, že jsou na sopečné půdě, také že na ostrově žijí mufloni a další zvěř. Při obhlídce trosečníci také zjistili, že se opravdu nachází na ostrově, přestože doufali, že se jedná o kontinent. Obvod ostrova odhadli asi na 180 kilometrů. Potěšila je přítomnost velkého sladkovodního jezera. Trosečníci se dohodli, že místa, která na ostrově navštíví, pojmenují. Vymysleli tak názvy jako záliv Unie, Washingtonův záliv, Franklinova hora, Grantovo jezero, Hadí poloostrov, mys Čelistí a mnohé další. Ostrov pojmenovali jako Lincolnův ostrov.

Jako první zbraně trosečníkům sloužily luky a šípy. Při všech prohlídkách ostrova Smith shromažďoval horniny, zjistil tak, že mají k dispozici železnou rudu, pyrit, hrnčířskou hlínu, vápno i uhlí. Díky tomu si byli schopni vyrobit pec, v níž si vypálili nádobí, například hrnce. Z Topova obojku si vytvořili nůž. Trosečníci také těžili rudu, která se jim pak hodila na výrobu různých předmětů. Aby získali kovářské měchy, zaútočili na tuleně, jejichž kůži k tomu pak využili. Díky rudě a kovářskému měchu pak mohli vytvořit kleště, páčidlo, motyky a další předměty. Z tuleňů také využili tuk, který měli na výrobu svíček.

Trosečníci pak hledali místo, kde by si mohli udělat trvalé bydliště. Velmi jim vyhovovalo prostředí kolem jezera. Při jedné jeho ale obhlídce se Top vrhnul do vody a bojoval s moroněm. Bylo jasné, že Top zemře, v tom ale neznámá síla zabila moroně a Topa vymrštila na břeh. Nikdo nevěděl, jak je to možné.

Trosečníkům se pak podařilo vyhodit do povětří část odtoku řeky u jezera a vstoupit do podzemního systému, kde se rozhodli udělat si nový příbytek. V jeskyni našli také přírodní studnu, v níž byla sladká voda. Top na něco v jeskyni štěkal, ale nikdo z trosečníků neviděl, na co. Domnívali se, že tam žilo nějaké zvíře a že ho jejich přítomnost vyhnala studnou pryč. Jejich nové bydliště nazvali Žulový dům. Do Žulového domu se dostávali po žebříku. Vytvořili si také ve skále okna, aby prostor osvětlili. Trosečníkům také velmi vyhovovaly louky v okolí jezera, které jim poskytovaly dostatek bylin i zvěře.

Trosečníci se ale nevěnovali jen vylepšování jejich příbytku, ale i ostrova. Kde potřebovali, tam postavili mosty. Trápil je ale nedostatek oblečení, za to se jim ale podařilo vytvořit si obilné políčko, z jediného zrnka, které uvízlo Harbertovi v kapse. Není potřeba zdůrazňovat, že všechny takové nápady pocházely z hlavy inženýra Smitha.

Smitha velmi trápilo to, že Top často štěkával na jejich studnu, tušil, že se tam ukrývá něco, co se Topovi nelíbilo. Další záhada se objevila, když přinesl Pencroff z lovu samici pekariho s dvěma mláďaty. Jaké bylo pro trosečníky překvapení, když v jednom z mláďat našli kulku, která značila, že někdo během tří měsíců na toto sele musel vystřelit. Začali si uvědomovat, že tento ostrov není třeba tak opuštěný, jak se zdál.

Trosečníci přečkali zimu a rozhodli se pokračovat v průzkumu ostrova, Pencroff na to vyrobil člun, se kterým mohli část cesty plout. To také udělali. Když došli až k moři, objevili tam bedny, v nichž byly různé nástroje, zbraně i knihy. Všichni byli nadšení, jen Pencroff byl zklamaný, že tam nebyl tabák. Pokračovali dál po řece, když to po ní nešlo dál, vydali se pěšky. Vydali se na cestu domů podél jižního pobřeží, protože hledali trosečníky, kterým patřily nalezené bedny. Pokračovali dál s tím, že člun si vyzvednou v příštích dnech. Došli i k řece Dýků, kde zničehonic připlaval jejich člun. Nechápali, co je to za náhodu. Vydali se do jejich domova, ale tam zjistili, že je žebřík pryč. Schovaly ho opice, které se mezitím usídlily v jejich jeskyni. Trosečníci nevěděli, jak se jich zbavit. Nakonec opice něco v jeskyni vyděsilo tak, že vyskákaly ven a skokem ze skály se zabily. Zůstala tam jen jedna, kterou si trosečníci ochočili a pojmenovali ji Jupiter, zkráceně Jup.

Život na ostrově byl pro trosečníky příjemný, vytvořili si políčka i kurník a holubník, odchytli tažné onagry, kteří jim tahali jejich káru. Jako střelivo do zbraní, které objevily v bednách, vytvořil inženýr střelnou bavlnu. Mezitím se z Jupa stal sluha, Jup si velmi rozuměl s Nabem. Jupa muži využívali k tahání káry a ke šplhání na stromy. Jup si ale zvykl jim i posluhovat u stolu.

Přestože se muži spolu dobře bavili, tak Smitha trápily nevysvětlitelné jevy, kterým byli přítomní.

Žebřík, který vedl do jejich Žulového domu, byl nakonec nahrazen výtahem. Pencroff se také rozhodl, že postaví velký člun, který by mohli použít na průzkum okolních ostrovů. Při jedné procházce Spilett objevil druh tabáku. Tajně ho muži připravili, aby tím potěšili Pencroffa. Pencroff byl tabákem velmi nadšený. Muži také při jedné výpravě spatřili velrybu, kterou poté objevili mrtvou, protože ji zasáhla harpuna z lodi z Vineyardu.

Jak se blížila další zima, začali si kolonisté chystat vhodné oblečení. Postavili si stroj na zplsťování vlny. Pencroff se mezitím chystal vydat na sousední ostrov, který byl ale velmi daleko, Smith ho od toho zrazoval, neviděl důvod tam plout, protože bylo jasné, že tento ostrov nemůže být lepší než jejich.

Kolonisté se také pokoušeli dorozumět se světem, Spilett vrhal do moře láhve se zprávou, kde se nacházejí.

Zprávu se také pokusil poslat po albatrosovi, kterému ji přivázali na krk.

Trosečníci si všimli, že Top i Jup jsou často nervózní z jejich studny. Proto se Smith rozhodl, že do studny sleze, udělal to, ale nic tam neviděl. Trosečníci také dokončili jejich velkou loď. Zároveň se na jejich louku dostali vlci přes spuštěnou lávku. Při boji s vlky byl zraněn Jup, který jim v boji pomáhal. Proto se o něj starali a ošetřovali ho. Jup se u toho naučil kouřit dýmku, kterou mu Pencroff velmi rád přenechal.

Když se kolonisté vydali na okružní plavbu kolem ostrova, objevili lahev se vzkazem, kde se dozvěděli, že na vedlejším ostrově Tabor je trosečník, který potřebuje zachránit. Pencroff, Haribert a Spilett se vydali na ostrov Tabor, museli překonat několik set kilometrů na moři. Když se dostali na ostrov Tabor, tak viděli, že ostrov není tak hezký jako ten jejich. Nemohli ale najít trosečníka, našli jen chatrč. Nakonec ale trosečníka objevili, když zaútočil na Hariberta. Poznali, že musel zešílet ze samoty. I přesto ho se zvěří odvezli na jejich ostrov. Cestou na Lincolnův ostrov je ale zasáhla obrovská bouře, a trosečník jim pomohl s řízením lodě. Nakonec na jejich ostrov trefili jen díky zapálenému ohni, který je nasměroval.

Smith spolu s ostatními se trosečníkovi věnoval, nenaléhali na něho a čekali, jestli se v něm opět objeví stopy lidství. To se stalo, když ho vzali do lesa a on začal při pohledu na zeleň plakat. Nakonec s nimi i začal i mluvit, ale trvalo mu dlouho, než jim převyprávěl svůj příběh. Dozvěděli se pak, že byl na ostrově Tabor vysazen za trest před 12 lety, protože byl zločinec. Kolonisté ho litovali, protože poznali, že se změnil. On měl ale pocit, že si stále nezaslouží s nimi žít, a tak je poprosil, aby směl žít v chatrči u jejich pastvin. To mu také dovolili, ve spojení spolu byli prostřednictvím telegrafu, který vytvořil Smith. Trosečníci se také od Ayrtona dozvěděli, že on nikdy nehodil do moře lahev se vzkazem. Musel to tedy za něj udělat někdo jiný v nedávné době. Ayrton také zachránil Habertův život, když na něj zaútočila šelma.

Trosečníci již byli na ostrově přes dva roky, když spatřili loď, která se blížila k ostrovu. Při pohledu na loď doufali, že je to loď Duncan a vrací se pro Ayrtona, ale věděli, že kapitán Duncana neví, že Ayrton je na jejich ostrově. Nakonec poznali, že se jedná o pirátskou loď. Telegrafem přivolali Ayrtona a ten je ujistil, že to opravdu není loď Duncan. Loď zakotvila u jejich ostrova. Ayrton se nabídl, že tajně vyleze do lodi a zjistí, kolik je tam posádky. Spolu s ním na loď šel i Pencroff. Ayrton na lodi poznal, že se jedná o skupinu mužů, s nimiž dříve spolupracoval. Pokusil se vyhodit loď do povětří, ale nepodařilo se mu to. S Pencroffem se jim podařilo vrátit se zpět. Věděli, že piráti s nimi nebudou mít slitování, a tak se připravili na boj. Bylo jich šest proti padesáti. Došlo na odstřelování, trosečníci se rozmístili po břehu tak, aby stříleli z více směrů a vypadalo to, že jich je více. Už to vypadalo, že pirátská loď odpluje, ale ona se jen posunula, aby na jejich dům mohla střílet z děla. Zničehonic, ale byla loď potopena a naživu zůstali jenom ti piráti, kteří byli na břehu. Další den se trosečníci vydali na břeh zjistit, co potopilo loď. Došli k názoru, že ji muselo zasáhnout torpédo.

Společně si pak shrnuli podivnosti, které se děly na ostrově. Pencroff v tom viděl prsty ostrovního boha, který je chránil. Trosečníci se také museli dohodnout, co udělají s piráty, kteří zůstali na ostrově. Smith prosadil, aby je nechali být, dokud jim oni nic neudělají. Trosečníci se opět rozdělili, Ayrton se vrátil d o ohrady, Pencroff se vydal na obhlídku k jejich člunu a zjistil, že člun někdo použil a vrátil ho zpět. Poslali také vzkaz Ayrtonovi, aby přivedl pár koz, ale Ayrton se neozval, telegraf nefungoval. A tak se trosečníci kromě Naba a Jupa vydali do ohrady zjistit, co se stalo. Když se tam přiblížili, piráti zasáhli Hariberta, který byl vážně zraněný. V ohradě ale nenašli Ayrtona. Museli tam nějakou dobu zůstat, dokud se Haribert nestabilizoval. Pak se vrátili zpět do Žulového domu, cestou se ale zdravotní stav Hariberta zhoršil a bylo jasné, že zemře, jestli nedostane lék chinin. Všichni ho litovali. Ráno ale u jeho lůžka našli tento lék. Haribert se uzdravil a trosečníci pak objevili u moře mrtvé piráty. Něco je zabilo. Našli také živého Ayrtona svázaného ve skále, piráti ho nezabili, protože v něm poznali bývalého druha.

