SVATBA NEBO SVADBA a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Svatební den patří k nejhezčím dnům v životě člověka, a proto je dobré si před plánováním tohoto dne o něm něco také zjistit.
Správný tvar
Svatba je jedním ze slov, u kterého mohou mít někteří lidé potíže s pravopisem vzhledem k jeho výslovnosti, kdy na základě spodoby znělosti dochází k záměně hlásky „t“ na „d“. Pokud si člověk není jistý, kterou hlásku napsat, doporučuje se vytvořit od slova svatba přídavné jméno svatební, v němž se píše „t“, tím pádem se písmeno „t“ píše i ve slově svatba.
Někdo jiný si může správný pravopis třeba zdůvodnit již kultovní hláškou z filmu Slunce, seno a pár facek.
Škopková: (na malého Jiříka) „Co to tam zase píšeš za nesmysly? Svatba se píše s D, jo?” Jirka: „A jo...” Škopková: „Řeknu si svadba, svadební košile... Co slyšim? D. A píšu T, troubo... To by mě zajímalo, co ty děti ve škole učí!”
Jinak je to ale ve slovenštině. Slovensky se svatba opravdu řekne i napíše jako svadba.
V konverzaci se „svatbou“ mívají problém hlavně malé děti, které od ní neumí vytvořit vhodné sloveso. Často si pletou muže a ženu a zaměňují tak vdávání a ženění. Není tedy výjimkou, že dítě se zmíní, že maminka se ženila a že strýc se vdával. Obvykle ale s vyšším věkem dítěte dojde k ujasnění těchto pojmů.
V naší poradně s názvem PLNÁ MOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena Koudelková.
Mám dotaz jak dlouho je platná plná moc když zplnomocním fyzickou osobu ,a by za mně jednala s mobilním operátorem , momentálně nejsem schopna ze zdravotních důvodu se zúčastnit osobního jednání .V plné moci jsem uvedla že uděluji plnou moc od uvedeného data až do odvolání.Plná byla ověřena na matrice .Po předložení při jednání pověřené osoby mu bylo zděleno že plná moc neplatí že prošla lhůta. Plná moc prý platí pouze 6 měsíců .
Předem děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Pokud není v plné moci sjednáno jinak, tak její platnost zaniká pouze když:
- byly provedeny úkony, pro něž byla udělena;
- ji vypoví zmocněnec;
- ji zmocnitel odvolá;
- jedna ze stran zemře nebo zanikne.
Pokud tedy již dříve nebyly vyřešeny úkony, které uvádíte ve vaší plné moci, tak je stále platná a zmocněnec má oprávnění vás zastupovat. Žádná automatická lhůta pro platnost plné moci není stanovena a 6 měsíců je jen výplod okamžité reakce na starší plnou moc, než bývá zvykem. Pokud se chcete vyhnout řešení sporu a prosazení svého práva nechat se zastupovat na základě staršího dokumentu, tak bude lepší vytvořit plnou moc znovu a nechat ji ověřit před plánovaným jednáním.
Pokud budete chtít trvat na prosazení svého práva, tak vězte, že platnost plné moci upravuje paragraf číslo 448 Občanského zákoníku.
§ 448
(1) Zmocnění zanikne vykonáním právního jednání, na které bylo zastoupení omezeno; zmocnění zanikne i v případě, že je zmocnitel odvolá nebo zmocněnec vypoví. Zemře-li zmocněnec nebo zmocnitel, nebo je-li některým z nich právnická osoba a zanikne-li, zanikne i zmocnění, ledaže bylo ujednáno něco jiného.
(2) Dokud není odvolání zmocněnci známo, má jeho právní jednání tytéž účinky, jako by zmocnění ještě trvalo. Toho se však nemůže dovolat strana, která o odvolání zmocnění věděla, nebo měla a mohla vědět.
Samotný svatební obřad trvá jen několik málo minut, ale předchází mu velké množství zařizování pro nevěstu a ženicha, případně jejich rodiny a svědky. Co vše zařídit před svatbou? Na to se nyní podíváme zblízka.
