Příslovečné určení patří mezi ty kapitoly české mluvnice, které se zdají na první pohled jednoduché, ale při praktickém rozboru vět dokážou pořádně potrápit. Kdo se někdy zasekl nad otázkou, zda jde ještě o příslovečné určení, nebo už o předmět, ví, že bez dobrého systému se v tom snadno ztratí.
Právě proto má smysl vracet se k příslovečnému určení opakovaně, zkoušet nové příklady a trénovat otázky i významy. V následujícím doplněném článku si rozebereme typické chytáky, praktické postupy určování a nabídneme další cvičení, která pomohou látku skutečně pochopit, nejen se ji naučit nazpaměť.
Příslovečné určení x předmět
Příslovečné určení má při určování vedlejších větných členů vždy přednost před předmětem. Jestliže se na výraz můžeme zeptat i jinou otázkou než pádovou, to jest otázkou na okolnost jevu (například KDE? KAM? ODKUD? KDY?), jedná se o příslovečné určení. Pro určení nějakého větného členu jako příslovečného určení a jeho odlišení od předmětu je tedy podstatné, že se na dotčený výraz můžeme zeptat některým z tázacích zájmenných příslovcí nebo podobným výrazem, a naopak podstatné není, že v některých případech můžeme použít i otázku pádovou.
Například: Šli jsme do lesa. Pokud bychom se mohli zeptat pouze pádovou otázkou (Šli jsem DO KOHO/ČEHO?), jednalo by se o předmět (zde ve 2. pádu), avšak v tomto případě se můžeme zeptat i otázkou na okolnost jevu (Šli jsme KAM?), tudíž se jedná o příslovečné určení (zde místa).
Druhy příslovečného určení
Podle významu rozeznáváme různé druhy příslovečného určení. V rámci výuky českého jazyka na základní škole se většinou rozlišuje příslovečné určenímísta, času, způsobu, míry, příčiny, účelu, podmínky, přípustky.
Jiné pojetí klasifikuje příslovečné určenímísta, času, způsobu a důvodu. Tyto kategorie se následně třídí do podkategorií.
A) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA (adverbiale loci)
Příslovečné určení místa (zkratka PUM) blíže určuje místní okolnosti děje. Tato kategorie se dále dělí na dvě podkategorie: 1. příslovečné určení místa statické (ptáme se otázkou KDE?). Například: Petr leží v posteli. Doma zůstala pouze maminka.
2. příslovečné určení místa dynamické (ptáme se otázkami KAM? ODKUD? KUDY?). Například: Hanka jede domů. Dědeček se vrátil z lázní. Pes se protáhl dírou v plotě.
B) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU (adverbiale temporis)
Příslovečné určení času (zkratka PUČ) vyjadřuje časové okolnosti děje. Tato kategorie se rovněž dělí na dvě podkategorie:
1. příslovečné určení času časově orientující (ptáme se otázkami KDY? JAK ČASTO?). Například: Sejdeme se večer. Denně chodím běhat.
2. příslovečné určení času časově limitující (ptáme se otázkami JAK DLOUHOU? NA JAK DLOUHO? ZA JAK DLOUHO?). Například: Čekali jsme na něj hodinu. Jedeme na týden k moři. Za chvíli přijď domů.
C) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU (adverbiale modi)
Příslovečné určení způsobu (zkratka PUZ) zahrnuje nejvíce podkategorií, a sice osm:
1. vlastního způsobu – označuje kvalitu dějů nebo stavů (ptáme se otázkami JAK? JAKÝM ZPŮSOBEM?). Například: Pavla se chová hloupě. Pomalu se ke mně blížil.
2. míry – označuje množství, intenzitu nebo kvantitu děje či vlastnosti (ptáme se otázkami KOLIK? O KOLIK? JAKOU MĚROU? JAKO MOC?). Například: Počasí se změnilo velmi rychle. Iva se vdávala poměrně brzo.
Příslovečné určení je jedním z rozvíjejících větných členů (vedle přívlastku, předmětu a doplňku).
