Spojky patří mezi témata, která se na první pohled zdají jednoduchá, ale v praxi s nimi mívají žáci i dospělí překvapivě hodně potíží. Někdy váháme, zda před spojkou napsat čárku, jindy si nejsme jistí, zda jde ještě o spojku, nebo už o jiný slovní druh, a občas nás zmate i zdánlivě nenápadné slovo jako ale, ani nebo sice.
Tato doplňující část článku se zaměřuje na praktické situace, se kterými se při používání spojek setkáváme nejčastěji. Najdete zde srozumitelná vysvětlení, jasné příklady a upozornění na typické chyby, které pomohou upevnit znalosti spojek v běžném psaném i mluveném projevu.
Druhy spojek
Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.
Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:
slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
vysvětlovací – a to, a sice
důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy
Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).
Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:
příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
účinkový (že, až, takže, div že)
důvodový (jestliže, protože, když)
účelový (aby, by, ať)
podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
výjimkový (leda, ledaže)
vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)
V naší poradně s názvem DŮMYSLNĚ SLOVNÍ DRUH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Nevíte někdo, jaký slovní druh je slovo důmyslně?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo důmyslně je příslovce. Jak? Důmyslně.
Ale slovo důmyslné je přídavné jméno, stejně jako slovo důmyslná nebo důmyslný.
Tvary slova důmyslnný, důmyslnné, důmyslnná a důmyslnně, jsou všechno nesprávné tvary a jejich použití je vždy chybné.
Příklady pro důmyslně jako příslovce:
Svůj úkol zpracoval opravdu důmyslně, až jsem z toho byl překvapen.
Důmyslně navržená konstrukce může ušetřit spotřebu paliva až o 10%.
Důmyslně zařízená dílna.
Důmyslně vyřešený konstrukční problém.
Příklady pro důmyslné / důmyslný / důmyslná jako přídavné jméno:
Je to důmyslný člověk oplývající nápady a vynalézavostí.
Důmyslné umění.
Důmyslná konstrukce.
Vynalezl důmyslné bezemisní vytápění.
Katčiny vtipy jsou tak důmyslné, že je posluchači občas nechápou.
Čárku nepíšeme předspojky souřadicí, jsou-li v poměru slučovacím (a, i, ani, nebo).
Příklad: Zůstanu doma a budu uklízet. Na svatbě ochutnám dort i koláče. Nepřijela babička ani dědeček. Na dovolené jsme se koupali nebo chodili do lesa.
Pozor: Potkáte-li tyto spojky uprostřed souvětí, může být před nimi čárka, i když jsou s další větou v poměru slučovacím. Jak je to možné? Spojují dvě věty stejné úrovně (dvě věty hlavní nebo dvě věty vedlejší stejného druhu), ale je mezi ně vložena jiná věta vedlejší, viz názorný příklad níže (kdybyste už zapomněli zkratky používané ve škole, pak VH = věta hlavní, VV = věta vedlejší).
Příklad: Vybral jsem si knížku (1VH), která měla velmi zajímavý obal (VV přívlastková), a odnesl ji k pokladně (2VH). Nechtěli jíst, co jsme jim uvařili, ani pít, co jsme jim nalili.
Čárku vždy píšeme předspojky podřadicí, dále pak před spojky souřadicí, které nejsou v poměru slučovacím, ale vyjadřují mezi větami či větnými členy například poměr stupňovací (příklad: Prodávají různé kuchyňské nádobí, a dokonce i zástěry.), odporovací (příklad: Měl čas, a přesto za námi nepřišel.), vylučovací (příklad: Peníze, nebo život!), příčinný/důvodový (příklad: Požádal jsem ho o pomoc, neboť jsem mu důvěřoval.), důsledkový (příklad: Důvěřuji mu, a proto jsem ho požádal o pomoc.) či vysvětlovací (příklad: Přihlášku musíš odevzdat podepsanou, a to oběma rodiči.). Je-li vztah mezi větnými členy nebo větami vyjádřen pomocí dvojitých souřadicích spojek, pak čárku píšeme před druhou z nich, ne však, začíná-li spojkou a: jednak..., jednak; jednak... a jednak), viz následující příklad.
Příklad:Hned byla tam, hned vedle. Nelíbí se mi, jednak má velký nos a jednak nosí divné brýle.
Ve svém příspěvku POUŽÍVÁNÍ SPOJKY NEBO MÍSTO SPOJKY A VE VĚTĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Jaroslav Mokrý.
Mám na mysli používání těchto spojek například při vyjmenovávání násobných předmětů jako větných částí:
1. Lesníci vysázeli douglasky, lípy, javory nebo modříny.
2. V masopustním průvodu jsme viděli děti i dospělé bez masek, komedianty v různých maškarních kostýmech nebo medvědy a další zvířata v kašírovaných maskách.
Patřím k dříve narozeným, a proto časté používání vylučovací spojky "nebo" místo souřadící spojky "a" v psané češtině (prakticky nikdy v mluvené) považuji za zásadní jazykovou chybu, v lepším případě za zlozvyk. Dopouštějí-li se toho novináři, tím hůř pro ně, pro jazyk i pro mládež, která se pořádně česky nikdy nenaučila. Dnešní škola toho totiž není schopna.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr.
Protože mně irituje používání spojek vylučovacích nebo či jako slučovacích, našel jsem na Wikipedii, že spojka nebo je spojka slučovací ale i vylučovací. Kde se stala chyba?
Promluví Babiš či Havlíček.
Promluví Babiš nebo Havlíček.
BUDOU MLUVIT OBA NEBO JEN JEDEN Z NICH???
Měl jsem z maturity pouze dvojku v r.1968, ale jak se česky do budoucna domluvíme, když i jednoduché věty budou matoucí. Není to záměr, abychom raději mluvili německy, anglicky, latinsky, rusky?
Spojky představují druh neohebných, neplnovýznamových slov, která slouží ke spojování vět i částí vět (větných členů). Spojky nemají větněčlenskou platnost, což znamená, že nejsou ve větě větným členem, ale vyjadřují vzájemný vztah mezi větnými členy, tedy jejich mluvnický a obsahově-významový poměr. Tento vzájemný vztah lze rozdělit na dva základní: rovnocenný (ten jazykovědci nazývají koordinace/souřadnost a najdete jej mezi několikanásobnými větnými členy, mezi větami hlavními nebo mezi stejnými druhy vět vedlejších) a nerovnocenný (subordinace/podřízenost, tedy vztah mezi větnými členy nebo větami mluvnicky nerovnocennými, syntakticky nestejnorodými, přičemž se vždy jeden člen podřizuje členu druhému, je na něm závislý, což samozřejmě platí i o větách).
Forma spojek může být:
jednoslovná (a, ani, protože, kdyby) – příklad: Na záhonku kvetly narcisy a tulipány. Zakopla, protože se nedívala pod nohy.
opakovaná (a, a, a; nebo, nebo a/nebo) – příklad: Na místo se dostanete autem i autobusem i vlakem.
dvojitá (jednak – jednak, buď – nebo, hned – hned, nejen – ale i) – příklad: Vezmi si buď svetr, nebo bundu. Byl úspěšný nejen na mistrovství světa, ale i na olympiádě.
víceslovná, kdy spojovací výraz tvoří se spojkou i jiný slovní druh (právě když, hned jak, i kdyby, a dokonce) – příklad: Právě když jsem postavila hrnec na plotnu, vypnuli proud.
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
Větněčlenská platnost slov se týká role, kterou slovo hraje ve větě jako větný člen. Ne všechna slova mají větněčlenskou platnost, např. spojky a částice. Větné členy jsou pak základními stavebními kameny věty a vztahují se k sobě navzájem.
Větný člen: Jednotka, která plní určitou funkci ve větě (např. podmět, přísudek, předmět, přívlastek, příslovečné určení).
Slovní druh: Třída slov na základě jejich morfologických a syntaktických vlastností (např. podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, předložky, spojky, částice).
Syntax: Zkoumá vztahy mezi slovy ve větě a tvoření vět.
Větněčlenská platnost slov
Slova s větněčlenskou platností
Podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, ale i některé tvary infinitivů v závislosti na kontextu.
Slova bez větněčlenské platnosti
Spojky, částice, předložky (tyto slova se do větných vztahů zapojují nepřímo, ale samy o sobě nejsou větnými členy).
Infinitiv
Může mít větněčlenskou platnost jako součást predikátu (např. u modálních sloves) nebo jako rozvíjející větný člen (např. u plnovýznamových sloves).
Příklad ve větě
Podmět: Žák čte knihu. (žák je podstatné jméno, které je v pozici podmětu).
Přívlastek: Hezká kniha. (hezká je přídavné jméno, které je v pozici přívlastku u podstatného jména kniha).
Předmět: Čtu knihu. (knihu je podstatné jméno v pozici předmětu).
Příslovečné určení: Jdu domů. (domů je příslovce v pozici příslovečného určení).
Modální sloveso s infinitivem: Mohu číst. (moci a číst spolu tvoří predikát).
Plnovýznamové sloveso s infinitivem: Chci číst. (chci je plnovýznamové sloveso a číst je v pozici předmětu).
Pochopení větněčlenské platnosti slov je klíčové pro správné porozumění stavbě a významu českých vět. Umožňuje identifikovat vztahy mezi slovy a určit jejich roli ve větě.
Pro spojky jazykovědci používají odborný termín konjunkce. Ten vychází z latinského coniungere, což znamená spojovat či slučovat.
Slovo konjunkce však mimo lingvistiku může znamenat i okamžik největšího zdánlivého přiblížení dvou objektů na obloze (v astrologii) nebo výrok vyjadřující, že platí výrok A a zároveň výrok B (v logice).
Spojky souřadící a podřadící – přehled a vysvětlení
Spojky jsou neohebným slovním druhem a slouží k tomu, aby spojovaly části věty nebo celé věty dohromady. Rozlišujeme dva hlavní typy spojek: souřadící a podřadící. Každý typ spojuje věty jiným způsobem a vyjadřuje jiný vztah mezi větami.
Synonyma pro slovo typický vyplývají již z vysvětlení jeho významu, chceme-li tedy použít jiné výrazy s podobným významem, můžeme vybírat mezi přídavnými jmény: příznačný, charakteristický, svérázný, osobitý.
Ale pozor, ne každé uvedené synonymum je vhodné použít v té či oné souvislosti, například typické české jídlo nemůžeme napsat jako osobité české jídlo, v tomto případě bychom mohli zaměnit jen se slovem charakteristické, případně příznačné.
Opakem neboli antonymem slova typický je výraz atypický.
