Spojky patří mezi témata, která se na první pohled zdají jednoduchá, ale v praxi s nimi mívají žáci i dospělí překvapivě hodně potíží. Někdy váháme, zda před spojkou napsat čárku, jindy si nejsme jistí, zda jde ještě o spojku, nebo už o jiný slovní druh, a občas nás zmate i zdánlivě nenápadné slovo jako ale, ani nebo sice.
Tato doplňující část článku se zaměřuje na praktické situace, se kterými se při používání spojek setkáváme nejčastěji. Najdete zde srozumitelná vysvětlení, jasné příklady a upozornění na typické chyby, které pomohou upevnit znalosti spojek v běžném psaném i mluveném projevu.
Druhy spojek
Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.
Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:
slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
vysvětlovací – a to, a sice
důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy
Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).
Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:
příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
účinkový (že, až, takže, div že)
důvodový (jestliže, protože, když)
účelový (aby, by, ať)
podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
výjimkový (leda, ledaže)
vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)
V naší poradně s názvem JAK, KDE, KUDY,PROČ, KAM... se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena.
Dobrý den,
chtěla bych se jen ujistit - syn nyní probírá ve škole slovní druhy a napsal, že "kde" je zájmeno. Jsou všechny otázky na příslovce, tj.: "kde,kudy,odkud,kam,
kdy,odkdy,dokdy, jak, proč" samy také příslovce jako slovní druh? Myslím si, že ano. Zájmeno je pouze Kdo (ptám se na osobu).
Pokud máte otázku na příslovce jak moc - je nutné rozdělit dvě slova na jak: příslovce a moc (v tomto případě jak i moc jsou příslovce?, ale ve spojení moc peněz by "moc" už byla číslovka?
Děkuji moc za informaci. Helena
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo KDE je příslovce a zároveň je to i jedna z pomocných otázek při určování příslovcí. Slovo KDE může být příslovce tázací, vztažné a neurčité. Příslovce tázací je například ve větě: Kde se setkávají rodiče?
Příslovce vztažné je například ve větě: To je to místo, kde se setkávají rodiče.
Příslovce neurčité je například ve větě: Mít kde smočit své tělo.
V ojedinělých případech slovo KDE může být i částice. Například ve větě: Ale kde že!
Slovo KDE nikdy není zájmeno.
Větněčlenská platnost slov se týká role, kterou slovo hraje ve větě jako větný člen. Ne všechna slova mají větněčlenskou platnost, např. spojky a částice. Větné členy jsou pak základními stavebními kameny věty a vztahují se k sobě navzájem.
Větný člen: Jednotka, která plní určitou funkci ve větě (např. podmět, přísudek, předmět, přívlastek, příslovečné určení).
Slovní druh: Třída slov na základě jejich morfologických a syntaktických vlastností (např. podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, předložky, spojky, částice).
Syntax: Zkoumá vztahy mezi slovy ve větě a tvoření vět.
Větněčlenská platnost slov
Slova s větněčlenskou platností
Podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, ale i některé tvary infinitivů v závislosti na kontextu.
Slova bez větněčlenské platnosti
Spojky, částice, předložky (tyto slova se do větných vztahů zapojují nepřímo, ale samy o sobě nejsou větnými členy).
Infinitiv
Může mít větněčlenskou platnost jako součást predikátu (např. u modálních sloves) nebo jako rozvíjející větný člen (např. u plnovýznamových sloves).
Příklad ve větě
Podmět: Žák čte knihu. (žák je podstatné jméno, které je v pozici podmětu).
Přívlastek: Hezká kniha. (hezká je přídavné jméno, které je v pozici přívlastku u podstatného jména kniha).
Předmět: Čtu knihu. (knihu je podstatné jméno v pozici předmětu).
Příslovečné určení: Jdu domů. (domů je příslovce v pozici příslovečného určení).
Modální sloveso s infinitivem: Mohu číst. (moci a číst spolu tvoří predikát).
Plnovýznamové sloveso s infinitivem: Chci číst. (chci je plnovýznamové sloveso a číst je v pozici předmětu).
