Předložky patří mezi slovní druhy, které vypadají na první pohled jednoduše, ale v praxi dokážou potrápit děti i dospělé. Stačí chvíle nepozornosti a rázem si nejsme jistí, zda jde o předložku, příslovce, nebo dokonce o předponu, a chyba je na světě.
Tato doplňující část článku je zaměřena na hlubší pochopení předložek, jejich rozlišení od jiných slovních druhů a praktické tipy, jak se v nich neztratit při psaní i procvičování českého jazyka.
Druhy předložek
Předložky se dělí podle původu na vlastní (= primární) a nevlastní (= sekundární).
Předložky vlastní jsou slova, která jsou jen předložkami, nejsou tedy nikdy nositeli významu. Primární předložky mohou být neslabičné a slabičné. Neslabičné jsou ty předložky, které jsou tvořeny jen jedním písmenem (souhláskou). V češtině se obvykle k takovýmto neslabičným předložkám vytváří druhá slabičná varianta, která je vokalizovaná (přidaly se samohlásky –e; -u). Například z neslabičné předložky „s“ se vytvoří slabičná předložka „se“. Vokalizace neslabičných předložek ale není vždy nutná, například „s otcem“, v jiných případech ale ulehčuje výslovnost a srozumitelnost (například „se psem“ je výraznější než „s psem“).
Již žáci na prvním stupni se učí, že některé předložky se nepíší na konec řádku – patří sem všechny neslabičné předložky (k, s, v, z), ale i jednopísmenné slabičné předložky (o, u). V textových dokumentech na počítači se tyto předložky obvykle spojí se slovem nezlomitelnou mezerou (v textových dokumentech zvaná také jako pevná mezera), a tím si pisatel zajistí, že tato předložka bude vždy stát na stejném řádku jako podstatné jméno (nebo zájmeno, číslovka), k němuž patří.
Naopak předložky nevlastní mohou být i jiným slovním druhem a souvisí vždy na konkrétním použití daného slova. Například: kolem, díky, blízko.
Nevlastní předložky mohly vzniknout z příslovcí (skrz), z příslovcí, které byly dříve podstatnými jmény (navrch), z podstatných jmen (zásluhou), ze sloves (počínaje), od zájmen (co do), případně jako spřežka dvou předložek (zpod).
Ve svém příspěvku PŘEDLOŽKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaryn z Nemanic.
A co psani delsich predlozek ? Jako na, do, ve, se, ... ? taky na stejnem radku nabo uz mohu rozdelit ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milada.
U delších předložek záleží na situaci. Když jde o formát s krátkými řádky, tak se předložky nespojují s následujícím slovem. Když je řádek dlouhý, tak se spojí.
Předložky jsou sedmým slovním druhem a řadí se k neohebným druhům. To znamená, že se předložky nedají nijak skloňovat a ani časovat, jejich tvar se tedy nemění v závislosti na pádu a ani času. Tento slovní druh se pojí s podstatnými jmény, zájmeny a číslovkami. Předložky nejsou plnovýznamovými slovy, ale ve větě mají svůj význam, vyjadřují vztahy mezi větnými členy, přestože samy větnými členy nejsou (jen ve spojení s jiným slovem). Latinský název pro tento slovní druh jsou prepozice.
Neslabičné předložky jsou jednopísmenné (k, s, v, z) a v textu se často vážou pevnou mezerou k následujícímu slovu. Jejich použití má význam i pro správnou typografii.
Víceslabičné předložky vznikly z jiných slovních druhů a jejich rozpoznání vyžaduje porozumění kontextu celé věty.
Předložky „s“, „se“ se pojí se sedmým pádem, u knižních zastaralých spojení se může objevit i u 4. pádu a může se objevit i ve spojení s 2. pádem, pokud se jedná o spojení, které vyjadřuje pohyb z povrchu pryč.
Naopak předložky „z“ , „ze“ se pojí jen s pádem druhým.
V naší poradně s názvem KDO S KOHO NEBO KDO Z KOHO? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Čepek.
Můžu poprosit o posouzení příkladů:
1) Pořad v TV: Kdo s koho? (nemá být "z", když už to je sama pádová otázka?
2) Soudní výraz: (.. jednání se přerušuje). Příšerný výraz !
Děkuji a zdravím.
Josef Čepek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Kdo s koho je fráze ze staročeštiny. Fráze kdo s koho vyjadřuje klání - kdo koho/co porazí. Jedná se o starou, dnes již zřídkakdy užívanou vazbu předložky s se 4. pádem. Tato vazba se vyskytuje pouze u spojení kdo s koho a být s to.
Vazbu s předložkou z (kdo z koho) můžeme také použít, ale pouze v situaci, když popisujeme například situace kdo z koho vymlátil duši nebo kdo z koho zešílel.
Ve školní praxi se často objevují testy na předložky, pracovní listy a doplňovací cvičení. Ta ověřují nejen znalost předložek, ale i pochopení jejich vztahu k pádům.
Pravidelné řešení těchto úloh vede k jistotě v pravopisu.
Ve svém příspěvku URČENÍ SLOVNÍHO DRUHU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarynna.
Jaký slovní druh je slovo .....všechny?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Matyáš.
Záleží na kontextu. Například ve větě "Všechny bytosti jsou si rovny" všechny je tady zájmeno.
A ve větě "Kolik jeho knih tam bylo? Všechny.", tak tady je to číslovka.
Jak vysvětlit předpony a předložky – jednoduchý průvodce
Předpony a předložky si jsou na první pohled podobné, ale v české gramatice mají odlišnou funkci, postavení i pravopis. Správné pochopení rozdílu pomáhá žákům vyhnout se běžným chybám, zejména při psaní s / z, vz- / vs-, nebo při rozlišení slovních druhů.
Ve svém příspěvku DRŽÍM POHROMADĚ ANTONYMUM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lukáš.
Jsem rád, že je ještě držím pohromadě. A antonymum by bylo odděleně. Jsem rád, že je ještě držím odděleně. Srandovní je věta s těmi Brňany při použití antonyma.
Při letních ohňostrojích se všichni brňané odděleně sejdou na přehradě. Jako že každý Brňan tam zaleze do nějaké samostatné kóje, jako na startu koňských dostihů.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lucka.
Další antonymum ke slovu pohromadě je slovo zvlášť. Třeba věta U dobrého obchodníka vidím všechny jeho slevy pohromadě. A při použití antonyma by to bylo U dobrého obchodníka vidím všechny jeho slevy zvlášť.
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ KONTAKT E MAIL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Pavlíková.
Dobrý den , chci se zeptat jestli uvažujete s dřívějším odchodem do důchodu také s profesí řidič traktorista? Protože ty také mají náročnou práci obzvláště od začátku sezóny až do pozdního podzimu .Děkuji za zvážení mého dotazu. S pozdravem Pavlíková Marcela
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel PAVEL Hanko.
Dobrý den pane Babiši. Chtěl bych Vám poděkovat za vaší snahu porazit všechny co se proti Vám postavily. Je mi smutno vidět jak se všichni neúspěšný kandidáti připojili k panu Pavlovi. Všem slušným lidem ukázali proč vůbec kandidovali! Za nás všechny co jsme Vás volili ještě jednou děkuji. Doufám že za nás budete stále bojovat a v příštích volbách do sněmovny Ano pod vaším vedením vyhraje. Přeji Vám mnoho zdraví a síly do dalších bojů. Hanko pavel
Každý den to slyšíme v mluvené češtině, kdy normálně říkáme přezemě, ale v psaném projevu se to musí psát jedině se s, tedy přese mě, popřípadě přese mne. Ostatní tvary, jako je přese mně, přeze mně, přezemě, přezemně nebo přesemně, jsou všechny špatně.
Předložka přes, která se váže se 4. pádem, může mimo jiné vyjadřovat směřování z jedné strany na druhou (jít přes řeku), průchod nějakým prostorem (projít přes chodbu do ložnice), překročení určité meze (přerůst někomu přes hlavu), pokrytí určité plochy (hodil přese mě deku) apod.
Slovník spisovné češtiny uvádí u této předložky celkem devět významů.
Z hlediska pravopisu je důležité, že u této předložky jak v základním tvaru, tak ve vokalizované podobě píšeme vždy s, nikoli z.
Větněčlenská platnost slov se týká role, kterou slovo hraje ve větě jako větný člen. Ne všechna slova mají větněčlenskou platnost, např. spojky a částice. Větné členy jsou pak základními stavebními kameny věty a vztahují se k sobě navzájem.
Větný člen: Jednotka, která plní určitou funkci ve větě (např. podmět, přísudek, předmět, přívlastek, příslovečné určení).
Slovní druh: Třída slov na základě jejich morfologických a syntaktických vlastností (např. podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, předložky, spojky, částice).
Syntax: Zkoumá vztahy mezi slovy ve větě a tvoření vět.
Větněčlenská platnost slov
Slova s větněčlenskou platností
Podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, ale i některé tvary infinitivů v závislosti na kontextu.
Slova bez větněčlenské platnosti
Spojky, částice, předložky (tyto slova se do větných vztahů zapojují nepřímo, ale samy o sobě nejsou větnými členy).
Infinitiv
Může mít větněčlenskou platnost jako součást predikátu (např. u modálních sloves) nebo jako rozvíjející větný člen (např. u plnovýznamových sloves).
Příklad ve větě
Podmět: Žák čte knihu. (žák je podstatné jméno, které je v pozici podmětu).
Přívlastek: Hezká kniha. (hezká je přídavné jméno, které je v pozici přívlastku u podstatného jména kniha).
Předmět: Čtu knihu. (knihu je podstatné jméno v pozici předmětu).
Příslovečné určení: Jdu domů. (domů je příslovce v pozici příslovečného určení).
Modální sloveso s infinitivem: Mohu číst. (moci a číst spolu tvoří predikát).
Plnovýznamové sloveso s infinitivem: Chci číst. (chci je plnovýznamové sloveso a číst je v pozici předmětu).
Pochopení větněčlenské platnosti slov je klíčové pro správné porozumění stavbě a významu českých vět. Umožňuje identifikovat vztahy mezi slovy a určit jejich roli ve větě.
