Písmeno D patří v českém jazyce k těm nejbohatším a nejrozmanitějším, pokud jde o podstatná jména. Najdeme mezi nimi slova z každodenního života, odborné pojmy, knižní výrazy i expresivní pojmenování, která dávají češtině barvu a živost. Právě díky této rozmanitosti jsou podstatná jména na D častým tématem školních úloh, diktátů i jazykových rozborů. Doplněný článek se zaměřuje na to, jak se v rozsáhlém seznamu podstatných jmen na písmeno D lépe orientovat, jak je správně určovat podle rodu a vzoru a jak se vyhnout nejčastějším chybám, se kterými se setkávají žáci i dospělí.
Čeština je velmi bohatý jazyk. Svědčí o tom i následující přehled podstatných jmen začínajících na písmeno „D“. Tento seznam není úplný, vychází ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 2007 a neobsahuje řadu podstatných jmen vzniklých ze sloves (například držení, doufání atd.). V tabulce jsou uvedené nejen daná podstatná jména, ale i jejich rod, vzor, význam a původ daného slova.
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Podstatná jména začínající na D
V naší poradně s názvem SPRÁVNÝ VÝRAZ SLOVA: ZAŠLETE NEBO ZASLETE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miloslav Chmela.
Dobrý den.
Potřeboval bych zjistit správný výraz od slova "zaslat".Píše se "zaslete mi" nebo
"zašlete mi".
Děkuji
Chmela
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Správně je ZAŠLETE MI.
Zdroj: příběh Správný výraz slova: zašlete nebo zaslete
Dějových sloves je obrovské množství a vypisovat všechna do jednoho článku by bylo příliš zdlouhavé, a tak pro pochopení, co jsou dějová slovesa, může sloužit následující výběr.
Aby čeština nebyla až příliš jednoduchá, stává se, že některá slova mohou být jak dějová, tak stavová. Záleží pak na uživateli, jak je v kontextu vyhodnotí.
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Dějová slovesa
Ve svém příspěvku URČENÍ PODMĚTU VE VĚTĚ S ČÍSLOVKOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Misařová.
Jak určit podmět ve větě Pět žáků přišlo pozdě. Deset dívek závod vzdalo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Misařová,
ve větách, které uvádíte, jde o specifickou formu podmětu, a to o tzv. numerativ neboli genitiv numerativní (existuje například i genitiv záporový: nebylo tam ani človíčka; nebo genitiv partitivní: v řece ubylo vody).
Podoba spojení číslovky a počítaného předmětu je dána slovnědruhovým charakterem číslovky: číslovky jeden, dva, tři, čtyři jsou svou povahou přídavná jména, takže se počítaný předmětý s nimi musí mluvnicky shodovat v pádě a částečně také v rodě a čísle (na drátě seděla jedna vlaštovka; za domem mňoukaly dvě kočky apod.) U ostatních základních číslovek, které mají povahu podstatného jména (tedy číslovky pro hodnoty 5–99 a rovněž neurčité číslovky kolik, několik, tolik), se jako základní prostředek vyjádření kvantovosti ustálil počítaný předmět ve 2. pádě množného čísla (tedy genitiv numerativní: na drátě sedělo pět vlaštovek; za domem mňoukalo několik koček).
Jinými slovy: U podmětu typu pět vozů, šest dívek, deset psů atd. řídí koncovku v přísudku číselný výraz a vyžaduje zakončení přísudku na -o: Pět vozů bylo odtaženo na záchytné parkoviště. Šest dívek nepřineslo omluvenku. Jsou-li podmětem výrazy jako desítky, stovky, tisíce, miliony, miliardy, píšeme v příčestí -y, u výrazu tisíce lze zvolit i koncovku -o: Stovky fanoušků se rozburácely na tribunách. Tisíce lidí se sešly (i sešlo) na náměstí.
A jednoduché shrnutí na závěr: Genitiv numerativní je výsledkem historického vývoje a nemá žádnou významovou funkci, je to čistě formální pravidlo. Číslovka je v tomto případě chápána jako přívlastek kvantitativní. Jako podmět tedy označte v těchto případech podstatné jméno ve druhém pádě (tj. v genitivu), abych byla naprosto konkrétní, ve Vašich větách to bude žáků, dívek.
