Spojky patří mezi témata, která se na první pohled zdají jednoduchá, ale v praxi s nimi mívají žáci i dospělí překvapivě hodně potíží. Někdy váháme, zda před spojkou napsat čárku, jindy si nejsme jistí, zda jde ještě o spojku, nebo už o jiný slovní druh, a občas nás zmate i zdánlivě nenápadné slovo jako ale, ani nebo sice.
Tato doplňující část článku se zaměřuje na praktické situace, se kterými se při používání spojek setkáváme nejčastěji. Najdete zde srozumitelná vysvětlení, jasné příklady a upozornění na typické chyby, které pomohou upevnit znalosti spojek v běžném psaném i mluveném projevu.
Druhy spojek
Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.
Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:
slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
vysvětlovací – a to, a sice
důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy
Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).
Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:
příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
účinkový (že, až, takže, div že)
důvodový (jestliže, protože, když)
účelový (aby, by, ať)
podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
výjimkový (leda, ledaže)
vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)
Ve svém příspěvku POUŽÍVÁNÍ SPOJKY NEBO MÍSTO SPOJKY A VE VĚTĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Jaroslav Mokrý.
Mám na mysli používání těchto spojek například při vyjmenovávání násobných předmětů jako větných částí:
1. Lesníci vysázeli douglasky, lípy, javory nebo modříny.
2. V masopustním průvodu jsme viděli děti i dospělé bez masek, komedianty v různých maškarních kostýmech nebo medvědy a další zvířata v kašírovaných maskách.
Patřím k dříve narozeným, a proto časté používání vylučovací spojky "nebo" místo souřadící spojky "a" v psané češtině (prakticky nikdy v mluvené) považuji za zásadní jazykovou chybu, v lepším případě za zlozvyk. Dopouštějí-li se toho novináři, tím hůř pro ně, pro jazyk i pro mládež, která se pořádně česky nikdy nenaučila. Dnešní škola toho totiž není schopna.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr.
Protože mně irituje používání spojek vylučovacích nebo či jako slučovacích, našel jsem na Wikipedii, že spojka nebo je spojka slučovací ale i vylučovací. Kde se stala chyba?
Promluví Babiš či Havlíček.
Promluví Babiš nebo Havlíček.
BUDOU MLUVIT OBA NEBO JEN JEDEN Z NICH???
Měl jsem z maturity pouze dvojku v r.1968, ale jak se česky do budoucna domluvíme, když i jednoduché věty budou matoucí. Není to záměr, abychom raději mluvili německy, anglicky, latinsky, rusky?
Čárku nepíšeme předspojky souřadicí, jsou-li v poměru slučovacím (a, i, ani, nebo).
Příklad: Zůstanu doma a budu uklízet. Na svatbě ochutnám dort i koláče. Nepřijela babička ani dědeček. Na dovolené jsme se koupali nebo chodili do lesa.
Pozor: Potkáte-li tyto spojky uprostřed souvětí, může být před nimi čárka, i když jsou s další větou v poměru slučovacím. Jak je to možné? Spojují dvě věty stejné úrovně (dvě věty hlavní nebo dvě věty vedlejší stejného druhu), ale je mezi ně vložena jiná věta vedlejší, viz názorný příklad níže (kdybyste už zapomněli zkratky používané ve škole, pak VH = věta hlavní, VV = věta vedlejší).
Příklad: Vybral jsem si knížku (1VH), která měla velmi zajímavý obal (VV přívlastková), a odnesl ji k pokladně (2VH). Nechtěli jíst, co jsme jim uvařili, ani pít, co jsme jim nalili.
Čárku vždy píšeme předspojky podřadicí, dále pak před spojky souřadicí, které nejsou v poměru slučovacím, ale vyjadřují mezi větami či větnými členy například poměr stupňovací (příklad: Prodávají různé kuchyňské nádobí, a dokonce i zástěry.), odporovací (příklad: Měl čas, a přesto za námi nepřišel.), vylučovací (příklad: Peníze, nebo život!), příčinný/důvodový (příklad: Požádal jsem ho o pomoc, neboť jsem mu důvěřoval.), důsledkový (příklad: Důvěřuji mu, a proto jsem ho požádal o pomoc.) či vysvětlovací (příklad: Přihlášku musíš odevzdat podepsanou, a to oběma rodiči.). Je-li vztah mezi větnými členy nebo větami vyjádřen pomocí dvojitých souřadicích spojek, pak čárku píšeme před druhou z nich, ne však, začíná-li spojkou a: jednak..., jednak; jednak... a jednak), viz následující příklad.
Příklad:Hned byla tam, hned vedle. Nelíbí se mi, jednak má velký nos a jednak nosí divné brýle.
Ve svém příspěvku SLOVA PLNOVÝZNAMOVÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Romana.
Proč větné členy (což jsou podmět a přísudek) jsou slova plnovýznamová ?
př. pes štěkal - pes je zvíře a štěkal je činnost, tak to mají význam
náš i váš pes štěkal - náš, i , váš, - zájmeno a předložka nemají význam ???
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý den,
pokud jste pozorně četla náš článek, tak v jeho úvodu je vysvětleno, že plnovýznamovými slovními druhy jsou podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa a příslovce. Neplnovýznamová slova, která svůj význam získávají až ve spojení se slovem plnovýznamovým, jsou předložky, spojky a částice.
Vy v první větě mluvíte o větných členech, a pak se ptáte, jak je to se zájmenem či předložkou. Nelze míchat dohromady tyto dva termíny (slovní druh x větný člen).
Výše jsem tedy uvedla, jak je to se slovními druhy, nyní stručné vysvětlení k větným členům.
Větnými členy mohou být pouze slova plnovýznamová, tedy výše uvedená podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa a příslovce (v některých případech i citoslovce). Z čehož vyplývá, že zbývající slovní druhy, ty neplnovýznamové (předložky, spojky a částice), nejsou samy o sobě větnými členy, bývají jen jejich součástí (např. na kole, zelený a modrý svetr apod.).
Nepleťte si tedy prosím slovní druhy a větné členy…
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
Spojky představují druh neohebných, neplnovýznamových slov, která slouží ke spojování vět i částí vět (větných členů). Spojky nemají větněčlenskou platnost, což znamená, že nejsou ve větě větným členem, ale vyjadřují vzájemný vztah mezi větnými členy, tedy jejich mluvnický a obsahově-významový poměr. Tento vzájemný vztah lze rozdělit na dva základní: rovnocenný (ten jazykovědci nazývají koordinace/souřadnost a najdete jej mezi několikanásobnými větnými členy, mezi větami hlavními nebo mezi stejnými druhy vět vedlejších) a nerovnocenný (subordinace/podřízenost, tedy vztah mezi větnými členy nebo větami mluvnicky nerovnocennými, syntakticky nestejnorodými, přičemž se vždy jeden člen podřizuje členu druhému, je na něm závislý, což samozřejmě platí i o větách).
Forma spojek může být:
jednoslovná (a, ani, protože, kdyby) – příklad: Na záhonku kvetly narcisy a tulipány. Zakopla, protože se nedívala pod nohy.
opakovaná (a, a, a; nebo, nebo a/nebo) – příklad: Na místo se dostanete autem i autobusem i vlakem.
dvojitá (jednak – jednak, buď – nebo, hned – hned, nejen – ale i) – příklad: Vezmi si buď svetr, nebo bundu. Byl úspěšný nejen na mistrovství světa, ale i na olympiádě.
víceslovná, kdy spojovací výraz tvoří se spojkou i jiný slovní druh (právě když, hned jak, i kdyby, a dokonce) – příklad: Právě když jsem postavila hrnec na plotnu, vypnuli proud.
Větněčlenská platnost slov se týká role, kterou slovo hraje ve větě jako větný člen. Ne všechna slova mají větněčlenskou platnost, např. spojky a částice. Větné členy jsou pak základními stavebními kameny věty a vztahují se k sobě navzájem.
Větný člen: Jednotka, která plní určitou funkci ve větě (např. podmět, přísudek, předmět, přívlastek, příslovečné určení).
Slovní druh: Třída slov na základě jejich morfologických a syntaktických vlastností (např. podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, předložky, spojky, částice).
Syntax: Zkoumá vztahy mezi slovy ve větě a tvoření vět.
Větněčlenská platnost slov
Slova s větněčlenskou platností
Podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, ale i některé tvary infinitivů v závislosti na kontextu.
Slova bez větněčlenské platnosti
Spojky, částice, předložky (tyto slova se do větných vztahů zapojují nepřímo, ale samy o sobě nejsou větnými členy).
Infinitiv
Může mít větněčlenskou platnost jako součást predikátu (např. u modálních sloves) nebo jako rozvíjející větný člen (např. u plnovýznamových sloves).
Příklad ve větě
Podmět: Žák čte knihu. (žák je podstatné jméno, které je v pozici podmětu).
Přívlastek: Hezká kniha. (hezká je přídavné jméno, které je v pozici přívlastku u podstatného jména kniha).
Předmět: Čtu knihu. (knihu je podstatné jméno v pozici předmětu).
Příslovečné určení: Jdu domů. (domů je příslovce v pozici příslovečného určení).
Modální sloveso s infinitivem: Mohu číst. (moci a číst spolu tvoří predikát).
Plnovýznamové sloveso s infinitivem: Chci číst. (chci je plnovýznamové sloveso a číst je v pozici předmětu).
Pochopení větněčlenské platnosti slov je klíčové pro správné porozumění stavbě a významu českých vět. Umožňuje identifikovat vztahy mezi slovy a určit jejich roli ve větě.
Pro spojky jazykovědci používají odborný termín konjunkce. Ten vychází z latinského coniungere, což znamená spojovat či slučovat.
Slovo konjunkce však mimo lingvistiku může znamenat i okamžik největšího zdánlivého přiblížení dvou objektů na obloze (v astrologii) nebo výrok vyjadřující, že platí výrok A a zároveň výrok B (v logice).
Spojky souřadící a podřadící – přehled a vysvětlení
Spojky jsou neohebným slovním druhem a slouží k tomu, aby spojovaly části věty nebo celé věty dohromady. Rozlišujeme dva hlavní typy spojek: souřadící a podřadící. Každý typ spojuje věty jiným způsobem a vyjadřuje jiný vztah mezi větami.
Gramatika zahrnuje tvarosloví a skladbu. Řeší tedy to, jak se slova v jazyce chovají, jaké mají tvary a jak se skládají do vět. Zatímco pravopis je zaměřen na psanou podobu, gramatika se soustředí na vzájemné vztahy slov a na jejich funkce ve větě.
Gramatika zahrnuje:
slovní druhy (podstatná jména, přídavná jména, příslovce, spojky...)
Jedná se o věty, které jsou na sobě
mluvnicky nezávislé, které ale spolu souvisí obsahem. Například: Procházeli se
společně, ale nemluvili spolu.
Čárkami se neoddělují věty
hlavní, které jsou v poměru slučovacím a které jsou spojené
spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Usmál se a odešel.
Čárkami se oddělují věty,
které jsou v poměru slučovacím, ale nespojují je spojkya, i,
nebo (anebo), ani, či. Například: Přestaly mrazy, sníh roztál.
Čárkami se oddělují věty
hlavní, které jsou v jiném poměru než slučovacím (stupňovacím,
odporovacím, vylučovacím, důsledkovým, příčinným). Například: Přestalo
sněžit, dokonce vysvitlo slunce. Četl knihu, ale nerozuměl jí. Buď půjdu do
školy, nebo zůstanu doma. Nemohl jít ven, a proto si doma četl. Ztratil se,
neboť doma zapomněl mapu.
2. Podřadně spojené věty
Podřadný vztah mezi větami znamená,
že jedna věta závisí mluvnicky na druhé větě. Věty závislé se oddělují
čárkou. Pokud je závislá věta vložená do řídící věty, je oddělená čárkou z
obou stran. Například: Věděl, že mu nikdo nerozumí. Dům, který si včera
prohlíželi, v noci vyhořel.
Rozdíl mezi větou jednoduchou a souvětím je klíčový pro správné psaní čárek. Zatímco ve větě jednoduché rozhodují především větné členy, v souvětí hrají hlavní roli vztahy mezi jednotlivými větami.
Čárky ve větě jednoduché
Ve větě jednoduché se čárky uplatňují například u několikanásobných větných členů, oslovení, vsuvek nebo doplňků. Každý z těchto jevů má svá jasná pravidla, která je potřeba znát a umět je použít v konkrétním kontextu.
Čárky v souvětí
V souvětích je nutné rozlišovat souřadné a podřadné spojení vět. Zatímco některé spojky čárku vylučují, jiné ji naopak vyžadují. Zde se nejčastěji chybuje u spojek „a“, „ale“, „nebo“, „protože“ či „aby“.