Každý kdo, se chce vdávat / ženit by si měl nejprve zjistit, co vše musí zařídit před svatbou. Je totiž třeba zjistit vhodný datum svatby, místo pro obřad, pozvat všechny hosty, zařídit místo pro hostinu a občerstvení na ní, výzdobu při obřadě a na hostině, výzdobu aut, oblečení pro ženicha a nevěstu případně i družičky, vybrat snubní prsteny a svatební kytice, zajistit na hostině nějakou zábavu a hudbu a mnoho dalších věcí. Aby se na nic nezapomnělo, je vhodné si vytvořit jasně daný harmonogram, který pomůže při plánování svatby krok za krokem. Navíc v současnosti existuje i možnost svatebního plánovače online, který má nepochybné výhody. Řada párů také řeší, kdy je vhodné začít svatbu plánovat, obvykle se doporučuje několik měsíců před svatbou (ideálně zhruba čtyři měsíce a více), vliv na to má také vybrané místo obřadu, protože některá místa jsou dlouhodobě dopředu zarezervovaná. Důležité je také, aby se hned na začátku ženich s nevěstou shodli na tom, kolik peněz chtějí do své svatby investovat. Cena takového svatebního obřadu a následné hostiny může být různá. V České republice se obvykle cena za „svatební den“ pohybuje v rámci několika desítek a v řadě případů i stovek tisíc korun. Není to tedy žádná levná záležitost, jestliže budoucí novomanželé chtějí mít větší svatbu. Samozřejmě je také možné svatbu odbýt v klidu a tichosti, tím se obvykle také náklady na obřad řádně zmenší.
Nejdůležitější součástí svatebního dne je bezpochyby svatební obřad, který se v dnešní době může odehrávat vlastně kdekoliv. Dříve to bývalo jen na úřadě nebo v kostele, dnes jsou ale velmi oblíbené obřady na zámcích, v jiných historických budovách i v parcích. Někteří manželé si své ano ale řekli i v balónech, pod vodou či při jiných netypických situacích. Velká část lidí ale stále plánuje svatbu na úřadě a to asi hlavně z ekonomického důvodu, protože zde je svatba nejlevnější. Ať už se rozhodnete mít obřad kdekoliv, vždy je nutné zařídit svatbu na úřadě, což znamená, že se kontaktuje městský úřad toho místa, kde se má svatba konat a matrika zde zarezervuje termín a určí poplatek za možnost využití tohoto místa. Co se týká termínu svateb, tak v České republice se svatby konají obvykle v pátek nebo v sobotu. Při jednání na úřadě o místě a termínu je obvykle nutné, aby ženich a nevěsta s sebou měli občanské průkazy, originální rodné listy
Ve svém příspěvku OTÁZKA PROČ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miky.
Dobrý den, prosím o radu s otázkou proč.
Pokud je otázka proč, tak v otázce se rozvíjí pouze sloveso, přídavné j., nebo příslovce. Můj dotaz je na podstatné jméno, které se rozvíjí, je to gramaticky správně? Například "proč marketing"
Děkuji za vysvětlení.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý den,
nevím, jestli jsem správně pochopila Vaši otázku, ale pokusím se o možné vysvětlení...
Vidíte-li např. v názvu knihy nebo na reklamním letáčku napsáno "Proč marketing?", nejde o chybu. V tomto případě totiž mluvíme o tzv. elipse (výpustce), což je vynechání slov nebo vět v textu, které jsou všeobecně známé nebo vyplývají ze situace a kontextu.
Zvlášť výrazně se eliptický způsob vyjadřování uplatňuje právě v určitých typech textů nebo jejich částech: adresách, dotaznících, formulářích, tabulkách, jízdních řádech, rozvrzích hodin, anketách, ale také telegramech, (novinových) titulcích, tirážích, reklamě, firemních štítech, heslech (na transparentech), sloganech, příslovích apod. Především však jde o typický prostředek mluvené řeči.