Vyjadřuje nejčastěji průvodní okolnosti, kvalitu či intenzitu děje nebo kvalitu a intenzitu vlastnosti či okolnosti.
Ve větných rozborech se obvykle podtrhává čerchovanou čarou a označuje se zkratkou PU. Latinsky se příslovečné určení řekne adverbiale (zkratka Ad; setkat se lze i se zkratkou Adv).
Příslovečné určení rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno nebo příslovce. Často se setkáme s formulací, že příslovečné určenína těchto slovních druzích závisí.
Závislost příslovečného určení na členu řídícím není vyjádřena ani shodou (kongruencí), ani řízeností (rekcí). To znamená, že pád příslovečného určení není řízen vazbou slovesa anebo přídavného jména. Jinak řečeno příslovečné určení je slabě závislé na svém řídícím členu, který mu tudíž jednoznačně neurčuje jeho tvar. Přesto příslovečné určení svým tvarem nebo slovním druhem závislost vyjadřuje. Na jediném řídícím členu může záviset několik příslovečných určení (Učila se doma i v knihovně. Přijedeme zítraráno.).
Příslovečné určení může být rozvito, a to přívlastkem (Zestaréhodomu se ozývaly podivné zvuky.) nebo jiným příslovečným určením (Mluvil velmipomalu.).
Jak se ptáme na příslovečné určení
Na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale otázkami na okolnosti jevů (takzvanými tázacími zájmennými příslovci a podobnými výrazy), tedy KDE, KAM, KDY, JAK, PROČ, JAK MOC... Tyto otázky spojujeme s řídícím členem.
Příslovečné určení může být vyjádřeno:
příslovcem (Dobře se učil. Mluvil potichu.);
jménem (nejčastěji podstatným) v pádě prostém nebo předložkovém (Utíkal lesem. Šel podél zdi.);
infinitivem (Jel nakoupit.);
vedlejší větou (Dostal pětku, protože se neučil.).
Ve svém příspěvku PROSBA O RADU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra.
Určit ve větě slovní druhy: " Přál jí všechno nejlepší".
Děkuji za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Eva Černá.
Prosím o určení slovních druhů ve větě:
Jan Amos Komenský se léta pokoušel sestrojit perpetum mobile, zařízení, které by fungovalo samo o sobě a nepotřebovalo by k tomu žádnou energii.
Ve svém příspěvku URČENÍ PODMĚTU VE VĚTĚ S ČÍSLOVKOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Misařová.
Jak určit podmět ve větě Pět žáků přišlo pozdě. Deset dívek závod vzdalo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Misařová,
ve větách, které uvádíte, jde o specifickou formu podmětu, a to o tzv. numerativ neboli genitiv numerativní (existuje například i genitiv záporový: nebylo tam ani človíčka; nebo genitiv partitivní: v řece ubylo vody).
Podoba spojení číslovky a počítaného předmětu je dána slovnědruhovým charakterem číslovky: číslovky jeden, dva, tři, čtyři jsou svou povahou přídavná jména, takže se počítaný předmětý s nimi musí mluvnicky shodovat v pádě a částečně také v rodě a čísle (na drátě seděla jedna vlaštovka; za domem mňoukaly dvě kočky apod.) U ostatních základních číslovek, které mají povahu podstatného jména (tedy číslovky pro hodnoty 5–99 a rovněž neurčité číslovky kolik, několik, tolik), se jako základní prostředek vyjádření kvantovosti ustálil počítaný předmět ve 2. pádě množného čísla (tedy genitiv numerativní: na drátě sedělo pět vlaštovek; za domem mňoukalo několik koček).
Jinými slovy: U podmětu typu pět vozů, šest dívek, deset psů atd. řídí koncovku v přísudku číselný výraz a vyžaduje zakončení přísudku na -o: Pět vozů bylo odtaženo na záchytné parkoviště. Šest dívek nepřineslo omluvenku. Jsou-li podmětem výrazy jako desítky, stovky, tisíce, miliony, miliardy, píšeme v příčestí -y, u výrazu tisíce lze zvolit i koncovku -o: Stovky fanoušků se rozburácely na tribunách. Tisíce lidí se sešly (i sešlo) na náměstí.
A jednoduché shrnutí na závěr: Genitiv numerativní je výsledkem historického vývoje a nemá žádnou významovou funkci, je to čistě formální pravidlo. Číslovka je v tomto případě chápána jako přívlastek kvantitativní. Jako podmět tedy označte v těchto případech podstatné jméno ve druhém pádě (tj. v genitivu), abych byla naprosto konkrétní, ve Vašich větách to bude žáků, dívek.
P.S. Je ale možné, že na základní škole nebude chybou jako podmět označit celé spojení, tedy pět žáků, deset dívek.
Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje. Rozlišujeme několik typů, například příslovečné určení místa, času, způsobu, příčiny, účelu, míry, podmínky a přípustky.
Správné určení vyžaduje nejen znalost otázek, ale i schopnost rozhodnout, zda má daný výraz přednost před předmětem. Pokud se na výraz lze ptát pádovou otázkou i otázkou příslovečného určení, přednost má příslovečné určení.
Příslovce jsou v českém jazyce šestým slovním druhem. Latinsky se příslovce nazývají adverbia (v jednotném čísle adverbium) příslovce patří k nesklonným slovním druhům, což znamená, že se u nich nedá určit pád a zároveň se jejich tvar nemění v závislosti na čase, ani pádě. Příslovce vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (například: setkali se doma, velmi chytře). Při větném rozboru mívají nejčastěji funkci příslovečné určení:
například: velmi hezké = příslovečné určení míry
dolů = příslovečné určení místa
včera = příslovečné určení času
rychle = příslovečné určení způsobu.
Příslovce jsou většinou odvozená z přídavných jmen (veselý – vesele), vznikla také ustrnutím prostého pádu (kolem) nebo spojením předložky a jména (zrána, zpaměti). Tyto příslovečné spřežky se píší dohromady jako jedno slovo.
Druhy příslovcí:
Místa: doma, tudy, lesem
Času: včera, večer, dlouho
Způsobu: vesele, obratně, zničeně
Míry: velmi, trochu
Příčiny: úmyslně, proto
Stupňování příslovcí
Některé příslovce se stejně jako přídavná jména dají stupňovat:
2. stupeň:
přípony –eji (tišeji)
-ěji (zdravěji)
-e (dále)
Nepravidelně (lépe, dříve)
3. stupeň:
předpona nej + tvar 2. stupně (nejtišeji, nejzdravěji, nejdále, nejlépe, nejdříve)
Ve svém příspěvku PLNÁ MOC ZASTUPOVÁNÍ VE VĚCI PŘEVODU DODAVATELE EL. ENERGIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Novák.
Smlouvou na změnu dodavatele el.energie jsem pověřil nového dodavatele k zajištění bezkonfliktního převodu na nového dodavatele, ten však provedl chybu při určení termínu. Původní dodavatel mě chtěl penalizovat významnou částkou, jelikož smlouva byla na dobu určitou a termín převodu neodpovídal podmínkám smlouvy. Odebral jsem plnou moc novému dodavateli nejen za tuto chybu ale i za to, že se mnou nekomunikoval. Ten se odvolal na smlouvu, jejíž součástí bylo zplnomocnění a penalizoval mě ještě větší částkou než chtěl původní dodavatel. Domnívám se , že komunikace mezi zmocněncem a zmocnitelem je naprosto nezbytná a že když zmocněnec udělá hrubou chybu, mám jako zmocnitel mu zmocnění odebrat a to bez postihu.
Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Honza.