Kolonisté pak usilovně hledali toho, který je tolikrát zachránil. U toho také začali plánovat opětovnou plavbu na ostrov Tabor, kde by pro kapitána lodi Duncan nechali vzkaz, že jsou na Lincolnově ostrově. Od Ayrtona se ale dozvěděli, že jim piráti loď rozbili. Pozorovali také, že sopka na ostrově se začala probouzet. Jednou večer jim přišel z ohrady telegram, přestože tam nikdo z nich nebyl. Ve vzkazu bylo, že mají přijít co nejrychleji do ohrady. To také udělali, a tam zjistili, že kdosi napojil další dráty, které je zavedli do kráteru. Tam se museli dostat pomocí schovaného člunu dál do jeskynního jezera, kde plul nehybný předmět, na který vylezli.

Spilett a Smith poznali, že je to ponorka Nautilus a poznali kapitána Nema, četli o něm knihu. Nemo umíral. To on se o ně staral a pomáhal jim. Nemo se od nich také dozvěděl, že ten muž, který se před 16 lety dostal na jeho palubu, přežil. Prozradil jim, že je Ind, kníže Dakkar. Vyprávěl jim také svůj příběh. Bojoval spolu se svým národem proti Anglii, která je utlačovala. Kvůli němu byli zabiti jeho rodiče i žena s dětmi. On se uchýlil do moře a teď skončil sám, protože jeho společnici již zemřeli. Bylo mu šedesát a umíral. Už šest let tu žil na ostrově sám. Chtěl původně trosečníky zachránit, ale dno jeskyně se za těch šest let posunulo a Nautilus již nemohl vyplout, proto jim pomáhal, alespoň takto. Nemo chtěl, aby ho soudili, hlavně proto, co udělal anglické regatě (příběh Dvacet tisíc mil pod mořem), potopil ji. Oni ho ale nesoudili. Nemo také v soukromí sdělil Smithovi, že sopka na ostrově brzy vybuchne. Dal jim také část drahokamů a perel, požádal je, aby nechali po jeho smrti Nautilus potopit na dno jezera. To také trosečníci udělali. Nemo zemřel a Nautilus zmizel pod hladinou. Trosečníci věděli, že kvůli sopce musí rychle pokračovat ve stavbě nové lodi, pokud to chtějí přežít. Smith také věděl, že ostrov bude zničen, protože právě sopka je pevně spojená s ostrovem. Sopka začala vybuchovat. Ze Žulového domu zůstala osamělá skála, zahynula všechna zvířata, i Jup zemřel. Trosečníci se zachránili jen proto, že byli v té chvíli pod stanem, který je vrhl do moře. Dostali se na malé skalisko, kde žili devět dní. Nemohli ho opustit ani rozdělat oheň. Bylo jasné, že zde zemřou. Najednou uviděli blížící se loď, byl to Duncan, který pro ně přijel. Dozvěděl se o nich, protože kapitán Nemo o nich nechal zprávu na ostrově Tabor. K tomu si předtím vypůjčil tajně jejich člun. Kapitán Robert Grant je odvezl do Ameriky, kde kolonisté zakoupili území ve státě Iowa a vytvořili tam svůj Lincolnův ostrov.

Rozbor díla Cesta do středu Země od Julesa Vernea

Knihu Cesta do středu Země napsal Verne v roce 1864. Hlavní motiv tohoto příběhu má jasný nádech vědecko-fantastické literatury. Při psaní této knihy autor velmi využíval svých znalostí nejen z geografie. Děj této knihy se odehrává v Německu, na Islandu a v závěru knihy i na Sicílii. Prostředí Islandu je zde v mnoha kapitolách popsána. Mezi hlavní myšlenky tohoto příběhu patří jistě síla lidského odhodlání, střet nejistot a cílevědomosti a snaha objevit něco nového. Hlavními hrdiny nejsou jen vzdělanci, důležitá je zde i postava jejich průvodce, který je velmi odvážný, spolehlivý a ochotný riskovat svůj život. Ani v této knize se charakter postav výrazně nemění v průběhu děje.

Hlavními hrdiny příběhu Cesta do středu Země jsou profesor Otto Lidenbrock a jeho synovec Axel. Axel žil u strýce v Hamburku. Lidenbrock přednášel mineralogii, nebyl ale dobrý profesor, měl problém s vyjadřováním a snadno se rozčílil, když si nedokázal vzpomenout na vhodné slovo, které hledal. Axel byl zvyklý svého strýce poslouchat, nechtěl ho nijak rozčilovat. Strýc si jednou takhle Axela zavolal a nadšeně mu ukazoval knihu, kterou objevil. Jednalo se o knihu od Sturlosona, slavného islandského spisovatele z 12. století. Jednalo se o kroniku norských knížat. Kniha byla psána v islandském jazyce runským rukopisem.

Z knihy náhle vypadl ušpiněný kus pergamenu, byl to starý, na němž byly runy, jejichž význam ale nedokázal Axel ani profesor vyluštit. Profesor těžce nesl neúspěch, dokonce kvůli pergamenu odmítl jíst. Axel s profesorem dokázali společně runy přeložit, ale obsah jim zůstal utajen, jasný byl jen podpis Arne Sanussena, což byl učenec v 16. století. Profesor rozhodl, že se u nich v domě nebude jíst, dokud se text nerozluští. Axel nebyl tak pergamen posedlý jako profesor, radši se věnoval přízemnějším myšlenkám na jídlo a na strýcovu schovanku Gretu, s níž se tajně zasnoubil. Nakonec to ale byl právě Axel, který písmo náhodou rozluštil. Velmi ho ale obsah rozrušil, protože věděl, že když se profesor dozví o jeho obsahu, bude chtít podniknout nebezpečnou cestu. Axel prožíval vnitřní boj, nevěděl, jestli profesorovi obsah prozradit. Nakonec to udělal a poznal, že správně odhadl jeho reakci. Na pergamenu bylo napsáno, že se dá sestoupit do středu Země.

Axel se samozřejmě musel vydat na cestu s profesorem a vydali se téměř okamžitě. Axel se velmi snažil profesora od cesty odradit, ale profesor mu vše dokázal logicky vyvrátit. Doufal, že aspoň Gréta se ho zastane, ta ale byla z jeho cesty nadšená. Axel se se strýcem vydali k Baltu. Dorazili do hlavního dánského města. Ubytovali se v hotelu a sešli se s profesorem Thomssonem, ředitelem Muzea severských starožitností. Thomsson jim pomohl zajistit dopravu na Island. Zjistil, že malý dánský dvojstěžník měl odplout 2. června do Reykjaviku. Profesor také nutil Axela, aby chodil na vysokou zvonici, aby se zbavil závratí. To se také nakonec podařilo. V den odjezdu jim Thomsson dal doporučující dokumenty pro guvernéra Islandu.

Na Island pluli na lodi Valkýra. Axel zvládal cestu po moři dobře, profesor měl ale mořskou nemoc, za kterou se styděl. Již při přistání v Reykjaviku profesor spatřil horu Sneffels, která byla místem sestupu do středu Země. Setkali se s guvernérem ostrova, který na ně čekal. Reykjavik měl jen dvě ulice, takže se tam nedalo zabloudit. Spatřil jak hřbitov, tak jezero, kostel, Národní školu. Axel si město stihl prohlédnout během tří hodin, město na něj působilo smutně a ponuře. Nikde nebyly žádné stromy, příbytky Islanďanů byly z hlíny a rašeliny. Zdejší muži na něj působili jako silní, těžkopádní, zamyšlení. Axel se strýcem byli ubytováni u pana Fridrikssona (profesor přírodních věd). Axel se také zúčastnil společného obědu, který kvůli němu probíhal nejen v místním jazyce, ale ve frázích v latině a němčině. Pan Fridriksson jim také sehnal průvodce, který je měl dovést k Sneffelsu. Tento průvodce měl navíc mluvit dánsky. Průvodce se jmenoval Hans Bjelke a byl to mlčenlivý, dobromyslný, klidný muž. Bjelke je měl doprovodit do vesnice pod Sneffelsem, cesta měla trvat dva dny a měli během ní ujít dvacet dva mil. Bylo ale jasné, že Bjelke půjde s nimi až do středu Země. Profesor si před cestou připravil všechny přístroje, které měl potřebovat.

V šest ráno 16. června se vydali na cestu. Projížděli přes nevýraznou krajinu. Axela překvapilo, že nikoho nepotkali ani v blízkosti Reykjaviku. Odpoledne dorazili k fjordu, který se strýc nerozvážně snažil překonat tak, že nahnal koně do moře, kůň ho ale shodil. Projevovala se strýcova netrpělivost.

V noci dorazili na farmu, kde jim místní rolník okamžitě nabídl ubytování a jídlo. Přestože jeho obydlí bylo velmi prosté, rozdělil se s nimi i o to málo, co měl. Lůžko, které měl připravené pro případné cizince, bylo tvořené suchou slámou. S manželkou měl rolník 19 dětí, které všude pobíhaly. U večeře jich tedy sedělo 24. K večeři dostali polévku z lišejníku, sušenou rybu na másle, skyr a kaši z jalovcových bobulí. Druhý den se s rolnickou rodinou rozloučili, rodina nepřijala žádné peníze za svou dobrotu. Cestou smutnou krajinou potkávali lidi bez vlasů, s oteklou kůží, byli to malomocní.

Večer se dostali do vesnice Stapi, kde se ubytovali na faře, kde je přijali zcela jinak než u rolníka, pokoj pro hosty byl velmi špinavý a smrdutý. Farář byl hrubý a neotesaný sedlák. Nechtěli tam dlouho zůstávat, radši hodlali spát v horách. Hans mezitím najal tři islanďany, kteří by jim nesli věci. Axel se bál, že se Sneffels (sopka) může probudit, strýc ho ale opět zbavil pochybností. Před cestou ke Sneffelsu se ještě šli rozloučit s farářem a jeho hospodyní, ti si naúčtovali obrovské sumy za ubytování u nich na faře. Strýc se s nimi ale nedohadoval. Na penězích mu nezáleželo.

