Téma: 

větný rozbor


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

VĚTNÉ ČLENY - PŘEHLED

Testy na větné členy: určete větný člen u zvýrazněného slova

1. Babička na mé svatbě plakala dojetím.

Správná odpověď:


2. Rodiče šli do lékárny pro léky.

Správná odpověď:


3. Bez vašeho souhlasu nemůžeme jet na výlet.

Správná odpověď:


4. Nesl tašku v ruce.

Správná odpověď:


5. Střecha z došků se mu rozpadala pod rukama.

Správná odpověď:


6. I přes svou nešikovnost uspěl na závodech.

Správná odpověď:


7. Ve sklepě bylo vody po kolena.

Správná odpověď:


8. Letadlo vzletělo velmi vysoko.

Správná odpověď:


9. Při testu se tvářil nešťastně.

Správná odpověď:


10. Kouzelná hůlka Harryho Pottera se zlomila.

Správná odpověď:


Detail odstavce: Podmět latinsky
Zdroj: Větné členy - přehled
Zveřejněno: 25.11.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Větný člen PRO LÉKY

Rodiče šli do lékárny PRO LÉKY.

Dle mého názoru se jedná o Předmět, protože rozvíjí Přísudek (šli pro koho, co?), nicméně ať kliknu na jakoukoli možnost, všechny jsou chybné. O jaký větný člen se tedy jedná? Děkuji.

Zdroj: diskuze Větný člen PRO LÉKY
Odesláno: 20.5.2018 uživatelem Jitka Ludvíková
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

PODMĚT

Podmět latinsky

Větný člen podmět se latinsky nazývá subjectum. Jeho latinský název: subjekt se také hodně využívá.

Detail odstavce: Podmět latinsky
Zdroj: Podmět
Zveřejněno: 19.1.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Větný člen PRO LÉKY

Rodiče šli do lékárny. Proč tam šli, za jakým účelem? Šli pro léky. Jde o PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČELU, na které se ptáme právě otázkami: Proč? Za jakým účelem?

Zdroj: diskuze Větný člen PRO LÉKY
Odesláno: 21.5.2018 uživatelem Milda
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

PŘESTOŽE

Slovní druh slova PŘESTOŽE

Slovo PŘESTOŽE se z hlediska slovních druhů řadí mezi spojky. PŘESTOŽE je spojka podřadicí, která má význam přípustkový. Spojka PŘESTOŽE uvozuje (připojuje) vedlejší větu příslovečnou přípustkovou.

(Poznámka 1: Spojky podřadicí připojují závislou větu nebo větný člen. )

(Poznámka 2: Přípustka vyjadřuje okolnost, jež nevedla k očekávanému následku.)

Detail odstavce: Slovní druh slova PŘESTOŽE
Zdroj: Přestože
Zveřejněno: 20.3.2018


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Jak určit slovní druh u přísudku?

Rozbor věty: Voda na koupání bude dnes teplá.
Voda - podstatné jméno a podmět
na - předložka
koupání - podstatné jméno
bude - sloveso a přísudek
dnes - příslovce
teplá - přídavné jméno

Zdroj: diskuze Jak určit slovní druh u přísudku?
Odesláno: 5.5.2016 uživatelem Ondra
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

PODMĚT

Rozdíl mezi podnět podmět

Rozdíl mezi podnětem a podmětem není jen v tom jednom zakletém písmenku. Každý výraz znamená něco jiného. Jak již víme, podmět je základní větný člen. Naopak podnět nemá s větnou skladbou nic společného, jedná se o synonymum k výrazům impuls, motiv, návrh popud, pobídka.

Detail odstavce: Rozdíl mezi podnět podmět
Zdroj: Podmět
Zveřejněno: 19.1.2016

PODMĚT

Druhy podmětu

Podmět může být ve větě vyjádřený, což znamená, že ve větě je přímo nazván původce nebo nositel děje, vlastnosti nebo stavu.

Podmět také může být nevyjádřený, což znamená, že ve  větě není přímo uvedený. V takovém případě rozlišuje tři typy nevyjádřeného podmětu: podmět nevyjádřený známý z předcházející věty, podmět nevyjádřený zřejmý z  určitého tvaru slovesa, podmět všeobecný. Podmět všeobecný se týká přesněji nepojmenovaných osob.

Příklady:

Podmět vyjádřený - Pes vrčel na souseda

Podmět nevyjádřený

  1. známý z předcházející věty - Babička sbírala houby. Našla jich mnoho.
  2. zřejmý z tvaru slovesa - Každý den běháme kolem hráze.
  3. všeobecný - V rádiu mluvili o autonehodě.

Podmět se také rozlišuje podle toho, zda je dále rozvíjen a  z kolika slov se skládá. Pokud ve větě není podmět rozvíjen, jedná se o podmět holý, pokud ho rozvíjí jiný větný člen, jedná se o podmět rozvitý. Posledním typem je podmět několikanásobný, ten se skládá z více slov (více podmětů)

Příklady:

Podmět holý - Babička pekla koláč.

Podmět rozvitý - Moje babička pekla koláč.

Podmět několikanásobný - Babička a maminka pekly koláč.

Detail odstavce: Druhy podmětu
Zdroj: Podmět
Zveřejněno: 19.1.2016

DYSGRAFIK

Nepřímé zdroje diagnostických informací

Součástí komplexní diagnostiky, která zahrnuje i další oblasti, je rozbor anamnestických zjištění, která jsou získána z rozhovoru. Jsou však závislá na osobním přístupu toho, kdo diagnózu stanovuje, na jeho dovednostech vést rozhovor a na schopnostech obsah rozhovoru analyzovat. Jedná se o rozhovor s rodiči, učitelem a dítětem, který často přináší neocenitelné poznatky.

Anamnestický rozhovor předchází vyšetření dítěte, provádí jej sociální pracovnice či psycholog. Zjišťují se údaje o výskytu SPU, leváctví, poruch řeči a podobně v příbuzenství, dále úroveň vzdělání členů rodiny a jejich uplatnění. Anamnéza mapuje dítě – průběh těhotenství, porod, chtěnost dítěte, jeho pohybový a sociální vývoj, prodělané nemoci, vývoj řeči, chování dítěte, vztahy k členům rodiny a okolí. V závěru se rozebírají podrobné údaje o problémech, které dítě do pedagogicko-psychologické poradny přivedly. Rodiče jsou vyzváni k vyjádření, co považují za příčinu obtíží dítěte, co již s dítětem podnikali, aby se jeho těžkosti odstranily. Většinou doporučuje rodičům odborné vyšetření pedagog, často však bývají iniciátory rodiče. S jejich písemným svolením je do pedagogicko-psychologické poradny předán záznamový arch – školní dotazník, který obsahuje údaje o 21 nápadnostech ve čtení, psaní, počítání, hodnotí sluchové, zrakové vnímání, řeč, prostorovou i pravolevou orientaci, nápadnosti v chování, postavení dítěte v kolektivu a rodinné prostředí. Součástí je rozbor školního prospěchu dítěte, kde je porovnání hodnocení předmětů a hodnocení ostatních. Informace o obtížích jsou seřazeny v návaznosti s reakcemi žáka.

Detail odstavce: Nepřímé zdroje diagnostických informací
Zdroj: Dysgrafik
Zveřejněno: 16.3.2017

VĚTNÉ ČLENY - PŘEHLED

Určování větných členů

Ve větě je vždy nutné nejprve určit přísudek (Co dělá podmět?) a pak podmět(Kdo? Co?) Podmět nemusí být ve větě vyjádřen přímo, pokud je znám z kontextu, jedná se tedy o podmět nevyjádřený. Například: Přijeli jsme do Prahy. (Kdo? Co? = MY).

Ve větě se pak určuje, co rozvíjí podmět, například přívlastky či doplněk. Přívlastky poznáme tak, že se na ně zeptáme: Jaký? Který? Čí? Přívlastek shodný stojí před podstatným jménem, často se jedná o přídavné jméno, zájmeno, číslovku. Přívlastek neshodný stojí za podstatným jménem a často je tvořen jiným podstatným jménem (lavička z betonu). Podstatné jméno je vždy rozvíjené přívlastkem!

Předmět se ve větě pozná tak, že se na něj dá zeptat pádovými otázkami kromě 1. pádu (ten náleží k podmětu). Pokud se dá na větný člen zeptat pádovými otázkami a zároveň i otázkou některého příslovečného určení, tak přednost má vždy příslovečné určení. Příklad: šel k lesu (ke komu čemu x kam = přednost má KAM).

Doplněk se ve větě pozná tak, že se vztahuje ke dvěma větným členům, například k podmětu a přísudku: Lékař se cítil unavený. (unavený lékař x cítil se unavený)

U příslovečných určení je potřeba si zapamatovat otázky, které se k těmto větným členům uvádějí.

Detail odstavce: Určování větných členů
Zdroj: Větné členy - přehled
Zveřejněno: 25.11.2015

SPOJKY

Na co si dát pozor

1. a to

  • Čárku píšeme, vyjadřuje-li tento spojovací výraz poměr vysvětlovací. Příklad: Učím se dva jazyky, a to španělštinu a angličtinu.
  • Čárku nepíšeme v případě, že je věta spojena s druhou větou souřadicí spojkou a, přičemž za ní následuje zájmeno to, které je vlastně podmětem této věty. Příklad: Zpívala tu písničku pořád dokola a to mě rozčilovalo.
  • Pomůcka: Zkuste místo spojovacího výrazu a to, použít jeho synonymum a sice, pokud věta bude dávat smysl, pak čárku napište, jde o poměr vysvětlovací.

2. a tak

  • Čárku píšeme, vyjadřuje-li tento spojovací výraz poměr důsledkový. Příklad: Výrobek měl vadu, a tak jsem ho šel vyměnit.
  • Čárku nepíšeme v případě, že je věta či větný člen spojen souřadicí spojkou a, za níž následuje příslovce tak. Příklad: Hora byla vysoká a tak strmá, že si na ni troufli jen ti nejlepší.

3. či, nebo

  • Čárku píšeme před těmito spojkami, vyjadřují-li poměr vylučovací, to znamená, že platí jen jedna možnost. Příklad: Chceš modrou, nebo červenou pastelku? Musíš zkoušky dobře zvládnout, nebo tě na tu školu nepřijmou.
  • Čárku před těmito spojkami nepíšeme, vyjadřují-li poměr slučovací, to znamená, že spojka nebo/či vyjadřuje možné alternativy. Příklad: Povrch stezky je vhodný pro jízdu na kole či na kolečkových bruslích. U babičky jsme jezdili na kole nebo chodili na houby.

Detail odstavce: Na co si dát pozor
Zdroj: Spojky
Zveřejněno: 25.8.2015

MARIO A KOUZELNÍK

Rozbor díla

Mario a kouzelník je novela z třicátých let devatenáctého století od německého spisovatele Thomase Manna. Dá se označit za novelu politickou, protože na několika stránkách přesně popisuje vliv fašismu na lidi. Pod zdánlivě jednoduchou dějovou linií se skrývá politicko-antifašistický podtext. Celá knížka byla předzvěstí nástupu fašistického režimu, což je naznačeno například všeobecným chováním obyvatel k cizincům a povýšeným sebevědomím Cipolly.

Žánr:

Politická novela

Styl:

Spisovatel si umí dokonale hrát se slovy a skládat opravdu neskutečné věty a souvětí.

Hlavní motivy:

Mussoliniho éra, pobřežní městečko, letní žár. A večer s kouzelníkem, který se ukáže být hypnotizérem a velmi nelidským manipulátorem, který místo pobavení lidi ovládá, zesměšňuje a ponižuje. Tragický konec je pak humánní satisfakcí, zvlášť když situace čím dál více připomíná alegorii.

Hlavní postavy:

  • Mário – kdysi nejrychlejší číšník v malém italském městečku toužící po krásné Silvestře.
  • Kouzelník – samolibý „umělec“, vizionář a hybatel osudů.
  • Silvestra – zdaleka není funkčním katalyzátorem.

Detail odstavce: Rozbor díla
Zdroj: Mario a kouzelník
Zveřejněno: 24.3.2017

ČÁRKY VE VĚTÁCH

ČÁRKY VE VĚTĚ JEDNODUCHÉ

Čárkou ve větě jednoduché se  odděluje:

1. Několikanásobný větný člen

Několikanásobný větný člen je takový větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.

Několikanásobné větné členy oddělujeme čárkou v případě, že:

  • nejsou spojeny spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami, pokud jsou jiném poměru než slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
  • jsou k sobě přiřazeny bez spojek (Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
  • jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
  • jsou spojeny dvojitými spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy, které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu, nebo v maloobchodech.
  • spojky nebo a či vyjadřují vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z  několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba. Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
  • spojka nebo vyjadřuje opravu výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.

Několikanásobné větné členy neoddělujeme čárkou v případě, že:

  • jsou několikanásobné větné členy v poměru slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na  zahradě máme jabloně a hrušky.
  • spojky nebo a či vyjadřují vztah mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
  • jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve  škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
  • se jedná o ustálená slovní spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama noha.
  • v případě, že se jedná o dvojité spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti. Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.

2. Přívlastek postupně rozvíjející

Přívlastek postupně rozvíjející je zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a  na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další adjektivní přívlastek.

Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.

3. Přívlastek volný

Přívlastek volný je rozvitý shodný přívlastek, který stojí za podstatným jménem, k němuž náleží, a který není pro smysl věty nezbytný. Pokud se ve větě vynechá, nenaruší to smysl věty.

Přívlastek volný se odděluje čárkou. Pokud stojí přívlastek volný uprostřed věty, odděluje se čárkou z  obou stran. Například: Hejno vlašťovek, letící nad městem, mířilo na jih.

4. Přívlastek těsný

Přívlastek těsný je svým postavením stejný jako přívlastek volný, rozdíl je v tom, že jeho vypuštěním by se smysl věty zcela změnil.

Přívlastek těsný se neodděluje čárkou. Například: Mé rozhodnutí přihlásit se na vojenskou akademii bylo nezvratné.

5. Přístavková spojení

Přístavková spojení jsou složky komplexního větného členu, které v zásadě označují stejnou skutečnost. Obvykle se dají poznat tak, že se mezi ně dají vložit výrazy jako: to jest, to znamená, totiž.

Stejně jako přívlastky i přístavky mohou být volné a těsné. Pokud je přístavek volný uprostřed věty, odděluje se z obou stran čárkou. Například: Aleš, kamarád z dětství, přijel na  návštěvu. Božena Němcová, autorka Babičky, žila ve Vídni. Přístavky těsné se čárkou neoddělují. Například: Tady na chalupě se mi moc líbí. Spisovatelka Božena Němcová žila ve Vídni.

U přístavku se tedy čárka píše,:

  • když se jedná o přístavek volný
  • když výrazy přístavku slouží k vysvětlení jevu. Například: Lingvistika, neboli věda zkoumající jazyk.
  • Když se jedná o zkratku vědeckého titulu za jménem. Například: RnDr Jan Novák, DrSc.

U přístavku se tedy čárka nepíše,:

  • když se jedná o přístavek těsný
  • když výrazy vyjadřují jinou možnost označení. Například: lingvistika neboli jakozykověda.

Do přístavku se také řadí výčet, vytčení, shrnutí a ztotožnění.

Výčet

U výčtu je první člen významově širší, než druhý člen, který ale bývá několikanásobný. Například: Dům se  skládal z pěti pokojů, dětský pokoj, ložnice, obývací pokoj, pokoj pro hosty, pokoj pro služebnou.

U výčtu se výrazy oddělují čárkou.

Vytčení

U vytčení se objevují výrazy jako hlavně, zejména, zvláště, především. I zde má první výraz širší význam než druhý. Například: Někdy v noci, obzvlášť k ránu, míval obrovské chutě.

Vytčení jevu, který není zahrnutý do  obsahu první složky komplexního větného členu, se vyjadřuje výrazy: výjimka, kromě, až na. Například: Soutěže v golfu se zúčastnily všechny státy, až na  Slovensko.

Vytčené jevy se oddělují čárkou.

Shrnutí

U shrnutí je druhý člen významově širší. Shrnutí se vyjadřuje výrazy: zkrátka, prostě, jednoduše. Například: Ve  šperkovnici ležely náušnice, řetízky, přívěsky a prsteny, zkrátka babiččiny veškeré šperky.

Shrnutí se odděluje čárkou.

Ztotožnění

Jedná se o spojení výrazů, které označují stejnou skutečnost a využívají k tomu výrazy: také, čili, či, aneb, alias, vulgo, respektive, jinak také, jinak řečeno, řečené. Například: gramatika čili mluvnice.

Tyto výrazy se neoddělují čárkou.

6. Samostatný větný člen a dodatečně připojený větný člen

Samostatný větný člen se odděluje čárkou. Jedná se o výraz, který stojí mimo větu. Jeho funkce je zdůrazňovací. Například: K moři, tam bych chtěl jet.

I dodatečný větný člen se odděluje čárkou, ve větě stojí na konci a jeho funkce je vysvětlovací a zdůrazňovací. Například: Na dovolené jsem potkal mnoho lidí, a zajímavých.

7. Oslovení

Oslovení se ve větě odděluje čárkou. Pokud je oslovení uprostřed věty, odděluje se z obou stran. Například: Dámy a pánové, vítám Vás na naší slavnosti. Nezlob, Honzo, své rodiče.

8. Citoslovce

Citoslovce se v textu oddělují čárkou. Například: Zaplaťbůh, že jsi přišel. Výjimkou je, když je citoslovce větným členem, pak se čárkou neodděluje. Například: Žába žbluňk do vody.

9. Vsuvka

Vsuvka je součást věty, se kterou v  podstatě obsahově nijak nesouvisí. Vsuvka se odděluje čárkami. Například: Výstava se koná, myslím, příští čtvrtek. Věnujte mi, prosím pozornost.

10. Doplněk

Doplněk je větným členem, který  závisí současně na podstatném jménu a zároveň i na slovesu.

Doplněk se odděluje čárkami. Například: Každou noc, sedíc u mé postele, mi maminka předčítala pohádky.

Detail odstavce: ČÁRKY VE VĚTĚ JEDNODUCHÉ
Zdroj: Čárky ve větách
Zveřejněno: 19.1.2016

ČÁSTICE - NEOHEBNÝ SLOVNÍ DRUH

Skupiny částic

Částice se dále dělí do několika skupin. Jejich funkce a užití jsou vázány na ostatní výrazové prostředky, na obsah výpovědi a na konkrétní jazykovým ale i mimo jazykový kontext. Částice se tedy rozdělují na modální, intenzifikační, vytýkající, modifikační, odpověďové, negační a přací.

Modální částice

Mezi modální částice patří výrazy jako asi, sad, nejspíš, jistě, zajisté, možná, pravděpodobně. Tyto výrazy udávají stupeň pravděpodobnosti obsahu výpovědi. Jejich význam se pohybuje ve škále od velmi pravděpodobného až po vyloučené. Na tyto části se nedá doptat doplňovacími otázkami, ale lze jimi odpovídat na zjišťovací otázky. Například: Budeš večer doma? Snad. Vzhledem k jejich významu je jasné, že se běžně vyskytují o oznamovacích větách, případně ve zjišťovacích otázkách.

Intenzifikační částice

Částice intenzifikační určují intenzitu vlastnosti: velmi, moc, málo. Například: Jak se ti líbil film? Moc. Někdy dochází k záměně s příslovci. Obvykle intenzifikační částice stojí před slovesem na rozdíl od příslovcí. Byl pěkně nazlobený x bylo pěkně. Šíleně ji miloval ( = velmi) x vypadal šíleně (= hrozně).

Vytýkací částice

Částice vytýkací vytýká jistou složku výpovědi: právě, přímo, zrovna, obzvlášť. Od intenzifikačních částic se liší tím, že se mohou vztahovat i na podstatná jména. Tyto částice implikují skutečnosti, jejichž pravdivost je předpokladem pro smysluplné užití této částice ve větě. Na oslavu přišel jen Martin (= což nám jasně říká, že ostatní nepřišli). Tyto částice můžou platnost výpovědi buď omezovat: jenom, jen, poze, nebo rozšiřoat: tak,rovněž. Vytýkací částice stojí před větným členem, který obsahuje vytčený výraz.

Modifikační částice

Mezi částice modifikační patří obvykle výrazy, které primárně řadíme k jiným slovním druhům, například: ale (spojka), tak (příslovce). Ukázka: mluv klidně (příslovce ) x klidně mluv (částice). Pokaždé má výraz jiný význam, a tak se jedná i o jiný slovní druh. Tyto části výpověď kontextualizují a modifikují s dalšími prostředky větný modus věty.

Odpověďové částice

Mezi částice odpověďové patří výrazy, kterými lze odpovídat na zjišťovací otázky: ano, ne. Protože odpovídají na obsah věty, tak se často označují jako větné ekvivalenty.

Negační částice

Do částic negačních patří výrazy ne a nikoli pro členskou negaci. Zaujalo ji nikoli jeho postavení, ale jeho humor.

Přací částice

Posledním a nejznámějším typem jsou částice přací (=preferenční). Tyto částice stojí zpravidla na začátku věty a slouží k vyjádření přání mluvčího. Patří sem výrazy: kéž, nechť. Kéž přijde.

Detail odstavce: Skupiny částic
Zdroj: Částice - neohebný slovní druh
Zveřejněno: 17.11.2015

BOHUMIL HRABAL

Slavnosti sněženek

Rozbor díla:

Slavnosti sněženek představují nádherný obraz úsměvného života obyvatel chatové osady Kersko nedaleko Prahy (kde žil i sám Hrabal a při psaní se inspiroval skutečnými postavami). Slavnosti sněženek jsou plné laskavého humoru a zvláštního pokojného smutku.

Místo a doba děje:

Chatová oblast Kersko, 70. léta

Hlavní postavy:

Celou knihou provází sám autor.

  • Paní Beníková – krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup
  • Pan Metek – šťastný, vyrovnaný, se zálibou kupovat výhodné věci
  • Pan Karel – milovník dobrého jídla, salámů
  • Pan Franc – uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním
  • Leli – skupuje zbytečnosti
  • Pan Lontek
  • Lothar a Pavel – kamarádi na vozíčku
  • Pan Janeček – střelec divokého prasete

Jazykové prostředky:

Hovorový jazyk prostých lidí, dlouhá souvětí.

Obsah:

Nedaleko Prahy se v chatové oblasti Kersko setkávají stálí obyvatelé s majiteli chat, kteří se sem sjíždějí na víkendy. Společně vytvářejí svéráznou komunitu, která svými velkými i malými kamínky skládá mozaiku epizod.

Poklidné žití v tomto lesním světě naruší divoké prase, které místní myslivci nahánějí až do sousedního revíru, kde se jim ho podaří skolit v místní škole přímo při vyučovaní ve třídě před tabulí, a tak začne spor mezi dvěma mysliveckými spolky o právo na trofej. I když se nakonec dohodnou a uspořádají společnou hostinu v místní restauraci Hájenka, rivalita je mocná a každou chvíli se dostávají do bizarních konfliktů. Kniha je proložená mikropříběhy všech postav, které mají v sobě nesmírné kouzlo a nostalgii. Pan Leli je posedlý seskupováním všelijakého haraburdí, protože mu je líto nekoupit věc, když je tak levná. Při svých obchodech dokonce vydraží družku, kterou dostane výměnou za obraz Krajinka v zimním hávu. Pan Franc žije v Kersku s despotickou manželkou a dcerou a snaží se unikat z dosahu jejich řevu tak často, jak se jen dá. V mozaice příběhů se pojí poetično s realistickým pohledem, nadsázka a humor, události veselé, vážné i smutné, prožívané celou řadou více či méně kuriózních postav a postaviček. Najdeme zde pana France, mlčky trpícího pod jhem svých výřečných a dobrosrdečných ženských, dobráckého smolaře Leliho, svérázného policistu Vyhnálka, podivína Limana, vozícího kozy na pastvu luxusním americkým vozem, nebo akademického malíře Junka, pyšného na své ilustrace pro slabikář, a plno dalších postav.

Tato kniha byla zfilmována režisérem Jiřím Menzelem v roce 1984 podle scénáře, který zpracoval společně se samotným Bohumilem Hrabalem. V hlavních rolích se objevili herci jako Rudolf Hrušínský st., Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Čepek, Petr Brukner, Jiří Schmitzer a další. Drobnou roli si ve filmu vystřihl i sám Bohumil Hrabal. S neopakovatelným vypravěčským stylem spisovatele a skvělou profesionální technikou režiséra se tak před očima diváka rozvíjí nostalgická, ale především hluboce lidská freska žánrových příběhů lidí a lidiček žijících v Polabí. Znovu ožívají pan Franc, Leli, rodina hostinského z Hájenky a nezapomenutelný příběh sporu dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem.

Ve filmu se snoubí poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými.

Detail odstavce: Slavnosti sněženek
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

SLOVA, KTERÁ MŮŽEME ZAŘADIT K VÍCE SLOVNÍM DRUHŮM

Slovní druhy

1. slovní druh = Podstatná jména (latinsky substantiva) = Patří sem slova, která označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností a dějů.

2. slovní druh = Přídavná jména (latinsky adjektiva) = Patří sem slova, která označují vlastnosti nebo vztahy podstatných jmen.

3. slovní druh = Zájmena (latinsky pronomina) = Patří sem slova, která zastupují podstatná jména nebo přídavná jména.

4. slovní druh = Číslovky (latinsky numeralia) = Patří sem slova, která vyjadřují počet, pořadí, násobnost, díl celku.

5. slovní druh = Slovesa (latinsky verba) = Patří sem slova, která vyjadřují činnost, stav nebo změnu stavu.

6. slovní druh = Příslovce (latinsky adverbia) = Patří sem slova, která vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (čas, místo, způsob, důvod, míra).

7. slovní druh = Předložky (latinsky prepozice) = Patří sem slova, která pomáhají vytvářet fráze a modifikovat vztahy mezi větnými členy.

8. slovní druh = Spojky (latinsky konjunkce) = Patří sem slova, která spojují větné členy a věty.

9. slovní druh = Částice (latinsky partikule) = Patří sem slova, která signalizují vztah mluvčího k výpovědi, zvýrazňují určitý větný člen a vyjadřují modalitu věty.

10. slovní druh = Citoslovce (latinsky interjekce) = Patří sem slova, která vyjadřují nálady, pocity, vůli mluvčího, označují hlasy a zvuky.

Bohužel ne vždy je zařazení slov k jednotlivým slovním druhům jednoduché a přehledné. K přiřazení některých slov ke slovnímu druhu je nutné dát slovo do určitého kontextu (do věty). Některá slova mohou patřit k více slovním druhům.

Následuje seznam několika slov, které se dají zařadit k více slovním druhům. Jedná se jen o výběr slov, protože takových slov může být nekonečné množství.

ADAMOVI

(všechna podstatná jména rodu mužského životného končící -ovi, například dědovi, strýcovi, sousedovi, Filipovi a tak dále)

Podstatné jméno: příklad využití: K narozeninám dal Adamovi moc hezký dárek.

Přídavné jméno: příklad využití: Adamovi koně se proháněli po louce.

ALE

Spojka: příklad využití: Usmíval se, ale nebyl šťastný.

Částice: příklad využití: Ale je sympatická.

Citoslovce: příklad využití: Ale, ale, copak to děláš?

Spojka: příklad využití: Ať jde o cizokrajné rostliny, nebo o exotická zvířata, cítili jsme silný úžas.

Částice: příklad využití: Ať už přestane pršet!

BACHA

Podstatné jméno: příklad využití: Večer vždy rád poslouchal skladby od Bacha.

Citoslovce: příklad využití: Dej si na mě bacha!

BĚHEM

Podstatné jméno: příklad využití: Zlepšoval si zdravotní stav během.

Předložka: příklad využití: Během vyučování se nesmí používat mobilní telefony.

BLÍZKO

Příslovce: příklad využití: Seděl vedle mě příliš blízko.

Předložka: příklad využití: Nastěhoval se blízko nemocnice.

DOBŘE

Příslovce: příklad využití: Po obědě se necítil moc dobře.

Částice: příklad využití: No dobře, vzdávám se.

DOMŮ

Podstatné jméno: příklad využití: Mnoho domů ve městě má rozbitý výtah.

Příslovce: příklad využití: Ze školy ji doprovodil domů.

DOSPĚLÝ

Podstatné jméno: příklad využití: Dospělý vždy zodpovídá za děti.

Přídavné jméno: příklad využití: Bratr už je dospělý.

JE

Zájmeno: příklad využití: Znal je z dětství.

Sloveso: příklad využití: Obraz je překrásný.

JEN

Podstatné jméno: příklad využití: Japonský jen v Čechách neplatí.

Příslovce: příklad využití: Časopis byl jen pro děti.

Částice: příklad využití: Jen kdybys nepovídal!

Zájmeno: příklad využití: Napsal jí milostný dopis.

Sloveso: příklad využití: K obědu rád jí těstoviny.

KDYBY

Spojka: příklad využití: Potěšilo by mě, kdyby mě navštívila.

Částice: příklad využití: Kdyby mi zavolal!

KOLEM

Podstatné jméno: příklad využití: Na výlet jeli s kolem.

Příslovce: příklad využití: Vezmi to kolem.

Předložka: příklad využití: Na procházku šli kolem rybníka.

KOS

Podstatné jméno: příklad využití: Na zahradě krásně zpíval kos.

Sloveso: příklad využití: Kos tu trávu pořádně!

LEŽ

Podstatné jméno: příklad využití: Lež má krátké nohy, daleko neujde.

Sloveso: příklad využití: Lež klidně a nehýbej se.

MÍSTO

Podstatné jméno: příklad využití: Uvolnilo se místo na ředitelství.

Příslovce: příklad využití: Místo k lékaři zůstal doma v posteli.

Předložka: příklad využití: Šel za školu místo tělocviku.

NAPROTI

Příslovce: příklad využití: Šel mi naproti.

Předložka: příklad využití: Naproti kostelu stála bývalá škola.

ODPOLEDNE

Podstatné jméno: příklad využití: Dnešní odpoledne se nám moc podařilo.

Příslovce: příklad využití: Škola skončila odpoledne.

OSEL

Podstatné jméno: příklad využití: Osel se ztratil u lesa.

Sloveso: příklad využití: Zemědělec osel svá pole.

OZÁŘENÍ:

Podstatné jméno: příklad využití: Ozáření rentgenem je pro miminka nebezpečné.

Přídavné jméno: příklad využití: Ozáření lidé jsou v obrovském nebezpečí.

POKLADNÍ

Podstatné jméno: příklad využití: Pokladní spočítala denní tržbu.

Přídavné jméno: příklad využití: Zloděj utekl s pokladní kasou.

POMOCÍ

Podstatné jméno: příklad využití: S jeho pomocí to dokázal.

Předložka: příklad využití: Pomocí internetu našel nové informace.

PRÁVĚ

Příslovce: příklad využití: Četl článek právě o tomto tématu.

Částice: příklad využití: No právě že s tebou nesouhlasím!

PROTO

Příslovce: příklad využití: Žák dostal od učitele co proto.

Spojka: příklad využití: Nesouhlasil s volbami, a proto odstoupil.

Částice: příklad využití: No proto!

RÁNO

Podstatné jméno: příklad využití: Ráno bylo mlhavé.

Příslovce: příklad využití: Na návštěvu k babičce pojedu zítra ráno.

SE

Zájmeno: příklad využití: U zkoušky se velmi přepočítal.

Předložka: příklad využití: Šel na procházku se psem.

UPROSTŘED

Příslovce: příklad využití: Stál uprostřed.

Předložka: příklad využití: Uprostřed náměstí stál vodotrysk.

VEČER

Podstatné jméno: příklad využití: Včerejší večer byl v slavnostní atmosféře.

Příslovce: příklad využití: K nám na návštěvu nechoď večer.

VEDRO

Podstatné jméno: příklad využití: Letní vedro mě velmi trápilo.

Příslovce: příklad využití: Je mi velké vedro.

VLIVEM

Podstatné jméno: příklad využití: Pod vlivem alkoholu se každý chová jinak.

Předložka: příklad využití: Vlivem nečekaných okolností neuspěl u zkoušky.

VŠAK

Spojka: příklad využití: Fandili jsme hokejistům, oni však nevyhráli.

Částice: příklad využití: Však si to ještě povíme!

ZDRAVÍ (patří sem i další slova tvořená podobným způsobem)

Podstatné jméno: příklad využití: Kouřením si ničil své zdraví.

Přídavné jméno: příklad využití: Zdraví lidé často sportují.

ZRANĚNÍ

Podstatné jméno: příklad využití: Jeho zranění vypadalo škaredě.

Přídavné jméno: příklad využití: Zranění lidé často panikaří.

ŽE

Částice: příklad využití: Že jsi mi to neřekla!

Spojka: příklad využití: Slyšel, že jsi nemocný.

Detail odstavce: Slovní druhy
Zdroj: Slova, která můžeme zařadit k více slovním druhům
Zveřejněno: 17.5.2016

BOHUMIL HRABAL

Postřižiny

Rozbor díla

Krátký román, vzpomínková próza, v níž se autor vrací do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Příběh vypráví o pivovaru za první republiky a rodině jeho správce, který byl ve skutečnosti jeho nevlastní otec. Očima vlastní maminky přibližuje autor atmosféru města v době převratných změn. Vzpomínky na dětství, rodiče, příbuzné a přátele, groteskní situace a šokující nápady jednotlivých postav, vyjádření radosti, ale i odpovědnosti v životě. Autor pomocí vyprávění přiblížil maloměšťácký život, jeho hodnoty a vývoj.

Místo a doba děje:

Středočeský kraj, město Nymburk, prvorepublikový městský pivovar.

Hlavní postavy:

  • Maryška – žena správce pivovaru, krásná, mladá a energická, nesvázaná, a co si usmyslí, to taky udělá
  • Francin – správce pivovaru, spořádaný člověk, který má rád řád a věci na svém místě, puntičkář milující svou ženu, o kterou by se rád staral
  • Pepin – švagr Maryšky, nespoutaný živel, pábitel, když vyprávěl vymyšlené historky, hrozně hulákal, rakouský voják, který víc pásl kozy, než bojoval; dal by se označit za dominantní postavu tohoto díla
  • Gruntorád – doktor, který léčí Maryšku
  • Bóďa – holič, který se stará o vlasy Maryšky a který jí je potom ustřihne

Znaky:

Epizody na sebe volně navazují.

Jazyk:

Hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí, košatější a obraznější, soustřeďující se na detaily, proud řeči je pozvolný a klidný.

Hlavní myšlenka:

Nápor moderního věku, loučení s poklidem maloměsta a s tradičními morálními hodnotami. Zkracování času a vzdáleností, stříhání vlasů, koňských ohonů a dámských sukní.

Obsah:

Celý příběh vypráví o Maryšce, manželce Francina, který je správcem pivovaru. Je velmi krásná, mladá, energická žena, která udělá vše, co si usmyslí. Nejčastěji se po městě projíždí na kole. Ve větru jí vlají její krásně dlouhé vlasy, a tak se za ní otáčejí nejen muži, ale i ženy. Francin a Maryška vlastní čtyři prasata. Maryška má zabíjačky velice ráda a zve na ně velkou spoustu lidí. Francin na rozdíl od ní zabíjačky nesnáší, ale Maryška si nikým nenechá zkazit náladu. Maryška si druhý den po zabíjačce jde k snídani usmažit řízek a zapíjí to pivem. Francin si o ní myslí, že opět jí jako neslušná a nespořádaná žena. Maryška chodí do kadeřnictví k Bóďovi. Vždy když jde z kadeřnictví, všichni kolemjdoucí jsou v úžasu nad její krásou, dokonce i její manžel. Ten jí vždycky přiveze z Prahy dárek. Jednoho dne přijede Francinův bratr Pepin, který je velice roztržitý. Co na srdci, to na jazyku. Francin z jeho návštěvy moc velkou radost nemá. Pepin sice říká, že přijel pouze na dva týdny, ale Francin moc dobře ví, že se jeho návštěva protáhne alespoň na dva měsíce. Maryša ve švagrovi najde zalíbení a tráví spolu hodně času. Pepin několikrát přeruší poradu Francina se správní radou. Jednou když se zase Francin vrací z Prahy, neveze Maryšce jen tak nějaký maličký dárek. Přiveze jí přístroj vyrobený ze samých skleněných trubic a různých zařízení, které jsou naplněny neonem. Přístroj slouží na léčbu migrény, na srdce, nervy a jiné. Pepin si vyhledává různá místa pro zabavení. Na stromě, na komíně. Právě když jsou na komíně, jedou pro ně hasiči, aby je sundali. Pepin začíná pracovat v pivovaru. Zanedlouho se díky němu do města dostane nový vynález – rádio. Maryše se na něm obzvlášť líbí, že zkrátí vzdálenost mezi Prahou a jejím městečkem. Myšlenka zkracování se jí zalíbí natolik, že si zkrátí sukni ke kolenům, uřízne nohy u stolu a židlí, a dokonce usekne psovi ocásek. Poté ji napadne další zkracovací nápad, a tak jde za Bóďou a nechá si ostříhat své vlasy. Tomu se to vůbec nelíbí, ale nemá na vybranou a vlasy jí ostříhá. Při cestě zpátky do pivovaru má Maryša ustřižené vlasy spletené do copů a přivázané ke kolu. Všichni na ni udiveně zírají a hlavně její manžel Francin. Dojde mu trpělivost a přede všemi jí naplácá pumpičkou na kolo na zadek.

Detail odstavce: Postřižiny
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

BOHUMIL HRABAL

Obsluhoval jsem anglického krále

Rozbor díla:

Kniha je napsána zvláštním osobitým jazykem, jako by chtěl vypravěč říct vše jedním dechem. Je vhodná jako oddychová četba, ale je v ní obsaženo i mnoho myšlenek a popsán charakter doby.