Základní shrnutí informací o svatebním obřadu, co mu předchází, co je k němu nezbytné atd. obsahuje článek na serveru wikipedia.
Svatba již dnes není nezbytnou součástí soužití muže a ženy. Naopak velmi často se stává, že spolu muž a žena nežijí v manželství, není to tedy dnes neobvyklé. Zároveň je v současnosti také možné uzavírat sňatky s osobou stejného pohlaví, což bylo dříve absolutně nemyslitelné.
Možné je uzavřít buď církevní sňatek či občanský. Rozdíl je v tom, kdo obřad vede, pokud ho vede kněz, jedná se o církevní sňatek. Občanský obřad má na starosti obvykle obecní úředník (starosta atd.). Nezbytnou součástí českých svateb jsou i tradice, přestože se jich neobjevuje tolik, jako tomu bylo dříve.
- svatební tradice a hry
Tradice provázejí už samotné přípravy na svatbu. Řadí se sem hlavně pečení svatebních koláčků, které nikdy nesmí péct sama nevěsta. Během pečení by měl být upečen také jeden rohový koláč, který nevěsta „přidělí“ dívce, která by se měla tedy do roka a do dne vdát. Nevěsta svatební tradice také řeší v okamžiku, kdy si vybírá svatební šaty a vhodné doplňky. Podle tradice by totiž měla mít na sobě něco darovaného, něco půjčeného, něco starého, něco nového a něco modrého. S tím jí obvykle pomáhá svědkyně a případně i družičky. V den svatby se zpravidla zdobí auta všech svatebčanů s tím, že auta ženicha a nevěsty mají speciální výzdobu, aby bylo na první pohled patrné, kdo v daném autě jede. Často je výzdoba volena tak, aby se výzdoba z ženichova auta dala přidat k výzdobě z auta nevěsty pro cestu z obřadu, kdy už jedou společně. Zdobena nejsou jen auta, i svatebčané dostávají při příchodu na svatbu myrtové vývazky na šaty. Řada nevěst také respektuje tradici, že by v den svatby neměla být viděna ženichem, aby jim to nepřineslo smůlu. Některé nevěsty si navíc ani nepřejí, aby je před obřadem viděli ostatní svatebčané kromě nejbližších žen (svědkyně, družičky, matka atd.) Mezi klasické svatební zvyky, které se během svatebního dne objevují na řadě svateb, patří házení rýže na novomanžele při odchodu z obřadní síně / kostela. Rýže má symbolizovat bohatství a plodnost tohoto páru. Rýže je obvykle házena v okamžiku, kdy svatebčané vytvoří podél východu z obřadní síně špalír, který má symbolizovat společnou cestu novomanželů životem. Svatbu provází opravdu různé zvyky a žertíky, například po obřadu bývá také ještě před obřadní síní často ženichovi nasazován buď chomout na krk (chomout na svatbu některé půjčovny přímo půjčují), nebo přivázána koule na nohu, což mu má připomenout, že odteď je s nevěstou pevně svázán. Při příjezdu na místo hostiny obvykle
Ve svém příspěvku POUŽÍVÁNÍ SPOJKY NEBO MÍSTO SPOJKY A VE VĚTĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Jaroslav Mokrý.
Mám na mysli používání těchto spojek například při vyjmenovávání násobných předmětů jako větných částí:
1. Lesníci vysázeli douglasky, lípy, javory nebo modříny.
2. V masopustním průvodu jsme viděli děti i dospělé bez masek, komedianty v různých maškarních kostýmech nebo medvědy a další zvířata v kašírovaných maskách.
Patřím k dříve narozeným, a proto časté používání vylučovací spojky "nebo" místo souřadící spojky "a" v psané češtině (prakticky nikdy v mluvené) považuji za zásadní jazykovou chybu, v lepším případě za zlozvyk. Dopouštějí-li se toho novináři, tím hůř pro ně, pro jazyk i pro mládež, která se pořádně česky nikdy nenaučila. Dnešní škola toho totiž není schopna.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr.