P.S. Je ale možné, že na základní škole nebude chybou jako podmět označit celé spojení, tedy pět žáků, deset dívek.
Zdroj: příběh Určení podmětu ve větě s číslovkou
Čárkou ve větě jednoduché se odděluje:
Několikanásobný větný člen je takový větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme čárkou v případě, že:
Několikanásobné větné členy neoddělujeme čárkou v případě, že:
Přívlastek postupně rozvíjející je zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Čárky ve větách
Ve svém příspěvku SKLOŇOVÁNÍ SLOVA DOUŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Jurdová.
Lámeme si hlavu, zda se říká po douškách nebo po doušcích?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Jurdová,
stručně řečeno, dle pravidel tvarosloví je správně po doušcích.
Mohu-li nabídnout delší vysvětlení, pak vězte, že všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích, např. o rybnících, prostředcích, locích, doušcích, lístcích, nádeších.
Souhláska se před koncovkou mění (g > z, k > c, h > z, ch > š), a tak se často v mluveném projevu objevuje koncovka -ách, která konkuruje koncovce -ích, protože nevyžaduje alternaci (obměnu) předcházející souhlásky.
Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, obláčcích i obláčkách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. hrncích i hrnkách, dřevácích i dřevákách, teplácích i teplákách, modrácích i modrákách.
U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale přesnou hranici pro jednotlivá slova mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově zabarvenými stanovit často ani nelze, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu; výklad se dokonce liší v českých mluvnicích a slovnících.
V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je častá koncovka -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá.
Koncovka -ách je typická pro ustálené spojení „jde to jako na drátkách“. A dublety, tedy dvě pravopisné podoby téhož slova, se vyskytují u pomnožných jmen místních, např. v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících.
Ale abychom se v tom bludišti pravidel nezamotali – v našem případě je spisovná pouze koncovka -ích (doušcích), kterou uvádějí všechny jazykové příručky.
Tvar douškách je totiž součástí skloňování podstatného jména rodu ženského – douška, což je poněkud zastarale to, co je připsáno dodatečně (zpravidla v dopise); dodatek, doložka, postskriptum. Nebo tento výraz knižně vyjadřuje zdrobnělinu ke slovu duše (mateří douška – matčina duše).
Doušek, na který se ptáte, je zcela jistě rodu mužského a označuje buď polknutí (pít malými doušky), nebo množství tekutiny, které lze najednou spolknout, malé množství tekutiny vůbec; lok, hlt (zbyly asi dva doušky vína).
Pijte tedy prosím po doušcích.
Zdroj: příběh Skloňování slova doušek
Proč tomu tak je, když se píše například třeba právě například nebo obden, zpočátku, poprvé, nalevo, potom, pokaždé, popořádku, namístě?
Odpověď je jednoduchá, protože v tomto případě není výraz *vpořádku kodifikován jako slovo vytvořené spřahováním. Spřahování je specifický způsob tvoření slov. Oba členy, jimiž se nově vzniklý (spřažený) výraz vytváří, si v něm uchovávají ve všech jeho tvarech, nebo alespoň ve tvaru základním, stejnou podobu. Tvoří se tak například číslovky (šest a dvacet → šestadvacet), přídavná jména (déle trvající → déletrvající), příslovce (jak se patří → jaksepatří) a podstatná jména (z mrtvých vstání → zmrtvýchvstání). Specifickou skupinou jsou pak takzvané příslovečné spřežky, do nichž by patřil i náš výraz, kdyby jej již zahrnovaly kodifikační příručky.
Příslovečné spřežky vznikají tak, že se předložky spojují buď s podstatnými jmény (z pravidla → zpravidla), nebo se zpodstatnělými přídavnými jmény (do prava → doprava), nebo se zájmeny (za své → zasvé), nebo s číslovkami (na třikrát → natřikrát), nebo s příslovci (od naproti → odnaproti).
Jak vyplývá z výše uvedeného, příslovečné spřežky píšeme jako jedno slovo, tedy dohromady. Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však bohužel není vždy jasná, a tak často dochází ke kolísání. Nezřídka pak vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady, přičemž je jejich význam totožný (na příklad – například; zpočátku – z počátku; na čisto – načisto; k večeru – kvečeru; nade všecko – nadevšecko; na čase – načase).
Existují ale případy, kdy způsob psaní odlišuje význam napsaného. Je to třeba dvojice v celku × vcelku: Pošta mi kupodivu doručila vázu v celku (= nerozbitou). Kup ten šunkový salámv celku (= nenakrájený). Na léto si koupím plavky v celku (= jednodílné), ale: Vcelku se zúčastnilo dvacet lidí (= celkem). Vcelku je to hodný chlapec (= modální částice, vyjádření vztahu mluvčího). Podobným příkladem je spřežka namístě, která vyjadřuje vhodnost, patřičnost, například Je namístě přiznat chybu (= je důležité se teď přiznat), vedle spojení předložky a podstatného jména na místě, které ve větě fungují jako příslovečné určení místa, například Motorista těžkým zraněním hlavy a hrudníku na místě podlehl.
Zdroj: článek Vpořádku nebo v pořádku
Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ KONTAKT E MAIL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra.
Pjekný den Pane Bbabiš.Jsem mladá žena 38let a mám vše takzvaně spackaný.Umřela mi maminka a žiju z dcerou ,tetou která je postížená , mám ji v péči a i z otcem,ale nechci sním žít,chtěla bych si obstarat radši dům.Protože najmi bytu jsou opravdu moc drahé a já jsem z vesnice.Jenže stím mím platem to nejde.Atˇ dělám co dělám a půjčku si vzít nemůžu, časem bych to nezvládla splácet.Moje zdravotní stránka taky není zrovna bezvadná,měla jsem trombozu,embolii,jsem astmatik alergik.A vzimě marodím z průduškama často a ta noha potromboze je špatnější a méně citlivá.Jinak se postarám ovše jak se dá a pracuji aby bylo na jídlo a nabenzín .Ale to bydlení na to nikdy mít asi nebudu.Můžete mi poradit co mám dělat prosím a pomoct mi .Napište mi na imeil: yordana11@seznam.cz prosím děkuji za pochopení .
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milena.
Sice nejsem Andrej Babiš, ale chce se mi reagovat na tvůj dotaz. Řešení je jednoduché. Sama píšeš, že jsi mladá, je ti 38. To znamená, že máš vše takzvaně před sebou. Najdi si přítele nebo přítelkyni! To je tvoje řešení. A jak toho dosáhnout? Nejdříve se musíš uvolnit z nashromážděných povinností. Starost o tetu přenech na Domácí péči https://geria.cz/co-je-doma… Tvoje nemoci ti mohou pomoci k získání lázní. Vyřiď si je a odjeď si odpočinout do lázní. Možná budeš mít štěstí a seznámíš se tam. Nový partner ti pomůže ke splnění tvého snu a ty se jednou dočkáš vysněného domu. Nespoléhej na to, že to za tebe někdo vyřeší. Nevyřeší! Tohle musíš udělat ty sama. Žádný zázrak z nebe nespadne a nevysvobodí tě. Tak se vzpamatuj, najdi v sobě zbytky šarmu a vyraž na lov. Přeju ti hodně štěstí!
Zdroj: příběh Andrej babiš kontakt e mail
Ano, texty jsou přizpůsobené věku žáků a podporují plynulý a srozumitelný přednes.
Ano, každá báseň má jasný motiv a prostor pro výraz, což je ideální pro soutěžní recitaci.
Ideální délka je kolem 12–18 veršů, aby žák zvládl práci s dechem i významem.
Jedná se o moderní básně k recitaci, které pracují se současnými tématy a jazykem.
Ano, texty lze přizpůsobit individuálním schopnostem žáků.
Ano, jazyk je srozumitelný a rytmus pomáhá udržet tempo přednesu.
Ano, jsou vhodné pro práci s významem, obrazností i emocemi.
Ano, texty jsou psané tak, aby nabízely prostor pro intonaci, pauzy a práci s hlasem.
Ano, témata odpovídají věku a podporují přemýšlení i sebereflexi.
Ideálně 12–20 veršů, aby žáci trénovali dech, výraz a plynulé čtení.
Ano, všechny mají rytmus, jasný motiv a prostor pro výraz.
Samozřejmě, učitelé často přizpůsobují délku úrovni žáka.
Ano, obsahují metafory, lyrické prvky i motivy vhodné k literární analýze.
Ano, jsou rytmické a vhodné pro výslovnostní trénink.
Zdroj: článek Básničky k recitaci pro 6. ročník
Ve svém příspěvku BYSTE NEBO BY JSTE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel George Svetlik.
Domnívám se, že před lety, kdy jsem se já učil českou gramatiku, byly povoleny obě možnosti. Mám to prostě nějak zažité. Potom jsem emigroval (1978) a do USA se změny v češtině nedostanou. Nedostaly se tam ani nová slova, která mne po mém návratu šokují a nevím proč si je tato generace politiků a žurnalistů vymýšlí . Příklady: predikce (kdysi se říkalo předpověď), edukace (vzdělání), dehonestace (ponížení), adorovat (obdivovat), implementace ( vložení, zavedení), stejdž-stage (jeviště), bakstejdž-backstage (zákulisí), včera jsem dokonce na ČR slyšel slovo juvenální (má to asi být mladistvý) a mnohé jiné patvary. Můžete namítnout, že je to přirozený vývoj jazyka, ale není. Slova bychom měli nahrazovat anglikanismy tam, kde není český výraz. Nechci znít jako Dobrovský, Jungmann nebo Palacký, ale i oni bojovali proti stejné věci, jenže tenkrát to nebyly anglikanismy ale germanismy. A kdyby nebojovali, tak tu dnes šprechtíme. Proč proti tomu nikdo nebojuje? Kde je Ústav pro jazyk český?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Teukros.
S kritikou na zbytečné ochuzování češtiny o anglikanismy souhlasím. Všimněme si jak se přestává užívat sloveso zahajovat, začínat, spouštět a podstatné jméno zahájení, začátek anglickým startovat, start. Anglické start-startovat vnímám jako opodstatněné v případech rychlého, rázného uvedení předmětu nebo osoby z klidového stavu do pohybu - start rakety, běžci odstartovali apod. Šíření slovního plevele do slovníku současníků mají na svědomí zejména redaktoři veřejných médií. Zřejmě proto že nejsou dostatečně ve svém rodném jazyku. Např. "Odstartovala vernisáž obrazů"
Zdroj: příběh Byste nebo by jste
Pojem státní příslušnost je v jazykové praxi často zaměňován s označením národnosti nebo etnicity. Čeština však rozlišuje, zda mluvíme o vztahu člověka ke státu, nebo o jeho kulturní či etnické identitě. Z toho vychází i správné gramatické tvary.
V oficiálních dokumentech a právních textech se používá výraz státní příslušnost České republiky nebo zkráceně státní příslušnost ČR. Tento tvar jednoznačně vyjadřuje, ke kterému státu konkrétní osoba právně náleží.
Výraz česká státní příslušnost je gramaticky správně, ale jde o tvar spíše popisný. V běžné komunikaci nevadí, avšak v úředních nebo odborných textech se preferuje konkrétní pojmenování státu – tedy „ČR“ nebo „České republiky“.
Pojem národnost označuje kulturní a etnickou identitu člověka (například česká, slovenská, romská). Oproti tomu státní příslušnost je právní vztah k určitému státu. Člověk může mít českou národnost, ale státní příslušnost jiného státu – a naopak.
Zdroj: článek Státní příslušnost ČR nebo Česká
Ve svém příspěvku NO, ANO : JAKÉ DRUHY SLOVA TO JSOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena.
Dobrý den, prosím o radu do jakého druhu slov se zařadí "ano, no".
Je vůbec "no" spisovný výraz.
Dělá se za "no" vždy čárka?
Př.: No, asi to udělám....děkuji za odpověď H.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh No, ano : jaké druhy slova to jsou
Překlad výrazu "na shledanou", není u cizích jazyků doslovný. Každý jazyk má svůj vlastní výraz pro loučení. Překlady nejsou ale přesné, pro některé je přesnějším překladem třeba výraz sbohem.
Na shledanou anglicky = goodbye
Na shledanou francouzsky = au revoir
Na shledanou španělsky = adios (i zde je vhodný překlad sbohem)
Na shledanou slovensky = dovidenia
Na shledanou řecky = αντίο (= antío)
Zdroj: článek Jak se píše nashledanou
Ve svém příspěvku KOLIK SLOV MÁ VÝRAZ: BUDEME-LI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Radovan.
Dobrý den, prosím o jasné vyjádření (neboť na netu se ho nemohu dopátrat), zda se spojka podřadící "-li" má brát a chápat jako samostatné slovo. Děkuji. Radovan.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel DaPo.
Ano, samostatné slovo. Přečtete-li si tento článek, budete to vědět také.
Zdroj: příběh Kolik slov má výraz: Budeme-li
Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje. Rozlišujeme několik typů, například příslovečné určení místa, času, způsobu, příčiny, účelu, míry, podmínky a přípustky.
Správné určení vyžaduje nejen znalost otázek, ale i schopnost rozhodnout, zda má daný výraz přednost před předmětem. Pokud se na výraz lze ptát pádovou otázkou i otázkou příslovečného určení, přednost má příslovečné určení.
Zdroj: článek Větné členy - přehled
V naší poradně s názvem MUSÍ NEBO MUSEJÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Poláková.
Dobrý den,
v poslední době je ze sdělovacích prostředků stále víc slyšet slovo ,,musejí".
Prosím o sdělení, jestli je tento výraz mluvnicky správný, nebo je správně
pro mne lépe znějící ,,musí" ? Děkuji za odpověď Poláková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Na otázku, zdali je správně oni musí nebo oni musejí, je odpověď jednoduchá, oboje je správně, a proč? O tom se dozvíte v tomto článku: https://www.pravopiscesky.c…
Zdroj: příběh Musí nebo musejí
Velká počáteční písmena se píší u vlastních jmen, u jevů, které se hodnotí jako významné a na začátku vět.
Vlastní jména se podle významu dělí na dvě skupiny. První skupinou jsou vlastní jména, která jev jenom identifikují. Patří sem jména osob, zvířat, spolků, států, atd. U nich se velká písmena píší vždy. Do druhé skupiny patří jevy, které mají i obecný význam a napsáním velkého písmene dá pisatel najevo, že se jedná o označení jediného určitého jevu (Muzeum čokolády (konkrétní instituce) x muzeum čokolády (místo, kde jsou vystaveny předměty související s čokoládou). Kromě toho se velká písmena píší i u jevů, které byly tak důležité, že bylo třeba je vyčlenit napsáním velkého písmene, to se objevuje například u názvů památných staveb, událostí a akcí: Sametová revoluce.
Velkým písmenem začínají vlastní jména a názvy živých bytostí, ať už se jedná o jména osobní, umělecká, jména pohádkových bytostí i jména zvířecí. Například: Petr Novák, Božena Němcová, Popelka, Alík.
S velkým počátečním písmenem se píší i přivlastňovací přídavná jména, která vznikla odvozením od jmen osobních příponami -ův, (-ova, -ovo), a in (-ina, ino). Například: Máchův kraj. Naopak malým písmenem začínají přídavná jména, která jsou odvozená od vlastních jmen příponou -ský, -ovský, jako například: shakespearovský sonet, švejkovský typ.
Velká písmena se píší i u jmen národních a obyvatelských. Proto označení typu Čech, Francouz, Pražan, Ostravan, Severočech se píší s velkým písmenem. V okamžiku, kdy se ale z tohoto podstatného jména udělá přídavné jméno, změní se počáteční písmeno na malé. Například: český fanoušek, pražských taxikář.
Kde se píší velká písmena? U jednoslovných jmen zeměpisných, tedy u světadílů, zemí, krajin, ostrovů, poloostrovů, hor, nížin, moří, jezer, řek a dalších zeměpisných označení se píší velká počáteční písmena.
Například: Evropa, Morava, Balkán, Šumava, Balaton.
U dvouslovných názvů se píše malé písmeno u slova původu obecného.
Například: Středozemní moře, Balkánský poloostrov, Kanárské ostrovy, Český ráj, Lysá hora, Slapská přehrada.
V případě, že se k místnímu názvu přidá označení světové strany, která určuje, kde se daná část nachází, se píše velké písmeno jen u místního názvu, ne u označení světové strany: východní Čechy, jižní Morava.
U jednoslovných jmen obcí a čtvrtí se píše velké písmeno, například: Praha, Vinohrady Brno, Liberec. U dvouslovných pojmenování obcí a čtvrtí se píší obě počáteční písmena velká: České Budějovice, Mariánské Lázně, Hradec Králové, Malá Strana.
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Psaní velkých písmen
Ve svém příspěvku BOHUMIL HRABAL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarda Soukenka.
Vas citat: Psal povídky a novely silně neotřelým jazykem.
Cetl jsem myslim vetsinu Hrabalovych povidek. Jenom proto, ze Hrabal umi basnicky lidove popsat veci, o kterych ostatni lide premysleji jak ze by je vlastne popsali, tak to neni neotrely jazyk. Lampy se rozkdakaly - je tento vyraz neotrely? Kazdy, kdo zazil petrolejove lampy presne vi, jak slaby pohyb vzduchu okolo lampy rozhazi stiny po okolnich zdech a kazdy, kdo vstoupil do hejna slepic take vi, ze litaji okolo jako ty stiny petrolejky. Tedy kuprikladu.
Lide nejsou neotreli tim, jak pisi nebo mluvi, ale tim, jak ve skutecnosti jednaji. Hrabal byl gentleman a s Haskem nejlepsi cesky spisovatel. Kafku take nema nikdo rad jenom proto, ze psal o lidske demagogii prijate jako fakt. Jiraska jsem necetl, protoze jsme nemeli v loznici kamna a periny. (Hrabal)
Jak dnes hodnotite Drdovo "ani hlt vody sovetskym okupantum"? Nebo "vrazda na tyranu neni zlocinem?
Omlouvam se za pravopis a mistru Janu z Husi za chybejici diakritiku.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh Bohumil Hrabal
Zdroj: článek Spojky
Ne každé slovo, které něco spojuje, je automaticky spojkou. Často dochází k záměně spojek a příslovcí nebo zájmen.
Například slovo proto není samo o sobě spojkou, zatímco výraz a proto už tvoří spojovací výraz.
Zdroj: článek Spojky
Pro vyjádření emocí, nálad a pocitů se v písemné komunikaci čím dál více používají emotikony, známé spíše pod označením smajlíky. Původně byly charakteristické jen pro počítačovou konverzaci, dnes jsou nedílnou součástí i běžné písemné konverzace. Jedná se o grafické symboly složené z různých interpunkčních znamének. Každý ze smajlíků vyjadřuje některý z pocitů.
Příkladem mohou být tyto emotikony:
:-) (úsměv), :-D (smích), ;-) (žert, mrknutí),
:-( (smutek), :'-( (pláč), :-P (vypláznutý jazyk),
:-* (polibek), :-o (údiv), :-O (zděšení),
:-| (neutrální výraz), O:-) (andílek), 3:-) (čert),
:-/ (nesouhlas, nespokojení), :-X (neměl jsem to říkat), >:-( (naštvaný výraz).
Zdroj: článek Zkratky
Částice se dále dělí do několika skupin. Jejich funkce a užití jsou vázány na ostatní výrazové prostředky, na obsah výpovědi a na konkrétní jazykovým ale i mimo jazykový kontext. Částice se tedy rozdělují na modální, intenzifikační, vytýkající, modifikační, odpověďové, negační a přací.
Mezi modální částice patří výrazy jako asi, snad, nejspíš, jistě, zajisté, možná, pravděpodobně. Tyto výrazy udávají stupeň pravděpodobnosti obsahu výpovědi. Jejich význam se pohybuje ve škále od velmi pravděpodobného až po vyloučené. Na tyto části se nedá doptat doplňovacími otázkami, ale lze jimi odpovídat na zjišťovací otázky. Například: Budeš večer doma? Snad. Vzhledem k jejich významu je jasné, že se běžně vyskytují o oznamovacích větách, případně ve zjišťovacích otázkách.
Částice intenzifikační určují intenzitu vlastnosti: velmi, moc, málo. Například: Jak se ti líbil film? Moc. Někdy dochází k záměně s příslovci. Obvykle intenzifikační částice stojí před slovesem na rozdíl od příslovcí. Byl pěkně nazlobený x bylo pěkně. Šíleně ji miloval ( = velmi) x vypadal šíleně (= hrozně).
Částice vytýkací vytýká jistou složku výpovědi: právě, přímo, zrovna, obzvlášť. Od intenzifikačních částic se liší tím, že se mohou vztahovat i na podstatná jména. Tyto částice implikují skutečnosti, jejichž pravdivost je předpokladem pro smysluplné užití této částice ve větě. Na oslavu přišel jen Martin (= což nám jasně říká, že ostatní nepřišli). Tyto částice můžou platnost výpovědi buď omezovat: jenom, jen, pouze, nebo rozšiřovat: tak, rovněž. Vytýkací částice stojí před větným členem, který obsahuje vytčený výraz.
Mezi částice modifikační patří obvykle výrazy, které primárně řadíme k jiným slovním druhům, například: ale (spojka), tak (příslovce). Ukázka: mluv klidně (příslovce ) x klidně mluv (částice). Pokaždé má výraz jiný význam, a tak se jedná i o jiný slovní druh. Tyto části výpověď kontextualizují a modifikují s dalšími prostředky větný modus věty.
Mezi částice odpověďové patří výrazy, kterými lze odpovídat na zjišťovací otázky: ano, ne. Protože odpovídají na obsah věty, tak se často označují jako větné ekvivalenty.
Do částic negačních patří výrazy ne a nikoli pro členskou negaci. Zaujalo ji nikoli jeho postavení, ale jeho humor.
Posledním a nejznámějším typem jsou částice přací (=preferenční). Tyto částice stojí zpravidla na začátku věty a slouží k vyjádření přání mluvčího. Patří sem výrazy: kéž, nechť. Příklady: Kéž přijde! Kéž by! Nechť se o to sám zaslouží!
Zdroj: článek Částice - neohebný slovní druh
V běžné řeči se výraz jako může stát i částicí. V běžné komunikaci se tento výraz poměrně hodně využívá, uvozuje větu a dává jí určité zabarvení. Nejednou se jedná o parazitické slovo, které nemá žádnou modifikační funkci. Například: "Tak to se jako nepovedlo." (v této větě se dá slovo jako vynechat a věta stále má stejný význam). Existují ale i věty, kde slovo jako má opravdu funkci částicovou a v takovém případě se toto slovo nedá vynechat, jinak se změní smysl věty.
Teď mi řekni, co jako s tebou mám dělat. A to ti mám jako věřit, jo?
Zdroj: článek Jako - slovní druh
Pokud tedy nejen v našem případě (v pořádku), ale i u jiných výrazů váháte, zda jde o spřežku, nebo ne, raději zapátrejte ve Slovníku spisovné češtiny nebo v Pravidlech českého pravopisu (případně zkuste hledat na našich stránkách). Když hledaný výraz nenajdete ani v jedné příručce, jde většinou o dvě samostatná slova, takže je napište zvlášť.
Někdy si lze pomoci tím, že zkusíte mezi předložku a podstatné jméno vložit nějaké vhodné přídavné jméno, potom je rovněž jasné, že se daný výraz dohromady nepíše. My si můžeme například říct: Vše jev naprostém pořádku.
Zdroj: článek Vpořádku nebo v pořádku
Slovo si je zájmeno. Konkrétně jde o třetí pád čísla jednotného zájmena se. Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena osobní, stejně jako zájmena já, ty, on, ona, ono, my, vy, ni, ony, ona. Na rozdíl od těchto zájmen jde však o zájmeno zvratné (reflexivní), které nemá úplný soubor tvarů vyjadřující systém jeho mluvnických kategorií (tzv. paradigma). Zjednodušeně řečeno: neexistuje u něj nominativ, tedy 1. pád, ani nerozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Stejně jako výše uvedená zájmena se vztahuje k určité osobě, ale zastupuje takový jmenný výraz, který označuje ve větě tutéž podstatu jako výraz v podmětu (Učeš si vlasy. Ukliďte si po sobě.). Nebo se vztahuje ke konateli děje vyjádřeného infinitivem (Teta nám dovolila očistit si boty a nepřezouvat se.).
Zdroj: článek Jaký slovní druh je slovo si