Psaní velkých písmen je jednou z oblastí českého pravopisu, která se může zdát jednoduchá, ale v praxi často způsobuje nejistotu i chyby. Stačí se setkat s názvy ulic, zeměpisnými pojmy, označením obyvatel nebo názvy institucí a člověk začne váhat, zda má použít velké, nebo malé písmeno. Právě proto je důležité chápat pravidla v souvislostech a vidět za nimi logiku, nikoli jen seznam pouček.
Toto doplnění článku se zaměřuje na problematické a často vyhledávané situace, se kterými se setkávají žáci, studenti i dospělí při psaní běžných textů. Najdete zde praktická vysvětlení, příklady z každodenní praxe i návody, jak si psaní velkých a malých písmen procvičit online nebo pomocí testů.
Psaní velkých písmen
Velká počáteční písmena se píší u vlastních jmen, u jevů, které se hodnotí jako významné a na začátku vět.
Vlastní jména se podle významu dělí na dvě skupiny. První skupinou jsou vlastní jména, která jev jenom identifikují. Patří sem jména osob, zvířat, spolků, států, atd. U nich se velká písmena píší vždy. Do druhé skupiny patří jevy, které mají i obecný význam a napsáním velkého písmene dá pisatel najevo, že se jedná o označení jediného určitého jevu (Muzeum čokolády (konkrétní instituce) x muzeum čokolády (místo, kde jsou vystaveny předměty související s čokoládou). Kromě toho se velká písmena píší i u jevů, které byly tak důležité, že bylo třeba je vyčlenit napsáním velkého písmene, to se objevuje například u názvů památných staveb, událostí a akcí: Sametová revoluce.
VLASTNÍ JMÉNA A NÁZVY ŽIVÝCH BYTOSTÍ
Velkým písmenem začínají vlastní jména a názvy živých bytostí, ať už se jedná o jména osobní, umělecká, jména pohádkových bytostí i jména zvířecí. Například: Petr Novák, Božena Němcová, Popelka, Alík.
S velkým počátečním písmenem se píší i přivlastňovací přídavná jména, která vznikla odvozením od jmen osobních příponami -ův, (-ova, -ovo), a in (-ina, ino). Například: Máchův kraj. Naopak malým písmenem začínají přídavná jména, která jsou odvozená od vlastních jmen příponou -ský, -ovský, jako například: shakespearovský sonet, švejkovský typ.
Velká písmena se píší i u jmen národních a obyvatelských. Proto označení typu Čech, Francouz, Pražan, Ostravan, Severočech se píší s velkým písmenem. V okamžiku, kdy se ale z tohoto podstatného jména udělá přídavné jméno, změní se počáteční písmeno na malé. Například: český fanoušek, pražských taxikář.
JMÉNA ZEMĚPISNÁ
Kde se píší velká písmena? U jednoslovných jmen zeměpisných, tedy u světadílů, zemí, krajin, ostrovů, poloostrovů, hor, nížin, moří, jezer, řek a dalších zeměpisných označení se píší velká počáteční písmena.
U dvouslovných názvů se píše malé písmeno u slova původu obecného.
Například: Středozemní moře, Balkánský poloostrov, Kanárské ostrovy, Český ráj, Lysá hora, Slapská přehrada.
V případě, že se k místnímu názvu přidá označení světové strany, která určuje, kde se daná část nachází, se píše velké písmeno jen u místního názvu, ne u označení světové strany: východní Čechy, jižní Morava.
JMÉNA MÍSTNÍ
U jednoslovných jmen obcí a čtvrtí se píše velké písmeno, například: Praha, Vinohrady Brno, Liberec. U dvouslovných pojmenování obcí a čtvrtí se píší obě počáteční písmena velká: České Budějovice, Mariánské Lázně, Hradec Králové, Malá Strana.
V naší poradně s názvem PEVNÁ MEZERA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tomáš.
Dobrý den,
pro zobrazení v mobilu bych potřeboval vědět jak se píše pevná mezera v adresách.
Níže jsem vybral jsem několik fiktivních adres, které mají různé formáty, bylo by možné mi poradit kam napsat pevnou a kam normální mezeru?
Díky!
1. Václavské náměstí 1, 110 00 Praha 1
2. Václavské náměstí 1, 110 00 Praha 1 - Staré Město
3. Celetná 1, 110 00 Praha - Staré Město
4. Hlavní 104, 592 31 Nová Ves u Nového Města na Moravě
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
1. Václavské náměstí 1, 110 00 Praha 1
2. Václavské náměstí 1, 110 00 Praha 1 - Staré Město
3. Celetná 1, 110 00 Praha - Staré Město
4. Hlavní 104, 592 31 Nová Ves u Nového Města na Moravě
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě.
V naší poradně s názvem ANDREJ BABIŠ KONTAKTY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav Šulc.
Dobrý den vážený pane premiére.
