Předpony s- a z- patří mezi nejčastější, ale také nejzáludnější oblasti českého pravopisu. Mnoho žáků i dospělých mluvčích si při jejich psaní není jistých, protože rozdíly nejsou vždy slyšitelné a často záleží hlavně na významu slova. Tento doplněný článek pomáhá lépe pochopit jemné rozdíly mezi předponami, jejich funkci ve větě i typické chytáky, na které se v diktátech a cvičeních často naráží.
Díky praktickým vysvětlením, přehledům a konkrétním příkladům si čtenář může upevnit pravidla, vyhnout se častým chybám a získat větší jistotu při psaní i rozpoznávání správného tvaru slov s předponami s- a z-.
Předpona z-
Předpona z- se píše tam, kde vytváří k nedokonavým slovesům slovesa prostě dokonavá, vyjadřující dokončení děje (například pozorovat - zpozorovat , kazit - zkazit, pracovat - zpracovat, klamat - zklamat)
Předpona z- se píše tam, kde se pomocí jí tvoří dokonavá slovesa přímo z podstatných a přídavných jmen. Slova vyjadřující změnu stavu, tj. učinit nebo stát se tím, co znamená základní slovo (zúrodnit = učinit úrodným, zpříjemnit, zpomalit, zpohodlnět = stát se pohodlným, zkamenět, zčervivět).
V obou případech se vyslovuje tato předpona v slabičné podobě ze- (například: zetlít, zestárnout, zemřít, zevšednět) a před v a nepárovými souhláskami z- (například zjistit, zlámat, zničit, zranit, zvlhnout, zmodrat)
Existují ale i případy, kdy se slovo s předponou s- nebo z- nedá zařadit ani podle jednoho z předcházejících pravidel a řídí se tradičně ustáleným způsobem psaní. Ten bývá většinou ve shodě s výslovností, například skončit, spolknout, svěřit, schovat, splatit, spotřebovat, sníst, strávit. Stejně tak píšeme předponu s- i v několika tradičně ustálených případech (strávit), třebaže v nich má předpona vlastně jen prostě zdokonavující význam a měla by tam být předpona z-. Existují ale i výjimky v několika tradičně ustálených spojení se píše předpona v neshodě s výslovností. Ve většině případů se jedná o slova, která již nevnímáme jako spojená s předponou, například zkoumat, zkoušet, zpět, zpěčovat se, zpěv, zpověď, zpravit, zprostit, zpupný, způsob, ztékat, zpytovat, způsobit, ztratit.
Pokud se před hláskou -h- píše předpona s-, výslovnost u takového slova bývá sch-, například shnít, shořet. Před hláskou -h- se ale může psát i předpona z-, v takovém případě výslovnost vychází z psané podoby slova, například zhostit se, zhlédnout, zhlížet.
Předpona s- se píše tam, kde sloveso s touto předponou a slova od něj odvozená mají význam směřování dohromady (na jedno místo, k sobě, spolu), tu se také vyslovuje tato předpona v slabičné podobě
se (například sejít se, seskupit, sešít, sepnout) a před v a nepárovými souhláskami s- (například sloučit, svinout, svézt, sbíhat se, scházet se, shromáždit se, spřátelit se, sbírat, scvrknout se)
Příklady: sejít se, scházet se, sehnat, shon, sebrat, sbírat, sevřít, svírat, sepnout, spínat, sdružit se, shromáždit se, srotit se, stisknout, sbalit, sklížit, slepit, spřáhnout, scelit, smísit, shrnout, skloubit, smrsknout, scvrknout se, stulit, sblížit se, spřátelit
Předpona s- se píše tam, kde sloveso s předponou a slova od něj odvozená mají význam směřování shora dolů nebo z povrchu pryč, tu se také vyslovuje předpona v slabičné podobě se (například sejít, seskočit) a před v a nepárovými souhláskami s- (například sjet, snést, smýt, svléct, spadnout, slétnout, stékat, srazit, smýt, smazat, sloupnout)
Určitým problémem mohou být dvojice slov, jejichž význam rozlišuje jen předpona. Snadněji se rozlišují ta slova, jejich význam je od sebe značně vzdálen, případně je zcela jiný. V takových případech je někdy snadně rozlišit
předpony již podle výslovnosti.
