Mrzelo mě, že si na mé narozeniny ani nevzpomněla.
Na správné řešení jsem si vzpomněl až po odevzdání testu.
Přihlaste se, kdo jste si vzpomněl na jméno onoho panovníka.
Vzpomněla si na nepříjemný zážitek z mládí.
Konečně jsem si vzpomněla, co do toho receptu patří.
Pokud byste si vzpomněl na SPZ toho vozu, dejte nám okamžitě vědět.
Vzpomněli si, že by už konečně měli začít pracovat.
Zdroj: článek Vzpoměl nebo vzpomněl
Dost často se stává, že právě u tohoto slovesa člověk znejistí a neví, jestli je správná varianta s "mně", nebo jen s "mě", pak se snaží najít nějaké logické zdůvodnění pro ten či onen pravopis.
Správný je pouze tvar s "mně" tedy "vzpomněl".
Určitým zdůvodněním proč tomu tak je, může být to, že v jiných tvarech (či odvozených slovech) tohoto slovesa se objevuje hláska "n" = například "vzpomenu". A právě toto "n" je to, které se objevuje i v hláskové skupině "mně" ve slově vzpomněl. Pro většinu lidí je ale nejjednodušší si toto slovo prostě zapamatovat, než si pracně zdůvodňovat jeho pravopis.
Kdo by si občas rád nevzpomněl na svou první lásku?
Cestou ze školy si už na úkol ani nevzpomněl.
Právě si vzpomněl, kde nechal klíče od bytu.
Zdroj: článek Pravopis vzpomněl nebo vzpoměl
Rovnou si řekněme, že správně je: vzpomněl si na mě. A proč? Protože tvar mě se píše vždy ve 2. a 4. pádu (bez koho, čeho; koho, co) osobního zájmena já. Tvar mně se pak používá vždy ve 3. a 6. pádu (komu, čemu; o kom, o čem). Že si nejste schopni zapamatovat toto pravidlo? Tak si zkuste pomoci nějakou mnemotechnickou pomůckou, naštěstí je jich pro tento případ celkem dost, takže si můžete vybrat tu, která se vám bude zamlouvat nejvíce.
Ta první radí si do dané věty vložit dubletu mne. Jestliže zní věta logicky, pak se zájmeno já bude v tomto případě psát mě, v našem případě tedy: Vzpomněl si na mě/mne. (Jiný příklad: Seznámila mě/mne se svým přítelem.) Když je výsledná věta nesmyslná, pak do ní bude patřit mně (například: Mně/Mne to nemusíš připomínat. Vyprávěla mu o mně/mne.).
Další možností je doplnit v dané větě tvar zájmena ty. Pokud je možné do věty doplnit tebe, napište mě, v našem případě to tedy bude: Vzpomněl si na mě/tebe. (Jiný příklad: Beze mě/tebe tam bude nuda.) A když lze do věty doplnit tvar tobě, pak je správně podoba mně (například: Mně/Tobě to nemusíš připomínat. Chtěl po mně/tobě, abych mu vrátila prstýnek.).
Jestli jste si stále nevybrali, pak už tady mám jen poslední „berličku“. Když si řeknete například bez Honzy (či vidím Honzu), je správně mě, protože slovo Honza má 2 slabiky a mě jsou jen 2 písmena (v našem případě tedy: Vzpomněl si na mě / na Honzu.). Jestliže se do dané věty hodí Honzovi (o Honzovi), pak je správně mně, protože slovo Honzovi má 3 slabiky a mně jsou 3 písmena (například: Vyprávěla mu o mně / o Honzovi.).
Pokud máte ještě nějaké lepší mnemotechnické pomůcky týkající se této problematiky, tedy ať už slovesa vzpomněl, či zájmena mně/mě, tak neváhejte a podělte se o ně s námi. Možná tím pomůžete dalším zapomnětlivcům.
Zdroj: článek Vzpoměl nebo vzpomněl
Pro své zaměstnání očekával výsměch.
V noci si vzpomněl na krásné pomněnky u řeky.
O mně se v dojemných příbězích nedočteš.
Hřmění a ztemnělá obloha kromě mě vyděsila i osamělého cizince.
Při pohledu na mě hrůzou oněměli.
Samozřejmě mně nikdo nerozuměl.
Na Nový rok se má jíst střídmě a skromně.
Duchapřítomně mně připomněl slíbený dar.
Babiččin výměnek měl malé rozměry.
Soukromě mě informoval o záměrné výměně špatného zboží.
Zdroj: článek Diktáty na hláskové skupiny mě / mně
Správně je jedině vzpomněl. Sloveso vzpomněl patří k výrazům obsahujícím skupinu hlásek mně. Ale nejste sami, kdo si to nedokáže zapamatovat a není si jistý správným pravopisem u tohoto typu slov, a proto zaměňuje hlásky mně za mě (nebo obráceně). Podobný problém nám způsobují i hláskové skupiny bě/bje a vě/vje, ale to už je jiná kapitola. Vraťme se tedy k našemu slovesu vzpomněl. A jak jste si určitě všimli, zmínili jsme, že není jediné. Do této skupinky patří ještě slovesa zapomněl či připomněl a určitě bychom zde neměli opomenout ani podstatná jména jako domněnka, pomněnka.
Jak si tedy zapamatovat, že se v těchto slovech píše mně, když slyšíme mě? Možná vám pomůže, když si zapamatujete takovou „říkanku“: Pomni, domni, vzpomni, zapomni, připomni. Komu se to zdá nesmyslné, tomu můžeme posloužit širším vysvětlením: Jestliže se v jiném tvaru užitého slova či ve slově odvozeném objevuje hláska n/ň, je pravopisně správně podoba slova se skupinou hlásek mně. Ve všech ostatních případech se píše ve slovech pouze mě (například město, měšec, změřit, mělčina, záměr, rozumět apod.). A u slovesa vzpomněl právě můžete vidět hlásku n hned v několika tvarech či odvozených slovech, například v 1. osobě čísla jednotného je to vzpomenu; nebo v odvozeném podstatném jménu vzpomenutí, nebo se používá ve 3. osobě čísla jednotného i tvar vzpomenul, kde je písmeno n rovněž nepřehlédnutelné. K zapamatování správného pravopisu dalších výše uvedených výrazů, které jsou při hodinách jazyka českého vyučovány společně se slovesem vzpomněl (připomněl, zapomněl, pomněnka, domněnka), vám pak znovu postačí výše zmíněné pravidlo o souhlásce n/ň (připomněl – připomínka, připomenutí; domněnka – domnívat se; zapomněl – zapomenul, zapomenutí, pomněnka – pomník).
Zdroj: článek Vzpoměl nebo vzpomněl
U tohoto podstatného jména je zdůvodnění pravopisu jednodušší, stačí vědět, že slovo uzemnění vzniklo od slovesa uzemnit (tedy ne od slova země!), kde je psáno "mn", takže i uzemnění bude tyto dvě hlásky obsahovat. Správná varianta je tedy uzemnění.
Uzemnění hromosvodu se nesmí nikdy zapomenout.
Zdroj: článek Pravopis vzpomněl nebo vzpoměl
Dalším problematickým slovesem se stejnou hláskovou skupinou jako slovo vzpomněl, je i zapomněl, i ono dokáže pisateli pěkně zamotat hlavu.
Sloveso zapomněl se řadí k těm slovesům, kde je třeba zjistit podobu jiných tvaru daného slova, jestli se zde nevyskytuje hláska n (= zapomenout), a proto se vždy píše s "mně".
Hledání příbuzných tvarů u těchto sloves může být pro spoustu lidí těžké (ne každého hned napadnou daná slova), i proto už učitelé na prvním stupni radí svým žákům si toto sloveso prostě zapamatovat, pomoci jim k tomu mohou třeba různé mnemotechnické pomůcky, které si žáci vytvoří, anebo "si ho do hlavy" dostanou čistým drilem, hlavní je vždy vědět, že sloveso "zapomněl" se vždy píše s "mně".
"Ó já hlupák, hlava děravá. Svou berlu mrazílku, jsem si doma zapomněl."
Zaměstnanci zapomněli na schůzku o bezpečnosti.
Před odjezdem se nezapomněl rozloučit s babičkou.
Zdroj: článek Pravopis vzpomněl nebo vzpoměl
Uzemnění některých staveb bylo nutné.
Měsíc potemněl a noc působila tajemněji.
Chlapec nesměle a jemně zaťukal na dveře.
Vzpomněl si na to, co včera zapomněl.
Vyrozuměl, že se rodina stěhuje do Litoměřic.
Zatemnění v pokoji nepomáhalo.
Změna zaměstnání nebyla záměrná.
Nepřítomně pozoroval nejrozumnější muže naší země.
Zřejmě jeho jednání působilo náramně sebevědomě.
Moje domněnka vyvolala nedorozumění.
Zdroj: článek Diktáty na hláskové skupiny mě / mně
Ve škole probíhal sběr papíru. Herec působil sebevědomě. Dřevěná vědra ležela u studny. Objednávka zboží měla zpoždění. Nejpalčivějším problémem je lenost. Zapomněl domácí úkol. Oběd byl chutný. Sjezd spisovatelů proběhl hladce. Host se objevil nečekaně. Prezident vjel slavnostně do města. Hrad působil tajemně. Auta musela objet překážku. U silnice se tvořily sněhové závěje. Měděný hrnec zůstal v kredenci. Vzpomněl si na babičku.
Zdroj: článek Diktáty pro 7. třídu ZŠ
Malý princ = Malý princ je v tomto příběhu chlapcem, který pochází z planety daleko od Země. Jeho planeta je velmi malá a ohrožována baobaby. Malý princ se o svoji planetu vzorně stará, a když mu na ní vyroste růže, utvoří si k ní vztah. Stejně se ale rozhodne planetu opustit a poznat další části vesmíru. Prochází různými planetami, na nichž potkává osoby, které obvykle reprezentují jednu lidskou vlastnost. V podstatě odchází ze všech planet zklamaný. I Země ho svým způsobem zklame, přestože tu potká různé tvory a lidi. Malý princ je ještě dítě, a proto jeho vnímání světa je velmi černobílé. Je to uzavřená osoba ponořená do vlastních myšlenek. Má ale dobré srdce.
Ukázka:
„Ale kdepak! Já na nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“
Podíval se na mne užasle.
„Na vážné věci!“
Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.
„Mluvíš jako ti dospělí!“
To mě trochu zahanbil. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady ... Všechno pomícháš!“
Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: „Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! – a nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
Letec = Části příběhu, ve kterých se objeví postava letce, jsou psány v ich-formě. Autor do této postavy promítá i sám sebe. Hned začátek knihy je psán z jeho pohledu a vypráví o jeho zálibě v malování, která kvůli nepochopení dospělých byla potlačená. Letec před šesti lety ztroskotal v poušti v Africe a musel si sám opravit letadlo. Tam se také setkal s malým princem. Letec je dospělý člověk, který si svou dospělost uvědomuje právě při kontaktu s malým princem a zahanbuje ho to. Uvědomuje si, jak moc se jeho vnímání světa změnilo od dětství. Přesto si ale v sobě část „malého chlapce“ uchoval na rozdíl od jiných dospělých lidí. Ztráta prince ho trápila, zároveň ale cítil radost, že princ je zase doma. Věděl, že dospělým přátelům o něm nemůže vyprávět, nikdy by ho nepochopili.
Ukázka:
Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.
Růže = Jedná se o rostlinu, která vyrostla na planetě malého prince. Protože je zde jediná svého druhu, cítí se jedinečná a namyšlená. Po malém princi chce, aby ji obdivoval a důvěřoval jí, přestože si často vymýšlí, aby pro něj byla ještě více důležitá. Až když ji malý princ opouští, přizná mu, že ne vždy jednala správně.
Ukázka:
„A večer mě dejte pod poklop. U vás je veliká zima. Je to tu špatně položené. Tam, odkud přicházím...“
Ale zarazila se. Přišla jako semeno. Nemohla z jiných světů nic poznat. Zahanbena, že se nechala chytit při pokusu o tak prostinkou lež, dvakrát nebo třikrát zakašlala, aby malého prince upozornila, že udělal chybu: „A co ta zástěna?“
„Chtěl jsem pro ni jít, ale mluvila jste se mnou!“
Tu nuceně zakašlala, aby v něm přece jen probudila výčitky svědomí. A tak malý princ, ačkoliv měl dobrou vůli mít ji rád, brzy o ní zapochyboval. Bral vážně bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten.
Liška = Postava lišky se objevuje v druhé části příběhu, když už malý princ navštívil Zemi. Díky lišce poznává malý princ pouto mezi člověkem a zvířetem/rostlinou. Uvědomuje si, že jejich vztah nemůže nic narušit. Liška zde vystupuje tedy jako taková učitelka a nová přítelkyně malého prince. Nakonec se spolu rozloučí, ale oba vědí, že na sebe nikdy nezapomenou.
Ukázka:
„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“
„Je to něco, na co se zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta...“
„Vytvořit pouta?“
„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě...“
Král = Na jedné z planet, které malý princ navštívil, se setkal s postavou krále, který se snažil prince na své planetě udržet, aby měl alespoň jednoho poddaného. Král usiloval o respekt své autority. Také neměl rád neposlušnost, a proto byl ochotný neustále měnit své příkazy a zákazy, jen aby bylo po jeho.
Ukázka:
„Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.“
Domýšlivec = Jak již název této postavy napovídá, její hlavní a nejvýraznější vlastností byla domýšlivost. Domýšlivec usiloval o neustálý obdiv své osoby.
Ukázka:
„Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“ zvolal z dálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil. Domýšlivci vidí totiž ve všech lidech obdivovatele.
Pijan = Pijan, byl člověk, který uvízl v nešťastném kruhu, ze kterého se nikdy nemohl dostat.
Ukázka:
„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.
„Abych zapomněl,“ řekl pijan.
„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.
Byznysmen = Na další planetě bydlel byznysmen, který usiloval o to, aby mu patřily všechny hvězdy. Věřil, že je vlastní v okamžiku, kdy je spočítá. Důležité pro něj bylo jen hromadění a nestál o žádný vztah.
Ukázka:
„Patří-li mi hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“
Lampář = Lampář je jediným obyvatelem malých planet, kterého princ nepovažoval za zbytečného. Líbilo se mu na něm, že má lampář nějaký úkol a jeho činnost má jistý smysl.
Ukázka:
Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne svítilnu, jako by květina nebo hvězda šly spát. Je to moc hezké zaměstnání. A opravdu užitečné, protože je hezké.
Zeměpisec = Posledním obyvatel malých planet, se kterým se princ setkal, byl zeměpisec. Zeměpisec působil nejprve jako důležitá a vesmíru znalá osoba, ale nakonec se ukázalo, že jen čeká, až práci za něj udělá někdo jiný a sám to jen zapíše. Vyhýbal se nebezpečí a jen vyčkával.
Ukázka:
„Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat... Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého z nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň badatele.“
Letec ve svých 6 letech namaloval první obrázek hroznýše, který spolkl slona. Ale všichni dospělí mysleli, že je to klobouk, tak nakreslil hroznýše zevnitř, aby pochopili. Ti mu ale řekli, ať nechá kreslení a věnuje se něčemu užitečnému. Potlačil v sobě touhu malovat a stal se letcem. Stále u sebe ale nosil obrázek hroznýše. Žádný dospělý to ale nepoznal. A tak si s nimi nepovídal o tom, co ho bavilo, ale o dospěláckých záležitostech.
Před 6 lety se mu na Sahaře porouchalo letadlo, a protože byl sám, musel ho spravit. Měl ale vodu jen na týden. V noci ho probudil hlásek, který chtěl namalovat beránka. Letec spatřil malého chlapce, který nebyl vyhladovělý, ani nezabloudil a stále chtěl nakreslit beránka. Překvapený letec ho tedy nakreslil. Ale chlapec stále nebyl spokojený. Byl šťastný, až když mu nakreslil krabici. Chlapec viděl v krabici beránka, jak spí. Letci trvalo dlouho, než pochopil, že chlapec pochází z jiné planety. Došlo mu to, až když chlapec spatřil letadlo a zeptal se ho, ze které je planety. Letec se dozvěděl, že je to hodně malinká planeta. Myslel, že se jedná o planetu B612, která byla spatřena jen jednou v roce 1909 tureckým astronomem, kterému nikdo nevěřil, dokud nepřišel oblečen do fraku.
Každý den se letec dozvěděl něco nového o princově planetě. Zjistil, že princ má strach ze stromů baobabů, protože jsou u něj plevelem, mohou mu totiž roztrhnout jeho planetu. Chtěl, aby letec lidi před baobaby varoval. Princ často zapomínal, že není na své planetě, a tak si třeba uprostřed dne vzpomněl, že chce vidět západ slunce. Doma mu stačilo posunout židličku.
Pátého dne prince zajímalo, jestli beránek spase růže. Ale letec opravoval motor, a tak prince odbyl, ten se rozzlobil a rozplakal. Nevěděl, jak prince utěšit. Princ letci vyprávěl o své růži. Byla úplně jiná než ostatní kytky na planetě. Vykvetla při východu slunce, byla krásná a velmi pyšná. Vyžadovala, aby se o ni princ neustále staral. Tvrdila, že se nebojí tygrů (trny), ale měla strach, aby jí neofoukl vítr. Princ se z ní nemohl těšit, neměl ji moc rád pro její pýchu. Nevěděl, že je vlastně něžná, ale skrývá to. Princ se rozhodl opustit planetu. Vše na planetě dal do pořádku a šel se rozloučit s růží. Ta byla smutná a nechtěla, aby jí viděl plakat. Najednou jí ani vítr nevadil. Princ odešel.
A došel na malinkou planetu krále bez poddaných. Ten byl rád, že má konečně komu vládnout. Princ se začal nudit, a tak z planety odešel, i když ho král chtěl udělat ministrem.
Na druhé planetě bydlel domýšlivec. V princovi viděl jen obdivovatele.
Na třetí bydlel jen pijan. Prince tato návštěva rozlítostnila.
Na čtvrté bydlel byznysmen. Neustále jen počítal hvězdy. Věřil, že když je spočítá, tak mu budou patřit. Princ ho nechápal, věřil, že věc mu patří, pokud je pro ni užitečný.
Na páté planetě bydlel lampář. Ten měl podle prince jediný smysl. Byl užitečný. S ním by se mohl princ přátelit, ale planeta byla moc malá.
Šestá planeta byla větší a bydlel tam zeměpisec. Princ ho zpočátku považoval za užitečného, ale zjistil, že zeměpisec jen sedí a čeká, až mu někdo popíše krajinu. Princi doporučil pobyt na Zemi.
Princovi se Země z vesmíru líbila, ale přistál na Sahaře. Nepotkal žádného člověka a to ho mrzelo. Setkal se tam s hadem, který mu slíbil, že mu jednou pomůže. Přešel hory, které byly mnohem větší než sopky na jeho planetě, a došel na místo, kde rostly růže, které vypadaly stejně jako ta jeho, přestože ta mu tvrdila, že je jediná na světě. Byl zklamaný. V tom se objevila liška. Chtěla, aby si ji ochočil, tak to udělal. Ale musel jí opustit. Věděli, že na sebe nikdy nezapomenou. Princ nechápal, proč a kam lidé spěchají, a proč se tak snaží šetřit čas.
Když princ letci dovyprávěl svůj příběh, došla jim voda, a tak se vydali hledat studnu. Objevili jí. Letec byl dojatý, když viděl prince pít. Letec byl princem ochočený. Princ letci pověděl, že jsou nedaleko místa, kde se na Zemi objevil. Poslal letce ke stroji a zůstal sám u studny. Další den se letec vrátil, protože stroj byl opravený. Slyšel, jak si princ s někým povídá, ale nikoho neviděl. Pocítil o prince strach. Zjistil, že princ si povídal se smrtícím hadem. Ten ho má večer uštknout, letec to nechtěl dopustit a hodlal být celý večer s princem. Ten mu ale vysvětlil, že je to jediný způsob, jak se dostane domů. Že jeho tělo (skořápka) bude jak mrtvé, ale on bude doma. Vydali se spolu k místu. Letec byl z jeho řečí smutný, a tak se posadil. Had uštkl prince a ten padl k zemi. Bez křiku bez jediného hlesu. Celých 6 let letec na prince myslel. Na něj, na beránka, na růži a na jeho planetu a kreslil. Nevěděl, která hvězda je princova, a tak mu připadalo, že se na něj usmívá celý vesmír.
Jak již bylo zmíněno, část příběhu je psána v ich-formě. Do postavy letce se Exupéry částečně promítl. Sám byl pilotem a věděl, jaké to je někde ztroskotat. Malému princi propůjčil zase svůj vzhled, sám měl blonďaté vlasy a modré oči. V dětství mu proto v rodině přezdívali „Král Sluníčko“. Navíc autor doplnil tento pohádkový příběh o vlastní ilustrace.
Kniha je částečně filozofická, a odráží se v nich Exupéryho myšlenky, obavy a názory na svět dospělých a na svět dětí.
Malý princ patří mezi filozofické pohádky. Kniha vyšla ve francouzštině v roce 1943 pod názvem Le petit prince. Až do dnešní doby byla kniha přeložena zhruba do 180 jazyků a dialektů a patří k padesáti nejprodávanějším knihám na světě.
Exupéry v této knize používá řadu metafor a přirovnání. Malý princ bývá často řazen k pohádkám určeným pro děti. Příběh v této knize není ale úplně pohádkový. Neobjevují se zde žádné nadpřirozené bytosti ani kouzla. Přesto zde umí zvířata mluvit, je zde určité ponaučení a příběh končí v podstatě dobře. Autor ale do tohoto příběhu promítl řadu otázek, které ho, jako dospělého člověka, trápily. Zamýšlí se nad špatnými lidskými vlastnostmi a myšlením dospělých lidí.
Exupéryho Malý princ byl ztvárněn v řadě filmových adaptací, muzikálech, operách a dočkal se i podoby animovaného seriálu.
Ukázka:
„Dospělí sami nikdy nic nechápou, a děti to hrozně unavuje stále a stále jim něco vysvětlovat.“
Zdroj: článek Malý princ: Antoine de Saint-Exupéry
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.
Neruda popisuje restauraci u Štajniců. Byla to jediná restaurace, která měla vchod přímo do ulice. Chodili tam, ale hlavně profesoři a úředníci. Do této restaurace chodili i Ryšánek se Schleglem. Seděli u jednoho stolu, ale vzájemně se nenáviděli – kvůli ženě, oba milovali tu samou. Žena byla nejprve s Ryšánkem, ale vzala si Schlegla, měli spolu dceru a žena zemřela. Ryšánek zůstal nakonec starým mládencem. Schlegl byl obchodník se železem a Ryšánek s kanafasem. Sedávali naproti sobě, ale ignorovali se. Jednou ale Ryšánek nepřišel, dostal zápal plic. Ten večer bylo vše jinak. Schlegl se choval společensky. Bavil se. Každý si říkal, jak je zlý, když přeje Ryšánkovi tu smrtelnou nemoc. Schlegl se tak choval stále až do té doby, než se Ryšánek uzdravil a přišel opět do restaurace. Seděli proti sobě a mlčeli. Ryšánek si zapomněl váček s tabákem. Sklepník mu pro něj běžel. Schlegl poprvé promluvil na Ryšánka a nabídl mu svůj. Ten ale mlčel. Sklepník přinesl jeho váček. Ryšánek promluvil na Schlegla. Začali si povídat a od té doby nepřátelství zmizelo. Usmířili se.
