PŘÍČESTÍ

Slovo muset

Dělení slova na konci řádku

Slovo muset se může na konci řádku dělit pomlčkou. Jediný způsob dělení je tento: mu-set.

Správné tvary slova muset

1. osoba jednotné číslo musím, množné číslo musíme.

2. osoba jednotné číslo musíš, množné číslo musíte.

3. osoba jednotné číslo musí, množné číslo musejí i musí

Rozkazovací způsob

Příčestí činné: musel, musil. Tvar příčestí činného musil je v úzu řídký.

Příčestí trpné pro přechodník přítomný, rodu mužského: museje, musejíce.

Příčestí trpné pro přechodník přítomný, rodu ženského a středního: musejíc.

Zdroj: Musí nebo musejí

Pravopis slova vykat

Sloveso vykat patří mezi vyjmenovaná slova. Časuje se podle vzoru 5. třídy – dělá.

	jednotné číslo	množné číslo
1. osoba	vykám	vykáme
2. osoba	vykáš	vykáte
3. osoba	vyká	vykají
rozkazovací způsob	vykej	vykejte
příčestí činné	vykal
příčestí trpné	vykáno
přechodník přítomný, mužský rod	vykaje	vykajíce
přechodník přítomný, ženský + střední	vykajíc
verbální substantivum	vykání

Zdroj: Pravopis vykání

Jak je to správně

• Správně je pouze podoba koná. Jde totiž o 3. osobu čísla jednotného slovesa konat.
• Konat je sloveso nedokonavé, které je poněkud knižním vyjádřením sloves dělat, činit, vykonávat.
• Sloveso konat se časuje tímto způsobem:
• číslo jednotné: 1. os. – konám; 2. os. – konáš, 3. os. – koná;
• číslo množné: 1. os. – konáme; 2. os. – konáte; 3. os. – konají.
• Rozkazovací způsob: konej, konejme, konejte.
• Příčestí činné: konal; příčestí trpné: konán.
• Přechodník přítomný mužský: konaje; přechodník přítomný ženský a střední: konajíc; přechodník přítomný množné číslo: konajíce.
• Podstatné jméno vytvořené od tohoto slovesa: konání.

Zdroj: Konná nebo koná

Vysvětlení správného tvaru slova ZKOUKNOUT

Jediný správný zápis slova ZKOUKNOUT a jeho tvarů je s předponou z- na jeho začátku.

Při vysvětlování bezchybného psaní slova ZKOUKNOUT můžeme opět využít sloveso zhlédnout. Stejně jako v jeho případě došlo také u slovesa ZKOUKNOUT ke spojení slova (zde KOUKNOUT) a předpony Z- (předpona z- slouží k vyjádření změny stavu nebo dokončení děje).

Tvary slovesa ZKOUKNOUT

	JEDNOTNÉ ČÍSLO	MNOŽNÉ ČÍSLO
1. OSOBA	(já) zkouknu	(my) zkoukneme
2. OSOBA	(ty) zkoukneš	(vy) zkouknete
3. OSOBA	(on) zkoukne	(oni) zkouknou

 

Rozkazovací způsob

(ty) zkoukni, (my) zkoukněme, (vy) zkoukněte

Příčestí činné

zkoukl i zkouknul (Maminka zkoukla/zkouknula večerní zprávy.)

Příčestí trpné

zkouknut  (Islandský film ještě nebyl porotou zkouknut.)

Verbální substantivum

zkouknutí (Zkouknutí tohoto dílu tě nebude nic stát.)

Zdroj: Zkouknout nebo skouknout

Gramatika

Musíme si zde dát pozor na záměnu dvou podobných tvarů, které nás mohou mást, a to tvary: jste x kdybyste. Na tomto místě je třeba rozlišovat slovesný způsob. Ve 2. osobě čísla množného způsobu oznamovacího píšeme vždy „jste“ (vy jste hodní, vy jste přišli pozdě).

Naproti tomu ve 2. osobě čísla množného způsobu podmiňovacího (kondicionálu) píšeme vždy „kdybyste“ (kdybyste počkali). Zde pozor na často používanou chybou variantu: slova nelze psát odděleně, tvar „kdyby jste“ je nespisovný.

Totéž platí i pro další tvary podmiňovacího způsobu (kondicionálu), píšeme vždy: abyste, byste a podobně.

Složený slovesný tvar podmiňovacího způsobu se skládá z kondicionálového tvaru pomocného slovesa být a příčestí činného. Podle časového příznaku rozlišujeme dva typy kondicionálu – podmiňovací způsob přítomný a podmiňovací způsob minulý.

