ZAJMENO ONA a nejen to se dozvíte v tomto článku. Cvičení na určování slovních druhů vhodné k vytisknutí. Řešení je přiloženo rovnou, jakmile odrolujete dolů.
Řešení
1. cvičení na určování slovních druhů
kéž (částice), každý (zájmeno), všechno (zájmeno), co (zájmeno), který
(zájmeno), před (předložka), konečně (příslovce), všechny
(zájmeno), moje (zájmeno), jsou (sloveso), kteří (zájmeno), jenž
(zájmeno), takže (spojka), odkud (příslovce), seděl jsem
(sloveso), zvolit (sloveso), či (spojka), jedině (příslovce),
volný (přídavné jméno), dní (podstatné jméno), napil se
(sloveso), kolikerý (číslovka), svěží (přídavné jméno),
působí (sloveso), cesta (podstatné jméno), všechna (zájmeno)
tři (číslovka) hřiště (podstatné jméno), brzičko
(příslovce), podél (předložka) řeky (podstatné jméno), zas
(příslovce), snadno (příslovce), jsem (sloveso), nemile
(příslovce), pravidelně (příslovce), byli (sloveso), o
(předložka) tom (zájmeno), jednoznačně (příslovce), vysoko
(příslovce), zatímco (spojka), plavání (podstatné jméno),
pokaždé (příslovce), léčení (podstatné jméno), všichni
(zájmeno), můžeš (sloveso), kvůli (předložka), dalších
(přídavné jméno), by (sloveso), krásnější (přídavné
jméno), konečně (příslovce), chvíli (podstatné jméno), jsme
(sloveso), všichni (zájmeno), starosti (podstatné jméno), jednoho
(číslovka), ji (zájmeno), kolik (číslovka), lze (příslovce),
mají (sloveso), někteří (zájmeno), proč (příslovce), nechť
(částice), bez (předložka, podstatné jméno), jakmile (spojka).
2. cvičení na určení slovního druhu
Už není dítě, hraje si však stále dál. (spojka)
Však všichni víme, jak to bylo. (příslovce)
Každý ho měl rád. (zájmeno)
Všechno to bylo moc krásné. (zájmeno)
Podívej se, co se stalo! (zájmeno)
Když
se nebudeš učit, nikam to nedotáhneš. (spojka)
Když
mně se tak nechce! (částice)
Mám
volno jen
v neděli. (příslovce)
Jen
se neboj! (částice)
Jen
se schovali pod střechu, začalo pršet. (spojka)
Už
budu hodný! (částice)
To
mi slibuješ už
několik dní. (příslovce)
Slyšel
jsem jen slabounké tik tak.
(citoslovce)
Kdybych
tak
vyhrál milion! (částice)
Závodů
se zúčastnili jak chlapci, tak
dívky. (spojka)
Udělala
jsem to přesně tak,
jak jste mi řekli. (příslovce)
Kdybyste
náhodou jeli kolem,
tak se tam podívejte. (příslovce)
Procházeli
jsme se kolem
řeky. (předložka)
Kam
jdeš s tím kolem?
(podstatné jméno)
Nezapomeňte
na tu ozdobu uprostřed.
(příslovce)
Nejvíc
se mi líbila marcipánová růže uprostřed
dortu. (předložka)
Naproti
domu je krásná zahrada. (předložka)
Bydlím
hned naproti.
(příslovce)
Střela
šla těsně vedle.
(příslovce)
Neběhej
pořád a posaď se vedle
mě. (předložka)
Olga
je
už od dětství její nejlepší kamarádka. (sloveso)
Vídávám
je
spolu pořád. (zájmeno)
Místo
do práce musel k lékaři. (příslovce)
Jindra
přišel o vynikající místo.
(podstatné jméno)
V naší poradně s názvem SÁM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jolana Vladařová.
Proč je zájmeno sám ukazovací?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo SÁM je zájmeno, ale nejen ukazovací, ale také vymezovací.
Proč je zájmeno SÁM vymezovací? Odpověď naleznete v příkladové větě: To musí zvládnout sám. Zde slovo SÁM vyjadřuje myšlenku bez jiných jedinců.
Proč je zájmeno SÁM ukazovací? Je to tehdy, když slovo SÁM vyjadřuje toho, o němž je řeč - ukazuje na něj. Například: Sám to ví nejlíp. (ON-sám to ví nejlíp.)