Vůbec se dnes choval pan Schlegl rozhodně jinak než jindy. Jindy přibitý k svému místu jako voják ku své strážní budce, dnes toulavý, neposedný. I do kulečníku se dal s panem Köhlerem, kupcem. Měl štěstí při každé partii až po doublé, a přiznám se, že jsem mu to skoro přál, že zakončujícího doublé nesvedl ani jednou a zde že ho pan Köhler vždycky pak dohonil.
Pak zas usedl, kouřil a pil. Když někdo k němu přistoupil, mluvil pan Schlegl hlasitěji a v delších větách než kdy jindy. Neušlo mně ani nejmenší jeho hnutí, viděl jsem jasně, že má vnitřní potěšení, že nemá nejobyčejnějšího soucitu s nepřítelem v chorobě, zprotivil se mně.
Několikrát šlehnul jeho zrak obloukem ku kredenci, u níž seděl pan štábní lékař. Zajisté že by mu ruku stiskl, jen aby si nedával s tím nemocným příliš mnoho práce. Zlý člověk, rozhodně zlý.
Na Malé Straně žebral pan Vojtíšek. Byl starý, ale lidé ho měli rádi. Byl hodný a vždy chodil upravený, jak nejvíc to šlo. Lidé mu dávali peníze, nechávali ho u sebe jíst a povídali si s ním. Jednou vyšel Vojtíšek z kostela a posadil se na schod. V tom k němu přišla žebračka, které se říkalo Milionová (protože tvrdila, že Bůh oplatí darovanou almužnu milionkrát). Přisedla si k panu Vojtíškovi. Snažila si být na něj milá, protože věděla, že lidé mají Vojtíška rádi a on nežije v takové nouzi jako ona, a tak s ním chtěla žít. Vojtíšek ale mlčky odešel. Po Malé Straně se začalo povídat, že Vojtíšek není žebrák, ale boháč se dvěma domy pod Hradem. Muži se zlobili a cítili se uraženi. Ženy ale odmítaly uvěřit. Ale nakonec uvěřily, záviděly Vojtíškovým dcerám. Nikdo nechtěl Vojtíškovi cokoliv dát, všude ho jen odbývali. Jinde žebrat nemohl, protože ho neznali. Lidé po něm akorát chtěli půjčit peníze, ale on žádné neměl. Jen osmiletý Neruda mu občas dával tajně peníze. Ale to panu Vojtíškovi nestačilo, a tak ho jednou našli zmrzlého u kasáren. Měl na sobě jen roztrhané kalhoty a kabát. Tak skončil chudý Vojtíšek.
On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku dne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarevné látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned ochotně svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tentokráte dosti mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k Sv. Mikuláši na půldvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda.
Na Malé Straně zemřel jeden z nejbohatších obchodníků Velš. Miloval svůj obchod, každého zákazníka by rád sám obsloužil. Na jeho pohřeb přišlo hodně lidí, ale že neměl žádné blízké příbuzné, nikdo tam neplakal. Až přišla paní Ruska a rozbrečela se. Jenže pak začala pomlouvat ženu pána Velše a nakonec i jeho. Policejní důstojník, který se pohřbu účastnil, ji vyvedl, aby dál nekazila pohřeb. Pozval ji na policejní ředitelství. Tam ji zakázal chodit na pohřby. Ale paní Ruska ráda plakala, a tak to vyřešila po svém. Koupila si dům u Újezdské brány, na místě, kudy musel chodit každý smuteční pochod. A tak při každém pohřbu vyšla jen před dům a zaplakala si.
Paní Ruska se protlačila až ku katafalku. Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. Z ramenou ji splývala hedvábná černá mantila, černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a upřímnou tvář. Hnědé její oči zahleděly se do tváře nebožtíkovy. Zatrhlo jí to obličejem, rty se jí začly chvít, bohaté slzy vyhrkly. Těžce zaštkala.
Utřela si bílým šátkem rychle oči i ústa. Teď pohlédla na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala; byla-li, jak se podobalo, z Prahy, musila být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí, že po německu, neboť v národním ohledu byla Malá Strana tenkrát skutečně levou Prahou.
„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ pravila paní Ruska, „jako by byl živ, tu leží a usmívá se,“ a zase stírala řinoucí se slzy. „šel a nechal nás tu - nechal tu také všecku svou zámožnost - smrt je zlodějka, je.“
Malý Neruda a jeho tři kamarádi se rozhodli zničit Rakousko. Dali si jména historických osobností Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husí. Koupili si bambitku a jednoho známého Prokop požádal o nakoupení prachu. Měli plán: nejprve podrobit citadelu na Mariánských hradbách, poté vyhlásit revoluci a s lidmi, kteří se k nim přidají, dobýt Prahu a nakonec zničit Rakousko za pomoci Maďarů, a ty pak taky zničit. Věděli už, i kde svedou bitvy (Moravské pole). Rozhodli se, že jim pomůže Pohorák. A tak si domluvili předávku prachu před citadelou. Čím víc se blížil ten den, tím měli všichni větší strach, ale nechtěli to dávat najevo. Nastal ten den. Neruda se vydal sklesle na cestu, ale rozveselil se, když si vzpomněl na dívku, kterou měl rád. Usedl před citadelou a otevřel knihu – krycí manévr. Pozoroval vojáky, jak se vrací ze cvičiště. Doufal, že žádný jeho kamarád nepřijde. Ale pak postupně přicházeli a on ztrácel naději. Dva chlapci stáli sami a v tom vyšel z citadel sluha, na kterého zapomněli. Naštěstí odběhl pro cigarety, na které mu dali peníze. Bylo poledne a Pohorák nikde. V tom přiběhl Prokůpek, že Pohoráka odvádějí na policejní stanici. Chlapci utekli. Neruda se běžel podívat, jestli je to pravda. Byla. Pohoráka odvedli, protože se za chlapců peníze na prach opil a nechtěl zaplatit párky, které si koupil. Zaplatil je. Ten den neprodal jediné kuře. A když se o pár dnů později Prokop Holý zeptal, kam dal těch 6 zlaťáků, Pohorák tvrdil, že žádné neměl.
Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak.
Slečna Mary chodila každý rok na Dušičky na hřbitov. Vždy sebou brala tři věnce a jedno pětileté dítě. To vždy nechala běhat po hřbitově a belhala se za ním. Jakmile se přiblížilo k hrobu jednoho z těch, kterým dávala věnec, zastavila ho a pomodlila se. Dávala je na hrob Cibulky (uměl francouzsky, pil a byl nabručený) a Rechnera (šikovný, ale líný). Protože když jí bylo 30, nepoznala stále lásku. Věděla, že zemře neprovdána, kdysi se jí to zdálo. Lidé jí říkala Tlustá Mary. A tak ji překvapilo, když jí jednou přišel dopis. Ve kterém jí Cibulka žádal o ruku a vyznával jí lásku. Šla za svou nejlepší přítelkyní, ta jí řekla, ať si to rozmyslí. Ale za 14 dní ji přišel další dopis. Od Rechnera. I on si ji chtěl vzít. Mary nevěděla co dělat. Ale nakonec se rozhodla pro Cibulku. Další dopis – Rechner se dozvěděl, že jí chce Cibulka, a tak se jí vzdal. Ale to samé jí napsal Cibulka. Mary to mrzelo, ale věřila, že jí Cibulka opravdu miluje, a tak přijde. Nepřišel. A vždy když jí potkali, Mary klopila oči, zatímco oni přemáhali smích. Mary zraňovalo, když se o nich dozvídala zlé věci. Rechner zemřel a Mary zase získala naději, ale o 4 měsíce později zemřel i Cibulka. A tak každý rok nosila na hroby věnce a dítě ji pomáhalo, aby nedala přednost žádnému z nich. Třetí věnec nosila ženě, která měla hrob přesně mezi nimi. Tam ho chtěla mít i Mary.
A chodí zas sem tam, kam se děťátku uráčí, až najednou opět někde řekne: „Počkej!“ a přistoupne k jinému hrobu. Zde si počíná zcela zase tak, jak u hrobu prvního, myslím, že ani o minutu není u jednoho z nich dýl. A pak položí druhý oprchalý věnec do šatu k prvnímu, vezme drobnou svou průvodkyni již za ručku a míní: „Je ti už zima, viď? No pojď, aby ses nezastudila. Sedneme si zas do drožky a pojedeme domů. Ráda jedeš, viď?“ Pomalu dojdou k drožce, děvčátko a věnce napřed se vloží dovnitř a pracně pak následuje slečna. Povoz zaúpí, kůň dostane dva tří šlehy, než zabere. A tak se děje rok co rok.
Večer se na Malé Straně scházeli 4 přátelé (Hovora, Kupka, Novomlýnský, Jákl) na střeše domu U Dvou slunců a povídali si. Jednou se dohodli, že téma vymyslí Jákl. Ostatní 3 tam už byli a čekali na něj. Mysleli, že nepřijde, ale přišel. Vymyslel téma: nejstarší vzpomínka.
Jákl vyprávěl, jak, když mu byly asi 2 roky, rodiče odešli a nechali ho doma s husou, aby se nebál. A tak se k ní tiskl. Hovora si vzpomněl, jak byl s otcem v klášteře a všechny jeptišky ho líbaly.
Kupka si pamatoval, jak si jeho děda jednou zazvonil umíráček a pak přišel domů a umřel. Novomlýnský si pamatoval, jak nechtěl opustit dům, když se stěhovali, dokud nevynesli kolébku. A jak, když byl sprostý na sestru, mu mamka nasolila pusu a musel stát u piana.
Všichni se divili, že má Jákl tak dobrou náladu. Řekl jim, že se bude ženit a že je zamilovaný. Ptali se ho, kdo je ta šťastná. Líza dcera krejčího. Miloval ji už 18 let. Zamiloval se do ní už ve škole. Dával to najevo tím, že po ní házel sněhové koule. Dostal od ní chleba s pomazánkou. Ale pak ji 15 let neviděl. Až 1. května ji vzal tancovat a doprovodil ji domů. Sešli se a vzala ho k sobě. Ale pak odjela k umírající tetě. A včera se Jákl dozvěděl, že Líza včera porodila kluka. V tom Jákla přerušili kamarádi, když se rozeběhli po střeše za holkami, které je poslouchaly. Jákl seděl na střeše sám.
„Tak co děláte, hoši?“
„Chválím Malou Stranu,“ zpovídal se Hovora.
„Dívám se na měsíc,“ prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem –„
„Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,“ ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!“ V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného. Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? - ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jákl včera u Císařského mlýna topil?“ - a obličej jeho se rozesmál.
„Zcela doopravdy,“ kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně - zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny - to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát, - proto tak chrochtal.“
Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil.
Na Malé Straně žil Heribert. Vystudoval medicínu, ale nikdy nikoho neléčil. Jeho otec byl vynikající doktor, a když zemřel, všichni chodili k Heribertovi, ale on přesto nikdy žádného nemocného nepřijal. S lidmi nemluvil, na pozdrav neodpovídal. Byl to pravý samotář. Jednou zemřel zemský rada. Na jeho pohřeb šlo hodně lidí. Vdova byla tak trochu ráda – teď mohla doufat, že se jí začne dvořit radův nejlepší přítel. Doktor, který radu léčil, byl rád, že dostal za tu trochu práce hodně peněz. I nejbližší příbuzný rady byl spokojený, za života mu rada peníze nedával, ale teď mu jich hodně odkázal. Jediný, kdo na pohřbu skutečně smutnil, byl radův nejlepší přítel. Před branou se měla rakev dát na vůz, ale spadla. A všichni spatřili nebožtíka. Zrovna tudy přicházel Heribert. Podíval se na nebožtíka, zkontroloval mu oči a pulz a zjistil, že není mrtev. Nikdo mu to nevěřil, jen radův přítel, radu popadl a rychle ho odvezl domů. Ten den všichni pomlouvali Heriberta. Jaké bylo ale překvapení, když radu uzdravil. Všichni chtěli, aby je léčil on, ale on nechtěl. Nepřijal ani peníze od rady. A klidně žil dál o samotě.
Doktor Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý nebo bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká "zkažený student", a pozděj se i posmívali: „Ach doktor, ano - ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam.
Na Malé Straně měli všichni rádi pana Rybáře, kterému děti říkaly pro jeho zelené oblečení a lásku k moři Hastrman. Na Malé Straně se povídalo, že je Rybář bohatý. Že našel spoustu drahokamů. Neruda si ho vážil a byl pro to pro něj velký vzor. Rybář měl vždy dobrou náladu a rád citoval francouzského filozofa. Stále nosil klobouk, ale nikdy ho nedal na hlavu. Jednou ho obyvatelé Malé Strany viděli, jak jde k profesorovi a v podpaží nese jednu krabičku, ve které měl mít samé drahokamy. Sám nevěděl, co to je. A když mu řekl profesor, že to nejsou drahokamy, byl překvapený. Poprvé si cestou domů nepískal a měl klobouk na hlavě. Ten den už nevyšel ven. V noci stál u okna a vyhazoval kameny ven, až u toho rozbil skleník. Přišel k němu zeť a řekl mu, že jeho rodině nejde o bohatství, že pro ně jsou ty kameny důležité, protože je Rybář sbíral a oni ho mají rádi. Rybář stál u okna a díval se ven.
Takto se procházel „hastrman“ - ale ne; neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! - vždy jen po Bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi - poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí - slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“ Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! -
Hostinec U Tří lilií byl většinou tichý, pouze v neděli, když přišli kadeti a desátnici, obživl. Všichni tancovali a zpívali. Neruda seděl pod arkádami a střídavě pozoroval tanec a zahradu ozářenou bouří. V dálce viděl kosti, vykopávali hřbitov, aby ho přivezli jinam. V sále ho upoutala krásná dívka s nádhernýma očima. Stále tančila, ale s nikým nemluvila. Neruda věděl, že i ona ho pozoruje. V tom přišla do sálu dívka a krásku odvedla. V tom se dívka vrátila a její přítelkyně se zeptala, co se děje. Krásce umřela matka. Dívka vyšla do zahrady a stoupla si vedle Nerudy. Chytil jí záruku a ona se k němu přitiskla. Chtěl ji zbavit smutku.
Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak se rozhučela mohutná bouře, zapraskal liják, a bouře a liják trvaly až do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádami hostince U Tří lilií, poblíž Strahovské brány. Malý to hostinec, četněji tenkráte navštívený jen vždy v neděli, kdy tu v salónku při pianě bavili se tancem kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod arkádami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salónku jen kratičké oddechy a vždy zas se rozzvonilo znovu.
Na Malou Stranu se přestěhoval pan Vorel. Otevřel si obchod s krupicí. Jenže na Malé Straně neměli rádi změny. Takže neměli rádi jeho. Protože si dovolil předělat původní dům na obchod. Když zašel do hospody, nikdo s ním nemluvil, i když by si třeba pan Vorel rád povídal. Pak konečně otevřel obchod a těšil se na prvního zákazníka. Dlouho nikdo nešel, až kolem prošla slečna Poldýnka. Vorel ji zatáhl dovnitř, ale protože se předtím nudil, tak kouřil a krám byl plný dýmu. Slečna Poldýnka si vzala krupici a šla. Vorel byl rád za první zákaznici. A tak dal žebrákovi Vojtíškovi jeden dobrák a slíbil mu příští středu další. Ale slečna kouř zveličila a tvrdila, že krupice byla celá od kouře. Vorel neměl žádné zákazníky, chodil k němu jen Vojtíšek, a tak chudnul a více kouřil. Původní majitel chtěl dům zpět, a když se nemohl na Vorla doťukat, nechal vylomit dveře. Tam našli na skobě oběšeného Vorla. Policejní komisař ještě nikdy neviděl tak dobře nakouřenou dýmku.
Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.
„Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé. „jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.
Malý Neruda byl schovaný v kostele. Viděl, jak jeho matka a kostelník odcházejí. Kostelník zamkl. Neruda tam zůstal. Chtěl vidět mši svatého Václava, kterou prý každou noc prováděl. Měl to od spolehlivého zdroje. Od kostelníka. Neruda se nebál. Neměl čeho, strašidla do chrámu nemohou. Václav bude určitě rád, že se opovážil zůstat v kostele, jen aby ho viděl. Jediné čeho se bál, byli kostelní hlídací psi. Každý hluk ho rušil, a tak nemohl ani číst. Pod okny mu hvízdali oba přátele. Neruda byl šťastný, ale když byli vyhnaní, cítil smutek. V sedm mu začala být zima a měl hlad. Vystoupl nahoru – tam kde hrají hudebníci. Poprvé se mohl nástrojů dotknout, ale cítil ostych. Stejně i u žalmů. Neruda si představoval, jak bude mše vypadat. Téměř usnul, začal cítit strach, rozplakal se. Každý zvuk ho děsil. Od strachu ho tišilo jen to, že někde nad ním je vrabčí hnízdo. Neruda došel k hnízdu a vrabce vytáhl. Přestal cítit strach. Chtěl si ho nechat v ruce, aby neměl strach a neusnul. Přesto usnul. Probudil ho až zpěv. Myslel, že je to mše, ale viděl faráře, matku a tetu, u které měl být přes noc. Matka plakala. On si uvědomil, jak moc jí ublížil, chtěl jít za ní, ale neměl sílu. Čekal před kostelem. Když vyšla, vrhl se jí k nohám a líbila jí ruce.
Každý snad se nalezal již, alespoň na okamžik, ve prázdném chrámě sám a ví, jak mocně ty rozlehlé, tiché prostory působí na cit. U dítěte, obrazotvorností rozehřátého, očekávajícího věcí naprosto neobyčejných, je dojem ovšem nesmírně stupňován. Čekal jsem chvíli - bila čtvrt - bila půl a zvuk hodin zapadal do chrámu jakóby do tůně - ale nikde u dveří ani nejmenšího ruchu. Neuznali snad právě dnes potřebu střežit chrám? Či pouštěli psy teprv za tmy?
Koncipient Krumlovský se nutně potřeboval učit na advokátní zkoušky a rozhodl se přestěhovat na Malou Stranu, věřil, že tam bude mít klid a nebude ho hnát nic do divadel a do hostinců. Navíc se těšil na zpěv slavíka. Našel si podnájem v Oujezdské ulici u konduktora a jeho ženy. Seznamoval se s dalšími nájemníky a stěhoval se. Připravil si seznam zákonů, které se musel naučit a věřil, že se mu bude seznam každý den zkracovat. Po první snídani se rozhodl, že se půjde učit, ale konduktorka ho neustále rušila mluvením. Poté ho vyrušil malíř, který si chtěl prohlédnout obrazy, které mu visely v pokoji. Až poté se mohl učit. K ránu ho vzbudil zpěv slavíků, nejprve se mu to líbilo, ale pak ho to rušilo, až si musel ucpat uši. Ráno proto vstával déle a šel navštívit rodinu malíře. Tam se dozvěděl, že malíř bije svou ženu, když se napije a že o něm paní konduktorka řekla paní malířové, že je hloupý.
Začínal si všímat, že každý den se o něj konduktorka stará čím dál tím méně. Dokonce si radši začal vařit kávu sám, protože ta její byla odbytá a nechutnala mu. Na večeři chodil do hostince. V hostinci sledoval různé lidi. Ráno vstával pozdě, protože pobyl dost času v hostinci. Pomalu ho začínali ostatní nájemníci a pán a paní domácí rozčilovat. V hostinci postupně zjišťoval, že se tam chovají všichni pořád stejně a on se učil méně, než si plánoval. Sousedovic Pepík mu rozbil obraz kuličkami. Zamiloval se do slečny Otýlie. Krumlovský se nevhodně vyjádřil o paní domácí a o nadporučíkovi Rubackém, ten žádal zadostiučinění. Museli se spolu bít. Myslel jen na souboj a neučil se. Souboj zcela nečekaně vyhrál. Uvědomil si, že Otýlii nemiluje a chystal se stěhovat. Už nevěřil, že mu bude na Malé Straně dobře - nevěřil Nerudovým malostranským povídkám.
„Pane doktore a kandidáte!
Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ — korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám.
Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“
Zdroj: článek Povídky malostranské
Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.
S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna tam měl autogramiádu Zlatoslav Lockhart, který okouzlil jak paní Weasleyovou, tak i Hermionu. Lockhart Harryho hned poznal a vyfotil se s ním, také mu daroval své knihy (Harry je daroval Ginny) a sdělil mu, že je novým profesorem v Bradavicích. V knihkupectví také potkali Malfoyovi, pan Lucius Malfoy ohrnoval nos nad starými knihami v Ginnině košíku, nakonec se téměř poprali Lucius s Arthurem Weasleym.
Když skončily prázdniny, vydali se Weasleyovi s Harrym na nádraží, aby studenti mohli odjet do Bradavic. Harryho ale přepážka nechtěla pustit, a tak s Ronem uvízl na nádraží. Ron rozhodl, že do Bradavic doletí jejich autem, což se také stalo, ale narazili do vrby mlátičky, která jejich auto silně poničila, a proto auto ujelo do Zapovězeného lesa. Navíc, když letěli nad městem, zapomněli zapnout neviditelné tlačítko, takže mudlové viděli létající auto, z čehož měl Ronův otec problémy. Chlapci zase měli problémy ve škole kvůli jejich příjezdu, oba dostali tresty. Harry musel pomáhat Lockhartovi vyřizovat korespondenci od fanoušků, při jednom takovém trestu slyšel podivný šepot, který ale Lockhart neslyšel. Pro Rona bylo největším trestem, že při přistání si zlomil svoji hůlku, musel ji slepit, protože neměl na novou.
První hodina obrany proti černé magii byla příšerná, Lockhart mezi ně vypustil rarachy, ale neřekl jim, jak je zastavit. Sám před nimi radši zmizel. Vyřešila to až Hermiona. Lockhart se stal velmi neoblíbeným učitelem u studentů i u ostatních profesorů.
Harrymu také na škole začaly nové tréninky famfrpálu. Tam také zjistil, že novým chytačem zmijozelského týmu se stal Draco Malfoy. Při jednom tréninku se oba týmy sešly a Draco urazil Hermionu kvůli jejímu původu, Ron ho chtěl potrestat, ale zlomená hůlka obrátila kouzlo proti němu.
Harry, Ron a Hermiona se zúčastnili oslav úmrtí duchů, kde se setkali s duchem Ufňukanou Uršulou, která jim byla velmi nesympatická. Cestou z oslavy Harry opět slyšel ten divný hlas a s přáteli ho pronásledovali. Našli zkamenělou kočku paní Norrisovou a nápis na zdi, že tajemná komnata byla znovu otevřena. Školník Filch z toho obviňoval Harryho, ale neměl žádný důkaz, že by to Harry způsobil jeho kočce.