Místo a doba děje:

Příběh se odehrává v Čechách, začíná před 2. světovou válkou a končí po válce.

Hlavní postavy:

Jan Dítě – v mládí trpěl pocity méněcennosti, celý život toužil po bohatství a uznání, neustále se chtěl někomu vyrovnat, za nejvyšší životní hodnotu považoval peníze, chtěl se stát milionářem, byl vypočítavý a povrchní

Vrchní Skřivánek – vrchní v hotelu Paříž, starý muž, moudrý, měl dobrý postřeh, vždy věděl, jaké je host národnosti a co si objedná, ještě dřív, než se ho zeptal, obsluhoval anglického krále, Dítě ho považoval za svůj vzor, byl to jeho učitel

Líza – Němka, nacistka, oddaná Hitlerovi, manželka Jana Dítěte

Jazyk:

Dílo je psáno chronologicky, ich-formou, na začátku a na konci každé kapitoly se opakuje stejná věta (Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. / Stačí Vám to? Tím dneska končím.), autor používá hovorovou češtinu, přirovnání (sepnuly ruce jako k modlitbě), německá slova (mein lieber Herr Ditie), dlouhá souvětí, ve kterých je častá spojka „a“.

Hlavní myšlenka díla:

Obsah:

Jan Dítě v mládí pracoval jako pikolík v hotelu U Zlatého města Prahy a prodával na nádraží párky. V té době pochopil sílu peněz a začal šetřit. Vydělané peníze utrácel za slečny v domě U Rajských. V té době poznal obchodníka pana Waldena, který ho doporučil do hotelu Tichota. Pan Tichota byl na vozíčku a celý svůj hotel řídil pronikavým pískáním na píšťalku. V tomto hotelu se Jan seznámil se Zdeňkem, který se stal jeho přítelem. Jednoho dne se v hotelu ubytovali hosté z Jižní Ameriky, kteří vezli do Prahy na vysvěcení zlatou sošku Pražského Jezulátka. Aby ji nikdo neukradl, dali vyrobit ještě jednu falešnou a do Prahy vezli obě. Když hosté odjížděli zpět do vlasti, málem si omylem odvezli falešnou sochu. Jan Dítě byl obviněn, že sochy schválně vyměnil, a tak z hotelu Tichota odešel do hotelu Paříž. Byl to krásný hotel, kam chodilo mnoho bohatých a významných hostů. Jan konečně povýšil z pikolíka na číšníka a pracoval pod vedením vrchního Skřivánka. Pan Skřivánek vždy poznal, co si který host objedná i jaké je národnosti ještě dříve, než promluvil. Když se Jan zeptal, jak to všechno ví, odpovídal, že obsluhoval anglického krále. Za nedlouho se spolu sázeli, kdo uhodne, co si host objedná. Pan Skřivánek měl vždycky pravdu a stal se Janovým učitelem a vzorem. Jednoho dne přijel na návštěvu habešský císař a v hotelu Paříž byla uspořádána velkolepá hostina. Dítě obsluhoval samotného císaře a po skončení hostiny dostal řád habešského císaře.

V kině se Jan seznámil s německou slečnou Lízou a zamiloval se do ní. Kvůli ní ho vyhodili z hotelu Paříž. Jan se s Lízou oženil a ona mu našla nové zaměstnání v restauraci v Českém ráji a později v Děčíně, kde obsluhoval budoucí rodičky německé krve. Jako Němka oddaná Hitlerovi odjela pracovat na frontu jako zdravotní sestra a přivezla odtamtud Janovi sbírku známek, které v té době měly velkou cenu. Po válce si za ně mohli koupit vlastní hotel. Líza porodila chlapečka, který byl ale postižený. Zahynula při bombardování Chebu.

Po Lízině smrti Dítě prodal známky, nechal si postavit hotel V Lomu a stal se z něj milionář. Ostatní milionáři ho ale mezi sebe nepřijali a dívali se na něj jako na zbohatlíka, který vydělal na válce. Po skončení 2. světové války nastoupili k vládě komunisté a znárodnili všechny hotely včetně hotelu V Lomu. Milionáři byli zatčeni a odvedeni do vězení zřízeného speciálně pro ně. Měli se tam mnohdy lépe než doma. Po čase všechny propustili a museli jít na nucené práce. Dítě odešel pracovat do pohraničí, kde se seznámil s profesorem francouzštiny a dívkou Marcelou. Později se vydal pracovat jako cestář hlouběji do pohraničí, kde nikdo nebydlel. Dostal koně, psa, kozu a kočku a žil jen s nimi. Občas chodil do vesnice pro zásoby potravin a popovídat si s místními lidmi v hospodě. V osamění mohl přemýšlet o svém životě a byl konečně trochu šťastný.

Detail odstavce: Obsluhoval jsem anglického krále
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

BOHUMIL HRABAL

Ostře sledované vlaky

Rozbor díla:

Děj se odehrává v malé železniční stanici v roce 1945, tedy v době vypjaté atmosféry druhé světové války, kdy stanicí denně projíždí několik takzvaně ostře sledovaných vojenských německých transportů. Hlavní postavou je mladý Miloš Hrma. Ten se po své tříměsíční neschopnosti vrací do práce. Léčil se z úrazu, který si způsobil, když se pokusil o sebevraždu kvůli své přítelkyni.

Místo a doba děje:

V protektorátu Čechy a Morava, druhá světová válka

Hlavní postavy:

  • Miloš Hrma – výpravčí, mladý, nezkušený, citlivý, lítostivý
  • Hubička – výpravčí, takzvaný donchuán
  • Zdenička Svatá – telegrafistka
  • Viktoria Freie – krásná Rakušanka
  • Máša – dívka Miloše

Znaky:

Ich-forma, retrospektiva

Jazyk:

V drtivé většině je použit jazyk spisovný, ale autor občas používá nespisovné výrazy jako prdeláč, ceckounek, fofrovat a podobně.

Hlavní myšlenka díla:

Kritika fašismu a druhé světové války, která přinesla mnoho škod na lidských životech.

Obsah:

Miloš Hrma nastoupí po několika měsících zpět do práce na malou železniční stanici, kde má zatím funkci záškoláka. Během těch měsíců, co byl pryč, se léčil ze svého pokusu o sebevraždu. Když ale nastoupí zpátky do svého zaměstnání, řeší se zde právě menší incident. Výpravčí Hubička se při noční službě miloval s telegrafistkou Zdeničkou a otiskl jí štábní razítka na pozadí, čehož si pak všimla dívčina matka. Tuto událost přijíždí řešit dopravní šéf Slušný, který měl mimochodem povýšit přednostu na dopravního inspektora, ale když ho uviděl, přednosta byl neupravený a celý ušpiněný od svých milovaných holubů. S vyšetřováním mu pomáhá rada Zedníček. Omezování osobní svobody to nakonec být nemohlo, protože Zdenička se přiznala, že to taky chtěla, a tak se rozhodnou, že s Hubičkou zavedou alespoň disciplinární řízení za hanobení němčiny, státního jazyka, protože na razítku byly německé nápisy. Hrma ale vidí v Hubičkovi svůj vzor, který o všem ví a který je statečný.

Stanicí jezdily často „ostře sledované“ vlaky, na frontu i z fronty, vozily těžké zbraně, vojáky či utrápená zvířata, kterých bylo Hrmovi strašně líto. Hrma sice Němce jako většina Čechů nenáviděl, ale když viděl pohledy zraněných a utrápených vojáků, uvědomil si, že to jsou také lidé. Když mu ovšem Hubička řekl, že tudy pojede druhý den okolo půlnoci jeden z ostře sledovaných vlaků naložen velkým množstvím zbraní, neváhal Hrma přislíbit Hubičkovi pomoc.

Druhý den za ním na stanici přišla Máša, kvůli které si tehdy podřezal žíly. Byl totiž nešťastný z toho, že selhal při jejich prvním milování. Nyní mu Máša přišla povědět, že se o to budou moci pokusit pozítří znovu. Hrma souhlasil, i když se toho obával. Chtěl si dokázat své mužství, a tak šel za paní přednostovou, aby ho trochu zasvětila do sexuálního života. Ta ho ale pro svůj vysoký věk odmítla. Další příležitost se mu naskytla, když si chtěla jedna dáma koupit jízdenku do Kerska. Na vlak by ale musela čekat až do rána. Když se jí Miloš svěřil se svým problémem, zažije s ní své první milování a žena se poté rozhodne jít do Kerska pěšky.

Z tohoto zážitku byl tak strašně moc šťastný, že si byl jist úspěchem při plánované noční protiněmecké akci. Jen byl trochu překvapen, že jindy tak pohodový a silný Hubička je nyní rozrušený, neposedí a vypadá dost bledě. Ale chystaný plán stejně uskuteční. Hubička zařídí zpomalení vlaku chvilkovou červenou na semaforu. Semafor je také místo, kam vylezl Miloš, aby odtud hodil nálož na vlak plný zbraní. To se Hrmovi sice povede, ale z okolní budky ho uvidí německý voják a oba vypálí ze zbraně ve stejnou chvíli. Německý voják je zasažen do břicha, Miloš do ramene. Tato rána způsobí, že Miloš spadne ze semaforu, a to kousek od vojáka. Bylo mu jasné, že oba zemřou. Nechtěl se dívat na utrpení svého protivníka, který stále volal „Mutti“, a tak do něj Miloš ještě dvakrát střelil. Přemýšlel, že kdyby toho vojáka potkal při jiné příležitosti, byli by možná i přáteli. Hrma zemřel ruku v ruce s Němcem.

Detail odstavce: Ostře sledované vlaky
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

WILLIAM SHAKESPEARE

ROZBOR DÍLA ROMEO A JULIE

Shakespearovou nejznámější divadelní hrou je tragédie Romeo a Julie, kterou Shakespeare publikoval v roce 1595. Hlavními motivy této tragédie jsou nesmiřitelné nepřátelství a osudová láska. Hra je psána v promluvách, některé jsou místy velmi dlouhé. Konverzace mezi některými aktéry je plná slovního humoru, vtipů a dvojsmyslů. Hlavními postavami jsou velmi mladí lidé Romeo a Julie, jejich rodiče Montekové a Kapuleti, Juliin bratranec Tybalt, otec Vavřinec, Juliina chůva, místní vévoda veronský a jeho příbuzný Paris a Romeovi přátelé. Příběh je napsán v pěti jednáních, která se skládají z několika výstupů, a odehrává se převážně v italské Veroně.

Tragédie začíná prologem, který vypráví chorus, ten shrne hlavní děj příběhu. První jednání začíná setkáním sluhů Monteků a Kapuletů, kteří se vzájemně snaží vyprovokovat k souboji. Do hádky přichází také Kapulet a Montek a i oni se ženou do sporu. Rozčilený veronský vévoda rozhodne, že bude trestat smrtí porušení jeho zákazu soubojů mezi rodinami Montekových a Kapuletových. Benvolio Montekovi popravdě vypoví, jak se vše odehrálo. Když většina aktérů odejde, přijde Romeo a společně s Benvoliem řeší jeho trápení s láskou. Romeo je totiž zamilován do starší dívky Rosaliny, která se má stát jeptiškou. Romeo se tím trápením užírá. Mezitím Paris žádá Kapuleta o ruku jeho dcery Julie, Kapulet ale z žádosti není nadšený, protože mu Julie přijde ještě na svatbu mladá. Kapulet pak pošle sluhu se seznamem hostů na jeho ples. Sluha ale neumí číst, a tak požádá Romea a Benvolia, které potká, aby mu seznam přečetli. Ti tak učiní a rozhodnou se, že na ten maškarní ples také zajdou. U Kapuletů mezitím vede matka s Julií rozhovor o Parisovi a chůva jim při tom hlasitě asistuje. Zřetelně se projevuje její upovídaná povaha. Na vše má vlastní názor a dává ho jasně znát. Julie odsouhlasí matce, že se bude snažit mít se k Parisovi.

