Předložky se dělí podle původu na vlastní (= primární) a nevlastní (= sekundární).
Předložky vlastní jsou slova, která jsou jen předložkami, nejsou tedy nikdy nositeli významu. Primární předložky mohou být neslabičné a slabičné. Neslabičné jsou ty předložky, které jsou tvořeny jen jedním písmenem (souhláskou). V češtině se obvykle k takovýmto neslabičným předložkám vytváří druhá slabičná varianta, která je vokalizovaná (přidaly se samohlásky –e; -u). Například z neslabičnépředložky „s“ se vytvoří slabičná předložka „se“. Vokalizace neslabičných předložek ale není vždy nutná, například „s otcem“, v jiných případech ale ulehčuje výslovnost a srozumitelnost (například „se psem“ je výraznější než „s psem“).
Již žáci na prvním stupni se učí, že některé předložky se nepíší na konec řádku – patří sem všechny neslabičnépředložky (k, s, v, z), ale i jednopísmenné slabičnépředložky (o, u). V textových dokumentech na počítači se tyto předložky obvykle spojí se slovem nezlomitelnou mezerou (v textových dokumentech zvaná také jako pevná mezera), a tím si pisatel zajistí, že tato předložka bude vždy stát na stejném řádku jako podstatné jméno (nebo zájmeno, číslovka), k němuž patří.
Naopak předložky nevlastní mohou být i jiným slovním druhem a souvisí vždy na konkrétním použití daného slova. Například: kolem, díky, blízko.
Nevlastní předložky mohly vzniknout z příslovcí (skrz), z příslovcí, které byly dříve podstatnými jmény (navrch), z podstatných jmen (zásluhou), ze sloves (počínaje), od zájmen (co do), případně jako spřežka dvou předložek (zpod).
Ve svém příspěvku PŘEDLOŽKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaryn z Nemanic.
A co psani delsich predlozek ? Jako na, do, ve, se, ... ? taky na stejnem radku nabo uz mohu rozdelit ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milada.
U delších předložek záleží na situaci. Když jde o formát s krátkými řádky, tak se předložky nespojují s následujícím slovem. Když je řádek dlouhý, tak se spojí.
Předložky jsou sedmým slovním druhem a řadí se k neohebným druhům. To znamená, že se předložky nedají nijak skloňovat a ani časovat, jejich tvar se tedy nemění v závislosti na pádu a ani času. Tento slovní druh se pojí s podstatnými jmény, zájmeny a číslovkami. Předložky nejsou plnovýznamovými slovy, ale ve větě mají svůj význam, vyjadřují vztahy mezi větnými členy, přestože samy větnými členy nejsou (jen ve spojení s jiným slovem). Latinský název pro tento slovní druh jsou prepozice.
Předpona s- se píše tam, kde sloveso s touto předponou a slova od něj odvozená mají význam směřování dohromady (na jedno místo, k sobě, spolu), tu se také vyslovuje tato předpona v slabičné podobě
se (například sejít se, seskupit, sešít, sepnout) a před v a nepárovými souhláskami s- (například sloučit, svinout, svézt, sbíhat se, scházet se, shromáždit se, spřátelit se, sbírat, scvrknout se)
Příklady: sejít se, scházet se, sehnat, shon, sebrat, sbírat, sevřít, svírat, sepnout, spínat, sdružit se, shromáždit se, srotit se, stisknout, sbalit, sklížit, slepit, spřáhnout, scelit, smísit, shrnout, skloubit, smrsknout, scvrknout se, stulit, sblížit se, spřátelit
Předpona s- se píše tam, kde sloveso s předponou a slova od něj odvozená mají význam směřování shora dolů nebo z povrchu pryč, tu se také vyslovuje předpona v slabičné podobě se (například sejít, seskočit) a před v a nepárovými souhláskami s- (například sjet, snést, smýt, svléct, spadnout, slétnout, stékat, srazit, smýt, smazat, sloupnout)
Předložky „s“, „se“ se pojí se sedmým pádem, u knižních zastaralých spojení se může objevit i u 4. pádu a může se objevit i ve spojení s 2. pádem, pokud se jedná o spojení, které vyjadřuje pohyb z povrchu pryč.
Naopak předložky „z“ , „ze“ se pojí jen s pádem druhým.
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
Ke zbývajícím čtyřem druhům se už konkrétní otázky nevztahují. Sedmým slovním druhem jsou předložky, které patří k podstatnému jménu, pomáhají určit pád a bližší okolnosti.
V naší poradně s názvem KDO S KOHO NEBO KDO Z KOHO? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Čepek.
Můžu poprosit o posouzení příkladů:
1) Pořad v TV: Kdo s koho? (nemá být "z", když už to je sama pádová otázka?
2) Soudní výraz: (.. jednání se přerušuje). Příšerný výraz !
Děkuji a zdravím.
Josef Čepek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Kdo s koho je fráze ze staročeštiny. Fráze kdo s koho vyjadřuje klání - kdo koho/co porazí. Jedná se o starou, dnes již zřídkakdy užívanou vazbu předložky s se 4. pádem. Tato vazba se vyskytuje pouze u spojení kdo s koho a být s to.
Vazbu s předložkou z (kdo z koho) můžeme také použít, ale pouze v situaci, když popisujeme například situace kdo z koho vymlátil duši nebo kdo z koho zešílel.
Proč tomu tak je, když se píše například třeba právě například nebo obden, zpočátku, poprvé, nalevo, potom, pokaždé, popořádku, namístě?
Odpověď je jednoduchá, protože v tomto případě není výraz *vpořádku kodifikován jako slovo vytvořené spřahováním. Spřahování je specifický způsob tvoření slov. Oba členy, jimiž se nově vzniklý (spřažený) výraz vytváří, si v něm uchovávají ve všech jeho tvarech, nebo alespoň ve tvaru základním, stejnou podobu. Tvoří se tak například číslovky (šest a dvacet → šestadvacet), přídavná jména (déle trvající → déletrvající), příslovce (jak se patří → jaksepatří) a podstatná jména (z mrtvých vstání → zmrtvýchvstání). Specifickou skupinou jsou pak takzvané příslovečné spřežky, do nichž by patřil i náš výraz, kdyby jej již zahrnovaly kodifikační příručky.
Příslovečné spřežky vznikají tak, že se předložky spojují buď s podstatnými jmény (z pravidla → zpravidla), nebo se zpodstatnělými přídavnými jmény (do prava → doprava), nebo se zájmeny (za své → zasvé), nebo s číslovkami (na třikrát → natřikrát), nebo s příslovci (od naproti → odnaproti).
Jak vyplývá z výše uvedeného, příslovečné spřežky píšeme jako jedno slovo, tedy dohromady. Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však bohužel není vždy jasná, a tak často dochází ke kolísání. Nezřídka pak vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady, přičemž je jejich význam totožný (na příklad – například; zpočátku – z počátku; na čisto – načisto; k večeru – kvečeru; nade všecko – nadevšecko; na čase – načase).
Existují ale případy, kdy způsob psaní odlišuje význam napsaného. Je to třeba dvojice v celku × vcelku: Pošta mi kupodivu doručila vázu v celku (= nerozbitou). Kup ten šunkový salámv celku (= nenakrájený). Na léto si koupím plavky v celku (= jednodílné), ale: Vcelku se zúčastnilo dvacet lidí (= celkem). Vcelku je to hodný chlapec (= modální částice, vyjádření vztahu mluvčího). Podobným příkladem je spřežka namístě, která vyjadřuje vhodnost, patřičnost, například Je namístě přiznat chybu (= je důležité se teď přiznat), vedle spojení předložky a podstatného jména na místě, které ve větě fungují jako příslovečné určení místa, například Motorista těžkým zraněním hlavy a hrudníku na místě podlehl.
Seznam předložek není úplný, existuje ještě řada předložek, které třeba vznikly ze sloves (například počínaje) a jiných slovních druhů, ale nejsou v tomto seznamu uvedená.
à – (Tato předložka se používá jen v písemném projevu. V ústním se používají její synonyma: „po“ a „za“. Tato předložka se objevuje obvykle v souvislosti s nějakým množstvím. Například: tisk fotografie à 30 Kč.)
Řada žáků, a někdy dokonce i dospělých, si plete předponu s předložkou. Zatímco předložka je slovní druh, který není součástí jiného slova a stojí v textu samostatně, tak předpona je součástí slova a stojí před kořenem.
Například: bez vlasů (předložka) x bezvlasý (předpona)
Zjistíte-li při určování slovních druhů ve větě, že se dané slovo nedá nijak "ohýbat", tedy že je nemůžete ani skloňovat (jako podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky), ani časovat (jako slovesa), udělali jste první krok k jeho určení - zařadili jste jej do skupiny neohebných slovních druhů, kam patří: příslovce, předložky, spojky, částice a citoslovce.
Nyní vás tedy čeká druhý krok - určit, kterým neohebným slovním druhem přesně daný výraz je. Jak na to? Popřemýšlejte, zda má slovo svůj věcný význam, nebo ne. Nemá-li samostatně žádný věcný význam a získává jej teprve ve spojení se slovem plnovýznamovým, pak o něm říkáme, že je to slovo neplnovýznamové. Takovým slovním druhem jsou předložky, spojky, částice. Jestliže svůj věcný význam má, pak o něm říkáme, že je plnovýznamové. A mezi neohebnými slovními druhy jsou takovými slovy pouze příslovce (někdy i citoslovce, ale ta si určitě nespletete), která nesou nějaký význam, vyjadřují totiž různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností.
Po tomto kroku už byste tedy měli mít slovo určeno jako příslovce - je neohebné a má svůj věcný význam. Nyní tedy jen pomůcka pro toho, kdo si neví rady s tím "věcným významem", jak ho vlastně poznat, co to je?
Již jsme uvedli, že příslovce vyjadřují různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností, a to místo, čas, způsob, míru a příčinu (to jsou základní kategorie). A na tyto okolnosti se můžete snadno zeptat.
Každý den to slyšíme v mluvené češtině, kdy normálně říkáme přezemě, ale v psaném projevu se to musí psát jedině se s, tedy přese mě, popřípadě přese mne. Ostatní tvary, jako je přese mně, přeze mně, přezemě, přezemně nebo přesemně, jsou všechny špatně.
Předložka přes, která se váže se 4. pádem, může mimo jiné vyjadřovat směřování z jedné strany na druhou (jít přes řeku), průchod nějakým prostorem (projít přes chodbu do ložnice), překročení určité meze (přerůst někomu přes hlavu), pokrytí určité plochy (hodil přese mě deku) apod.
Slovník spisovné češtiny uvádí u této předložky celkem devět významů.
Z hlediska pravopisu je důležité, že u této předložky jak v základním tvaru, tak ve vokalizované podobě píšeme vždy s, nikoli z.
Předpona z- se píše tam, kde vytváří k nedokonavým slovesům slovesa prostě dokonavá, vyjadřující dokončení děje (například pozorovat - zpozorovat , kazit - zkazit, pracovat - zpracovat, klamat - zklamat)
Předpona z- se píše tam, kde se pomocí jí tvoří dokonavá slovesa přímo z podstatných a přídavných jmen. Slova vyjadřující změnu stavu, tj. učinit nebo stát se tím, co znamená základní slovo (zúrodnit = učinit úrodným, zpříjemnit, zpomalit, zpohodlnět = stát se pohodlným, zkamenět, zčervivět).
V obou případech se vyslovuje tato předpona v slabičné podobě ze- (například: zetlít, zestárnout, zemřít, zevšednět) a před v a nepárovými souhláskami z- (například zjistit, zlámat, zničit, zranit, zvlhnout, zmodrat)
Existují ale i případy, kdy se slovo s předponou s- nebo z- nedá zařadit ani podle jednoho z předcházejících pravidel a řídí se tradičně ustáleným způsobem psaní. Ten bývá většinou ve shodě s výslovností, například skončit, spolknout, svěřit, schovat, splatit, spotřebovat, sníst, strávit. Stejně tak píšeme předponu s- i v několika tradičně ustálených případech (strávit), třebaže v nich má předpona vlastně jen prostě zdokonavující význam a měla by tam být předpona z-. Existují ale i výjimky v několika tradičně ustálených spojení se píše předpona v neshodě s výslovností. Ve většině případů se jedná o slova, která již nevnímáme jako spojená s předponou, například zkoumat, zkoušet, zpět, zpěčovat se, zpěv, zpověď, zpravit, zprostit, zpupný, způsob, ztékat, zpytovat, způsobit, ztratit.
Pokud se před hláskou -h- píše předpona s-, výslovnost u takového slova bývá sch-, například shnít, shořet. Před hláskou -h- se ale může psát i předpona z-, v takovém případě výslovnost vychází z psané podoby slova, například zhostit se, zhlédnout, zhlížet.
Velká počáteční písmena se píší u vlastních jmen, u jevů, které se hodnotí jako významné a na začátku vět.
Vlastní jména se podle významu dělí na dvě skupiny. První skupinou jsou vlastní jména, která jev jenom identifikují. Patří sem jména osob, zvířat, spolků, států, atd. U nich se velká písmena píší vždy. Do druhé skupiny patří jevy, které mají i obecný význam a napsáním velkého písmene dá pisatel najevo, že se jedná o označení jediného určitého jevu (Muzeum čokolády (konkrétní instituce) x muzeum čokolády (místo, kde jsou vystaveny předměty související s čokoládou). Kromě toho se velká písmena píší i u jevů, které byly tak důležité, že bylo třeba je vyčlenit napsáním velkého písmene, to se objevuje například u názvů památných staveb, událostí a akcí: Sametová revoluce.
VLASTNÍ JMÉNA A NÁZVY ŽIVÝCH BYTOSTÍ
Velkým písmenem začínají vlastní jména a názvy živých bytostí, ať už se jedná o jména osobní, umělecká, jména pohádkových bytostí i jména zvířecí. Například: Petr Novák, Božena Němcová, Popelka, Alík.
S velkým počátečním písmenem se píší i přivlastňovací přídavná jména, která vznikla odvozením od jmen osobních příponami -ův, (-ova, -ovo), a in (-ina, ino). Například: Máchův kraj. Naopak malým písmenem začínají přídavná jména, která jsou odvozená od vlastních jmen příponou -ský, -ovský, jako například: shakespearovský sonet, švejkovský typ.
Velká písmena se píší i u jmen národních a obyvatelských. Proto označení typu Čech, Francouz, Pražan, Ostravan, Severočech se píší s velkým písmenem. V okamžiku, kdy se ale z tohoto podstatného jména udělá přídavné jméno, změní se počáteční písmeno na malé. Například: český fanoušek, pražských taxikář.
JMÉNA ZEMĚPISNÁ
U jednoslovných jmen zeměpisných, tedy u světadílů, zemí, krajin, ostrovů, poloostrovů, hor, nížin, moří, jezer, řek a dalších zeměpisných označení se píše velké počáteční písmeno. Například: Evropa, Morava, Balkán, Šumava, Balaton. U dvouslovných názvů se píše malé písmeno u slova původu obecného. Například: Středozemní moře, Balkánský poloostrov, Kanárské ostrovy, Český ráj, Lysá hora, Slapská přehrada.
V případě, že se k místnímu názvu přidá označení světové strany, která určuje, kde se daná část nachází, se píše velké písmeno jen u místního názvu, ne u označení světové strany: východní Čechy.
JMÉNA MÍSTNÍ
U jednoslovných jmen obcí a čtvrtí se píše velké písmeno, například: Praha, Vinohrady Brno, Liberec. U dvouslovných pojmenování obcí a čtvrtí se píší obě počáteční písmena velká: České Budějovice, Mariánské Lázně, Hradec Králové, Malá Strana. U tříslovných a víceslovných pojmenování se píše malé písmeno u předložky: Ústí nad Labem, Rož
Do následujícího cvičení jsme zamíchali všechny slovní druhy. Máte tedy za úkol vybrat, které patří mezi ohebné/O (lze je skloňovat nebo časovat – pozor na číslovky násobné a na infinitivní tvary sloves) a které mezi neohebné/N:
Příslovce jsou v českém jazyce šestým slovním druhem. Latinsky se příslovce nazývají adverbia (v jednotném čísle adverbium) příslovce patří k nesklonným slovním druhům, což znamená, že se u nich nedá určit pád a zároveň se jejich tvar nemění v závislosti na čase, ani pádě. Příslovce vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (například: setkali se doma, velmi chytře). Při větném rozboru mívají nejčastěji funkci příslovečné určení:
například: velmi hezké = příslovečné určení míry
dolů = příslovečné určení místa
včera = příslovečné určení času
rychle = příslovečné určení způsobu.
Příslovce jsou většinou odvozená z přídavných jmen (veselý – vesele), vznikla také ustrnutím prostého pádu (kolem) nebo spojením předložky a jména (zrána, zpaměti). Tyto příslovečné spřežky se píší dohromady jako jedno slovo.
Druhy příslovcí:
Místa: doma, tudy, lesem
Času: včera, večer, dlouho
Způsobu: vesele, obratně, zničeně
Míry: velmi, trochu
Příčiny: úmyslně, proto
Stupňování příslovcí
Některé příslovce se stejně jako přídavná jména dají stupňovat:
2. stupeň:
přípony –eji (tišeji)
-ěji (zdravěji)
-e (dále)
Nepravidelně (lépe, dříve)
3. stupeň:
předpona nej + tvar 2. stupně (nejtišeji, nejzdravěji, nejdále, nejlépe, nejdříve)