Sarkasmus je koření jazyka – v malém množství pobaví, ve špatnou chvíli dokáže pořádně štípnout. Právě proto patří sarkastické citáty mezi nejoblíbenější, ale zároveň nejzrádnější formy humoru. Dokážou vystihnout realitu s nadhledem, trefit se do slabých míst společnosti i jednotlivce a přitom rozesmát ty, kteří čtou mezi řádky.
Tento doplněný článek rozšiřuje původní sbírku o kontext, vysvětlení a praktické příklady, aby bylo jasné, co je sarkasmus, jak funguje a proč ho někteří lidé milují, zatímco jiní ho považují za příliš ostrý. Pokud vás baví humor, který má myšlenku a občas i lehce píchne, jste na správném místě.
Sarkastické citáty
Nejsem ani ranní ptáče, ani noční sova! Jsem nějaký druh trvale vyčerpaného holuba.
V životě jsou chvíle, kdy vám někdo tak moc chybí, že byste ho chtěli vyjmout ze svých snů a skutečně obejmout.
Pokud nevíš, za co být vděčný, nahmatej si puls.
Lidé obrátili naruby sedm hlavních hříchů a vyhlásili je za ctnosti:
pýchu nazvali zdravím sebevědomím
lakomství zákonem ekonomiky
smilstvo zdravým biologickým instinktem
nestřídmost vyšší životní úrovní
surovou závist a nenávist bojem o spravedlnost a polickou svobodu
hněv rozhořčením nad názorem druhých
lenost nazvali filozofickým postojem
Nikdy nebojuj se sviní. Oba budete špinaví, ale jí se to bude líbit.
Potkat mě, to je osud. Milovat mě, to je statečnost.
Když volá minulost, neodpovídej. Nemá nic nového, co by ti řekla.
Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo tobě.
Nikdy se nedívej zpět! Protože, kdyby se Popelka vrátila pro střevíček, nikdy by se z ní nestala princezna!
Až mě někdy budeš chtít soudit, obuj si moje boty, a šlapej mojí cestou, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest, radost, projdi roky, které jsem si prošla já. Zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já, pokaždé znovu vstaň a jdi dál, tak jako já, a až potom můžeš soudit moje chování a tvrdit, že mě znáš a že jsem špatná.
Jsem vděčný za negativní lidi v mém životě. Oni mi totiž přesně ukazují, kým nechci být.
Zlomené srdce je stejné jako zlomená žebra. Nikdo to nevidí, ale při každém nádechu to bolí.
Jediný člověk, kterému byste měli něco dokazovat, se na vás dívá každé ráno v zrcadle.
Osmdesát procent mozku tvoří kapalina, u někoho bohužel brzdová.
Uklizený byt je známkou toho, že člověk absolutně netuší, jak naložit se svým časem.
Udělat chybu je projev lidskosti. Ale dokázat si ji přiznat a poučit se z ní je projev charakteru.
Lidé jsou jako holubi, když jsou dole, zobou ti z ruky, když jsou nahoře, kálejí na tebe.
Mám ráda ticho, ale ne mlčení, mám ráda humor, ale ne posměšky, mám ráda chytré lidi, ale ne chytráky!
Skleróza je nemoc inteligentů, protože blbec si nemá co pamatovat!
Často máte pocit, že jediní lidé na světě, kteří si o vás myslí, že jste vtipní, jste vy sami.
Někteří lidé jsou jako nůž. Tupí, ale přesto dokážou ublížit.
Předtím než někomu ublížíš, zkus si představit sebe na jeho místě a zkus si, jak moc to může bolet!
Hoď mě vlkům, vrátím se jako vůdce smečky!
Občas ani vy sami nevíte, jestli si děláte legraci, nebo to myslíte vážně.
Moderní léky jsou hotový zázrak. Díky nim se žena se zápalem plic může postarat o muže s rýmou.
V naší poradně s názvem PŘÍDAVNÁ JMÉNA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tomáš.
Dobrý den,
rozumím skloňování v 6. pádu mn. čísla spojením slov "zdravotní potíže" - "O zdravotních potížích".
Jak je to se spojením slov "zdravotní trápení"?
O "zdravotních trápeních" či "zdravotních trápení"?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Správně je o zdravotních potížích. Potížích je správný tvar slova potíž v množném čísle šestého pádu.
Hory nad Štěchovicemi se v podvečer halily do měkkého oparu a les voněl jehličím, mokrou půdou a vzdáleným kouřem z chat, které se místy krčily v úbočích. Když Marek dorazil na rozcestí U Tří smrků, slunce zrovna zapadalo za hřeben a barvilo nebe do oranžova. Cesta k turistické útulně měla být podle mapy už jen kilometrová rovinka. Měl tam přespat a ráno pokračovat na Medník.
Jenže když ušel sotva sto metrů, ozvalo se prasknutí větve a tiché zasténání. Nebylo to zvuk divočáka ani srny. Byl to člověk.
Marek zpozorněl. Nechtěl hned sahat po mobilu — signál tu stejně skákal jako splašený — a tak pomalu vykročil směrem ke zvuku. Za velkou borovicí našel staršího muže sedícího na zemi. Opíral se o batoh, dýchal přerývaně a na tváři měl odřeninu.