Pochopení větněčlenské platnosti slov je klíčové pro správné porozumění stavbě a významu českých vět. Umožňuje identifikovat vztahy mezi slovy a určit jejich roli ve větě.
V naší poradně s názvem ZÁJMENA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Oldřich Pražan.
Které ze zájmen “jeho” a “svého” je zpodstatnělé.
Jak se definují zájmena zpodstatnělá.
Děkuji moc.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Zpodstatnělá zájmena se v určitých kontextech mohou stát z přivlastňovacích zájmen, což znamená, že plní funkci podstatného jména.
Například zájmeno našim ve větě Fandil našim fotbalistům není zpodstatnělé, ale ve větě Jdeme na víkend k našim na chalupu zpodstatnělé je.
Zájmeno SVÉHO je zpodstatnělé ve spojení Nedosáhli svého. Zde má slovo svého funkci podstatného jména (nedosáhnout svého = nedosáhnout splnění cíle, plánu).
Také ve spojení Hleď si svého je slovo svého zpodstatnělé zájmeno (hledět si svého = nestarat se o věci druhých).
Zájmeno JEHO je zpodstatnělé ve spojení Přijali jsme jeho. Zde má slovo jeho funkci podstatného jména (přijmout jeho = přijmout tohoto konkrétního člověka).
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
Ve svém příspěvku URČENÍ PODMĚTU VE VĚTĚ S ČÍSLOVKOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Misařová.
Jak určit podmět ve větě Pět žáků přišlo pozdě. Deset dívek závod vzdalo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Misařová,
ve větách, které uvádíte, jde o specifickou formu podmětu, a to o tzv. numerativ neboli genitiv numerativní (existuje například i genitiv záporový: nebylo tam ani človíčka; nebo genitiv partitivní: v řece ubylo vody).
Podoba spojení číslovky a počítaného předmětu je dána slovnědruhovým charakterem číslovky: číslovky jeden, dva, tři, čtyři jsou svou povahou přídavná jména, takže se počítaný předmětý s nimi musí mluvnicky shodovat v pádě a částečně také v rodě a čísle (na drátě seděla jedna vlaštovka; za domem mňoukaly dvě kočky apod.) U ostatních základních číslovek, které mají povahu podstatného jména (tedy číslovky pro hodnoty 5–99 a rovněž neurčité číslovky kolik, několik, tolik), se jako základní prostředek vyjádření kvantovosti ustálil počítaný předmět ve 2. pádě množného čísla (tedy genitiv numerativní: na drátě sedělo pět vlaštovek; za domem mňoukalo několik koček).
Jinými slovy: U podmětu typu pět vozů, šest dívek, deset psů atd. řídí koncovku v přísudku číselný výraz a vyžaduje zakončení přísudku na -o: Pět vozů bylo odtaženo na záchytné parkoviště. Šest dívek nepřineslo omluvenku. Jsou-li podmětem výrazy jako desítky, stovky, tisíce, miliony, miliardy, píšeme v příčestí -y, u výrazu tisíce lze zvolit i koncovku -o: Stovky fanoušků se rozburácely na tribunách. Tisíce lidí se sešly (i sešlo) na náměstí.
A jednoduché shrnutí na závěr: Genitiv numerativní je výsledkem historického vývoje a nemá žádnou významovou funkci, je to čistě formální pravidlo. Číslovka je v tomto případě chápána jako přívlastek kvantitativní. Jako podmět tedy označte v těchto případech podstatné jméno ve druhém pádě (tj. v genitivu), abych byla naprosto konkrétní, ve Vašich větách to bude žáků, dívek.
P.S. Je ale možné, že na základní škole nebude chybou jako podmět označit celé spojení, tedy pět žáků, deset dívek.
Několikanásobný větný člen je takový
větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou
platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme
čárkou v případě, že:
nejsou spojeny spojkami a, i, nebo
(anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami,
pokud jsou jiném poměru než
slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
jsou k sobě přiřazeny bez spojek
(Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé
poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi
nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
jsou spojeny dvojitými
spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli
jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy,
které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu,
nebo v maloobchodech.
spojkynebo a či vyjadřují
vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z
několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba.
Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
spojka nebo vyjadřuje opravu
výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.