Zdroj: Pravopis a gramatika slova kdybyste

Muset nebo musit

Slovo muset má ještě jeden možný tvar, kterým je slovo musit.[2]

Slovo musit je výsledkem kolísání sloves mezi vzory „prosit“ a „sázet“.

Ve 4. slovesné třídě najdeme několik sloves, která kolísají mezi vzory „prosit“ a „sázet“. Patří k nim frekventovaná slovesa bydlit –⁠ bydlet, musit –⁠ muset, myslit –⁠ myslet, z méně užívaných pak kvílit –⁠ kvílet, šílit –⁠ šílet a hanit –⁠ hanět. Historicky k nim můžeme řadit i slovesa další, mj. bujit –⁠ bujet, lačnit –⁠ lačnět, truchlit –⁠ truchlet.

O těchto slovesech se v mluvnicích dočteme, že si zachovala dvě ucelené řady tvarů (jednu podle „prosit“, druhou podle „sázet“). V souladu s platnou kodifikací jsou ve třetí osobě množného čísla rovnocenné tvary:

• bydlí/bydlejí,
• musí/musejí,
• myslí/myslejí,
• kvílí/kvílejí,
• šílí/šílejí,
• haní/hanějí;

V příčestí činném jde o tvary:

• bydlil/bydlel,
• musil/musel,
• myslil/myslel,
• kvílil/kvílel,
• šílil/šílel,
• hanil/haněl.

Frekvenční analýza jednotlivých tvarů však ukazuje, že se tyto původně samostatné řady prolínají a mají tendenci vytvářet řadu jednu (časovanou podle „kompromisního“ vzoru „trpět“, v němž se spojuje paradigma vzoru „prosit“ a „sázet“). Toto kolísání není u všech slov stejné.

Zdroj: Musí nebo musejí

Několikanásobný podmět

Několikanásobný podmět je vyjádřený několika souřadnými výrazy. Jednotlivé členy tohoto typu podnětu mohou být spojeny čárkami, nebo spojkami: a, i, nebo. Pokud má podmět více než dva výrazy používá se kombinace (například tři slova: mezi prvním a druhým slovem podmětu je čárka, druhý a třetí dělí pak vybraná spojka).

Jaká koncovka v přísudku u několikanásobného podmětu?

• Několikanásobný podmět může obsahovat podstatná jména stejného rodu.
• Pokud se jedná o rod mužský životný, píše se v přísudku koncovka –i (například: Atleti a plavci se společně zúčastnili turnaje).
• U několikanásobného podmětu rodu mužského neživotného se naopak píše v přísudku koncovka –y (například: Stromy a keře se ve větru nakláněly.).
• U několikanásobného podmětu rodu ženského píšeme v přísudku koncovku –y (například: Sestry a kamarádky vyrazily na společnou dovolenou.).
• U několikanásobného podmětu rodu středního se píše v přísudku koncovka –a (například: Kuřata a housata se proháněla u babičky po dvoře).
• Stejně tak často se ale stává, že podmět obsahuje podstatná jména různého rodu nebo čísla.
• Jestliže je alespoň jeden člen několikanásobného podmětu rodu mužského životného, píše se v přísudku koncovka –i (například: Žirafy a sloni netrpělivě čekali na krmení.).
• Jestliže ale není v několikanásobném podmětu člen rodu mužského životného píšeme u přísudku koncovku –y (například: Chaty a domy v našem okolí se pomalu rozpadaly.)
• Pokud ale stojí přísudek ve větě před několikanásobným podmětem, může se koncovka příčestí minulého u přísudku shodovat s rodem nebližšího jména. Pak je povolen obojí způsob pravopisu. (například: Na louce se pásly kozy, koně a krávy. X Na louce se pásli kozy, koně a krávy.)
• Pokud je podmět v čísle jednotném a žádný člen není v rodu mužském životném se píše u přísudku koncovka –y (například: Kočka a kotě se válely na peci.).

