VĚZENÍ MARIE ANTOINETTA je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Marie Antoinetta je významnou historickou osobností, jejíž tragický konec ovlivnil nejen vztahy mezi obyvateli Francie, ale i vztahy mezi jednotlivými evropskými státy. Následující údaje uvedené ve článku mohou sloužit jako zdroj informací k případně tvorbě referátu či prezentace o životě této slavné ženy.
Poslední dny Marie Antoinetty
"Byla jsem královnou, a vy jste mi vzali mou korunu, manželkou, a vy jste zabili mého manžela, matkou a vy jste mě připravili o mé děti. Zbyla mi jen má krev, vezměte si ji, ale nenechte mě trpět dlouho." To MarieAntoinetta prohlásila poté co u soudu, přečetl prokurátor její obžalobu.
Vězení v Templu, kam byla MarieAntoinetta zavřená, bylo v hrozném stavu. Královnu čekal hlučný, plesnivý žalář, plný kouře, krysí moči a špatné hygieny.
Tělesný i duševní stav královny se během věznění horšil, královna hubla, vlasy jí šedivěly a vypadávaly, byla velmi bledá a často krvácela. Trpěla nedostatkem soukromí, neustále s ní byli v cele dva dozorci, kteří měli za úkol ji sledovat. Nesměla si krátit čas šitím, ani pletením. Často jen seděla, sledovala ruce, otáčela prsteny. Když už nemohla, škubala tapety a vytahovala z nich nitě, které pomocí špendlíků přeměňovala v jednoduchou krajku.
Období kolem 2. srpen 1793
MarieAntoinetta dorazila do vězení Temple v Paříži ve tři hodiny ráno, poté co ji vytrhli z náručí své dcery Marie Terezy a její švagrové Madame Elizabeth. Syn Ludvík Karel jí byl odebrán již o měsíc dříve. MarieAntoinetta byla rychle eskortována do cely pod úrovní vězeňského nádvoří. Zděná podlaha byla pokrytá bahnem a vodou pocházející z nedaleké Seiny prosakující ze stěn (když bylo v Seině málo vody, tak stěny vězení vyschly a MarieAntoinetta mohla na nich pozorovat staré tapety zdobené, ironicky, kosatcem.). Královna upřeně sledovala holé zdi, našla v nich zabodnutí hřebík a na něj zavěsila své hodinky, a pak se natáhla na svou postel, kterou byla skládací dětská postýlka, věznitelé se domnívali, že ta je dostatečně dobrá pro královnu.
"Nejvíce infikovaná cela s několika krovy ze slámy jako postel," poznamenal dozorce, "to je vše, co je potřeba." Královnini strážci ale nebyli bez soucitu. Toussaint a Marie Anne Richardsovájí dokonce poskytli alespoň malý komfort v podobě polštáře, malého stolu se dvěma židlemi, dřevěnou krabičku s práškem a cínovou nádobu s pomádou. MarieAntoinetta a její dozorci byli ale pod neustálou kontrolou stráže (odděleni pouhou zástěnou od královny), která celý den pila, kouřila a hrála karty.
Když královna požádala madam Richardsovou o čerstvé oblečení, dozorkyně se neodvážila její přání splnit, protože se obávala přísných rozkazů revoluční vlády. Nicméně ale když si Madam všimla, že čepec Marie Antoinetty už dlouho nevydrží, riskla to a požádala pro ni o nový. Vládní úředníci žádost kupodivu vyslyšeli a královna obdržela dva úplně nové čepce (díky přesným záznamům úředníků, které se dochovaly dodnes, víme, že vládu stály 7
Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ KONTAKT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Robert Procházka.
Dobrý den pane ministerký předsedo.rosím omluvte moji češtinu,jako češtinář jsem hrozný,nicméě k věci.Jmenuji se Robert Procházka a jsem autorem stolnídekové hry na které mám práva.Myslím si ,že hra by mohla mít poměrně slušný potenciál.Jenomže nemám na vstupní investici.Hru mohu doložit.Můj prvotní plán s touto hrou byl ten,že by hru vyráběl stát a 90 procent zisku by teklo státu.Bylo mi sděleno ,že stát nesmí podnikat,a ře fond národního majetku byl zrušen.Původně jsem to chtěl aby to pak třeba bylo něco jako krteček nebo jako spejbl s hurvínkem brán jako národní majetek. Mě a mojí sestře by z toho plynuly samořejmě nějaké tantiemy.na kterých by se dalo dohodnout.Aby to vlastnil stát a vyráběl stát,jse chtěl mimo jiné proto aby se to nedostalo do rukou mafie.Tehdy na ministerstvu průmyslu a obchos;du pracoval jistý pan Paták a ten mě s tím poslal kšípku.byl bych rád pokud by chse tentokrát shledal s eším přístupem než tehdy.Ta hra buď jak se říká půjde dokopru.A nebo by se jednu mohla prodávat celosvětově.Monopolů se kupříkladu za doby své existence prodalo pře 200 milionů kusu.Hru pokud se domluvíme Vám mohu zaslat k posouzení a očekávám ,zda řeknete ano či ne.Druhá Varianta je ta ,že by jste ode mne hru odkoupil vy osobně,i kdxž vím že tohle není zrovna obor Vašeho podnikání.Ono totiž stačí jenpm zadat nějký požadavek tiskárně na prvních 1000 kusů a psůtjim tu hru a múže se to rozjed.Mám to připravené v tisknutelných souborech.Pokud by jste chtěl hru do svého osobního vlastnictví,že byjste to vyráběl vy tak mi navrhněte cenu za kterou jste ochten t kupit.Ještě je samozřejmě možnost ,že to zavrhnete.Ale já si mslím ,že moje hra by jednou opravdu mohla vydělávat miiardy.Samozřejmě né hned.Pokud budete chtít hru poslat tak mi dejte vědět na prochazkabobo@seznam.cz Děkuji s ůctou Procházka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marie Opltová.