Protože mně irituje používání spojek vylučovacích nebo či jako slučovacích, našel jsem na Wikipedii, že spojka nebo je spojka slučovací ale i vylučovací. Kde se stala chyba?
Promluví Babiš či Havlíček.
Promluví Babiš nebo Havlíček.
BUDOU MLUVIT OBA NEBO JEN JEDEN Z NICH???
Měl jsem z maturity pouze dvojku v r.1968, ale jak se česky do budoucna domluvíme, když i jednoduché věty budou matoucí. Není to záměr, abychom raději mluvili německy, anglicky, latinsky, rusky?
Každá nevěsta chce, aby její svatba byla tou nejlepší, nejoriginálnější a samozřejmě aby byla také nezapomenutelná. Neškodí se ale inspirovat u jiných svateb, které třeba sama navštívila. Inspiraci ale může čerpat i třeba z internetu. Obvykle se nevěsty inspirují, co se týká svatebních šatů, svatebního dortu, svatební kytice, svatební výzdoby na obřadu či hostině i ve výzdobě aut. A proto zde uvádím odkazy na vyhledávání několika inspirací na googlu.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)
Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.
Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože. Pa
Hra Romeo a Julie začíná prologem, v němž vystupuje chór, který převypráví příběh dávného nepřátelství veronských rodů Kapuletů a Monteků. Z těchto rodů pocházejí oba hlavní hrdinové. Již z prologu je jasné, jak příběh dopadne.
První jednání
1. scéna
Scéna začíná na veronském náměstí, kde se spolu baví dva sluhové od Kapuletů. Jeden z nich se neustále vychloubá, že až potká Monteky, tak je spráská a jejich ženy znásilní. V tom okamžiku přicházejí sluhové od Monteků. Oba Kapuletovi sluhové vědí, že si ale musí začít Montekové, aby byli v právu. Proto naplánují, jak Monteky vyprovokují. Sluhové se chvíli dohadují a pak tasí zbraně. Boj zastaví Benvolio, ale vytáhne u toho meč. V tu chvíli přichází Tybalt a začne se bít s Benvoliem. Sbíhají se obyvatelé Verony a jsou na oba rody rozzlobeni. Přibíhají i pan Kapulet s paní Kapuletovou a pan Montek s paní Montekovou. Oba muži se také chtějí zapojit do boje. Boj zastaví až vévoda, který rozhodne, že již nesmí dojít k žádnému boji mezi těmito rody pod trestem smrti. Všichni odcházejí a zůstanou jen Montekovi s Benvoliem. Benvolio jim popravdě vypoví, jak začal boj. Paní Monteková se ho také ptá, jestli neviděl Romea. Benvolio přizná, že ho spatřil, jak se o samotě prochází. Montekovi vědí, že je Romeo nešťastný, ale nevědí proč a to je trápí. Benvolio jim slíbí, že od přicházejícího Romea zjistí, co ho trápí. Romeo mu svěří, že je zamilovaný, ale že jeho láska nemá naději, protože se zamiloval do ženy, která složila slib, že bude jeptiškou.
2. scéna
I druhá scéna se odehrává na ulici, kde i Kapulet projevuje zájem o to, aby byl mezi oběma rody mír. Zároveň ho mladý Paris žádá o ruku Julie. Kapulet má ale pocit, že je Julie ještě mladá, je jí teprve třináct let. Nebude ale jejich případné lásce bránit. Zve také Parise na maškarní ples, který pořádá. Seznam hostů dá svému sluhovi, aby pozvané obešel. Sluha ale neumí číst, a tak poprosí přicházejícího Benvolia a Romea, aby mu to přečetli. Ti tak učiní a sami se rozhodnou, že na ples půjdou. Romeo jde hlavně proto, že na plese bude i jeho láska Rosallina.
3. scéna
Paní Kapuletová přichází za Julií, aby s ní vedla vážný rozhovor o svatbě. U rozhovoru zůstává i chůva, která Julii vychovala. Chůva vzpomíná, jaká byla Julie jako dítě. Paní Kapuletová velmi chválí Parise, považuje ho za nejkrásnějšího muže z města. Julie matce nevzdoruje, slibuje, že si bude Parise na plese více všímat.
4. scéna
Další scéna začíná před domem Kapuletů, kde se Romeo, Benvolio a Merkucio chystají vejít dovnitř. Benvolio a Merkucio se těší, jak budou tančit a zlomí pá
Marie byla ve své době jednou z nejžádanějších nevěst. Za svého života byla provdána celkem třikrát. Prvním ženichem byla František II. Francouzský. Jejich svatba proběhla v roce 1558, kdy bylo Františkovi 14 a Marii 16. Druhým manželem byl Jindřich Stuart lord Darnley, do něhož se Marie zamilovala, ale její vášeň rychle opadla. Svatba proběhla v roce 1565, kdy mu bylo devatenáct a Marii dvacet tři let. Posledního manžela si Marie také vybrala z lásky. Byl jím James Hepburn, lord Bothwell, který se s ní oženil v roce 1567. Marii v té době bylo 25 let, Bothwellovi bylo 33 let.
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho č
Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.
Místo a doba děje:
Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky
Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.
Obsah:
První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.
Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pan
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Jak Jaromil k štěstí přišel
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Divotvorný meč
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo
Uvedený životopis Williama Shakespeara může sloužit jako pomůcka pro tvorbu referátu na téma William Shakespeare.
Přesné datum narození Williama Shakespeara není známé, v pramenech je ale uvedené jeho datum křtu, a to je 26. dubna 1564. Stalo se tak ve městě Stratford nad Avonou, kde Shakespeare prožil podstatnou část svého života. Shakespeare nepocházel z chudých poměrů, jeho otec se živil jako úspěšný rukavičkář a matka pocházela z bohaté velkostatkářské rodiny. Jeho rodiče měli včetně Williama osm dětí. O dětství Williama Shakespeara toho není mnoho známo, ví se ale, že ve Stratfordu navštěvoval gymnázium, kde se věnoval latině a klasickému umění (tento studijní program byl totiž na všech gymnáziích). Shakespeare se také již v 18 letech oženil, a to dokonce s ženou o osm let starší, s Annou Hathawayovou. Celkově jejich svatba byla připravena ve spěchu, pravděpodobným důvodem bylo těhotenství Anny. Zhruba šest měsíců po svatbě se totiž narodila jejich první dcera Susanne. O dva roky (1585) později se manželům narodila dvojčata, syn Hamnet a dcera Judith. Hamnet se ale nedožil dospělosti. O Shakespearově životě v období mezi lety 1585 a 1952 toho není moc známo. Různí životopisci mu přisuzují různé životní události. Některé pověsti říkají, že byl pytlákem a před trestem utekl do Londýna, jiné pověsti říkají, že pracoval jako domácí učitel, nebo že začal pracovat u divadla jako hlídač koní.
Shakespeare nepatřil k těm autorům, kteří by se proslavili až po své smrti. Úspěch zažil již za svého života, přestože není známé, kdy začal psát. Jisté je, že některé jeho hry byly v Londýně hrány již v roce 1592. Shakespeare se také stal členem divadelní společnosti Lord Chamberlain´s Men, kde fungoval jako herec a dramatik. V této společnosti působil, i když pak změnila název na King´s men. Tato společnost sídlila v divadle Globe, které z jedné desetiny vlastnil i Shakespeare. Postupně Shakespeare přestal fungovat jako herec a soustředil se hlavně na tvorbu divadelních her. Většinu her napsal v letech 1590 – 1604. Psal komedie, historické hry i tragédie. Většinu času během své herecké a autorské kariéry prožil v Londýně, případně ve Stratfordu. Z Williama Shakespeara se stal velmi dobře finančně zajištěný muž, který si mohl dokonce koupit jeden z největších domů ve Stratfordu (dům se nazýval New Place) a zároveň i dům na londýnském předměstí. V roce 1613 se ale natrvalo vrátil do rodného města, kde žil až do smrti. Londýn ale při některých příležitostech navštívil. Žádnou z divadelních her už po tomto roce nenapsal. Dokonce jeho poslední tři hry pravděpodobně ani nenapsal sám, ale podílel se na tom také autor John Fletcher. Shakespeare zemřel 23. dubna 1616 a většinu svého majetku odkázal nejstarší dceři Susanne s tím, že majetek předá svému prvnímu synovi. Susanne ale s manželem Johnem Hallem měli ale jen dceru Alžbětu, která zemřela bezdětná. Ani Judith s manželem Thomasem Quineym se nedočkali od svých tří dětí vnoučat.
Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele Holly Trinity Church.
Obsah je takové shrnutí příběhu, které se ale vůbec nemůže vyrovnat přečtení Poláčkovy knihy. Obsah je stručně shrnutý do několika různých příběhů, které Péťa s kamarády prožil. Názvy příběhů souvisí s jejich obsahem. Ne s názvy kapitol v knize.
Výprask od Habrováků
Kluci táhnou do války proti Habrovákům. Vezmou s sebou taky holky. Čeněk se cestou posmívá Péťovi, že je ženich a že miluje Evu Svobodovou. Cestou si dívky zpívají a Habrováci je podle dívčího zpěvu najdou a chlapce zmlátí. Výprasku utečou jen dívky a Zilvar. Čenda výprask vyčítá Péťovi, a proto se chlapci cestou domů hádají a perou. Uklidní se, až když potkají pana Fajsta.
Požár
Kluci se rozhodli zahrát si na požár. Potřebovali budovy, které mohou zapálit, a tak Péťa ukradl strejdovi Vařekovi krabice od látek. Na krabice chlapci napsali názvy budov a krabice zapálili. Éda si při požáru propálil kalhoty.
Ukázka:
Čeněk Jirsák stál opodál a šklebil se, ale jenom trošku a pravil, to není žádný opravdivý požár, když se nezvoní na poplach. Když u nás hořel hraběcí špýchar, tak se zvonilo na všechny zvony a někteří vybíhali ven v podvlíkačkách, jak byli, protože to bylo v noci. Bejval to uznal, já jsem to taky uznal, všichni to uznali a Bejval pravil: "Tak zvoň na poplach!" A Čeněk Jirsák zvonil a tak si s námi hrál, ačkoli nikdo nechtěl, aby si s námi hrál. Veškerá dědina lehla popelem a Éda Kemlink si propálil kalhoty' a brečel, že takhle nemůže domů.
Koupání
Péťa se dočasně nekamarádí s Čendou Jirsákem. Kluci se rozhodnou, že se půjdou koupat. Cestou se k nim přidal malý Vašek. Vašek skočí do vody, ale neumí plavat. Nakonec ho zachrání Zilvar, který pro něj skočil a vytáhl ho. Ostatní chlapci ho rozdýchali. Cestou domů pak Zilvar vysvětluje Vaškovi, jak se plave.
Vosy
Příští týden se ve škole předávalo vysvědčení. Péťa dostal dvě dvojky a už plánuje, co udělá s penězi, které dostane od rodičů. Pan Fajst stál před školou a čekal, jestli o chlapci pozdraví. Jediný Zilvar nepozdravil a ještě se mu posmíval. Péťa se přestal bavit s Tondou, protože mu nechtěl půjčit kolo a začal se bavit s Čendou. Který začne Tondu pomlouvat. Chlapci se rozhodli, že pojedou do Itálie, aby jim Tonda záviděl. Péťu maminka poslala k ševci, ale on cestou potkal Tondu a ten se ho snažil usmířit a řekl mu, že má nový vynález. Ochočí si vosy a bude vydělávat na medu. Aby si Péťu udobřil, půjčil mu kolo, aby byl rychleji zpět od ševce. Všichni chlapci se sešli a vydali se na vosy. Rozhodli se, že je z hnízda vyčoudí, ale vosy vyletěly druhou