Jako zmocnitel máte právo kdykoliv odvolat svou plnou moc. Pokud je ale zplnomocnění zakomponováno do smlouvy a je svázáno s její platností, tak musíte respektovat pravidla smlouvy včetně sankcí za předčasné ukončení, jsou-li v ní uvedeny. U plné moci je nejlepší, když je vyhotovena jako samostatný dokument, pak je právo na její odvolání nezpochybnitelné. Ve vašem případě doporučuji obrátit se s celou věcí na Energetický regulační úřad - kontaktní údaje:
tel.: +420 564 578 666
fax: + 420 564 578 640
email: podatelna@eru.cz
web: https://www.eru.cz
TEST 1: Urči druh příslovečného určení: místa (PUM), času (PUČ), způsobu (PUZ), míry (PU míry), příčiny (PU příčiny), účelu (PU účelu), podmínky (PU podmínky), přípustky (PU přípustky).
TEST 2: Urči druh příslovečného určení: místa (PUM), času (PUČ), způsobu (PUZ), míry (PU míry), příčiny (PU příčiny), účelu (PU účelu), podmínky (PU podmínky), přípustky (PU přípustky).
Dalším častým problémem je záměna příslovečného určení s doplňkem. Zatímco doplněk se vztahuje zároveň k podmětu i k přísudku, příslovečné určení rozvíjí především děj.
Ve větě Děti přišly unavené je výraz unavené doplněk, nikoli příslovečné určení, protože popisuje stav dětí při ději.
Ve svém příspěvku URČENÍ SLOVNÍHO DRUHU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarynna.
Jaký slovní druh je slovo .....všechny?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Matyáš.
Záleží na kontextu. Například ve větě "Všechny bytosti jsou si rovny" všechny je tady zájmeno.
A ve větě "Kolik jeho knih tam bylo? Všechny.", tak tady je to číslovka.
Ve větě je vždy nutné nejprve určit přísudek (Co dělá podmět?) a pak podmět(Kdo? Co?) Podmět nemusí být ve větě vyjádřen přímo, pokud je znám z kontextu, jedná se tedy o podmět nevyjádřený. Například: Přijeli jsme do Prahy. (Kdo? Co? = MY).
Ve větě se pak určuje, co rozvíjí podmět, například přívlastky či doplněk. Přívlastky poznáme tak, že se na ně zeptáme: Jaký? Který? Čí? Přívlastek shodný stojí před podstatným jménem, často se jedná o přídavné jméno, zájmeno, číslovku. Přívlastek neshodný stojí za podstatným jménem a často je tvořen jiným podstatným jménem (lavička z betonu). Podstatné jméno je vždy rozvíjené přívlastkem!
Předmět se ve větě pozná tak, že se na něj dá zeptat pádovými otázkami kromě 1. pádu (ten náleží k podmětu). Pokud se dá na větný člen zeptat pádovými otázkami a zároveň i otázkou některého příslovečného určení, tak přednost má vždy příslovečné určení. Příklad: šel k lesu (ke komu čemu x kam = přednost má KAM).
Doplněk se ve větě pozná tak, že se vztahuje ke dvěma větným členům, například k podmětu a přísudku: Lékař se cítil unavený. (unavený lékař x cítil se unavený)
U příslovečných určení je potřeba si zapamatovat otázky, které se k těmto větným členům uvádějí. Podrobně je to popsáno v našem článku Příslovečné určení.
Pro dnešní charakteristiku jsem si ze třídy vybrala osobu, s níž se příliš nekamarádím, přestože podle mě patří k hodným a obětavým lidem. Aleně je patnáct let a pochází z vesnice ležící deset kilometrů od našeho města, a proto musí každý den do školy dojíždět. Alena žije v domě se svými rodiči, sourozenci a i prarodiči. Alena je velmi osobitá dívka.
Na první pohled Alena příliš nezaujme, dá se říct že, vypadá velmi průměrně. Není příliš vysoká, ale ani malá, není tlustá, ale ani hubená. Má dlouhé hnědé vlasy, které ale nosí většinou rozpuštěné, což působí dost neupraveně. Její obličej je obvykle schovaný pod vlasy, takže jeho rysy nejsou zcela zřetelné. Její oči mají nudnou šedou barvu a ani její nos a ústa nejsou nijak výrazná. Alena nevyniká nijak vzhledem, ale ani stylem oblékání. Obvykle nosí obyčejné džíny s jednoduchým tričkem a sportovní mikinou.
