Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Te
Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ KONTAKT E MAIL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Pavlíková.
Dobrý den , chci se zeptat jestli uvažujete s dřívějším odchodem do důchodu také s profesí řidič traktorista? Protože ty také mají náročnou práci obzvláště od začátku sezóny až do pozdního podzimu .Děkuji za zvážení mého dotazu. S pozdravem Pavlíková Marcela
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan Daněk.
Vážený pane premiére,
k dnešním narozeninám Vám přeju hodně zdraví,pevné nervy a splnění snů,když
náhodou spíte.Většina národa ví,že sny z Vaší stejnojmenné knihy jsou i sny naše.Vydržte prosím,jste po neskutečně dlouhé době plné korupce,lží a podrazů naše naděje,že ANO bude líp.
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli na
Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.
S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna t
Babička – Postava babičky je v příběhu stěžejní. Babička působí jako milá, spravedlivá a hodná paní, která velmi miluje svoji rodinu. Zároveň je to dobrá věřící, která také věří v důležitost zvyků. Sama svá vnoučata učí zvykům a tradicím. Babička je v příběhu také rádkyní a důvěrnicí mnoha lidí. Těžko si zvyká na různé novoty, šťastněji než v moderně zařízené místnosti se cítí ve své světničce, kde je vše vybavené postaru.
Tereza – Paní Prošková je dcerou babičky. Se svým manželem se seznámila ve Vídni, kde si také přivykla na řadu panských způsobů. Přestože je to dcera babičky, tak se v mnoha věcech jejich pohledy rozcházejí. Například babička vykládá dětem staré příběhy a paní Prošková si raději bude číst knihy ze zámecké knihovny, než by poslouchala, nebo vyprávěla podobný příběh. Celkově v knize není příliš vykreslen vztah paní Proškové a babičky, jisté je jen, že paní Prošková měla babičku v úctě a plně jí důvěřovala, když jí svěřila starost o dům i vnoučata. Nelze také pochybovat, že paní Prošková velmi milovala svého manžela a děti. Zároveň také ale dávala přednost panskému životu před tím vesnickým.
Jan Prošek – Manžel Terezy, který pochází z Rakouska. Pan Prošek rozumí česky, přestože češtinou při příjezdu do Čech nemluví, ale i tak se dokázal s babičkou lehce dorozumět. Pan Prošek má velmi rád svou práci a dělá ji dobře. Zároveň ale má rád svou ženu, děti i tchýni. Pan Prošek přivykl životu na Starém bělidle a nepůsobí tak pansky, na rozdíl od své ženy.
Kněžna – Šlechtična, která v lidech z jejího panství vzbuzuje řadu protichůdných pocitů. Mnoho lidí jí samozřejmě osobně nezná, a tak věří různým lžím, které se o ní říkají. Kněžna je ale ve skutečnosti milá žena, která bohužel nemá děti, a proto se ujala dcery své přítelkyně a vychovala ji. Kněžna nemá problém vycházet s chudými lidmi, nad nikým se nepovyšuje a naslouchá babiččiným radám. Zároveň babičce závidí to, že jí lidé mají tak rádi, její povahu i vlastnosti. Velmi oceňuje její upřímnost.
Hortensie – Komtesa Hortensie je schovankou kněžny. Hortensie je milá dívka, která si velmi oblíbila rodinu Proškových, hlavně babičku a děti. Velmi ráda maluje. Vyrostla v Itálii a stýská se jí po její domovině, zároveň je ale vděčná kněžně, že se jí ujala. Má jí tak ráda, že jí nechce zarmoutit, když jí kněžna domluví sňatek s&
Božena Němcová do knihyBabička vložila mnohé vzpomínky ze svého dětství, kdy s nimi v Ratibořicích žila její babička (matka její matky). Kniha odráží vztah Němcové (v příběhu je Barunkou) k její babičce. Její vzpomínky na babičku a na život v Ratibořicích jsou idealizované.
Jules Gabriel Verne se narodil 8. února roku 1828 ve městě Nantes. Verne je považován za jednoho z nejoblíbenějších autorů vědeckofantastické literatury, jejíž základy jsou právě v některých jeho dílech.
Otec Vernea pracoval jako právník a jeho matka pocházela z námořnické rodiny. Jules Verne měl ještě čtyři mladší sourozence, bratra Paula a sestry Annu, Mathildu a Marii.
Když mu bylo šest let, byl poslán do penzionátu při škole. O rok později nastoupil do školy v Saint-Stanislav. Verne zde patřil k lepším žákům, byl dobrý například v latině a zeměpisu. Poté studoval v semináři Saint-Donatien. Asi v šestnácti nastoupil na školu Lyceé Royal. Maturitu složil v osmnácti letech v roce 1846 v Rennes.
O jeho dětství se vypráví řada příhod, které nemusí být zrovna pravdivé. Jedním takovým příběhem je jeho snaha stát se plavčíkem v jedenácti letech a vydat se do Indie, aby získal korálový náhrdelník pro svoji sestřenici. Tomuto pokusu měli rodiče včas ale zabránit.
Když dokončil střední školu, šel do Paříže studovat práva. K nastěhování do Paříže si nevybral zrovna ideální dobu, protože zrovna probíhala revoluce. V Paříži žil v nájemním bytě s dalším studentem. Během studia prožil také svou první lásku, která ale neměla šťastný konec. Rodiče jeho milované dívky s jejich vztahem nesouhlasili, a tak ji provdali za jiného. Vzpomínky na toto „příkoří a nespravedlnost“ si v sobě Verne nesl po celý život a projevily se také v jeho literárních dílech, kde se objevují hrdinky, které byly nedobrovolně provdány. V Paříži často navštěvoval literární salóny a divadla. Sám se pokoušel psát hry, a také velmi četl. Mezi jeho oblíbené spisovatele patřil Victor Hugo a Alexander Dumas.
Život v Paříži ale pro něj nebyl jednoduchý po finanční stránce, často měl finanční problémy, které se snažil řešit i doučováním a výpomocí u advokáta, který byl jeho přítel. Nedostatek peněz způsobil také Verneův špatný zdravotní stav. Verne měl problémy se zažíváním a se žaludkem. Jeho zdravotní stav také zhoršovala paralýza obličejových nervů, kterou za život trpěl několikrát, pravděpodobně v důsledku zánětu středního ucha.
Radost také neměl z toho, že byl povolán do zbraně. Jeho názory byly od té doby silně antimilitaristické.
Advokátské zkoušky složil i přes různé těžkosti a začal tak pracovat jako advokát.
Obsah je takové shrnutí příběhu, které se ale vůbec nemůže vyrovnat přečtení Poláčkovy knihy. Obsah je stručně shrnutý do několika různých příběhů, které Péťa s kamarády prožil. Názvy příběhů souvisí s jejich obsahem. Ne s názvy kapitol v knize.
Výprask od Habrováků
Kluci táhnou do války proti Habrovákům. Vezmou s sebou taky holky. Čeněk se cestou posmívá Péťovi, že je ženich a že miluje Evu Svobodovou. Cestou si dívky zpívají a Habrováci je podle dívčího zpěvu najdou a chlapce zmlátí. Výprasku utečou jen dívky a Zilvar. Čenda výprask vyčítá Péťovi, a proto se chlapci cestou domů hádají a perou. Uklidní se, až když potkají pana Fajsta.
Požár
Kluci se rozhodli zahrát si na požár. Potřebovali budovy, které mohou zapálit, a tak Péťa ukradl strejdovi Vařekovi krabice od látek. Na krabice chlapci napsali názvy budov a krabice zapálili. Éda si při požáru propálil kalhoty.
Ukázka:
Čeněk Jirsák stál opodál a šklebil se, ale jenom trošku a pravil, to není žádný opravdivý požár, když se nezvoní na poplach. Když u nás hořel hraběcí špýchar, tak se zvonilo na všechny zvony a někteří vybíhali ven v podvlíkačkách, jak byli, protože to bylo v noci. Bejval to uznal, já jsem to taky uznal, všichni to uznali a Bejval pravil: "Tak zvoň na poplach!" A Čeněk Jirsák zvonil a tak si s námi hrál, ačkoli nikdo nechtěl, aby si s námi hrál. Veškerá dědina lehla popelem a Éda Kemlink si propálil kalhoty' a brečel, že takhle nemůže domů.
Koupání
Péťa se dočasně nekamarádí s Čendou Jirsákem. Kluci se rozhodnou, že se půjdou koupat. Cestou se k nim přidal malý Vašek. Vašek skočí do vody, ale neumí plavat. Nakonec ho zachrání Zilvar, který pro něj skočil a vytáhl ho. Ostatní chlapci ho rozdýchali. Cestou domů pak Zilvar vysvětluje Vaškovi, jak se plave.
Vosy
Příští týden se ve škole předávalo vysvědčení. Péťa dostal dvě dvojky a už plánuje, co udělá s penězi, které dostane od rodičů. Pan Fajst stál před školou a čekal, jestli o chlapci pozdraví. Jediný Zilvar nepozdravil a ještě se mu posmíval. Péťa se přestal bavit s Tondou, protože mu nechtěl půjčit kolo a začal se bavit s Čendou. Který začne Tondu pomlouvat. Chlapci se rozhodli, že pojedou do Itálie, aby jim Tonda záviděl. Péťu maminka poslala k ševci, ale on cestou potkal Tondu a ten se ho snažil usmířit a řekl mu, že má nový vynález. Ochočí si vosy a
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Týden v Tichém domě
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
Ukázka:
„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unaven
Jmenuji se Luisa Knottková. Maminka mi vybrala jméno podle své oblíbené dětské pohádkové postavy z knihy Luisa a Lotka od německého spisovatele Ericha Kästnera. Je mi dvanáct let a chodím do sedmé třídy. S rodiči bydlíme v Liberci v malém bytě. Jsem malé a nepříliš hubené postavy. Barvu očí jsem zdědila po tatínkovi, takže jsou modré. Naopak hnědou barvu vlasů mám po matce. Vždycky jsem se snažila vlasy hezky učesat, ale i přes mou snahu působily neupraveně, a tak jsem si je nechala loni ostříhat na kluka. Teď se mi lépe udržují. Podle doktorů bych měla nosit brýle, ale protože se mi vůbec nelíbí, tak je raději často zapomínám doma. Maminka se kvůli tomu často zlobí.
Myslím si, že jsem stejná jako všechny moje spolužačky. Někdy bývám náladová a protivná, hlavně když se mi něco nedaří. To se pak chovám nesnesitelně a jsem zlá i na ty, kteří si to nezaslouží. Táta mi vždycky říká, že bych se měla snažit být více společenská, ale mně můj společenský život vyhovuje takový, jaký je. Možná jsem trochu stydlivá, ale když mám někoho ráda, tak se s ním dokážu bavit. Jen se těžko seznamuji. S kamarády, které mám, ale bývám i velmi vtipná, protože se strašně ráda směju a nevadí mi udělat ze sebe šaška. Myslím si ale, že jsem velmi spolehlivá a ochotná pomoci. Když mým spolužákům chybí nějaké úkoly, nebo látka, tak jím vždy půjčím sešit. Možná jsem ale trochu líná, protože když nemám náladu, tak se snažím vyhýbat domácím povinnostem. To vždycky naštve rodiče a já pak na ně bývám ještě protivná. Mamka vždy říká, že se mnou „mlátí puberta“. Mamka vždy říkala, že když jsem se narodila, tak měla pocit, že už nic tak dokonalého nedokáže znovu stvořit. Přesto se o to s tátou pokoušeli a já mám proto další dva mladší sourozence. Adamovi je devět let a Anetě je sedm. Protože je náš byt malý, tak musím mít pokoj dohromady s Anetou, což nepovažuji za spravedlivé, protože jsem nejstarší a měla bych mít nárok na soukromí. S Adamem vycházím celkem dobře, spoustu času tráví venku s kamarády, takže mi nijak doma nepřekáží. Horší je to s Anetou, která je podle táty mým opakem. Je ohromně společenská, a proto máme v pokoji neustále zástupy jejích kamarádek ze školy. Vadí mi, že mi často zasahují do
Podmět může být ve větě vyjádřený, což znamená, že ve větě je přímo nazván původce nebo nositel děje, vlastnosti nebo stavu.
Podmět také může být nevyjádřený, což znamená, že ve větě není přímo uvedený. V takovém případě rozlišuje tři typy nevyjádřeného podmětu:
podmět nevyjádřený známý z předcházející věty, podmět nevyjádřený zřejmý z určitého tvaru slovesa, podmět všeobecný. Podmět všeobecný se týká přesněji nepojmenovaných osob.
Příklady:
Podmět vyjádřený - Pes vrčel na souseda
Podmět nevyjádřený
známý z předcházející věty - Babička sbírala houby. Našla jich mnoho.
zřejmý z tvaru slovesa - Každý den běháme kolem hráze.
všeobecný - V rádiu mluvili o autonehodě.
Podmět se také rozlišuje podle toho, zda je dále rozvíjen a z kolika slov se skládá. Pokud ve větě není podmět rozvíjen, jedná se o podmět holý, pokud ho rozvíjí jiný větný člen, jedná se o podmět rozvitý. Posledním typem je podmět několikanásobný, ten se skládá z více slov (více podmětů)
Příklady:
Podmět holý - Babička pekla koláč.
Podmět rozvitý - Moje babička pekla koláč.
Podmět několikanásobný - Babička a maminka pekly koláč.
Malý princ = Malý princ je v tomto příběhu chlapcem, který pochází z planety daleko od Země. Jeho planeta je velmi malá a ohrožována baobaby. Malý princ se o svoji planetu vzorně stará, a když mu na ní vyroste růže, utvoří si k ní vztah. Stejně se ale rozhodne planetu opustit a poznat další části vesmíru. Prochází různými planetami, na nichž potkává osoby, které obvykle reprezentují jednu lidskou vlastnost. V podstatě odchází ze všech planet zklamaný. I Země ho svým způsobem zklame, přestože tu potká různé tvory a lidi. Malý princ je ještě dítě, a proto jeho vnímání světa je velmi černobílé. Je to uzavřená osoba ponořená do vlastních myšlenek. Má ale dobré srdce.
Ukázka:
„Ale kdepak! Já na nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“
Podíval se na mne užasle.
„Na vážné věci!“
Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.
„Mluvíš jako ti dospělí!“
To mě trochu zahanbil. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady ... Všechno pomícháš!“
Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: „Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! – a nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
Letec = Části příběhu, ve kterých se objeví postava letce, jsou psány v ich-formě. Autor do této postavy promítá i sám sebe. Hned začátek knihy je psán z jeho pohledu a vypráví o jeho zálibě v malování, která kvůli nepochopení dospělých byla potlačená. Letec před šesti lety ztroskotal v poušti v Africe a musel si sám opravit letadlo. Tam se také setkal s malým princem. Letec je dospělý člověk, který si svou dospělost uvědomuje právě při kontaktu s malým princem a zahanbuje ho to. Uvědomuje si, jak moc se jeho vnímání světa změnilo od dětství. Přesto si ale v sobě část „malého chlapce“ uchoval na rozdíl od jiných dospělých lidí. Ztráta prince ho trápila, zároveň ale cítil radost, že princ je zase doma. Věděl, že dospělým přátelům o něm nemůže vyprávět, nikdy by ho nepochopili.
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i&nb
Jan Neruda se narodil v roce 1834 v Praze na Malé Straně, kde také vyrůstal. Neruda patří mezi nejvýznamnější české spisovatele, psal poezii, prózu i drama, také psal různé divadelní i literární kritiky. Proslavil se také jako novinář. Neruda byl několikrát v životě zamilovaný, ale nikdy se neoženil. Také mu déle trvalo najít si povolání, které by ho bavilo, pokoušel se studovat práva i filozofickou fakultu. Pracoval jako úředník i jako učitel. Neruda zemřel v roce 1891 v Praze v Novém Městě na zánět pobřišnice a byl pochován na Vyšehradském hřbitově.
Mezi jeho nejznámější knihy patří sbírky básní Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy a Zpěvy páteční. Jako dramatik nebyl příliš úspěšný, i přesto několik her napsal, například Prodaná láska, Ženich z hladu, Francesca di Rimini a další. V novinách často publikoval i fejetony, které později vytvořily sbírky například pod názvy Žerty hravé i dravé, Studie krátké a kratší a další. Mezi jeho prozaická díla se řadí Arabesky, Různí lidé, Trhani, Pražské obrázky, Menší cesty a samozřejmě Povídky malostranské, které jsou patrně jeho nejvýznamnější prózou.
Povídky malostranské původně psal do časopisů, nakonec je ale v roce 1878 vydal. Při výběru námětů jednotlivých povídek často vycházel ze vzpomínek na své dětství a mládí strávené na Malé Straně.
Božena Němcová napsala Babičku 19. Století, takže proto působí jazyk této knihy velmi zastarale. Často se zde objevují výrazy, které mohou u mladých lidí vyvolat úsměv na tváři, protože si je pojí s různými jinými významy. Vše je ale způsobeno historismy.
Příběh Babičky působí mile, není zde žádný nečekaný zvrat, žádná drastická zápletka. Jedná se o vyprávění o v podstatě idylickém životě babičky v domě její dcery.
V příběhu se objevují různě dlouhé pasáže s popisy předmětů, které mají Proškovi a další rodiny v domácnosti, nebo kněžna na zámku. Také zde nechybí líčení krajiny, které jen dokresluje idylku babiččina života.
Hlavní příběh o babičce je někdy přerušen různými příběhy, které babička (případně jiná postava) vypráví.