Společně s najatými Islanďany se jim podařilo vystoupat na Sneffels i přes těžký terén. Ani počasí jim cestou příliš nepřálo, naštěstí byl Hans zkušený a bez problému je dovedl k cíli. Došli k místu, kde se měli dostat do nitra sopky. Že jsou na správném místě, jim dokázal runový nápis na balvanu. Aby věděli, kterou cestou se ale vydat, potřebovali, aby v poledne vysvitlo slunce a stín hory jim označil komín, kterým měli vstoupit. Rozloučili se s islandskými společníky. Zatímco Axelem zmítaly nejistoty, tak Hans byl klidný. Pomocí provazu pomalu sestoupili do jícnu, nerozbitné předměty hodili přímo dolů. Těžké a křehké přístroje sami snášeli. Na dně si odpočinuli, profesor si vedl podrobné zápisky. Vstoupili do chodby, která vedla z jícnu komínu. Axel velmi obdivoval zdejší geologii. Sestup dolů byl těžký, často ze svahu sklouzávali. Teplota zde nijak výrazně nestoupala. Axel se bál, že nenajdou vodu, strýc se toho ale neobával, domníval se, že se k vodě brzy dostanou.

Po sestupování se 30. června dostali na rozcestí a nevěděli, kterou z cest zvolit. Strýc jednu tedy náhodně vybral. Svah této chodby byl mírný. Axel se velmi obával, že se sopka probudí. Večer zjistili, že ušli dvě míle, ale klesli jen čtvrt míle. Ráno se vydali na cestu, ale Axel byl již po třech hodinách velmi unavený. Axel začal mít dojem, že jdou špatně, místo aby klesali, začali objevovat zbytky zkamenělin. Začal se obávat, že nenajdou dostatek vody. Došli na konec chodby a zjistili, že cesta dál nevede. Museli se vrátit na křižovatku, problém byl ale v tom, že neměli již vodu. Strýc se s ním rozdělil o poslední kapky vody, které měl. Axel chtěl, aby se vrátili na vrchol Sneffels, strýc to ale odmítl a vydal se do druhé chodby. Axel chtěl vzít s sebou Hanse, ten ale odmítl svého šéfa opustit. Začali sestupovat. Všichni měli obrovskou žízeň a Axel si byl jistý, že je to jejich konec, v tom Hans uslyšel zvuk vody za stěnou a udělal do stěny díru, kterou vytékala vroucí voda. Konečně měli vodu. Pramínek vody nechali téct, byl jim cestou dobrým společníkem a už se nemuseli bát, že budou mít žízeň. Cesta pokračovala dál vodorovně, až se dostali k propasti. Naštěstí stěny propasti tvořily jakési schody. V té době již nad nimi nebyl Island ale širé moře.

1. srpna se dostali do hloubky asi 30 kilometrů. Vtom se ale Axel ztratil. Najednou nikoho neviděl. Dokonce tam nebyl ani potůček, který měl sledovat. Začal se vracet zpět, ale ani tak strýce s Hansem nepotkal. Nejspíš někde špatně odbočil. Snažil se volat, ale neslyšel je. Rozhodl se, že půjde zpět a vystoupá na vrchol Sneffels. Najednou ale narazil na zeď. Věděl, že nemá šanci najít cestu. Zpanikařil a rozeběhl se, narazil ale do zdi a ztratil vědomí. Uvízl také ve tmě. Najednou ale uslyšel hlasy. Náhoda ho přivedla na místo, kam se přenášel zvuk z jiného místa jeskyně. Pomocí měření zvuku zjistil, že Axel je od strýčka vzdálen téměř dva kilometry.

Axel se musel vydat na cestu a sestupovat s vědomím, že znovu už je neuslyší. Podařilo se mu dostat k nim, ale v závěru spadl a zranil se. Když se probral, dozvěděl se, že je u nějakého podzemního moře. Strýc toto moře pojmenoval Lindenbrockovo.

Axel se dozvěděl, že Hans mezitím staví vor, na němž se přeplaví na druhou stranu. Materiál na vor bral z lesa hub. Vydali se společně přes moře, cesta byla náročná a mnohem delší než čekali. Cestou sledovali boj obrovského hada a krokodýla. Boj trval několik hodin a vyhrál ho obrovský krokodýl.

Cestou viděli vulkanický ostrůvek, který dostal jméno po Axelovi a nacházel se zhruba pod Anglií. Na moři je zasáhla děsivá bouře, díky níž se omylem dostali na stejný břeh, z něhož vypluli. Strýce to velmi rozčílilo. To že se nachází na špatném břehu, zjistil díky kompasu. Rozhodli se, že se  znovu pokusí dostat přes moře zítra. Mezitím se vydali na obhlídku břehu. Objevili tam pozůstatky lidské hlavy. Nejen to, dokonce i spatřili obrovského předchůdce člověka. Při obhlídce spatřili písmena vyrytá do skály. Byly to iniciály Saknussena, zjistili, odkud tento alchymista vyplouval do středu Země. Písmena byla blízko vchodu do skály. Touto cestou se tedy vydali. Cesta byla ale zatarasena obrovským kamenem. Kámen se rozhodli odstřelit střelným prachem. Výbuch způsobil, že vznikla trhlina, do níž je strhla řeka. Hans je vytáhl na vor, a tím je zachránil. Skončili bez všeho vybavení a potraviny jim zbyly jen na jediný den. Skončili v propasti, která začala být zaplavována vodou, stoupali vzhůru. Strýc doufal, že se mohou ještě zachránit. Stále stoupali a voda se začala vařit.

Ocitli se v sopce a hrozilo jim, že budou vymrštěni společně s kamením ze sopky. Axel se také obával sirnatého pramenu, aby je neudusil. Sopka je vymrštila ven, ale oni se zachránili.

Ocitli se v neznámé krajině, věděli jen, že nejsou na Islandu. Nechápali, kde jsou, protože kompas jim ukazoval, že postupovali k severu, ale krajina nebyla chladná. Potkali v olivovém háji malého chlapce, od kterého zjistili, že jsou na Sicílii a sopka, která je vymrštila na povrch, byla Etna. Rybáři je přijali mezi sebe, protože je považovali za trosečníky. Z Itálie se dostali do Francie a pak do Německa. Greta měla radost, když je viděla, díky hospodyni Martě se o jejich dobrodružství dozvěděl celý Hamburk. Profesor pořádal přednášky o jejich cestě. Hans se je rozhodl opustit a vrátil se domů, což strýce velmi mrzelo. Strýc vydal svou Cestu do středu Země, ale přesto nebyl úplně šťastný. Nechápal tu záležitost s kompasem. Nakonec na to přišli, bouře na Lidenbrockově moři kompas zmagnetizovala. Axel se oženil s Gretou a společně žili u strýce.

Rozbor díla Dva roky prázdnin od Julesa Verna

Hlavními hrdiny knihy Dva roky prázdnin jsou děti. Jedná se o skupinu žáků z Chairman School v Aucklandu, kteří měli o prázdninách podniknout plavbu na lodi Seagull podél novozélandských břehů. Této plavby se měli zúčastnit chlapci od osmi do čtrnácti let. Bylo jich celkem čtrnáct. Dva z nich byli Francouzi, jednalo se o bratry Brianta a Jacquese, syny inženýra. Briantovi bylo 13 let a byl velmi pracovitý a nadaný. Jacqeuse byl třídní vtipálek, byl velmi veselé povahy. Gordon byl Američan. Gordonovi bylo 14 let a byl velmi spravedlivý a praktický, dokázal si zachovat chladnou hlavu. Ostatní byli Angličané. Chlapci DoniphanCross byli bratranci. Cross k Doniphanovi velmi vzhlížel. Doniphan se neustále snažil být ve všem nejlepší, a proto často soupeřil s Briantem. Další z anglických chlapců na lodi byl Baxter, kterému bylo 13 let a byl pracovitý a rozvážný. Chlapci Webb a Wilcow byli dvanáctiletí a pocházeli ze zámožných rodin. Garnett a Service byli také dvanáctiletí. Garnett byl synem námořního kapitána a Service osadníka. Devítiletý Jenksins byl synem Novozélanské královské společnosti nauk a Iverson byl synem pastora. Osmiletí byli Dole a Costar, kteří byli synové důstojníků anglozélandské armády. Tito chlapci spolu tedy měli prožít nezapomenutelné prázdninové dobrodružství.

Den před odjezdem na prázdniny se nalodili, aby na lodi v přístavu strávili noc. Stalo se ale, že tam s nimi nebyl žádný dospělý, protože námořníci byli ještě v hospodě. Loď náhle sama odplula. Na lodi v té době byli jen chlapci a malý dvanáctiletý námořník Moko. Starší chlapci se velmi snažili loď zastavit, ale neuměli ji ovládat, a tak je loď zanesla na širé moře. V noci cestou do nich dokonce naboural parník, který si ale této srážky nevšiml a pokračoval dál. Naštěstí to jachtu příliš nepoškodilo a plavila se dál. Chlapci museli zvládnout loď i za bouře. Nakonec je loď zanesla ke břehům. Loď ale zůstala dál od břehu a chlapci se z ní nemohli dostat kvůli hloubce a vlnám, přestože se o to Briant pokusil, chlapci ho naštěstí vytáhli zpět. Věděli, že až přijde příliv, že jejich loď bude pravděpodobně smetena a oni se utopí, naštěstí je ale zachránila velká vlna, která lodí mrštila přímo na pobřeží. Tak se chlapci zachránili.

Chlapci poté hned začali organizovat práce, které byly nutné k tomu, aby na neznámé zemi přežili. Začali hledat vhodné přístřeší. Naštěstí se nemuseli potýkat s nedostatkem zbraní a jídla. V okolí pobřeží nenašli vhodné místo jako přístřeší, a proto se rozhodli, že zůstanou ubytování prozatím na lodi. Chlapci si také udělali seznamy věcí, které se nacházeli na palubě, aby měli přehled. K doplnění jídla sbírali mušle a stříleli holuby. Chlapce nejvíc trápilo, že nevědí, jestli se nachází na pevnině nebo na ostrově. Pokud by to byla pevnina, mohli se vydat hledat jiné obyvatele. Proto se Briant vydal na obhlídku a vylezl na vrchol mysu, z něhož zahlédl pruh vody a došel k názoru, že je to oceán. Byli tedy na ostrově. S takovým zjištěním se vrátil k ostatním chlapcům. Během porady jim sdělil, co o ostrově zjistil. Doniphan si ale trval na svém, že se Briant jistě zmýlil a že by se měli přesvědčit na vlastní oči, proto stále trval na tom, že by měli podniknout další výpravu. Počasí jim v tom ale na pár dní zabránilo. Gordon se mezitím pomocí map snažil zjistit, kde by se asi mohli nacházet. Chlapci si velmi dobře uvědomovali, že musí výpravu podniknout brzy a najít jiné přístřeší, protože loď jistě mrazy nevydrží. Děti se často vydávaly na lov ryb, při jednom takovém rybolovu našli mladší chlapci obrovskou želvu, na níž se dva z nich snažili jezdit. Želva se s nimi málem dostala do moře, starší chlapci ji ale zastavili a želvu zabili. Měli tak k jídlu výborné maso.