Osobní zájmena jsou uzavřenou skupinou
slov, jejichž úkolem je označovat roli osoby v komunikaci a odkazovat.
Řadí se sem zájmeno já, která
označuje mluvčího, zájmeno ty, které označuje adresáta. Zájmena ona,
ono, on označují předmět komunikace. Zájmeno my označuje mluvčího a
další osoby, zájmeno vy adresáta a další osoby. Zájmena oni označují
předměty komunikace.
Do této skupiny se řadí i zvratné
zájmeno se. Toto zájmeno se používá tehdy, když se něco přivlastňuje
podmětu.
Je důležité si uvědomit, že tyto
zájmena se skloňují a že do této skupiny patří všechny tvary těchto zájmen
Zájmena osobní: já, ty, on, ona, ono,
my, vy, oni, ony, ona, se a všechny jejich tvary
Skloňování
osobních zájmen já, ty, on, ona, ono v jednotném čísle:
V naší poradně s názvem SÁM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jabko.
Jaký je rozdíl slova sám ve větách? Liší se od sebe slovním druhem?
příklad:
Nepřišel s kamarády, jak bylo původně domluveno, přišel SÁM.
vs.
Přijel SÁM král Sultán Solimán.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo SÁM je vždy jen zájmeno. Nikdy se nevyskytuje jako jiný slovní druh. I v uvedených příkladech jde o to samé zájmeno SÁM, akorát jednou je to zájmeno druhu vymezovací a podruhé ukazovací.
Ve větě: Nepřišel s kamarády, jak bylo původně domluveno, přišel SÁM. Zde slovo SÁM vyjadřuje (vymezuje), že přišel bez jiných jedinců.
Ve větě: Přijel SÁM král Sultán Solimán. Zde slovo SÁM ukazuje na samotného krále, ten o němž je řeč. Přijel TEN-SÁM král Sultán Solimán.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
V naší poradně s názvem URČOVÁNÍ SLOVNÍCH DRUHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavla.
jej
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo jej může být jednak zájmeno a rovněž i citoslovce.
Jej, ty jsi ale krásná Pavla. Jej je citoslovce.
Uviděl jsem jej, jakmile vstoupil do dveří. Jej je zájmeno.
Přivlastňují první, druhé a třetí osobě; pozor: pokud je vlastník ve větě podmětem, užívá se zájmeno svůj (Petr pozval na oslavu své přátele.)
Skloňování:
Zájmeno můj
1.
můj
má/moje
mé/moje
2.
mého
mé/mojí
mého
3.
mému
mé/mojí
mému
4.
mého můj (než.)
mou/moji
mé/moje
5.
můj
má/moje
mé/moje
6.
o mém
o mé/mojí
o mém
7.
mým
mou/mojí
mým
1.
mí/moji mé/moje (než.)
mé/moje
má/moje
2.
mých
3.
mým
4.
mé/moje
má/moje
5.
mí/moji mé/moje (než.)
mé/moje
má/moje
6.
o mých
7.
mými
K zapamatování
Tady můžete mít problém pouze v ženském rodě, kdy se chybuje v délce koncového "i". Určitě vám pomůže, když v těchto případech použijete ukazovací zájmeno ta. Řekněte si u daného případu buď té mojí, nebo tu moji, případně tou mojí. Sami vidíte a určitě i cítíte, kdy pak použít "i" a kdy "í".
Zájmeno tvůj
(tvá, tvé) se skloňuje stejně jako zájmeno můj (má, mé), stejně tak zájmeno svůj. Všechna tato zájmena se v podstatě skloňují podle vzoru mladý (což je vzor tvrdých přídavných jmen).
Zájmena jeho a jejich
Tato zájmena jsou nesklonná. Zájmeno její se skloňuje podle vzoru jarní (což je vzor měkkých přídavných jmen).
K zapamatování
Tady opět pozor na správnou délku "i". Chyby se často vyskytují v těchto případech: Nechci se bavit o jejích problémech. (Zde jako jednotné číslo ženského rodu, například problémy nějaké Pavly.) Nechci se bavit o jejich problémech. (Tady jde o množné číslo, například jde o problémy rodiny Novákových.)