„Jste v pořádku?“ oslovil ho Marek.
Muž zvedl oči. „Uklouzl jsem... ale to není to hlavní,“ zašeptal a podal Markovi drobný kovový předmět. „Tohle... musíte předat policii. Nesmí... zmizet.“
V Marekově dlani spočinula podivná mosazná kapsle, na které byl vyrytý symbol připomínající stylizovanou sovu.
„Co to je?“
„Důkaz,“ vydechl muž. „Někdo... nás sleduje.“
Než Marek stihl položit další otázku, ozvalo se zhouknutí puštěného telefonu a muž krátce ztratil vědomí. Bylo jasné, že ho musejí dostat k pomoci. Marek zkontroloval puls — byl slabý, ale stálý. Zrovna vytahoval mobil, když na cestě nad sebou uslyšel kroky.
Schoval kapsli do kapesy. Intuice mu říkala: nejdřív zjisti, kdo přichází.
Na stezce se objevila hubená žena v tmavé větrovce. Nespěchala, ale při spatření Marka mírně nadskočila.
„Neviděl jste náhodou tady někoho?“ zeptala se, ale tónem, který nebyl přátelský ani turista-friendly.
„Jen vás,“ odpověděl Marek. „Stalo se něco?“
„Ztratila jsem parťáka. Šli jsme na rozhlednu, pak se rozdělili. Má na sobě modrou bundu. Neviděl jste ho?“
Marek na okamžik zaváhal. Muž, kterého našel, měl zelenou péřovku. Možná nešlo o stejného člověka — nebo šlo, a žena lže.
„Nikdo jiný tu nebyl,“ řekl opatrně.
Žena se na něj dlouze zadívala. „Kdybych ho potkala, dejte mi vědět.“ A pokračovala dál dolů po stezce.
Marek vyčkal, dokud kroky nezmizely. Teprve pak vytáhl mobil a zavolal záchranáře. Naštěstí se signál objevil na pár čárkách. Když do pěti minut potvrdili, že tým je na cestě, zhluboka si oddechl.
Jenže muž na zemi se znovu probral. „Uh... poslouchejte. Když jsem zmizel z očí, ona mě strčila ze svahu... Myslela, že jsem se zabil.“
„Ta žena? Proč by to dělala?“
„Kvůli tomu,“ ukázal na kapsli, kterou měl Marek v kapse. „Je to část mechani
V naší poradně s názvem MUSÍ NEBO MUSEJÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Poláková.
Dobrý den,
v poslední době je ze sdělovacích prostředků stále víc slyšet slovo ,,musejí".
Prosím o sdělení, jestli je tento výraz mluvnicky správný, nebo je správně
pro mne lépe znějící ,,musí" ? Děkuji za odpověď Poláková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Na otázku, zdali je správně oni musí nebo oni musejí, je odpověď jednoduchá, oboje je správně, a proč? O tom se dozvíte v tomto článku: https://www.pravopiscesky.c…
Svatba je jedním ze slov, u kterého mohou mít někteří lidé potíže s pravopisem vzhledem k jeho výslovnosti, kdy na základě spodoby znělosti dochází k záměně hlásky „t“ na „d“. Pokud si člověk není jistý, kterou hlásku napsat, doporučuje se vytvořit od slova svatba přídavné jméno svatební, v němž se píše „t“, tím pádem se písmeno „t“ píše i ve slově svatba.
Někdo jiný si může správný pravopis třeba zdůvodnit již kultovní hláškou z filmu Slunce, seno a pár facek.
Škopková: (na malého Jiříka) „Co to tam zase píšeš za nesmysly? Svatba se píše s D, jo?” Jirka: „A jo...” Škopková: „Řeknu si svadba, svadební košile... Co slyšim? D. A píšu T, troubo... To by mě zajímalo, co ty děti ve škole učí!”
Jinak je to ale ve slovenštině. Slovensky se svatba opravdu řekne i napíše jako svadba.
V konverzaci se „svatbou“ mívají problém hlavně malé děti, které od ní neumí vytvořit vhodné sloveso. Často si pletou muže a ženu a zaměňují tak vdávání a ženění. Není tedy výjimkou, že dítě se zmíní, že maminka se ženila a že strýc se vdával. Obvykle ale s vyšším věkem dítěte dojde k ujasnění těchto pojmů.
Ve svém příspěvku STANDARDNÍ NEBO STANDARTNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Doc. RNDr. Miroslav MILER, DrSc..
Dostal jsem se k této otázce přes termín standardy jako náhrady za normy, který se mi zdá zastaralý (frankofonní namísto anglosaského) a zavánějící dřívějším politickým režimem (normalizace). Je tedy rodu mužského a jedna technická norma je jeden technický standard? Tedy podle skloňování slova hrad. Ovlivněn termínem norma se mi to zdá zvláštní, ale co naplat?
Ještě k vašemu textu. Nebylo by vhodnější odvolávat se na termín slovo, které je středního rodu, výrazem je a ne ho (např. "psát je správně hezky česky")? Bylo by to mnohem hezčí; čeština si to zaslouží! Navíc, běžní čeští mluvčí používají u středního rodu tvar jej, a mně se zdá, že správný není!
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