Při hodině Dějin čar a kouzel se studenti dozvěděli, co byla ta tajemná komnata a že pokud je otevřená, hrozí nebezpečí všem kouzelníkům z mudlovských rodin. Komnatu může otevřít jen Zmijozelův dědic a při posledním otevření zemřela studentka. Harry a jeho přátelé se domnívali, že dědicem je Malfoy a chtěli to dokázat, rozhodli se použít Mnoholičný lektvar, a proměnit se v jeho přátelé a vyzpovídat ho.
Došlo k prvním zápasu ve famfrpálu mezi Nebelvírem a Zmijozelem, který vyhrál Nebelvír, přestože někdo očaroval potlouk, aby ublížil Harrymu. Zlomil mu ruku, Lockhart se ho pokusil vyléčit, ale úplně mu odstranil kosti. Harry musel strávit noc na ošetřovně. Když tam ležel, tak opět slyšel podivný šepot. Učitelé donesli na ošetřovnu zkamenělého chlapce, který chtěl navštívit Harryho. Bylo jasné, že komnata je znovu otevřená.
Na škole vznikl Soubojnický klub, který vedl Lockhart, na úvodní souboj postavil Lockhart se Snapem proti sobě Draca s Harrym. Draco vyčaroval hada, který chtěl napadnout jednoho spolužáka, Harry mu to ale rozmluvil. Všichni na něj vyděšeně koukali, protože mluvit s hady umí Zmijozelův dědic. Další dny ho všichni pomlouvali, to se ještě zhoršilo, když se našel zkamenělý chlapec, na kterého chtěl předtím zaútočit had. Všichni z toho vinili Harryho. Aby ho mohli očistit, vypili přátelé mnoholičný lektvar. Harry a Ron se změnili na Goyla a Crabba, Hermiona omylem ale použila kočičí chlup, takže se částečně proměnila v kočku. Hermiona skončila na ošetřovně, když se chlapci jednou vraceli z návštěvy od ní, viděli vytopené dívčí záchody a plačící Ufňukanou Uršulu, někdo totiž hodil deník do záchodu, kde odpočívala. Harry si ho vzal a večer do něj zkoušel psát, zjistil, že mu deník odpovídá. Psal si s Tomem Raddlem, kterému kdysi deník patřil, ten mu ukázal, co se stalo naposled, když byla komnata otevřená. Viděl, že byl z toho obviněn Hagrid, protože choval velkého pavouka. Byl proto vyloučen ze školy, přesto Brumbál nevěřil, že komnatu otevřel. Když to přátelům Harry vyprávěl, tak Hermiona něco pochopila a utekla do knihovny, nestačila ale přátelům říct, na co přišla, protože ji pak našli zkamenělou. Deník se záhadně z Harryho pokoje ztratil.
Harry a Ron se za Hagridem vydali pod neviditelným pláštěm, chtěl jim to vysvětlit, ale přišel ministr kouzel a odvedl ho do kouzelnického vězení v Azkabanu. Hagrid jim ještě stihl poradit, ať hledají pavouky v lese. Chlapci to udělali, a zjistili, že velký pavouk Aragog nikoho nezabil, že v komnatě se ukrývá něco, čeho se pavouci bojí. Aragogovy děti chtěly Harryho a Rona zabít, ale zachránilo je kouzelné auto, které je odvezlo do bezpečí. Harrymu došlo, že ta zemřelá dívka je Ufňukaná Uršula, a tak ji šli vyzpovídat. Zjistili, kde je vchod do tajemné komnaty. Šli to sdělit učitelům, ale zjistili, že záhadný tvor unesl Ginny Weasleyovou a má ji najít Lockhart, který se proslavil řadou statečných činů. Lockhart chtěl ale utéct, chlapci ho zastavili a vzali ho do komnaty s sebou. Vchod do komnaty byl v dívčí umývárně. Když se dostali ke komnatě, Lockhart je odzbrojil a pokusil se jim vymazat paměť Ronovou hůlkou, to se ale obrátilo proti němu. Vchod se částečně zasypal a Ron zůstal s Lockhartem uvězněný na začátku. Harry dál pokračoval. V tajemné komnatě se setkal s Tomem Raddlem a Ginny, která ležela v bezvědomí. Dozvěděl se, že Tom ovládnul Ginny a ta vyvolala baziliška, který se v komnatě skrýval. Tom Harrymu sdělil, že mu nejde o mudly, ale o Harryho. Tom byl totiž minulým já lorda Voldemorta. Poštval proti Harrymu baziliška. Na pomoc Harrymu přilétl fénix Felix, který vykloval baziliškovi oči, aby nemohl Harryho nechat zkamenět. Harry baziliška zabil pomocí meče, který vytáhl z Moudrého klobouku, ale byl u toho zraněn. Jed baziliška ho pomalu zabíjel. Přesto dokázal zlikvidovat baziliščím zubem deník a tím i Toma. Ginny se vzbudila a fénix uzdravil Harryho. Harry se společně s Ginny, Ronem a Lockhartem vrátili do školy. Chlapci byli hrdinové. Harry v Brumbálově pracovně potkal pana Malfoye a došlo mu, jak Ginny získala deník (knihkupectví), zjistil také, že Dobby je sluhou u Malfoyových. Věděl, že domácí skřítek získá svobodu jen, když mu jeho pán daruje oblečení. K tomu pana Malfoye podvodem přiměl. Brumbál věděl o Harryho pochybnostech, jestli opravdu patří do nebelvírské koleje. Důkazem mu byl meč, který vytáhl z moudrého klobouku, patřil Godricu Nebelvírovi. Všichni zkamenělí studenti byli probuzeni pomocí léku z kořene mandragory.
I třetí díl příběhu o malém kouzelníkovi začíná v době prázdnin. Harrymu se blížily jeho třinácté narozeniny a jeho sova Hedvika mu přinesla dárky od jeho přátel. O prázdninách měla přijet na návštěvu také sestra strýce Vernona Marge. Harry se s Vernonem domluvil, že pokud se bude chovat slušně, tak mu Vernon podepíše souhlas s návštěvou vesnice Prasinky během školního roku. Harry se opravdu snažil, ale nakonec se neudržel, když Marge urážela nejen jeho otce ale i matku. Harry omylem způsobil, že se nafoukla. Harry utekl z domova, protože věděl, že ho ze školy vyloučí. Při útěku spatřil v křoví obrovského psa a lekl se, u toho zaškobrtl o chodník, a tím přivolal záchranný autobus, který ho odvezl do Londýna, kde na něj čekal ministr kouzel Kornelius Popletal. Harry byl překvapený, že se na něj ministr nezlobí. Ubytoval ho v hostinci Děravý kotel. Harry tam zůstal do začátku školního roku, navštívili ho tam i Weasleyovi. Tam se také Harry dozvěděl, že hledaný a velmi nebezpečný zločinec Sirius Black jde po něm. Když studenti odjížděli do Bradavic, jejich vlak zastavili strážci z Azkabanu = mozkomorové, kteří z lidí vysávají šťastné myšlenky. Na Harryho mozkomorové působili hůře než na ostatní a on omdlel. Harryho zachránil profesor Remus Lupin, který mozkomory odehnal. Všem pak dal kousek čokolády, aby je uklidnila. Když dorazili do Bradavic, Harry se dozvěděl, že Hagrid dostal místo učitele péče o kouzelné tvory. Hermiona si ještě šla promluvit o svém rozvrhu s profesorkou McGonagallovou.
Další den se Malfoy a ostatní spolužáci Harrymu kvůli omdlení posmívali. Ron s Harrym zjistili, že Hermionin rozvrh je v nepořádku, několik předmětů se jí krylo. Hermiona to ale neřešila. První hodinu měli jasnovidectví, které je ale neoslnilo, nic neviděli a měli pocit, že učitelka si své věštby vymýšlí. Další hodinu měli s Hagridem, který nezačal zrovna šťastně, ukázal jim hypogryfy, jeden z nich ale zranil Draca. Když se Malfoy vrátil na vyučování, dělal narážky na Harryho kvůli Blackovi. Vypadalo to, že Malfoy ví něco, co Harry netuší. Naopak první hodina s Lupinem se všem velmi líbila, Lupin je naučil likvidovat bubáka, ale nedovolil Harrymu, aby mu čelil. Harry se bál, že má Lupin pocit, že by to nedokázal. Lupin mu nakonec čelil sám a bubák se proměnil v měsíc v úplňku.
O víkendu se všichni žáci vydali do Prasinek, na hradě zůstal ze třeťáků jen Harry. Setkal se s Lupinem, který mu vysvětlil, proč ho nenechal čelit bubákovi. Myslel si, že se promění ve Voldemorta. Harry se ale nejvíce bál mozkomorů. Rozhovor přerušil Snape, který přinesl Lupinovi nějaký lektvar.
Po večerní hostině ve velkém sále se studenti začali vracet do svých ložnic, nebelvírští se ale vrátit nemohli, protože někdo rozsápal jejich vstupní obraz s Buclatou dámou. Byl to Sirius Black.
Nebelvír čekal famfrpálový zápas proti Mrzimoru. Tento zápas prohráli, protože se na hřiště dostali mozkomorové a Harry omdlel a spadl z koštěte. Jeho Nimbus 2000 navíc vletěl do vrby mlátičky a zůstaly z něj jen třísky.
Harry zůstal nějaký čas na ošetřovně. Volno měl z vyučování i Lupin, místo něj učil obranu proti černé magii Snape, který žákům zadal práci na téma vlkodlaci. Když se Lupin vrátil, tak tuto práci studentům zrušil. Jen Hermiona ji už měla hotovou. Lupin Harrymu slíbil, že mu pomůže naučit bránit se proti mozkomorům. Poslední víkend se studenti vydali do Prasinek, dvojčata George a Fred dali Harrymu Pobertův plánek, který mu ukázal, jak se může nepozorovaně dostat do Prasinek. Plánek zároveň ukazoval, kde se kdo na hradě a v okolí pohybuje. Harry se tak dostal do Prasinek. V Prasinkách si vyslechl rozhovor Hagrida, Popletala, McGonagallové a madam Rosemarty, a dozvěděl se tak, že Black zradil jeho rodiče a oni proto zemřeli. Hagrid zjistil, že jeho hypogryf Klofan má být kvůli útoku na Malfoye popraven. Harry od neznámého dárce dostal nové koště, nový prototyp Kulový blesk. Hermiona to ale oznámila učitelce McGonagallové, protože si myslela, že mu ho poslal Black. Kluci s ní kvůli tomu nemluvili. Lupin s Harrym trénovali obranu proti mozkomorům na bubákovi. Harry pokaždé slyšel hlasy svých rodičů před smrtí. Dozvěděl se také, že Lupin jejich rodiče znal, znal tedy i Blacka, který byl jejich nejlepší přítel. McGonagallová vrátila Harrymu koště, protože bylo v pořádku. Ronova krysa Prašivka se ztratila a zůstala po ní jen krev, Ron z toho obviňoval kocoura Křivonožku, který patřil Hermioně.
Další famfrpálový zápas byl proti Havraspáru a Nebelvír ho vyhrál. V noci po oslavách Rona vzbudil podivný zvuk, stál nad ním Black s nožem v ruce. Black se dostal do jejich ložnice, protože znal všechna hesla. Neville totiž ztratil jejich seznam.
Harry se vydal pod neviditelným pláštěm do Prasinek za Ronem a navštívili Chroptící chýši, tam se ale setkali s Malfoyem, který Harryho spatřil. Harry se rychle vracel do Bradavic, ale Malfoy o tom už stihl informovat Snapea, který u Harryho objevil Pobertův plánek. K jeho tajemství se ale nedostal. Přišel tam Lupin a plánek poznal, Harrymu ho vzal s tím, že nechápe, proč ho neodevzdal. K tomu za chlapci přišla Hermiona, aby jim řekla, že Hagrid odvolání prohrál a Klofan bude opravdu popraven. Malfoy se Hagridovi posmíval a Hermiona mu za to dala facku. Hermiona dokonce vzdala i vyučování jasnovidectví, protože to považovala za ztrátu času. Finále ve famfrpálu bylo mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Nebelvír to vyhrál a stál se po spoustě let vítězem.
V červnu je čekaly zkoušky. Hermioniny termíny zkoušek se opět kryly. Při Harryho zkoušce z jasnovidectví profesorka pronesla věštbu o tom, že se největší služebník Voldemorta dnes vrátí ke svému pánovi. Profesorka pak ani nevěděla, že pronesla věštbu. V ten samý den byla v plánu Klofanova poprava. Kamarádi se pak vydali za Hagridem, aby nebyl před popravou sám. U Hagrida našli Prašivku, která se jim ale bránila. Od Hagrida odcházeli pod neviditelným pláštěm. Klofan byl popraven. Prašivka se jim cestou pokusila utéct, kocour Křivonožka ji dokonce napadl, ale Ron ji ubránil. V tu chvíli se objevil velký pes a Rona i s Prašivkou odtáhl pod Vrbou mlátičkou do tajné chodby. Harry s Hermionou se vydali za nimi. Cesta je dovedla, až do Chroptící chýše. Tam zjistili, že ten pes byl Sirius Black – byl zvěromág. Došlo k potyčce, kdy Křivonožka bránil Blacka, Harry se dostal k hůlce a namířil na Blacka. Black se mu snažil něco vysvětlit, Harry byl na vážkách, co dělat. V tu chvíli se objevil Lupin a Harryho odzbrojil. Lupin pomohl Blackovi vstát. V tu chvíli Hermiona vybuchla, protože Lupina kryla, věděla, že je vlkodlak a nikomu to neřekla. Lupin se jí to snažil vysvětlit. Řekl jim, že je sledoval na Pobertově plánku, že věděl, jak plánek funguje, protože ho pomáhal vytvořit. Na plánku viděl, jak Black táhne Rona do Chroptící chýše. Ale Ron nebyl sám, byl s ním Peter Pettigrew, protože byl zvěromág. Pettigrewa měl zabít Black a z něj měl zůstat jen prst, který si ale Peter uřízl. Lupin vyprávěl, že on, Black, Pettigrew a Harryho otec byli tvůrci Pobertova plánku. A že se jeho přátelé kvůli němu stali zvěromágy. Black říkal, že Petera poznal na fotce v Denním věštci, a proto utekl z Azkabanu, chtěl Harryho chránit. Lupin chtěl, aby nejprve Petera proměnili, než ho zabijí, aby jim děti věřily. Objevil se tam ale Snape a Lupina odzbrojil. Těšil se na pomstu. Harry, Ron a Hermiona ale Snapea ve stejnou chvíli odzbrojili a tím ho dostali do bezvědomí. Lupin a Black proměnili Petera zpět na člověka, chtěli ho zabít, ale Harry to nedovolil. Nechtěl, aby se z otcových nejlepších přátel stali vrazi. Harry se dozvěděl, že Black je jeho kmotr a mohl by žít s ním. Rozhodli se Petera doprovodit do Bradavic, aby byl pak zpět Black svobodný člověk. Ale byl úplněk, a tak se Lupin proměnil ve vlkodlaka, zachránil je Black, který se proměnil ve psa a chránil je. Pettigrew ale utekl. Na děti zaútočili mozkomorové a zachránil je nějaký člověk, který vyslal patrona v podobě jelena. Harry věřil, že to byl jeho otec. Probrali se na hradě, ale nikdo jim jejich příběh nevěřil a Blacka čekal mozkomorův polibek. Harry a Hermiona cestovali spolu do minulosti, kde se jim podařilo zachránit Klofana. Harry pak vyčaroval patrona v podobě jelena, který zachránil jeho a Hermionu. Blackovi pak pomohli utéct na Klofanovi. Stihli se včas vrátit na ošetřovnu, když se čas dohnal. V tu chvíli se tam vrátil vzteklý Snape, který chtěl vědět, jak je možné, že je Black pryč. Věřil, že za to může Harry. Snape se pomstil Lupinovi, prozradil studentům, že je Lupin vlkodlak, a ten musel ve škole skončit. Lupin před odchodem vrátil Harrymu Pobertův plánek. Black poslal Harrymu zprávu, že je v pořádku. Ron si sovičku nechal. K dopisu přiložil jeho souhlas s Harryho návštěvou Prasinek. Když se Harry vrátil k příbuzným, varoval je, že jeho kmotrem je nebezpečný zločinec. Věděl, že tyto prázdniny budou příjemné.
Čtvrtý příběh začíná v obci Malý Visánek v Raddleově statku, kde Peter Pettigrew zvaný Červíček krmí Voldemorta. Společnost jim dělá Voldemortův had Nagini. Našel je ale mudla, kterého Voldemort zabil. Harrymu se o tom zdál sen a pálila ho přitom jeho jizva. Znepokojilo ho to, a proto o tom napsal Siriusovi, o kterém ale nevěděl, kde je. Věřil ale, že ho Hedvika najde. Dursleyovým přijde dopis od Molly Weasleyové, že Harryho zve na mistrovství světa ve famrpálu a na zbytek prázdnin k nim. Pro Harryho přišel pan Weasley s Ronem a dvojčaty. Pokusili se tam přemístit krbem, ale Dursleyovi měli krb zastavěný. Museli ho tedy zničit. Navíc dvojčata věděla, že Dudley musí držet dietu, a tak tam schválně nechali válet pár karamelek, které Dudley snědl a vyrostl mu obří jazyk. Pan Weasley to musel vše vyřešit. V Doupěti se Harry dozvěděl, že Percy začal pracovat na ministerstvu. Pomocí přenášedla se všichni dostali na místo, kde se konalo mistrovství ve famfrpálu. Postavili tam stan a šli na finále mistrovství mezi Bulhary a Iry. Fred a George si vsadili na vítězství Irů s tím, že bulharský chytač Viktor Krum chytne zlatonku. Setkali se tam i s nadřízeným Percyho Barty Skrkem. Mistrovství opravdu dopadlo podle představ dvojčat a večer se konaly v táboře oslavy, které ale přerušil útok Smrtijedů. Harry, Ron a Hermiona utekli do lesa, cestou ale Harry ztratil hůlku, a s ní pak někdo vyčaroval Znamení zla. Nevěděli, kdo to byl. Pan Diggory nejprve z toho obvinil Harryho, a pak pan Skrka, ale uznal svou chybu. Když se vrátili do Doupěte, začali se chystat na další školní rok, mezi knihami chlapci objevili i společenský oděv. Ten Ronův vypadal jako dámské šaty, na lepší bohužel jeho rodiče neměli. Ve škole se dozvěděli, že se bude konat Turnaj tří kouzelnických škol, zúčastní se ho jeden žák z Bradavic, jeden z Kruvalu a jeden z Krásnohůrek. Nesměli se ale přihlásit mladí žáci. Hermiona se dozvěděla, že v Bradavicích jsou domácí skřítci a chtěla je nějak osvobodit. Studenti se setkali s novým profesorem obrany proti černé magii bývalým bystrozorem Pošukem Moodym, který na nich vyzkoušel jednu ze zákazných kleteb, jen Harry jí dokázal vzdorovat. Do školy přijeli zástupci obou dalších škol, všem chlapcům se líbila krásná Fleur z Krásnohůlek. Ohnivý pohár vybral šampiony, z Krásnohůlek to byla Fleur, z Kruvalu Krum a z Bradavic Cedrica Diggoryho a Harryho, přestože ten nesplňoval věkovou hranici. Někdo ho tam podvodem přihlásil. Ron se na něj naštval, nevěřil, že to neudělal Harry sám. Moody a Brumbál ale věděli, že to mohl udělat někdo proto, aby se u plnění úkolů Harry zranil. Ron se s Harrym dál nebavil. Většina školy se do Harryho za to trefovala, neuznávali ho jako šampiona. Nepomáhala mu ani novinářka Rita Holoubková, která si své příběhy vymýšlela. První úkol byl tajný. Ale Krum a Fleur se o úkolu dozvěděli od svých učitelů. Harrymu ho prozradil Hagrid. Harry úkol zase prozradil Cedricovi, aby měl stejné šance jako ostatní. Úkolem bylo vzít dračici zlaté vejce. Všem se úkol povedlo splnit a nejlepší známku dostal Harry, který k tomu využil koště. Ron se s Harrym usmířil, pochopil, že by se dobrovolně nepřihlásil. Na druhý úkol musel Harry přijít sám pomocí vejce. Nedařilo se mu to ale, pomohl mu až Cedric. Harry se také v Bradavicích setkal s domácím skřítkem Dobbym, který tam začal pracovat. Na škole se také konal ples, Harry pozval Cho, ale ta už šla se Cedricem. Proto Harry a Ron šli se spolužačkami a Hermionu pozval Viktor Krum. Ron na ni velmi žárlil, a tak se s ní přestal bavit. Holoubková napsala článek o tom, že Hagrid je poloobr, což vzbudilo v některých lidech nevoli. Když Harry luštil obsah vejce, tak na Pobertově plánku v noci spatřil, jak se po chodbách Bradavic toulá B. Skrk, přišlo mu to velmi divné. Šel se tam podívat, ale Skrka neviděl. Cestou mu upadlo vejce, které našel Moody a Snape, Moody ho vzal a Harrymu ho vrátil – viděl ho i přes neviditelný plášť. Harry řekl Moodymu, že viděl Skrka a půjčil Moodymu Pobertův plánek. Druhým úkolem bylo, aby pod vodou dokázal osvobodit svého kamaráda Rona. S úkolem mu pomohl Dobby, který našel za něj bylinu, díky které mohl dýchat pod vodou. Pod vodou splnil úkol první, ale nechtěl „oběti“ nechat tam uvíznout, a tak čekal, než je ostatní soutěžící zachrání. Nakonec zachránil Rona i mladší sestru Fleur, která mu byla vděčná. Rita Holoubková napsala článek o lásce Kruma a Hermiony, ta nechápala, jak se Holoubková dostala k tajným informacím. Harry zjistil, že Karkarov i Snape jsou bývalí Smrtijedi, mají znamení zla na ruce. Sirius chtěl být Harrymu nablízku, a tak se jako pes vrátil do Chroptící chýše. Na pozemcích školy potkal Harry pana Skrka, který se choval jako blázen. V jednu chvíli se ho snažil varovat, ve druhé mluvil, jako by byl jinde. Harry nechal Kruma, ať Skrka hlídá. Kruma ale někdo napadl a Skrk zmizel. Harry měl při hodině jasnovidectví sen o Voldemortovi a Rita Holoubková napsala článek o tom, že Harry je šílenec. Harry v Brumbálově pracovně nakouknul do myslánky a tam viděl, jak probíhaly soudy s bývalými Smrtijedy, byl u toho, když Karkarov obvinil syna Bárty Skrka z toho, že je Smrtijed a jak se Skrk syna zřekl.
Šampiony čekal třetí a poslední úkol. Museli projít bludištěm, překonat nástrahy a dostat se jako první k poháru. Krum byl pod kletbou imperius a odstranil Fleur. Harry a Cedric se tam dostali na stejno a chytli ho spolu. Pohár je ale přenesl na hřbitov, kde už čekal Červíček a Voldemort. Červíček a Voldemort zabili Cedrica. Voldemort si od Harryho vzal krev, a to byla poslední složka k tomu, aby povstal v plné síle. Svolal k sobě věrné Smrtijedy a vyzval Harryho na souboj. Chtěl ho přede všemi zabít. Když ale stáli proti sobě, tak se jejich hůlky spojily a začaly se objevovat duchové těch, které Voldemort zabil, v opačném pořadí, objevili se i Harryho rodiče a Cedric. Pomohli mu dostat se k poháru, který byl přenášedlo. Harry s sebou vzal i tělo Cedrica. Přenesl se zpět do Bradavic, kde ho Moody odvedl k sobě do kanceláře. Tam zjistil, že něco nehraje. Moody nebyl Moody. Na pomoc mu přišel Brumbál a profesoři. Zjistili, že Moody je ve skutečnosti B. Skrk junior a Moody byl uvězněný. Dali mu sérum pravdy a on jim vše prozradil. Že ovládl svého otce a pak ho zabil, hodil Harryho jméno do poháru, aby ho dostal na hřbitov. Než ho stihli ještě více vyzpovídat, dostal od mozkomorů polibek. Harry vyhranou odměnu z turnaje dal dvojčatům na jejich obchodování. Ministerstvo kouzel Harrymu nevěřilo, že se Voldemort vrátil, ale Brumbál i tak sdělil studentům, že to Voldemort zabil Cedrica. Hermina chlapcům vysvětlila, že ví, jak Holoubková přicházela k tajným informacím: byla zvěromág (brouk).
Pátý díl začíná o letních prázdninách, kdy byl Harry doma u Dursleyových. Neustále potají poslouchal zprávy a nemohl pochopit, proč se ve zprávách neobjevuje nic, co by naznačilo, že je Voldemort zpět. Zároveň Harry cítil vztek, protože byl sám, zatímco dva jeho nejlepší přátelé byli spolu a nemohli mu napsat, co se děje. Jednou se hádal s Dudley venku a objevili se tam dva mozkomorové, chtěli jim dát polibek, ale Harry je zahnal. Viděla je paní Figgová a Harry se dozvěděl, že je z kouzelnického světa. Doprovodila chlapce domů, kde Harryho čekal dopis, že je vyloučen ze školy, následoval další dopis, že ho čeká disciplinární řízení, a tam se rozhodne. Navíc ho strýc Vernon chtěl kvůli Dudleymu vyhodit z domu, ale sova přinesla tajemný dopis pro tetu Petunii, která nedovolila, aby Vernon Harryho vyhnal. Dursleyovi odešli a Harryho nechali doma. Pro Harryho přijeli členové Fénixova řádu, aby ho bezpečně dopravili na tajné místo, k Siriusovi domů. Tam se dozvěděl o Fénixově řádu, o jeho úkolech a členech. Chtěl vstoupit do řádu, ale neměl na to věk. V domě se dozvěděl o Siriusově rodině, která nebyla zrovna hodná, setkal se také s domácím skřítkem Kráturou, který Siriuse nenáviděl a nenáviděl také mudly. Děti pomáhaly paní Weasleyové uklízet dům. Harry šel na ministerstvo s kouzlem s panem Weasleym před disciplinární komisi, která ho i díky paní Figgové a Brumbálovi osvobodila. Brumbál se za celou tu dobu na něj nepodíval. Když se vrátil na základnu, zjistil, že Ron a Hermiona se stali prefekty. Měl z toho radost, ale zároveň jim záviděl. Začal nový školní rok a vydali se do školy. Poprvé necestoval s Ronem a Hermionou, kteří byli v prefektském vagonu. Přidal se k Ginny, Nevillovi a Lence Láskorádové. Poprvé je také u vlaku nevyzvedával Hagrid, který byl na nějaké misi. Při zařazení nových studentů do kolejí zpíval Moudrý klobouk píseň, ve které je varoval před těžkými časy. Obranu proti černé magii měla učit profesorka Dolores Umbridgová, která byla z ministerstva. Od začátku bylo jasné, že jejím úkolem je co nejvíce zapojovat ministerstvo do chodu školy. Ve škole Harry zjistil, že spousta spolužáků si myslí, že je nebezpečný blázen, díky článkům v Denním věštci. Při hodinách obrany proti černé magii nesměli žáci používat hůlky, směli jen číst knihy. Pokud někdo Umbridgovou neposlechl, byl trestán, zůstal po škole a psal perem, které mu text vyrývalo přímo do kůže. Harry byl také potrestán a přišel o první trénink ve famfrpálu. I Ron se dostal do týmu jako brankář. Umbridgová pro sebe ve škole vytvořila funkci vrchní vyšetřovatelky a neustále něco zakazovala. Vytvořila si také síť pomocníků. Studenti se také dohodli, že takhle to s výukou obrany proti černé magii nejde, a když byli v Prasinkách tak se sešli a dohodli se, že vytvoří tajný spolek nazvaný Brumbálova armáda a budou se spolu učit. Učitelem se stal Harry. Brumbálova armáda se scházela v místnosti poslední záchrany a každý měl minci, která mu signalizovala, kdy se sejdou. Chodila sem i Cho, která se Harrymu velmi líbila.
V zápase Nebelvír proti Zmijozelu si Ron vedl velmi špatně. Sice Nebelvír vyhrál, ale Harry a George byli doživotně ze zápasů vykázáni Umbridgovou, když napadli Malfoye, který se Ronovi smál. Náladu jim zlepšil jen návrat Hagrida, který jim vyprávěl, že byl u obrů, chtěl je přesvědčit, aby během války stáli na straně Fénixova řádu, ale nepovedlo se mu to. Hned další hodinu jim při výuce Hagrid ukázal testrály, které vidí jen ten, kdo viděl někoho zemřít. V noci měl Harry vidění, jak Nagini napadl pana Weasleyho, Brumbál věděl, kde se Weasley nachází a poslal tam pomoc. Díky tomu pan Weasley přežil. Děti poslal k Siriusovi. Harry se bál, že ho Voldemort ovládnul a on napadnul pana Weasleyho, protože útok viděl z pohledu hada. Proto se nejprve přátelům vyhýbal, ale promluva s Ginny, která věděla, jaké to je, když je někdo posedlý, mu pomohla. Pana Weasleyho navštěvovali v nemocnici, kde také viděli ležet rodiče Nevilla Longbottoma, které kruté mučení přivedlo k tomu, že se zbláznili. Viděli tam také Lockharta. Harry, aby zabránil tomu, aby mu mohl Voldemort pronikat do hlavy, začal chodit ke Snapeovi na lekce nitrobrany. Snape mu tak pronikal do hlavy a viděl věci z Harryho minulosti. Jednou Harry přišel dřív a viděl myslánku, nahlédl tam a uviděl Snapeovy vzpomínky na to, jak ho Harryho otec a jeho přátelé trápili. Snape Harryho vyhodil ze třídy.
Z Azkabanu se podařilo utéct Smrtijedům. Denní Věštec tvrdil, že jim pomohl Sirius Black. Harry s Cho vyrazili na svatého Valentýna společně do Prasinek, ale Cho se urazila, protože se měl odpoledne sejít Harry s Hermionou. Ta na schůzku přivedla Ritu Holoubkovou, která musela zapsat po pravdě Harryho příběh z večera finále turnaje kouzelníků. Otisklo se to v Jinotaji, který vlastnil otec Lenky Láskorádové. Na škole všichni četli ten článek a spousta studentů mu konečně začala věřit.
Umbridgová přišla na to, kde se schází Brumbálová armáda, Dobby je zkoušel varovat, ale nepovedlo se. Umbridgová je pochytala a chtěla z toho obvinit Harryho, ale Brumbál to vzal na sebe a pak zmizel. Umbridgová se stala ředitelkou školy. Umbridgová se o Brumbálově armádě dozvěděla od nejlepší kamarádky Cho. A tím vlastně skončil vztah Cho a Harryho. Žáky pátého ročníku čekala profesní porada, jaké předměty si dál zvolit, aby mohli vykonávat zvolené povolání. Harry si přál být bystrozorem, ale podle Umbridgové na to nemá. McGonagallová řekla, že Harry se stane bystrozorem, i kdyby se s ním měla učit. Harry si potřeboval promluvit se Siriusem o tom, co viděl ve Snapeově myslánce, pomohli mu Fred a George, kteří pomocí kouzel způsobili ve škole chaos a pak z ní zmizeli.
Hagrida vyloučila Umbridgová ze školy. Hagrid předtím Harryho a Hermionu požádal, aby se postarali o jeho nevlastního bratra Drápa, který byl obr. V tu dobu Ron vyhrál svůj první zápas.
Žáci skládali zkoušky NKÚ (náležitá kouzelnická úroveň), ve zkoušce z Obrany proti černé magii Harry předvedl, jak umí vykouzlit patrona. Věděl, že v této zkoušce uspěl, také mu bylo jasné, že propadl v jasnovidectví a v lektvarech. Při jedné zkoušce měl Harry vidění, jak Voldemort mučí Siriuse. Pokusil se proniknout do kabinetu Umbridgové, aby s ním přes krb promluvil, ale Krátura mu řekl, že Sirius není doma. Umbridgová ho nachytala a chtěla ho mučit kletbou cruciatus, ale Hermiona vymyslela plán, jak se jí zbavit. Předtím se pokusil Harry varovat Snapea, že Voldemort má Siriuse. Hermiona a Harry zavedli Umbridgovou do lesa, kde jim s ní pomohl Dráp a kentauři, které Umbridgová urazila. Hermiona, Harry, Ron, Neville a Lenka se pak společně vydali na testrálech na ministerstvo kouzel, kde měl Voldemort Siriuse mučit. Když tam přišli, nikdo tam nebyl a Harry objevil věštbu se svým jménem. V tom se tam objevili Smrtijedi, chtěli tu věštbu, potřebovali Harryho, protože jen ten, o kom věštba je, ji mohl odnést. Proto mu Voldemort poslal falešné vidění. Harry a jeho přátelé se bránili, na pomoc jim přišel také Fénixův řád, který dostal varování od Snapea. Belatrix zabila Siriuse. Harry ho chtěl pomstít, ale v tom se tam objevil Voldemort. Harryho zachránil Brumbál a to, že Voldemort nemohl v Harryho mysli dlouho pobývat. Věštba byla rozbita, část Smrtijedů pozatýkána a zabita, ale Voldemort s Belatrix uprchli. Celý svět ale už věděl, že Harry není šílenec, že se Voldemort opravdu vrátil. Harry byl ze Siriusovi smrti velmi nešťastný a u Brumbála v pracovně si vyslechl celou věštbu, která říkala, že Voldemort si Harryho omylem vybral a jeden nemůže žít, pokud bude žít druhý. Harry věděl, že se musí Voldemortovi postavit. Členové Fénixova řádu na konci roku doprovodili Harryho na nádraží ke strýci Vernonovi, aby věděl, že Harry na to není sám.
Šestý díl kouzelnické knihy začíná setkáním ministra kouzel Kornelia Popletala s anglickým ministerským předsedou, které ho informoval o tom, že Voldemort je zpět. Snažil se mu vysvětlit, že podivné události, které se dějí ve světě mudlů mají na svědomí ve skutečnosti zlí kouzelníci. Profesora Snapea doma navštívily Narcisa Malfoyová a Belatrix Lestrengová. Narcisa donutila Snapea složit neporušitelný slib, že bude pomáhat Dracovi splnit jeho těžký úkol, případně ho splní za něj. Ve světě kouzelníků došlo ke změně ministra, tím se stal Rufus Brousek bývalý bystrozor. Harry část prázdnin opět trávil u Dursleyových, měl ho tam vyzvednout sám Brumbál a doprovodit ho do Doupětě. Brumbál ho vyzvedl a chtěl si ještě promluvit s Dursleyovými. Chtěl, aby se k nim Harry mohl ještě příští rok vrátit na prázdniny, přestože ve světě kouzelníků bude již dospělý. Také sdělil Harrymu, že po Siriusovi zdědil dům a Kráturu. Krátura z toho nebyl vůbec nadšený. Před cestou do Doupěte navštívili Brumbál a Harry bývalého profesora Horacia Křiklana, kterého Harry přesvědčil, aby se vrátil do školy a opět vyučoval. Křiklan znal oba jeho rodiče. V doupěti se setkal s bystrozorkou Tonksovou a i Fleur, která začala chodit s Billem, z čehož nebyla paní Weasleyová příliš nadšená. Do Doupěte dorazila jejich hodnocení zkoušek NKÚ. Harry nejhůře dopadl v jasnovidectví. Ale z lektvarů měl jen Nad očekávání, takže tušil, že si lektvary nebude moci zapsat do příštího roku, takže se nestane bystrozorem. Ale aspoň nebude mít hodiny se Snapem. Společně s doprovodem se vydali do Příčné ulice nakupovat věci do školy, navštívili také veselý obchod, který si otevřeli George s Fredem za peníze od Harryho. Harry s kamarády také sledoval Draca do Obrtlé ulice, kde chtěl Draco po Borginovi pomoci spravit nějaký předmět. Harry Draca podezíral, že se přidal místo otce k Smrtijedům. Kamarádi si ale mysleli, že má bujnou fantazii, proč by Voldemort stál o studenta. Harry se stal kapitánem nebelvírského famfrpálového mužstva, a tak je ve škole na stejné úrovni jako prefekti Ron a Hermiona. Už ve vlaku je ale společně s Ginny zařazen do klubu Křiklanových oblíbenců. Trápil ho ale, že Ginny, která vyrostla do krásy, chodí s jeho spolužákem. Harry se ve vlaku schoval pod neviditelný plášť a zkoušel špehovat Draca, ten si ho ale všiml, a když ostatní odešli, spoutal Harryho kouzlem a dupl mu na obličej. Tonksová Harryho ale našla a doprovodila ho k bráně, kde ho vyzvedl Snape a donutil ho jít takhle od krve na slavnost. Na slavnosti se dozvěděli, že Křiklan bude učit lektvary a Snape bude učit obranu proti černé magii. Tím pádem si Ron i Harry mohli zapsat lektvary, což také udělali a od profesora Křiklana dostali dvě staré učebnice. Harryho učebnice byla podepsána jako učebnice Prince dvojí krve. Učebnice byla velmi počmárána a doplněna různými informacemi a kouzly. Když se Harry řídil pokyny Prince, tak měl ve třídě z lektvarů nejlepší výsledky. Za odměnu pak od Křiklana dostal nápoj štěstí. Harry navíc začal chodit na zvláštní hodiny s Brumbálem, kde získával povědomí o Voldemortově minulosti, z jaké rodiny pocházel, o jeho rodičích a tak. Používali k tomu vzpomínky v myslánce. Harry postřehl, že Brumbál má na své zraněné ruce prsten, který patřil předkovi Voldemorta.
Harry ve famfrpálu pořádal konkurz na brankáře a Hermiona kouzlem pomohla Ronovi, aby vyhrál. Ginny se stala v týmu střelcem. Přátelé šli navštívit Hagrida, ale báli se, protože si nikdo z nich nezapsal jeho předmět. Harry zkoušel různá kouzla z jeho učebnice lektvarů, což se nelíbilo Hermioně, která měla pocit, že mohou být nebezpečná. Při návštěvě Prasinek potkal známého zloděje, který měl u sebe zlaté věci po Siriusovi, což Harryho velmi rozčílilo. Když se vraceli z Prasinek, viděli dvě nebelvírské dívky, jak se hádají, jedna z nich se pak zničehonic vznesla do vzduchu. Byla pod nějakou kletbou. Předtím nesla velký náhrdelník, který měla doručit Brumbálovi. Harry náhrdelník poznal, před několika lety ho viděl u Borgina a každý, kdo se ho dotkl, měl zemřít. Katie měla štěstí, že se ho dotkla v rukavicích, kde byla jen malá dírka. Harry z toho podezíral Malfoye, ale nikdo mu nevěřil.
Brumbál Harryho seznámil se svou vlastní vzpomínkou na Voldemorta, když ho navštívil v sirotčinci a sdělil mu, že je kouzelník. Vzpomínal si, že už tehdy Voldemort ubližoval dětem. Hermiona chtěla pozvat Rona na večírek Křikova klubu. Harry za Katie jmenoval do týmu náhradu a to Deana, který chodil s Ginny. Ron, Harry a Hermiona pak nachytali Deana, jak se líbá s Ginny a Ron vypěnil. Ginny mu vpálila, že všichni se s někým líbali, jen on ne. Když si Ron uvědomil, že i Hermiona se líbala s Krumem, tak se naštval a dal se dohromady se spolužačkou Levandulí. Jejich vztah lezl celému okolí na nervy. Aby Ron žárlil, šla Hermiona na Křikův večírek s Ronovým famfrpálovým konkurentem. Harry na večírku vyslechl rozhovor Snapea a Draca a dozvěděl se, že Snape složil neporušitelný slib, že musí Dracovi pomáhat. Nikdo to Harrymu ale nevěřil, všichni si mysleli, že to Snape pouze předstírá. Vánoce trávil Harry v Doupěti a navštívil ho tam nový ministr kouzel, který chtěl, aby Harry jako vyvolený předstíral, že spolupracuje s ministerstvem. Ten odmítl pomáhat někomu, kdo stále zaměstnává Dolores Umbridgovou.
Brumbál seznámil Harryho s další vzpomínkou. Ta patřila Křiklanovi, ale ten ji upravil. V této vzpomínce se ho Voldemort vyptával, jak stvořit viteály, do nichž by po vraždě uložil části své duše. Křiklan mu to podle vzpomínky odmítl prozradit.
Při hodině lektvarů nedokázal Harry vytvořit protijed na jed v jeho lahvičce, ale vyřešil to pomocí kamene, který je protijedem skoro na všechny jedy. Profesor Křiklan si pak bezoár schoval. Bezoár se pak hodil, když Ron snědl prošlý bonbón obsahující silný nápoj lásky určený pro Harryho a Harry ho přivedl ke Křiklanovi, který ho vyléčil, ale dal mu i napít z lahve, kterou měl pro Brumbála. V lahvi byl silný jed. Rona Harry zachránil právě díky tomu bezoáru, který měl Křiklan stále u sebe. Když Ron ležel na marodce, přišla tam jeho přítelkyně Levandule, ale on volal Hermionu, a tak se Levandule urazila.
Další famfrpálový zápas nemohl tedy Ron hrát a nastoupil náhradník, který byl ale příliš sebevědomý a do všeho mluvil, až způsobil, že se Harry zranil. Nebelvír proto prohrál. Harryho navíc trápilo, že neví, kam se Draco zničehonic ztrácí, a tak pověřil Dobbyho a Kráturu, aby Draca sledovali.
Brumbál seznámil Harryho s dalšími vzpomínkami, hlavně na to, jak Voldemort získal hrníček patřící Helze z Mrzimoru a další věci. Také Harry viděl Brumbálovu vzpomínku, jak se Voldemort snažil stát profesorem v Bradavicích.
Harry díky Dobbymu zjistil, že Malfoy chodí do Komnaty nejvyšší potřeby a jeho přátele Crabbe a Goyle pijí mnoholičný lektvar a hlídají. Také zjistili, že Ufňukaná Uršula má nového kamaráda, ale nevěděli koho.
Hagrid napsal Harrymu dopis, ve kterém mu sdělil, že Aragog zemřel, a že by mohl přijít na pohřeb. Harry vymyslel, jak získat od Křiklana neupravenou vzpomínku. Napil se lektvaru štěstí a vydal se na Aragogův pohřeb. Cestou potkal Křiklana, který se k němu přidal, aby získal Aragogův jed, který byl vzácný. U Hagrida se Křiklan opil a Harrymu se povedlo přesvědčit, aby mu dal tu vzpomínku. Se vzpomínkou se pak vydal k Brumbálovi a oba se na ní podívali. Viděli, že Křiklan Voldemortovi vše o viteálech prozradil. Teď jim již bylo jasné, že Voldemort vytvořil viteály a tam uložil kousky své duše a je potřeba viteály zničit, až pak může Voldemort zemřít. Harry se dozvěděl, že Brumbál se celou dobu snažil viteály najít a příště vezme Harryho na výpravu s sebou. Viteálem byl i Raddleův deník a prsten, který má Brumbál na ruce. Zbývají jim čtyři viteály.
Harry na dívčích záchodech potkal Draca, který se bavil s Uršulou. Došlo k souboji a Harry na něj použil kouzlo z jeho učebnice lektvarů, které způsobilo, že Draco málem zemřel, jednalo se o černou magii. Objevil je Snape. Snape na něj použil nitrozpyt, aby zjistil, kde se to kouzlo Harry naučil a chtěl vidět jeho učebnici. Snape zadal Harrymu speciální trest, měl třídit archivy s tresty žáků, bylo tam mnoho záznamů o jeho otci a Siriusovi, to Harryho trápilo. Navíc to měl dělat v době famfrpálového zápasu, který ale Nebelvír vyhrál i bez něj. Harry samou radostí políbil Ginny a Ronovi to nevadilo.
Harry se dozvěděl, že to Snape řekl Voldemortovi o věštbě, která způsobila smrt jeho rodičů, šel za Brumbálem, který ho vzal na lov viteálů. Předtím ale Harry rozdělil nápoj štěstí mezi své kamarády a ti pak mohli varovat v případě nebezpečí Fénixův řád. Vydali se společně k jeskyni, kde kdysi Voldemort týral jiné děti ze sirotčince. Do jeskyně se dostali tak, že se musela použít trocha krve. Museli se dostat přes vodu, kde byli nemrtví až doprostřed jezera, kde byl malý ostrůvek s nádobou, v níž byl náhrdelník. K náhrdelníku se dalo dostat ale jen tak, že se musel vypít nápoj, v němž byl ponořený. Brumbál ho vypil, nápoj mu působil obrovské bolesti, ale Harry ho k tomu musel donutit. Pak se na ně vrhli nemrtví, ale světlo je zastavilo. Podařilo se jim dostat se zpět do Bradavic. Na věži na ně ale čekal Malfoy, který oslabeného Brumbála odzbrojil. O Harrym nevěděl, protože byl schovaný pod neviditelným pláštěm a Brumbál předtím Harryho zmrazil. Brumbál celou dobu věděl, že mu Malfoy usiluje o život. Malfoy do hradu pustil ostatní Smrtijedy, kterým se postavili členové Fénixova řádu. Malfoy nedokázal Brumbála zabít, udělal to Snape, přestože ho Brumbál prosil. V okamžiku, kdy byl Brumbál mrtvý, kouzlo, které drželo Harryho spoutaného, povolilo. A Harry pronásledoval Snapea, použil proti němu kouzlo z knihy lektvarů. Snape se naštval, to kouzlo bylo jeho. On byl Princem dvojí krve. Harrymu ale neublížil. Zmizel s ostatními Smrtijedy. Na hradě nikdo nemohl uvěřit, že je Brumbál mrtvý a že ho zabil Snape. Všichni mu věřili. Ronův bratr byl zraněný vlkodlakem, byl zjizvený, ale Fleur ho měla ráda a nevzdala se ho. Harry zjistil, že ten náhrdelník, pro který se vydali, byl falešný, někdo jiný ho už vzal. Někdo s iniciály R. A. B.