Jsem volič a sympatizant hnutí ANO. Měl jsem dost rozkrádání a rozprodávání České republiky stoupenci ODS a ČSSD. Velmi jsem kvitoval vznik Vašeho hnutí. Nyní bych se chtěl vyjádřit k současné situaci v době šíření koronaviru. Včera jsem poslouchal Váš projev v TV. Byl jsem dosti rozčarován. Sám pracuji jako soukromý lékař. Vy jste říkal, že jste zvládli 1. vlnu boje proti šířícímu viru. Nevím s čím pořád bojujete , ale s tímto koronavirem to nelze. Na jaře jste uzavřeli vše co šlo, zabránili lidem chodit do práce a všichni jste se plácali po ramenou , jak jste to zvládli. Je jasné, že takto jste zamezili šíření nejen koronaviru ,ale i většiny ostatních infekcí. Bohužel za cenu 500 mld Kč.Poté, co nastal opět téměř normální pohyb lidí se virus , samozřejmě, začal opět šířit. Nyní nám hrozí, že budeme opět uvrženi do celonárodní karantény. Ptám se za jakou cenu? Kolik tisíc lidí chcete dostat na hranu ekonomického bankrotu ? Nestačí v tuto chvíli to kolik lidí se potýká s exekucemi ? Koronavirus lze zastavit pouze tím, že budou mít lidé protilátky. To znamená, že budou vakcinováni ( vakcína zatím ještě není k dispozici ) a nebo nemoci prodělají a zvýší se obranyschopnost lidí. Jiná cesta neexistuje.
To že zavřete školy, restaurace, bary, hotely, lázně se vůbec nic nevyřeší. Jen uvrhnete lidi do bídy a oddálíte další vlnu šíření viru o nějaký čas. Není přeci možná vše zavřít na další 3,6 nebo nevím kolik měsíců. S tím virem se zatím musíme naučit žít. Vrhnout všechnu pozornost na nejohroženejší skupiny lidí a věnovat se nemocným lidem. Ostatní populaci nechcete v klidu žít a pracovat. Samozřejmě, že nechci ,aby umírali lidé po tisících , ale nechte svá doporučení na samotných lidech. Chybí tu jakékoli pozotivní povzbuzení. Jsme denodenně strašeni a masírování tím, kolik lidí je nakaženo, kolik lidí zemřelo. Ale nikdo nikoho v televizi na internetu , na sociálních sítích nepovzbudí a neporadí co máme všichni dělat. Určitě ne všechny lidi zavřít a vyhrožovat sankcemi pokud nebudeme nosit roušky.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Souhlasím s tím, co píšete. Není řešení zastavovat v činnosti produktivní populaci, u které jsou jen lehké příznaky a nízká smrtnost. Řešení je vyčlenit lázně a ozdravovny, kam by se přesídlili virem ohrožené skupiny lidí, kde by byli izolovaní od okolního světa, a kde by se o ně staral personál rovněž izolovaný od okolního světa - bydleli by společně s klienty. Není to zadarmo, ale určitě to vyjde levněji, než uplný lock down, jako na jaře. Izolování ohrožených skupin by trvalo tak dlouho, dokud by nepřestal komunitní přenos, tedy do doby, než by získal protilátky dostatečný počet lidí přirozeným promořením.
Co si o takovém řešení myslíte?
Názvy ulic a objektů patří k oblastem, kde se chybuje velmi často, zejména při psaní adres.
Ulice, náměstí a zastávky
U vlastních názvů se píše velké písmeno, zatímco obecné označení zůstává malé. Správně tedy píšeme Václavské náměstí, ale náměstí Republiky. U názvů začínajících předložkou se velké písmeno zachovává i u předložky.
Přestože francouzská královna Marie Antoinetta v srpnu roku 1788 podporovala návrat Jacques Neckerado funkce ministra financí (Jacques Necker byl pařížský bankéř, který se v roce 1777 stal ministrem financí, ale usiloval o zlepšení finanční situace bez vypisování nový daní, čímž zemi ještě více zadlužil. Chtěl také omezit moc královských úředníků, kvůli čemuž byl odvolán. Po svém návratu do funkce podporoval svolání generálních stavů a snažil se přijít na řešení, jak spojit rozdělenou francouzskou společnost. Opět byl za svoje postoje později odvolán, což přispělo k začátku revoluce). Stejně tak Marie Antoinetta schválila koncesi dvojité reprezentace třetího majetku. Prostý lid ale tyto její postoje neocenil, navíc ji vnímali jako zastánkyni reakční koterie královského bratra Karla. Následující měsíce se politice nevěnovala, veškerá její pozornost patřila nemocnému synovi, který ale své nemoci podlehl.
Rok 1789 byl pro Francouze krizový, jak moc si ale královský pár ani zpočátku neuvědomoval. Při řešení revoluce se Marie Antoinetta ukázala jako silnější osobnost než její manžel. Když rozbouřený dav nespokojených Pařížanů zaútočil dne 14. července 1789 na vězení Bastilu, snažila se přesvědčit svého manžela, aby se uchýlil se svou armádou do Metzu. V tom ji ale manžel neposlechl, na její radu naopak Ludvík dal, když mu radila, aby odolal pokusům revolučního národního shromáždění o zrušení feudalismu a omezení královských výsad. Její vliv na krále si národní shromáždění dobře uvědomovalo, a tak o ni vznikaly nepřátelské články, které ji ukazovaly jako rozmařilou, zhýčkanou a sobeckou ženu (právě v tuto dobu ji byl připisován již zmíněný citát: "Když nemají chleba, nechte je jíst koláč!). Tlak na královskou rodinu byl obrovský, nakonec rodina opustila Versailles a odjela do Paříže, kde je revoluční hnutí zajalo. Pro Marii Antoinettu nastaly zlé časy, její přátelé buď opustili zemi, anebo skončili v Bastile, řada z nich byla popravena. Marie Antoinetta ale neztrácela odvahu a držela rodinu při sobě ve všech zlých časech, které rodinu čekaly.
Vzhledem k Ludvíkově nerozhodnosti byla Marie Antoinetta ta, která se snažila dostat rodinu do bezpečí. V květnu 1790 se vydala za významným členem národního shromáždění vikomtem de Mirabeau, který stále doufal, že se mu podaří obnovit královskou autoritu. Marie Antoinetta mu ale zcela nikdy nedůvěřovala a navíc král odmítl uvažovat o tom, že by způsobil občanskou válku, ke které by plány Mirabeau vedly. Podporu královna hledala také u royalistů v provincích a přátel mimo Francii.
1. slovní druh = Podstatná jména (latinsky substantiva) = Patří sem slova, která označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností a dějů.
2. slovní druh = Přídavná jména (latinsky adjektiva) = Patří sem slova, která označují vlastnosti nebo vztahy podstatných jmen.
3. slovní druh = Zájmena (latinsky pronomina) = Patří sem slova, která zastupují
podstatná jména nebo přídavná jména.
4. slovní druh = Číslovky (latinsky numeralia)= Patří sem slova, která vyjadřují počet, pořadí, násobnost, díl celku.
5. slovní druh = Slovesa (latinsky verba) = Patří sem slova, která vyjadřují činnost, stav nebo změnu stavu.
6. slovní druh = Příslovce (latinsky adverbia) = Patří sem slova, která vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (čas, místo, způsob, důvod, míra).
7. slovní druh = Předložky (latinsky prepozice) = Patří sem slova, která pomáhají vytvářet fráze a modifikovat vztahy mezi větnými členy.
8. slovní druh = Spojky (latinsky konjunkce) = Patří sem slova, která spojují větné členy a věty.
9. slovní druh = Částice (latinsky partikule) = Patří sem slova, která signalizují vztah mluvčího k výpovědi, zvýrazňují určitý větný člen a vyjadřují modalitu věty.
10. slovní druh = Citoslovce (latinsky interjekce) = Patří sem slova, která vyjadřují nálady, pocity, vůli mluvčího, označují hlasy a zvuky.
Bohužel ne vždy je zařazení slov k jednotlivým slovním druhům jednoduché a přehledné. K přiřazení některých slov ke slovnímu druhu je nutné dát slovo do určitého kontextu (do věty). Některá slova mohou patřit k více slovním druhům.
Následuje seznam několika slov, které se dají zařadit k více slovním druhům. Jedná se jen o výběr slov, protože takových slov může být nekonečné množství.
ADAMOVI
(všechna podstatná jména rodu mužského životného končící -ovi, například dědovi, strýcovi, sousedovi, Filipovi a tak dále)
Podstatné jméno: příklad využití: K narozeninám dal Adamovi moc hezký dárek.
Přídavné jméno: příklad využití: Adamovi koně se proháněli po louce.
ALE
Spojka: příklad využití: Usmíval se, ale nebyl šťastný.
Částice: příklad využití: Ale je sympatická.
Citoslovce: příklad využití: Ale, ale, copak to děláš?
AŤ
Spojka: příklad využití: Ať jde o cizokrajné rostliny, nebo o exotická zvířata, cítili jsme silný úžas.
Částice: příklad využití: Ať už přestane pršet!
BACHA
Podstatné jméno: příklad využití: Večer vždy rád poslouchal skladby od Bacha.
Citoslovce: příklad využití: Dej si na mě bacha!
BĚHEM
Podstatné jméno: příklad využití: Zlepšoval si zdravotní stav během.
Předložka: příklad využití: Během vyučování se nesmí používat mobilní telefony.
BLÍZKO
Příslovce: příklad využití: Seděl vedle mě příliš blízko.
Předložka: příklad využití: Nastěhoval se blízko nemocnice.
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka.