ZDALI

ZÁHOŘOVO LOŽE

I

Šedivé mlhy nad lesem plynou,

jako duchové vlekouce se řadem;

jeřáb ulétá v krajinu jinou —

pusto a nevlídno ladem i sadem.

Vítr od západu studeně věje,

a přižloutlé listí tichou píseň pěje.

Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni

listové na dubě šepcí ji znova:

ale málokdo pochopuje slova,

a kdo pochopí, do smíchu mu není.

~

Poutnice neznámý v hábitě šerém,

s tím křížem v ruce na dlouhé holi,

a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,

kam se ubíráš nyní pod večerem?

kam tak pospícháš? tvá noha bosa,

a jeseň chladná — studená rosa:

zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,

dobréhoť hosta každý rád vidí. —

~

Poutníče milý! — než tys ještě mladý,

ještě vous tobě nepokrývá brady,

a tvoje líce jako pěkné panny —

ale což tak bledé a smutně zvadlé,

a tvoje oči v důlky zapadlé!

Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?

snad že neštěstí tvé tělo svíží

lety šedivými dolů к zemi níží?

~

Mládenče pěkný! nechoď za noci,

možné-li, budem rádi ku pomoci,

a při nejmenším snad potěšíme.

Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:

neníť bez léku nižádného želu,

a mocný balzám v důvěře dříme. —

~

Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,

neníť ho možné ze snův vytrhnouti!

a tam již zachází v chrastině jedné:

pán bůh ho posilň na jeho pouti!

II

Daleké pole, široké pole,

předlouhá cesta přes to pole běží,

a podlé cesty pahorek leží,

a dřevo štíhlé stojí na vrchole:

štíhláť to jedlice — však beze snětí,

jen malá příčka svrchu přidělána,

a na té příčce přibitý viděti

rozpjatý obraz Krista pána.

Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,

ruce probité roztahuje v šíři:

v dvě světa strany jimi ukazuje,

v dvě strany protivné, jakož cesta míří:

pravou na východ, kdež se světlo rodí,

levou na západ, kdež noc vojevodí.

Tam na východě nebeská je brána,

tam u věčném ráji bydlí boží svatí;

a kdo dobře činí, čáka jemu dána,

že se tam s nimi též bude radovati.

Ale na západě jsou pekelná vrata,

tam plane mořem síra i smola,

tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,

zlořečené duše v ohnivá kola.

Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,

však od levice vysvoboď své děti!

~

Tu na tom pahorku leže na kolenou

náš mladý poutník v ranním světla kmitu,

okolo kříže ruku otočenou,

vroucně objímá dřevo beze citu.

Brzy cos šepce, slzy roně z oka,

brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —

~

Takto se loučí od své drahé panny

mládenec milý v poslední době,

ubíraje se v cizí světa strany,

aniž pak věda, sejdou-li

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Poradna

V naší poradně s názvem MUSÍ NEBO MUSEJÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Poláková.

Dobrý den,
v poslední době je ze sdělovacích prostředků stále víc slyšet slovo ,,musejí".
Prosím o sdělení, jestli je tento výraz mluvnicky správný, nebo je správně
pro mne lépe znějící ,,musí" ? Děkuji za odpověď Poláková

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Na otázku, zdali je správně oni musí nebo oni musejí, je odpověď jednoduchá, oboje je správně, a proč? O tom se dozvíte v tomto článku: https://www.pravopiscesky.c…

Zdroj: příběh Musí nebo musejí

VĚŠTKYNĚ

(Úlomky)

Když oko vaše slzou se zaleje,

když na vás těžký padne čas,

tehda přináším větvici naděje,

tu se můj věští ozve hlas.

~

Nechtějte vážiti lehce řeči mojí,

z nebeť přichází věští duch;

zákon nezbytný ve všem světě stojí,

a vše tu svůj zaplatí dluh.

~

Řeka si hledá konce svého v moři,

plamen se k nebi temeni;

co země stvoří, sama zase zboří:

avšak nic nejde v zmaření.

~

Jisté a pevné jsou osudu kroky,

co má se stá ti, stane se;

a co den jeden v své pochová toky,

druhý zas na svět vynese.

