LILIE
Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti —
škoda jí, škoda v zemi ležeti!
~
„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,
tam bývá nářek sirotků a vdov,
tam slzí hořkých mnoho plynulo:
srdéčko mé by hořem hynulo.
~
„Pochovejte mne vpod zelený les,
tam na mém hrobě kvésti bude vřes;
ptáčkové mi tam budou zpívati:
srdéčko moje bude plesati.“
~
Neminul ještě ani rok a den,
hrob její drobným vřesem povlečen;
nepřišlo ještě ani do tří let,
na jejím hrobě vzácný květe květ.
~
Lilie bílá — kdo ji uviděl,
každého divný pojal srdce žel;
lilie vonná — kdo jí pocítil,
v každém se touhy plamen roznítil. —
~
„ „Hoj, moje chaso! vraného mi stroj!
chce mi se na lov pod zelenou chvoj,
chce mi se na lov pod jedlový krov:
zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!“ “
~
Halohou! halou! v chrtů poštěkot,
příkop nepříkop — hopl a plot neplot:
pán na vraníku napřaženou braň,
a jako šipka před ním bílá laň.
~
„ „Halohou! halou! vzácná moje zvěř,
nespasí tebe pole ani ker!“ “
Zdviženo rámě, jež ji probije —
tu místo laňky — bílá lilie.
~
Pán na lilii hledí s údivem,
rámě mu kleslo, duch se tají v něm;
myslí a myslí — prsa dmou se výš,
vůní či touhou? kdo mu rozumíš?
~
„ „Hoj sluho věrný! ku práci se měj:
tu lilii mi odtud vykopej ;
v zahradě své chci tu lilii mít —
zdá mi se, bez ní že mi nelze být!
~
Hoj sluho věrný, důvěrníče můj !
tu lilii mi střež a opatruj,
opatruj mi ji pilně v den i noc —
divná, podivná k ní mě pudí moc!“ “
~
Opatroval ji jeden, druhý den;
pán její vnadou divně přeblažen.
Leč noci třetí, v plné luny svit,
pospíchá sluha pána probudit.
~
„ „ „Vstávej, pane můj! chyba v odkladě:
tvá lilie se vláčí po sadě;
pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:
tvá lilie si divný vede hlas!“ “ “ —
~
„Životem vratkým smutná živořím,
co v poli rosa, co na řece dým:
jasně slunečný svitne paprslek —
rosa i pára, i můj zhyne věk!“ —
~
„ „Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;
před sluncem jistou ochranu ti dám:
zdi pevné budou tvojí záštitou,
ač, duše milá, budeš chotí mou.“ “
~
Vdala se za něj; blaze bydlila,
až i synáčka jemu povila.
Pán hody slaví, štěstí svého jist;
tu mu královský posel nese list.
~
„Můj věrný milý!“ tak mu píše král,
„chci, aby zejtra ke službě mi stál;
chci, aby přijel každý věrný lech,
potřeba velká — všechno doma nech.“
~
Smutně se loučil s milou chotí svou,
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
POLEDNICE
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
~
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
~
Mlč! hle husar a kočárek —
hrej si! — tu máš kohouta!“ —
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.
~
A zas do hrozného křiku —
„I bodejž tě sršeň sám —!
že na tebe, nezvedníku.
Polednicí zavolám!
~
Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho zlostníka!“ —
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
~
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas — vichřice podoba!
~
„ „Dej sem dítě!“ “ — „Kriste pane!
odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť — Polednici!
~
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
~
A vinouc je, zpět pohlíží —
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží
blíž — a již je v zápětí.
~
Již vztahuje po něm ruku —
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.
~
Tu slyš: jedna — druhá — třetí
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí —
táta vchází do dveří.
~
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku zkřísil ještě stěží,
avšak dítě — zalknuté.
ZLATÝ KOLOVRAT
I
Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.
~
A před chalupou s koně hop!
a na chalupu; klop, klop, klop!
„Hola hej! otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!“
~
Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.
~
Pán stojí, nevěda co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže očí odvrátiti
s pěkné přadleny.
~
„Svohodna-li jest ruka tvá,
ty musíš býti žena má!“
dívčinu к boku svému vine —
„ „Ach pane! nemám vůle jiné,
než jak máti chce.“ “
~
„А kde je, děvče, máti tvá?
Nikohoť nevidím tu já.“ —
,, „Ach pane! má nevlastní máti
zej tra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města.“ “
II
Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán;
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.
~
A před chalupou s koně hopl
a na chalupu: klop, klop, klop!
„Hola! otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!“
Vyšla babice,
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