Pane Babiši, prosím, zkuste se spojit s opozičními stranami i přes rozdílnost programů, tím budete moci porazit tu bandu, která nám nyní/ podvodem za pomoci Rychetského / vládne . Ti vládní neumětelové jsou schopni přivést naši zemi do záhuby. Děkuji. Marie Opltová
Prvním dítětem rodičů Marie Antoinetty byla dcera Marie Alžběta, která se narodila dne 5. února 1737, zemřela o tři roky později dne 7. června 1740.
Druhým dítětem byla dcera Marie Anna, která se narodila 6. října 1738. Tato arcivévodkyně se dožila 51 let (zemřela 19. listopadu 1789), v rodině ji nazývali Mariannou. Maria Anna mezi sourozenci nijak nevynikala, dobré vztahy měla s Marií Karolínou a s Marií Amálií, i s bratry Leopoldem a Maxmiliánem, s Marií Antoinettou ji dělil velký věkový rozdíl, a tak neměly sestry mnoho společného. Marie Anna se nikdy neprovdala, protože v roce 1757 prodělala tuberkulózu páteře, která způsobila zkřivené držení těla, v jehož důsledku Marii Anně vznikl hrb, tím se stala pro matčinu sňatkovou politiku nevhodnou. Marie Anna svůj život zasvětila pomáhání potřebným. Angažovala se při různých dobročinných příležitostech. Po smrti matky opustila Vídeň a žila v Klagenfurtu pod ochranou představené Alžbětinek. Arcivévodkyně se nestala sice jeptiškou, ale přijímala jejich duchovní cvičení.
Třetím dítětem rakouské královny byla Marie Karolína, která se narodila 12. ledna 1740, malá arcivévodkyně se ale dožila jen svých prvních narozenin, zemřela dne 25. ledna 1741.
Po třech dcerách konečně slavilo dne 13. března 1741 Rakousko narození syna arcivévody Josefa II. Habsbursko-Lotrinského. Za život se oženil dvakrát, první manželkou se mu stala milovaná Isabela Parmská, s níž strávil tři roky, během nichž se neúspěšně snažil získat její lásku. Spolu s Isabelou měl dvě dcery: Marii Terezii, která zemřela v sedmi letech na zápal plic a Kristýnu, která zemřela dokonce hned druhý den po porodu. Po smrti manželky se jako císař musel oženit, aby měl konečně mužského potomka, manželku mu zvolila matka, vybrala jeho sestřenici druhého stupně Marii Josefu Bavorskou. Josef svou druhou manželku ale nemiloval, dokonce jejich manželství nebylo pravděpodobně nikdy naplněno. Josef II. zemřel bez mužského potomka 20. února 1790 ve věku 48 let.
Další sestrou, s níž o mnoho mladší MarieAntoinetta nevycházela, byla Marie Kristýna, která se narodila 13. května 1742. Marie Kristýna byla odmalička oblíbencem obou rodičů. Matka ji rozmazlovala a i otec jí věnoval větší pozornost než jiným dcerám. Sourozenci včetně Marie Antoinetty na ni velmi žárlili, vadilo jim, že se k nim chová povýšeně, nelíbilo se jim ani, že ji rodiče neustále chválí, jak je hezká a talentovaná. Láska Marie Terezie k této dceři byla tak obrovská, že ji dokonce matka dovolila provdat se za muže, do něhož byla Marie Kristýna zamilovaná. Bylo to poprvé i naposled, kdy Marie Terezie dovolila některému svému dítěti uzavřít sňatek z lásky. Jejím vy
V naší poradně s názvem PLNÁ MOC K ZASTUPOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dvořák.
Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jestli mohou být k plné moci k zastupování dva lidé (manželé) nebo jen jeden člověk?
A zda stačí ověření u české pošty nebo musí být notář?
Děkuji za odpovědi.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Při sepsání plné moci může být zmocnitelem i skupina lidí nebo dva manželé, přičemž podpisy se ověřují (je-li to vyžadováno) pro každého jednotlivce zvlášť. Ověření podpisů může provést Česká pošta, notář, ale i matrikářka na kterémkoliv městském či obecním úřadě obce s rozšířenou působností. Ověření podpisu má ve všech těchto případech stejnou váhu.
Taková plná moc by pak mohla vypadat následovně:
My, manželé Josef a Marie Novákovi, trvale bytem V Ulici čp. 13, Jedno Město, PSČ (čísla OP manželů není třeba uvádět, neboť budou uvedeny v ověřeních jejich podpisů)
udělujeme plnou moc panu Jiřímu Důvěryhodnému, číslo občanského průkazu 12345678,
aby nás zastupoval ve věcech a činnostech vedoucích k dosažení cíle prodeje stavební parcely čp. 222/3 zapsané v LV č. 71 v katastru obce Velké Hradiště, okres Náchod, kterou máme v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů.
Plnou moc udělujeme na dobu tří měsíců od prvního dne v měsíci, ve kterém byla sepsána.
Jedno Město, dne ...................... (datum musí být shodný s datem ověření podpisů)
.......................................
Josef Novák
....................................... Marie Nováková
.......................................
