STUPŇOVÁNÍ PŘÍSLOVCÍ

Stupňování

U příslovcí se stejně jako u  přídavných jmen dají vytvořit další dva stupně. Je potřeba si uvědomit, že všechna příslovce se ale stupňovat nedají, například již zmiňované kolem a zpravidla. Druhý stupeň se obvykle tvoří tím, že se  k příslovci přidá koncovka -eji/-ěji, -e. Příslovce tiše, zdravě a vysoko ve druhém stupni tedy mohou mít tvar tišeji, zdravěji a výše. U některých přídavných jmen má příslovce ve druhém stupni nepravidelný tvar. Například dobře - lépe, brzy - dříve. Třetí stupeň je obvykle tvořený předponou nej-, stejně jako u přídavných jmen, a koncovkami druhého stupně. Uvedená příslovce tiše, zdravě a vysoko mají ve třetím tvaru podobu: nejtišeji, nejzdravěji a nejvýše.

Zdroj: Příslovce v češtině

Poradna

V naší poradně s názvem CVIČENÍ NA SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kika.

Prosím, jaký slovní druh je "ještě" a jaký je to větný člen? Ozývalo se nadšené ještě. Děkuji

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Slovní druh slova JEŠTĚ může být částice a nebo příslovce. Ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovce a vyjadřuje stupňování.
Kdyby ona věta byla v tomto znění: OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ PŘED PŘÍJEZDEM, tak slovo JEŠTĚ bude částice vyjadřující, že se děj uskuteční před uplynutím nějakého časového úseku.
Co se týče větného členu, tak ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovečné určení. Ptáme se: Jak se ozývalo nadšené? Ještě. Například v kontextu: Miminko bylo čilé a ozývalo se nadšené ještě.

Zdroj: Příběh Cvičení na slovní druhy

Příslovce

Příslovce jsou v českém jazyce šestým slovním druhem. Latinsky se příslovce nazývají adverbia (v jednotném čísle adverbium) příslovce patří k nesklonným slovním druhům, což znamená, že se u nich nedá určit pád a zároveň se jejich tvar nemění v závislosti na čase, ani pádě. Příslovce vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (například: setkali se doma, velmi chytře). Při větném rozboru mívají nejčastěji funkci příslovečné určení:

například: velmi hezké = příslovečné určení míry

dolů = příslovečné určení místa

včera = příslovečné určení času

rychle = příslovečné určení způsobu.

Příslovce jsou většinou odvozená z přídavných jmen (veselý – vesele), vznikla také ustrnutím prostého pádu (kolem) nebo spojením předložky a jména (zrána, zpaměti). Tyto příslovečné spřežky se píší dohromady jako jedno slovo.

Druhy příslovcí:

• Místa: doma, tudy, lesem
• Času: včera, večer, dlouho
• Způsobu: vesele, obratně, zničeně
• Míry: velmi, trochu
• Příčiny: úmyslně, proto

Stupňování příslovcí

Některé příslovce se stejně jako přídavná jména dají stupňovat:

2. stupeň:

• přípony –eji (tišeji)
• -ěji (zdravěji)
• -e (dále)
• Nepravidelně (lépe, dříve)

3. stupeň:

• předpona nej + tvar 2. stupně (nejtišeji, nejzdravěji, nejdále, nejlépe, nejdříve)

Zdroj: Příslovce podle abecedy

Poradna

V naší poradně s názvem JAK, KDE, KUDY,PROČ, KAM... se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena.

Dobrý den,
chtěla bych se jen ujistit - syn nyní probírá ve škole slovní druhy a napsal, že "kde" je zájmeno. Jsou všechny otázky na příslovce, tj.: "kde,kudy,odkud,kam,
kdy,odkdy,dokdy, jak, proč" samy také příslovce jako slovní druh? Myslím si, že ano. Zájmeno je pouze Kdo (ptám se na osobu).
Pokud máte otázku na příslovce jak moc - je nutné rozdělit dvě slova na jak: příslovce a moc (v tomto případě jak i moc jsou příslovce?, ale ve spojení moc peněz by "moc" už byla číslovka?
Děkuji moc za informaci. Helena

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Slovo KDE je příslovce a zároveň je to i jedna z pomocných otázek při určování příslovcí. Slovo KDE může být příslovce tázací, vztažné a neurčité. Příslovce tázací je například ve větě: Kde se setkávají rodiče?
Příslovce vztažné je například ve větě: To je to místo, kde se setkávají rodiče.
Příslovce neurčité je například ve větě: Mít kde smočit své tělo.
V ojedinělých případech slovo KDE může být i částice. Například ve větě: Ale kde že!
Slovo KDE nikdy není zájmeno.

Zdroj: Příběh Jak, kde, kudy,proč, kam...

Jak se ptáme na příslovce

Otázky, kterými se  ptáme na příslovce, se dají lehce vydedukovat, když si uvědomíme druhy příslovcí. Na příslovce místa připadají otázky: KDE?, KAM?, KUDY? Příslovce času poznáme podle otázek: KDY? ODKDY? DOKDY? JAK DLOUHO? Příslovce způsobu nám pomůže určit otázka: JAK?, u příslovcí míry je otázka míry doplněná o slovo moc: JAK MOC?. U posledního typu příslovcí příčiny, je situace složitější: často se také jedná o otázku JAK?, ale z uvedeného příslovce musí vyplývat, PROČ se něco stalo.

Zdroj: Příslovce v češtině

Kdykoli/kdykoliv – slovní druh

Slovo kdykoli/kdykoliv je dle Slovníku spisovné češtiny příslovce, patří tedy mezi slova neohebná (nelze jej ani časovat, ani skloňovat). Podle této jazykové příručky může mít výraz kdykoli/kdykoliv i funkci spojky podřadicí, a to v souvětí s vedlejší větou příslovečnou časovou. Slovník spisovného jazyka českého řadí toto slovo jen mezi příslovce a mluví o zájmenném příslovci neurčitém a zájmenném příslovci vztažném (právě ve funkci uvození vedlejší věty).

Zdroj: Kdykoliv nebo kdykoli

Rozdíl mezi příslovci a zájmeny

Zájmena lze na rozdíl od příslovcí skloňovat!

Zájmenům jsou však příbuzná takzvaná zájmenná příslovce (adverbia), a to díky tomu, že mají ve větě podobnou funkci jak formální, tak významovou. Abyste v těchto případech od sebe dokázali odlišit tyto dva slovní druhy, zkuste si nejprve daný výraz "ohnout", vyskloňovat (jde-li to, pak to určitě není příslovce), nebo si zkuste zapamatovat následující příklady příslovcí:

• zájmenná příslovce místa: kde, někde, ledakde, kdesi, všude, odkud, odnikud, kudy, někudy, nikudy, kam, někam, nikam, tuhle, tam, tamhle, odtud, odsud, sem, semhle, onam
• zájmenná příslovce času: kdy, někdy, nikdy, vždycky, odkdy, dokdy, kdykoli, nakdy, tehdy, tenkrát, tentokrát, kdysi, onehdy, potom, poté, jindy, tu a tam, onehdy, doteky, dosud, posud
• zájmenná příslovce způsobu: jak, jakpak, tak, takhle, takto; a míry (mohou být i zájmennými číslovkami): kolik, kolikrát, tolik, tolikrát
• zájmenná příslovce příčiny: proč, proto; a účelu: nač

Zdroj: Zájmena

Co je vypravování

Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo. Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí. Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.

Osnova

• 1. Uvedení (seznámení s dějem, jeho otevření)
• 2. Zápletka (napětí)
• 3. Vyvrcholení
• 4. Rozuzlení (uzavření děje, poučení, dojmy)

Vypravování může být rozčleněno také do pěti fází

• 1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
• 2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
• 3. Krize – vyvrcholení konfliktu
• 4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedoucí k poslední fázi vyprávění
• 5. Rozuzlení a řešení situace

Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!

