Spojka
-li
se připojuje zpravidla ke slovesu stojícímu na začátku věty. Viz úvodní věty našeho článku anebo další příklady:
Nebude-li pršet, nezmokneme. Bude-li mrznout, zmrzneme. Chceš-li tu knihu, zaplať. Prozradíte-li naše tajemství, zemřete. Jde-li on, půjdu i já.
! Pozor, pokud je
-li
součástí složené spojky, nepoužívá se v těchto případech spojovník:
zdali, čili, jestli, neboli, pakliže, nežli, ačli.
Vlastní – jsou vždy jen částice: ať, kéž, ano, asi, snad, možná.
Nevlastní – mohou být podle souvislosti i jiným slovním druhem: i, jistě, asi, prý, že. Příklad: I promluvil ke králi. (částice) × Promluvil ke králi i ke královně. (spojka). Příklad: Že ses do toho pletla! (částice) × Zdá se, že ses do toho pletla. (spojka)
V naší poradně s názvem MUSÍ NEBO MUSEJÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Poláková.
Dobrý den,
v poslední době je ze sdělovacích prostředků stále víc slyšet slovo ,,musejí".
Prosím o sdělení, jestli je tento výraz mluvnicky správný, nebo je správně
pro mne lépe znějící ,,musí" ? Děkuji za odpověď Poláková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Na otázku, zdali je správně oni musí nebo oni musejí, je odpověď jednoduchá, oboje je správně, a proč? O tom se dozvíte v tomto článku: www.pravopiscesky.cz…
Slovo kéž pochází ze staré češtiny a vzniklo spojením archaického zájmena ké a zkrácené příklonné koncovky -že. Původně mělo význam nejen jako přací částice, ale i jako tázací částice podobné dnešním zda a zdali.
Příklady původního použití slova kéž namísto dnešního zda:
Kéž mi to činie jiní? (kéž = zda) otázka z legendy o Jidášovi ze 14. stol.
Kéž Naman byl zdráv vínem? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
Kéžť jest zbaven malomoci? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
Kéž jeho jest víno uzdravilo, malomocenstvie jeho zbavilo? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
Příklady původního použití slova kéž ve významu rozkazovacím nebo přacím:
Čbáne, ké sě modlíš! (= modli se!) v bajce O lišcě a čbánu ze 14. století.
Kéž pak sem dále přistoupíš! (= přistup...) od Václava Františka Kocmánka ze 17. stol.
Ale radše kýž mi povíš! (= pověz ...) od Václava Františka Kocmánka ze 17. stol.
Příklady původního použití slova kéž ve tvaru ký:
Ký si mě raději zabil! (ký si = kéž bys) Oberpfalcer, Jazyk knih černých, 283, doklad z r. 1603.
Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.
Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:
slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
vysvětlovací – a to, a sice
důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy
Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).
Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:
příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
účinkový (že, až, takže, div že)
důvodový (jestliže, protože, když)
účelový (aby, by, ať)
podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
výjimkový (leda, ledaže)
vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)