Po Brumbálově pohřbu se Harry rozešel s Ginny. Nechtěl, aby jí někdo ublížil kvůli němu. Harry svým dvěma kamarádům sdělil, že se příští rok nevrátí do Bradavic, půjde hledat viteály. Oni půjdou s ním.
Poslední sedmý díl Harryho Pottera začíná u Voldemorta, kde Snape musí přihlížet smrti bradavické učitelky, která učila o mudlech. Zároveň se Voldemort ujišťuje, že Snapeovi informace jsou správné.
Harry část posledních prázdnin trávil u Dursleyových. Chyběly poslední čtyři dny do doby, než bude plnoletý, pak zmizí ochrana, kterou mu poskytoval dům, v němž žil. Harry věděl, že do Bradavic se už nevrátí, a tak vyhazoval věci, které už nebude potřebovat. Fénixův řád se rozhodl, že poskytne ochranu Dursleyovým, kterým hrozilo od Voldemorta nebezpečí. Dursleyovi byli přemístěni, při jejich odchodu se ukázalo, že jediný, kdo má obavy o Harryho, byl vlastně Dudley, který chtěl, aby šel s nimi do bezpečí. Dokonce se s Harrym jako jediný rozloučil. Pro Harryho přijeli členové řádu, část z nich vypila mnoholičný lektvar a změnila se na Harryho. Harry z domu odletěl na motorce s Hagridem. Jakmile vylétli z domu, byli přepadeni Smrtijedy, kteří na ně čekali. Nečekali, ale že Potterů bude sedm. Útok nepřežil Pošuk Moody a ani Hedvika, která chránila Harryho. Jedno z dvojčat při útoku přišlo o ucho, ale neztratilo svůj pověstný humor. Harry, Ron ani Hermiona nechtěli nikomu prozradit, jakým úkolem je pověřil Brumbál. V doupěti je také navštívil ministr kouzel Brousek, který jim sdělil, že jsou dědici po Brumbálovi. Ron zdědil zatemňovač, Hermiona knihu bajek a Harry zlatonku, kterou chytil jako první. Také zdědil Nebelvírův meč, ten mu ale ministr nepředal.
Konala se svatba Billa a Fleur, překazilo jí ale oznámení, že padlo ministerstvo a ženou se na ně Smrtijedi. Hermiona se rychle přemístila s Ronem a Harrym. Všechny věci, které potřebovali, měla ve své kabelce, kterou opatřila zvětšovacím kouzlem. Nějak se podařilo dvěma Smrtijedům najít je, ale přátelé si s nimi poradili. Rozhodli se ukrýt v Siriusově domě. Krátura z nich nebyl z počátku nadšený, ale když mu začali projevovat určitý vděk a úctu, začal se měnit i on. V domě je vyhledal Lupin, který se k nim chtěl přidat. Bál se čelit tomu, že s ním Tonksová čeká dítě, bál se, že dítě bude jako on vlkodlak. V čele ministerstva byli Smrtijedi a zaváděli povinný registr čarodějů z mudlovských rodin.
Přátelům došlo, že záhadný R. A. B. byl bratr Siriuse. Harry si vzpomněl, že ten náhrdelník, který byl viteál viděl v domě, když se tu uklízelo. Krátura mu ale sdělil, že náhrdelník mu ukradl zloděj Mungus. Krátura k Harrymu Munguse dotáhnul a ten mu prozradil, že mu náhrdelník zabavila Umbridgová. Přátelé se rozhodli vydat na ministerstvo a náhrdelník získat. Povedlo se jim pomocí mnoholičného lektvaru dostat na ministerstvo, kde Umbridgové ukradli její náhrdelník. Zároveň se ale odhalili, a když se pokusili přenést se do Siriusova domu, tak s sebou vzali jednoho Smrtijeda, proto se tam už nemohli vrátit. Hermiona je přenesla do lesa, ale Ron měl roštěp těla, takže ho museli vyléčit.
Harry měl opět vidění, jak Voldemort neváhá mučit lidi, jen aby cosi získal.
Stále častěji se Harry a Ron hádali. Ron měl velké obavy o členy své rodiny a zlost si vyléval na Harrym. Obzvlášť náhrdelník, který stále nosili u sebe, v nich vzbuzoval zlé pocity. Jednou v lese tajně vyslechli rozhovor skřetů a kouzelníků, kteří utíkali před Smrtijedy. Jeden ze skřetů tam řekl, že Nebelvírův meč, který má Snape v pracovně, je falešný. Přátelé si uvědomili, že tento meč dokáže zničit viteály. Ron, který celou tu situaci nesl těžce, se s Harrym pohádal a přemístil se pryč. To znamenalo, že díky ochranným kouzlům se už k nim nemohl vrátit.
Harry a Hermiona zůstali sami. Harry si přál navštívit Godricův Důl, ve kterém žil jako dítě a zemřeli tam jeho rodiče. Vydali se tam v období Vánoc. Chtěli tam navštívit autorku Dějin čar a kouzel. Navštívili hřbitov, kde byli pohřbeni nejen rodiče Harryho, ale i příbuzní Brumbála. Viděli ženu, která je sledovala. Domnívali se, že je to Batylda, tak šli za ní domů. Nebyla to Batylda, byl to Nagini navlečený do její kůže. Pokusil se Harryho zabít, ale Hermiona je včas přemístila. Při přemístění se ale Harryho hůlka nešťastně zlomila. V bezpečí si pak Harry přečetl článek, který Rita Holoubková napsala o Brumbálovi, vyplývalo z něj, že Brumbál nebyl žádný hrdina, usiloval o moc a způsobil smrt své sestry. Jednou v noci v lese držel Harry hlídku a uviděl stříbrnou laň – patrona. Vydal se za ní, laň ho dovedla k zamrzlé vodě. Pod ledem byl schovaný Nebelvírův meč. Harry se pro něj ponořil, ale zapomněl si sundat náhrdelník. Ten ho táhl dolů. Zachránil ho Ron, který se tam zničehonic objevil, vytáhl meč i Harryho. Pak zničil náhrdelník. Hermiona, když Rona viděla, byla velmi naštvaná, že je dokázal opustit. Ron cestou získal náhradní hůlku, která teď posloužila Harrymu. Ron jim také sdělil, jak je možné, že je Smrtijedi vždy najdou, najdou je podle toho, že vyslovili Voldemortovo jméno. Ron se dokázal vrátit díky zatemňovači od Brumbála, který sloužil jako takové rádio, díky němu věděl, kde jsou. Rozhodli se vydat za otcem Lenky Láskorádové, protože měl přívěsek se znakem, který se objevil v bajkách, které Hermiona dostala od Brumbála a byl i na jednom z hrobů v Godricově dole. Když tam přišli, Láskorád jim vyprávěl o relikviích smrti: bezové hůlce, kameni, který křísil mrtvé a neviditelném plášti. Zjistili ale, že Láskorádovi unesli Smrtijedi Lenku a vydají ji, až udá Harryho. Láskorád Smrtijedy zavolal, Harrymu a jeho přátelům se ale podařilo utéci. V úkrytu Harry omylem vyslovil Voldemortovo jméno, a tak je Smrtijedi objevili. Hermiona na Harryho namířila kletbu, která ho zhyzdila, aby ho nepoznali. Smrtijedi přesto měli pochybnosti, a tak je přivedli do sídla Malfoyů. Lucius chtěl, aby se Draco na Harryho podíval a poznal ho. Draco to ale neudělal. Byla tam i Belatrix, kterou vyděsilo, když u Hermiony viděla Nebelvírův meč, myslela si, že jí vykradli její trezor. Tak Hermionu mučila. Harry a Ron skončili ve vězení, kde byl Ollivander, Dean, Lenka a další. Harry použil střep ze zrcadla, který měl po Siriusovi a tam viděl, že je někdo pozoruje. Požádal ho o pomoc, ten někdo jim na pomoc poslal Dobbyho, který ostatní vězně přemístil pryč. Ron a Harry se dostali z vězení, Červíček se je ale pokusil zastavit, ale protože dlužil Harrymu život, tak se to obrátilo proti němu a on sám se uškrtil. Harry a Ron se dostali nahoru, kde s pomocí Dobbyho osvobodili Hermionu. Harry odzbrojil Draca, když mu vyrval všechny hůlky. Bohužel Dobby za to zaplatil životem. Zasáhl ho nůž, který hodila Belatrix. Harry bez kouzel pohřbil Dobbyho. Promluvil také s Ollivandrem, který mu prozradil, že Voldemorta zajímalo, proč je jeho hůlka spojená s Harryho a kde má sehnat nepřemožitelnou bezovou hůlku. Také mluvil se skřetem, kterého přesvědčil, aby ho dostal do banky u Gringottových, do trezoru Belatrix, protože předpokládal, že tam je další viteál. Skřet si za to řekl o Nebelvírův meč. Pomocí mnoholičného lektvaru se jim povedlo dostat do banky a i do trezoru. Našli tam další viteál – hrnek Helgy z Mrzimoru. Skřet je ale v trezoru nechal a utekl. Přátelům se povedlo dostat ven na drakovi, který trezory hlídal.
Harry pomoci vidění zjistil, že další viteál je v Bradavicích a že viteálem je i had Nagini. Přenesli se tedy do Prasinek, které ale byly hlídané. Pomohl jim výčepní od Prasečí hlavy, ve kterém Harry poznal bratra Albuse Brumbála Aberfortha. Ten jim také na pomoc poslal Dobbyho. Aberforth měl v hostinci tajný vchod do Bradavic pomocí obrazu. Obrazem za nimi přišel Neville a dovedl je do Bradavic do Komnaty nejvyšší potřeby, kde byli Harryho přátelé připravení na boj. Díky Lence přišel na to, že hledají diadém, vydal se s ní do Havraspárské věže podívat se, jak diadém vypadá. Tam ho ale objevila učitelka, která byla Smrtijedkou. Lenka ji sice omráčila, ale ona stihla dát znamení Voldemortovi. Když jiný profesor Smrtijed plivl na profesorku McGonagallovou, tak na něj Harry použil zakázanou kletbu. Profesorka mu pomohla zajistit školu a začala evakuovat studenty do Prasečí hlavy. Na chodbě se objevil Snape, profesorka se mu postavila, na pomoc jí přišel i Křiklan. Snape ale zmizel. Do školy se dostali zbylí členové řádu připravení bojovat. Harry se vydal do Komnaty nejvyšší potřeby, kde byl ukrytý diadém. Mezitím se Ron a Hermiona vypravili do Tajemné komnaty, kde vzali baziliščí zuby a zničili hrneček. V komnatě se střetli s Dracem, Goylem a Crabbem. Crabbe založil zložár, který ale neuměl ovládat. Komnata začala hořet, Harry a Ron zachránili Draca a Goyla. Crabe tam zemřel. Diadém byl ale zložárem zničen. Když přátelé probíhali chodbou, viděli boj, ve kterém zemřel Fred.
Harry díky vidění viděl, že Voldemort je i s Naginim v Chroptící chýši a čeká na Snapea. Vydal se pod neviditelným pláštěm za ním. Vyslechl rozhovor Voldemorta a Snapea. Voldemort vysvětlil Snapeovi, že ho bezová hůlka, která původně patřila Brumbálovi neposlouchá pravděpodobně proto, že on neporazil Brumbála. To Snape ho zabil a on tedy musí zabít Snapea, aby byl absolutním vlastníkem mocné hůlky. Nagini ho zabil. Než ale Snape zemřel, stihl předat své vzpomínky Harrymu, který k němu přišel. Harry se na vzpomínky podíval a viděl, že Snape byl od dětství zamilovaný do jeho matky, viděl, že velmi litoval, že zavinil její smrt, že prosil, aby jí Voldemort ušetřil. Že žádal Brumbála, aby schoval celou její rodinu, aby jí Voldemort nemohl zabít, a když se to nepovedlo, tak alespoň chránil Harryho. To on vyslal stříbrnou laň, to on jim dal Nebelvírův meč. Celou dobu nad nimi držel ochrannou ruku. Zároveň také Harry zjistil, že Brumbál Snapea žádal, aby ho zabil, protože věděl, že brzy kvůli kletbě zemře. Nechtěl, aby to udělal Malfoy. Harry zjistil, že Snape byl hrdina. Dozvěděl se také, co mu měl Snape říct, že Harry musí zemřít, protože se z něj stal viteál, zabít ho ale musí Voldemort. Na hradě mezitím zemřela spousta lidí včetně Lupina a Tonksové. Harry se tedy vydal za Voldemortem do Zapovězeného lesa. Cestou svíral zlatonku a šeptl do ní to, co věděl, že je čas zemřít. Zlatonka se otevřela a objevil se kámen, který přivolal všechny jeho zemřelé blízké. Byli s ním až do konce. Harry došel k Voldemortovi, který na něj vyslal smrtící kletbu. Harry se ocitl v duchu na nádraží, kde s ním byl i Brumbál. Ten mu vysvětlil, že nezemřel, zemřela jen ta Voldemortova část v něm. Harry se opět probral v Zapovězeném lese, ale předstíral smrt. Přišla k němu matka Draca Malfoye a viděla, že je naživu. Potřebovala se ale dostat za synem do hradu, a tak Voldemortovi řekla, že Harry zemřel. Voldemort a Smrtijedi se vydali na hrad, s nimi šel Hagrid, který nesl zemřelého Harryho. Lidé vycházeli ven. Neville se pokusil Voldemortovi postavit, ten mu na hlavu narazil Moudrý klobouk a zapálil ho. V tu chvíli na dvůr vpadl Dráp, Neville z klobouku vytáhl Nebelvírův meč a uťal Naginimu hlavu. Harry toho využil a zmizel pod neviditelným pláštěm. Boj dál pokračoval, na stranu Harryho se postavili i domácí skřítci vedení Kráturou. Voldemort byl ve středu boje proti McGonagallové, Křiklanovi a Kratiknotovi. Ginny, Hermiona a Lenka se pokoušely porazit Belatrix, dívky vystřídala paní Weasleyová, ta dokázala Belatrix zabít. To rozčílilo Voldemorta, který všechny tři učitele odmrštil a namířil hůlku na paní Weasleyovou, tu ochránil Harry kouzlem. Harry se postavil Voldemortovi, vysvětlil mu, že už je to jen mezi nimi. Voldemort nikomu nemůže trvale ublížit, protože se Harry obětoval. Ochránil své přátelé stejným kouzlem, kterým ho ochránila matka, když se obětovala pro něj. Sdělil mu také, že Snape byl celou dobu Brumbálův člověk, jednal jen na jeho přání. Také Voldemortovi sdělil, že ho nikdy nebude bezová hůlka poslouchat, protože Snape nikdy Brumbála neporazil. To Draco ho odzbrojil a Draca zase odzbrojil Harry, majitelem bezové hůlky je tedy Harry a hůlka přece nezabije svého majitele. Oba vystřelili své kletba, Voldemort smrtící kletbu a Harry odzbrojující expelliarmus. Bezová hůlka vzlétla a doletěla k Harrymu. Voldemort klesl mrtvý. Všichni slavili. Harry se s přáteli vydal do ředitelovy pracovny. Tam Brumbálovu obrazu sdělil, že kámen někde nechal a nikdy ho nehodlá nechat, plášť si ponechá a bezovou hůlkou spravil tu svoji. Bezovou hůlku pak hodlal vrátit do hrobu Brumbála.
Závěr knihy se odehrával o 19 let později, kdy Harry s Ginny doprovázeli své dva syny Jamese a Albuse na vlak do Bradavic. Albus jel poprvé a malá Lilly plakala, že by chtěla jet také. Harry svému synovi řekl, že vůbec nevadí, když skončí ve Zmijozelu, protože z této koleje pocházel další velký kouzelník, po kterém má jméno Severus. Navíc klobouk jistě přihlédne k jeho přání. U vlaku se setkali i s Ronem a Hermionou, kteří tam byli s jejich dcerou Rose a mladším synem Hugem. Na dálku se pozdravili s Dracem, který doprovázel svého syna. Na nádraží byl také Teddy, syn Tonksové a Lupina.
Zdroj: článek Harry Potter: Joanne Rowlingová
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo nic pošlapané. Druhý den hlídal Vojtěch a také koně spatřil, chtěl ho zastřelit, v tom na něj kůň promluvil lidským hlasem. Byla to jeho matka. Vojtěch se s ní vydal na cestu. Matka ho zavezla k zámku, kde žila čarodějnice, Vojtěch se k ní dal do služby, ale nečinil to, co mu čarodějnice přikázala. Měl trápit a nechat hladovět koně, to on neudělal a postaral se o něj. Od koně se pak dozvěděl, že je to zakletý princ. Princ mu dal divotvorný meč a druhý den, když se na něm Vojtěch projížděl pod okny, tak zvolal: „ té babě hlava dolů!“ A čarodějnici upadla hlava. Princ opět získal svoji podobu a Vojtěchovi daroval tento divotvorný meč i krásný šat. Vojtěchova matka ho pak zavezla do jeskyně, kde si Vojtěch namočil hlavu ve studánce a jeho vlasy získaly zlatou barvu. Spolu se pak vydali do města, kde se konal turnaj o ruku princezny Milady. Její budoucí ženich měl v trysku přepůlit závoj. Povedlo se to jen Vojtěchovi, ale ten hned ujel. Druhý den dokázal přetnut prsten na šňůrce a třetí den věnec. Milada byla nešťastná, že krásný princ s ní nezůstal. I Vojtěch nebyl rád, že ji musel vždy opustit. Matka ho pak přesvědčila, aby se oblékl jako chudák, vlasy si přikryl ovčí kůží a vydal se do města. Princezna Milada ho pak přijala do služby jako zahradníka a velmi si ho oblíbila. Jednou jí ale spatřil velmi nešťastnou, její otec musel do války a ona šla s ním. V boji jim pomohl Vojtěch, který nechal setnout hlavy všem jejich nepřátelům. Pak ale zase zmizel. Král stárnul a Milada mu chtěla udělat radost, tak slíbila, že se vdá. Chystala se oslava. Jen Milada byla velmi nešťastná, hleděla z okna a spatřila Vojtěcha, jak si sundal z hlavy ovčí kůži a utrhl si zlaté vlasy, aby jimi svázal kytici. Milada tak poznala, že to on je její ženich. Proto ho prohlásila za svého ženicha, všichni měli radost, když zjistili, kdo se skrývá pod maskou starého zahradníka. Vojtěch se ve svatební den vypravil za matkou do jeskyně, ta ho požádala, aby jí setnul hlavu, a tím ji osvobodil. Vojtěch to nerad učinil a z těla koně vylétla bílá holubice. Vojtěch ještě v jeskyni natrhal ovoce, které donesl Miladě, ovoce se ale změnilo v drahé kamení. Na zámek také Vojtěch pozval svého otce, který byl rád, že jeho syn je naživu.
Mikeš byl synem kováře, byl velmi silný, a tak si vytvořil těžkou hůl, kterou by jen tak někdo neunesl a vydal se do světa, cestou potkal mlynářského tovaryše Kubu a truhláře Bobeše a vzal je na cestu s sebou. Vše za ně zpočátku platil, a když jim došli peníze, dohodli se, že požádají o peníze krále, slíbili mu, že najdou jeho ztracené dcery. Princezny se vždy ztratily v den osmnáctých narozenin. Chlapci v lese našli stavení, kde byla připravená večeře a byly tam postele. Dohodli se, že tam nějaký čas zůstanou. První noc hlídal Bobeš, když hlídal, objevil se pidimužík, který mu vrazil obrovskou ránu a oba spící odkryl a zmizel. Ráno se Bobeše jeho přátelé ptali, proč byli odkrytí, ale on jim to neprozradil. Druhý den Mikeš a Kuba se vydali do lesa najít něco k jídlu. Bobeš zůstal a hlídal. V tom se objevil opět pidimužík a přesvědčil Bobše, aby vlezl do komína pro maso, pidimužík mu u toho držel žebřík. Když byl ale Bobeš nahoře, tak mu ho podtrhl a Bobeš spadl a zabil se. Mikeš ho ale dokázal oživit pomocí kouzelného pergamenu. Stejně to dopadlo i s Kubou, když hlídal. Jen Mikeš se nenechal pidimužíkem napálit, chytil ho za vousy, které mu urval a vyhodil ho. Pidimužík se proměnil v babici. Mikeš pak přátelům vyhuboval, že se nechali napálit a neprozradili mu, co se tam dělo ve skutečnosti. K večeru se babice znovu objevila a prosila Mikeše, aby přestal ty vousy hladit, že ji to bolí, že mu udělá vše k vůli. Postarala se jim o večeři, a pak mu prozradila, kde najde princezny. Byly ve sluji pod jejich skalou, kde je hlídali saně a lvi. Mikeš slezl pomocí lana dolů a babice mu dala svíčku, pomocí které lvi a saně oslepil a pak je zabil. Osvobodil tam dvě princezny. Jeho kamarádi je vytáhli nahoru, ale když chtěl lézt i Mikeš, tak ho babice zastavila, ať to nedělá, že ho kamarádi chtějí zabít. Přivázal místo sebe tedy hůl a ukázalo se, že má babice pravdu. Kuba i Bobeš pustili lano. Mikeš se pak dozvěděl, že babice je ve skutečnosti třetí zakletá princezna, ta mu prozradila, jak má zabít saň a tím ji osvobodit. Dala mu také půlku prstenu, aby se poté poznali. Mikeš se dostal k sani a pomocí masa ji dostal až nad moře, kde ji oslepil a utopil. Rok mu trvalo, než se zase dostal zpět. V hospodě se pak dozvěděl, že v zámku žije krásná dívka, pochopil, že je to třetí princezna. V nádobě s vínem jí poslal prsten a ona si pro něho přijela a vzala si ho. Společně se vypravili za jejími královskými rodiči, kde zjistili, že se její sestry měly provdat za Kubu a Bobeše, kteří předstírali, že to oni je zachránili. Když je oba mladíci spatřili, radši rychle zmizeli. Mikeš a jeho princezna se vrátili na hrad a vzali k sobě i Mikešovi rodiče.