Počasí se zlepšilo, a tak se Briant, Doniphan, Wilcox a Service vydali na cestu po ostrově. Vzali s sebou i psa Phanna. Gordon zůstal na pobřeží, aby dohlížel na mladší chlapce. Dostali se také na vrchol mysu, kde byl předtím Briant, ale oceán neviděli. Doniphan se radoval, že se Briant zmýlil. Vydali se tedy k místu, kde měl být podle Brianta oceán. Procházeli pralesy, v nichž to vypadalo, že tudy nikdy neprošel člověk. Cestou ale objevili most přes řeku, který se jistě nepostavil sám. Velmi je to překvapilo. Když se ráno průzkumníci probudili, objevili primitivní chatrč. Doufali, že tu někdo žije. V chatrči ale nic nenašli. Vydali se dál na východ. Spatřili pak písčinu, která se ztrácela v oceánu. Chlapci ale viděli, že pes vodu pije a došlo jim, že to není oceán, ale obrovské jezero. Chlapci začali doufat, že opravdu ztroskotali na pevnině. Začali zkoumat břeh jezera, kde také objevili vyrytá písmena F. B a rok 1807 na starém dubu, již bylo jisté, že tu opravdu byl člověk. Našli také v křoví zakrytý vchod do jeskyně, kde objevili pozůstatky lůžka. Když vyšli ven, našli pod bukem zbytek lidské kostry. Chlapci se vrátili do jeskyně, aby zjistili, jestli by ji i oni mohli obývat a případně aby se dozvěděli něco o tom mrtvém. Našli tam zápisník a několik předmětů, které muž vlastnil, například hodinky, na nichž bylo vyryté jméno. Byla tam také mapa ostrova, kterou zakreslil trosečník. Zjistili tak, že jsou opravdu na ostrově. Chlapci mrtvého ve vší důstojnosti pohřbili a rozhodli se vrátit zpět k mladším dětem na pobřeží. Chlapci šli i potmě, až si nebyli jisti, jestli jdou správně, ale spatřili raketu vystřelenou Gordonem, a tak se dostali zpět ke svým přátelům.

Chlapci se rozhodli, že se přestěhují do jeskyně u jezera. Nejprve ale museli rozebrat loď, aby z ní mohli použít co nejvíce věcí. Trvalo to velmi dlouho a chlapci mezitím bydleli pod stanem, který si postavili na pobřeží. Když loď rozebrali, začali stavět obrovský vor, který by veškeré jejich věci převezl, aby nemuseli jít pěšky. Když ho postavili, čekali, až se přižene větší vítr, který by jim pomohl při plavbě. I přes různé nepříjemnosti se jim podařilo s vorem dostat se ke vchodu do jeskyně, kterou pojmenovali French Cavern.

Chlapci se rozhodli, že jeskyně využijí, přestože je malá, sami si ji rozšíří. Bylo důležité najít místo i pro kamna. Chlapci pracovali na vylepšení jejich jeskyně a zanedbávali lov, i přesto ale Gordon pozoroval, jak jim střelný prach ubývá, chtěl, aby tím šetřili, vždyť nevědí, jak dlouho na ostrově budou. Chlapci našli v okolí jezera kosti zvířat, které je přesvědčily, že tu žijí i divoké šelmy, před kterými se musí mít na pozoru. Vytvořili stejně jako trosečník před nimi jámy, do nichž mohli nějaké takové zvíře chytnout.

Počasí se horšilo, a tak se chlapci věnovali rozšiřování jejich jeskyně. Najednou ale uslyšeli velký řev a mručení. Nevěděli, o co se jedná. Mysleli si, že to mohl způsobit i vítr, který se dostal trhlinou do nějaké části jeskyně. Znepokojilo je také, že se jim ztratil pes. Jeho štěkot pak právě uslyšeli z druhé strany jeskyně. Chlapci pokračovali v práci, a když se dostali na druhou stranu jeskyně, objevili tam jejich psa. Byla tam další jeskyně, která byla větší než ta jejich. Našli tam také tělo šakala, kterého jejich pes zabil. Teď již věděli, kdo za stěnou vydával ty zvuky. Do této jeskyně totiž vedla ještě jiná cesta u svahu jezera. Děti se rozhodly ji využívat. Stará jeskyně jim měla sloužit jako zásobárna a do této nové se přestěhovaly.

Děti se pak rozhodly, že pojmenují krajinu kolem nich, aby se v ní lépe orientovali. Také si zvolily velitele, stal se jím Gordon. Ostrov děti pojmenovaly Chariman Island. Aby žáci úplně nezakrněli, stanovil Gordon vyučovací řád, kdy starší děti měly učit ty mladší. Děti musely přežít i krutou zimu na ostrově. Naštěstí měly dostatek oblečení. Kvůli zimě často museli čerpat ze zásob jejich jídla. Problém byl i se pštrosem, kterého si chytil Service a bez úspěchu se ho snažil ochočit. Děti se také dohodly, že skupina z nich se vrátí na pobřeží, kde nechá stožár s vlajkou, kdyby kolem plula nějaká loď, aby ho viděla.

Když se oteplilo, pokusil se Service nasednout na jeho pštrosa, ten ho ale shodil a utekl. Část chlapců se vydala na další průzkum ostrova, z něhož přivedli vikuně, které jim pak měli dávat mléko. Cestou je také napadly pumy. Když se Gordon se svou výpravou vrátili, zjistil, že vše u nich doma bylo v pořádku, Briant se dokázal o malé děti úžasně postarat a oni ho za to milovali. Brianta ale trápilo Jaccquesovo podivné chování. Vždy býval veselý šprýmař a od té doby, co skončili opuštění na lodi, byl jako přešlý mrazem.

Chlapci se rozhodli svůj život na ostrově ještě vylepšit, a tak si zřídili tesařskou dílnu. Kromě vikuní také chovali další místní zvěř, kterou ale museli chránit před šelmami, museli tak například zlikvidovat lišky, které je ohrožovali.

Briant navrhl Gordonovi další výpravu, a to přes řeku na jejich lodi. Vydal se na cestu s Mokem a Jacquesem. Tam také Jacquese Briantovi přiznal, co ho trápilo. To on odvázal loď, ale nechtěl, aby to dopadlo takhle. I Moko to slyšel, ale z lásky k Briantovi to nikomu neprozradil. Po jejich návratu se snažil Briant Jacquese zapojit co nejvíce do různých akcí. V červnu také došlo k nové volbě velitele, Doniphan věřil, že vyhraje, ale vyhrál Briant, který volbu přijal.

Nastala zase zima, kterou chlapci zvládli přežít v jejich jeskyni. Jeden den se chlapci věnovali bruslení, v ten den Doniphan a Cross neposlechli Brianta a vydali se dál, než jim dovolil. Objevila se velká mlha a chlapci se nevraceli, proto se Jacquese vydal je hledat. Chlapci se vrátili ale bez Jacquese. Briant se o něj začal bát, v tom se Jacquese objevil a pronásledovaly ho šelmy. Doniphan je zastřelil. Briant Doniphanovi děkoval, ten ale jeho dík nepřijal.

Když se oteplilo, rozhodl se Doniphan, Cross, Wilcox a Web, že opustí osadu, protože nechtěli poslouchat Brianta. Chtěli žít ve východní části Chairman Islandu, kde pobřežní skály vytvořily jeskyně. Moko je převezl na druhý břeh jezera a oni se vydali k pobřeží. Oddělená skupina chlapců našla jeden den na pobřeží dvě mrtvá těla, museli se ale schovat, protože byla velká bouře. Druhý den byla těla pryč. Našli také trosky obchodní lodě, která plula ze San Francisca.

Mezitím Briant doufal, že se chlapci vrátí. Chtěl s nimi mít nějaké spojení, a tak chlapci postavili draka, který by byl vidět z velké vzdálenosti. Když se chlapci pokoušeli draka pouštět, spatřili ležet u stromu ženu, která vypadala jako mrtvá, ale dýchala. Chlapci se o ni postarali. Když byla schopná mluvit, vyprávěla jim její příběh. Jmenovala se Caty a plavila se jako služka s rodinou Penfilda, část posádky byla ale darebáci a rodinu zabili. Ji nechali žít, protože se jí zastal jeden námořník. Také nechali naživu kormidelníka Evanse, aby řídil loď. Tato jejich loď ale v bouři nabourala a skončila na tomto ostrově. Věděla, že někteří zločinci přežili. Vyslechla jejich rozhovor. Pak se dostala až sem. Chlapci se začali bát o Doniphana a jeho přátelé.

Briant se za nimi vydal spolu s Mokem. Dostal se tam právě v okamžiku, kdy na Doniphana zaútočil jaguár, Briant ho zachránil a nenechal Wilcox vystřelit. Doniphan byl Briantovi velmi vděčný a stal se jeho přítelem. Briant jim vyprávěl o zločincích, kteří ztroskotali na ostrově a vzal je s sebou do Caverny.

Osada se změnila, snažili se být opatrní, aby na sebe neupoutali pozornost, nevěděli ale, jak zjistit, jestli jsou zločinci stále na ostrově. Chlapci se báli, že se o nich dozví a dojde jim, že jsou to jenom děti. Caty je chtěla opustit a zjistit, co se stalo s Evansem. Briant ale vymyslel jiný způsob, jak zjistit, jestli jsou nevítaní společníci stále na jejich ostrově. Jeden z nich se měl vznést na jejich drakovi. Jacquese se nabídl dobrovolně. Zároveň také dětem přiznal, co provedl s lodí. Všichni mu odpustili. Briant ale jeho nabídku nepřijal a nechal se k drakovi přivázat sám, také spatřil oheň, takže zjistil, že jsou stále na ostrově. Drak se ale utrhl a odletěl, naštěstí Briant přežil. A právě tento drak prozradil zločincům jejich přítomnost na ostrově. Při jedné bouři se k nim dostal Evans, který je přišel varovat, byl překvapený, že tam našel Caty a že jsou tu jen děti. Varoval je, že se zločinci na ně chystají zaútočit. On sám ji utekl a oni se domnívali, že ho při útěku zastřelili. Tak mohl děti varovat.

V dalších dnech se u dětí objevili dva zločinci Rock a Forbes, kteří předstírali, že jsou trosečníci a chtěli od dětí pomoci. Ve skutečnosti plánovali v noci pustit do jeskyně jejich přátelé. Caty a Evans se před nimi schovali, takže zločinci o nich nevěděli. V noci děti zajali Forbese, ale Rock utekl. Caty přesvědčila Forbese, aby jim sdělil plán zbytku zločinců. Další den byli napadeni, podařilo se jim ubránit, ale Doniphan byl zraněn, když zachránil Brianta. Dopravili ho do Caverny, kde se o něj starali. Tři zločince ale nenašli. Ti totiž mezitím vnikli do jejich domova a měli za rukojmí malé chlapce. Děti zachránil jejich pes a Forbes, který napadl své společníky, aby zachránil děti. Forbes zemřel. Zůstali ještě dva zločinci, kteří zmizeli v lese. Jejich těla ale pak našli. Jeden zemřel na následky střelby a druhý se zřítil do jejich pasti. Evans spolu pak s dětmi opravil loď a vypluli. Předtím vypustili všechna jejich zvířata.

Cesta lodí trvala několik dní, než je objevil parník, který plul do Austrálie. Kapitán parníku Tom Long, byl překvapený, že děti jsou naživu. Všichni se domnívali, že děti zemřely před dvěma lety. Long děti zavezl do Aucklandu, děti se domů vrátily téměř po dvou letech. Rodiny se velmi radovaly, protože předtím věřily, že jejich děti zemřely v Tichém oceánu. Evans dostal od města obchodní loď za to, že děti zachránil. Caty zaměstnala rodina Doniphana. A z dětí se za ty dva roky stali muži schopní přežít i nejtěžší životní situace.

Rozbor díla Ocelové město od Julesa Vernea

Jednou z hlavních postav této knihy je Francouz doktor Sarrasin. Příběhem této osoby také kniha začíná. Sarrasin se nacházel v Anglii, kde se účastnil Mezinárodního hygienického kongresu. Sarrasin je nadšený z toho, jak o něm píší noviny. Kochal se těmito články, když vtom ho vyrušil vrchní ceremoniář, který mu přišel oznámit, že má návštěvu. Byl to pan Sharp solicitor, což je anglický pojem pro právního zástupce. Pan Sharp vešel a doktor Sarrasin byl překvapený, že pan Sharp zná jeho rodokmen, dokonce věděl detaily o jeho předcích, které on sám neznal. Také nechápal, proč ho to zajímalo. Doktor Sarrasin se od Sharpa dozvěděl, že je dědicem titulu baroneta a 527 milionů franků. Doktor tomu nemohl uvěřit. Sharp mu předložil dokumenty, které mu dokázaly, že se Sharp nezmýlil. Sharp dlouho hledal dědice, o doktorovi se dozvěděl z novin. Doktor vymyslel plán, co s penězi bude dělat. Poslal také synovi Oktávovi dopis, kde ho informoval o dědictví a požádal ho, aby to sdělil matce.

Oktáv žil v Paříži se svým přítelem Marcelem Bruckmannem. Marcel byl Alsasan o rok mladší než Oktáv, ale mnohem chytřejší. Oktáv byl nezodpovědný, potřeboval nad sebou vedení, které mu poskytoval právě Marcel. Rodina doktora Sarrasina brala Marcela jako člena rodiny a i on je bral jako rodinu. Měl velmi rád i Oktávovu sestru Janu. Také velmi pomáhal Marcelovi, jen díky němu se Marcel dostal na školu. Oba byli také ve válce, Marcel byl v boji zraněn a stal se důstojníkem. Oktáv byl bez zranění a bez povýšení. Oktáv se dozvěděl o dědictví a hned se cítil být baronetem. Marcel to bral v klidu a rozvážně. Oktáv se hned vydal za matkou, která byla ráda a věřila, že její manžel peníze dobře využije a postará se o jejich děti.

Mezitím v Anglii šel doktor Sarrasin na zasedání hygienického kongresu, kde ho předtím nebrali příliš vážně, ale najednou se k němu všichni chovali s úctou. On jim tam pak na konci sám sdělil, jaké má plány s těmito penězi. Hodlal vytvořit město, kde by všichni žili podle jasných hygienických norem. Jeho plán se setkal s nadšením. Město hodlal pojmenovat France-Ville.

Informace o tomto dědictví a o plánech profesora Sarrasina s nimi, se objevily i v německých novinách. Z nich se o tom dozvěděl profesor Schultze z Jenské univerzity. Tento muž byl velmi přísný a velmi nenáviděl Francouze. Proto se mu nelíbilo, že takové ohromné dědictví získal Francouz a na základě příbuzenských vztahů si na peníze činil nárok. Proto se vydal do Anglie, kde si činil na nárok na dědictví. Díky Schulzovi a díky nechuti Sarrasina se o peníze dohadovat, získal polovinu dědictví.

Další část příběhu se odehrává o pět let později. Oba muži již naložili se svým dědictvím podle svých představ. Sarrasin vybudoval město, které si přál. Schultze vybudoval také město. Ocelové město, v němž vzkvétal zbrojní průmysl. Obě města vznikla v Americe nedaleko od sebe. Technologie výroby v Ocelovém městě byla u mnoha produktů přísně utajována. Zaměstnanci v tomto městě byli pod přísným dohledem. Ve druhé části příběhu je hlavním hrdinou Marcel, který vystupuje pod falešným jménem Schwartz a stává se zaměstnancem v Ocelovém městě. Měl pracovat jako pudlovač, ale protože na to neměl fyzické dispozice, tak se stal slévačem. Marcel se musel podřídit přísným pravidlům. Nevadilo mu to, protože byl špehem, chtěl zjistit, jaké má Schultze plány. Oprávněně se totiž obával toho, že Schultze něco plánuje proti France-Ville. Marcel byl v práci velmi dobrý, ale mrzelo ho, že se nedostává k tajným informacím, a ani nemá přístup do zakázaných částí. Marcel žil u paní Bauerové, jejíž manžel pracoval jako horník, a tak také zemřel. Stejnou práci měl i její třináctiletý syn Karl. Marcel se s Karlem velmi spřátelil a měl ho rád, proto ho jednou znepokojilo, když Karl nepřišel z práce. Porušil pravidla a vydal se ho hledat do šachty. Tam našli tělo Karla, který se udusil oxidem uhličitým, když po práci v šachtě hledal brouky.

Úředník ocenil ale Marcelovu statečnost, za deset dní se měl Marcel dostavit do kanceláře generálního ředitele. Když tam přišel, dozvěděl se, že dostal doporučení, vyzkoušeli ho, jestli se hodí do oddělení modelů. Ve zkoušce prošel na výbornou a stal se kreslířem. Měl tak žít na oddělení a nesměl se jít ani rozloučit se svou bytnou. Byl rád, že ve svém špehování postoupil, ale bohužel se stále nacházel na oddělení, z něhož se nemohl dostat k informacím, kterého ho zajímaly.

Až za několik měsíců dostal šanci. Byl poslán k Schultzovi jako nejlepší kreslíř. Byl překvapen, jak to vypadá ve středu Ocelového města, byla to taková oáza. Schultze chtěl, aby s ním Marcel nakreslil dělo. Schultze byl s Marcelem spokojený, a proto si ho nechal u sebe. Často se spolu scházeli a diskutovali. Schultze byl z Marcela nadšený, ale Marcel prohlédl krutou povahu Schultze. Poznal, že je to ješitný sobec. Marcel se v Schultzovi docela dobře vyznal, a proto přišel i na způsob, jak se dozvědět, jaké má Schultze plány s France-Ville. Marcel ho vyprovokoval, když mu řekl, že nevěří, že by se Německu podařilo dobýt celý svět. Dokonce tvrdil, že Francouzi jsou lepší. Schultze to velmi rozčílilo, a tak mu ukázal, co ve své továrně dokázal nechat vyrobit. Zavedl ho do tajné pracovny, kde bylo obrovské dělo, které dokázalo dostřelit deset mil, a dělové granáty, které byli plné kysličníku uhličitého. Jednalo se o krutou chemickou zbraň. Marcel se také dozvěděl, že to Schultze plánoval použít 13. září v 11:45 proti France-Ville. To Marcela vyděsilo. Schultze mu také oznámil, že teď musí zemřít, když zná jeho tajemství. Svěřil ho do péče jeho dvěma bodyguardům. Marcel se tu noc bál usnout, aby ho nezabili. Došel k názoru, že musí najít způsob, jak bude varovat France-Ville.

Marcel viděl, že se jeho poprava nechystá v nejbližších dnech. Vymyslel plán, předstíral, že si do tabáku přidává jakousi lilkovitou rostlinu. Jeho strážci to viděli a jednou to udělali také. Potom, když to vykouřili, tak usnuli. Marcel odešel. Ukradl pilník a zapálil muzeum modelů Ocelového města. Když začalo hořet, chtěl Schultze zachránit jeden vzácný model, nabízel eventuálními zachránci velké peníze. Marcel se nabídl a vešel do ohně, předtím ale dostal dýchací přístroje. Marcel ale neměl v úmyslu model zachránit. Potřeboval právě ten dýchací přístroj. S ním se mu podařilo potopit se do řeky, přepilovat tam mříž a dostat se tak z Ocelového města. Schultze ho považoval za mrtvého. Marcel se mezitím vydal do France-Ville.

France-Ville od svého vzniku fungovalo úžasně. Lidé tam společně rozhodovali a pomáhali si. Všechny domy vypadaly stejně a byla stanovená jasná pravidla. Důležité pro ně bylo vzdělání. Velkou péči věnovali čistotě a zničení všech zárodků nákaz. Úmrtnost tam byla velmi nízká. Jednalo se o fungující experiment. Obyvatelé tohoto města nebyli naivní, věděli, že jim od Schultze hrozí nebezpečí. Obzvlášť, když se taková zpráva objevila v novinách. Sarrasin svolal velké shromáždění, na němž se objevil Marcel a varoval je před nebezpečím, které jim hrozilo. Bylo právě 13. září. Poradil jim, aby děti a ženy poslaly pryč a muži zůstali, aby hasili požáry, které by způsobily vyslané granáty. V době, kdy mělo dojít k útoku, Marcelovi došlo, že útok nebude úspěšný, protože rychlost výstřelů nedovolila granátům dopadnout na zem. Obyvatelé France-Ville slyšeli výbuch, jak se zničila velká věž Ocelového města, kde se nacházelo dělo. Obyvatelé France-Ville byli Marcelovi vděční.

Schultze se z dopisu, který mu Marcel zanechal, dozvěděl, jak na něj vyzrál a rozčílilo ho to. Hodlal se pomstít. Místo pomsty se ale začaly objevovat v novinách zprávy, že akcie Ocelového města klesají, protože město neplatí pohledávky. Zastavila se i výroba. Proto se Oktáv s Marcelem vydali do Ocelového města, aby zjistili, co se děje.

Nikdo tam nebyl, kromě Schultzových bodyguardů, kteří při přestřelce zemřeli. Marcel i Oktáv zjistili, že Schultze zemřel, otrávil se, když se uvolnil oxid uhličitý. V dobu své smrti psal Schultze rozkaz, v němž vydal rozkaz, aby bylo město France–Ville zničeno. Tento dopis ale Schultze nedopsal. Oba pochopili, proč Ocelové město skončilo. Schultze o všem ve městě rozhodoval, snažil se vše ovlivňovat, a proto město bez něj nemohlo existovat. Oba muži se vrátili do France-Ville, kde Sarrasin nabídl Marcelovi, aby si vzal Janu, která ho velmi milovala, a proto si odmítala vzít kohokoliv jiného. Marcel byl rád, velmi ji miloval.