~

Viděla jsem muže na Bělině vodě,

praotce slavných vojvodů,

an za svým pluhem po dědině chodě

vzdělával země úrodu.

~

Tu přišli poslové od valného sněmu,

a knížetem jest oráč zván,

oblekli oděv zlatoskvoucí jemu,

a nedoorán zůstal lán.

~

Položil rádlo a propustil voly:

„Odkud jste vyšli, jděte zpět!“

a své bodadlo zarazil tu v poli,

aby pučilo v list i květ.

~

Pojala voly nedaleká hora —

podnes ji značí vody rmut;

a suchá holi lískovice kora

vydala trojí bujný prut.

~

A pruty zkvětly a ovoce nesly:

leč dospěl jenom jich jeden;

druhé dva zvadly a se stromu klesly,

nevzkřísivše se po ten den.

~

Slyšte a vězte — nejsouť marné hlasy!

vložte je pilně na paměť:

nastane doba, přijdou zase časy,

kdež obživne i mrtvá sněť.

~

Obě ty větve v ušlechtilém květu

vzmohou se šíře, široce,

a nenadále ku podivu světu

přinesou blahé ovoce.

~

Tu přijde kníže ve zlatě a nachu,

aby zaplatil starý dluh,

a vyndá na svět ze smetí a prachu

Přemyslův zavržený pluh.

~

A z duté hory ven povolá voly

i zase k pluhu přiděje,

a zanedbanou doorá tu roli

a zlatým zrnem zaseje.

~

I vzejde setí, jaře bude kvésti,

bujně se zastkví zlatý klas:

a s ním. i vzejde země této štěstí,

a stará sláva vstane zas.

~

Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí,

na skále Krokův zlatý brad;

okolo hradu květnatí palouci —

kněžny Libuše květný sad.

~

Pod hradem dole staveníčko milé —

kněžnina lázeň na řece;

viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé,

ve stříbroskvoucím obleče.

~

Na prahu stála zmílené své lázně,

patřila v mutný říční proud;

četla tam slova naděje i bázně:

své milé země tajný soud.

~

„Vidím požáry a krvavé boje,

ostrý meč tebe probode,

vidím tvou bídu, pohanění tvoje;

však nezoufej, můj národe!“

~

Tu jí dvě panny, stojíce po boku,

zlatou kolébku podaly;

políbila ji, a v bezedném toku

ji potopila v

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

VRBA

Ráno sedá ke snídaní,

táže se své mladé paní:

~

„Paní moje, paní milá!

vždycky upřímná jsi byla,

~

vždycky upřímná jsi byla,

jednohos mi nesvěřila.

~

Dvě léta jsme spolu nyní —

jedno nepokoj mi činí.

~

Paní moje, milá paní!

jaké je to tvoje spaní?

~

Večer lehneš zdráva, svěží,

v noci tělo mrtvo leží.

~

Ani ruchu, ani sluchu,

ani zdání o tvém duchu.

~

Studené jest to tvé tělo,

jak by zpráchnivěti chtělo.

~

Aniž to maličké dítě,

hořce plačíc, probudí tě. —

~

Paní moje, paní zlatá!

zdali nemocí jsi jata?

~

Jestli nemoc ta závada,

nech ať přijde moudrá rada.

~

V poli mnoho bylin stojí,

snad některá tebe zhojí.

~

Pakli v býlí není síly,

mocné slovo neomýlí.

~

Mocné slovo mračna vodí,

v bouři líté chrání lodí.

~

Mocné slovo ohni káže,

skálu zdrtí, draka sváže.

~

Jasnou hvězdu strhne s nebe:

slovo mocné zhojí tebe.“ —

~

„ „Ó pane můj, milý pane!

nechtěj dbáti řeči plané.

~

Co souzeno při zrození,

tomu nikdež léku není.

~

Co Sudice komu káže,

slovo lidské nerozváže!

~

Ač bezduchá na svém loži,

vždy jsem přece v moci boží.

~

Vždy jsem přece v boží moci,

jenž mne chrání každé noci.

~

Ač co mrtvé mi je spáti,

ráno duch se zase vrátí.

~

Ráno zdráva vstáti mohu:

protož poruč pánu bohu!“ “ —

~

Darmo, paní! jsou tvá slova,

pán úmysl jiný chová.

~

Sedí babka při ohnisku,

měří vodu z misky v misku,

~

dvanáct misek v jedné řadě.

Pán u baby na poradě.

~

„Slyšíš, matko! ty víš mnoho:

víš, co potkati má koho,

~

víš, kde se čí nemoc rodí,

kudy smrtná žena chodí.

~

Pověz ty mi zjevně nyní,

co se s mojí paní činí?

~

Večer lehne zdráva, svěží,

v noci tělo mrtvo leží,

~

ani ruchu ani sluchu,

ni zdání o jejím duchu;

~

studené jest její tělo,

jak by zpráchnivěti chtělo.“ —

~

„ „Kterak nemá mrtva býti,

když má jen půl živobytí?

~

Ve dne s tebou živa v domě,

v noci duše její v stromě.

~

Jdi k potoku pod oborou,

najdeš vrbu s bílou korou;

~

žluté proutí roste na ní:

s tou je duše tvojí paní!“ “ —

~

„Nechtěl jsem já paní míti,

aby s vrbou měla žíti;

~

paní má ať se mnou žije,

a vrba ať v zemi hnije.“ —

~

Vzal sekeru na ramena,

uťal vrbu od kořena;

~

padla těžce do potoka,

zašuměla od hluboka.

~

zašuměla, zavzdychala,

jak by matka skonávala,

~

jak by matka umírajíc,

po dítku se ohléda

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

POKLAD

I

Na pahorku mezi buky

kostelíček s věží nízkou;

s věže pak slyšeli zvuky

hájem a sousední vískou.

Není zvuk to zvonka jemný,

tratící se v blízké stráně:

dřevatě to rachot temný,

zvoucí lid do chrámu páně.

~

A tu z vísky к boží slávě

vzhůru běží zástup hojný:

veský lid to bohabojný,

a dnes velký pátek právě.

~

V chrámě truchlo: holé stěny;

oltář černá rouška kryje,

na roušce kříž upevněný;

v kůru zpívají pašije.

~

A hle! co se bělá v lese,

v černém lese za potokem?

Nějaká to veská žena,

ana v náručí cos nese.

I jde rychlým žena krokem,

svátečně jsouc oblečena,

tam tou strání za potokem -

pacholátko malé nese.

Běží žena, dolů běží,

pospíchá do chrámu páně:

tuť na blízku lesní stráně

kostel na pahorku leží.

A v úvale ku potoku

náhle ubystřuje kroků;

neb jak větřík volně věje,

z kostela slyšeti pění:

v kůru tam se právě pěje

Krista pána umučení.

Běží, běží podlé skály:

„Co to? mám-li věřit oku?

což mě moje smysly šálí?“

Stane, ohlíží se kolem —

rychle kroky zpět obrací,

stane zase, zas se vrací —

„Tam ten les, a zde ty klesty,

tamto vede cesta polem —

vždyť jsem nezbloudila s cesty!

Bože, co se se mnou děje!

což zde nejsem u kamena?

jaká se tu stala změna!“

Zase stojí, zase spěje,

celá jsoucí udivena,

oči rukou si protírá,

o krok blíže se ubírá:

„Bože, jaká to tu změna!“

~

Tu, kde z divokého klestu,

od kostela tři sta kroků,

veliký čněl kámen v cestu,

co se nyní jeví oku?

Jeví se tu ženě, jeví

vchodem vršek otevřený —

vysvětliti sobě neví —

kámen v cestu postavený,

postavená celá skála,

jak by od věků zde stála.

Jeví se tu, jeví ženě

chodba pod zemí, eo síně

vyklenutá ve křemeně;

a tam, klenba kde se tratí,

ve tmavém pahorku klíně,

jakýs plamen znamenati.

I hoří to jasnoběle,

jako v noci svit měsíčka;

i zaplává rudoskvěle,

jak by západ to sluníčka.

~

I vidouc to žena žasne,

a ke vchodu až pokročí,

a zastíníc dlaní oči,

hledí v ono místo jasné.

„Bože, jak se to tam svítí!“

Oči rukou si protírá,

o krok blíže se ubírá:

„Jak se to tam divně svítí!

což to asi může býti?“

Dále jíti však se bojí,

hledíc tam a venku stojí.

~

A co váhá, a co stojí,

v klenbu patříc neustále, '

mizí bázeň za pohledem,

zvědavost ji pudí předem,

a žena se béře dále.

Krok za krokem — a vždy dále

mocně ji to jíti pudí;

kro

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Druhy spojek

Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.

Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:

• slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
• stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
• odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
• vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
• příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
• vysvětlovací – a to, a sice
• důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy

Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).

Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:

• příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
• účinkový (že, až, takže, div že)
• důvodový (jestliže, protože, když)
• účelový (aby, by, ať)
• podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
• přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
• časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
• způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
• obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
• výjimkový (leda, ledaže)
• vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)

Zdroj: článek Spojky

Všechny částice

Podle původu:

• Vlastní – jsou vždy jen částice: ať, kéž, ano, asi, snad, možná.
• Nevlastní – mohou být podle souvislosti i jiným slovním druhem: i, jistě, asi, prý, že.
  Příklad: I promluvil ke králi. (částice) × Promluvil ke králi i ke královně. (spojka).
  Příklad: Že ses do toho pletla! (částice) × Zdá se, že ses do toho pletla. (spojka)

Podle významu:

• Tázací: jestlipak, pročpak, zdali, zdalipak, jakpak.
• Apelové: ať, kéž, nechť, aby, kdyby, opravdu, rozhodně, vážně, vskutku, doopravdy, rozhodně, skutečně, věru, vážně, náhodou, přece, však.
• Modální: nejspíš, zajisté, možná, pravděpodobně, asi, snad, tak, nevyhnutelně, nutně, jistě, zajisté, určitě, nepochybně, opravdu, ovšem, skutečně, stejně, dozajista, bezesporu, prý, samozřejmě, bohužel, žel, každopádně, naštěstí, bohudík, doslova, jakoby, takříkajíc.
  
• Intenzifikační: velmi, velice, příliš, moc.
• Vytýkací: jen, také, třeba, teprve, pouze, přímo, ani, dokonce, opravdu, zejména, zvláště, hlavně, vůbec, obzvlášť, právě, už.
  
• Modifikační: přece, ale, prostě, snad, jen, klidně.
• Emocionální: bohudíky, naštěstí, bohužel, naneštěstí, nedejbože, ať, beztoho.
• Odpověďové: ano, ne, ovšem, zajisté.
• Negační: ne, nikoli.
• Větná adverbia: samozřejmě, bohužel, každopádně, naštěstí, ano, ovšem, zajisté, ne, ni, nikoli, nikoliv, jo.

Zdroj: článek Částice - neohebný slovní druh

Slovo kéž

Slovo kéž pochází ze staré češtiny a vzniklo spojením archaického zájmena ké a zkrácené příklonné koncovky -že. Původně mělo význam nejen jako přací částice, ale i jako tázací částice podobné dnešním zda a zdali.

Příklady původního použití slova kéž namísto dnešního zda:

• Kéž mi to činie jiní? (kéž = zda) otázka z legendy o Jidášovi ze 14. stol.
• Kéž Naman byl zdráv vínem? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
• Kéžť jest zbaven malomoci? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
• Kéž jeho jest víno uzdravilo, malomocenstvie jeho zbavilo? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.

Příklady původního použití slova kéž ve významu rozkazovacím nebo přacím:

• Čbáne, ké sě modlíš! (= modli se!) v bajce O lišcě a čbánu ze 14. století.
• Kéž pak sem dále přistoupíš! (= přistup...) od Václava Františka Kocmánka ze 17. stol.
• Ale radše kýž mi povíš! (= pověz ...) od Václava Františka Kocmánka ze 17. stol.

Příklady původního použití slova kéž ve tvaru ký:

• Ký si mě raději zabil! (ký si = kéž bys) Oberpfalcer, Jazyk knih černých, 283, doklad z r. 1603.

Příklady současného použití:

• Doufám, že mu to řekla. Kéž by!
• Kéž by to bylo tak jednoduché!
• Kéž se šťastně vrátíš!
• Kéž by už bylo jaro!
• Zatraceně! Kéž by už byl konec!
• Důra jedna. Kéž by se už nevrátila!
• Drahý chlebe, kéž tě máme vždycky dosti!
• Kéž sílu mám! Z muzikálu Carmen.
  
• Kéž bych ti to dokázala říct!
  
• Kéž bouře by přišla!
• Kéž bych byl býval věděl!
  

Zdroj: článek Kéž slovní druh

SVATEBNÍ KOŠILE

Již jedenáctá odbila,

a lampa ještě svítila,

a lampa ještě hořela,

co nad klekadlem visela.

~

Na stěně nízké světničky

byl obraz boží rodičky,

rodičky boží s děťátkem,

tak jako růže s poupátkem.

~

A před tou mocnou světicí

viděti pannu klečící:

klečela, líce skloněné,

ruce na prsa složené;

slzy jí z očí padaly,

želem se ňádra zdvíhaly.

A když slzička upadla,

v ty bílé ňádra zapadla.

~

„Žel bohu! kde můj tatíček?

Již na něm roste trávníček!

Žel bohu! kde má matička?

Tam leží — podlé tatíčka!

Sestra do roka nežila,

bratra mi koule zabila.

~

Měla jsem, smutná, milého,

život bych dala pro něho!

do ciziny se obrátil,

potud se ještě nevrátil.

~

Do ciziny se ubíral,

těšil mě, slzy utíral:

„ „Zasej, má milá, zasej len,

vzpomínej na mě každý den,

první rok přádla hledívej,

druhý rok plátno polívej,

třetí košile vyšívej :

až ty košile ušiješ,

věneček z routy poviješ.“ “

~

Již jsem košile ušila,

již jsem je v truhle složila,

již moje routa v odkvětě:

a milý ještě ve světě,

ve světě šírém, širokém,

co kámen v moři hlubokém.

Tři léta o něm ani sluch,

živ-li a zdráv — zná milý bůh!

~

Maria, panno přemocná!

ach budiž ty mi pomocna:

vrať mi milého z ciziny,

květ blaha mého jediný;

milého z ciziny mi vrať —

aneb život můj náhle zkrať :

u něho život jarý květ —

bez něho však mě mrzí svět.

Maria, matko milosti!

buď pomocnicí v žalosti!“

~

Pohnul se obraz na stěně —

i vzkřikla panna zděšeně;

lampa, co temně hořela,

prskla a zhasla docela.

Možná, žeť větru tažení,

možná i — zlé že znamení!

~

A slyš! na záspí kroků zvuk,

a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!

,, „Spíš, má panenko, nebo bdíš?

Hoj, má panenko, tu jsem již!

Hoj, má panenko, co děláš?

a zdalipak mě ještě znáš,

aneb jiného v srdci máš?“ “

~

„Ach můj milý! ach pro nebe!

tu dobu myslím na tebe;

na tě jsem vždycky myslila,

za tě se právě modlila!“

~

,, „Ho, nech modlení — skoč a pojď,

skoč a pojď a mě doprovoď;

měsíček svítí na cestu:

já přišel pro svou nevěstu.“ “

~

„Ach pro boha! ach co pravíš?

Kamž bychom šli — tak pozdě již!

Vítr burácí, pustá noc,

počkej jen do dne — není moc.“

~

,, „Ho, den je noc, a noc je den —

ve dne mé oči tlačí sen!

Dřív než se vzbudí kohouti,

musím tě za svou pojmouti.

Jen neprodlévej, skoě a pojď,

dnes ještě budeš moje choť!“ “ —

~

Byla noc, byla hluboká,

měsíček svítil s

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Jak správně psát bude-li a jiné podobné případy

Spojka -li se připojuje zpravidla ke slovesu stojícímu na začátku věty. Viz úvodní věty našeho článku anebo další příklady: Nebude-li pršet, nezmokneme. Bude-li mrznout, zmrzneme. Chceš-li tu knihu, zaplať. Prozradíte-li naše tajemství, zemřete. Jde-li on, půjdu i já.

! Pozor, pokud je -li součástí složené spojky, nepoužívá se v těchto případech spojovník: zdali, čili, jestli, neboli, pakliže, nežli, ačli.

Zdroj: článek Jaký slovní druh je bude-li