Jiří Důvěryhodný svým podpisem stvrzuje, že plnu moc přijímá. (jeho podpis nemusí být ověřen)
Po celou dobu manželství se MarieAntoinetta nijak finančně neomezovala. Žila všemi módními výstřelky, pořádala nákladné plesy, hostiny, účastnila se různých společenských akcí jako divadel, oper, dostihů, nevynechala žádnou příležitost, kde by mohla předvést svůj půvab oděný do nejmodernějšího a nejvýstřednějšího oblečení. Stejně tak nešetřila penězi i v hazardu, kterému se ráda oddávala, netrápila se přitom tím, že často prohrávala nemalé částky placené ze státní pokladny. MarieAntoinetta byla ozdobou každé akce, které se zúčastnila, a lidé v jejím okolí ji pro její veselou povahu zbožňovali. Pro ženy byla navíc i módním vzorem, každá šlechtična se snažila napodobit její styl, ať už se jednalo o oděv, ale i účes či šperky.
Jen šlechta ale dauphinku milovala, obyčejní lidé ji naopak nadávali a dávali ji vše za vinu, vnímali její utrácení a nenáviděli ji za to. Říkali ji Madame Deficit. Náhrdelníková aféra, která nadzvedla mandle mnoha Francouzům, také utvrdila obyčejný lid o tom, že jejich názor je správný bez ohledu k tomu, že MarieAntoinetta v tomto případě byla nevinná.
Pojmem náhrdelníková aféra je myšlená údajná koupě velmi cenného diamantového náhrdelníku Marií Antoinettou, ve skutečnosti ke koupi tohoto vzácného klenotu ale nedošlo. Překrásný náhrdelník posázený 540 diamanty v hodnotě 1 600 000 livrů nechal původně vyrobit francouzský král Ludvík XV. pro svou milenku madame du Barry, než byl ale náhrdelník vyroben a on by ho stihl zaplatit, tak bohužel král zemřel. Zlatníkům, kteří šperk vyrobili, nezbylo nic jiného než najít jiného kupce. Šperk nešlo totiž z finančních důvodů rozebrat a jednotlivé diamanty prodat, nejen že by na tom nevydělali, ale prodělali by, protože kupní cena diamantů byla nižší než prodejní. Od počátku věřili, že MarieAntoinetta známá svou láskou ke krásným předmětům, koupi neodmítne. Ale i francouzské královně přišla cena náhrdelníku přemrštěná, a tak ho odmítla. Po náhrdelníku ale zatoužila hraběnka de la Motte, lákala ji představa diamantů, které by bylo možné rozprodat, a tak rychle zbohatnout. Když hraběnka klenotníky kontaktovala, tak ti ji mylně pokládali za důvěrnou přítelkyni královny a věřili jejím falešným slibům, že dokáže královnu ke koupi přemluvit. Zároveň rozehrála hraběnka hru i s kardinálem Louisem de Rohanem, který usiloval o přízeň královny a uvěřil, že by zprostředkováním této koupě mohl získat královninu náklonnost. Hraběnka mu navíc navrhla, aby Marii Antoinettě na nákup tohoto cenného šperku přispěl, a protože kardinál netušil, že je jen hraběnčin beránek a věřil, že MarieAntoinetta opravdu zamýšlí šperk koupit, tak se svou úlohou v nákupu souhlasil. Aby si
Přestože francouzská královna MarieAntoinetta v srpnu roku 1788 podporovala návrat Jacques Neckerado funkce ministra financí (Jacques Necker byl pařížský bankéř, který se v roce 1777 stal ministrem financí, ale usiloval o zlepšení finanční situace bez vypisování nový daní, čímž zemi ještě více zadlužil. Chtěl také omezit moc královských úředníků, kvůli čemuž byl odvolán. Po svém návratu do funkce podporoval svolání generálních stavů a snažil se přijít na řešení, jak spojit rozdělenou francouzskou společnost. Opět byl za svoje postoje později odvolán, což přispělo k začátku revoluce). Stejně tak MarieAntoinetta schválila koncesi dvojité reprezentace třetího majetku. Prostý lid ale tyto její postoje neocenil, navíc ji vnímali jako zastánkyni reakční koterie královského bratra Karla. Následující měsíce se politice nevěnovala, veškerá její pozornost patřila nemocnému synovi, který ale své nemoci podlehl.
Rok 1789 byl pro Francouze krizový, jak moc si ale královský pár ani zpočátku neuvědomoval. Při řešení revoluce se MarieAntoinetta ukázala jako silnější osobnost než její manžel. Když rozbouřený dav nespokojených Pařížanů zaútočil dne 14. července 1789 na vězení Bastilu, snažila se přesvědčit svého manžela, aby se uchýlil se svou armádou do Metzu. V tom ji ale manžel neposlechl, na její radu naopak Ludvík dal, když mu radila, aby odolal pokusům revolučního národního shromáždění o zrušení feudalismu a omezení královských výsad. Její vliv na krále si národní shromáždění dobře uvědomovalo, a tak o ni vznikaly nepřátelské články, které ji ukazovaly jako rozmařilou, zhýčkanou a sobeckou ženu (právě v tuto dobu ji byl připisován již zmíněný citát: "Když nemají chleba, nechte je jíst koláč!). Tlak na královskou rodinu byl obrovský, nakonec rodina opustila Versailles a odjela do Paříže, kde je revoluční hnutí zajalo. Pro Marii Antoinettu nastaly zlé časy, její přátelé buď opustili zemi, anebo skončili v Bastile, řada z nich byla popravena. MarieAntoinetta ale neztrácela odvahu a držela rodinu při sobě ve všech zlých časech, které rodinu čekaly.
