KONCOVKY AMI, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Do českého jazyka byla přejatá z cizích jazyků řada slov, která se sice dnes běžně používají, ale i přesto spousta lidí nezná jejich význam. Jedním takovým slovem je právě i adjektivum spontánní, jehož komplikací může být pro některé lidi i jeho výslovnost.
SPONTÁNNÍ
Slovo spontánní je měkkým přídavným jménem, takže se skloňuje podle vzoru jarní a jeho koncovky jsou vždy měkké (spontánní pohyb, spontánní zábava, spontánní chování). Slovo spontánní vzniklo od slova spontaneita (skloňování: rod ženský, vzor žena). Od přídavného jména spontánní se dá vytvořit také příslovce spontánně a podstatné jméno spontánnost (skloňování: rod ženský, vzor kost), což je vlastnost lidí, případně zvířat. Opakem je výraz nespontánní.
Ukázka skloňování přídavného jména spontánní ve všech rodech a číslech + podstatných jmen spontaneita a spontánnost
Rod u přídavných jmen je buď mužský, ženský nebo střední. Číslo je jednotné a množné. U přídavných jmen se určuje sedm pádů. Co se týká druhů přídavných jmen, rozlišují se přídavná jména tvrdá, měkká a přivlastňovací. Na tvrdá přídavná jména se ptáme otázkami Jaký? Který? a poznáme je pomocí jejich zakončení. U tvrdých přídavných jmen se totiž odlišují koncovky v závislosti na rodu podstatného jména. Na měkká přídavná jména se také ptáme Jaký? Který?, ale zakončení přídavného jména je ve všech rodech stejné. Na přídavná jména přivlastňovací se ptáme Čí? a jejich zakončení se také liší v závislosti na rodu podstatného jména.
Tvrdá přídavná jména se skloňují podle vzoru mladý (mladý muž, mladá žena, mladé dítě), měkká přídavná jména se skloňují podle vzoru jarní (jarní květ, jarní cibulka, jarní počasí), přivlastňovací přídavná jména se skloňují podle vzorů otcův (otcův pes, otcova žena, otcovo dítě) a matčin (matčin muž, matčina dcera, matčino dítě).
Rody podstatných jmen jsou tři: mužský, ženský a střední. Rod se latinsky nazývá genus. Rod mužský (maskulinum) v jednotném čísle poznáme tak, že před podstatné jméno se dá zařadit zájmeno TEN, před podstatné jméno rodu ženského (feminum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TA a před podstatné jméno rodu středního (neutrum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TO.
ČÍSLO
Číslo u podstatných jmen může být jednotné (singulár) a množné (plurál). Existují ale i podstatná jména, u nichž se takto číslo určit nedá, protože je jejich číslo omezené. Latinsky se tyto skupiny nazývají singularia a pluralia.
Podstatná jména, která patří do singularií, jsou v jednotném čísle (ve většině případů množné číslo nelze ani utvořit). Singularita se obvykle týkají jevů, které jsou neohraničené a jedinečné. Pokud se u nich tvoří množné číslo, pak slouží k označení různosti, intenzity a případně opakování. Do singularií patří jména látková, hromadná, abstrakta a unika.
Látková podstatná jména označují materiální jev. Jedná se o nejrůznější soudržné materiály, chemické prvky a podobně. Například: voda, olej, písek, mouka. Pokud se u těchto podstatných jmen utvoří plurál, tak se tím jasně vymezí celek (dvě kávy- tím se myslí dva šálky kávy) případně intenzita (tiché vody).
Podstatná jména hromadná označují jev, který je vnímán jako jednolitý, ale skládá se z fyzicky dělitelných jevů, například: listí (skládá se z jednotlivých listů), nádobí, žactvo, vojsko, mládež, jehličí.
Abstraktní podstatná jména označují nefyzické jevy, často vlastnosti a děje, například nebezpečí, demokracie, moudrost.
Unika jsou podstatná jména, která označují jedinečné jevy, jejichž singulár vyplývá právě z jejich jedinečnosti: Slunce, svět.
Plurália jsou více známá jako jména pomnožná, která mají tvar množného čísla, i když mohou označovat jen jednu věc. Mezi podstatná jména pomnožná se často řadí ty názvy předmětů, které označují věci složené ze dvou částí, například nůžky, kalhoty, brýle. Dále se sem řadí párové orgány a části těla, například plíce a záda; různé nemoci, například spalničky; svátky, například Vánoce; a další běžné předměty, například dveře.
PODSTATNÁ JMÉNA SLOVESNÁ
Zvláštní kategorií u podstatných jmen jsou podstatná jména slovesná, která se tvoří ze slovesného tvaru. Mohou se tvořit ze sloves, která nemají trpné příčestí, takové podstatné jméno se vytvoří přidáním přípony –nutí, například stárnutí. Také se mohou tvořit od sloves v trpném tvaru přidáním přípony –ení, například probuzení.
PÁD
Další mluvnickou kategorií je pád, latinsky casus. Pomocí pádu se v češtině vyjadřují vztahy jednotlivých jmen k přísudku a&nbs
* O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, především větné, slovosledné a rytmické. Například stojí-li jméno samostatně, mívá koncovku delší (Vrať tu knihu Michalovi). U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popřípadě titulu a jména) se koncovka -ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, případně se koncovky-ovi a -u střídají, u posledního slova však musí být -ovi (Přejeme panu doktoru Michalu Novákovi mnoho úspěchů. Nebo:Přejeme panu doktorovi Michalu Novákovi mnoho úspěchů.)
Správné jsou oba výrazy.[2] Musí nebo musejí je tvar slova muset ve třetí osobě množného čísla a skloňuje se podle vzoru sázet: oni sází – sázejí, potažmo oni musí – musejí.
Slovesa 4. slovesné třídy vzoru sází mají v souladu s PČP 1993 ve třetí osobě množného čísla vedle původního tvaru sázejí i nově kodifikovaný tvar sází. Změna je odrazem sklonu jazyka k vyrovnávání tvarů, proto koncovku ‑í ve třetí osobě množného čísla mají totiž oba další vzory této třídy prosit i trpět (oni prosí, trpí).
Koncovky‑ejí a ‑í jsou stylově rovnocenné:
otálejí/otálí,
chybějí/chybí,
kácejí/kácí,
rozumějí/rozumí,
odnášejí/odnáší,
splácejí/splácí,
kymácejí/kymácí,
ztrácejí/ztrácí.
Kvůli jednoznačnému porozumění je v některých případech vhodnější užít širší tvar s koncovkou ‑ejí, např. kolo pohání řemeny – kolo pohánějí řemeny.
Z předchozího odstavce by se dalo říct, že tvary jako by jste, kdyby jste nebo aby jste jsou správné, ale není to tak. Tato slova naopak vyžadují užití ste, ale nikoliv jako samostatného slova, ale jako koncovky, tedy součást jednoho slova. Správně je vždy byste, kdybyste nebo abyste.
Slovo kéž pochází ze staré češtiny a vzniklo spojením archaického zájmena ké a zkrácené příklonné koncovky-že. Původně mělo význam nejen jako přací částice, ale i jako tázací částice podobné dnešním zda a zdali.
Příklady původního použití slova kéž namísto dnešního zda:
Kéž mi to činie jiní? (kéž = zda) otázka z legendy o Jidášovi ze 14. stol.
Kéž Naman byl zdráv vínem? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
Kéžť jest zbaven malomoci? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
Kéž jeho jest víno uzdravilo, malomocenstvie jeho zbavilo? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
Příklady původního použití slova kéž ve významu rozkazovacím nebo přacím:
Čbáne, ké sě modlíš! (= modli se!) v bajce O lišcě a čbánu ze 14. století.
Kéž pak sem dále přistoupíš! (= přistup...) od Václava Františka Kocmánka ze 17. stol.
Ale radše kýž mi povíš! (= pověz ...) od Václava Františka Kocmánka ze 17. stol.
Příklady původního použití slova kéž ve tvaru ký:
Ký si mě raději zabil! (ký si = kéž bys) Oberpfalcer, Jazyk knih černých, 283, doklad z r. 1603.
Komplikací
při určování koncovky v přísudku může být, že špatně určíte podmět.
Například:
Tisíce lidí skandovaly (podmět: rod mužský neživotný). Čety vojáků
pochodovaly (podmět: rod mužský neživotný). Rodiče zběsile pobíhali
(podmět: rod mužský životný). Lidičky se zastavovali na ulicích (podmět:
rod mužský životný).
Problematická mohou být i podstatná jména, která jsou zároveň životná, ale i neživotná.
Jejich životnost se určí podle jejich koncovek. Příkladem problematických
dvojic jsou: ledoborci x ledoborce, mikrobi x mikroby, slanečci x slanečky,
ukazatelé x ukazatele, uzenáči x uzenáče, dni x dny x dnové.
Ledoborci
se ztratili ve tmě (životný). X Ledoborce vypluly z přístavu (neživotný).
Mikrobi
byli všude (životný). X Mikroby byly zkoumány vědci (neživotný).
Slanečci
nám chutnali (životný). X Slanečky nám chutnaly (neživotný).
Ukazatelé
stáli u cesty (životný). X Ukazatele se zřítily (neživotný).
Uzenáči
zůstali na talíři (životný). X Uzenáče zůstaly na talíři (neživotný).
Dni
se krátily (neživotný). Dny se krátily (neživotný). Dnové se krátili (životný).
Nastaly kruté mrazy. Milan byl první v cíli. Cestu lemovaly topoly. Čerti řinčeli řetězy. Na stole ležely výkresy a rysy. Námořnické uzly se lehce vázaly. V hotelích se ubytovali hosté. Na březích potoka kvetly blatouchy. Strýcovi se líbili naši psi. Cestovatel pozoroval lvy. Holubi zobali zrní. Rybář nesl krabici s červy. Staří čápi krmí mladé čápy. Drahokamy ležely v trezoru. Ve voliéře byli supi a orli. Na hřídeli byly kazy. Šel na schůzku s Francouzi, Italy a Rusy. Jeřáby zvedaly do výše panely a trámy. Mezi poli a loukami vedly kamenité cesty.
Za osamělým stavením se pásla kůzlata. Jedl chléb s husími játry. Zdravý rybí tuk mi nechutnal. Večer pil šípkový čaj. Vyprávěli si o truchlivých příhodách. Zaplatil ryzím zlatem. Sousedovi psi štěkali. Měl šperky z pravých ryzích kovů. Nosil klobouk s duhovým pavím peřím. Za vrbovým keřem se nacházelo kachní hnízdo. Podnikatelé přišli v tmavých oblecích. Dědovy knihy ležely na polici. Na stromech seděli zpěvaví ptáci. Posluchači přivítali řečníka bouřlivým potleskem. Z komína vycházel nepříjemný štiplavý kouř. Koupil si nový světlý svetr. Mezi strmými svahy a borovicovými lesy vedla klikatá cesta.