Mezi takové dvojice slov patří:
směna, směnit (peníze) – změna, změnit,
smrskat se (srážet se) – zmrskat (zbičovat)
sváti – zváti
svolat- -zvolat
svolit – zvolit
svrhnout (dolů) – zvrhnout (převrhnout)
sužovat (utlačovat) – zužovat (činit úzkým)
svedený – nezvedený (nezdárný)
Různý pravopis i význam ale stejná výslovnost
Větší komplikací jsou ale dvojice, která se liší významem a pravopisem, ale výslovnost je u obou slov stejná.
Největším problémem u těchto dvojic slov jsou ta slova, která jsou sice rozlišena významem, ten ale není příliš zřetelný. Zpravidla u těchto dvojic platí, že jedno slovo je používáno méně, má často lidový, knižní nebo zastarávající ráz. V jiných případech předpony s- nebo z- jen nepatrně pozměňují nebo mírně mění odstín významu základního slovesa, kdy předpona s- může slovesu přidávat odstín významu dohromady, trochu a předpona z- naopak může u slovesa vyjádřit jeho dokonavost.
sbít (přitlouci k sobě) x zbít (nabít někomu)
sbrousit (trochu z povrchu) x zbrousit (broušením odstranit)
sdrhnout (knižní výraz z povrchu) x zdrhnout (zadrhnout, stáhnout do záhybů, utéci)
sedrat (peří) x zedrat (roztrhat)
sedřít (kůži z těla) x zedřít (námahou)
seškrábat (škrábáním odstranit) x zeškrábat (poškrábat)
shlédnout (shora dolů) x zhlédnout (spatřit)
shlížet (shora dolů) x zhlížet (v zrcadle)
sjednat (mír) x zjednat (pořádek)
skopat (shora, dohromady) x zkopat (upravit kopáním, pokopat někoho)
skosit (kosou posekat) x zkosit (učinit kosým)
skout (dohromady) x zkout (ukout)
skreslit (spojit v jedné kresbě) x zkreslit (podat zkomoleně)
Používá se při vyjádření směru shora dolů a z povrchu pryč. PředponaS slouží k vyjádření pohybu shora dolů. Potom takové slovo sbrousit nám říká, že materiál, který byl součástí nějaké věci, byl sbroušen směrem dolů. Předponu S píšeme také ve slovech, která vyjadřují, že něco zmizelo z povrchu pryč. Potom takové slovo sbrousit nám říká, že někdo vzal brusný kotouč a sbrousil z povrchu nápis nebo kresbu.
Předpona z
Jednoduše bychom mohli říct, že předponu Z píšeme v případě, že něco změní svou vlastnost vlivem broušení, stane se něčím zbroušeným.
Slabičná předpona je taková, která tvoří samostatnou slabiku. To znamená, že obsahuje samohlásku, díky níž se přirozeně vyslovuje jako celek. Ve slově tedy představuje slyšitelnou slabiku.
Umět vyjmenovaná slova bohužel neznamená umět je jen za sebou správně a rychle odříkat (navíc je dnes každá učebnice uvádí v jiném počtu a pořadí), ale je důležité umět rozpoznat i slova, která jsou vyjmenovaným slovům příbuzná. Zde je seznam článků, které vysvětlují příbuzná slova k vyjmenovaným slovům: Vyjmenovaná slova - slova příbuzná.
Vlastní jména a zeměpisné názvy: Zbyněk, Zbyšek, Zbyslav, Přibyslav, Bydžov, Bylany, Bystřice, Byšice, Bystrc, Hrabyně, Byzhradec, Kobylisy aj.
Vyjmenovaná slova po f
Písmeno f se v základech domácích slov téměř nevyskytuje, v základech domácích slov po tomto písmenu y, ý nepíšeme. Y, Ý se píše po f ve slovech přejatých, například fyzika, fyziologie a podobně.