Město France-Ville žilo v míru se všemi sousedy a respektovalo pravidla, která si stanovilo. Ocelové město bylo zcela zlikvidováno. Marcel měl s Janou krásné dítě a pracoval spolu s Oktávem, který se oženil.

Rozbor díla Dvacet tisíc mil pod mořem od Julesa Verna

V knize Dvacet tisíc mil pod mořem je hlavním hrdinou profesor Pařížského přírodovědeckého muzea Pierre Arronax, který byl v Americe, kde se také dozvěděl o podivném tvorovi, kterého mnoho námořníků a lodí vidělo v moři. Tvor byl velmi obrovský a rychlý. Někteří lidé se domnívali, že se jedná o ponorku, i když taková přece nemohla existovat, druzí si mysleli, že je to opravdu živočich. Arronax, jako odborník na téma mořských hlubin, poskytl rozhovor o tomto „stvoření“.

Dostal také nabídku, aby se plavil na lodi Abraham Lincoln pod vedením kapitána Farraguta za tajemstvím tohoto stvoření. Arronax této nabídce neodolal a vydal se na loď se sluhou Conseilem, který byl velmi pilný, přesný. Jeho sluha bys specialistou v oboru přírodovědecké systematiky, dokázal každé stvoření přesně zařadit do třídy, řádu i čeledi. Na lodi s nimi byl i kanadský známý lovec harpunou Ned Land. Ten ale nevěřil, že takové zvíře existuje. Kapitán se snažil motivovat své námořníky v hledání tohoto stvoření penězi, přesto to ale bylo dlouho bez úspěchu. Jako první to ale spatřil Land, loď se dala do pronásledování, ale stvoření bylo rychlejší. Land se ho pokusil i ulovit, ale nešlo to.

Stvoření do jejich lodi narazilo a Arronax přepadl přes palubu, myslel, že se utopí, ale skočil za ním jeho věrný sluha a držel ho nad vodou. Doufali, že se pro ně vrátí, ale zjevně si nikdo nevšiml, že chybí. Snažil se dlouho plavat, ale když už nemohli, začali volat a najednou uslyšeli odpověď na své volání. Spatřili Neda, který byl na jakémsi plovoucím ostrůvku. Byl to ten obrovský narval, zjistili ale, že to není narval, ale ponorka. Věděli, že bude problém, až se ponorka pokusí potopit, to se také stalo, Ned začal mlátit do plátů, potápění ustalo a z lodi vyskákalo osm ozbrojených mužů.

Zavřeli je do tmavé místnosti, nevěděli, co s nimi bude. Najednou se objevilo velké elektrické světlo. Vstoupili dva muži. Arronax se jim snažil vysvětlit jejich příběh francouzsky i latinsky, Ned to zkusil anglicky a Conseil německy. Muži na žádnou z těchto řečí nereagovali. Jeden z nich byl evidentně velitel. Oba muži odešli a přišel sluha, který jim prostřel jídlo, spoustu věcí neznali. Ned byl zklamaný, že k pití není víno, ale jen voda. Na stole také chyběl chléb. Po jídle usnuli, spali skoro celý den. Arronax se probudil a měl pocit, že dochází kyslík. V tu chvíli se loď zjevně vynořila, protože ucítil čerstvý mořský vzduch. Další den nedostali najíst a Ned začal být velmi protivný. Když po velmi dlouhé době vstoupil do jejich místnosti lodní sluha, rozčilený Ned se na něj vrhl, zastavil ho až hlas velitele lodi. Promluvil na ně francouzsky. Přiznal jim, že jim rozuměl ve všech čtyřech jazycích. Díky jejich vyprávění věděl, kdo jsou. Řekl jim, že celou tu dobu vymýšlel, co s nimi udělá, protože byli z lodě, která na něj útočila, bral je jako zajatce, proto měl právo rozhodnout o jejich životě. Rozhodl se, ale že je nezabije. Dokonce jim umožní volný pohyb po jeho lodi, ale muži se již nikdy nevrátí na pevninu.

Představil se jako kapitán Nemo a jeho loď byla Nautilus. Conseil šel s Nedem na snídani a Arronax šel s Nemem, ten ho vzal do své jídelny, kde mu vysvětlil, že všechna jídla pochází z moře, protože oni nikdy nejedí maso suchozemských zvířat. Pak ho provedl po lodi, vzal ho do knihovny, kde byli tisíce knih, mnohé z nich byly vzácné. Arronax tam také našel svou knihu. Pak vstoupili do vedlejšího salónu, kde byly vzácné obrazy a přírodní sbírky. Arronax spatřil mnoho lastur, perel a podmořských rostlin. Pak mu ukázal, kde mají své kabiny. Jejich kabiny spolu sousedily.

Nemo mu pak vysvětlil, že vše na lodi pohání elektřina. Arronax tím byl unesen. Vysvětlil mu i jak je to s kyslíkem na Nautilu. Prohlédli si i druhou část lodi, kde ho zaujal člun, který Nemo užíval k výpravám, z nichž se vracel, kdy chtěl. Prostě jen poslal zprávu telegrafickým zařízením.

Arronax se také prošel po ponorce, když se vynořila. Ned i Conseil také navštívili kapitánův salon, a Conseil byl nadšen. Všichni muži se mohli po lodi pohybovat volně, někdy potkávali ostatní námořníky, ale nikdo s nimi nemluvil. Všichni mluvili zvláštním jazykem.

V listopadu Arronaxe pozval Nemo na lov, který se konal v podmořských lesích. Lovu se zúčastnil i Conseil. Muži se oblékli do skafandrů, vzali elektrické pušky a šli. Procházka po dně moře byla pro ně úžasná. Když se vrátili zpět do Nautilu, cítili se unavení. Únava ale druhý den zmizela. Když se někdy zvedly pláty lodě, tak měli obyvatelé lodě krásný výhled na podmořský svět, jednou takhle spatřili ale vrak lodi, viděli i mrtvé, kteří se potápěli ke dnu.

Nemo prozradil Arronaxovi, že hodlá znovu proplout celý svět. Pluli také přes nebezpečný Torresův průliv, kde už ztroskotalo mnoho lodí. Nautilus náhle najel na skalisko. Noví obyvatelé lodě věřili, že se z toho již Nautilus nedostane. Kapitán Nemo si z toho ale nedělal těžkou hlavu. Věděl, že se odtamtud dostanou 4. ledna, protože stoupne hladina v důsledku přílivu a odlivu. Mezitím jim Nemo dovolil vystoupit na opuštěné ostrovy. Arronax, Ned a Conseil tuto nabídku rádi přijali. Na ostrově si obstarali velkou zásobu masa, našli i strom chlebovník a další věci, které jim měli zpříjemnit další zbytek pobytu na lodi. Setkali se tam také s kanibaly, před kterými se jim povedlo utéct. Kanibalové chtěli zaútočit i na Nautilus, ale nedostali se do něj. Kapitána Nema to nijak neděsilo, věděl, že je Nautilus chráněn elektrickým polem. Nautilus se opravdu 4. ledna pohnul z místa a plul dál.

I 18. ledna Nautilus jako obvykle vystoupal nad hladinu, ale námořník, který dělal venku obhlídku dalekohledem, zavolal kapitána. Ten donutil Arronaxe, Conseila a Neda vrátit se do tmavé místnosti, v níž byli po svém příchodu na loď. Nechal jim tam dopravit jídlo, až když se najedli, tak si Arronax uvědomil, že tam byl nějaký přípravek, po němž usnuli. Nevěděli tedy, co se dělo v době, kdy spali.

Druhý den za Arronaxem přišel kapitán Nemo a odvedl ho jako lékaře za zraněným námořníkem, ten měl velmi vážnou ránu na hlavě. Do dvou hodin zemřel. Nemo je pak všechny tři pozval na procházku do podmořského světa. Tam zjistili, že jsou v korálovém království, které sloužilo jako pohřebiště pro Nemovy námořníky. Přihlíželi tedy pohřbu mrtvého námořníka.

Druhá část cesty byla v Indickém oceánu. Od té doby, co je kapitán Nemo uspal, v něm viděl Arronax nejen vědce, ale i krutého muže, který se mstí.

Z Nautilu měl možnost Arronax pozorovat překrásnou podívanou na argonauty. Zúčastnili se také pohledu na loviště perel. Dokonce ve skafandru vyšli ven a byli svědky toho, jak na jednoho lovce zaútočil žralok. Nemo ho zachránil, přitom se také ocitl v ohrožení života, ale pomohl mu Ned. Nakonec Nemo dostal lovce na jeho loď a daroval mu pytlík plný krásných perel.

Na cestu se pak vydali do Rudého moře. Všichni tři se domnívali, že do a z Rudého moře vede jen jedna cesta a to přes Perský záliv. Zjistí ale, že kapitán Nemo našel jinou cestu, a to přes podzemní moře mezi Rudým a Středozemním mořem. Toto moře se nacházelo pod Arabským tunelem. Spatřili tam také moroně, kterého Ned ulovil. Ned začal plánovat útěk, když byli tak blízko Evropě.

Nemo vzal Arronaxe do zátoky Vigo, kde ztroskotala loď s obrovským bohatstvím. Odtud bral Nemo své zlaté poklady. Při cestě po Atlantském oceánu se dostali i k bájné Atlantidě. Nautilus se dál plavil k jižnímu pólu, museli překonat Ledové pole. Ned nevěřil, že ho dokážou překonat.

Navštívili jižní pól, ale při cestě zpátky uvízli v ledové bariéře, už se vzdávali naděje, že se z ní dostanou. Ale podařilo se to. Z jižního pólu se vydali ke břehům Ameriky, plavili se také po řece Amazonce. Když se blížili ke Kanaďanovi dobře známým břehům, tak opět Ned plánoval útěk. Nedaleko amerických břehů, také spatřili obrovské chobotnice. Museli s nimi bojovat a jeden námořník u toho zemřel. Ten námořník byl Francouz, prozradila ho jeho poslední slova. Když byli u amerických břehů, tak prosil Arronax Nema, aby je Nemo pustil, ten to odmítl.

Arronax ztratil o Nemovi dobré mínění, když byl svědkem toho, jak bez smilování potopil loď. Věděl, že musí za každou cenu odtud utéct. To se jim také podařilo u norských břehů, využili k tomu také Nemův člun. Nautilus se zrovna nacházel v Malströmu, a proto se poté Nemo domníval, že tito tři odvážlivci svůj útěk nepřežili. Oni naštěstí přežili, a tak skončila jejich sedmi měsíční cesta hlubinami oceánů a moří.

Zdroj: Jules Verne

Obsah

Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.

Týden v Tichém domě

Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.

Ukázka:

Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.

I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“

Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -

Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.