Sedmero bratrů zlobilo svou matku, když pekla chleba, ta je vzteky proklela, aby zkrkavčeli. To se také stalo, přestože si to matka ve skutečnosti nepřála a velmi se tím trápila. I její manžel byl nešťastný, ale nevyčítal jí to. Po letech se jim narodila konečně dcera Bohdanka, která byla velmi krásná a hodná. Ani jeden rodič jí ale nechtěl prozradit, že dříve měla sedm bratrů. Dívka na to ale přišla, když v truhle objevila sedmero chlapeckého oblečení a vyptávala se staré služebné Doroty. Dívka své bratry velmi litovala a rozhodla se, že je zachrání. Když jí bylo osmnáct, přesvědčila své rodiče, aby jí pustili hledat bratry. Předstírala, že se jí o bratrech zdálo, rodiče nakonec svolili a matka jí dala na cestu svůj prsten, podle něhož jí bratři měli poznat. Dívka se ve světě dostala do příbytku pána větru, který ale nevěděl, kde se její bratři nacházejí, odnesl jí ke svému bratru Měsíci, ani ten nic nevěděl, ale vzal jí ke Slunci. Ten její bratry znal, nejprve ji ale pohostil a přesvědčil ji, aby si nechala kosti z kuřátka, které jí nabídl. Pak ji odnesl do vysokých hor. Dívka tušila, že bratři sídlí na vrcholu jedné hory, ale nevěděla, jak se dostane na horu. Omylem ale vysypala schované kostičky, z nichž vznikl žebřík. Po něm pak vylezla na vrchol, kde našla jeskyni. Věděla, že tam žijí její bratři, a tak jim připravila večeři (jejich oblíbená jídla) a schovala se. Když bratři přilétli, poznali, že tu někdo byl a Bohdanku našli. Uvěřili jí, že je to jejich sestra a prozradili jí, co má udělat, aby je zachránila. Musela sama zasít, vyplet, vytrhat a připravit len, sepříst ho, předivo utkat, plátno vybílit a ušít z něj košile. U toho nesmí s nikým promluvit. Bohdanka se rozhodla, že úkol splní. Bratři ji přemístili k lesu, kde žila v duté vrbě. Jednou se k její vrbě zatoulal pes, který patřil pánovi z místního zámku. Když jí pán spatřil, hned se do ní zamiloval a nechal jíi přesídlit na svůj zámek. Bohdance se také pán líbil. Kdo s jejich láskou nebyl spokojený, byla sestra pána, která se považovala za paní domu, nelíbilo se jí, že Bohdanku mají všichni rádi. Bohdanka mezitím stále mlčela a neustále šila košile. Když čekala dítě, musel její manžel na pár dní odjet. Bohdanka mezitím porodila a pánova sestra dítě pustila z okna a dala místo něj kotě. Bohdanku prohlásila za čarodějnici. Poslala také hned zprávu bratrovi. Pak předstírala, že dostala pokyn, aby Bohdanku nechala upálit. Když už jí chtěli odvést k hranici, tak Bohdanka konečně promluvila a zavolala bratry. Ti přišli a nesli s sebou jejího syna. Oblékli si košile a byli zachráněni. Jen tomu nejmladšímu zůstalo sedm peříček na rameni, jak to nestihla došít. Pán se vrátil a byl rád, že jsou Bohdanka i jeho syn v pořádku. Byl také na manželku pyšný, že zachránila bratry. Jeho sestru mezitím ale služebnictvo upálilo. Bohdanka, s manželem, synem a bratry se vydali za rodiči, kteří byli rádi, že je mají zpátky.
Dva tovaryši zrovna procházeli kolem zámku, když v zahradě spatřili krásnou princeznu. Jiřík se do ní zamiloval, a když dostal příležitost, tak svou duši upsal ďáblu, aby ji získal. Ďábel mu dal krásné oblečení, bohatství i správné vychování výměnou za jeho duši, pro niž si měl přijít za dvacet let. Krásná princezna se do Jiříka hned také zamilovala a nakonec si ho i vzala. Jiřík s ní spokojeně vládl a měli spolu několik dětí. Ale dvacet let rychle uplynulo a Jiřík se začal trápit, protože věděl, že brzy pro něj přijde ďábel. Jeho žena netušila, co ho trápí. Čert se jednou zjevil a řekl mu, že má Jiří tři dny. Každý večer se čert zjeví a Jiřík mu může dát nějaký úkol, pokud ho čert nesplní, tak vrátí Jiříkovi úpis. Jiřík se zaradoval, věřil, že dokáže čerta napálit. Zeptal se své manželky, co by si přála vylepšit na jejich zámku. Ta mu řekla, že kdyby mohla, tak by za zámkem odstranila velkou skálu. To byl také první úkol pro čerta, který to bez váhání splnil. Královnu to překvapilo a ptala se Jiříka, jak je to možné. Měla podezření, že má něco společného s ďáblem, a proto mu řekla, že si přeje, aby se tam objevila překrásná zahrada. I tento úkol čert splnil a královna tak poznala, že je s Jiříkem zle. Jiřík se jí nakonec přiznal, ona mu řekla, ať večer pošle čerta za ní. To Jiřík také udělal. Královna dala čertovi úkol, aby jí z hlavy vytrhl přesně tři vlasy, ale nesmělo ji to bolet. Čert vlasy vytrhl, ale zabolelo to. Královna mu to odpustila. Pak po něm chtěla, aby vlasy natáhl o dva lokte. Čert si s tím nevěděl rady, a tak vzal vlasy do pekla na poradu. Tam poznal, že ho královna napálila, a tak musel vrátit úpis.
Princ měl tři sestry, se kterými se často škádlil. Jednou jeho královští rodiče odjeli na tři dny pryč a on dostal sestry na starost. Každou noc k němu přišel jeden z bratrů Slunečník, Měsíčník a Větrník a žádal o ruku jeho sestry. Princ jim požehnal a sestry jim dal. Když se vrátili rodiče, nejprve se trochu zlobili, ale pak mu odpustili, když zjistili, jaké manželi pro sestry sehnal. Princ se nakonec vydal do světa, aby i on našel manželku. Spatřil krásný zámek, na němž žila silná princezna. Manželem se jí měl stát ten, který ji porazí. Princ se vydal na zámek, tam spatřil krásný meč a vyměnil ho za svůj. Přišla princezna a on jí vyzval na souboj, ta vzala meč, ale nepoznala, že je vyměněný. Když se princ dotkl jejího meče, tak se rozpadl, a on ji porazil. Slíbila, že si ho vezme. Musela ale na týden odjet, on měl zůstat na zámku, ale nesměl vstoupit do jedné místnosti. To porušil a do místnosti vešel, kde byl přikovaný pán ohně, osvobodil ho a pán zmizel. Jeho nevěsta se ale do zámku nevrátila, a tak se jí vydal hledat. Švagři mu prozradili, že jí zajal za trest pán ohně a nebýt Větrníka, tak by dávno princezna zemřela přehřátím. Bratři mu poradili, jak ji získat. Měl jít sloužit k čarodějnici, která vlastnila nejrychlejšího koně na světě. Čarodějnice ho přijala do služby, dvakrát měl hlídat její koně, aby se nerozutekli. S úkolem mu pomohli Slunečník a Větrník, jako třetí úkol měl podojit krávy čarodějnice, i to zvládl a povedlo se mu i v jejich mléce se vykoupat, a tak se stal krásnějším než dřív. Když se pak chtěla vykoupat i čarodějnice, tak Slunečník mléko zahřál tak, že čarodějnice zemřela. Princ tak získal koně, s nímž vjel do rybníka, aby se ze staré herky stal nejrychlejší kůň na světě. Na Stříbrohlávkovi pak dojel pro princeznu, kterou osvobodil a odjel s ní. Pán ohně neměl šanci ho dohonit.
Rybář se vydal na lov a v rákosí našel hnízdo, v němž bylo devět velkých vajec. Vzal je domů, přestože manželka z toho neměla radost. To se opakovalo další dva dny. Nakonec tedy měli doma 27 vajec. Z nich se najednou zrodilo 27 chlapců. Nejmladší z nich poslal rybáře ke králi, aby jim poslal jídlo a oblečení, že mu budou sloužit. Rybáři se zdál chlapec chytrý, a tak přesvědčil jeho bratry, aby ho poslouchali. Těm se to příliš nelíbilo. Král jim dal za úkol, aby posekali celou louku. To také splnili, ale v noci jim vždy někdo rozházel seno. Bratři to nedokázali ohlídat, až když hlídal sám Šternberk, spatřil 27 koní. Bělouš na něj promluvil, ať dá ostatní koně bratrům, ale jeho ať si nechá. Šternberk to udělal, stejně žádný z bratrů toho starého a hubeného bělouše nechtěl. Když je král vyplatil, vydali se domů. Odtud ale jednou v noci odjeli a nechali tam Šternberka. Tomu se ale podařilo je dojet. Cestou pak spatřil chrta, orla i rybu, kterým pomohl, zvířata mu za to slíbila pomoci, až je bude potřebovat. Společně se dali do služby králi, který zrovna válčil. Bratrům se ale nelíbilo, že král hned udělal ze Šternberka důstojníka. Proto se příliš nesnažili, dokud je také nepovýšil (na radu Šternberka). Šternberka král pak po válce povýšil na nejvyššího dvořana a spoluvládce. Šternberk a bratři se dozvěděli o tom, že králova láska princezna Velena jednou zničehonic zmizela. Bratři krále přesvědčili, aby pro ni poslal Šternberka. Šternberk se také vydal na cestu, ale napřed na radu bělouše nechal vytvořit zlatý pantoflíček. Bělouš ho dovezl k jezeru a poradil mu, aby princeznu unesl, až si bude pantoflíček zkoušet. Šternberk to také udělal. Princezně se Šternberk líbil a krále si vzít nechtěla, a tak ho poslala pro truhlu. Vydal se pro ni opět Šternberk. Truhla se nacházela u zlé čarodějnice. Aby jí získal, musel třikrát uhlídat jednoho jejího koně. Ve skutečnosti ti koně byly její dcery, které se vždy změnily v jiná zvířata. První dcera se změnila v zajíce, kterého chytil pes, druhá dcera se proměnila v krkavce, kterého dopadl orel, a třetí se změnila v rybu, kterou pomohla chytit Šternberkova ryba. Čarodějnice se pak pokusila Šternberka proměnit v kámen, Šternberk jí kouzelný proutek vzal a sám jí v kámen proměnil. Vrátil se zpět k Veleně. Která ho poslala i pro klíč od truhly. Klíč hlídali lvi. Šternberk je proměnil v kámen a získal klíč. V truhle byl ale meč, kterým setnula hlavu Šternberkovi i královi. Přežít měl ten, který byl ušlechtilý. Přežil to Šternberk a stal se králem. Ale bratři mu to záviděli, a tak se vydali pro radu k místní čarodějnici. Vzali Šternberka na lov a vrátili se bez něj. Prý se ztratil. Princezna se trápila a navštívila bělouše, ten jí vzal do lesa a poradil jí, aby si z lesa odnesla to, co jí je milé, vzala to ke studánce a třikrát to omyla. Princezna si vzala slavíka, a když ho omyla, proměnil se ve Šternberka. Ten se vydal za bratry, aby se pomstil, proměnil je pomocí proutku v kámen.
V jednom království toužil král s královnou po dítěti. Král se jednou rozzlobil, a když jim nechce nebe dítě dopřát, tak požádal peklo o potomka. Po nějaké době se královně narodila překrásná holčička Ludmila. Král ani na svou nevděčnou prosbu nepomyslel. Když bylo Ludmile osmnáct, zničehonic její tělo zčernalo a Ludmila zemřela. Černou princeznu pohřbili do rodinné hrobky, kde jí vždy hlídala stráž. Hned ale první noc mladík, který měl službu od jedenácti do dvanácti hodin, byl roztrhán. Tak se dělo každý den, nakonec nikdo nechtěl v tu dobu princeznu hlídat. Strážci ale museli. Jednou takhle padla tato služba na mladého Bohumila, který si nepřál zemřít, a tak se rozhodl, že odejde. Cestou ale potkal starého muže, který mu poradil, jak má službu zvládnout. Bohumil ho poslechl a vrátil se do hradu. Vydal se na službu, nejprve se ale pokropil svěcenou vodou a pak v místnosti kolem sebe utvořil kruh ručnicí. Přesně v jedenáct vyskočila princezna ze své rakve a chtěla se na něj vrhnout, ale kruh nemohla překročit. Všichni byli překvapení, když našli Bohumila naživu. Bohumil se i druhý den vydal za starcem, který mu poradil, co má udělat i pak třetí noc. Za svou pomoc žádal polovinu všeho, co dostane Bohumil od krále. I druhou a třetí noc Bohumil hlídal. Tu třetí noc na radu starce pak skočil do Ludmiliny rakve a nepustil ji zpět. Tím ji osvobodil. Princezna se uzdravila. Král i královna byli nadšení a Bohumil si vzal Ludmilu za ženu. Nějakou dobu hledal starce, aby mu dal slíbenou odměnu. Stařec pak ale po čase přišel sám. Žádal i polovinu Ludmily, aby Bohumil dodržel slovo, vzal meč a chystal se Ludmilu rozseknout. Stařec ho ale zadržel, chtěl jen zjistit, jestli bude Bohumil spravedlivý král.
Jednou se král procházel po své zahradě a vyslechl rozhovor tří zahradníkových dcer. Starší dvě Markéta a Tereza si přály za manžele kuchaře a cukráře. Nejmladší Johanka si ale přála vzít si krále. Druhý den si král sestry zavolal a každá dostala, co si přála. Markéta s Terezou ale spokojené nebyly. Velmi záviděly Johaně, a tak když Johana porodila, tak jejího syna vyměnily za štěně. Dítě poslaly po vodě. Dítě našel kníže, který chlapce pojmenoval Jaromír, ale rodičům ho nevrátil, přestože tušil, že je to syn krále. Takhle zachránil i jeho bratra Jaroslava a sestru Růženku. Chudák Johana byla nešťastná, stejně tak i její manžel, kterého její sestry přesvědčily, aby Johanu vyhnal na samotu do lesa, kde ji sestry nechaly zazdít. Král byl od té doby velmi nešťastný. Kníže se o děti staral, až dospěly, než jim ale stihl říct, že není jejich otec, tak zemřel a děti zůstaly samy. Jednou Růženku navštívila stařena, která jí vyprávěla o mluvícím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloní. Růženka si to přála získat, a proto se nejstarší bratr Jaromír vydal do světa, aby jí to obstaral. Před cestou jí dal perlový růženec. Dokud byl růženec v pořádku, byl i Jaromír naživu. Ale dvacátý den najednou růženec nešel oddělit. Růženka věděla, že se Jaromírovi stalo něco zlého. Jaroslav se proto vydal za ním, před cestou ale dal sestře nůž. I ten ale dvacátý den zrezl. Za bratry se také vydala Růženka, došla ke starci, který jí prozradil, že její bratři zkameněli, protože ho neposlechli. Růženka ho ale poslechla, a tak se dostala na horu, kde našla mluvícího ptáka, živou vodu i zlaté jabloně. Cestou dolů z hory pokropila zkamenělé bratry živou vodou a oni oživli. Sourozenci se tak v pořádku vrátili domů. Jednou je navštívil král, když ho Růženka prováděla její krásnou zahradou, tak mu mluvící pták prozradil, že toto jsou jeho děti. Byl rád, že je našel, ale litoval, že Johana zemřela. Růženka jí ale oživila živou vodou. A tak byla celá rodina konečně pohromadě. Johančiny sestry byly za ty lži potrestány. Král je nechal roztrhat voly.
Jednou chalupník poslal svou ženu na trh, aby prodala slepici. Ta ji prodala ještě před trhem za groš, na trhu pak za krejcar koupila měšec, za další krejcar šňůrku na převázání a poslední krejcar vložila do měšce. Manžel jí doma velmi vyhuboval a chystal se jí zbít, ale pak se zarazil. Řekl, že se vydá do světa a pokud najde hloupější lidi než je ona, tak jí nezbije. Chalupník došel k zámku, kde předstíral, že spadl z nebe. Paní zámku ho zavolala k sobě, kde mu dala pro svého zemřelého syna tři sta zlatých a šest košil. Když chalupník odešel, vrátil se manžel paní. Když se dozvěděl, co jeho žena udělala, tak se hned vydal za chalupníkem. Chalupník mezitím schoval peníze i plátno do kalhot, sedl si k cestě a položil vedle sebe klobouk, pod nějž dal suchou hroudu. Pán k němu došel a také se nechal chalupníkem nachytat, když ten se vydal za domnělým „zločincem“, pán mu dal ještě na cestu koně. Pán mezitím zůstal hlídat chalupníkův klobouk, protože se domníval, že se pod ním ukrývá vzácný pták. Nakonec pán zjistil, že byl také napálen. Chalupník se vesele vrátil domů a svou ženu nezbil, protože našel hloupější lidi, než byla ona.
Mladý princ měl zlou macechu, která se jednou vydala za čarodějnicí, aby ji prince zbavila. Čarodějnice ale prince litovala, a tak ho proměnila v labuť s tím, že pokud najde dívku, která by ho milovala i jako labuť, tak se promění zpět a osoba, která jeho prokletí způsobila, se změní v pavouka. Princ se od holuba dozvěděl, kde žije nejkrásnější princezna a vydal se tam za ní. Byl její krásou velmi okouzlený. Princezna si zamilovala labuť, měla ráda její zpěv. Jednou ale byla ale nešťastná, měl přijít muž, kterého si měla vzít. Od holuba se ale dozvěděla, že její milovaná labuť je zakletý princ, a proto ho prohlásila za svého manžela. Princ se změnil z labutě zpět v prince. Když princ usedl na královský trůn, tak jeho nevlastní matka přeměněná v pavouka pukla vzteky.
Král měl překrásnou ženu se zlatou hvězdou na čele. Královna ale umírala a žádala muže, aby si jednou vzal ženu, která jí bude podobná. Král pak takovou ženu hledal, ale marně. Když se vrátil z cest domů, tak zjistil, že jeho dcera Lada vyrostla do krásy a je velmi podobná své matce včetně hvězdy na čele. Král se tedy rozhodl, že si ji vezme. Lada to ale nechtěla, a tak mu dala za úkol, aby jí vytvořil troje krásné šaty. Král ale úkol splnil. Ladě se v noci zdálo o matce, která jí poradila co dělat. Lada si nechala vytvořit myší kožíšek a vzala si šátek, který dostala od matky, a ten jí učinil neviditelnou. Vydala se na cestu. Došla do jiného království, kde ji přijali jako kuchtičku. Když měl král svátek, konaly se oslavy po tři dny. Lada si přála spatřit mladého prince Hostivíta. A tak se převlékla do svých šatů a vydala se na ples. Hostivít jí byl po tři večery očarován a ani Ladě nebyl princ lhostejný. Nakonec si spolu vyměnili prsteny. Když Lada i potřetí zmizela, byl Hostivít velmi nešťastný. Když mu Lada pomáhala v kuchyni uvařit polévku, tak do ní upustila prsten, aby ho upokojila. Hostivít si nechal kuchtičku zavolat, ale nebyl si úplně jistý, jestli je to opravdu obyčejná dívka. Proto ji večer sledoval, když šla do koupele, když svlékla myší kožíšek, tak jí okamžitě poznal. S Ladou se vzali a i Ladin otec jim přál štěstí.
Jozka a Janek byli dva synové ševce Marka. Jozka byl starší a byl také švec, ale byl zlý, nerad lidem pomáhal. Jednou se Jozka vydal do světa, ale cestou odmítl pomoci hladovým mravencům, hádajícím se čertům i rybě, která se válela na suchu. Ve světě mu nebylo dobře, a tak se vrátil domů. Pak se vydal do světa Janek, kterého mrzelo, že ho měl Jozka za hloupého. Otec mu před cestou dal lahvičku, v níž byl lék, který dokázal uzdravit každého. Janek na cestě pomohl všem, rybě, mravencům i čertům. Všichni mu slíbili pomoc do budoucna. Došel až do města, kde měli vážně nemocnou princeznu, Janek ji svým lékem uzdravil a měl si ji vzít za ženu, princezna byla ale hrdá a nechtěla si vzít chudáka. Proto vymyslela tři úkoly. Prvním bylo, aby jí našel na mořském dně největší perlu. Janek to pomocí ryby splnil, ale aby potrestal princeznu, obarvil si vlasy nazeleno. Podruhé ho princezna poslala do pekla pro zlatou růži. I to splnil a obarvil si obličej na černo. Po třetí měl přebrat popel a mák. I to dokázal. Princezna si ho tedy musela vzít. Janek jí požádal, aby se na svatbu oblékla stejně prostě jako on. Princezna to udělala, věděla, že mu svými úkoly ublížila. Na oslavy se již Janek oblékl slušně a umyl si vlasy i obličej. Princezna ho téměř nepoznala. Po svatbě jeli navštívit jeho bratra a otce. Pak se vrátili a spolu vládli.
Petrův otec se znovu oženil s mnohem mladší ženou. Ta ho ale utrápila a on do roka zemřel a Petrovi nic neodkázal. Petr se rozhodl z jejich chalupy odejít, a tak si vzal jen prsten po matce, na který ale měla macecha zálusk, a tak na něj poštvala vrchního správce, který ho poslal do armády. Petr pak z armády dezertoval. Došel ke své tetě, od ní dostal sedlácké oblečení a vydal se do světa, ale nikdo ho nechtěl zaměstnat. A tak šel pracovat do pekla. Sedm let měl přikládat pod tři kotle. To splnil, dostal za to měšec, který byl neustále plný peněz. Zjistil, že v kotlích jsou srdce jeho macechy, vrchního správce a armádního důstojníka, který ho týral. Čert prohlásil také Petra za svého švagra. Petr ale také vypadal jako čert po těch sedmi letech. Došel do jednoho města, kde se seznámil se sirotkem Jiříkem, kterému dal peníze a zachránil ho před hospodským, který ho chtěl zabít. Hospodský nakonec Jiříka přijal za svého. K Petrovi se sjížděli lidé a on jim půjčoval peníze. Přijel i kníže, Petr mu peníze slíbil, pokud by si ho jedna z dcer vzala za muže. Souhlasila s tím ta nejmladší a nejhodnější Angelina, přestože se Petra bála. Petr pak zavolal čerta, a ten ho vykoupal ve studánce a on se opět stal krásným. Vzal si pak Angelinu a čert si odnesl její dvě sestry. Tak se doopravdy stal Petr jeho švagrem.
Po smrti otce zůstali Vítek se sestrou sami. Vítek se vydal do světa se třemi ovcemi, které vyměnil za tři psy Lámej, Trhej a Pozor. Každý z nich něco uměl. Vítek se pak se psy a se sestrou vydali do světa. Jednou se ale dostali do krajiny, kde ani psi nedokázali najít potravu. Dostali se do zámku, v němž žilo asi 150 loupežníků. Jejich vůdce měl čarovnou moc. Psi roztrhali všechny loupežníky až na vůdce. Baba, která se o loupežníky starala, přesvědčila sestru, aby donutila Vítka poslat psy pryč. Vůdce pak chtěl Vítka přepadnout, ale psi ho ochránili. Vítek tam nakonec sestru nechal za trest samotnou a šel sám dál. Došel až do království, které trápil drak. Drak měl dostat princeznu, ale Vítek a jeho psi ji zachránili. Princezně se Vítek líbil a ten slíbil, že se k ní do roka a dne vrátí. Chtěl do té doby něčeho dosáhnout. Za rok získal mnoho bohatství i šlechtické tituly. Chystal se na návrat k princezně, když se od bílé holubice dozvěděl, že princezna si musí vzít kočího, který jí donutil tvrdit, že to on ji zachránil. Vítek k ní poslal psa Pozor s polovinou jejího závoje, aby pozdržela svatbu. To princezna také udělala. Vítek se pak dostavil na její svatbu a vše uvedl na pravou míru. Kočí byl potrestán. Vítek si vzal princeznu, a pak k sobě povolal i svou sestru, která na něj žárlila, a tak se ho rozhodla zabít. Do postele mu strčila nůž, na nějž se Vítek nabodl. Psi ho ale zachránili, když Pozor doběhl pro kouzelnou mast. Psi pak sestru roztrhali. Vítek se pak dozvěděl, že psi byli zakletí bratři a že on byl poslední, komu měli pomoci. Musel jim tedy setnout hlavy. To Vítek udělal. Pak se vrátil na zámek, kde se radoval z narození syna.
Král s královnou si dlouho přáli dítě. Jednou král musel odjet a královně se zdál sen o vodní paní, která jí poradila, aby snědla jablko, které jí visí nad hlavou a pak se jí splní její přání. Královna to udělala a narodil se jí syn. Od vodní paní se ale dozvěděla, že Milostín nebude mít vždy šťastný život a že brzy matku opustí. Také jí vodní paní prozradila, že jsou příbuzní, milovala příbuzného krále a měli spolu dítě, o němž ale ona nic neví. Když se král vracel, dostal se na pustý ostrov, kde potkal myslivce, který od něj za pomoc žádal něco, co má král doma, ale o čem neví. Král pak doma zjistil, že myslivci přislíbil svého syna. Prozradil to královně, která mu řekla, že by Milostína měla ochránit voda. Proto žili u vody. Ale o jedenáct let později Milostína při procházce zahradou odnesl orel. Milostín se dostal ke staré hodné babičce, která mu prozradila, že bude žít u její dcery, která má dvě zlé dcery a jednu nevlastní dceru Krásku, která bude Milostína chránit. To se také stalo. Kráska se dozvěděla, že až bude Milostínovi dvacet, tak bude podroben třem zkouškám, pokud je nezvládne, tak ho macecha zabije. Kráska mu se všemi zkouškami pomohla a společně pak utekli. Dostali se k vodě, kde on namočil svůj prsten, který měl od vodní paní, a ona namočila své perly, které měla po rodičích. Objevila se loďka. Oba na ni nasedli a dostali se na ní až na ostrov, z něhož pocházel Milostín. Kráska ho žádala, aby šel domů, ale nešla s ním, měl pro ni pak přijít, ale nejprve ho matka nesměla dvakrát dvanáct hodin políbit. Matka to ale porušila, když spal, a on tak ztratil paměť. Úplně na Krásku zapomněl, ta mezitím sloužila ve mlýně. Za rok se měl Milostín oženit s princeznou. Na svatbu byla pozvaná i Kráska, která mu kouzelným jablkem vrátila paměť. Milostín a Kráska se vzali, a ona šla navštívit svou matku do vodního království.
Libor, syn chudé vdovy, začal pracovat jako královský zahradník. Jednou si v poledne zdříml v zahradě u jezera a spatřil tři překrásné dívky, které se po koupeli proměnily v labutě. Libor na ně čekal druhý den na místě, kde se svlékla ta nejkrásnější z dívek, když labutě přiletěly a proměnily se v dívky, tak jí vzal oblečení. Obě starší dívky se po koupeli proměnily, ale ta nejmladší nemohla, chyběl jí šátek. Libor ji vzal k sobě domů, kde jí představil matce. Požádal matku, aby ji pohlídala a hlavně aby jí nevracela její závoj. Čekanka ale Liborovu matku přesvědčila, než zmizela, řekla jí, aby vyřídila Liborovi, že jí najde na zlatém vrchu. Libor se jí vydal hledat, jednou došel k myslivci, který se ptal svých vran, ten ho poslal ke svému bratrovi a ten k dalšímu. Až ten se zeptal jedné vrány, která věděla, kde je zlatý vrch. Žila tam zlá čarodějnice se třemi dcerami. Vrána ho donesla na blízký kopec, ale dál s ním nechtěla letět. Na kopci byli dva obři, kteří se hádali o kouzelné sedlo, které mělo schopnost převést ho v okamžiku, kam si přál. Libor jim ho vzal a hned byl na zlatém vrchu. Čarodějnice mu řekla, že mu Čekanku dá, pokud splní tři úkoly. Čekanka mu se všemi úkoly pomohla, pokácela do večera sto sáhů dříví, přelila vodu z rybníka na kopec a pásla tři sta zajíců. Pak mu poradila, jak ji má poznat mezi stejně vypadajícími dívkami. Čarodějnice mu slíbila, že je druhý den pustí, ale plánovala Liborovu smrt. Proto s ním Čekanka uprchla pomocí dvanáctimílových bot. Čarodějnice je ale pronásledovala v dvaceti čtyř mílových botách. Několikrát je dohnala, ale Čekanka je vždy proměnila. Jednou v keř s růží, po druhé v kostelíček s kazatelnou, po třetí v rybník s labutí. Této proměny si ale čarodějnice všimla a chtěla rybník vypít. Když ale pila, tak pukla. Libor s Čekankou se vrátili k Liborově matce a pak společně přesídlili do knížectví, které vybudovali.
Král Míroslav k sobě povolal malíře a nechal se jimi vypodobnit. Chtěl, aby obrázek vypadal hůř, než je skutečnost. Nejhorší obraz pak vybral a poslal ho ke krásné, ale hrdé princezně Krasomile s jeho nabídkou ruky, princezna ho ale odmítla a urazila ho, když prohlásila, že není hoden, aby jí zavázal střevíček. Královi se takové jednání nelíbilo, a tak se rozhodl jí potrestat. Oblékl se za obyčejného člověka a vydal se do jejího zámku, kde přijal práci zahradníka. Protože byl ale vzdělaný, tak učil princeznu hrát na harfu. Princezna se s ním celá proměnila, dokonce mu dovolila, aby jí líbal ruce. Když se Míroslav rozhodl, že z jejího zámku odejde, nechtěla ho pustit, když její otec zjistil, že Krasomila miluje chudáka, tak jí za něj provdal a donutil ji opustit jejich zemi. Krasomila se tak ocitla v zemi krále Míroslava, kde pracovala ve městě, vyzkoušela si práci švadleny i služky. Nakonec ji Míroslav sehnal práci v kuchyni na zámku v době, kdy se tam chystala svatba krále. Když vycházela z kuchyně, spatřila krále, kterého ale přes krásu oblečení nepoznala, a zavázala mu střevíček. Služebná ji pak odvedla do šatny, kde teprve Krasomila zjistila, kdo je ve skutečnosti její manžel. Jeho lest mu ale odpustila.
Selka jednou na louce našla bílého hada, a protože věřila, že jí donese štěstí, tak ho vzala k nim domů. Když bylo bílému hadu pět let, řekl, že by si rád vzal dceru knížete Bělu, jeho „otec“ se vydal na zámek. Běla byla nabídkou pobavená a řekla, že si ho vezme, pokud na svatbu přijede po zlaté silnici na granátovém voze se stříbrnými koly a s diamantovými zákolníky. Druhý den se to stalo a Běla si musela hada vzít. Had se večer proměnil v krásného mladíka. Druhý den ráno se ale chtěl obléct do bílé kůže, Běla ho ale přesvědčila s tím, že kůži dobře schová, aby se k ní nikdo nedostal. Princ jí uvěřil, ale hadí kůži ukradla čarodějnice a princ Běle zmizel. Ta se vydala do světa ho hledat. Jednou usnula pod vrbou a spatřila paní v bílém, která jí řekla, že je matkou ztraceného muže, princ se ocitl ve svém království, ale ztratil paměť, a tak si Bělu nepamatuje, vzal si jinou ženu, kterou ale nemá rád. Běle dala zlatou přeslici, a ta se vydala do města, kde přeslici dala královně výměnou za možnost strávit noc s králem. Král ale v noci spal a vůbec se neprobudil, ani když na něj mluvila. Druhý den to Běla zkusila znovu, tentokrát nabídla drahý věnec opět výměnou za nos strávenou s králem. Ten jejich setkání opět prospal. Třetí den královna zatoužila po jejích šatech, a tak je opět vyměnila za noc s králem. Královna ale netušila, že král věděl díky jeho komorníkovi, že mu předchozí noci dala něco do pití, a tak to tentokrát nevypil, jen to předstíral. Večer pak viděl Bělu a její polibek mu vrátil paměť. Král se zbavil své druhé manželky a s Bělou se vrátil do jejího knížectví pro její rodiče a sedláka se selkou.
Jednou do vesnice přišli dva vysloužilí vojáci. Jeden z nich si vzal místní dívku a s ní měl dceru Zuzanku. S výchovou pomáhal také vysloužilý voják Martin. Před svátkem Jana Křtitele, skákala mládež přes oheň a Zuzanka o něco zakopla. Byla to alabastrová ručička, kterou si Zuzanka na radu Martina nechala. Večer se ještě vydala na starý hrad, kde zničehonic spatřila panstvo s královnou. Královna jí poradila, kde druhý den má kopat, aby našla poklad. Na památku také dala Zuzance věnec, který byl druhý den ze zlata. Zuzanka s otcem na místě označeném královnou našli poklad a rozhodli se, že podarují místní obyvatelé, kteří jim vždy pomáhali, a odstěhují se do města. Soused sedlák ale nechápal, kde vzali tolik peněz, selka došla k názoru, že to ručička donesla Zuzance štěstí, a poslala manžela, aby Zuzanku okradl. Soused čekal u jejich domu a tam slyšel, že se chce Zuzanka ještě vydat na hrad, tam si na ni chtěl počíhat. V tom spatřil koně, který se s ním vznesl a soused zmizel neznámo kam. Zuzanka šla na hrad s oběma rodiči, aby poděkovali královně. Ve městě se jim žilo dobře a Zuzanka tam našla i manžela, jednou spatřili chudého Martina, který se je vydal hledat. Martin žil u nich ale po čase zemřel. Oni se pak vrátili do kraje, z něhož pocházeli a Zuzanky otec koupil jejich vesnici. Vždy se pak o své sousedy starali.
Král se vydal do boje a po jeho odjezdu se královně narodila dvojčata. Každý z chlapců byl jiný, ten starší byl velmi aktivní, mladší raději čas trávil po boku matky, a tak když se král po sedmi letech vrátil, vydávala matka mladšího syna za staršího. Staršího chlapce to trápilo, a když byl starší, rozhodl se, že se vydá do světa. Vzal s sebou svého koně, který na něj mluvil lidským hlasem. Rodiče nakonec s jeho odjezdem souhlasili, matka si jen vyžádala, aby jim do roka dal vědět, že je v pořádku. Koník ho přivezl do království, kde měl král tři dcery. Princ se vydal do zámku a předstíral, že je němý a starý. Jediné co uměl říct, bylo Bajaja, a tak mu proto tak říkali. Bajaja rád trávil čas u všech třech princezen. Nejraději měl ale tu nejmladší Slavěnu. Jednou se ale dozvěděl, že všechny tři princezny, mají být sežrány draky. Bajaja se vydal za koníkem, který mu dal meč a krásné oblečení. Bajaja postupně zachránil všechny tři sestry, ale nikdy u nich nezůstal. Vždy zmizel. Pak také králi pomohl v boji proti nepřátelskému králi. Král se rozhodl, že dcery provdá za knížata, která mu v bojích pomáhala, když záhadný rytíř pokaždé zmizel. Každá z dcer házela zlaté jablko, a to se vždy první kutálelo k Bajajovi, ten ale dvakrát uhnul, až po třetí, když házela Slavěna, tak se jablku nevyhnul. Bylo jasné, že si ho Slavěna má vzít. Slavěna byla nešťastná, ale i tak se zúčastnila turnaje na oslavu jejich svateb, turnaje se také zúčastnil neznámý cizinec, který všechny porazil a prozradil Slavěně, že si ji ještě ten den vezme. Slavěna na něj čekala, ale služka jí oznámila, že přichází Bajaja. Nešťastná princezna se na něj podívala a spatřila před sebou svého prince. Princ se pak se svou nevěstou vydal k jeho rodičům, kde zjistil, že jeho bratr zemřel. A tak vládl ve svém království.
Jednou koza opustila svoje čtyři kůzlata, když musela někam odejít. Přikázala jim, aby nikomu neotevírala, pokud nepoznají její hlas. Po jejím odchodů se ke kůzlatům pokusila dostat liška, ale dvakrát jí to nevyšlo. Kůzlata poznala, že to není hlas jejich maminky. Po třetí si ale nebyla jistá, a tak se začala pošťuchovat a omylem u toho otevřela vrátka. Liška vtrhla dovnitř a kůzlata roztrhala.
Sedlák měl velmi mlsnou kozu, jednou s ní poslal na pastvu selku, ale večer mu koza tvrdila, že jí selka nedala napást, a tak sedlák selku zbil. Druhý den šla pást kozu jejich dcera, ale dopadla stejně jako selka. Nakonec se s kozou vydal na pastvu sedlák, ale ani tak koza nebyla spokojená. Sedlák se tedy rozhodl, že ji zabije. Koza se mu ale bránila, a tak se sedlákovi povedlo jen jí odřít půl hřbetu. Napůl odřená koza se schovala v lese v liščí díře a nechtěla do něj pustit lišku. Lišce pomohl až škvor, který vlezl koze do ucha a vyhnal jí. Když liška poznala, že v její noře byla koza, tak se na kozu vrhla a zabila ji.
Jedni rodiče na vesnici měli tři dcery Barušku, Dorotku a Anušku. Matka Barušku a Dorotku rozmazlovala, za to na Anušku byla zlá. Anuška musela pracovat za všechny tři, zatímco těm starším rodiče kupovali krásné dárky. Jednou od tatínka dostala Anuška tři oříšky, které mu cestou z města cvrnkli do nosu. Anuška si je schovala do oblečení, ale když se nakláněla nad studnou, tak jí do ní oříšky spadly. Žába jí oříšky vylovila a prozradila jí, že v oříškách jsou ukryté troje šaty. Když se v neděli vydali rodiče s Baruškou a Dorotkou do kostela, Anuška musela zůstat doma a vařit. Zkusila rozdělat oříšek a našla tam překrásné šaty. Oblékla je, požádala Boha o pomoc, aby jí pohlídal dům a vydala se do kostela. Tam si jí všiml kníže. Anuška hned po kázání zmizela. Rodina přišla domů a sestry se Anušce chlubily, že viděly šlechtičnu. Anuška jim ale řekla, že ji viděla ze stromu, a tak sestry nechaly strom pokácet. I další neděli se vydala po odchodu rodiny do kostela, tam si ale také všimla knížete, který se jí líbil. Opět utekla a zase sestrám tvrdila, že šlechtičnu viděla. Třetí neděli se kníže rozhodl, že ji už nenechá utéct. A tak připravili vozy plné chvojí, ale Anuška je klidně přeskočila, jen jí u toho spadnul střevíček, který našel kníže. Jedna žebračka mu prozradila, že ta dívka žije v nedaleké chaloupce. Princ se tam vydal, matka zkusila střevíc nejstarší dceři, ale té se tam nevešla pata, a tak jí matka uřízla. Princovi ale jeho psík prozradil pravdu, tak to bylo i s Dorotkou, které matka uřízla palec. Až pak princ spatřil Anušku, která se mezitím oblékla do krásných šatů, a vzal jí s sebou. Matka s dcerami donutila otce, aby jim také donesl kouzelné oříšky. Ten to udělal a z oříšků vyskočili hadi a ženy uškrtili.
Mladý Radoš se vydal po smrti svých rodičů do světa, cestou ho potkalo Moudro a Rozum, a proto byl od té doby moudrý a rozumný. Ve městě se dal do služeb zlatníka, ten byl překvapený Radošovou šikovností, protože ho Radoš během několika dní, týdnů předčil ve schopnostech. Jednou k nim přišel králův dvořenín, aby vyrobili pro princeznu krásné klenoty. Klenoty vyrobil Radoš, a když jeho mistr viděl, jak skvělou práci odvedl, tak už prohlásil, že není nic, co by ho dokázal naučit. Radoš se vydal se šperky ke králi. Ten byl jejich vzhledem nadšen a rozhodl se splnit Radošovi jedno přání. Radoš si přál pomoci princezně Liběně, která byla pod vlivem nějakého kouzla, a proto vůbec nemluvila. Radoš měl na to tři dny. Hned první den se vydal k princezně Liběně, neoslovil jí, oslovil jen její obraz. Žádal ho, aby rozhodl, komu patří panna, řezbář jí vyrobil, krejčí ji ošatil a mluvec jí dal řeč. Místo obrazu odpověděla princezna. Dvořenín, který setkání Radoše a Liběny sledoval, ale na Radoše žárlil, a tak králi řekl, že princezna nepromluvila. Tak se to opakovalo i druhý den. Třetí den šel hlídat sám král a slyšel, že princezna promluvila a že Radošovi i vyčetla, že mu odpověď již dvakrát řekla. Král byl šťastný, že je jeho dcera zdravá a chtěl, aby si ji Radoš vzal. Radoš se ale obával, že ho princezna nebude chtít, té se ale Radoš líbil. Velkou radost měl i mistr zlatník. Radoš měl s Liběnou několik synů a každý z nich se musel něčemu učit, aby nedostali titul bez zásluhy.
Zlá a velmi ošklivá čarodějnice Burka žila v překrásném zámku. Aby se stala mladou a krásnou, musela se vykoupat v krvi nevinného dvacetiletého mládence, který by u ní dobrovolně zůstal. Burka si myslela na mladého myslivce, který žil nedaleko jejího zámku, ale ten se oženil. Burka mu to nedokázala odpustit, a tak když jeho žena porodila dcerku Violku, tak ho proměnila v orla a matku ve slavíka. O malou Violku se mezitím staral anděl, opustil jí, až když jí bylo patnáct let. Od té doby žila Violka sama. Burka mezitím čekala, až Violka jednou opustí krajinu, ve které je chráněná, a bude moci i ji proměnit. Mezitím ale měla u sebe malého chlapce Mladoně. Ten vyrostl v pohledného mladíka. Již mu zbývalo jen několik dní do dvacátých narozenin, když se seznámil s Violkou, do níž se velmi zamiloval. Burka se o jeho lásce dozvěděla a velmi se zlobila, rozhodla se proto pomstít. Když se Violka omylem zatoulala na konec lesa, proměnila jí Burka v růži uvězněnou na skále. Mladoň to spatřil a byl zoufalý. Vyslechl ale rozhovor dvou holubiček, z něhož se dozvěděl, jak může Violku i sebe zachránit. Mladoň vytvořil pro Burku hranici, na níž ji pak upálil, předtím ale zabil hada, kterého měla omotaného kolem levé ruky, a který jí dával sílu. Popel čarodějnice pak hodil do rybníka. V tu chvíli voda v rybníce začala pěnit, na břehu se mezitím třtiny spletly do žebříku, po němž Mladoň vyšplhal na skálu. Vzal růži, slavík mu sedl na rameno a orel sletěl dolů sám. Voda všechny pokropila, v tu chvíli se rodiče i Violka proměnily opět v lidi. Všichni byli zachráněni.
Drvoštěp měl dvě děti, dceru a chlapce. Dětem pořídil macechu, která na ně byla ale velmi zlá a děti trýznila. Chtěla je vyhnat z domu, ale to otec nedovolil, protože své první ženě slíbil, že je bude mít u sebe. Macecha je jednou poslala pro vodu do luční studny. Děti si cestou vyprávěly, co se jim zdálo. Pavlinka říkala, že se jí zdálo, že Jeníček usnul a jí se zjevila maminka, která jí říkala, že ho má ochránit. Pak spatřila hada, který chlapce obtáčel. Jeníčkovi se zdálo, že mu maminka vzala u studánky od úst džbánek, když se chtěl napít. Sourozenci došli ke studánce a Jeníček zapomněl na varování a vody se napil, v tu chvíli se proměnil v beránka. Pavlínka byla velmi nešťastná, a tak jí našel mladý muž Štěpán. Pavlínka mu tvrdila, že měla dvě ovečky, ale že jednu ztratila. Štěpánovi se dívka líbila, a tak jí vzal s sebou i s beránkem. Štěpán si nakonec Pavlínku vzal, i jeho služebníci ji měli velmi rádi. Pavlínce se ale jednou zdálo, že v zahradě potká ženu, která bude mít jablka a nějaký hlas ji varoval, aby jablka nejedla, jinak dopadne jako bratr. Pavlínka dlouho toto varování respektovala, i když jí jednou přepadla chuť na jablíčka, která nějaká žena prodávala, ale bratr jí zachránil. Za krátký čas na to porodila děťátko. Pavlínka se pak jednou procházela po zahradě a utrhla jablíčko ze stromu, když do něj kousla, proměnila se v zlatou kachnu. Večer pak na hodinu přilétla, aby se mohla postarat o dítě. V tu dobu spal Štěpán kouzlem jako zabitý. Jen s Jeníčkem se mohla sestra pobavit. Ten se také od ní dozvěděl, jak je může Štěpán zachránit. Když Pavlínka odletěla, Štěpán se probudil a Jeníček mu vše vypověděl. Štěpán pak trénoval střelbu, aby je dokázal zachránit, ale i druhou noc usnul a nešlo ho vzbudit. Až třetí noc vydržel neusnout, když vtom přiletěla zlatá kachnička, za ní černý orel, kterého Štěpán zasáhl do oka. Orel se pak proměnil v tělo macechy. Pavlínka i Jeníček byli zděšení, Štěpán se ale nezarazil, rychle je postříkal krví macechy a sourozenci se opět proměnili v lidi. Tělo macechy pak lidé z okolí spálili. Pavlínka se Štěpánem a Jeníčkem se pak vydali za otcem, který je prosil za odpuštění.
Chudé vdově zůstalo po manželovi šest dětí, zůstávali v sedničce, kterou jim dal jeden chalupník. Neměly ale téměř žádné jídlo, a tak se vdova vydala ke kmotrovi dětí bohatému mlynáři, ten jí ale vyhnal s tím, že je nebude živit, když si udělala tolik dětí, ať se o ně sama postará. Mlynářka se nad vdovou slitovala a dala jí do mírky mouku a chléb s tím, že jí vždy něco pošle. Vdova cestou od mlynáře se stavila u kapličky sv. Josefa, kde mu děkovala, že se nad ní smiloval. Doma dětem přichystala jídlo a vtom navečer přišel cizinec, který požádal o přístřeší a o trochu jídla. Vdova se s ním o vše rozdělila a dala mu i jedinou peřinku. Ráno byl cizinec pryč a na jeho místě zůstala hromada peněz. Nejstarší Jozífek vyprávěl vdově, že to byl jejich patron. Vdova poslala Jozífka do mlýna pro mírku, aby spočítaly peníze. Mlynář ale nevěděl, k čemu by jim mírka byla, a tak ji vymazal těstem, aby poznal, co tam měřily. Na dně zůstal nalepený dukát. Mlynář se rozhodl, že jim ty peníze vezme. Vdova mezitím peníze schovala v kapličce. Večer k ní přišel na návštěvu další pocestný, který byl ale zcela jiný než ten první, ani se nemodlil. V noci najednou uslyšela klepání a pocestný jí řekl, ať zůstane ležet, že to přišel zloděj a on se o něj postará. Byl to čert, který odnesl mlynáře. Vdova pak mlynářce prozradila, co se stalo s jejím manželem, ta se za něj modlila a rozdělila polovinu peněz chudým.
