Vtipné básničky o škole pro děti

Vtipné básničky o škole

Budík a škola

Budík zvoní: „Vstávej, vstávej!“
Já mu říkám: „Nepřeháněj!“
Pod peřinou bylo prima,
venku čeká ranní zima.

Máma volá: „Škola čeká!“
Ta je ale strašně zbrklá.
Vždyť tam bude celé ráno,
tak proč vstávat takhle záhy?

Nakonec se zvednu přece,
jednu ponožku mám v dece.
Druhou hledám pod postelí,
už jsme skoro v půli středy.

Do školy pak běžím klusem,
svačinu mám omylem s busem.
Když mě paní učitelka vítá,
říkám: „Hlavně že jsem tady!“

Domácí úkol

Domácí úkol jsem měl psát,
jenže jsem si začal hrát.
Potom přišel seriál,
úkol stále tiše spal.

Večer jsem si vzpomněl náhle:
„Tohle nedopadne slavně!“
Sešit leží, pero čeká,
půlnoc už se rychle sméká.

Ráno hledám vysvětlení,
které zní jak překvapení:
„Paní učitelko, věřte,
úkol snědl pes... asi ve čtvrté.“

Paní učitelka praví:
„Tvůj pes musí býti zdravý.
Každý týden, jak se zdá,
tři úkoly k snídani má!“

Písemka

Na lavici bílý papír,
najednou jsem velký upír.
Vysál bych snad vědomosti
spolužákům z blízkosti.

První otázka se směje,
druhá už mě přímo hřeje.
Třetí na mě divně zírá:
„Tak co, hlavo, ještě sbíráš?“

V hlavě prázdno, v ruce pero,
za oknem je krásné jaro.
Ptáci znají odpovědi,
jenže ke mně nepřiletí.

Když pak známku doma hlásím,
rychle situaci spasím:
„Není důležité číslo,
hlavně že mi pero psalo!“

U tabule

U tabule stojím tiše,
křída divné věci píše.
Paní učitelka čeká,
moje odvaha však někam utíká.

„Kolik je šest krát osm?“
Mozek hlásí: „Nevím, prosím!“
Koukám vlevo, koukám vpravo,
čtyřicet osm! Sláva, bravo!

Další příklad těžší zdá se,
mozek schoval se mi zase.
Křída vrže, třída mlčí,
jen mé srdce hlasitěji buší.

Když si konečně zas sedám,
už tabuli radši nehledám.
Lavice je moje skrýš,
tam mě matematiko nenajdeš již!

Školní zvonek

Když ráno školní zvonek zvoní,
každý žák se chodbou honí.
Když však zvoní na přestávku,
to má úplně jinou dávku!

V tu chvíli jsme jako střely,
všichni náhle velmi bdělí.
Svačina je hlavní věda,
bez rohlíku učit se nedá.

Za deset minut zvonek křičí:
„Zpátky, děti, konec cvičí!“
Celá třída smutně míní:
„Tenhle zvonek nějak spěchá nyní.“

Kdybych mohl zvonky měnit,
šlo by školu v ráj proměnit:
hodina by minut pět měla,
přestávka pak dopoledne celá.

Jednička

Dostal jsem dnes jedničku,
ukážu ji tatíčku.
Jenže radost trochu chladne,
otázka zní: za co vlastně?

Český jazyk? Matematika?
To by byla velká klika.
Přírodopis? Zeměpis?
Kdepak, žádný takový zápis.

Jednička je, to je pravda,
v sešitě však není žádná.
Na hodinách tělocviku
doběhl jsem první k šatníku!

Aktovka

Moje školní aktovka
není žádná drobnost malá.
Kdyby dostala dvě kola,
mohl bych s ní jezdit do školy.

Učebnice, sešity,
pastelky a pravítko,
svačina a pitíčko,
to už váží maličko.

Přidám atlas, penál, knihu,
už se krčím v mírném předklonu.
Ještě úkol, ještě blok,
a mám trénink na celý rok.

Kdyby škola přišla ke mně,
bylo by mi velmi jemně.
Aktovku bych nechal spát
a šel se doma vzdělávat.

Zapomenutý sešit

Sešit zůstal doma sám,
přísahám, že nevím kam.
Včera ležel na mém stole,
dnes se mnou však není ve škole.

Možná se chtěl trochu prospat,
možná nechtěl úkol poznat.
Možná řekl: „Dnes mám volno,“
a mně teď je trochu ouzko.

Paní učitelka dobře ví,
že sešit sám nic neprovede.
A tak říká bez váhání:
„Zítra čekám jeho přiznání.“