Večer ke Kapuletovým přichází Romeo s Benvoliem a Merkuciem. Oba Romeovi přátelé se velmi těší na ples, jak se budou bavit. Romeo tam jde ale jen proto, aby viděl Rosalinu. Kapulet mezitím vítá nově příchozí, když v tom Romeo spatří Julii a žádá sluhu, aby mu sdělil, kdo je ta krásná dívka, ten ale Julii nepozná. Romeo se do ní hned zamiluje. Jeho tichý monolog ale vyslechne vznětlivý Tybalt, který ho po hlase pozná a chce si to s ním vyřešit soubojem. Juliin otec mu to ale rozmluví, souboj si nepřeje, navíc mu přítomnost Romea na plese nevadí. Vidí totiž, že se Romeo chová vzorně a nikomu nepřekáží. Tybalt je i přesto uražený a raději z plesu odchází. Romeo se mezitím dává do tance s Julií, která se neznámý mladík také velmi líbí. Dokonce dojde i na několik polibků. Až v závěru večera se Romeo dovídá, že jeho vyvolenou je dcera nepřítele. Stejně tak této pravdě musí čelit i sama Julie. Nešťastný Romeo odchází, ale v průběhu večera se ke Kapuletovým znovu vrací. Vkrade se totiž do jejich zahrad, kde pozoruje Julii, která stojí na balkoně a vede monolog o své lásce k Romeovi. Nadšený Romeo vystupuje ze stínu a také se Julii vyznává ze své lásky. Tu trochu mrzí, že jí slyšel, protože se nehodí, aby dívka dávala najevo lásku jako první. Romeo je ale rád, že je to oboustranný cit. Oba milenci se dohodnou, že se následující den vezmou, Romeo vše hodlá zařídit, Julie k němu druhý den pošle chůvu, aby věděla, kdy a kde ke sňatku dojde. Jedná se o nejznámější balkónovou scénu. Romeo se pak vydá za bratrem Vavřincem, který je nejdříve velmi překvapený, jak rychle Romea přešla láska k Rosalině. Nakonec ale vidí na lásce mladých milenců samá pozitiva, domnívá se, že by to oba znepřátelené rody mohlo usmířit.

Ráno se na ulici setkává Benvolio s Merkuciem a diskutují o tom, že Tybalt poslal k Romeovi dopis s vyzváním k souboji za včerejší urážku. V tom přichází Romeo. Oba přátelé jsou velmi překvapení, jak je veselý, když ho včera viděli naposled, utápěl se v depresích. Na scénu přichází také Juliina chůva se sluhou Petrem. Merkucio se s chůvou pustí do slovní přestřelky. Chůva se po dlouhém rozhovoru doví vše, co potřebuje, a vydává se zpět za Julií. Julie mezitím napjatě čeká na její návrat. Když chůva přijde, tak se z ní snaží vymámit informace. Chůva ji nakonec prozradí, kdy a kde svatba proběhne. Julie je nadšená a vydá se na obřad. Krátce po jejich svatbě se Merkucio a Benvolio procházejí po ulicích, kde také potkají Tybalta, který je v bojovné náladě, a tak je provokuje. Schyluje se ke konfliktu, když v tom přichází pozitivně naladěný Romeo. Tybalt se ho snaží vyprovokovat, ale Romeo se nedá. Snaží se mu vysvětlit, že ho má svým způsobem rád, ale Tybalt to odmítá chápat. Neustále Romea uráží, až to Merkucio nevydrží a dojde k souboji. Romeo se snaží boj zastavit, ale Tybalt využije Merkuciovy nepozornosti a bodne ho. Merkucio umírá. Romeo zdrcený smrtí přítele se vydává za Tybaltem a zabije ho. Poté musí prchnout, protože ví, že by ho veronský vévoda nechal popravit. O smrti Merkucia a Tybalta se dovídají Montekové, Kapuleti i vévoda. Benvolio vypoví, jak se vše událo a vévoda odsoudí Romea k vyhnanství z Verony. To ale Kapuletům nestačí, chtějí se Romeovi pomstít. Chůva se vydává za Julií informovat jí o smrti jejího oblíbeného bratrance, ale podá to velmi chaoticky, a proto se Julie domnívá, že zemřel Romeo a má pocit, že jí žalem pukne srdce. Chůva ji ale vyvede z jejího omylu. Julie se uklidní, přestože ji mrzí, že zemřel Tybalt. Pak ale zjistí, že je Romeo za trest vyhnán z Verony a přijde ji, že je to téměř rozsudek smrti. Chůva, která Julii velmi miluje, se vydá za Romeem, který se ukrývá u bratra Vavřince. Romeo si přeje prožít s Julií jejich svatební noc. To se také stane, když za ní přijde v noci. K ránu ji ale musí opustit, odjíždí do Mantovy. Ten samý večer přijde ke Kapuletovým Paris, aby jim vyjádřil upřímnou soustrast. S Kapuletem se dohodnou, že si Paris přeci jen vezme Julii, a to velmi brzo. Paní Kapuletová se vydá za Julií, aby jí to sdělila, ta z toho panikaří, protože je již vdaná, ale rodiče to neví. Chůva se jí snaží přesvědčit, aby to nikomu neříkala a vzala si Parise, který je podle chůvy lepším mužem. Julie to odmítá, ale před chůvou se přetvařuje a předstírá, že si ho chce vzít. Vydává se za bratrem Vavřincem a žádá ho o radu. Ten přijde na řešení, dá jí extrakt z bylin, který vytváří u člověka stav podobný smrti. Julie tak má předstírat vlastní smrt. Julie se tedy vrací domů, kde předstírá souhlas se svatbou. Její otec i matka jsou velmi šťastní. Bratr Vavřinec mezitím pošle jiného bratra za Romeem s dopisem, kde vše Romeovi vysvětlil a žádal ho, aby Julii osvobodil z hrobky a odvezl ji z Verony. Romeo ale dopis nedostane. Večer před svatbou Julie vypije daný extrakt a upadne do falešné smrti. Tak jí najde chůva, která její smrtí velmi trpí, stejně jako všichni Kapuletovi a mladý Paris. Julie je pohřbená v rodinné hrobce. O její smrti se v Mantově dovídá i Romeo, který se rozhodne také zemřít, a proto si u lékaře koupí prudký jed a odjede zpět do Verony, kde se vydá k hrobce Kapuletů. Tam se ale setkává s Parisem, který donesl Julii květiny. Paris se domnívá, že chce Romeo zneuctít hrob Kapuletových a dojde k zápasu. Paris při něm umírá. Jeho posledním přáním je, aby spočinul vedle Julie, to mu také Romeo splní. Sám vedle jejího těla vypije jed a zemře. V tom okamžiku se probírá i Julie a vidí zemřelého Parise a Romea. Bratr Vavřinec, který jí přišel vysvobodit z hrobky, se jí snaží přesvědčit, aby s ním odešla a uchýlila se do kláštera, Julie to odmítá, a když oba uslyší velký hluk zvenčí, bratr Vavřinec odejde. Julie zůstává v hrobce sama a rozhodne se zemřít vedle milovaného Romea. Pokusí se také otrávit jedem z jeho úst, jed ale nepůsobí, a tak se probodne Romeovou dýkou. Mezitím je venku chycen bratr Vavřinec. Ten společně s Romeovým sluhou vše vysvětlí jak Kapuletovým, tak i panu Montekovi, který zároveň trpí i nad smrtí ženy. Kapuletovým a Montekovi dojde, že jejich nepřátelství způsobilo smrt jejich milovaných dětí a usmíří se. Dohodnou se nakonec, že Montek postaví zlatou sochu pro Julii a Kapulet zase na oplátku nechá postavit zlatou sochu pro Romea. Tak až smrtí jejich nejbližších se usmířily dva nesmiřitelně znepřátelené rody.

Detail odstavce: ROZBOR DÍLA ROMEO A JULIE
Zdroj: William Shakespeare
Zveřejněno: 1.12.2016

BOHUMIL HRABAL

Pábitelé

Rozbor díla:

Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.

Místo a doba děje:

Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky

Znaky:

Autor je pasivní pozorovatel nebo účastník děje.

Jazyk:

Obecná čeština, slang, vulgarismy, zjemnělé lyrické prvky, osobitost, barevnost.

Hlavní myšlenka:

Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.

Obsah:

První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.

Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pana notáře přátelé, manželé Schleischerovi, a vypráví mu o dle jejich soudu nudném vesnickém životě; přitom ale srší tak neuvěřitelnými historkami, až se z toho mladá sekretářka musí červenat. V závěru se notář opravdu setká se smrtí, ještě aby ne, vždyť se na to chystá už od samého začátku. Ne však se svou vlastní – na procházce nalezne trafikanta ve smrtelné křeči a poněkud komickým a bizarním způsobem mu pomáhá ven z maličké trafiky a přivolává mu pomoc.

Kratičká povídka Pohřeb vypráví o dvou přátelích, z nichž jeden je vášnivý sázkař a věří na znamení, na osudová čísla přicházející mu do cesty. Za štěstí považuje dokonce i havárii dvou vozů, při níž si ale umaže smuteční šat a na pohřeb svého strýce dorazí žlutý jako kanárek. V závěru se navíc dopustí faux pas, když na pohřbu nadšeně jásá, že si vsadí na jachting.

Bambini di Praga 1947 je nejdelší povídkou celého souboru. Pojednává o skupině pojišťovacích podvodníků. Zde snad nejvýrazněji vystupuje Hrabalovská poetičnost, uplatňující se zejména v popisu noci – významným motivem je tu měsíc a jeho světlo, omítající stěny domů, zrcadlící se na hladině řeky a podobně. Také zrcadlení jako takové se objevuje na mnoha místech sbírky, implikovaný autor je stále zaujat zejména odrazem člověka a jeho postavy ve vodní hladině, kde je vzhůru nohama, jako obrázek na kartách.

Pábitelé vyprávějí příběh muže přijíždějícího do vesnice, celé bílé kvůli jemnému cementovému prášku. Setkává se zde se svým kamarádem, amatérským malířem, vynikajícím hlavně uměním zacházet s výraznými, až neuvěřitelnými barvami, které „by mu impresionisté mohli závidět“. To působí poněkud paradoxně vzhledem k tomu, že místní krajina je celá bílá, šedá, pokrytá umrtvujícím povlakem cementového prášku. Umělec ale vidí ve světě mnohem více, než kolik je běžným smrtelníkům na první pohled ukázáno. Zvláštně působí také jeho otec, otrlý chlapík s neuvěřitelným darem přežít cokoliv. A to doslova. Ať už jde o padání ze střechy hlavou rovnou na beton, nebo zabodnutí srpu přímo do lebky.

V Automatu svět jsme svědkem toho, jak snadno člověk dokáže zapomenout na své trápení, když se o něj má s kým podělit a kvůli komu ho na moment odložit. Mladý muž byl zasnouben s dívkou zvyklou žít v lepších poměrech. Byli ale velice chudí, dívka si navíc nerozuměla s budoucí tchyní a rozhodla se, že tím nejlepším, co teď mohou mladí snoubenci udělat, je spolu se zabít. Mladík ale odmítá, a tak se dívka jednoho dne po několika předchozích pokusech o sebevraždu sebere a zmizí. Mladík jde zapít žal do automatu, kde zrovna leží schovaná za zástěnkou mrtvola neznámé slečny – ta se v automatu oběsila. V patře, kde je restaurace, se koná velká veselá svatba; svatebčané vyběhnou ven do deště, tam ale dojde k potyčce mezi ženichem a příslušníkem SNB a ženicha zavřou. Stejní policisté přijdou do automatu vyšetřovat smrt dívky. Mladík nakonec odchází s nevěstou ven do deště; v závěru je naznačeno, že ti dva spolu pokračovali v jakémsi románku.

Chcete vidět zlatou Prahu? je příběh majitele pohřebního ústavu pana Bamby, hromotluckého básníka pana Kytky a toho, jak člověk pro dobrou věc a v dobrém úmyslu dokáže z nevědomosti a nešikovnosti ublížit lidem okolo sebe.

Iontoforéza se odehrává v nemocnici, kam pan Felix dochází na léčebnou kúru pomocí metody iontoforézy.

Dáma s kaméliemi vypráví o mladé dívce, ve které tryská život a bezstarostné štěstí, touha něco zažít a vidět svět, onen věk neznající povinnost a jedovatost stáří – tu zastupují dvě staré pavlačové drbny. Její matka je udřená domovnice, přece se ale radující z krásy a veselého života své dcery. Dívčin otec je však už zlomený, životem utrápený a smířený s tím, že už nestojí za to ho ani navštěvovat. Sedí v temném pokoji a oknem se dívá naproti přes ulici, kde oknem pozoruje své kamarády hrající biliard. Teskní po své mladické vitálnosti a síle.

V Diamantovém očku jede mladá šestnáctiletá dívka vlakem do Prahy, kde si má nechat operovat oči a konečně si poprvé ve svém životě prohlédnout svět – od narození je totiž slepá. V kupé rozpráví s ostatními cestujícími, třemi muži, a vypráví si, kdo měl (či stále má) jakého tatínka. Dívka nad nimi nad všemi jásá, jak jsou vzácní a slavní. Ačkoliv by z přítomných měla mít největší důvod k hořkosti a smutku, je z nich nejveselejší a nejrozvernější.

Mladý pomocník instalatéra se setká s cikánkou v poslední povídce nazvané Romance. Nejprve se s ní chce jen vyspat, během noci ho ale cikánka částečně umluví, částečně mu otevře oči a oni se domluví na společném zbytku života, na sňatku a dětech a tak dále. Mladíka přitom vůbec nezajímá, co na to matka, cítí, že teprve s cikánkou začne opravdu žít.

Detail odstavce: Pábitelé
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

WILLIAM SHAKESPEARE

ROZBOR SHAKESPEAROVA DÍLA HAMLET

Mezi Shakespearovy nejznámější divadelní hry patří zcela nepochybně příběh o dánském princi Hamletovi. Tato tragédie byla vydána někdy v letech 1599 – 1602. Hlavním motivem této hry je pomsta. Příběh je psán v promluvách, které jsou místy velmi dlouhé. Jedná se hlavně o Hamletovy filozofické monology, v nichž převážně řeší otázky života. Jeho promluvy jsou často plné vtipu, ironie a někdy i dvojsmyslů. V knize se také objevuje velká řada rčení, přísloví i bohatých přirovnání. Hlavními postavami jsou tedy Hamlet, jeho strýc Claudius, Hamletova matka Gertruda, nejvyšší komoří Polonius a jeho děti Ofelie a Laertas. Svůj význam v příběhu mají i Hamletovi přátelé Horacio a Rosencrantz a Guildenstern.

Tragédie Hamlet, princ dánský se skládá z pěti jednání. Hamletův příběh začíná před branami královského hradu Elsinor, kde se střídá stráž důstojníků. S jedním z nich také přichází Hamletův přítel Horacio. Chce se sám přesvědčit, že se u hradu objevuje duch podobný zemřelému králi. Moc tomu ale nevěří, svůj názor změní, až když ducha spatří. Přestože má strach, rozhodne se ducha oslovit, ten mu ale neodpoví a se zakokrháním kohouta zmizí. Horacio se rozhodne, že o tom poví Hamletovi. Příběh pak pokračuje na hradě, kde se král Klaudius dovídá o pokusu norského prince Fortinbase napadnout dánské království, rozhodne se o tom informovat Fortinbasova strýce, který je králem. Norska. Král se také dovídá, že se hodlá do Francie vrátit syn komořího Laertes. Hamlet se na vládu svého strýce dívá velmi skepticky a ironicky. Nejvíce nesouhlasí s tím, že si ho jeho matka vzala dva měsíce po smrti jeho otce. Považuje to za zradu a je si jistý, že se Klaudius nemůže v ničem jeho otci vyrovnat. I přesto matku poslechne, když ho prosí, aby s nimi zůstal v Dánsku a nestudoval dál již. Právě ve chvíli, kdy se trápí matčinou zradou na otci, tak přichází Horacio a vypráví mu o přízraku, který je podobný bývalému králi oblečenému ve zbroji. Hamlet chce přízrak spatřit a vydá se s Horaciem k branám hradu. Cestou ho zpovídá, jak duch vypadá. Hamlet se obává, že přítomnost otcova ducha ve zbroji věští něco špatného.

Mezitím v domě komořího Polonia se Laertes loučí se svou sestrou Ofélií a varuje ji před Hamletem, bojí se, aby se do něj Ofélie nezamilovala a nevzdala se mu. Varuje ji, že to s ní Hamlet jistě nemyslí vážně. Mezitím přichází Polonius a také se loučí s Laertem, dává mu mnoho rad, jak se má ve Francii chovat. Radí mu například, aby si nechával pro sebe, co si myslí, také že má jednat s rozmyslem a vážit si pravých přátel. Zároveň ho ale varuje před unáhlenými přátelstvími a zbytečnými rvačkami. Zároveň pokud je ale nutné bojovat, tak se má chovat tak, aby se ho nepřátelé báli. Radí mu, aby naslouchal, co mu lidé říkají, ale příliš to nekomentoval, také aby lidi sám neodsuzoval. Měl by se také dobře oblékat, zároveň by to ale nemělo být příliš výstřední. Neměl by si také peníze půjčovat, ale ani by neměl půjčovat někomu jinému. Po těchto cenných radách Laertas odchází a odplouvá do Francie.

Polonius po jeho odchodu vyzvídal u Ofélie, co jí Laertas říkal. Sám ale s Laertem souhlasí, také se bojí, že by jí mohl Hamlet zneužít. Poradí jí, aby s Hamletem raději nezůstávala o samotě a příliš se s ním nevybavovala.

Hamlet zatím večer čeká s Horaciem a důstojníkem Marcellem na hradbách. Duch se opět zjeví, a když přijde blíž, je znát, že chce mluvit s Hamletem o samotě. Přátelé ho od toho ale odrazují, bojí se, aby se mu něco nestalo. Hamlet i přes jejich varování jde za duchem, který na něj opravdu promluví. Je to duch jeho otce, který ještě musí nějakou dobu pobýt na zemi. Duch prozradí Hamletovi, jak zemřel. Hamlet se dovídá, že jeho otce zabil Klaudius. Když otec spal, tak se k němu připlížil a nalil mu jed do ucha, což ho zabilo. Hamletova otce velmi trápilo, že ho žena, kterou tak miloval, tak rychle zradila. Duch zmizí a Hamlet je pevně rozhodnutý svého otce pomstít. Přichází za ním Horacio a Marcellus a Hamlet je donutí přísahat na meč, že nic z noci neprozradí nikomu.

Další část příběhu se odehrává s určitým časovým odstupem. Polonius mluví se svým sluhou Reynaldem, kterého posílá do Francie, aby zjistil, jak si tam Laertus vede, má k tomu využít určité lsti. Má se seznámit s lidmi, kteří Laerta znají a předstírat, že ví o Laertovi něco špatného, pokud se k němu přidají s negativními zkušenostmi, tak by pak Polonius Laerta z Francie odvolal. Když sluha odejde, tak přichází Ofélie, která otci vypráví, jak se u ní zjevil Hamlet a vypadal velmi rozrušeně. Polonius se obává, že Hamlet zešílel láskou k Ofélii a litoval toho, že mu v lásce příliš nedůvěřoval. Litoval, že donutil Ofélii, aby Hamletovi vracela dárky a dopisy. Mezitím na hradě vítá král Hamletovy bývalé spolužáky Rosenkrantze a Guildensterna, a spolu s královnou je žádá, aby zjistili, co Hamleta tak trápí. Oba muži se snaží králi vlichotit. Když muži odejdou, navštíví krále Polonius a řekne mu, o jeho obavách, že Hamlet zešílel kvůli Ofélii. Král i královna si velmi přejí, aby to tak doopravdy bylo. Královna se ale bojí, že je to kvůli smrti jejího prvního manžela a její rychlé druhé svatbě. Polonius králi navrhl, aby se skryli a vyslechli rozhovor mezi Hamletem a Ofélií. Přichází také posel, který je informuje, že starý norský král zjednal pořádek a mladý Fortinbras potáhne proti Polákům, ne proti Dánům. Hamlet se setkal také s Poloniem a zkoušel na něj své předstírané bláznovství různými dvojsmysly. Polonia nejvíce z rozhovoru zaujalo, že Hamlet často odkazuje k jeho dceři, to ho utvrdilo v jeho přesvědčení o příčinách jeho šílenství. Hamlet se také setkává s bývalými spolužáky a je mu jasné, proč přijeli, nevěří jim příliš.

Oba mu také ale vypráví, že se k hradu blíží divadelní soubor, Hamlet měl vždy divadlo velmi rád, a tak se na ně těší. Divadelníci přijedou a Hamlet se rozhodne, že je nechá zahrát jednu divadelní hru a sám k ní připíše část dalšího děje. Královna je zklamaná, že Rosenkrantz a Guildenstern zatím nezjistili, co Hamleta trápí. Mezitím se král s Poloniem schovají a sledují setkání Ofélie a Hamleta. To ale neprobíhá tak, jak si Polonius představoval. Hamlet nevyzná Ofélii lásku, naopak ji radí, aby šla do kláštera, že tam jí žádné zklamání nehrozí.

Hamlet pak s herci nacvičí hru, na níž se přijdou podívat i král a královna. Předtím Hamlet poradí Horaciovi, aby sledoval u hry krále, sám pak jistě pochopí, co Hamleta trápí. Divadelní hra má jasný obsah. Hlavní postava krále je otrávena jedem do ucha a vrah se pak ožení s královou manželkou. Klaudius nechá hru zastavit a odejde. Po představení se snaží Rosenkrantz a Guildenstern zapůsobit na Hamleta. Samozřejmě bezvýsledně. Královna pak nechá k sobě zavolat Hamleta, chce si s ním podle plánu promluvit. Klaudius se pak setká s Rosenkrantzem a Guildensternem, ti mu velmi pochlebují, začíná rozvíjet teorii o tom, že je potřeba se zbavit bláznivého Hamleta. Polonius se mezitím chystá jít ke královně vyslechnout rozhovor s Hamletem. Netuší ale, že jde na vlastní smrt. Hamlet si totiž všimne, že se někdo schovává za zástěnou, myslí si, že je Klaudius, a tak do zástěny bodne. Tím Polonia zabije. Hamlet si také na návštěvě u matky povídá s duchem otce, kterému se úplně nelíbí, že Hamlet trápí matku. Gertruda ale ducha nevidí. Hamlet se pak pokusí Poloniova těla zbavit.

Král se pak dozví, co Hamlet udělal, a je mu jasné, že se musí Hamleta zbavit, proto ho spolu s Rosenkrantzem a Guildensternem pošle do Anglie. Oba muži ale mají s sebou tajný dopis, v němž je napsáno, že má anglický král nechat Hamleta popravit. Hamlet se cestou poznává s Fortinbrasem. Na lodi si pak přečte dopis, který napsal Klaudius a vytvoří padělek, v němž je napsáno, že mají být popraveni Rosenkrantz s Guildensternem. Sám se pak vrátí do Dánska. Mezitím se ale v Dánsku zblázní Ofélie a nakonec spáchá sebevraždu utopením. Do Dánska se také vrátil Laertes, aby zjistil, co se stalo jeho otci. Protože nechápe, co se stalo a nelíbilo se mu, že pohřeb jeho otce byl podle něj nedostatečný. Povede se mu vést vzpouru, kterou Kordelius ale ukončí, když veškerou vinu svede jen na Hamleta a utěšuje Laerta, že Hamlet bude popraven v Anglii. V tu chvíli se ale dozvědí, že Hamlet se vrátil do Dánska a Laertes chce svou pomstu, s Klaudiem zosnovují plán, jehož důsledkem má být smrt Hamleta. Kordelius vymyslí, že by měl Laertes vyzvat Hamleta na souboj a zabít ho. Na hřbitově, kde dojde k pohřbu Ofélie, se objeví i Hamlet, jehož Oféliina smrt velmi zasáhla. Laertes se na něj vrhne, ale Klaudius ho uklidní. Později je Hamlet vyzván na souboj. Kordelius i Laertes se rozhodnout pojistit si smrt Hamleta. Kordelius nechá naostřit meč Laerta, ten ho ještě otráví. Kordelius také jed vlije do vína, z něhož se měl Hamlet napít. Při souboji Hamlet vyhrává, dvakrát zasáhne Laerta. Kordelius mu neustále nabízí víno, ale on ho odmítá, až se vína napije královna na zdraví Hamleta. Jed ji otráví a ona zemře, před smrtí však pochopí, že byla otrávena. Laertes mezitím poraní Hamleta, dál si ale v souboji muži omylem vymění meče a Hamlet poraní Laerta. Ten ví, že umírá, a tak Hamletovi prozradí lest, do níž ho chtěli chytit. Omluví se mu také za svůj hněv. Umírající Hamlet zabije Klaudia, a tak pomstí smrt svého otce. Horacio chce zemřít spolu s Hamletem, ale Hamlet mu to nedovolí, potřebuje, aby někdo vyprávěl, co se stalo ve skutečnosti. Dánské království také předá Fortinbrasovi. Po smrti Hamleta přijede na hrad Fortinbras, aby dánského krále informoval o svém vítězství nad Poláky. Tam se také dozvídá o smrti královské rodiny a hned uplatňuje svůj nárok na trůn. Fortinbras také v závěru vychvaluje Hamleta a lituje, že si nemohl vyzkoušet být králem.

Detail odstavce: ROZBOR SHAKESPEAROVA DÍLA HAMLET
Zdroj: William Shakespeare
Zveřejněno: 1.12.2016

BOŽENA NĚMCOVÁ (BARBORA NOVOTNÁ)

Rozbor díla Divá Bára

Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné děvče, nebála se nadpřirozených bytostí, nevadilo ji v noci chodit kolem hřbitova, dokonce se naučila plavat i potápět. Dokonce jednou volala čerta, a když se neobjevil, přestala na něj věřit. Nebála se ani hada, pokud to šlo, odehnala ho, pokud to nešlo, tak ho zabila. Dokonce se nebála ani za bouřky, považovala blesky za posly boží, a protože měla ráda boha, tak se nebála jeho posla. Jakub svou dceru velmi miloval, ale kromě něj měla Bára zastání jen u svých kamarádů u Elšky a Jozífka. Oba byli její vrstevníci, ale Jozífek byl velmi malý, a proto si na něj spolužáci často dovolovali. Ona ho chránila, přestože ji jeho rodina (kostelník a jeho žena) neměla ráda, dokonce jí jednou od nich vyhnali, když tam její pes dělal povyk. Bára se rozhodla, že tam již nikdy nevkročí. Zcela rozdílně ji přijímali u Elšky doma, její otec byl farář a spolu s ním Elšku vychovávala jeho sestra panna Pepinka. Oba s Bárou vycházeli velmi dobře, a když viděli, že má Elšku opravdu ráda, tak i jí měli rádi. Bára chodila na faru velmi ráda, líbilo se jí, jak se tam vše lesklo a jak to tam bylo hezké. Bára se o Elšku také ráda starala, ráda jí česala vlasy, velmi obdivovala jejich barvu a hebkost. Když dětem bylo dvanáct, tak šel Jozífek na studie a Elška byla poslána k bohaté tetě do Prahy, aby se naučila způsobům. Bára tak zůstala na vesnici sama jen s tatínkem a psem Lišajem. Uplynuly tři roky, než se Elška opět vrátila domů. Nejprve se její pražská teta díky novému lékaři uzdravila. Lékař jí zcela změnil léčení, donutil jí koupat se každý den ve studené vodě, hodně chodit, jíst a pít. Tento přístup jí opravdu pomohl, a tak panna Pepinka pro Elšku zajela. Elška v Praze vyrostla do krásy, každý na vesnici ji obdivoval a ženy začaly žárlit na Báru, že jí Elška věnuje tolik pozornosti. Nejvíce se zlobila paní kostelníková, která Báru neměla vůbec ráda. Panna Pepinka měla s Elškou velké plány, hodlala jí vdát za správce, který byl velmi bohatý. Měl ale také spoustu špatných vlastností, byl pomstychtivý, strašpytel a zlý. Pro pannu Pepinku byly ale důležité peníze. Elška ale o jejich plánech zpočátku neměla ani tušení. Jednou si takhle spolu Elška s Bárou povídaly o Jozífkovi, Elška se ptala Báry, jestli ho má rada. Měla ho ráda jako kamaráda, jinak ne. Dívky se spolu vydaly na svatého Jana Křtitele házet věneček do vody. Elška dobře věděla, na koho bude myslet, Bára ale nevěděla. Elšky věneček plul dál po řece, zatímco Báry se zaseknul na vrbě. Ta si z toho nic nedělala. Elška tvrdila, že je to znamení, že se Bára vdá zde. Bára na Ešlce poznala, že je zamilovaná, ta jí přiznala, že má ráda toho nového lékaře pražské tety. Že si spolu píší (lékař psal dopisy za tetu). Teta jí navíc slíbila, že udělá vše proto, aby se mohli vzít. Elška doufala, že na ní její milý nezapomene. Bára si jen přála, aby mohla být i pak se svou nejlepší přítelkyní.

Mezitím ale panna Pepinka nezahálela, pan správce k nim chodil neustále na návštěvu, až se najednou začalo povídat, že večer se v zádušním lese zjevuje strašidlo. Správce, který se bál, přestal chodit na návštěvu večer, ale Elšky se nevzdal, přestože ta si ho vzít nechtěla. Bohužel jí ale lékař přestal psát, a ona nevěděla, co se děje, prosila tedy správce, aby počkal, že si svatbu rozmyslí. Správce nadšený nebyl, ale nic jiného mu nezbylo. Mezitím se Elška od Báry dozvěděla, že se jí líbí myslivec, se kterým se jednou setkala na pastvě, kde ji přišel na pomoc, když se do sebe pustily krávy, ona ho ale vyhnala, protože by mu mohly ublížit, také ho viděla, jak z vrby vzal její věneček a schoval si ho. Občas ho potkávala v lese, ale nikdy spolu nemluvili. Bára věděla, že myslivec nepatří mezi nejhezčí muže, ale přesto se jí na něm něco líbilo. Nevěřila ale, že by zrovna on mohl mít zájem o ni.

Jednou se takhle na faře dlouho zdržel a musel se vracet až večer, aby se nebál, šel ho kostelník Vlček doprovodit s pacholkem. Když se vydali na cestu, uviděli strašidlo, kostelník se tak vyděsil, až utekl. Strašidlo správce nadzvedlo a řeklo mu, že se má držet dál od Elšky. Mezitím ale kostelník ve vsi zburcoval půl vsi a všichni se vydali za strašidlem, viděli utíkat bílou postavu a pronásledovali ji až na most, kde strašidlo zmizelo, zůstaly po něm jen dvě bílé plachty a hnědá suknice s červenou lemovkou, poznali tak, že je to Báry. Správce i kostelník velmi nadávali, jen pacholek se smál, že ho vyděsila žena. Paní Pepinka se na Báru velmi zlobila a na chvíli ji usmířila jen představa, že díky Báře možná onemocní paní kostelníková, když ale zjistila, co Bára udělala správci, opravdu se na ni zlobila. Elška se o tom dozvěděla až ráno, lidé mezitím Báru hledali. Jakub, který o tom nevěděl, se ráno vydal do vsi pro dobytek, ale nikdo mu ho nechtěl kvůli Báře dát. Jakub se rozčílil, že Bára neudělala nic špatného, a když se k ní tak chovají, tak on s ní může odejít. Bára mezitím došla za panem farářem a vysvětlovala mu, proč to udělala a jak z mostu zmizela (plaval pod vodou). Pan farář s konšely se dohodly na trestu, Bára měla noc strávit v kostnici na hřbitově, aby poznala, co je to strach. Báře to ale nevadilo. Ostatní ženy ji ale velmi litovaly, přišlo jim to moc přísné. I paní kostelníkové se Báry zželelo. Bára tedy byla v noci zavřená v kostnici a trápila se tím, jak jí lidé opovrhují a že nemá maminku. Plakala a modlila se. Ke kostnici se vydal její otec i se psem. Oba jí tam v noci strážili, aby se nebála. Ráno přicházel ke hřbitovu myslivec a spatřil Jakuba, nechápal, proč tam spí. Jakub mu vypověděl, co lidé Báře udělali, a myslivec se rozzlobil, vypáčil dveře a chtěl Báru vyvést ven. Ta nechtěla, aby si lidé mysleli, že rozsudek nesplnila. Myslivec řekl Báře, že jí má už dlouho rád, že se mu líbí, jak je silná a statečná, a že by si ji chtěl vzít, kdyby ho i ona chtěla. Bára souhlasila. Celá vesnice byla překvapená, mysleli, že Bára zkrotne a ona se místo toho chystala vdávat. Panna Pepinka nepřipustila, aby Bára z vesnice odešla před svatbou. Nakonec i osud Elšky dopadl dobře, od tety přišlo psaní, že veškerý majetek odkáže Elšce jen, když si vezme toho lékaře. Elška se radovala a těšila se i na svou svatbu. Ještě před Bářinou svatbou se s ní všichni smířili, dokonce i paní kostelníkova, dokonce jí předala lístek od Jozífka, ve kterém jí psal, že ji vždy miloval a že jen kvůli ní odmítal být knězem, teď když se vdá, on rád přání rodičů splní. Myslivec si pak odvedl Báru k sobě domů, kde žili spolu s Jakubem a starou myslivcovou. V myslivně Bára viděla, že má myslivec na postelí zavěšený její věneček.

Detail odstavce: Rozbor díla Divá Bára
Zdroj: Božena Němcová (Barbora Novotná)
Zveřejněno: 29.1.2017

BOŽENA NĚMCOVÁ (BARBORA NOVOTNÁ)

Rozbor díla Babička

Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.

Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.

Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.

Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.

O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.

Příběh začíná přestěhováním babičky k její dceři Terezii Proškové. Babička do té doby žila v malé pohorské vesnici u slezských hranic, protože chtěla ale pomoci své dceři, která se i s rodinou stěhovala z Vídně do Čech, přestěhovala se k nim. Její vnoučata z ní byla hned od začátku unesená, babička si je získala i dárky, které jim přivezla. Babička se na začátku necítila v domě Proškových dobře, přišlo jí, že si žijí příliš pansky, na což ona nebyla zvyklá. Paní Tereza jí ale předala úkoly hospodyně a babička byla spokojená. Díky ní děti zjistily, jak se peče chleba, i jak se vyrábí sirky. Děti babičku velmi obdivovaly, líbila se jim také malovaná truhla, kterou si přivezla, i stříbrný tolar, který nosila na řetízku. Babička si tohoto tolaru velmi vážila, protože jej dostala od císaře Josefa.

Babička si za čas na život u Proškových zvykla a vypěstovala si určité návyky, v létě například vstávala ve čtyři hodiny, pak vstala, pomodlila se, oblékla se a předla, dokud nebyl čas, aby se postarala o zvířata a probudila děti. Mnoho času trávila s dětmi, kterým vyprávěla různé příhody, chodila s nimi na procházky, při nichž občas potkali Viktorku, o které se vědělo, že je bláznivá a s nikým nemluví, žije v jeskyni a v noci sedává u splavu a zpívá. I přes její podivné chování, ji děti měly rády a moc si přály jí pomoc, chtěly, aby Viktorka začala žít s nimi. Viktorce ale již nebylo pomoci. Babičku velmi zajímalo, co se Viktorce stalo, že se zbláznila.

Kromě Viktorky se babička a Proškovi také často setkávali s panem myslivcem a panem mlynářem, kteří často chodili kolem jejich domu. Oba se pak vždy zastavili na kus řeči. Kolem také chodíval panský hlídač, kterého ale děti neměly rády, protože věděly, že není dobrý člověk a že krade. Jednou za rok je také navštívil kupec Vlach, který jim vždy vyprávěl různé příhody, a paní Prošková od něj nakupovala. Někdy se také zastavil myslivec Beyer z Krkonoš, tomu se nejvíce líbil malý Jeník, věřil, že z něj bude dobrý myslivec, až vyroste. Babička ráda s každým prohodila pár vlídných slov, neměla ale příliš ráda paní správcovou, a tak při její návštěvě obvykle raději odešla z domu. Paní správcová se totiž nad babičkou velmi povyšovala a opovrhovala jejími zvyky.

Babička každou neděli ráno chodila do kostela, na cestu se vždy hezky oblékla, což se hlavně dětem líbilo. Vždy na ni čekaly, když se z kostela vracela. Společně se pak odpoledne vydávaly k mlynářovým, kde si děti hrály s jejich dcerou, ale také s dětmi Kudrnovými. Kudrnovi byli velmi chudí a lidé se jich dost často štítili, protože jedli i veverky a kočky. Babičce ale nevadilo, že si její vnoučata s nimi hrají. Při jedné návštěvě ve mlýně vyprávěla babička, jak dostala tolar od císaře pána.

Tenkrát byla ještě velmi mladá a vydala se s kmotrou prodávat vlněné houně, cestou ale potkaly pána, který se kochal krajinou pomocí dalekohledu. Dali se spolu do řeči, pánovi se líbilo, jak se babička i kmotra vyjadřují o císaři a jeho matce, a proto dal babičce na památku tolar a koupil od nich houni. Obě se tak dozvěděli, že to on je císař. V neděli večer pak obvykle zašla babička do hospody. Měla velmi ráda dceru hospodských Kristlu, která byla velmi hezká, a chlapci se za ní jen otáčeli.

Na návštěvu chodila babička s vnoučaty také do myslivny. Při jedné takové cestě se zastavily u trosek rýznburského hradu, kde se posadily a vyprávěly si příběhy o statečném ovčákovi, i o hluchoněmé holčičce, která zázrakem začala slyšet a mluvit. V tom ale spatřily kněžnu, jak se k nim blíží na koni. Kněžna je mile pozdravila a babička jí nabídla jahody, které natrhaly, kněžna jahodu ale odmítla, když jí babička vyprávěla o tom, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, některé si ale vzít ovoce nesmí, protože jejich matky ovoce jedí místo nich. Kněžna ale jahody přijala jako dárek pro Hortensii a pozvala babičku s vnoučaty na její zámek. Po jejím odjezdu se děti začaly těšit, až se podívají do zámku, a pokračovaly v cestě do myslivny, kde jim myslivec vyprávěl, co se stalo Viktorce, že se zbláznila.

Viktorka pocházela ze sedlácké rodiny. Bývala nejkrásnější a nejpracovitější dívkou v okolí, žádný z mládenců ji ale nezaujal natolik, aby si ho chtěla vzít. Až jednou k jejich vesnici přitáhli myslivci. Jeden z nich, s černýma očima, jí začal všude pronásledovat, Viktorka nevěděla, co si o tom má myslet, chránila se před ním i škapulířem a chystala se raději rychle se provdat. Jednou se ale vydala na louku, a tam si poranila nohu, myslivec jí tam našel, ošetřil ji a vyznal jí lásku. Viktorka se do něj zamilovala, a když myslivci odtáhli pryč, šla za ním. Asi za rok se vrátila, byla těhotná a bláznivá. Nevrátila se domů, žila v lese, a když porodila, tak dítě hodila do splavu, od té doby tam večer sedávala a zpívala ukolébavku. Do rodného dvora se vrátila jen dvakrát, poprvé když se vdávala její sestra za muže, kterého si měla vzít Viktorka, rozhodila tam květiny a po druhé, když umíral její otec, tak se s ním přišla rozloučit.

Druhý den se vnoučata s babičkou vydaly na zámek za kněžnou. Babičku překvapilo, jak se tam lidé chovali namyšleně. Kněžna je mile přijala. Dětem i babičce se líbila také kněžnina schovanka Hortensie, která je obdarovala růží, a pak děti provedla po zámku. Mezitím babička kněžně vyprávěla, jak přišla o manžela v pruské válce, a jak se z Pruska vydala sama se třemi dětmi domů k jejím rodičům, jak byli rádi, že ji vidí, přestože jejího manžela Jiřího litovali. Také jí vyprávěla o dětech, o synovi, který pracoval jako tkadlec, a dcerách Tereze a Dorotě. Kněžna pak pozvala babičku i děti na snídani. Hortensie poslal po vnoučatech nějaké peníze pro Kudrnovy děti. Kněžna na radu babičky pak z Kudrny udělala poklasného, aby vždy měla jeho rodina co jíst. Kněžna si babičku oblíbila a slíbila jí, že ji vždy ráda vyslechne.

S Hortensií se babička a děti setkaly nedlouho poté, když se vydala na projížďku. Chvíli si s nimi povídala, vyprávěla jim i o životě v Itálii. Hortensii i kněžnu pak viděly druhý den při oslavách Božího těla, kdy se obě zúčastnily mše v kostele. Babička se pak s dětmi chystala po průvodu jet domů. Jela s nimi i Kristla s Mílou, který se Kristle velmi líbil.

Ve svatojánský předvečer se celá rodina Proškových chystala na svátek pana Proška. Babička odcházela spát jako poslední a spatřila Kristlu, jak běží se svatojánským věnečkem. Babička vzpomínala, jak byla mladá a chovala se úplně stejně jako Kristla. Druhý den se na Starém bělidle slavil Janův svátek. Přišli popřát i mlynář, myslivec a Kristla, která jim také vyprávěla, jak Míla a jeho kamarádi potrestali Taliána, který ji pronásledoval. Když ho Míla nachytal, jak se k ní snaží večer dostat, tak ho s přáteli chytili, namazali kolomazí a přivázali k bidlu, s nímž musel dojít na zámek. Kristla se teď bála jeho pomsty. K Proškovým přijela také kněžna s Hortenzií. Ostatní návštěvníky překvapilo, jak se babička chovala k paní kněžně. Kněžna si s nimi hezky povídala a dozvěděla se také o Taliánovi, rozhodla se, že se o to postará.

V době pouti se vydala babička s Barunkou, Mančinkou a Kristlou na pouť. Došli až do Svatoňovic, kde spali u svých známých. Druhý den se vydali do kostela a pak kupovali pro sebe a své známé poutí. Babička pomohla své známé, která neměla dost peněz, aby si koupila klokočový růženec, po kterém toužila. Kristla si na pouti koupila obroučku s hořícími srdci a Míla si koupil obroučku s dvěma složenýma rukama. Vyměnili si je. Kristla mu dala své srdce a on jí ruku. Cestou zpět se chlapci zastavili na jednom místě a začali opravovat hrob s devíti kříži. Dívky se pak dozvěděli příběh o dvou snoubencích, kteří tragicky zemřeli, když jejich lásce nepřál mužův sok a muže zabil. Dívka se pak zabila. Cestou slyšely dvě varianty toho příběhu, věděly, že nikdy nezjistí, jak to bylo doopravdy. Když se vrátili domů, čekali tam na ně jejich rodiny a oni se rozešli do svých domovů.

Podzim začal smutně, protože paní kněžna s Hortenzií odjely zpět do Vídně, a tam se s nimi musel vydat i pan Prošek. Celá krajina se začala měnit, stromy opadaly, a tak i Viktorku bylo zdálky vidět, když scházela z vrchu. Babička si s dětmi i nadále ráda povídala. Jednou si povídaly o pověsti, která říkala, že bude v zemi zle, až se socha Sibyly na mramorovém koni propadne do země. Barunka se o svou zemi bála, ale babička ji utěšovala, že se bát nemusí, lidé svoji zemi budou bránit. Na Starém bělidle se často vzpomínalo na pana Proška, kněžnu i Hortensii. O svátku Všech svatých si ale babička i děti zavzpomínaly i na další lidi, za něž zapálily svíčku. Po Dušičkách začaly přástvy, které se konaly i na Starém bělidle, scházely se tu ženy, společně předly a vyprávěly sobě i dětem různé příběhy, pohádky, ale řešily i vánoční zvyky a různé recepty. Děti milovaly babiččina vyprávění a snažily se jí přesvědčit, aby jim začala vyprávět dřív, než ostatní přijdou. Babička to ale nikdy neudělala. Na Vánoce přijeli na návštěvu k Proškovým i babiččin syn a synovec. Babička byla šťastná, že je vidí. I děti se s ním rády potkaly, velmi se jim líbil, protože prý připomínal dědečka. Na Štědrý den babička podělila dobytek i drůbež, taká se část večeře hodila do potoka a zahrabala se v sadu. U Proškových praktikovaly různé vánoční zvyky, například se sléval vosk, pouštěly se ořechové skořápky, třáslo se bezem a krájelo se jablíčko. Na Štěpána čekala chlapce koleda, na Tři krále pak zase přišel pan učitel, aby napsal tři krále na dveře. Pak přišly hody, zabíjačky a různé oslavy, například oslava na počest svaté Doroty. Na masopust se paní Prošková s dětmi vydala do města, kde děti viděly průvod v maskách. Pak začaly přípravy na Velikonoce. Babička dětem vyprávěla o Kristovi a důležitosti Velikonoc. Na Smrtnou neděli děti vynášely smrt, na Květnou pak dívky trhaly kočičky, na Velký pátek se babička s Barunkou společně modlily a šly k božímu hrobu. Na Bílou sobotu se uklízelo a peklo. Na Boží hod babička nechala v chrámu vysvětit jídlo. V pondělí přišla klasická koleda.

S přicházejícím jarem začalo také přibývat v řece vody. Mlynář to sledoval se znepokojením, protože věděl, že může přijít povodeň. I babička se na ní začala připravovat. Nechala věci odnést do vyššího patra, drůbež přestěhovala na stráň a paní Proškovou a děti poslala k myslivcovým. Sama s Voršou v domě zůstala, aby ho hlídala. Přišel k ní i Míla, aby tam byl, kdyby byl nějaký problém. Další den bylo celé údolí zatopené vodou, naštěstí to jejich stavení ustálo. Začala se blížit doba, kdy se jim měl vrátit tatínek z Vídně. Nejprve ale děti začala čekat škola. Děti vždy své zážitky vyprávěly babičce, mamince se příliš nesvěřovaly, protože věděly, že by je za některé lumpárny nepochválila. Babička také zjistila, že se Míla trápí, protože to začalo vypadat, že bude muset na 14 let na vojnu. Správcova dcera mu totiž neodpustila, že kvůli němu musel odjet Talián, na kterého si myslela, také rychtářovic dcera se na něj zlobila, protože si ho chtěla vzít, ale on jí odmítl.

Děti pak zjistily, že se jim tatínek ještě nějakou dobu nevrátí, protože Hortenzie onemocněla, a tak museli zůstat ve Vídni. Proškovi také zasáhla Kristlina starost o Mílu, věděla, že Míla nemá dost peněz, aby se z vojny vyplatil. Babička se jí proto snažila utěšit, a vyprávěla jí, jak se ona dala dohromady s jejím Jiřím. Že i on měl narukovat, když jí chránil před chtivostí důstojníka, že ale utekl do Kladska, kde se pod vlivem alkoholu nechal zapsat do pruské armády, že za ním přijela, vzala si ho a zůstala tam s ním. Kristlu příběh ale příliš neutěšil, protože za ní přišel Míla a oznámil jí, že musí narukovat. Kristla věděla, že jí otec bude nutit, aby si vzala někoho jiného. Oba milenci byli nešťastní.

K těmto smutným událostem ale přibyla i jedna veselá. K Proškovým na návštěvu přišel i pan Beyer se synem Orlem. Orel se dětem velmi líbil. Pan Beyer už se zase těšil, až si jednou bude moci odvézt Jana k sobě do myslivny. Přišel k nim na návštěvu také pan myslivec a pana Beyera překvapilo, když zjistil, že Viktorka stále žije. Muži vyprávěli různé příhody, které zažili. Pan Beyer vyprávěl třeba o lidské nespravedlnosti. Jeden vrah zabil svého přítele, ale protože měl hezkou tvář, tak ho lidé litovali. Druhý muž zabil ženu, která ho velmi trápila, ale protože byl ošklivý, tak s ním lidé zacházeli zle. On byl jediný, kdo se k němu zachoval soucitně, protože pocházeli ze stejného kraje. Vrah jen litoval, že se k němu nikdo nechoval, tak jako pan Beyer, pak by nezabil. Při návratu pana Beyera a Orla domů jim daly děti věci na památku. Adélka dala Orlovi na památku růži, kterou dostala od Hortenzie (Orel svou růži pak opatroval a jednou se pro Adélku vrátil a vzal si ji). Mezitím byl Míla odveden, Kristla byla nešťastná, ale babička jim dodala naději, že se snad neloučí na dlouho, ani jeden tomu nerozuměl, ale doufali, že babička ví, co říká.

Před žněmi se konečně na zámek vrátila kněžna s Hortenzií, která byla sice již zdravá, ale vypadala velmi nešťastně. Za to na Starém bělidle teď bylo veselo, děti byly nadšené, že mají tatínka zpět. I babička byla ráda, pana Proška jen překvapilo, jak se babička najednou zajímá, jak kněžna tráví volný čas. Také babičce přinesl dopis od dcery, ve kterém ji píše, že se bude vdávat a jak to bude možné, že za babičkou oba přijedou. Jednou odjeli Proškovi do města a zůstala jen babička, aby hlídala dům. Na návštěvu ale zrovna přišla Hortenzie, babička poznala, co Hortenzii trápí. Také ji velmi překvapilo, že ji Hortenzie chtěla namalovat, ale souhlasila s tím pod podmínkou, že obrázek dostane rodina po její smrti. Kněžna, která vyzvedávala Hortenzii, ji pozvala na zámek, aby ji Hortenzie mohla namalovat. Babička byla ráda, konečně tak dostala příležitost s kněžnou pohovořit o tom, co ji trápilo. Druhý den přišla obrovská bouřka, při které blesk zasáhl do hrušně, která byla nad domem. Nikomu se u Proškových ale naštěstí nic nestalo a babička se proto vydala do zámku, kde kněžně prozradila, že je Hortenzie nešťastně zamilovaná. Kněžna chtěla jen její dobro, a proto se rozhodla, že dovolí Hortenzii, aby si vzala svého učitele kreslení. Když se spokojená babička vrátila domů, tak se dozvěděla, že blesk zabil Viktorku, která stála pod stromem, našel jí myslivec a připravil jí k pohřbu. Děti o zemřelé Viktorce pak vyprávěly při další návštěvě zámku i Hortenzii, která slíbila, že ji jim i myslivcovým namaluje. Hortenzie byla na první pohled mnohem šťastnější než minule a byla za to velmi vděčná babičce. Na oslavě žní Kristla jako nejkrásnější dívka měla tu čest předat věnec paní kněžně, to také udělala, kněžna se jí ptala, proč nemá žádného tanečníka a jestli jí může někoho obstarat. V tom se objevil Míla v  selském oblečení. Kněžna ho vyplatila. Kristla byla velmi šťastná. Oba milenci děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Také jim šla babička na svatbě za starosvatou.

Babička si na Staré bělidlo zvykla a zamilovala si ho, stejně jako lidi, kteří žili v jeho okolí. S láskou sledovala, jak jí vnoučata rostou. Bohužel ne vše, co se dělo, bylo šťastné. Velmi litovala Hortenzii, která zemřela, ale zanechala po sobě syna, kterého vychovávala kněžna. Smrt babičky byla klidná a rychlá. Pohřebního průvodu se zúčastnilo mnoho lidí i z okolí, kněžna tento průvod sledovala z okna a pronesla u toho památnou větu: „Šťastná to žena!“

Detail odstavce: Rozbor díla Babička
Zdroj: Božena Němcová (Barbora Novotná)
Zveřejněno: 29.1.2017