Vzhledem k Ludvíkově nerozhodnosti byla MarieAntoinetta ta, která se snažila dostat rodinu do bezpečí. V květnu 1790 se vydala za významným členem národního shromáždění vikomtem de Mirabeau, který stále doufal, že se mu podaří obnovit královskou autoritu. MarieAntoinetta mu ale zcela nikdy nedůvěřovala a navíc král odmítl uvažovat o tom, že by způsobil občanskou válku, ke které by plány Mirabeau vedly. Podporu královna hledala také u royalistů v provincích a přátel mimo Francii. Za podpory těchto přátel a s pomocí švédského hraběte Hansa Axela von Fersena, francouzského aristokrata Ludvíka Au
Osud této královny inspiroval i český muzikál s názvem Antoinetta - královna Francie. Tento muzikál uvedla společnost Musical Production v divadle Hybernia. Muzikál už vidělo asi 70 000 diváků. Režisérem muzikálu byl Radek Balaš. Libreto k němu vytvořil i Jiří Hubač, hudbu napsal Jiří Škorpík a texty písní Pavel Vrba. V hlavní roli francouzské královny se předvedla i Iva Marešová. V roli Ludvíka se alternují Michal Novotný a Roman Vojtek, královnina milence Axela von Fersena hrají Peter Strenáčik a Dušan Vitázek. V muzikálu zazní písně: No tak jezte koláče (zpívají Kamelot, Fouquier-Tinville, Théroigne De Méricourt, Honoré De Mirebeau a francouzský lid), Adieu, dnešní oběde (Ludvík XVI. A jeho sekretář), Zůstaň, noci dlouhá (Marie Antoineta, markýza de Tourezl, Axel von Fersen), Když řekneš všechno (MarieAntoinetta a Axel von Fersen), Abych z vás nudou neumřela (MarieAntoinetta a Ludvík XVI.), Volnost, rovnost, bratrství (Kamelot, Honoré De Mirebeau, Théroigne De Méricourt, Fouquier-Tinville a komuna v ulicích Paříže), Vabank (MarieAntoinetta a Axel von Fersen), Půjde to I. (Théroigne De Méricourt, Honoré De Mirebeau, Fouquier-Tinville a komuna v ulicích Paříže), Etiketa (MarieAntoinetta, Marie Terezie Charlotta, Ludvík Karel, markýza De Tourzel, sekretář jeho Veličenstva a dvořané v Trianonu), Majestát (Ludvík XVI. A jeho sekretář), Královský pluk(Axel von Fersen a vojáci švédského regimentu), Velitel (Ludvík XVI. a Axel von Fersen), Lásku vám dát nedovedu (MarieAntoinetta a Ludvík XVI.), Kronika I. (Sekretář jeho veličenstva), Bastila/Můj lid je dobrý (Ludvík XVI. a komuna v ulicích Paříže), Váš muž nic nepochopil (Axel von Fersen), Adieu, Zámečku (Markýza de Tourezl a dvořané v trianonu), Ať žije král (Fouquier-Tinville a francouzský lid před branami Versailles), Je konec vlády (Výbor pro všeobecné blaho), Kronika (Sekretář jeho veličenstva), Na místo vivat, hanba jí (MarieAntoinetta), Revoluce (Axel von Fersen), Jak utíkat(Ludvík XVI.), Strážci lidu (Vojáci revoluční gardy), Zatčeni ve Varennes (instrumentální hudba), Ludvík Kapet (Poštmistr Drouet), Fersenův útěk (instrumentální hudba), Půjde to II. (Théroigne De Méricourt a komuna v ulicích Paříže), Nomen omen (MarieAntoinetta), Půjde to III. (Théroigne De Méricourt a komuna v ulicích Paříže), Závěť (Ludvík XVI.), Nic jako člověk, nic jak král (Ludvík XVI.), Taková drzost (Občan Drouet a občan Simon), Marseillaise (dívka a francouzský lid před revolučním tribunálem), Žaluji (Fouquier-Tinville, soudci a francouzský lid před revolučním tribunálem), Spojeni vzpomínkou (Axel von Fersen), Nenechte ani slzu skanout (Občan Hébert), Co zbývá nám (MarieAntoinetta), Poslední cesta (instrumentální hudba).
MarieAntoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)
Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.
Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože. Pa
1.březen: svátek má Bedřich (dříve svatý Eudokie, později Albína)
PRANOSTIKY:
Eudokie příznivá, ale blátivá.
Jak je 1. března, takové bude celé jaro.
Na Bedřicha slunko teplem zadýchá.
Odkud na svatou Eudokii vane vítr, odtud bude po celý rok foukat.
Svatá Eudokie psa až po uši sněhem zavěje.
Závěj svaté Albíny zaplavuje doliny.
VYSVĚTLENÍ:
Tyto pranostiky se rozcházejí v tom, jaké počasí očekávají na tento den. Některé pranostiky stále předpokládají sníh, jiné předpokládají, že již bude svítit slunce. Druhá pranostika říká, že jaké bude počasí v tento den, takové bude celé jaro. Pokud bude tedy zima, i celé jaro bude studené.
2. březen: svátek má Anežka (dříve svatá Anežka Česká)
PRANOSTIKA:
Na Anežku není radno sebou v trávě šíti, protože se celkem snadno vlčí neduh chytí.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika připomíná, že sice může být hezky, ale země je stále promrzlá, takže člověk se může lehce nachladit.