Pan Ryšánek a pan Schlegl

Neruda popisuje restauraci u Štajniců. Byla to jediná restaurace, která měla vchod přímo do ulice. Chodili tam, ale hlavně profesoři a úředníci. Do této restaurace chodili i Ryšánek se Schleglem. Seděli u jednoho stolu, ale vzájemně se nenáviděli – kvůli ženě, oba milovali tu samou. Žena byla nejprve s Ryšánkem, ale vzala si Schlegla, měli spolu dceru a žena zemřela. Ryšánek zůstal nakonec starým mládencem. Schlegl byl obchodník se železem a Ryšánek s kanafasem. Sedávali naproti sobě, ale ignorovali se. Jednou ale Ryšánek nepřišel, dostal zápal plic. Ten večer bylo vše jinak. Schlegl se choval společensky. Bavil se. Každý si říkal, jak je zlý, když přeje Ryšánkovi tu smrtelnou nemoc. Schlegl se tak choval stále až do té doby, než se Ryšánek uzdravil a přišel opět do restaurace. Seděli proti sobě a mlčeli. Ryšánek si zapomněl váček s tabákem. Sklepník mu pro něj běžel. Schlegl poprvé promluvil na Ryšánka a nabídl mu svůj. Ten ale mlčel. Sklepník přinesl jeho váček. Ryšánek promluvil na Schlegla. Začali si povídat a od té doby nepřátelství zmizelo. Usmířili se.

Ukázka:

Vůbec se dnes choval pan Schlegl rozhodně jinak než jindy. Jindy přibitý k svému místu jako voják ku své strážní budce, dnes toulavý, neposedný. I do kulečníku se dal s panem Köhlerem, kupcem. Měl štěstí při každé partii až po doublé, a přiznám se, že jsem mu to skoro přál, že zakončujícího doublé nesvedl ani jednou a zde že ho pan Köhler vždycky pak dohonil.
Pak zas usedl, kouřil a pil. Když někdo k němu přistoupil, mluvil pan Schlegl hlasitěji a v delších větách než kdy jindy. Neušlo mně ani nejmenší jeho hnutí, viděl jsem jasně, že má vnitřní potěšení, že nemá nejobyčejnějšího soucitu s nepřítelem v chorobě, zprotivil se mně.
Několikrát šlehnul jeho zrak obloukem ku kredenci, u níž seděl pan štábní lékař. Zajisté že by mu ruku stiskl, jen aby si nedával s tím nemocným příliš mnoho práce. Zlý člověk, rozhodně zlý.

Přivedla žebráka na mizinu

Na Malé Straně žebral pan Vojtíšek. Byl starý, ale lidé ho měli rádi. Byl hodný a vždy chodil upravený, jak nejvíc to šlo. Lidé mu dávali peníze, nechávali ho u sebe jíst a povídali si s ním. Jednou vyšel Vojtíšek z kostela a posadil se na schod. V tom k němu přišla žebračka, které se říkalo Milionová (protože tvrdila, že Bůh oplatí darovanou almužnu milionkrát). Přisedla si k panu Vojtíškovi. Snažila si být na něj milá, protože věděla, že lidé mají Vojtíška rádi a on nežije v takové nouzi jako ona, a tak s ním chtěla žít. Vojtíšek ale mlčky odešel. Po Malé Straně se začalo povídat, že Vojtíšek není žebrák, ale boháč se dvěma domy pod Hradem. Muži se zlobili a cítili se uraženi. Ženy ale odmítaly uvěřit. Ale nakonec uvěřily, záviděly Vojtíškovým dcerám. Nikdo nechtěl Vojtíškovi cokoliv dát, všude ho jen odbývali. Jinde žebrat nemohl, protože ho neznali. Lidé po něm akorát chtěli půjčit peníze, ale on žádné neměl. Jen osmiletý Neruda mu občas dával tajně peníze. Ale to panu Vojtíškovi nestačilo, a tak ho jednou našli zmrzlého u kasáren. Měl na sobě jen roztrhané kalhoty a kabát. Tak skončil chudý Vojtíšek.

Ukázka:

On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku dne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarevné látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned ochotně svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tentokráte dosti mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k Sv. Mikuláši na půldvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda.

O měkkém srdci paní Rusky

Na Malé Straně zemřel jeden z nejbohatších obchodníků Velš. Miloval svůj obchod, každého zákazníka by rád sám obsloužil. Na jeho pohřeb přišlo hodně lidí, ale že neměl žádné blízké příbuzné, nikdo tam neplakal. Až přišla paní Ruska a rozbrečela se. Jenže pak začala pomlouvat ženu pána Velše a nakonec i jeho. Policejní důstojník, který se pohřbu účastnil, ji vyvedl, aby dál nekazila pohřeb. Pozval ji na policejní ředitelství. Tam ji zakázal chodit na pohřby. Ale paní Ruska ráda plakala, a tak to vyřešila po svém. Koupila si dům u Újezdské brány, na místě, kudy musel chodit každý smuteční pochod. A tak při každém pohřbu vyšla jen před dům a zaplakala si.

Ukázka:

Paní Ruska se protlačila až ku katafalku. Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. Z ramenou ji splývala hedvábná černá mantila, černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a upřímnou tvář. Hnědé její oči zahleděly se do tváře nebožtíkovy. Zatrhlo jí to obličejem, rty se jí začly chvít, bohaté slzy vyhrkly. Těžce zaštkala.
Utřela si bílým šátkem rychle oči i ústa. Teď pohlédla na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala; byla-li, jak se podobalo, z Prahy, musila být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí, že po německu, neboť v národním ohledu byla Malá Strana tenkrát skutečně levou Prahou.
„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ pravila paní Ruska, „jako by byl živ, tu leží a usmívá se,“ a zase stírala řinoucí se slzy. „šel a nechal nás tu - nechal tu také všecku svou zámožnost - smrt je zlodějka, je.“

Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo zbořeno

Malý Neruda a jeho tři kamarádi se rozhodli zničit Rakousko. Dali si jména historických osobností Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husí. Koupili si bambitku a jednoho známého Prokop požádal o nakoupení prachu. Měli plán: nejprve podrobit citadelu na Mariánských hradbách, poté vyhlásit revoluci a s lidmi, kteří se k nim přidají, dobýt Prahu a nakonec zničit Rakousko za pomoci Maďarů, a ty pak taky zničit. Věděli už, i kde svedou bitvy (Moravské pole). Rozhodli se, že jim pomůže Pohorák. A tak si domluvili předávku prachu před citadelou. Čím víc se blížil ten den, tím měli všichni větší strach, ale nechtěli to dávat najevo. Nastal ten den. Neruda se vydal sklesle na cestu, ale rozveselil se, když si vzpomněl na dívku, kterou měl rád. Usedl před citadelou a otevřel knihu – krycí manévr. Pozoroval vojáky, jak se vrací ze cvičiště. Doufal, že žádný jeho kamarád nepřijde. Ale pak postupně přicházeli a on ztrácel naději. Dva chlapci stáli sami a v tom vyšel z citadel sluha, na kterého zapomněli. Naštěstí odběhl pro cigarety, na které mu dali peníze. Bylo poledne a Pohorák nikde. V tom přiběhl Prokůpek, že Pohoráka odvádějí na policejní stanici. Chlapci utekli. Neruda se běžel podívat, jestli je to pravda. Byla. Pohoráka odvedli, protože se za chlapců peníze na prach opil a nechtěl zaplatit párky, které si koupil. Zaplatil je. Ten den neprodal jediné kuře. A když se o pár dnů později Prokop Holý zeptal, kam dal těch 6 zlaťáků, Pohorák tvrdil, že žádné neměl.

Ukázka:

Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak.

Psáno o letošních Dušičkách

Slečna Mary chodila každý rok na Dušičky na hřbitov. Vždy sebou brala tři věnce a jedno pětileté dítě. To vždy nechala běhat po hřbitově a belhala se za ním. Jakmile se přiblížilo k hrobu jednoho z těch, kterým dávala věnec, zastavila ho a pomodlila se. Dávala je na hrob Cibulky (uměl francouzsky, pil a byl nabručený) a Rechnera (šikovný, ale líný). Protože když jí bylo 30, nepoznala stále lásku. Věděla, že zemře neprovdána, kdysi se jí to zdálo. Lidé jí říkala Tlustá Mary. A tak ji překvapilo, když jí jednou přišel dopis. Ve kterém jí Cibulka žádal o ruku a vyznával jí lásku. Šla za svou nejlepší přítelkyní, ta jí řekla, ať si to rozmyslí. Ale za 14 dní ji přišel další dopis. Od Rechnera. I on si ji chtěl vzít. Mary nevěděla co dělat. Ale nakonec se rozhodla pro Cibulku. Další dopis – Rechner se dozvěděl, že jí chce Cibulka, a tak se jí vzdal. Ale to samé jí napsal Cibulka. Mary to mrzelo, ale věřila, že jí Cibulka opravdu miluje, a tak přijde. Nepřišel. A vždy když jí potkali, Mary klopila oči, zatímco oni přemáhali smích. Mary zraňovalo, když se o nich dozvídala zlé věci. Rechner zemřel a Mary zase získala naději, ale o 4 měsíce později zemřel i Cibulka. A tak každý rok nosila na hroby věnce a dítě ji pomáhalo, aby nedala přednost žádnému z nich. Třetí věnec nosila ženě, která měla hrob přesně mezi nimi. Tam ho chtěla mít i Mary.

Ukázka

A chodí zas sem tam, kam se děťátku uráčí, až najednou opět někde řekne: „Počkej!“ a přistoupne k jinému hrobu. Zde si počíná zcela zase tak, jak u hrobu prvního, myslím, že ani o minutu není u jednoho z nich dýl. A pak položí druhý oprchalý věnec do šatu k prvnímu, vezme drobnou svou průvodkyni již za ručku a míní: „Je ti už zima, viď? No pojď, aby ses nezastudila. Sedneme si zas do drožky a pojedeme domů. Ráda jedeš, viď?“ Pomalu dojdou k drožce, děvčátko a věnce napřed se vloží dovnitř a pracně pak následuje slečna. Povoz zaúpí, kůň dostane dva tří šlehy, než zabere. A tak se děje rok co rok.

Večerní šplechty

Večer se na Malé Straně scházeli 4 přátelé (Hovora, Kupka, Novomlýnský, Jákl) na střeše domu U Dvou slunců a povídali si. Jednou se dohodli, že téma vymyslí Jákl. Ostatní 3 tam už byli a čekali na něj. Mysleli, že nepřijde, ale přišel. Vymyslel téma: nejstarší vzpomínka.
Jákl vyprávěl, jak, když mu byly asi 2 roky, rodiče odešli a nechali ho doma s husou, aby se nebál. A tak se k ní tiskl. Hovora si vzpomněl, jak byl s otcem v klášteře a všechny jeptišky ho líbaly.
Kupka si pamatoval, jak si jeho děda jednou zazvonil umíráček a pak přišel domů a umřel. Novomlýnský si pamatoval, jak nechtěl opustit dům, když se stěhovali, dokud nevynesli kolébku. A jak, když byl sprostý na sestru, mu mamka nasolila pusu a musel stát u piana.
Všichni se divili, že má Jákl tak dobrou náladu. Řekl jim, že se bude ženit a že je zamilovaný. Ptali se ho, kdo je ta šťastná. Líza dcera krejčího. Miloval ji už 18 let. Zamiloval se do ní už ve škole. Dával to najevo tím, že po ní házel sněhové koule. Dostal od ní chleba s pomazánkou. Ale pak ji 15 let neviděl. Až 1. května ji vzal tancovat a doprovodil ji domů. Sešli se a vzala ho k sobě. Ale pak odjela k umírající tetě. A včera se Jákl dozvěděl, že Líza včera porodila kluka. V tom Jákla přerušili kamarádi, když se rozeběhli po střeše za holkami, které je poslouchaly. Jákl seděl na střeše sám.

Ukázka:

Tak co děláte, hoši?“
„Chválím Malou Stranu,“ zpovídal se Hovora.
„Dívám se na měsíc,“ prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem –„
„Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,“ ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!“ V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného. Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? - ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jákl včera u Císařského mlýna topil?“ - a obličej jeho se rozesmál.
„Zcela doopravdy,“ kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně - zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny - to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát, - proto tak chrochtal.“
Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil.

Doktor Kazisvět

Na Malé Straně žil Heribert. Vystudoval medicínu, ale nikdy nikoho neléčil. Jeho otec byl vynikající doktor, a když zemřel, všichni chodili k Heribertovi, ale on přesto nikdy žádného nemocného nepřijal. S lidmi nemluvil, na pozdrav neodpovídal. Byl to pravý samotář. Jednou zemřel zemský rada. Na jeho pohřeb šlo hodně lidí. Vdova byla tak trochu ráda – teď mohla doufat, že se jí začne dvořit radův nejlepší přítel. Doktor, který radu léčil, byl rád, že dostal za tu trochu práce hodně peněz. I nejbližší příbuzný rady byl spokojený, za života mu rada peníze nedával, ale teď mu jich hodně odkázal. Jediný, kdo na pohřbu skutečně smutnil, byl radův nejlepší přítel. Před branou se měla rakev dát na vůz, ale spadla. A všichni spatřili nebožtíka. Zrovna tudy přicházel Heribert. Podíval se na nebožtíka, zkontroloval mu oči a pulz a zjistil, že není mrtev. Nikdo mu to nevěřil, jen radův přítel, radu popadl a rychle ho odvezl domů. Ten den všichni pomlouvali Heriberta. Jaké bylo ale překvapení, když radu uzdravil. Všichni chtěli, aby je léčil on, ale on nechtěl. Nepřijal ani peníze od rady. A klidně žil dál o samotě.

Ukázka:

Doktor Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý nebo bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká "zkažený student", a pozděj se i posmívali: „Ach doktor, ano - ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam.

Hastrman

Na Malé Straně měli všichni rádi pana Rybáře, kterému děti říkaly pro jeho zelené oblečení a lásku k moři Hastrman. Na Malé Straně se povídalo, že je Rybář bohatý. Že našel spoustu drahokamů. Neruda si ho vážil a byl pro to pro něj velký vzor. Rybář měl vždy dobrou náladu a rád citoval francouzského filozofa. Stále nosil klobouk, ale nikdy ho nedal na hlavu. Jednou ho obyvatelé Malé Strany viděli, jak jde k profesorovi a v podpaží nese jednu krabičku, ve které měl mít samé drahokamy. Sám nevěděl, co to je. A když mu řekl profesor, že to nejsou drahokamy, byl překvapený. Poprvé si cestou domů nepískal a měl klobouk na hlavě. Ten den už nevyšel ven. V noci stál u okna a vyhazoval kameny ven, až u toho rozbil skleník. Přišel k němu zeť a řekl mu, že jeho rodině nejde o bohatství, že pro ně jsou ty kameny důležité, protože je Rybář sbíral a oni ho mají rádi. Rybář stál u okna a díval se ven.

Ukázka:

Takto se procházel „hastrman“ - ale ne; neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! - vždy jen po Bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi - poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí - slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“ Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! -

U tří lilií

Hostinec U Tří lilií byl většinou tichý, pouze v neděli, když přišli kadeti a desátnici, obživl. Všichni tancovali a zpívali. Neruda seděl pod arkádami a střídavě pozoroval tanec a zahradu ozářenou bouří. V dálce viděl kosti, vykopávali hřbitov, aby ho přivezli jinam. V sále ho upoutala krásná dívka s nádhernýma očima. Stále tančila, ale s nikým nemluvila. Neruda věděl, že i ona ho pozoruje. V tom přišla do sálu dívka a krásku odvedla. V tom se dívka vrátila a její přítelkyně se zeptala, co se děje. Krásce umřela matka. Dívka vyšla do zahrady a stoupla si vedle Nerudy. Chytil jí záruku a ona se k němu přitiskla. Chtěl ji zbavit smutku.

Ukázka:

Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak se rozhučela mohutná bouře, zapraskal liják, a bouře a liják trvaly až do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádami hostince U Tří lilií, poblíž Strahovské brány. Malý to hostinec, četněji tenkráte navštívený jen vždy v neděli, kdy tu v salónku při pianě bavili se tancem kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod arkádami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salónku jen kratičké oddechy a vždy zas se rozzvonilo znovu.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

Na Malou Stranu se přestěhoval pan Vorel. Otevřel si obchod s krupicí. Jenže na Malé Straně neměli rádi změny. Takže neměli rádi jeho. Protože si dovolil předělat původní dům na obchod. Když zašel do hospody, nikdo s ním nemluvil, i když by si třeba pan Vorel rád povídal. Pak konečně otevřel obchod a těšil se na prvního zákazníka. Dlouho nikdo nešel, až kolem prošla slečna Poldýnka. Vorel ji zatáhl dovnitř, ale protože se předtím nudil, tak kouřil a krám byl plný dýmu. Slečna Poldýnka si vzala krupici a šla. Vorel byl rád za první zákaznici. A tak dal žebrákovi Vojtíškovi jeden dobrák a slíbil mu příští středu další. Ale slečna kouř zveličila a tvrdila, že krupice byla celá od kouře. Vorel neměl žádné zákazníky, chodil k němu jen Vojtíšek, a tak chudnul a více kouřil. Původní majitel chtěl dům zpět, a když se nemohl na Vorla doťukat, nechal vylomit dveře. Tam našli na skobě oběšeného Vorla. Policejní komisař ještě nikdy neviděl tak dobře nakouřenou dýmku.

Ukázka:

Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.
Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé. „jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.

Svatováclavská mše

Malý Neruda byl schovaný v kostele. Viděl, jak jeho matka a kostelník odcházejí. Kostelník zamkl. Neruda tam zůstal. Chtěl vidět mši svatého Václava, kterou prý každou noc prováděl. Měl to od spolehlivého zdroje. Od kostelníka. Neruda se nebál. Neměl čeho, strašidla do chrámu nemohou. Václav bude určitě rád, že se opovážil zůstat v kostele, jen aby ho viděl. Jediné čeho se bál, byli kostelní hlídací psi. Každý hluk ho rušil, a tak nemohl ani číst. Pod okny mu hvízdali oba přátele. Neruda byl šťastný, ale když byli vyhnaní, cítil smutek. V sedm mu začala být zima a měl hlad. Vystoupl nahoru – tam kde hrají hudebníci. Poprvé se mohl nástrojů dotknout, ale cítil ostych. Stejně i u žalmů. Neruda si představoval, jak bude mše vypadat. Téměř usnul, začal cítit strach, rozplakal se. Každý zvuk ho děsil. Od strachu ho tišilo jen to, že někde nad ním je vrabčí hnízdo. Neruda došel k hnízdu a vrabce vytáhl. Přestal cítit strach. Chtěl si ho nechat v ruce, aby neměl strach a neusnul. Přesto usnul. Probudil ho až zpěv. Myslel, že je to mše, ale viděl faráře, matku a tetu, u které měl být přes noc. Matka plakala. On si uvědomil, jak moc jí ublížil, chtěl jít za ní, ale neměl sílu. Čekal před kostelem. Když vyšla, vrhl se jí k nohám a líbila jí ruce.

Ukázka:

Každý snad se nalezal již, alespoň na okamžik, ve prázdném chrámě sám a ví, jak mocně ty rozlehlé, tiché prostory působí na cit. U dítěte, obrazotvorností rozehřátého, očekávajícího věcí naprosto neobyčejných, je dojem ovšem nesmírně stupňován. Čekal jsem chvíli - bila čtvrt - bila půl a zvuk hodin zapadal do chrámu jakóby do tůně - ale nikde u dveří ani nejmenšího ruchu. Neuznali snad právě dnes potřebu střežit chrám? Či pouštěli psy teprv za tmy?

Figurky

Koncipient Krumlovský se nutně potřeboval učit na advokátní zkoušky a rozhodl se přestěhovat na Malou Stranu, věřil, že tam bude mít klid a nebude ho hnát nic do divadel a do hostinců. Navíc se těšil na zpěv slavíka. Našel si podnájem v Oujezdské ulici u konduktora a jeho ženy. Seznamoval se s dalšími nájemníky a stěhoval se. Připravil si seznam zákonů, které se musel naučit a věřil, že se mu bude seznam každý den zkracovat. Po první snídani se rozhodl, že se půjde učit, ale konduktorka ho neustále rušila mluvením. Poté ho vyrušil malíř, který si chtěl prohlédnout obrazy, které mu visely v pokoji. Až poté se mohl učit. K ránu ho vzbudil zpěv slavíků, nejprve se mu to líbilo, ale pak ho to rušilo, až si musel ucpat uši. Ráno proto vstával déle a šel navštívit rodinu malíře. Tam se dozvěděl, že malíř bije svou ženu, když se napije a že o něm paní konduktorka řekla paní malířové, že je hloupý.
Začínal si všímat, že každý den se o něj konduktorka stará čím dál tím méně. Dokonce si radši začal vařit kávu sám, protože ta její byla odbytá a nechutnala mu. Na večeři chodil do hostince. V hostinci sledoval různé lidi. Ráno vstával pozdě, protože pobyl dost času v hostinci. Pomalu ho začínali ostatní nájemníci a pán a paní domácí rozčilovat. V hostinci postupně zjišťoval, že se tam chovají všichni pořád stejně a on se učil méně, než si plánoval. Sousedovic Pepík mu rozbil obraz kuličkami. Zamiloval se do slečny Otýlie. Krumlovský se nevhodně vyjádřil o paní domácí a o nadporučíkovi Rubackém, ten žádal zadostiučinění. Museli se spolu bít. Myslel jen na souboj a neučil se. Souboj zcela nečekaně vyhrál. Uvědomil si, že Otýlii nemiluje a chystal se stěhovat. Už nevěřil, že mu bude na Malé Straně dobře - nevěřil Nerudovým malostranským povídkám.

Ukázka:

Pane doktore a kandidáte!
Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ — korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám.
Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“

Zdroj: Povídky malostranské

Autoři obsahu

Mgr. Jitka Konášová

Mgr. Světluše Vinšová


PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP