Skloňování zájmen patří k tématům, která na první pohled působí složitě, ale ve skutečnosti mají jasná pravidla a logickou strukturu. Jakmile se čtenář zorientuje v jednotlivých druzích zájmen a pochopí jejich funkci ve větě, začne mu celý systém dávat smysl.
Tento přehled slouží jako praktický průvodce světem zájmen – od osobních a přivlastňovacích až po tázací, vztažná a záporná. Pomáhá nejen s pochopením tvarů v jednotlivých pádech, ale také s jejich správným používáním v běžném i školním jazyce.
Zájmena přivlastňovací
Přivlastňovací zájmena jsou také
uzavřenou skupinou zájmen, jejichž úkolem je vyjádřit, že někdo nebo něco
někomu nebo něčemu patří. K této skupině se také řadí zvratné zájmeno svůj.
U přivlastňovacích zájmen, které se
vztahují k párovým částem lidského těla, se používá přípona -ma. Například: Vyrobil
klouzačku svýma rukama.
Zájmena přivlastňovací: můj, tvůj,
jeho, její, jeho, náš, váš, jejich, svůj a všechny jejich tvary.
Skloňování
přivlastňovacích zájmen můj, tvůj, jeho, její, jeho v jednotném čísle:
Úkolem neurčitých zájmen je, jak
už vypovídá jejich název, vyjádřit nějaký druh neurčitosti. Tato zájmena
vznikla tak, že se k zájmenům tázacím přidala buď předpon, nebo přípona.
Protože je skloňování těchto zájmen stejné jako zájmen tázacích, ze kterých
vznikly (+ přidaná přípona/předpona), tak se v této části uvádí jen skloňování
některých neurčitých zájmen.
Neurčitá zájmena každý, každá
a každé se běžně používají jen v jednotném čísle. V množném se užívají je u
pomnožných podstatných jmen.
I u těchto přídavných jmen je u
párových částí lidského těla přípona -ma. Například: Při cvičení rozhazovali
všema rukama.
Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ KONTAKT E MAIL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Pavlíková.
Dobrý den , chci se zeptat jestli uvažujete s dřívějším odchodem do důchodu také s profesí řidič traktorista? Protože ty také mají náročnou práci obzvláště od začátku sezóny až do pozdního podzimu .Děkuji za zvážení mého dotazu. S pozdravem Pavlíková Marcela
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marie.
Předně pozdrav ,přání do Nového roku hodně pohody a hlavně zdravíčka ,pevné nervy .Jsem matka syna 79 po návratu z vojny sloužil rok. Dva měsíce po návratu se projevily zdravotní problémy / schyzo/Doslova jsem byla zděšená chováním našich novinářů .Cítím co prožíváte neb je to nejcitlivější situace pro rodinu. Já a manžel Vám přejeme hodně osobních úspěchů celé Vaši rodině a také pracovních , pevné nervy a jen tak dál a zase jen tak dál .Věříme že nezklamete pozdrav od M. a J..
Úkolem vztažných zájmen je
spojovat větu hlavní s větou vedlejší, nebo věty vedlejší.
Do zájmen vztažných patří i
všechna zájmena tázací, které ale v tomto případě nemají funkci otázky. Zájmeno
jenž, které se také řadí do této skupiny, má význam zájmena který.
Výrazy končící příponou -ž se
používají zřídka.
Při spojení vztažných zájmen s
podstatnými jmény, které označují párové části lidského těla se zachovává
zakončení -maž. Výjimkou jsou zájmena již a jež, kde zůstává koncovka s i.
Například: Očima, jimiž si ji prohlížela.
V naší poradně s názvem ZÁJMENA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Oldřich Pražan.
Které ze zájmen “jeho” a “svého” je zpodstatnělé.
Jak se definují zájmena zpodstatnělá.
Děkuji moc.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Zpodstatnělá zájmena se v určitých kontextech mohou stát z přivlastňovacích zájmen, což znamená, že plní funkci podstatného jména.
Například zájmeno našim ve větě Fandil našim fotbalistům není zpodstatnělé, ale ve větě Jdeme na víkend k našim na chalupu zpodstatnělé je. Zájmeno SVÉHO je zpodstatnělé ve spojení Nedosáhli svého. Zde má slovo svého funkci podstatného jména (nedosáhnout svého = nedosáhnout splnění cíle, plánu).
Také ve spojení Hleď si svého je slovo svého zpodstatnělé zájmeno (hledět si svého = nestarat se o věci druhých). Zájmeno JEHO je zpodstatnělé ve spojení Přijali jsme jeho. Zde má slovo jeho funkci podstatného jména (přijmout jeho = přijmout tohoto konkrétního člověka).
Osobní zájmena jsou uzavřenou skupinou
slov, jejichž úkolem je označovat roli osoby v komunikaci a odkazovat.
Řadí se sem zájmeno já, která
označuje mluvčího, zájmeno ty, které označuje adresáta. Zájmena ona,
ono, on označují předmět komunikace. Zájmeno my označuje mluvčího a
další osoby, zájmeno vy adresáta a další osoby. Zájmena oni označují
předměty komunikace.
Do této skupiny se řadí i zvratné
zájmeno se. Toto zájmeno se používá tehdy, když se něco přivlastňuje
podmětu.
Je důležité si uvědomit, že tyto
zájmena se skloňují a že do této skupiny patří všechny tvary těchto zájmen
Zájmena osobní: já, ty, on, ona, ono,
my, vy, oni, ony, ona, se a všechny jejich tvary
Skloňování
osobníchzájmen já, ty, on, ona, ono v jednotném čísle:
Ukazovací zájmena ukazují mimo
text, nebo odkazují na něco uvnitř textu. Pomáhají se zorientovat v komunikaci.
Ukazovací zájmena: ten, ta,
to, ti, ty, ta, tento, tato, too tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám
U ukazovacího zájmena sám,
je důležité dát si pozor na 4. pád množného čísla, kde se píše v mužském i
ženském rodě koncovka y. Například: Lvy jsme viděli v kleci samy. Lvice jsme
viděli v kleci samy.
Je důležité si uvědomit, že u párových lidských orgánů se
používá v 7. pádě koncovka -ma. Například: Sledoval mě těma svýma očima.
Ve svém příspěvku SKLOŇOVÁNÍ SLOVA DOUŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Jurdová.
Lámeme si hlavu, zda se říká po douškách nebo po doušcích?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Jurdová,
stručně řečeno, dle pravidel tvarosloví je správně po doušcích.
Mohu-li nabídnout delší vysvětlení, pak vězte, že všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích, např. o rybnících, prostředcích, locích, doušcích, lístcích, nádeších.
Souhláska se před koncovkou mění (g > z, k > c, h > z, ch > š), a tak se často v mluveném projevu objevuje koncovka -ách, která konkuruje koncovce -ích, protože nevyžaduje alternaci (obměnu) předcházející souhlásky.
Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, obláčcích i obláčkách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. hrncích i hrnkách, dřevácích i dřevákách, teplácích i teplákách, modrácích i modrákách.
U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale přesnou hranici pro jednotlivá slova mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově zabarvenými stanovit často ani nelze, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu; výklad se dokonce liší v českých mluvnicích a slovnících.
V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je častá koncovka -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá.
Koncovka -ách je typická pro ustálené spojení „jde to jako na drátkách“. A dublety, tedy dvě pravopisné podoby téhož slova, se vyskytují u pomnožných jmen místních, např. v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících.
Ale abychom se v tom bludišti pravidel nezamotali – v našem případě je spisovná pouze koncovka -ích (doušcích), kterou uvádějí všechny jazykové příručky.
Tvar douškách je totiž součástí skloňování podstatného jména rodu ženského – douška, což je poněkud zastarale to, co je připsáno dodatečně (zpravidla v dopise); dodatek, doložka, postskriptum. Nebo tento výraz knižně vyjadřuje zdrobnělinu ke slovu duše (mateří douška – matčina duše).
Doušek, na který se ptáte, je zcela jistě rodu mužského a označuje buď polknutí (pít malými doušky), nebo množství tekutiny, které lze najednou spolknout, malé množství tekutiny vůbec; lok, hlt (zbyly asi dva doušky vína).
Pijte tedy prosím po doušcích.
Tázací zájmena jsou zájmena,
kterými začínají otázky. Jejich cílem je žádat o informace. Pokud využijeme
zájmeno kdo, je jasné, že zjišťujeme neznámou osobu. Pokud se použije
zájmeno co, ptáme se na neznámé zvíře nebo neznámou věc. Zájmenem jaký
se ptáme na neznámou vlastnost. Zájmeno který slouží k výběru. Zájmeno čí
se použije, pokud chceme vědět, komu něco patří.
K těmto zájmenům lze přidat
přípony -pak, -že. Například: kdopak, copak, kterýpak, jakýpak, čípak,
kdože, cože, který že, jaký že, čí že. Tato přípona se při skloňování
nemění.
I u těchto zájmen je u lidských
párových orgánů v 7. pádě koncovka -ma. Například: Jakýma rukama?
Tázací zájmena: kdo, co, jaký,
který, čí
Skloňování
tázacích zájmen kdo, co:
ZÁJMENA
PÁDY
KDO
CO
1.
pád
Kdo
Co
2.
pád
Koho
Čeho
3.
pád
Komu
Čemu
4.
pád
Koho
Co
5.
pád
-
-
6.
pád
O kom
O čem
7.
pád
S kým
S čím
Skloňování
tázacích zájmen jaký a čí v jednotném čísle:
V naší poradně s názvem URČENÍ SLOVNÍHO DRUHU SLOVA RÁD se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milda.
Slovo rád je v obou případech přídavné jméno.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Hana.
Jedná se o přídavné jméno. Mění tvary rádi, rády.
Jedná se o jmenný tvar, přičemž složený, který by zněl hypoteticky radý (jako mladý), se u tohoto slova nevyvinul.
Posledním typem jsou zájmena
záporná, jejich úkolem je popřít existenci osoby, věci, vlastnosti, stavu,
děje. I některá záporná zájmena vznikla tak, že se přidala přípona k zájmenům
tázacím.
I u těchto zájmen se u párových
částí lidských těl používá přípona -ma. Například: Žádnýma rukama by se toho
nedotkli.
Záporná zájmena: nikdo,
nic,ničí, nijaký, žádný
Skloňování
záporných zájmen nikdo a nic:
ZÁJMENA
PÁDY
NIKDO
NIC
1.
pád
Nikdo
Nic
2.
pád
Nikoho
Ničeho
3.
pád
Nikomu
Ničemu
4.
pád
Nikoho
Nic
5.
pád
-
-
6.
pád
O nikom
O ničem
7.
pád
S nikým
S ničím
Skloňování
záporného zájmene ničí v jednotném čísle:
Velká počáteční písmena se píší u vlastních jmen, u jevů, které se hodnotí jako významné a na začátku vět.
Vlastní jména se podle významu dělí na dvě skupiny. První skupinou jsou vlastní jména, která jev jenom identifikují. Patří sem jména osob, zvířat, spolků, států, atd. U nich se velká písmena píší vždy. Do druhé skupiny patří jevy, které mají i obecný význam a napsáním velkého písmene dá pisatel najevo, že se jedná o označení jediného určitého jevu (Muzeum čokolády (konkrétní instituce) x muzeum čokolády (místo, kde jsou vystaveny předměty související s čokoládou). Kromě toho se velká písmena píší i u jevů, které byly tak důležité, že bylo třeba je vyčlenit napsáním velkého písmene, to se objevuje například u názvů památných staveb, událostí a akcí: Sametová revoluce.
VLASTNÍ JMÉNA A NÁZVY ŽIVÝCH BYTOSTÍ
Velkým písmenem začínají vlastní jména a názvy živých bytostí, ať už se jedná o jména osobní, umělecká, jména pohádkových bytostí i jména zvířecí. Například: Petr Novák, Božena Němcová, Popelka, Alík.
S velkým počátečním písmenem se píší i přivlastňovací přídavná jména, která vznikla odvozením od jmen osobních příponami -ův, (-ova, -ovo), a in (-ina, ino). Například: Máchův kraj. Naopak malým písmenem začínají přídavná jména, která jsou odvozená od vlastních jmen příponou -ský, -ovský, jako například: shakespearovský sonet, švejkovský typ.
Velká písmena se píší i u jmen národních a obyvatelských. Proto označení typu Čech, Francouz, Pražan, Ostravan, Severočech se píší s velkým písmenem. V okamžiku, kdy se ale z tohoto podstatného jména udělá přídavné jméno, změní se počáteční písmeno na malé. Například: český fanoušek, pražských taxikář.
JMÉNA ZEMĚPISNÁ
Kde se píší velká písmena? U jednoslovných jmen zeměpisných, tedy u světadílů, zemí, krajin, ostrovů, poloostrovů, hor, nížin, moří, jezer, řek a dalších zeměpisných označení se píší velká počáteční písmena.
U dvouslovných názvů se píše malé písmeno u slova původu obecného.
Například: Středozemní moře, Balkánský poloostrov, Kanárské ostrovy, Český ráj, Lysá hora, Slapská přehrada.
V případě, že se k místnímu názvu přidá označení světové strany, která určuje, kde se daná část nachází, se píše velké písmeno jen u místního názvu, ne u označení světové strany: východní Čechy, jižní Morava.
JMÉNA MÍSTNÍ
U jednoslovných jmen obcí a čtvrtí se píše velké písmeno, například: Praha, Vinohrady Brno, Liberec. U dvouslovných pojmenování obcí a čtvrtí se píší obě počáteční písmena velká: České Budějovice, Mariánské Lázně, Hradec Králové, Malá Strana. U tříslovných a víceslovných pojmenování se
Efektivní procvičování zájmen by mělo kombinovat testy, pracovní listy i tvorbu vlastních vět. Velmi užitečné je i online cvičení na skloňování zájmen tentýž a týž, kde je okamžitá zpětná vazba.
Dopis osobní je vlastně určitou písemnou zprávou, která může mít jakoukoliv libovolnou grafickou formu. V tomto případě totiž forma zcela závisí na volbě pisatele. Osobní dopis může být velmi stručný, ale stejně tak i rozsáhlý, může být psán jednoduchou formou, ale klidně i ve vzletných vyjádřeních, nebo dokonce i v šifrách. Dneska už se dopisy píší často na počítači, ale i přesto se stále doporučuje osobní dopisy psát vlastní rukou. Přestože osobní dopis může mít různou formu a obsah, jsou určité části, které by měl každý dopis obsahovat. Patří sem: datum a místo sepsání dopisu, oslovení adresáta, vlastní obsah dopisu, zdvořilý závěr a podpis.
Každá část má svůj význam. Díky části datum a místo se dá třeba zjistit, jestli dopis nebyl doručen se značným zpožděním, a že jeho obsah již není tedy aktuální. Datum a místo sepsání může být umístěno ve vrchní ale i ve spodní části dopisu, vždy záleží na pisateli.
Oslovení obvykle vyjadřuje vztah pisatele k adresátovi, případně jeho city vůči němu. V osobních dopisech se obvykle objevuje v oslovení výraz: „milý a milá“.
Vlastní obsah dopisu je jistě logický bod, v něm pisatel sděluje adresátovi důvod svého psaní. Měl by být dělen do odstavců. Počet odstavců pak závisí na počtu informací, které jsou v dopisu obsaženy. Samozřejmě nejsou odstavce v osobním dopisu nutné, ale slouží k určité přehlednosti a struktuře. Vlastní obsah osobního dopisu může být různý. Dopis může obsahovat nějaké informace, případně oznámení o různých životních událostech, zároveň může obsahovat i různé otázky, na které je třeba nutné brzy odpovědět, dopis může být jen jakousi zprávou o tom, jak se pisatel má. Řada dopisů obsahuje také třeba kritiku (adresáta, případně někoho jiného), nebo úvahy. Po přečtení této části by si měl být hlavně adresát jistý, že ví, co mu chtěl pisatel říct. A proto je důležité, aby si nejprve pisatel uspořádal myšlenky a neskákal pak z jednoho tématu do druhého.
Zdvořilý závěr u osobního dopisu obvykle obsahuje nějaké přání, například: „Měj se hezky a brzy mi odepiš.“, nebo „Věřím, že Tě můj dopis potěšil.“, případně „Těším se na odpověď od Tebe a pozdravuj rodinu.“. Závěry mohou být tedy různé a opět vychází z osobních vztahů pisatele a adresáta a i z předcházejícího sdělení. Samozřejmě pokud má osobní dopis negativní obsah, tak je jasné, že závěr takového dopisu nebude příliš zdvořilý.
Poslední důležitou částí dopisu je podpis. Často se stává, že třeba malé děti na podpis ve svých dopisech zapomínají, protože předpokládají, že je jasné, kdo mamince píše z tábora. Přestože maminka ví, že jí dopis poslal syn, je třeba ho upozornit, že by se vždy měl na závěr podepsat. Mohou se pak vyskytnout situace, kdy to nebude již tak zřejmé a adresát by pak třeba musel přemýšlet, kdo ho to vlastně zval, aby přijel na prázdniny. Případně by pisatel nedostal odpověď na nějaké otázky, které adresátovi v dopise pokládal. Tomu se dá právě vyhnout tím, že se vždy pisatel podepíše.
