Pokud tedy nejen v našem případě (v pořádku), ale i u jiných výrazů váháte, zda jde o spřežku, nebo ne, raději zapátrejte ve Slovníku spisovné češtiny nebo v Pravidlech českého pravopisu (případně zkuste hledat na našich stránkách). Když hledaný výraz nenajdete ani v jedné příručce, jde většinou o dvě samostatná slova, takže je napište zvlášť.
Někdy si lze pomoci tím, že zkusíte mezi předložku a podstatné jméno vložit nějaké vhodné přídavné jméno, potom je rovněž jasné, že se daný výraz dohromady nepíše. My si můžeme například říct: Vše jev naprostém pořádku.
V dalším dílu našeho procvičování psaní velkých písmen se můžete těšit na obce, města, městské části, sídliště; ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády, stavby, nádraží, stanice a zastávky...
V diskuzi JAK ODŮVODVIT PSANÍ SLOV CUPY DUPY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lenka.
Prosím, nevíte někdo, proč se ve slovech CUPY DUPY píše tvrdé Y? Jak to vysvětlit třeba cizinci? Žádné z pravidel pravopisu, která mě napadají, na to nepasuje:-))
Moc díky, Lenka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mirek.
A kde se vzalo "coby dupy", to se kde říká? Já myslím, že je to "co by dup". Jedině "co by" = coby? pak je jasné že tvrdé a "dupy" od vzoru HRAD?
Pro názornější přehled nabízím kompletní skloňování tohoto
zájmena (stejné skloňování mají i zájmena tvůj a svůj):
Číslo jednotné
rod mužský
rod ženský
rod střední
1. pád
můj
má/moje
mé/moje
2. pád
mého
mé/mojí
mého
3. pád
mému
mé/mojí
mému
4. pád
mého, můj (neživ.)
mou/moji
mé/moje
5. pád
můj
má/moje
mé/moje
6. pád
o mém
o mé/mojí
o mém
7. pád
mým
mou/mojí
mým
Číslo množné
rod mužský
rod ženský
rod střední
1. pád
mí/moji
mé/moje
má/moje
mé/moje (neživ.)
2. pád
mých
mých
mých
3. pád
mým
mým
mým
4. pád
mé/moje
mé/moje
má/moje
5. pád
mí/moji
mé/moje
má/moje
mé/moje (neživ.)
6. pád
o mých
o mých
o mých
7. pád
mými
mými
mými
Kdo si není schopen zapamatovat, ke kterým pádům dané tvary patří (já samozřejmě také ne), nechť zkusí v běžném životě (tedy i při psaní diktátů) používat pomůcku v podobě ukazovacího zájmena ten, ta, respektive ti, tu, té, tou.
Jak to funguje? Když si řeknete ti moji chlapci, pak slyšíte, že ti je krátká varianta, takže napíšete krátké „i“ i v zájmenu moji. Totéž platí i v ženském rodě – viděl tam tu moji kamarádku (tu zní krátce, takže napíšete krátké „i“ i v přivlastňovacím zájmenu). Jestliže si ve větě můžete říct například bez té mojí pomoci, pak slyšíte, že té vyslovujeme dlouze, tudíž napíšete dlouhou koncovku i v přivlastňovacím zájmenu mojí. Stejně tak u příkladu k té mojí sestře se chovej slušně, o té mojí chybě už věděli, s tou mojí žádostí nepočítali apod.
A pokud jsem vám nepomohla ani touto berličkou, tak tu mám ještě záchranné lano – když nebudete vědět, jestli moji nebo mojí, nahraďte výraz dubletou, tedy druhým tvarem, který nám pravidla v daném pádě nabízejí. Například napíšete: Mí (moji) chlapci to okno nerozbili. Viděl tam mou (moji) kamarádku. Bez mé (mojí) pomoci si nevěděl rady. K mé (mojí) sestře se chovej slušně. O mé (mojí) chybě už věděli. S mou (mojí) žádostí už nepočítali.
Kdo se stále necítí jistý v kramflekách, může si správné používání procvičit v textech, které jsem pro vás připravila k upevnění získaných znalostí. A na závěr ještě připomínám, že vše výše uvedené platí i pro zájmena tvůj a svůj.