Několikanásobné větné členy neoddělujeme
čárkou v případě, že:
jsou několikanásobné větné členy v poměru
slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na
zahradě máme jabloně a hrušky.
spojky nebo a či vyjadřují vztah
mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím
příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve
škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
se jedná o ustálená slovní
spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama
noha.
v případě, že se jedná o dvojité
spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti.
Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.
2.
Přívlastek postupně rozvíjející
Přívlastek postupně rozvíjející je
zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a
na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další
adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou
neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
Ve svém příspěvku URČENÍ SLOVNÍHO DRUHU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarynna.
Jaký slovní druh je slovo .....všechny?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Matyáš.
Záleží na kontextu. Například ve větě "Všechny bytosti jsou si rovny" všechny je tady zájmeno.
A ve větě "Kolik jeho knih tam bylo? Všechny.", tak tady je to číslovka.
Čárku nepíšeme předspojky souřadicí, jsou-li v poměru slučovacím (a, i, ani, nebo).
Příklad: Zůstanu doma a budu uklízet. Na svatbě ochutnám dort i koláče. Nepřijela babička ani dědeček. Na dovolené jsme se koupali nebo chodili do lesa.
Pozor: Potkáte-li tyto spojky uprostřed souvětí, může být před nimi čárka, i když jsou s další větou v poměru slučovacím. Jak je to možné? Spojují dvě věty stejné úrovně (dvě věty hlavní nebo dvě věty vedlejší stejného druhu), ale je mezi ně vložena jiná věta vedlejší, viz názorný příklad níže (kdybyste už zapomněli zkratky používané ve škole, pak VH = věta hlavní, VV = věta vedlejší).
Příklad: Vybral jsem si knížku (1VH), která měla velmi zajímavý obal (VV přívlastková), a odnesl ji k pokladně (2VH). Nechtěli jíst, co jsme jim uvařili, ani pít, co jsme jim nalili.
Čárku vždy píšeme předspojky podřadicí, dále pak před spojky souřadicí, které nejsou v poměru slučovacím, ale vyjadřují mezi větami či větnými členy například poměr stupňovací (příklad: Prodávají různé kuchyňské nádobí, a dokonce i zástěry.), odporovací (příklad: Měl čas, a přesto za námi nepřišel.), vylučovací (příklad: Peníze, nebo život!), příčinný/důvodový (příklad: Požádal jsem ho o pomoc, neboť jsem mu důvěřoval.), důsledkový (příklad: Důvěřuji mu, a proto jsem ho požádal o pomoc.) či vysvětlovací (příklad: Přihlášku musíš odevzdat podepsanou, a to oběma rodiči.). Je-li vztah mezi větnými členy nebo větami vyjádřen pomocí dvojitých souřadicích spojek, pak čárku píšeme před druhou z nich, ne však, začíná-li spojkou a: jednak..., jednak; jednak... a jednak), viz následující příklad.
Příklad:Hned byla tam, hned vedle. Nelíbí se mi, jednak má velký nos a jednak nosí divné brýle.
Spojky představují druh neohebných, neplnovýznamových slov, která slouží ke spojování vět i částí vět (větných členů). Spojky nemají větněčlenskou platnost, což znamená, že nejsou ve větě větným členem, ale vyjadřují vzájemný vztah mezi větnými členy, tedy jejich mluvnický a obsahově-významový poměr. Tento vzájemný vztah lze rozdělit na dva základní: rovnocenný (ten jazykovědci nazývají koordinace/souřadnost a najdete jej mezi několikanásobnými větnými členy, mezi větami hlavními nebo mezi stejnými druhy vět vedlejších) a nerovnocenný (subordinace/podřízenost, tedy vztah mezi větnými členy nebo větami mluvnicky nerovnocennými, syntakticky nestejnorodými, přičemž se vždy jeden člen podřizuje členu druhému, je na něm závislý, což samozřejmě platí i o větách).
Forma spojek může být:
jednoslovná (a, ani, protože, kdyby) – příklad: Na záhonku kvetly narcisy a tulipány. Zakopla, protože se nedívala pod nohy.
opakovaná (a, a, a; nebo, nebo a/nebo) – příklad: Na místo se dostanete autem i autobusem i vlakem.
dvojitá (jednak – jednak, buď – nebo, hned – hned, nejen – ale i) – příklad: Vezmi si buď svetr, nebo bundu. Byl úspěšný nejen na mistrovství světa, ale i na olympiádě.
víceslovná, kdy spojovací výraz tvoří se spojkou i jiný slovní druh (právě když, hned jak, i kdyby, a dokonce) – příklad: Právě když jsem postavila hrnec na plotnu, vypnuli proud.
V naší poradně s názvem CVIČENÍ NA SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kika.
Prosím, jaký slovní druh je "ještě" a jaký je to větný člen? Ozývalo se nadšené ještě. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovní druh slova JEŠTĚ může být částice a nebo příslovce. Ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovce a vyjadřuje stupňování.
Kdyby ona věta byla v tomto znění: OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ PŘED PŘÍJEZDEM, tak slovo JEŠTĚ bude částice vyjadřující, že se děj uskuteční před uplynutím nějakého časového úseku.
Co se týče větného členu, tak ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovečné určení. Ptáme se: Jak se ozývalo nadšené? Ještě. Například v kontextu: Miminko bylo čilé a ozývalo se nadšené ještě.
V naší poradně s názvem ČÁSTICE - NEOHEBNÝ SLOVNÍ DRUH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Kovářová.
Je ve větě/ Tenhle vlak jezdí jen v neděli. / slovo jen částice?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Ve větě Tenhle vlak jezdí jen v neděli, je slovo JEN příslovce s významem omezujícím, vymezujícím, zdůrazňujícím.
Částice s významem vybízecím by to bylo ve větě například: Jen se do toho pusť! Jen ať se učí!
Částice s významovým odstínem varování : Jen se opovaž!
Částice zdůrazňovací: Z běžců se jen lilo.
Ve větě je vždy nutné nejprve určit přísudek (Co dělá podmět?) a pak podmět(Kdo? Co?) Podmět nemusí být ve větě vyjádřen přímo, pokud je znám z kontextu, jedná se tedy o podmět nevyjádřený. Například: Přijeli jsme do Prahy. (Kdo? Co? = MY).
Ve větě se pak určuje, co rozvíjí podmět, například přívlastky či doplněk. Přívlastky poznáme tak, že se na ně zeptáme: Jaký? Který? Čí? Přívlastek shodný stojí před podstatným jménem, často se jedná o přídavné jméno, zájmeno, číslovku. Přívlastek neshodný stojí za podstatným jménem a často je tvořen jiným podstatným jménem (lavička z betonu). Podstatné jméno je vždy rozvíjené přívlastkem!
Předmět se ve větě pozná tak, že se na něj dá zeptat pádovými otázkami kromě 1. pádu (ten náleží k podmětu). Pokud se dá na větný člen zeptat pádovými otázkami a zároveň i otázkou některého příslovečného určení, tak přednost má vždy příslovečné určení. Příklad: šel k lesu (ke komu čemu x kam = přednost má KAM).
Doplněk se ve větě pozná tak, že se vztahuje ke dvěma větným členům, například k podmětu a přísudku: Lékař se cítil unavený. (unavený lékař x cítil se unavený)
U příslovečných určení je potřeba si zapamatovat otázky, které se k těmto větným členům uvádějí. Podrobně je to popsáno v našem článku Příslovečné určení.
V naší poradně s názvem JAKÝ SLOVNÍ DRUH JE SLOVO JAK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tadeas.
jaky slovni druh je slovo jak
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo JAK může být podstatné jméno, příslovce a taky spojka.
JAK podstatné jméno: jak je název zvířete z Tibetu
JAK příslovce: například ve větě Jak mám určit slovní druh?
JAK spojka: například ve větě Učitel viděl, jak žák bravurně určil slovní druhy.
V naší poradně s názvem SÁM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jabko.
Jaký je rozdíl slova sám ve větách? Liší se od sebe slovním druhem?
příklad:
Nepřišel s kamarády, jak bylo původně domluveno, přišel SÁM.
vs.
Přijel SÁM král Sultán Solimán.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo SÁM je vždy jen zájmeno. Nikdy se nevyskytuje jako jiný slovní druh. I v uvedených příkladech jde o to samé zájmeno SÁM, akorát jednou je to zájmeno druhu vymezovací a podruhé ukazovací.
Ve větě: Nepřišel s kamarády, jak bylo původně domluveno, přišel SÁM. Zde slovo SÁM vyjadřuje (vymezuje), že přišel bez jiných jedinců.
Ve větě: Přijel SÁM král Sultán Solimán. Zde slovo SÁM ukazuje na samotného krále, ten o němž je řeč. Přijel TEN-SÁM král Sultán Solimán.
Spojky podřadicí, mezi něž patří i spojka
-li, připojují vedlejší věty v souvětí k větě hlavní v poměru podřadném a vyjadřují vztahy závislé věty k větě řídící. Spojky
jestliže, -li, když
často uvozují vedlejší větu podmínkovou, čímž vyjadřují podmínku, při které může nastat děj věty řídící.
V naší poradně s názvem VĚTNÉ ČLENY - PŘEHLED se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina Chvalová.
Ve větě "Udělalo se hezky." nebo "Prší." kde si místo podmětu řekneme "ono". Jedná se o podmět nevyjádřený, nebo všeobecný? Děkuji moc
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Ve větě Udělalo se hezky, je podmět nevyjádřený holý, dosazený ukazovacím zájmenem ono.
Ve větě Prší, je podmět rovněž nevyjádřený holý, dosazený ukazovacím zájmenem ono.
Podmět nevyjádřený všeobecný by byl v případě vět:
Udělali to hezky.
Pršeli blahem.
Rozdíl mezi větou jednoduchou a souvětím je klíčový pro správné psaní čárek. Zatímco ve větě jednoduché rozhodují především větné členy, v souvětí hrají hlavní roli vztahy mezi jednotlivými větami.
Čárky ve větě jednoduché
Ve větě jednoduché se čárky uplatňují například u několikanásobných větných členů, oslovení, vsuvek nebo doplňků. Každý z těchto jevů má svá jasná pravidla, která je potřeba znát a umět je použít v konkrétním kontextu.
Čárky v souvětí
V souvětích je nutné rozlišovat souřadné a podřadné spojení vět. Zatímco některé spojky čárku vylučují, jiné ji naopak vyžadují. Zde se nejčastěji chybuje u spojek „a“, „ale“, „nebo“, „protože“ či „aby“.
V naší poradně s názvem JAKÝ SLOVNÍ DRUH JE SLOVO JAK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Hroníková.
Včera jak jsme si povídali.
Má nebo nemá být před jak čárka?
A poprosím také o vysvětlení proč.
Děkuji předem a přeji dobrý nový rok.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Včera, jak jsme si povídali. Správně je to s čárkou před JAK. Proč? Protože před JAK se píše čárka vždy, když uvozuje větu. Jsme si povídali je věta. Bez čárky je to například ve větě Řval jak blázen. Ale ne již ve větě Řval, jak blázen všude pobíhal. Bez čárky je to jen v případě, když za slovem JAK následuje jen jedno slovo nebo slovní spojení a nikoliv věta.
Rozdíl bude v případě, když JAK uvozuje větu časovou, když, jakmile, zatím co.
Příklady:
Včera jak jsme si povídali, viděla jsem venku pobíhat sousedovic psa.
Hned jak jsem vstoupil, slyšel jsem pana profesora živě mluvit.
Pro spojky jazykovědci používají odborný termín konjunkce. Ten vychází z latinského coniungere, což znamená spojovat či slučovat.
Slovo konjunkce však mimo lingvistiku může znamenat i okamžik největšího zdánlivého přiblížení dvou objektů na obloze (v astrologii) nebo výrok vyjadřující, že platí výrok A a zároveň výrok B (v logice).
Spojky souřadící a podřadící – přehled a vysvětlení
Spojky jsou neohebným slovním druhem a slouží k tomu, aby spojovaly části věty nebo celé věty dohromady. Rozlišujeme dva hlavní typy spojek: souřadící a podřadící. Každý typ spojuje věty jiným způsobem a vyjadřuje jiný vztah mezi větami.