Zdroj: Rozvitý podmět

Shoda přísudku s podmětem

(Shoda podmětu s přísudkem)

Vysvětlení shody přísudku s podmětem

Podmět v množném čísle	Koncovka příčestí minulého	Příklad
Rodu mužského životného	-i	Koně běželi po poli.
Všeobecný	-i	V televizi vysílali zprávy.
Rodu mužského neživotného	-y	Domy byly zbořeny.
Rodu ženského	-y	Zebry se proháněly krajinou.
Rodu středního	-a	Města zářila ve tmě.
Několikanásobný podmět v  množném čísle:
Alespoň 1 člen je rodu mužského životného	-i	Chlapci a dívky jeli na tábor.
Žádný člen není rodu mužského životného	-y	Učitelky a děti se vydaly do  zoologické zahrady.
Všechny členy jsou rodu středního v  množném čísle	-a	Selátka a telata byla zavřena na  malém prostoru.
Několik členů je rodu středního a  alespoň jeden je v jednotném čísle	-y	Kůzlata a hříbě se proháněly pastvinami.

Shoda přísudku s podmětem a nevyjádřený podmět

Psaní koncovek v přísudku může komplikovat situace, kdy je ve větě podmět nevyjádřený. V takovém případě je důležité, jestli je podmět známý z předchozí věty, jestli se dá určit podle oslovení ve větě, jestli se dá odvodit z  kontextu.

		Předcházející věta	Nevyjádřený podmět
Z přecházející věty	-i	Malíři namalovali řadu obrazů.	Rozhodli se uspořádat výstavu.
	-y	Ženy nakoupily potraviny.	Uvařily z nich večeři.
	-a	Hříbata volně pobíhala.	Zaběhla se do lesa.

U oslovení je situace těžší. Je potřeba si uvědomit, jestli podmětem jsou jenom oslovované osoby, pak se koncovka přísudku určuje podle jejich rodu. Například: Holky, co kdybyste přišly na návštěvu? Chlapci, měli byste se  učit. Děvčata, mohla byste mi pomoci?

Pokud se ale oslovují osoby ženského rodu, ale do podmětu se řadí i osoba rodu mužského životného, píše se v koncovce u přísudku -i. Například: Holky, co kdybychom si zahráli fotbal?

Důležité také je, jestli se mluvčí řadí do podmětu a jestli je to muž nebo žena. Například: žena: Holky, co kdybychom zašly na výstavu? Muž: Holky, co kdybychom šli do kina?

Mimotextový kontext to jsou okolnosti, které známe jen my (=mluvčí), ale nejsou nikde v textu zapsány. Používá se třeba v okamžiku, kdy píšeme někomu zprávu/dopis. Pokud je mluvčím žena a píše jiné ženě, píše se v koncovce přísudku -y, pokud se do podmětu nezařadí i muž, například: Mohly bychom zajít na večeři (jen ty dvě ženy). Pokud do podmětu zařadí i muže: Mohli bychom zajít na večeři (je jasné, že bude přítomen i muž).

Zdroj: Shoda přísudku s podmětem

Mluvnické kategorie podstatných jmen

ROD

Rody podstatných jmen jsou tři: mužský, ženský a střední. Rod se latinsky nazývá genus. Rod mužský (maskulinum) v jednotném čísle poznáme tak, že před podstatné jméno se dá zařadit zájmeno TEN, před podstatné jméno rodu ženského (feminum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TA a před podstatné jméno rodu středního (neutrum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TO.

ČÍSLO

Číslo u podstatných jmen může být jednotné (singulár) a množné (plurál). Existují ale i podstatná jména, u nichž se takto číslo určit nedá, protože je jejich číslo omezené. Latinsky se tyto skupiny nazývají singularia a pluralia.

Podstatná jména, která patří do singularií, jsou v jednotném čísle (ve většině případů množné číslo nelze ani utvořit). Singularita se obvykle týkají jevů, které jsou neohraničené a jedinečné. Pokud se u nich tvoří množné číslo, pak slouží k označení různosti, intenzity a případně opakování. Do singularií patří jména látková, hromadná, abstrakta a unika.

Látková podstatná jména označují materiální jev. Jedná se o nejrůznější soudržné materiály, chemické prvky a podobně. Například: voda, olej, písek, mouka. Pokud se u těchto podstatných jmen utvoří plurál, tak se tím jasně vymezí celek (dvě kávy- tím se myslí dva šálky kávy) případně intenzita (tiché vody).

Podstatná jména hromadná označují jev, který je vnímán jako jednolitý, ale skládá se z fyzicky dělitelných jevů, například: listí (skládá se z jednotlivých listů), nádobí, žactvo, vojsko, mládež, jehličí.

Abstraktní podstatná jména označují nefyzické jevy, často vlastnosti a děje, například nebezpečí, demokracie, moudrost.

Unika jsou podstatná jména, která označují jedinečné jevy, jejichž singulár vyplývá právě z jejich jedinečnosti: Slunce, svět.

Plurália jsou více známá jako jména pomnožná, která mají tvar množného čísla, i když mohou označovat jen jednu věc. Mezi podstatná jména pomnožná se často řadí ty názvy předmětů, které označují věci složené ze dvou částí, například nůžky, kalhoty, brýle. Dále se sem řadí párové orgány a části těla, například plíce a záda; různé nemoci, například spalničky; svátky, například Vánoce; a další běžné předměty, například dveře.

PODSTATNÁ JMÉNA SLOVESNÁ

Zvláštní kategorií u podstatných jmen jsou podstatná jména slovesná, která se tvoří ze slovesného tvaru. Mohou se tvořit ze sloves, která nemají trpné příčestí, takové podstatné jméno se vytvoří přidáním přípony –nutí, například stárnutí. Také se mohou tvořit od sloves v trpném tvaru přidáním přípony –ení, například probuzení.

PÁD

Další mluvnickou kategorií je pád, latinsky casus. Pomocí pádu se v češtině vyjadřují vztahy jednotlivých jmen k přísudku a k dalším větným členům. Pády obvykle mění koncovky podstatných jmen. V českém jazyce je sedm pádů, latinsky nazvaných: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál a instrumentál.

Číslo pádu	Latinský název	Otázky
1. pád	Nominativ	KDO? CO?
2. pád	Genitiv	KOHO? ČEHO?
3. pád	Dativ	KOMU? ČEMU?
4. pád	Akuzativ	KOHO? CO?
5. pád	Vokativ	OSLOVUJEME, VOLÁME?
6. pád	Lokál	O KOM? O ČEM?
7. pád	Instrumentál	KÝM? ČÍM?

VZOR

Poslední mluvnickou kategorií je vzor (latinsky zvaný paradigma). Vzory pomáhají s určováním skloňování podstatných jmen. Jednotlivá slova se přiřazují ke vzorům podle podobných typů. V českém jazyce má rod mužský šest vzorů (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce), rod ženský má čtyři vzory (žena, růže, píseň, kost), rod střední má také čtyři vzory (město, moře, kuře, stavení).

VZORY RODU MUŽSKÉHO

Jednotné číslo
PÁD	PÁN	HRAD	MUŽ	STROJ	PŘEDSEDA	SOUDCE
1. pád	Pán	Hrad	Muž	Stroj	Předseda	Soudce
2. pád	Pána	Hradu	Muže	Stroje	Předsedy	Soudce
3. pád	Pánovi Pánu	Hradu	Muži Mužovi	Stroji	Předsedovi	Soudci Soudcovi
4. pád	Pána	Hrad	Muže	Stroj	Předsedu	Soudce
5. pád	Pane	Hrade	Muži	Stroji	Předsedo	Soudce
6. pád	O pánovi O pánu	O hradu O hradě	O muži O mužovi	O stroji	O předsedovi	O soudci O soudcovi
7. pád	Pánem	Hradem	Mužem	Strojem	Předsedou	Soudcem

Množné číslo
PÁD	PÁN	HRAD	MUŽ	STROJ	PŘEDSEDA	SOUDCE
1. pád	Pánové Páni	Hrady	Muži Mužové	Stroje	Předsedové	Soudci
2. pád	Pánů	Hradů	Mužů	Strojů	Předsedů	Soudců
3. pád	Pánům	Hradům	Mužům	Strojům	Předsedům	Soudcům
4. pád	Pány	Hrady	Muže	Stroje	Předsedy	Soudce
5. pád	Pánové Páni	Hrady	Muži Mužové	Stroje	Předsedové	Soudci Soudcové
6. pád	O pánech	O hradech	O mužích	O strojích	O předsedech	O soudcích
7. pád	Pány	Hrady	Muži	Stroji	Předsedy	Soudci

VZORY RODU ŽENSKÉHO

Jednotné číslo
PÁD	ŽENA	RŮŽE	PÍSEŇ	KOST
1. pád	Žena	Růže	Píseň	Kost
2. pád	Ženy	Růže	Písně	Kosti
3. pád	Ženě	Růži	Písni	Kosti
4. pád	Ženu	Růži	Píseň	Kost
5. pád	Ženo	Růže	Písni	Kosti
6. pád	O ženě	O růži	O písni	O kosti
7. pád	Ženou	Růží	Písní	Kostí

Množné číslo
PÁD	ŽENA	RŮŽE	PÍSEŇ	KOST
1. pád	Ženy	Růže	Písně	Kosti
2. pád	Žen	Růží	Písní	Kostí
3. pád	Ženám	Růžím	Písním	Kostem
4. pád	Ženy	Růže	Písně	Kosti
5. pád	Ženy	Růže	Písně	Kosti
6. pád	O ženách	O růžích	O písních	O kostech
7. pád	Ženami	Růžemi	Písněmi	Kostmi

VZORY RODU STŘEDNÍHO

Jednotné číslo
PÁD	MĚSTO	MOŘE	KUŘE	STAVENÍ
1. pád	Město	Moře	Kuře	Stavení
2. pád	Města	Moře	Kuřete	Stavení
3. pád	Městu	Moři	Kuřeti	Stavení
4. pád	Město	Moře	Kuře	Stavení
5. pád	Město	Moře	Kuře	Stavení
6. pád	O městě	O moři	O kuřeti	O stavení
7. pád	Městem	Mořem	Kuřetem	Stavením

Množné číslo
PÁD	MĚSTO	MOŘE	KUŘE	STAVENÍ
1. pád	Města	Moře	Kuřata	Stavení
2. pád	Měst	Moří	Kuřat	Stavení
3. pád	Městům	Mořím	Kuřatům	Stavením
4. pád	Města	Moře	Kuřata	Stavení
5. pád	Města	Moře	Kuřata	Stavení
6. pád	O městech	O mořích	O kuřatech	O staveních
7. pád	Městy	Moři	Kuřaty	Staveními

Zdroj: Podstatná jména

Přehled slovních druhů

Ohebné slovní druhy

1. Podstatná jména = substantiva

• vyjadřují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, stavů a vztahů
• skloňují se
• můžete se na ně zeptat pádovými otázkami (viz níže)
• příklady: žákyně, krokodýl, kolo, žárlivost, plavání
• určujeme u nich:
• rod (mužský životný, mužský neživotný, ženský, střední)
• číslo (jednotné, množné; dříve ještě dvojné)
• pád (1. kdo, co; 2. koho, čeho; 3. komu, čemu; 4. koho, co; 5. oslovujeme, voláme; 6. (o) kom, (o) čem; 7. kým, čím)
• vzor (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce; žena, růže, píseň, kost; město, moře, kuře, stavení)
• mohou být: abstraktní (láska), či konkrétní (obecná – dívka, či vlastní – Dita); pomnožná (kalhoty), hromadná (uhlí), látková (sůl)

2. Přídavná jména = adjektiva

• vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jevů označených podstatnými jmény
• ptáme se na ně: jaký, který, čí
• skloňují se, dají se i stupňovat (pravidelně: krásný, krásnější, nejkrásnější; či nepravidelně: dobrý, lepší, nejlepší)
• mají tvar podle podstatných jmen
• můžete se na ně zeptat otázkami: jaký (jaká, jaké), který (která, které), čí
• příklady: protivný, chytrá, letní, strýcův, Klářino
• určujeme u nich:
• pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
• druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
• vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
• přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)

3. Zájmena = pronomina

• zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
• shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
• příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
• určujeme u nich:
• druh (osobní – já, přivlastňovací – moje, ukazovací – ten, tázací – kdo, vztažná – jenž, neurčitá – někdo, záporná – nic)
• rod (mužský, ženský, střední = rodová: on, ona, ono; nebo bezrodá = jeden tvar stejný pro všechny rody: já, kdo)
• číslo (jednotné, množné)
• pád (7. pádů jako u podstatných jmen)

4. Číslovky = numeralia

• vyjadřují počet nebo pořadí, jsou to slova číselného významu
• dělí se na určité (vyjadřují přesný počet, lze je nahradit číslicí: pět, pátý) a neurčité (několik)
• podle toho, jak se na číslovku zeptáte, poznáte její druh:
• kolik? – základní: deset, několik
• kolikátý? – řadová: desátý, několikátý
• kolikerý? kolikery? – druhová: desaterý, desatery, několikerý, několikery
• kolikrát? kolikanásobný? – násobná: desetkrát, desetinásobný, několikrát, několikanásobný
• většina číslovek se skloňuje
• určujeme u nich: pád, číslo, rod, druh, vzor
• další příklady: jedna, dvacet osm, patnáctý, několikáté, málo

5. Slovesa = verba

• vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu; označují, co osoby, zvířata a věci dělají nebo co se s nimi děje
• příklady: běžím, zabečel, směj se, bude malovat, rozbřesklo se, hladit
• časují se
• určujeme u nich:
• osobu – 1. já čtu, 2. ty čteš, 3. on, ona, ono čte; 1. my čteme, 2. vy čtete, 3. oni, ony, ona čtou
• číslo – jednotné (čtu), množné (čtou)
• čas – přítomný (čtu), minulý (četl jsem), budoucí (budu číst)
• způsob – oznamovací (čtu), podmiňovací (přítomný ⇒ četl bych; minulý ⇒ byl bych četl), rozkazovací (čti, čtěme, čtěte)
• rod – činný (činnost vykonává podmět: Lenka čte dopis.) a trpný (činnost nevykonává podmět: Dopis je čten.)
• vid – dokonavý (děj je hraničený v minulosti: přečetl jsem, nebo v budoucnosti: přečteme) a nedokonavý (děj je neohraničený, probíhající v minulosti: četl; v přítomnosti: čte, nebo v budoucnosti: bude číst)
• třídu – 5 tříd podle zakončení 3. osoby čísla jednotného (nepravidelná: být, jíst, vědět, chtít)
• vzor – každá třída má své vzory
• slovesné tvary mohou být:
• určité (vyjadřují osobu, číslo, čas a způsob), nebo neurčité (infinitiv, přechodníky, příčestí)
• jednoduché (čtu), nebo složené (obsahují pomocné sloveso být: budu číst)

Neohebné slovní druhy

6. Příslovce = adverbia

• ptáme se na ně pomocí slov: kdy, kde, kam, jak, proč, nač
• vyjadřují různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností, a to:
• místo – ptáme se kde?, odkud?, kudy?, kam? – doma, shora, tudy, dolů
• čas – ptáme se kdy?, odkdy?, dokdy? – včera, odmalička, stále
• způsob – ptáme se jak? – pěkně, dobře, potichu
• míru – ptáme se jak moc? – velmi, zcela
• příčinu – ptáme se proč? – proto, schválně
• stupňují se – 3 stupně: 1. zdravě, 2. zdravěji, 3. nejzdravěji; nebo nepravidelně: dobře – lépe, brzy – dříve)
• některá příslovce vznikla ustrnutím jmenných tvarů (úhrnem, kolem), nebo slovesných tvarů (kleče, stoje), nebo spojením předložky a jiného slova = příslovečná spřežka (z ticha = zticha, na večer = navečer)

7. Předložky = prepozice

• vyjadřují podobné bližší okolnosti jako příslovce (místo, čas, způsob, příčinu), ale teprve ve spojení se jmény, jejichž pád řídí (vytvářejí takzvanou předložkovou vazbu); leží tedy před slovem
• příklady: s, u, ke, od, pod, před, vedle, naproti
• podle původu se dělí na:
• vlastní – původní, mají jen význam předložek (v, do, s, pro, při)
• nevlastní – nepůvodní, mohou být i jiným slovním druhem (příslovcem nebo podstatným jménem: vedle, místo)

8. Spojky = konjunkce

• slouží ke spojování větných členů (respektive slov) a vět
• samostatné nejsou větnými členy
• dělí se na:
• souřadicí – spojují souřadně spojené věty nebo větné členy: a, i, ani, nebo, ale, však, neboť, proto, a tak, ...
• podřadicí – připojují větu závislou k větě řídící: že, protože, když, aby, ačkoli, i když, přestože, jelikož,...
• další informace o spojkách: spojky.

9. Částice = partikule

• jsou slova velmi podobná a blízká spojkám, větné členy nebo věty však nespojují, ale zpravidla věty uvozují (ať, nechť, kéž, což, copak)
• naznačují druh vět (otázka, rozkaz), nebo vyjadřují postoj mluvčího k větě či výrazu, mají citové zabarvení (překvapení)
• nejsou ve větě větnými členy
• úlohu částic mohou mít i jiné slovní druhy (spojky: a, aby; příslovce: tak, snad)
• příklady: Že by nepřišla? Kéž by se už nevrátila! Ale to je překvapení! Ať mě moc neštve. Kéž by!

10. Citoslovce = interjekce

• vyjadřují nálady, city (hurá, ach, ouvej, fuj) a vůli mluvčího (hop, hej, nu, hybaj) nebo naznačují hlasy a zvuky (haf, bú, mlask, frr, prásk, chacha)
• ve větě nejsou větným členem, často se ve větě oddělují čárkou (Haló, je tam někdo?)
• někdy mohou nahrazovat slovesný přísudek (Myška šup do díry.)

Zdroj: Slovní druhy