Zdroj: Vypravování

Vytvořte k 1. stupni níže uvedených příslovcí správnou podobu 2. a 3. stupně a vepište ji do náležitých políček:

dobře – 2. st. 3. st.

hluboko – 2. st. 3. st.

špatně/zle – 2. st. 3. st.

brzy – 2. st. 3. st.

vesele – 2. st. 3. st.

dlouho/dlouze – 2. st. 3. st.

sladce – 2. st. 3. st.

vysoko/vysoce – 2. st. 3. st.

nízko – 2. st. 3. st.

mnoho – 2. st. 3. st.

málo – 2. st. 3. st.

těžko/těžce – 2. st. 3. st.

snadno – 2. st. 3. st.

snadně – 2. st. 3. st.

úzko/úzce – 2. st. 3. st.

tmavě – 2. st. 3. st.

hlasitě – 2. st. 3. st.

tiše – 2. st. 3. st.

Zdroj: Cvičení na příslovce

Příslovce

Šestým slovním druhem a prvním neohebným jsou příslovce, které určují bližší okolnosti děje a vlastností. Otázky k určování příslovcí jsou: KDE? JAK? KAM? KDY? PROČ? atd.

Příklad: (KDY?) Večer (KDE?)venku lidé (JAK?) rychle venčili své psy, aby stihli své (JAK MOC?) velmi oblíbené televizní pořady.

Zdroj: Jak se ptáme na slovní druhy

Všeobecný úvod

1. Co je pro správné a přehledné sepsání vyprávění nezbytné? (Odpověď je ukrytá v tajence)

1. Klíčová slova pro danou (nejen) prázdninovou činnost: vlak, auto, trasa, poznávání

2. Klíčová slova pro danou (nejen) prázdninovou činnost: helma, jízda, kolo

3. Klíčová slova pro danou (nejen) prázdninovou činnost: táborák, celta, spacák

4. Klíčová slova pro danou (nejen) prázdninovou činnost: krém, slunce, lehátko

5. Klíčová slova pro danou (nejen) prázdninovou činnost: voda, kruh, koupaliště

6. Klíčová slova pro danou (nejen) prázdninovou činnost: vlasec, podběrák, voda

Řešení: ___________

2. Chronologicky seřaď části, které by vypravování mělo mít:

ROZUZLENÍ, UVEDENÍ, VYVRCHOLENÍ, ZÁPLETKA

Napiš správné řešení:

1.

2.

3.

4.

3. Vyber správnou variantu:

Jiný výraz pro úvod je:

1. expozice

2. kolize

3. krize

V úvodu by mělo být:

1. stupňování konfliktu

2. seznámení s prostředím

3. řešení situace

Jiný výraz pro zápletku je:

1. kolize

2. krize

3. rozuzlení

V části zvané krize se objevuje:

1. vyvrcholení konfliktu

2. seznámení s postavami

3. řešení situace

4. Co by nemělo ve správném vypravování chybět?

P	Í	N	E	Ř	A	B	Y	R
A	R	P	O	H	L	E	D	L
M	P	Á	O	R	V	Ř	O	E
Á	Ě	L	Z	Y	O	O	V	H
T	O	S	Ř	D	K	M	O	Á
K	Á	S	T	A	N	Í	L	T
Y	M	B	Á	O	E	I	E	K
D	O	M	O	V	V	Ř	N	O
T	F	A	R	R	E	Č	Á	Y

Prázdniny, dovolená, památky, venkov, pohled, stan, kolo, tábor, moře, rybaření, lehátko, domov, raft, hry, město.

5. Ke každé situaci doplňte tři vhodná zvolání:

Příklad: sjíždění řeky: "Všichni si vezměte záchrannou vestu!"

Jízda na kole s přáteli:

______________

______________

______________

Večer u táboráku:

______________

______________

______________

Stanování v lese:

______________

______________

______________

Rybaření s dědou:

______________

______________

______________

Cesta letadlem na dovolenou:

______________

______________

______________

Návštěva ZOO:

______________

______________

______________

Zdroj: Pracovní list - vypravování o prázdninách

Vedlejší věta předmětná

Vedlejší věta předmětná vyjadřuje předmět věty řídící. Závisí na slovese věty řídící, nebo na přídavném jménu. Nejčastěji je uvozena spojkami že, aby, vztažnými zájmeny kdo, co a příslovci kde, kam, odkud.

Ukázky použití

Věděl, že ho má ráda.

Chtěl, aby přijela.

Zaslechl, co se o něm říkalo.

Poznal, kdo to udělal.

Řekl mi, kam jde.

Dozvěděl se, kde je jejich tábor.

Přečetl si, odkud pojedou.

Zdroj: Druhy vedlejších vět

Vedlejší věta přívlastková

Vedlejší věta přívlastková vyjadřuje přívlastek řídící věty. Závisí na některém podstatném jménu řídící věty. Bývá uvozena zájmeny který, jenž, vztažnými příslovci kde, kdy, kam a spojkami aby, že.

Ukázky použití

Viděl strom, do kterého udeřil blesk.

Měl psa, jenž kulhal.

Navštívili místo, kde se vdávala.

Učitel ho vyvolal v okamžiku, kdy si hrál s telefonem.

Pozval ho na místo, kam nikoho předtím nevzal.

Nelíbila se mu představa, že neuspěje.

Měl přání, aby v životě uspěl.

Zdroj: Druhy vedlejších vět

Ponaučení

Asi největší problém vám bude dělat odlišování částic od příslovcí a spojek. Ale třeba vám pomůže, když si zapamatujete alespoň některé z uvedených zásad:

• částice obvykle stojí na začátku věty (pokud stojí ve větě, lze je z věty vypustit)
• částice na rozdíl od spojek nespojují věty ani větné členy
• částice neplní ve větě funkci větného členu
• částice fungují jako takzvané kontaktní prostředky (ano, ne, dobře, asi, jistě apod.)
• příslovce rozvíjejí slovesa, ptáme se na ně: kde, odkud, kam, kdy, odkdy, dokdy, jak, proč apod.
• spojky slouží ke spojování vět a větných členů.

Zdroj: Cvičení na neohebné slovní druhy

Druhy předložek

Předložky se dělí podle původu na vlastní (= primární) a nevlastní (= sekundární).

Předložky vlastní jsou slova, která jsou jen předložkami, nejsou tedy nikdy nositeli významu. Primární předložky mohou být neslabičné a slabičné. Neslabičné jsou ty předložky, které jsou tvořeny jen jedním písmenem (souhláskou). V češtině se obvykle k takovýmto neslabičným předložkám vytváří druhá slabičná varianta, která je vokalizovaná (přidaly se samohlásky –e; -u). Například z neslabičné předložky „s“ se vytvoří slabičná předložka „se“. Vokalizace neslabičných předložek ale není vždy nutná, například „s otcem“, v jiných případech ale ulehčuje výslovnost a srozumitelnost (například „se psem“ je výraznější než „s psem“).

Již žáci na prvním stupni se učí, že některé předložky se nepíší na konec řádku – patří sem všechny neslabičné předložky (k, s, v, z), ale i jednopísmenné slabičné předložky (o, u). V textových dokumentech na počítači se tyto předložky obvykle spojí se slovem nezlomitelnou mezerou (v textových dokumentech zvaná také jako pevná mezera), a tím si pisatel zajistí, že tato předložka bude vždy stát na stejném řádku jako podstatné jméno (nebo zájmeno, číslovka), k němuž patří.

Naopak předložky nevlastní mohou být i jiným slovním druhem a souvisí vždy na konkrétním použití daného slova. Například: kolem, díky, blízko.

Nevlastní předložky mohly vzniknout z příslovcí (skrz), z příslovcí, které byly dříve podstatnými jmény (navrch), z podstatných jmen (zásluhou), ze sloves (počínaje), od zájmen (co do), případně jako spřežka dvou předložek (zpod).

Ukázka:

Kolem – Podstatné jméno – Jel s kolem na výlet.

Příslovce – Jel jen tak kolem.

Předložka – Jel kolem řeky.

Díky - Podstatné jméno - Vzdal jim velké díky.

Předložka – Díky tobě večer neusnu.

Blízko – Příslovce – Stál moc blízko.

Předložka – Ubytoval se blízko nás.

Zdroj: Předložky

Vypravování jako slohová práce

Písemná forma vyprávění bývá většinou promyšlenější a uspořádanější. Vypravování patří mezi nejpopulárnější slohové práce. Je to dáno především líbivostí a přístupností tohoto žánru. Vypravování má navíc poměrně jasně danou osnovu, což také výrazně přispívá k jeho oblíbenosti.

Vypravování začíná krátkým úvodem, v němž autor komentuje celý příběh z určitého odstupu. Následuje expozice, kde je již čtenář seznámen s časem a místem příběhu. Další odstavec je věnován představení zápletky, což je klíčová část každého vypravování. Jako čtvrtý odstavec následuje vyvrcholení, jehož hlavní složkou je takzvaná gradace, tedy stupňování napětí. Předposlednímu odstavci se říká rozuzlení a dojde v něm k vyřešení dříve nastolené zápletky. Chybět nesmí ani závěr, kde se vypravěč opět vrací do přítomnosti a glosuje celé dění s větším nadhledem.

Hlavním kritériem pro hodnocení vypravování je již zmíněná přítomnost napětí a gradace. Pokud tyto dvě věci váš text postrádá, nejedná se o vypravování, ale o pouhý popis děje! V takovém případě je hodnotitel nucen klasifikovat tento nedostatek jako nedodržení žánru, což má za výsledek nedostatečné hodnocení.

Aby bylo vypravování pro čtenáře zajímavé a příjemně se četlo, je potřeba, aby autor do svého textu zahrnul následující:

• V úvodu vypravování se obvykle stručně představí hlavní postavy a prostředí. Vlastní vypravování lze rozčlenit do tří částí: 1. začátek děje, 2. zápletka, 3. rozuzlení zápletky. Závěr vypravování může obsahovat hodnocení, stručné zamyšlení nebo náznak k možnému pokračování.
• K živému a pro čtenáře (posluchače) přitažlivému vypravování přispívá nejen zajímavé téma (tj. o čem se vypráví), nýbrž i volba vhodných jazykových a kompozičních prostředků: bohatá slovní zásoba, dějová slovesa, synonyma, obrazná pojmenování, přísloví, užití tvarů času přítomného pro vyjádření událostí minulých, citlivé užívání prostředků spisovných i nespisovných, přímá řeč a nepřímá řeč, promyšlená větná stavba, dodržování i porušování časové posloupnosti dílčích dějových složek vypravovaného příběhu.

Zdroj: Vypravování

Skupiny částic

Částice se dále dělí do několika skupin. Jejich funkce a užití jsou vázány na ostatní výrazové prostředky, na obsah výpovědi a na konkrétní jazykovým ale i mimo jazykový kontext. Částice se tedy rozdělují na modální, intenzifikační, vytýkající, modifikační, odpověďové, negační a přací.

Modální částice

Mezi modální částice patří výrazy jako asi, snad, nejspíš, jistě, zajisté, možná, pravděpodobně. Tyto výrazy udávají stupeň pravděpodobnosti obsahu výpovědi. Jejich význam se pohybuje ve škále od velmi pravděpodobného až po vyloučené. Na tyto části se nedá doptat doplňovacími otázkami, ale lze jimi odpovídat na zjišťovací otázky. Například: Budeš večer doma? Snad. Vzhledem k jejich významu je jasné, že se běžně vyskytují o oznamovacích větách, případně ve zjišťovacích otázkách.