3. březen: svátek má Kamil (dříve Kunhuta, Marin)
PRANOSTIKY:
Mrzne-li o svaté Kunhutě, mrzne ještě čtyřicet dní.
Skřivan si v březnu musí vrznout, i kdyby mněl zmrznout.
Svatá Kunhuta - o chlup stoupne teplota.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika říká, že pokud bude mrznout 3. března, tak bude mrznout ještě měsíc. Poslední pranostika zase tvrdí, že se o trochu oteplí.
4. březen: svátek má Stela (dříve svatý Kazimír)
PRANOSTIKA:
Na Kazimíra pohoda – na kobzole úroda.
VYSVĚTLENÍ:
Pokud v tento den bude příjemné počasí, tak bude dobrá úroda.
5. březen: svátek má Kazimír (dříve svatá Adriana)
PRANOSTIKA:
Svatá Adriana nedá spáti z rána.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostika tvrdí, že v tento den bude mít člověk špatné spaní (kratší noc, špatné počasí atd).
6. březen: svátek má Miroslav (dříve svatý Felicitas, Bedřich)
PRANOSTIKY:
Na svatého Bedřicha slunko teplem zadýchá.
Svatá Felicita sníh z polí odmítá.
Svatý Bedřich teple dýchá, nebo taky sněhy míchá.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika říká, že se začne oteplovat. Druhá pranostika zase tvrdí, že začne tát sníh. Třetí pranostika začíná stejně jako první, ale obsahuje také variantu se sněhem.
7. březen: svátek má Tomáš
PRANOSTIKY:
O svatém Tomáši sníh bředne na kaši.
Zima, kterou Tomáš nese, dlouho námi ještě třese.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika říká, že začne tát sníh. Druhá pranostika počítá s tím, že ten den se může ještě ochladit, pokud by to byla pravda, to ochlazení by bylo silné.
Na začátku je třeba zmínit, že celý život Marie Terezie byl velmi působivý, a vypsat vše zajímavé o této habsburské panovnici by zabralo opět mnoho kapitol s tím, že by se velká část informací již opakovala. Marie Terezie toho prožila opravdu hodně a stejně tak toho hodně dokázala, ukázala, že i "slabá" žena může být silnou panovnicí, která si nenechala nic líbit a bojovala jako lev ve snaze obhájit to, co ji právem patřilo. I přitom ale dokázala být stále ženou a hlavně matkou na sto procent. Nejenže porodila pro nás neuvěřitelné množství dětí, zároveň se ale o své děti zajímala, což v tehdejší době nebylo u šlechtičen vždy obvyklé. Marie Terezie zastávala názor, že úkolem každé ženy, tedy i panovnice, je především rodit děti a zajistit tak pokračování rodu. I v nejvyšších stupních těhotenství přitom zvládala nejen vládnout své zemi, ale i řídit svá vojska v zahraničí. Marie Terezie se tak stala první a hlavně jedinou ženou, která vládla v habsburské zemi. Byla tak jako jediná žena korunovaná českou královnou, ne jako manželka panovníka, ale jako sama vladařka.
Marie Terezie měla obrovské štěstí v lásce, směla si vzít muže, do něhož byla zamilovaná. S ním prožila jedno z nejharmoničtějších manželství. O Marie Terezie se také někdy říká, že byla velmi náruživá, ve skutečnosti to ale František Štěpán byl své ženě nevěrný. Marie Terezie o jeho pletkách věděla a trápily jí, i proto nejspíš tak usilovala o dodržování mravného chování ve Vídni, nechala proto vytvořit dokonce i speciální mravnostní policii, která pronásledovala nejen prostitutky. Trestem pro takto přistižené ženy bývalo ostříhání dohola, bičování, v některých případech i deportace na nucené práce.
Přestože jí její volba manžela vyšla, svým dcerám nedovolila vybrat si manžela, využívala je pro svou sňatkovou politiku, přestože sama prý kritizovala, když jiné dcery panovnických rodů byly bez vlastního svolení provdávány. Jedinou výjimku ve své sňatkové politice udělala u Marie Kristýny, které dovolila vybrat si manžela a provdat se tak z lásky, a u Marie Alžběty, která se mohla stát abatyší v Innsbrucku. Podobně jak jednala ohledně sňatků s dcerami, jednala i se syny, i u nich při výběru vhodných manželek rozhodoval fakt, jestli sňatkem s nimi dojde k rozšíření habsburské říše, anebo jestli se sňatkem dostanou Habsburkové na trůn cizího státu. Marie Terezie tím dosáhla toho, že se její děti dostaly na trůn sedmi různých království. Jejím dvěma synům Josefovi a Leopoldovi se dokonce povedlo stát se římskými císaři, po vzoru jejich otce i děda. Marie Terezie byla tedy dcerou císaře, za muže měla císaře a nakonec i dva císa
Po smrti otce se Marie Terezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou. Ostatní tituly, které ji náležely (jako královna uherská, markraběnka moravská, královna česká atd.), si musela Marie Terezie nechat potvrdit. Po korunovaci manžela císařem se z ní také stala císařovna-manželka, ale Marie Terezie nebyla korunována, protože v tehdejší době se manželky nekorunovaly.
Začátky její vlády byly těžké, musela se vyrovnat s tím, že si vládci okolních zemí dělali nárok na některá území habsburské monarchie. I v monarchii se našli lidé, kteří nesouhlasili s ženou na trůnu. Postupně se ale situace uvnitř monarchie uklidnila, a Marie Terezie si mohla užívat své těhotenství. Její klid ale netrval dlouho, přerušily ho spory o Pragmatickou sankci.
S nástupem Marie Terezie na trůn okamžitě souhlasila Velká Británie, Dánsko, Nizozemí. Marie Terezie doufala, že s její vládou nebudou mít problémy ani Francouzi, Bavoři, Sasové a Prusové. Její přání se ale nevyplnilo.
Bavor Karel Albrechtse rozhodl uplatňovat svůj nárok na císařskou korunu i habsburské dědičné země. Jeho nárok vycházel z toho, že byl manželem arcivévodkyně Marie Amálie, která byla sestřenicí Marie Terezie. Po jeho vzoru začali vznášet nároky na některá území habsburské monarchie i Fridrich Augusta, který byl zároveň saským kurfiřtem a polským králem, a pruský panovník Fridrich II. Fridrich II. žádal celé Slezsko a za to Marii Terezii nabízel dva miliony zlatých, záruku rakouských držav v Říši a zasazení se o titul císaře pro jejího manžela. Na odpověď na svou nabídku vydržel Fridrich čekat měsíc a den, když do té doby neobdržel od habsburské panovnice odpověď, obsadila jeho pruská armáda Slezsko. Marie Terezie se pokusila Slezsko ubránit, ale její armáda byla ve špatném stavu v důsledku nekonečných válek s Tureckem. Fridrichovi nedalo moc práce rakouskou královnu porazit dne 10. dubna 1741 v bitvě u Mollwitz poblíž Vratislavi. Prusko tak získalo velkou část Slezska a povedlo se mu ji udržet téměř dvě století. Po vzoru Fridricha i ostatní státy jako Francie, Španělsko, Bavorsko a Sasko se toužily na pruském úspěchu přiživit. Když Karel Albrecht viděl Fridrichův úspěch, odhodlal se k vlastnímu jednání. Nejprve si zajistil podporu Francouzů i saského kurfiřta Fridricha Augusta, kterého si získal příslibem celé Moravy. Pak zaútočil. Spojenci dobyli v červenci 1741 hornorakouský Linec, do konce léta se jim povedlo dorazit do Českých Budějovic. Praha náporu nedokázala vzdorovat a 26. listopadu 1741 byla dobyta. Karel Albrecht se okamžitě nechal korunovat českým králem, v čemž ho p
O Marii Antoinettě byla napsána také řada knih. Například: Já, Maria Antoinettaod Juliet Grey, MarieAntoinetta: Strmý pádod Juliet Grey,MarieAntoinetta: Dny slávy, dny smutkuod Juliet Grey, Zpověď Marie Antoinettytaké od Juliet Grey, Tajný deník Marie Antoinettyod Carolly Erickson, MarieAntoinetta: Nebezpečné známosti nezralé královnyod Michel de Decker, MarieAntoinettaod Stefana Zweiga.
Osud Marie Antoinetty inspiroval řadu umělců. Její postava se objevila v nejednom historickém filmu o této době, a zároveň o ní samé byla natočena také pěkná řádka filmů. Jedním z nich je film z roku 2006 s názvem MarieAntoinetta. Režisérkou tohoto snímku byla Sofia Coppola, a hlavní roli královny si zahrála Kirsten Dunst. Snímek zachycuje jak její život v Rakousku, tak i její příjezd do Francie a následný život jako francouzské královny. Filmu se nevyhnuly historické nepřesnosti, ale jinak je to působivý snímek o životě této francouzské královny. Objevuje se zde i scéna z hranic zemí, kde se rakouská arcivévodkyně musela symbolicky zřeknout všeho rakouského (i svého milovaného psa).
Příběh Marie Antoinetty je zpracován také ve filmovém snímku z roku 2012 s názvem Sbohem, královno, kde Marii Antoinettu ztvárnila Diane Kruger. Režisérem filmu byl Benoît Jacquot.
Postava francouzské královny Marie Antoinetty je také ve filmu Aféra s náhrdelníkem. Režisérem snímku byl Charles Shyer a postavu královny zahrála Joely Richardson.
Dalším filmovým snímek byla MarieAntoinettaz roku 1938, který režíroval W. S. van Dyke, v němž hrála Norma Shearer a Tyrone Power.
Snad nejstarší film o popravené královně byl natočen v roce 1923 režisérem Rudolfem Meinertem a královnu ve snímku MarieAntoinetta: Život královnyztvárnila Diana Karenne.
I Německá televize vytvořila dokument o této panovnici s názvem MarieAntoinetta: z trůnu na popravištěz roku 2004.
Obsahy těchto filmů i hodnocení diváků je možné spatřit na stránkách československé filmové databáze www.csfd.cz
Poprava se nijak neodkládala. V 11 hodin ráno dne 16. října 1793 se objevil popravčí Sanson. Podle paní Baultové, když stříhal královniny vlasy, dával si lokny jejich vlasů do své kapsy. "Viděla jsem to." řekla paní Baultová "A přeji si, abych ten pohled nikdy neviděla." Královna se na svou poslední cestu pečlivě oblékala, při převlékání do vybraných šatů ji pozoroval dozorce, což se nelíbilo královnině služebné, která se před královnu postavila, aby ji bránila před až příliš zvědavým pohledem.
V půl jedné byla MarieAntoinetta přivezena pod gilotinu na Place de la Revolution (dnes známé jako Náměstí svornosti). MarieAntoinetta na sobě měla bílé šaty, bílou čepici s černou stuhou na hlavě a v ruce držela bílý kapesník, který pak podala katu Henrymu Sansonovi se slovy: "Otřete mi tu gilotinu, ať mi nezamaže límeček." S rukama svázanými za sebou vystoupila na lešení pevným a důstojným krokem, jako kdyby se chystala uvést na místo trůn na boku svého manžela. Cestou ji provázely výkřiky, pohledy, smích ale i lítost lidu. Královna cítila jistě velké ponížení. Když se dostala k lešení, neúmyslně šlápla na nohu kata. "Promiňte," zdvořile se mu omluvila. Když poklekla, vykřikla napůl slyšitelnou modlitbu, pak zvedla pohled a podívala se na věže Templu: "Adieu, opět mé děti," řekla "Jdu za vaším otcem." Poprava se nijak neodkládala, po pádu královniny hlavy dav volal "Vive la République!"= Ať žije republika! Lidem nenáviděná francouzská královna skonala ve věku 37 let.
Dcera Marie Antoinety Marie Tereza neměla o popravě matky tušení. Ve své místnosti ve vězení napsala na zeď: "Marie Tereza je nejvíc nešťastná bytost na světě. Nemůže získat žádné zprávy o své matce, ani se s ní nespojila, ačkoli jí tisíckrát žádala... Žij, má dobrá matko! Kterou miluju velmi, ale o které neslyším žádné zprávy. Ó můj otec! Dívá se na mne z nebe, život byl k ní krutý. Ó můj bože! Odpusť těm, kteří mou rodinu nechali zemřít."
Ve stejném vězení byl také osmiletý Ludvík Karel. O jehož osudu měl rozhodnut Revoluční výbor, ten ale nevěděl co s ním, nechtělo se jim popravit osmiletého chlapce, ale zároveň si uvědomovali, že chlapec má nárok na trůn. Situace byla zapeklitá a vyřešila se až smrtí malého Ludvíka Karla.
První potomek francouzského královského páru se narodila až osm let po svatbě tedy v roce 1778. Jednalo se o dívku, která dostala jméno Marie-Thérése. Princezna byla označovaná jako Madame Royale, a je to také jejich jediný potomek, který se dožil dospělosti. V roce 1799 se provdala za bratrance Ludvíka Antonína Bourbonského vévodu z Angoulême, sňatkem s ním se stalo, že 2. srpna roku 1830 byla prohlášena francouzskou královnou a její manžel se stal králem Ludvíkem XIX. Jejich "vláda" ale trvala jen dvacet minut. Pak byl Ludvík donucen jako jeho otec abdikovat ve prospěch svého desetiletého synovce Jindřicha, ale ani on se k vládě nedostal. Marie Tereza Bourbonská se po jejich abdikaci vydala s manželem, tchánem Karlem (i ten byl donucen abdikovat) a synovcem Jindřichem vydala do Rakouska.
V roce 1781 se narodil následník trůnu Ludvík Josef Xaver František Bourbonský,ten trpěl vrozenou deformací páteře, žeber a plic, která mu komplikovala dýchání. Ludvík Josef se ale svého následnictví nedočkal, zemřel ve věku sedmi let na tuberkulózu.
V roce 1785 se narodil i druhý syn Ludvík Karel. Ten byl po smrti svých rodičů prohlášen králem ve věku osmi let. Fakticky ale nevládl, naopak jeho pozice se ke královskému životu ani zdaleka nepřibližovala. Ludvík byl stejně jako jeho rodiče uvězněn a zbytek života strávil ve vězení Temple, kde ho měl na starosti švec známý svou násilnou povahou. Jeho úkolem bylo krále "vychovat" v duchu francouzského lidu, k výchově využíval chlapcův dozorce hlavně bití a psychické týrání. Nakonec ale i Ludvíkův vychovatel byl popraven. Po jeho smrti se ale už o Ludvíka nikdo nestaral, žil izolován v cele, kde také ve věku deseti let nakonec i zemřel. Oficiální příčinou smrti byla tuberkulóza.
Nejmladším dítětem francouzského královského páru se stala Marie Žofie Helena Beatrice Bourbonskánarozená v roce 1786. O jejím původu se vedli dlouhé spory, nepřátelé královny tvrdili, že je dcerou královny a jejího milence švédského hraběte Axel von Fersena. Dítě ale zemřelo ani ne rok po svém narození na tuberkulózu.
MarieAntoinetta všechny své děti milovala a smrt Ludvíka Josefa i Marie Žofie ji velmi zasáhla. Vždy litovala, že nemá více dětí, přála si mít velkou rodinu, na kterou byla zvyklá z dětství.
Alžběta trvala na sňatku Marie s hrabětem z Leicesteru, ale netušila, že Mary již má jiného nápadníka, lorda Henryho Darnleyho. Ten se v únoru 1565 vydal z Londýna do Edinburghu, aby se seznámil s Marií. Setkali se dne 17. února na zámku Wemyss ve městě Fife. Marie se do něj snad na první pohled zamilovala. Ta Marie, o ní se zajímali evropští králové a knížata, se ucházela o tohoto 19letého chlapce. K tomuto sňatku bylo zapotřebí i svolení papeže, protože lord Darnley a skotská královna Marie byli v příbuzenském vztahu 4. stupně (Darnley byl poloviční Mariin bratranec skrz dvě různá manželství jejich babičky Margaret Tudorovny).
Z plánované svatby nebyli nadšení dva nejmocnější muži Skotska. Moray si přál, aby se Marie provdala do ciziny, ale mladý Darnley mu překazil plány, Moray předpokládal, že Darnley se nespokojí s formální mocí a bude si přát vykonávat královskou moc jako král manžel. K čemuž nakonec opravdu došlo. Ani lord Maitland nebyl z plánovaného sňatku nadšený, Darnley by mohl ohrozit i jeho postavení. Pomalu se kolem těchto dvou mužů formovala skupina reformovaných skotských šlechticů ochotných bránit jejich zájmy.
S touto svatbou nesouhlasila ani anglická královna, velmi ji rozhněvalo, že Marie odmítla jejího milého přítele Leicestera. Navíc ani netušila, za jakým účelem se lord Darnley vydal do Skotska. V prvním návalu vzteku dala proto zavřít do Toweru lady Lennoxovou, Darnleyovu matku. Aby se vyhnula ostudě, vyhodila spěšně i svůj poslední triumf, nabídla Marii otevřeně a závazně nástupnictví v Anglii, pokud by za manžela přijela hraběte Leicestera. Věděla, že o toto nástupnictví Marie usilovala již řadu let, a tak věřila, že jí ustoupí. Marie už ale nestála o to stát se anglickou královnou, chtěla být jen manželkou muži, do něhož se zamilovala. Alžběta z toho byla zoufalá, ona se ještě nikdy neprovdala a Marie již má druhého manžela, navíc zcela potupně odmítla nejen její nabídku následnictví na anglickém trůnu, veřejně odmítla, a tím i zostudila Alžbětina nejmilejšího přítele Leicestera. Stejně tak Marie vůbec nedbala na Alžbětin protest proti Darnleyovi.
Marie si ale prosadila svou a za Darnleye se provdala. Brzy po svatbě si Darnley uvědomil, jaký přístup k moci svatbou s Marií získal, stal se skotským králem – manželem. Tento titul mu neměl přinášet žádnou faktickou moc, tu stále držela v rukou jeho manželka. Darnley si ale dělal stále větší nároky na pravomoci, dožadoval se dokonce i spoluvlády. Marie si nakonec začala uvědomovat, že se oddala muži, který ji nebyl hoden a který si kousek po kousku bral vše, co mu v prvním vzplanutí vášně a bez úvahy dala. Nakonec se mu snažila jeho pravomoci co nejvíce okleštit. Darnley nebyl zván k zasedání státní rady, nesměl mít ve znaku královské insignie a byl degradován na prince manžela. Zastání neměl Darnley ani u skotské šlechty, která vnímala jeho násilnickou a žárlivou povahu. Jeho žárlivost naplno propukla, když nechal zavraždit Mariina oblíbeného sekretáře Davida Rizzia, kterého dokonce podezíral, že je skutečným otcem Mariina ještě nenarozeného syna. Před vraždou se dokonce spojil se spiklenci, k nimž patřil i Moray.
Marie Antonie Josefa Johana Habsbursko-Lotrinskáznámá spíše jako MarieAntoinetta se narodila dne 2. listopadu 1755 ve Vídni jako patnácté dítě rakouské královny Marie Tereziea jejího manžela Františka I. Štěpána Lotrinského. MarieAntoinetta tak byla pravnučkou císaře Leopolda I. a vnučkou císaře Karla VI. Od narození jí stejně jako jejím sestrám náležel titul rakouské arcivévodkyně. Její kojnou se stala manželka soudce Constance Webrová. Svou matku Antonie, jak jí její rodina nazývala, milovala, ale zároveň z ní měla strach. Více si rozuměla s otcem, který byl veselý, laskavý a velmi dobrosrdečný. Sdíleli spolu lásku ke květinám a celkově k zahradě. Jeho smrt v roce 1765 otřásla jejím světem.
Se sourozenci si příliš nerozuměla, byli vychováváni v soutěživém prostředí, a tak na sebe často žárlili. Od většiny sourozenců jí navíc dělil velký věkový rozestup. Nejvíce Antonie žárlila na Marii Kristýnu, která měla u matky privilegované postavení, čehož si byla Antonie dobře vědoma (projevilo se to i tím, že Marie Kristýna byla jediným dítětem Marie Terezie, které se smělo provdat z lásky). Naopak velmi dobře Antonie vycházela s Marií Karolínou, která byla o tři starší. Dívky spolu byly vychovávány a trávily tak společně mnoho času.
Spolu se svými sourozenci se i Antonie podílela na určité neformální atmosféře u rakouského dvora. Všichni arcivévodové a arcivévodkyně vystupovali (zpívali, tančili) při různých akcích u dvora, kterých bylo hlavně v zimních měsících mnoho. Jejich výchova nebyla ale jen o zábavě, velkou část dne trávili arcivévodové a arcivévodkyně vyučováním. Antonie se ale často dokázala vyučování vyhnout, guvernantka ji k němu příliš nenutila a velmi jí při něm pomáhala, a tak Antonie určitým způsobem zlenivěla. Proto nebyla ještě ve třinácti letech zběhlá v historii, ale ani ve čtení a psaní. Ani její francouzština nebyla zpočátku příliš dobrá, dokud se jí neujal Abbé Vermond a nenaučil ji mluvit plynule francouzsky. Naopak velmi dobré výkony podávala v tanci, vyšívání a ve hře na harfu. Už jako malé děvče se mohla rakouská arcivévodkyně pyšnit vrozenou elegancí a půvabem.
Antonie byla považována za velmi hezkou dívku s krásnou pletí, ale i ona měla určité fyzické chyby. Mezi ně patřily její zuby a vlasy. Oboje ale dokázali odborníci napravit a Antonie se tak stala ideální adeptkou na manželku budoucího francouzského krále.