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Jak Jaromil k štěstí přišel
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Divotvorný meč
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo
Označují první, druhou a třetí osobu jednotného a množného čísla
Skloňování:
Zájmeno já a ty
1.
já
ty
2.
mne/mě
tebe/tě
3.
mně/mi
tobě/ti
4.
mne/mě
tebe/tě
5.
-
-
6.
o mně
o tobě
7.
mnou
tebou
K zapamatování
Pokud máte problém s tím, kdy napsat mně a kdy mě, a nejste si schopni zapamatovat, že mně je ve 3. a 6. pádu a mě se píše v 2. a 4. pádu, tak si zkuste vytvořit nějakou mnemotechnickou pomůcku.
Například do dané věty vložte dubletu mne. Pokud to jde, pak se zájmeno já bude v tomto případě psát jako mě (Nevydrží beze mě/mne ani minutu. Viděla mě/mne s jinou.). Když to není možné, napište mně (Mně/Mne musíš věřit. Vyprávěla mu o mně/mne.).
Komu nevyhovuje předchozí způsob objasnění, ať si zkusí vždy v dané situaci doplnit tvar zájmena ty. Jestliže lze do věty doplnit tebe, napište mě (Beze mě/tebe tam rozhodně nepůjdou. Mě/Tebetam rozhodně nečekali.), pokud se vám tam hodí tobě, pak je správně podoba mně (Mně/Tobě to nedali. Chtěl po mně/tobě peníze.).
Podle některých je nejlepší tato mnemotechnická pomůcka: Když si řeknu bez Vaška (či vidím Vaška), je správně mě, protože slovo má 2 slabiky a mě jsou jen 2 písmena. Jestliže se do dané věty hodí Vaškovi (o Vaškovi), pak je správně mně, protože slovo má 3 slabiky a mně jsou 3 písmena.
Ve svém příspěvku JAK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana.
Jsem zmatená... jak je tedy zájmeno nebo příslovce? Ze spojení zájmenné příslovce jsem pochopila, že se jedná o příslovce, ale ve shrnutí je napsané zájmeno.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Hano,
mnohokrát děkuji za upozornění na překlep. Samozřejmě, že „jak“ nemůže být zájmenem, jak vyplývá z předchozího výkladu. Ještě jednou děkuji za Vaše pozorné čtení a pokusím se o rychlou nápravu.
Popírají existenci osoby, zvířete, věci či vlastnosti
Skloňování:
Zájmeno nikdo se skloňuje jako zájmeno ten (viz výše ukazovací zájmena), zájmeno nic, se skloňuje jako zájmeno náš (viz výše přivlastňovací zájmena), zájmena nijaký a žádný se skloňují podle vzoru mladý (viz přídavná jména), zájmeno ničí podle vzoru jarní (viz přídavná jména).
K zapamatování
Skloňování zájmen se všeobecně dělí na adjektivní (vzory přídavných jmen) a zájmenné (tvrdý vzor ten/měkký náš).
Vztažné zájmeno jenž je málo využívaným synonymem k zájmenu který. Mnoho lidí považuje toto zájmeno za zbytečné, komplikující text a mají problém s jeho skloňováním. Zájmeno jenž ale pomáhá lidem, kteří se živí psaním, aby v textu neopakovali neustále jen zájmeno který.
Ukazovací zájmena ukazují mimo
text, nebo odkazují na něco uvnitř textu. Pomáhají se zorientovat v komunikaci.
Ukazovací zájmena: ten, ta,
to, ti, ty, ta, tento, tato, too tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám
U ukazovacího zájmena sám,
je důležité dát si pozor na 4. pád množného čísla, kde se píše v mužském i
ženském rodě koncovka y. Například: Lvy jsme viděli v kleci samy. Lvice jsme
viděli v kleci samy.
Je důležité si uvědomit, že u párových lidských orgánů se
používá v 7. pádě koncovka -ma. Například: Sledoval mě těma svýma očima.
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho č
Slovo si je zájmeno. Konkrétně jde o třetí pád čísla jednotného zájmena se.
Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena osobní, stejně jako zájmena já, ty, on, ona, ono, my, vy, ni, ony, ona.
Na rozdíl od těchto zájmen jde však o zájmeno zvratné (reflexivní), které nemá úplný soubor tvarů vyjadřující systém jeho mluvnických kategorií (tzv. paradigma). Zjednodušeně řečeno: neexistuje u něj nominativ, tedy 1. pád, ani nerozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Stejně jako výše uvedená zájmena se vztahuje k určité osobě, ale zastupuje takový jmenný výraz, který označuje ve větě tutéž podstatu jako výraz v podmětu (Učeš si vlasy. Ukliďte si po sobě.). Nebo se vztahuje ke konateli děje vyjádřeného infinitivem (Teta nám dovolila očistit si boty a nepřezouvat se.).
Slovník spisovné češtiny funkci si ve větě popisuje následovně:
vyjadřuje, že původce děje je i cílem děje: věř si;
vyjadřuje u vlastních zvratných sloves oslabený předmět nepřímý (tzv. dativ prospěchový): koupili si chatu; nebo vztah vzájemnosti mezi účastníky dvojího věcně stejného děje (původce jednoho je cílem druhého a naopak): podali si ruce; nadávali si;
je-li součástí slovesné zvratné podoby, vyjadřuje bezděčnou činnost nebo samovolnou změnu stavu: zlomil si ruku;
je-li ve spojení se slovesem prostým nezvratným, vyjadřuje výraznější účast na ději: musím si lehnout;
je-li součástí (zpravidla předponových) zvratných sloves (tzv. dynamických), vyjadřuje expresivně průběh děje nebo činnosti do libosti, do sytosti: poležet si; jet si do hor;
je stálou součástí sloves pouze zvratných: umínit si; stěžovat si.
V naší poradně s názvem JAKÝ SLOVNÍ DRUH JE SLOVO COŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Honzi.
Prosím pomoc, potřebuji vědět jaký slovní druh je slovo což. Pomůže mi někdo s určením?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo což může být zájmeno, příslovce, částice nebo citoslovce. Nejčastěji je to ale částice a ačkoliv je slovo což podobné spojce, tak věty nespojuje, ale uvozuje.
Příklad, kde je slovo což částice:
Což teprve koprovka od babičky.
Příklad, kde je slovo což zájmeno:
Jedu k babičce na oběd, na což se moc těším.
Příklad, kde je slovo což citoslovce:
Nu což! Ať si dělá, co chce.
Osobní zájmeno MY vyjadřuje podmět v množném čísle, a tím v podstatě určuje, že podmětem je skupina osob, do které patřím i já (my všichni včetně mě). Například: My (= naše skupina) se v lese neztratíme. My (naše skupina včetně mě) nemáme rádi lež.
Zájmeno MI je variantou výrazu mně. Zájmeno MI se tedy používá v 3. pádu u osobního zájmena já (komu? Čemu? Mně/mi). Zájmeno mi nikdy není podmětem vzhledem k pádům, ke kterým se vztahuje. Například: Půjč mi (= mně; mé osobě) tužku. Nelíbí se mi (mně; mé osobě) tvé lhaní.
V naší poradně s názvem JAK, KDE, KUDY,PROČ, KAM... se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena.
Dobrý den,
chtěla bych se jen ujistit - syn nyní probírá ve škole slovní druhy a napsal, že "kde" je zájmeno. Jsou všechny otázky na příslovce, tj.: "kde,kudy,odkud,kam,
kdy,odkdy,dokdy, jak, proč" samy také příslovce jako slovní druh? Myslím si, že ano. Zájmeno je pouze Kdo (ptám se na osobu).
Pokud máte otázku na příslovce jak moc - je nutné rozdělit dvě slova na jak: příslovce a moc (v tomto případě jak i moc jsou příslovce?, ale ve spojení moc peněz by "moc" už byla číslovka?
Děkuji moc za informaci. Helena
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo KDE je příslovce a zároveň je to i jedna z pomocných otázek při určování příslovcí. Slovo KDE může být příslovce tázací, vztažné a neurčité. Příslovce tázací je například ve větě: Kde se setkávají rodiče?
Příslovce vztažné je například ve větě: To je to místo, kde se setkávají rodiče.
Příslovce neurčité je například ve větě: Mít kde smočit své tělo.
V ojedinělých případech slovo KDE může být i částice. Například ve větě: Ale kde že!
Slovo KDE nikdy není zájmeno.
Tázací zájmena jsou zájmena,
kterými začínají otázky. Jejich cílem je žádat o informace. Pokud využijeme
zájmeno kdo, je jasné, že zjišťujeme neznámou osobu. Pokud se použije
zájmeno co, ptáme se na neznámé zvíře nebo neznámou věc. Zájmenem jaký
se ptáme na neznámou vlastnost. Zájmeno který slouží k výběru. Zájmeno čí
se použije, pokud chceme vědět, komu něco patří.
K těmto zájmenům lze přidat
přípony -pak, -že. Například: kdopak, copak, kterýpak, jakýpak, čípak,
kdože, cože, který že, jaký že, čí že. Tato přípona se při skloňování
nemění.
I u těchto zájmen je u lidských
párových orgánů v 7. pádě koncovka -ma. Například: Jakýma rukama?
Tázací zájmena: kdo, co, jaký,
který, čí
Skloňování
tázacích zájmen kdo, co:
ZÁJMENA
PÁDY
KDO
CO
1.
pád
Kdo
Co
2.
pád
Koho
Čeho
3.
pád
Komu
Čemu
4.
pád
Koho
Co
5.
pád
-
-
6.
pád
O kom
O čem
7.
pád
S kým
S čím
Skloňování
tázacích zájmen jaký a čí v jednotném čísle:
Ve svém příspěvku SLOVA PLNOVÝZNAMOVÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Romana.
Proč větné členy (což jsou podmět a přísudek) jsou slova plnovýznamová ?
př. pes štěkal - pes je zvíře a štěkal je činnost, tak to mají význam
náš i váš pes štěkal - náš, i , váš, - zájmeno a předložka nemají význam ???
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý den,
pokud jste pozorně četla náš článek, tak v jeho úvodu je vysvětleno, že plnovýznamovými slovními druhy jsou podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa a příslovce. Neplnovýznamová slova, která svůj význam získávají až ve spojení se slovem plnovýznamovým, jsou předložky, spojky a částice.
Vy v první větě mluvíte o větných členech, a pak se ptáte, jak je to se zájmenem či předložkou. Nelze míchat dohromady tyto dva termíny (slovní druh x větný člen).
Výše jsem tedy uvedla, jak je to se slovními druhy, nyní stručné vysvětlení k větným členům.
Větnými členy mohou být pouze slova plnovýznamová, tedy výše uvedená podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa a příslovce (v některých případech i citoslovce). Z čehož vyplývá, že zbývající slovní druhy, ty neplnovýznamové (předložky, spojky a částice), nejsou samy o sobě větnými členy, bývají jen jejich součástí (např. na kole, zelený a modrý svetr apod.).
Nepleťte si tedy prosím slovní druhy a větné členy…
Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné
Jednotlivým slovním druhům se budeme podrobněji věnovat v dalších příspěvcích na těchto webových stránkách. Takže pokud vás zajímá například duál (číslo dvojné), skloňování některých zájmen (jenž, jež a podobně), druhy číslovek, rod a vid sloves a další podrobnosti této problematiky, můžete se těšit na naše nové články.
Všechna slova české slovní zásoby lze zařadit do jedné z deseti skupin slovních druhů. Slovní druhy představují komplexní kategorie, které jsou vymezeny třemi aspekty, a to:
zda je slovo ohebné (podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, číslovka, sloveso), či neohebné (příslovce, předložka, spojka, částice, citoslovce), a pokud je ohebné, zda se skloňuje (podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, číslovka), nebo časuje (sloveso);
zda má slovo svůj věcný význam – je plnovýznamové (podstatné jméno, přídavné jméno; zájmeno, číslovka, sloveso, příslovce), nebo nemá – je neplnovýznamové – a získává ho až ve spojení se slovem plnovýznamovým (předložka, spojka, částice); o citoslovcích viz níže;
jaké je využití slova ve větě, jakou funkci ve větě plní (pojmenovává, zastupuje, ukazuje, odkazuje, spojuje, specifikuje, vyjadřuje city nebo postoje, napodobuje zvuky a podobně); slova plnovýznamová jsou ve větě větnými členy, slova neplnovýznamová nemají úlohu větných členů.
Budete-li se při rozlišování slovních druhů řídit těmito 3 základními kritérii, bude pro vás jejich určení jednodušší.