Intenzifikační částice

Částice intenzifikační určují intenzitu vlastnosti: velmi, moc, málo. Například: Jak se ti líbil film? Moc. Někdy dochází k záměně s příslovci. Obvykle intenzifikační částice stojí před slovesem na rozdíl od příslovcí. Byl pěkně nazlobený x bylo pěkně. Šíleně ji miloval ( = velmi) x vypadal šíleně (= hrozně).

Vytýkací částice

Částice vytýkací vytýká jistou složku výpovědi: právě, přímo, zrovna, obzvlášť. Od intenzifikačních částic se liší tím, že se mohou vztahovat i na podstatná jména. Tyto částice implikují skutečnosti, jejichž pravdivost je předpokladem pro smysluplné užití této částice ve větě. Na oslavu přišel jen Martin (= což nám jasně říká, že ostatní nepřišli). Tyto částice můžou platnost výpovědi buď omezovat: jenom, jen, pouze, nebo rozšiřovat: tak, rovněž. Vytýkací částice stojí před větným členem, který obsahuje vytčený výraz.

Modifikační částice

Mezi částice modifikační patří obvykle výrazy, které primárně řadíme k jiným slovním druhům, například: ale (spojka), tak (příslovce). Ukázka: mluv klidně (příslovce ) x klidně mluv (částice). Pokaždé má výraz jiný význam, a tak se jedná i o jiný slovní druh. Tyto části výpověď kontextualizují a modifikují s dalšími prostředky větný modus věty.

Odpověďové částice

Mezi částice odpověďové patří výrazy, kterými lze odpovídat na zjišťovací otázky: ano, ne. Protože odpovídají na obsah věty, tak se často označují jako větné ekvivalenty.

Negační částice

Do částic negačních patří výrazy ne a nikoli pro členskou negaci. Zaujalo ji nikoli jeho postavení, ale jeho humor.

Přací částice

Posledním a nejznámějším typem jsou částice přací (=preferenční). Tyto částice stojí zpravidla na začátku věty a slouží k vyjádření přání mluvčího. Patří sem výrazy: kéž, nechť. Příklady: Kéž přijde! Kéž by! Nechť se o to sám zaslouží!

Zdroj: Částice - neohebný slovní druh

Otázky na zájmena

Bohužel neexistuje vymezená skupina otázek, které by vám pomohly přímo určit, že jde o zájmeno, jako je tomu například u příslovcí nebo u přídavných jmen. Proč tomu tak je? Vyplývá to z věcného významu tohoto slovního druhu. Výše jsme zmiňovali, že zájmena zastupují podstatná nebo přídavná jména, případně na ně ukazují či odkazují, to znamená, že se na ně budeme ptát stejnými otázkami, jako bychom se ptali na tyto dva slovní druhy, které ve větě zastupují. Odtud je také zřejmý název "zájmena" - dáváme je "za jména".

Možná bude nejlepší, když si to ukážeme přímo na konkrétních příkladech...

Bez ní tam bude nuda. - Jak se zeptáte na označené slovo? Bez koho, čeho, tedy pádovou otázkou, kterou bychom se ptali na podstatné jméno. Ale označuje tento výraz konkrétní osobu? Ne. Pak je zcela zřejmé, že jde o zájmeno.

Jeho sestra je velmi zábavná. - Jak bude znít otázka na vyznačené slovo? Čí sestra, zeptáme se tedy stejně, jako bychom se ptali na přídavné jméno. Ale vyjadřuje daný výraz, o jakou konkrétní sestru jde? Je Hugova, sousedova, nebo dědečkova? Ne. Pak tedy vězte, že jde opět o zájmeno.

!! Samy pádové otázky (kdo, co, koho, čeho, komu, čemu, ...) a otázky, jimiž se ptáme na přídavná jména (který, jaký, čí, kterého, jakým, ...), jsou zájmeny.

Zdroj: Jak se ptáme na zájmena