Přestože na to Alena nevypadá, je to velmi cílevědomá dívka, která jde tvrdě za vítězstvím. Pokud se rozhodne, že v něčem vyhraje, tak jí nic nezastaví a je lepší jít jí z cesty. Ráda lidem pomůže, ale jen v případě, že to nijak neohrozí její cíl. Pokud se tedy rozhodne, že bude nejlepší v matematice, tak nikomu nijak neporadí, aby nehrozilo, že ji dotyčný předběhne. Dobré výsledky ve škole a ve sportu, to je asi to jediné, co Alena případně závidí ostatním. Rozhodně jí ale nevadí, že jiné dívky chodí lépe oblékané, že jsou hezčí než ona. To pro Alenu není důležité. Ve třídě jsme si ji zvolili za předsedu, protože všichni vědí, že je Alena spravedlivá, nikomu nikdy nenadržuje. Není pro ni důležité, jestli danou osobu má ráda, nebo ne. Ve třídním kolektivu nemá Alena žádné problémy, všichni ji berou takovou, jaká je. Horší to je v situaci s cizími kluky, při komunikaci s nimi působí naše Alena jako plachá, nespolečenská a stydlivá dívka. Nikdy nevěří, že by se někomu mohla líbit, je v tom dost pesimistická.
Alena má velkou rodinu a s většinou z ní žije. Má další čtyři sourozence a všichni jsou mladší než ona. Její rodiče jsou velmi zaměstnaní, takže se o sourozence musela a stále musí starat ona. Vodí je do školy, chystá jim svačiny, hlídá je venku, v podstatě jim nahrazuje rodiče. Je velmi obětavá, nikdy si na to nepostěžuje, přestože všichni vědí, že kvůli tomu nemá tolik času na své zájmy. Spolu s nim
Větněčlenská platnost slov se týká role, kterou slovo hraje ve větě jako větný člen. Ne všechna slova mají větněčlenskou platnost, např. spojky a částice. Větné členy jsou pak základními stavebními kameny věty a vztahují se k sobě navzájem.
Větný člen: Jednotka, která plní určitou funkci ve větě (např. podmět, přísudek, předmět, přívlastek, příslovečné určení).
Slovní druh: Třída slov na základě jejich morfologických a syntaktických vlastností (např. podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, předložky, spojky, částice).
Syntax: Zkoumá vztahy mezi slovy ve větě a tvoření vět.
Větněčlenská platnost slov
Slova s větněčlenskou platností
Podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, ale i některé tvary infinitivů v závislosti na kontextu.
Slova bez větněčlenské platnosti
Spojky, částice, předložky (tyto slova se do větných vztahů zapojují nepřímo, ale samy o sobě nejsou větnými členy).
Infinitiv
Může mít větněčlenskou platnost jako součást predikátu (např. u modálních sloves) nebo jako rozvíjející větný člen (např. u plnovýznamových sloves).
Příklad ve větě
Podmět: Žák čte knihu. (žák je podstatné jméno, které je v pozici podmětu).
Přívlastek: Hezká kniha. (hezká je přídavné jméno, které je v pozici přívlastku u podstatného jména kniha).
Předmět: Čtu knihu. (knihu je podstatné jméno v pozici předmětu).
Příslovečné určení: Jdu domů. (domů je příslovce v pozici příslovečného určení).
Modální sloveso s infinitivem: Mohu číst. (moci a číst spolu tvoří predikát).
Plnovýznamové sloveso s infinitivem: Chci číst. (chci je plnovýznamové sloveso a číst je v pozici předmětu).
Pochopení větněčlenské platnosti slov je klíčové pro správné porozumění stavbě a významu českých vět. Umožňuje identifikovat vztahy mezi slovy a určit jejich roli ve větě.