Chalupník s ženou si velmi přáli dítě, jejich přání se jim splnilo, narodil se jim syn, který již třetí den musel být krmený kaší a stále měl hlad. Když mu bylo dvanáct, tak ho rodiče poslali do města, protože ho nedokázali uživit. Nesyta byl již velký jako dospělý muž. Nesyta začal pracovat ve mlýně, kde si jeho práci chválil mlynář, protože pracoval za deset muž, ale mlynářka a ostatní chasa ho neměli rádi, a tak ho mlynář musel propustit. Nesyta potkal čerta a šel s ním dobrovolně pracovat do pekla. Pracoval v pekle sedm let a měl jen přikládat pod tři kotle, za to dostával mnoho jídla i pití. Den předtím než jeho služba skončila, tak přece jen neposlechl nařízení čerta a podíval se do jednoho kotle, vyletěla z něj holubice, která mu řekla, že si má přát za výsluhu starý kabát, který visel na hřebíku. Také mu prozradila, že ve zbývajících kotlích jsou nemilosrdná a pyšná srdce. Druhý den Nesyta opravdu od čerta dostal starý kabát, v němž vždy mohl najít dostatek tolarů a dukátů. Čert si naštěstí nezkontroloval kotle, dokud nebyl Nesyta na zemi, a to už k němu neměl žádné moci. Nesyta se vrátil domů, kde byli rodiče nadšení, když viděli jeho výslužku. Nesyta nechal postavit nový zámek, založit vesnici a město a lidem dával dostatek peněz. Měli ho rádi, přestože byl velmi ošklivý. Na Nesytu se ale rozzlobil král, že Nesyta jen tak rozdává zemi, která patří jemu, a tak na něj poslal armádu, ta ale raději zůstala žít u Nesyty. Nakonec se král vydal sám za Nesytou. Když viděl, jak je Nesyta mocný a bohatý, tak mu nabídl za manželku svoji jedinou dceru. Nesytovi se princezna Milina líbila, a tak souhlasil. Litoval jen, že Milině se nelíbí. Velmi se proto trápil, radou mu ale pomohla holubička, kterou v pekle osvobodil. Řekla mu, že bohu se líbilo, že se choval dobře k chudým, a proto mu daruje krásnou tvář. To se také stalo. Nesyta pak nechal vyrobit obrovské truhlice, které naplnil penězi, pak sundal svůj kabát a vrátil ho čertu, který se na něj stále zlobil. Nesyta se pak vydal za svou nevěstou, které se Nesyta velmi zalíbil.
Syn knížete Ludomír se vydal se svým rádcem a vychovatelem na cestu po světě. Dostali se do království, kde měl král velmi krásnou dceru princeznu Kazimíru, o níž se tradovalo, že mé srdce z kamene. Nikdo se na ní nesměl podívat a ani usmát, pokud nechtěl přijít o hlavu, také žádná z dívek u dvora nesměla mít milého a každý pár v zemi, který se chtěl vzít, musel mít věnec od ní. Ludomír porušil hned první její nařízení, když se na ni podíval a usmál se, protože se mu princezna velmi líbila. Jeho rádce Dobroděj ho ale zachránil před smrtí, když ho vydával za blázna. Princezna Kazimíra si ho tedy nechala u svého dvora a velmi si ho oblíbila. Dobroděj poradil Ludomírovi, jak princeznu získat. Dal mu krásné hodinky, pás a diadém, také mu dal tajemný pás, který ho mohl učinit neviditelným. Ludomír se vydal jednou v noci před dveře princeznina pokoje a předstíral, že chce překrásné hodinky rozbít. Princezny komorná Juta, ale splnila jeho podmínku, strávila s ním noc a hodinky pro princeznu získala. Princezna jí to odpustila, když jí služka přísahala, že k ničemu nedošlo. Tak to bylo i druhý večer a princezna tak získala i krásný pás. Třetí noc k Ludomírovi šla sama princezna, protože Juta spala, ale příchod princezny ji probudil. Juta svého výjimečného postavení začala zneužívat, a tak si našla milého. Juta byla tedy vypovězena ze dvora a začala o princezně roznášet pomluvy. Juta se pak hodlala i vdát bez požehnání princezny, za což měla být popravena. Lidé se ale vrhli na Kazimíru, které vyčítali, že je tak krutá, a přitom se sama svými pravidly neřídí. Kazimíra ale byla zničehonic zachráněna. Ozval se hlas, který lidem zakázal se jí dotknout, protože ji chrání bůh. Princezna pak zničehonic zmizela. Kazimíra omdlela a probrala se až u Ludomíra, který ji zachránil. Kazimíra se napravila a vzala si Ludomíra za manžela.
Vdova Kačenka pracovala jako hospodská, měla malou dceru Elišku, o kterou se nestarala. Neměla ji vůbec ráda. Když začala Eliška růst do krásy, tak ji Kačenka týrala a zavírala do sklepa. Jednou tam Elišku našla její stará chůva a Eliška jí vyprávěla, co se děje. Chůva se pak setkala s knížetem, který slíbil, že Elišce pomůže. Dojel do hospody, opil paní Kačenku a vstoupil do sklepa. Eliška se mu velmi líbila, ale odmítla s ním odejít bez svolení matky. Matka se na ni druhý den velmi zlobila. Rozhodla se, že se musí Elišky zbavit, požádala proto mladého pacholka Jakuba, který byl do ní zamilovaný, aby Elišku vzal do lesa, tam jí uřízl ruce a vypíchl oči. Zamilovaný Jakub to udělal, nedokázal jí jen vypíchnout oči, a tak je vypíchl psovi. Eliška mezitím umírala v lese, kde se o ni někdo postaral a rány jí ošetřil. Také ji nechal přenést do knížecí zahrady, kde ji našel právě kníže Hynek, který se rozhodl, že si ji vezme i bez rukou. Jeho matka se jen bála, aby ho Eliška jednou neomrzela. Ale Hynek ji měl velmi rád. Jednou se musel Hynek vydat do boje a Eliška zůstala s jeho matkou na zámku. Porodila mu mezitím dva chlapce a jeho matka o tom informovala Hynka dopisem. Jenže posel se zastavil v hostinci, kde hospodská Kačenka dopisy vyměnila a napsala, že se Elišce narodila štěňata. Kníže se takové zprávy ulekl. Napsal jen dopis, ať na něj počkají, až se vrátí, že vše vyřeší. Kačenka ale opět dopisy vyměnila a na hrad přišla zpráva, že si Hynek přeje, aby děti i jejich matka byly poslány po vodě. Stará kněžna svou snachu velmi litovala, a tak nechala vytvořit velký sud, dala do něj peníze i dostatek jídla, děti nechala přivázat k Elišce a poslala ji po vodě v sudu s vírou, že jí jistě někdo zachrání. Sud pak přistál nedaleko chaloupky, kde žila krásná bílá paní. Postarala se o děti a Elišku a její syn vrátil Elišce její ruce a chlapce udělal o 7 let starší. Eliška tak poznala, že to byla panna Marie a Ježíš. Oba pak zmizeli a Eliška s dětmi žila v chaloupce. Jednou k nim přišel pocestný a Eliška v něm poznala Hynka, nedala nic znát. I Hynek byl pohledem na Elišku překvapen, ale když spatřil její ruce, tak si myslel, že se jedná o nějaké mámení. Když ulehl na lavici, tak mu zničehonic sklesla noha a Eliška poslala jednoho syna, aby zvedl nohu svému otci. Hynek byl překvapený. Pak mu klesla ruka a Eliška stejně poslala i druhého syna. Hynek vyskočil a zlobil se, proč žena tak lže a trápí ho. Eliška tak poznala, že jí má Hynek stále rád a vše mu vypověděla. Hynek se s ní i jejich syny vrátil domů. Elišce pak vyprávěl, že když se vrátil domů z boje, tak málem žalem zešílel, poznal, že to vše napáchala její matka, a tak jí nechal upálit. V jedné komoře našli také zakopané Jakubovo tělo, tak se mu Kačenka odměnila za jeho lásku.
Chudý rybář dostal od svého krále rozkaz, že má nachytat velké ryby a král se mu pak odmění, ale ten den se mu nedařilo, až najednou spatřil muže, který byl oblečený celý v černém a ten mu slíbil, že mu s tím pomůže, pokud mu rybář dá to, o čem doma neví, a že si proto přijde za 14 let. Rybář to slíbil, nachytal spoustu ryb a vrátil se domů, zjistil tam, že jeho žena čeká dítě. Narodil se jim syn Radovid, který ale ve čtrnácti letech zmizel. Rodiče byli velmi nešťastní. Daleko od jejich chaloupky již mnoho let žila v pod zemí ve zlatém zámku zakletá princezna, kterou nechal mocný kouzelník zčernat, protože si ho odmítla vzít. Pomoci ji mohl jen mladík, který by se do ní zamiloval a strpěl by kvůli ní všelijaké nesnáze. Radovid byl přiveden právě do tohoto zámku, kde pak žil s princeznou, do níž se velmi zamiloval, ale i tak se mu stýskalo po rodičích. Princezna ho tedy za nimi pustila, ale nesměl nikomu prozradit, kde celou dobu byl, a nesměl žádné jiné ženě slíbit lásku. Radovid rodiče nenašel v chaloupce, ale ve městě. Nejprve ho nepoznali, ale pak měli radost, že se vrátil. Hlavně matka hned myslela na jeho svatbu s jejich schovankou. Jednou večer se slavilo a opilý Radovid slíbil schovance lásku. V tu chvíli si ale vzpomněl na svou princeznu, kterou zradil. Zachránit ji mohl jen, když ji najde v jejím zámku, a musel celou cestu nést železné škorně. Radovid se vydal na cestu, ani se s rodiči nerozloučil. Ti došli k názoru, že to byl jen zlý duch, který je trápil, a žili v klidu dál. Radovid po hodně dlouhé době opravdu došel ke zlatému zámku, byl ale již velmi unavený, a tak usnul v zahradě, kde ho také objevila jeho princezna. Políbili se a princezně se vrátila její barva. Radovidovi to ale bylo jedno, miloval ji i dříve. Čaroděj jim dal na výběr, mohli se vrátit do světa lidí, nebo žít zde. Oba si zvolili, že budou raději žít spolu ve zlatém zámku.
Dcera bohatého kupce Svatava měla za svého nejlepšího kamaráda syna chudého pastýře Čestmíra. Když jeho otec zemřel, tak ho vzali do zámku. Svatavy otec si ho docela oblíbil, a tak ho vzal s sebou na cesty. Svatava se těšila, až se vrátí k ní. Roky plynuly, ale Čestmír zůstával ve světě, přestože Svatavy otec se již dávno vrátil. Čestmír žil u jiného velmi bohatého obchodníka. Jednou se ale mohl Čestmír vrátit domů s nákladem pro otce Svatavy, když se setkal se Svatavou, hned se do ní zamiloval, i ona měla svého Čestmíra velmi ráda, jejich lásce, ale nebyl nakloněný její otec, který poslal Čestmíra do světa, aby sehnal tři zlatá pera z obrovského ptáka. Cestou po světě se Čestmír dostal do království, kde se lidé trápili, protože jejich uzdravující voda, byla otrávená a oni nevěděli, co mají dělat. Čestmír slíbil, že se zeptá obrovského ptáka. Pomoc slíbil i království, v němž se dříve rodila zlatá jablka, a když přestala, tak princezna velmi ochořela. Dokonce slíbil získat radu od obrovského ptáka i pro čerta, který ho převezl na ostrov, na němž žil právě tento pták. Na ostrově našel Čestmír chaloupku, v níž žil obrovský pták i s babičkou. Ta mu slíbila pomoc, Čestmír se ale musel schovat, jinak by ho pták roztrhal. Když se pták večer najedl a usnul, tak mu vždy babička vytrhla jedno pero a pověděla mu své sny. Orel jí vždy řekl, co kdo má udělat, aby bylo lépe. Druhý den, když pták odletěl, vzal Čestmír svá pera a vydal se na cestu domů. Když ho čert převezl na druhý břeh, prozradil mu, že příště musí čert vyskočit z loďky dřív než ten, kdo k němu nastoupí. V království se zlatými jablky poradil králi, aby propustil z vězení sluhu, kterého jeho dcera milovala a provdal ji za něj a z pod zlatého stromu měl nechat vykopat tělo mrtvého vnoučete, které tam princezna zakopala. Jak to vše učinili, zlatá jabloň začala opět rodit jablka. Král se Čestmírovi velmi odvděčil. I v království s uzdravující vodou Čestmír králi poradil co dělat, nejprve obyvatele obětovali bohům, pak zabili pavouka, který otrávil studnu. I zde dostal Čestmír bohatou odměnu a vrátil se konečně domů, kde na něj už Svatava čekala. Z Čestmíra se stal bohatý obchodník, kterého jeho starý pán přijal za svého syna.
Král měl dva syny Slavomila a Soběslava. Když bylo Slavomilovi 20 let, tak mu otec nechal postavit zámek se zlatou střechou, ale střecha zničehonic v noci zmizela. Soběslav otce požádal také o zámek se zlatou střechou a hodlal si střechu ohlídat, v noci se najednou střecha vznesla a on vystřelil, ráno našli v krvi ležet u zámku obrovský palec, ale střecha byla pryč. Soběslav se vydal hledat zloděje. Došli s bratrem až k obrovské díře. Nejprve se spustil Slavomil, ale nic neviděl a hlouběji jít nechtěl, pak to zkusil Soběslav, který se spustil až na dno. Došel až ke dvěma zámkům. Jeden byl ze zlata a druhý z diamantů. V každém zámku žila krásná princezna. V prvním Judita a ve druhém Helena. Soběslav se do Heleny velmi zamiloval. Princezny mu prozradily, že jejich zlý otec je tu ukryl a obr je hlídá, teď je u moře a léčí si zraněnou nohu. Soběslav ho mohl porazit jen tak, že by mu tajně v kapsách vyměnil lektvar síly za lektvar oslabující. To Soběslav udělal a pak obra zabil. Soběslav hodlal vzít princezny s sebou, vzal také zámky. Stačilo, aby zámky skočily do dvou jablíček. To se také stalo. Došli až na dno jámy, kde je měl Slavomil postupně vytáhnout, Helena Soběslavovi prozradila, že až vytáhnou jí, tak kolem poběží dva beránci, Soběslav musí chytit toho bílého. Bohužel ale Soběslav omylem chytil černého a skončil v pekle, kde se do něj zamilovala ošklivá dcera pekelného knížete a vzala si ho za muže. Soběslav ale celou dobu plánoval, jak se vrátit na zem. To se mu podařilo pomocí jablka, které ho přeneslo, kam si přál. Helena, Judita i Slavomil byli rádi, že je zpátky a konaly se svatby. Slavomil si vzal Juditu a Soběslav Helenu. Ale Soběslavovi se jeho pekelná manželka pomstila, poslal čerta, který mu ukradl jeho zámek. Soběslav se pro něj vydal. Zámek byl upevněn nad mořem. Dostal ho zpět pomocí staré babičky, které mu dala kočku, která se měla dostat do zámku a donést mu diamantové jablko. To se také stalo. Soběslav zámek dostal a ještě osvobodil manželský pár, který čaroděj zaklel do kocourka a staré babičky. Soběslav se vrátil domů, kde zjistil, že mezitím Judita i Helena porodily syny.
Zdroj: článek Božena Němcová (Barbora Novotná)
Nejlepší bude, když dojdete na Policii a tam jim sdělíte všechny podrobnosti. Je to služba společnosti určená právě pro podobné situace.
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět
Pane Babiši, chtěl bych Vás poprosit o radu či pomoc.Jsem důchodce a zkoušel jsem investovat. Vše šlo dobře - za měsíc jsem vydělal dost peněz. Při výběru peníze převedli do Wise Bank. Jenže pro výplatu jsem musel nejdříve zaplatit Mezinárodní daň, pak chtěli zaplatit Povolení k on-line obchodování a nakonec i pojištění. Vše jsem splnil, ale stále mi peníze nechtějí převést. A já už nevím , jak dál. Prosím poraďte nebo pomožte. Nepíšu podronosti, ale v případě ochoty pomoci mám vše doloženo. Velice si Vás vážím a moc Vám fandím. Děkuji. Hencl Jiří
Počet odpovědí: 1 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět
Tyto lidské vlastnosti jsou v knize kritizovány:
- Nerozvážnost, například Petr Bajza, když někdy něco udělá a pak toho lituje.
- Vyčůranost, například Petr Bajza, když něco chce, tak se chová tak, aby toho dosáhl.
- Podvodník, Petr Bajza tajně chodí do kina, mamince i tatínkovi tvrdí, že jde na housle a přitom jde úplně někam jinam.
- Lakomost, namyšlenost a vytahovačnost, například jako Tonda Bejval.
- Ješitnost a religiozita, například Čeněk Jirsák – ješitný a věřící.
- Zlodějna, například Eda Kemlink je sice chytrý, ale také zloděj, který krade buřty v řeznictví.
- Hloupost, například Zilvar z chudobince je statečný, ale i hloupý – několikrát propadl.
- Přísnost, například Tatínek, ač je laskavý, tak je příliš přísný.
- Stydlivost a moralizování, například Pan Fajst je stydlivý a zapšklý moralista.
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět
Ověřená plná moc může vyřešit tuto situaci. V plné moci musí být napsáno, že zmocnitel požaduje, aby zmocněnec jeho jménem převzal zásilku číslo XXXX. Dále je třeba uvést čísla občanských průkazů obou osob a je třeba ověřit jeden podpis zmocnitele - dcery. Dcera může plnou moc sepsat v Brně a a nechat ji tam i ověřit a pak ji zaslat domů expresní zásilkou, například přes Zásilkovnu. Je to ale kostrbaté a úřednice na poště může dělat problémy, protože pošta má vlastní řešení těchto situací, a to je průkaz příjemce. Informace o tom jak ho zařídit, najdete na stránkách https://www.ceskaposta.cz/s… . Pro předejití dalším podobným nepříjemnostem je dobré průkaz příjemce mít připravený.
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět
Dceři na uvedenou adresu Masarykova universita zaslala písemné sdělení do vlastních rukou. Doručovatelka aniž by zkoumala přítomnost příjemce/zvonek ve vchodové části domu/ vhodila oznámení o korespondenci do příslušné poštovní schránky, s vyznačením hodiny. Dcera odpoledne odcestovala do Brna. Na onu adresu přijede až po uplynutí doby skladování na poště, v dobu, kdy jak uvedeno pošta po nevyzvednutí zásilku doručí na adresu vhozením do schránky. Obsah zásilky je pro dceru důležitý.
Mohu nechat přeposlat na adresu do Brna, ale dcera bydlí na privátě, nemá schránku. Celé by se složitě komplikovalo. Nabízí se řešení převzetí zásilky na základě udělené
plné moci, kde budou uvedeny veškeré údaje, údaj o tom, že pověřuje svého otce rovněž bydlícího na adrese doručení. Musí být podpis plné moci ověřen ??? Je to pro ni
finanční výdaj, časová ztráta za nekvalitní službu České pošty. Děkuji za odpověď.
S pozdravem Půhoný
Počet odpovědí: 1 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět
Které lidské vlastnosti jsou v knize kritizovány?
Počet odpovědí: 1 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět
Neurčité číslovky označují neurčité množství. Neurčitá číslovka není jen slovo víc nebo více, ale mnoho dalších. Například jde o slova vícero, několik, pár, mnoho, málo, nemálo, nemnoho, kolik, tolik, nejeden. Podle potřeb konkrétního popisu mohou být i tato slova neurčité číslovky: spousta, trocha, troška, špetka, kapka, hromada, moře.
Příklady vět s neurčitou číslovkou více:
Chtěl jich víc než pět.
Víc věcí, než dokáže upotřebit.
Vyrobil víc výrobků než měl.
Potřebuješ víc lepších známek!
Chtěl uplatnit jen dva poukazy, ale použil jich víc.
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět
Slovo "víc/e" je nepravidelně stupňovatelné příslovce. Může však být i neurčitou číslovkou? Prosím o uvedení několika příkladových vět.
Děkuji.
Počet odpovědí: 1 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět
Dobrý den pane Babiš .Prosím mohl byste se se mnou spojit na imaile.Moc bych potřebovala vaši pomoc.Prosim můžete se mi ozvat je to naléhavě.Dekujil
Nebo prosím na čísle 736236115 Prosím jde o vážnou věc .
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět
Správně je:
Milí Josefe a Aničko.
Milá Aničko, milý Josefe. (ženy se oslovují první).
V případě oslovení Milý Josefe a Aničko, dáváte najevo náklonnost k Josefovi a upozaďujete Aničku.
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět
oslovuji v dopise / emailu
Milý Josefe a Aničko nebo Milí Josefe a Aničko?
Druhý příklad se zdá správnější ale první vypadá lépe.
Děkuji předem za odpověď.
Počet odpovědí: 1 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět
Dobrý den pane Prezidente Po zvážení pro a proti Vám sdělím co nemohu nesdělit a to že nikdo v této republice nemá zájem naslouchat hlasu lidu a jeho podnětům a řešení. Politik nemá zájem, kdy s toho nezíská provizi-to je realita. Příklad: v Hamburku máme pronajatý přístav-vím jak ho využít na 100%-není zájem. Mohl by řešit globální problém pitná voda pro 2 miliardy lidí a dát lidem práci.Možná že Vám to dají k posouzení děkuji předem
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět
Za neschopné parazitující politiky může občan proč? Proto že je volí a nemá možnost je odvolat. Sebe lepší nápad nebo řešení neprojde proč? Proto že on s toho nemá žádnou provizi. Nahlásit nález pokladu zlodějským úředníkům může udělat nesvéprávný občan. A Ryba smrdí od hlavy ovčane.
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět
Slovo POZOR může být podstatné jméno a nebo citoslovce.
Skloňování
1. pád POZOR
2. pád POZORU
3. pád POZORU
4. pád POZOR
5. pád POZOR
6. pád POZORU
7. pád POZOREM
Příklad podstatného jména: Vojáci stáli v pozoru.
Příklad citoslovce: Dej si na mě pozor!
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět