Slovo proč je příslovce, přesněji řečeno zájmenné příslovce. Ta jsou po stránce formální i významové příbuzná zájmenům. Rozlišujeme zájmenná příslovce místa (například kde, odkud, kudy, tudy, tamhle), zájmenná příslovce času (například kdy, potom, tenkrát, jindy), zájmenná příslovce způsobu (například jak, tak, takto, takhle) a konečně zájmenná příslovce příčiny, mezi něž patří i naše proč.
Zdroj: článek Slovní druh slova proč
Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ KONTAKT E MAIL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bohumil Jiroušek.
Přeji vše NEJ, hodně zdraví a pevné nervy Mému premiérovi Andreji Babišovi k jeho dnešním narozeninám.Vypusťte z hlavy "stádo" hlupáků, závistivců a jim podobných. Užijte v kruhu rodinném klid a pohodu.
Hezky den přeje Jiroušek Bohumil
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kaufnerová Zdena.
Píšu Vám, mám dotaz, prosím o tvrdou a pro mne možná bolestnou odpověď.
Mám šanci uhájit život, ??
Je mi 73 let, třicet let se starám a vytvářím zázemí synovi.Má invaliditu III. st.
Studoval Stavební fakultu-kousnutí klíštětem, Lymská Boreliosa, následně propukla u něj Schizofrenie.
Bylo mi tenkrát 43 let, jeho otec odešel, vydržel žít s chorobou mého syna 4 roky. Prodal půl domu.Zůstali jsme. Syna nekontaktuje , nevypomůže, stydí se za něj.Já sestra na chir klinice v Plzni-jediné co mne drželo při životě-abych to vše ustála.
Nespočet přesčasů, navíc práce ,aby byly peníze, aby jsme žili slušně.
Majitelka spodní poloviny domu poslední dva roky 2018-2020 pronajímala agenturám,
bydlelo zde 8-12 cizinců, převážně Rusové-Ukrajinci,bylo nesnesitelné, nepořádek rvačky , hluk v nočních hodinách.Byla to nelegální ubytovna.
Nikdo to neřešil- stěžovala jsem si,-marně.
V říjnu 2020 nový majitel spodní části-Je to Ruský podnikatel.
Provádí stavební úpravy, -nemá stavební povolení- dotazovala jsem se na St,odbor UMO Doubravka.Plzeń
Parkuje velkou dodávku na společné příjezdové cestě od vrat ke garáži- znemožńuje mi vyjíte ven z mých prostor.Přivolaná policie-nepomůže, máme se dohodnout.On řekl, že mám na něj zaťukat a on mi umožní vyjít ven.To pokládám za nepřijatelné.Tento RUS se chová jako majitel, a nerespektuje ,že já jsem, spoluvlastník, dle katastru- většinový-
Nutí mne abych pokácela velké vzrostlé borovice-jsou na mém pozemku-sázel ještě otec mého syna,potom ,po rozvodu rozděleno a on prodal..
Nutí mne ,abych zateplila dům- --STŘECHA ISOLACE, PLÁŠŤ DOMU jsou společné.
Nemohu ve svých letech- již nevydělávám, jediná naše reserva 400 000 kč- na nejnutnější, situace-výdaje- nehodlám investovat do zateplení domu.
Musím investovat do energií- po dobu co budu žít a užívat je,
Dnes bez jakéhokoliv upozornění zavřel vodu- vykonává stavební práce ve své bytové části.
Přivolaná policie- byli vlídní- ovšem jsou to sousedské vztahy-problem-který nehce nikdo řešit- -řekli-má příště mne upozornit-poučili jej.
Je to člověk, který lže, telefonní číslo které mi, poskytnul-prý kdybych něco chtěla- tam nezvedá telefon, sdělil mi právník ,kterého jsem najala a prosila o pomoc, aby mi pomohl .....nějak..... abych zde mohla dožít.Složila jsem nemalou částku, a měla pocit - že právník -sympatisuje s tím Rusem dle reakcí na mé dotazy a stížnosti.Zatím nic se neděje.
V listopadu 20 jsem zlomila si stehenní kost, jsem po operaci, špatně chodím-o berlích, snažím se zvládnout situaci, řeším domácnost, nutné záležitosti,
ale už ztrácím veškerou sílu, cítím beznajděj, nevidím nikde východisko, pomoc, zastání.
Proč mám pocit že Rus čeká, až stará zemře a s bláznem si potom poradí snadno. Brečím, když toto píšu.Zatím na mne vyvíjí nátlak, stresuje mne.
Mám ještě se nějak usilovat-,nebo by bylo lépe ,aby stařeny a postižení¨
opustili tento svět?Protože já už více se usilovat nezvládám.
Děkuji ... že toto někdo přečte a zamyslí se ..
Možná že to jsou jen mé subjektivní pocity a nedokážu s problémům správně postavit
Dne 9.II.2021 Kaufnerová Zdena, Plzeń
Zdroj: příběh Andrej babiš kontakt e mail
Zájmena lze na rozdíl od příslovcí skloňovat!
Zájmenům jsou však příbuzná takzvaná zájmenná příslovce (adverbia), a to díky tomu, že mají ve větě podobnou funkci jak formální, tak významovou. Abyste v těchto případech od sebe dokázali odlišit tyto dva slovní druhy, zkuste si nejprve daný výraz "ohnout", vyskloňovat (jde-li to, pak to určitě není příslovce), nebo si zkuste zapamatovat následující příklady příslovcí:
Zdroj: článek Zájmena
Napsal Jaroslav Seifert
Rok nebo dva jsem hrál
a hrozil se těch chvílí.
Já jsem vás proklínal
a vy jste se mi mstily
úpěním zoufalým
z hlubiny nitra svého.
Však už vás zahalím
do sukna zeleného.
~
Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.
Tak moci rozbít vás
úderem těžké cihly.
A pak vám rozšlapat
kobylku, hmatník, luby!
A neuměje hrát,
k těm houslím byl jsem hrubý.
~
Záhy je pokryl prach
kdes mezi harampátím.
Čas plynul v jiných hrách;
už se k nim nevrátím
a lehce oželím
tu nudu věčné škály.
Housličkám zpuchřelým
pak struny popraskaly.
~
Už vím, že to byl hřích,
a pykám za tu vinu.
Jak vděčně zlíbal bych
dnes ruku maminčinu!
Tenkrát je koupila
a zbožně přinesla je.
Ó léta zpozdilá! -
Zní housle. Někdo hraje.
~
Vzpomínám na kloučka,
možná už zmoudřel lety.
A smyčec zlehoučka
vyhrává flažolety,
po strunách poskočí
a měkce padá na ně.
Kdo mi to na oči
zezadu stiskl dlaně?
~
Kdo je to? Cožpak vím.
Hlas šeptá: Řekni jméno,
a já ti položím
svou hlavu na rameno.
Kdybych je říci směl!
Však mlčím jako němý.
Housličky, jen bych chtěl
poprosit: Odpusťte mi.
Báseň ze sbírky Šel malíř chudě do světa:
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Ministerstvo financí vydalo v roce 2011 spořicí dluhopisy v nominální hodnotě jedné koruny. Díky zcela legálnímu způsobu zaokrouhlování daně z nich fyzické osoby platí nulovou daň z úroků, která jinak činí 15 procent.
Svou strategii obhajoval ministr financí Miroslav Kalousek tím, že jedině takto úroky půjde připisovat formou nových dluhopisů. To, že z nich lidé platí nulovou daň, ovšem přiznal.
Zaokrouhlování sice platí od samého začátku zákona o dani z příjmu, ale nikdo si nebyl příliš jistý, jak se na věc budou dívat finanční úřady.
Ministerstvo financí, kterému tenkrát šéfoval Miroslav Kalousek, dluhopisy vydalo proto, aby bylo možné vydávat reinvestiční dluhopisy, protože se reinvestovalo na koruny. Řekněme, že po roce vznikl úrok ve výši 321 korun. Věřitel si přál, aby se mu proměnil na dluhopisy, a jestli chcete úroky přeměnit na dluhopisy do poslední koruny, tak musíte mít ty dluhopisy korunové.
Mezi lety 2011 a 2013 se pak urodily žně korunových dluhopisů. Navzdory rozšířenému mýtu ale fintu se zaokrouhlováním dolů a nulovou daní nevyužil jako první Miroslav Kalousek, nýbrž ZUNO Bank. Ta totiž přišla s denním připisováním úroků, díky kterému (a díky zaokrouhlování dolů) nemuseli lidé do určité spořené částky platit daň z úroků. Konkrétně se daň neplatila až do 127 500 korun spořené částky. Zákazníci si navíc mohli založit až 10 spořicích účtů. Zda se Kalousek se svými korunovými dluhopisy inspiroval právě u ZUNO Bank, je otázkou, faktem ale zůstává, že nebyl prvním, kdo tento trik využil.
Nicméně právě Miroslav Kalousek následně svými korunovými dluhopisy tento postup posvětil (a de facto legalizoval) a odstartoval tím dluhopisovou mánii, na které se svezly stovky firem, včetně Agrofertu Andreje Babiše. Už v první polovině roku proto Sněmovna schválila změny v zákoně o daních z příjmů, které s účinností od roku 2013 tomuto daňovému triku bránily.
V souvislosti s korunovými dluhopisy Agrofertu se – především na sociálních sítích – objevuje tvrzení, že Babiš jen využil mezeru v zákoně a že je z právního hlediska vlastně vše v pořádku. Ani zdaleka tomu tak ale není. Ano, Agrofert mohl dle tehdejšího zákona vydat korunové dluhopisy, které mohl Andrej Babiš zakoupit. Dle české i evropské legislativy ale nesmělo (a dodnes nesmí) jít v takovém případě o pouhou daňovou optimalizaci. Tedy, že by nákup dluhopisů proběhl pouze na papíře. Stejně tak musí platit, že firma potřebovala prostředky, a proto dluhopisy vydala. Pokud by totiž peníze nepotřebovala, opět by šlo o nezákonnou optimalizaci.
O těchto věcech ale musí rozhodnout finanční úřad, případně policie (a následně soudy), na kterou před časem přišlo trestní oznámení. Výše zmíněné samozřejmě neplatí jen pro Agrofert a Andreje Babiše, nýbrž pro všechny firmy, které tehdy dluhopisy vydaly.
Zdroj: článek Andrej Babiš
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu hrají svoji roli i kněžna, její schovanka Hortensie, dcera hospodských Kristla, její nápadník Míla a i bláznivá Viktorka.
Příběh začíná přestěhováním babičky k její dceři Terezii Proškové. Babička do té doby žila v malé pohorské vesnici u slezských hranic, protože chtěla ale pomoci své dceři, která se i s rodinou stěhovala z Vídně do Čech, přestěhovala se k nim. Její vnoučata z ní byla hned od začátku unesená, babička si je získala i dárky, které jim přivezla. Babička se na začátku necítila v domě Proškových dobře, přišlo jí, že si žijí příliš pansky, na což ona nebyla zvyklá. Paní Tereza jí ale předala úkoly hospodyně a babička byla spokojená. Díky ní děti zjistily, jak se peče chleba, i jak se vyrábí sirky. Děti babičku velmi obdivovaly, líbila se jim také malovaná truhla, kterou si přivezla, i stříbrný tolar, který nosila na řetízku. Babička si tohoto tolaru velmi vážila, protože jej dostala od císaře Josefa.
Babička si za čas na život u Proškových zvykla a vypěstovala si určité návyky, v létě například vstávala ve čtyři hodiny, pak vstala, pomodlila se, oblékla se a předla, dokud nebyl čas, aby se postarala o zvířata a probudila děti. Mnoho času trávila s dětmi, kterým vyprávěla různé příhody, chodila s nimi na procházky, při nichž občas potkali Viktorku, o které se vědělo, že je bláznivá a s nikým nemluví, žije v jeskyni a v noci sedává u splavu a zpívá. I přes její podivné chování, ji děti měly rády a moc si přály jí pomoc, chtěly, aby Viktorka začala žít s nimi. Viktorce ale již nebylo pomoci. Babičku velmi zajímalo, co se Viktorce stalo, že se zbláznila.
Kromě Viktorky se babička a Proškovi také často setkávali s panem myslivcem a panem mlynářem, kteří často chodili kolem jejich domu. Oba se pak vždy zastavili na kus řeči. Kolem také chodíval panský hlídač, kterého ale děti neměly rády, protože věděly, že není dobrý člověk a že krade. Jednou za rok je také navštívil kupec Vlach, který jim vždy vyprávěl různé příhody, a paní Prošková od něj nakupovala. Někdy se také zastavil myslivec Beyer z Krkonoš, tomu se nejvíce líbil malý Jeník, věřil, že z něj bude dobrý myslivec, až vyroste. Babička ráda s každým prohodila pár vlídných slov, neměla ale příliš ráda paní správcovou, a tak při její návštěvě obvykle raději odešla z domu. Paní správcová se totiž nad babičkou velmi povyšovala a opovrhovala jejími zvyky.
Babička každou neděli ráno chodila do kostela, na cestu se vždy hezky oblékla, což se hlavně dětem líbilo. Vždy na ni čekaly, když se z kostela vracela. Společně se pak odpoledne vydávaly k mlynářovým, kde si děti hrály s jejich dcerou, ale také s dětmi Kudrnovými. Kudrnovi byli velmi chudí a lidé se jich dost často štítili, protože jedli i veverky a kočky. Babičce ale nevadilo, že si její vnoučata s nimi hrají. Při jedné návštěvě ve mlýně vyprávěla babička, jak dostala tolar od císaře pána.
Tenkrát byla ještě velmi mladá a vydala se s kmotrou prodávat vlněné houně, cestou ale potkaly pána, který se kochal krajinou pomocí dalekohledu. Dali se spolu do řeči, pánovi se líbilo, jak se babička i kmotra vyjadřují o císaři a jeho matce, a proto dal babičce na památku tolar a koupil od nich houni. Obě se tak dozvěděli, že to on je císař. V neděli večer pak obvykle zašla babička do hospody. Měla velmi ráda dceru hospodských Kristlu, která byla velmi hezká, a chlapci se za ní jen otáčeli.
Na návštěvu chodila babička s vnoučaty také do myslivny. Při jedné takové cestě se zastavily u trosek rýznburského hradu, kde se posadily a vyprávěly si příběhy o statečném ovčákovi, i o hluchoněmé holčičce, která zázrakem začala slyšet a mluvit. V tom ale spatřily kněžnu, jak se k nim blíží na koni. Kněžna je mile pozdravila a babička jí nabídla jahody, které natrhaly, kněžna jahodu ale odmítla, když jí babička vyprávěla o tom, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, některé si ale vzít ovoce nesmí, protože jejich matky ovoce jedí místo nich. Kněžna ale jahody přijala jako dárek pro Hortensii a pozvala babičku s vnoučaty na její zámek. Po jejím odjezdu se děti začaly těšit, až se podívají do zámku, a pokračovaly v cestě do myslivny, kde jim myslivec vyprávěl, co se stalo Viktorce, že se zbláznila.
Viktorka pocházela ze sedlácké rodiny. Bývala nejkrásnější a nejpracovitější dívkou v okolí, žádný z mládenců ji ale nezaujal natolik, aby si ho chtěla vzít. Až jednou k jejich vesnici přitáhli myslivci. Jeden z nich, s černýma očima, jí začal všude pronásledovat, Viktorka nevěděla, co si o tom má myslet, chránila se před ním i škapulířem a chystala se raději rychle se provdat. Jednou se ale vydala na louku, a tam si poranila nohu, myslivec jí tam našel, ošetřil ji a vyznal jí lásku. Viktorka se do něj zamilovala, a když myslivci odtáhli pryč, šla za ním. Asi za rok se vrátila, byla těhotná a bláznivá. Nevrátila se domů, žila v lese, a když porodila, tak dítě hodila do splavu, od té doby tam večer sedávala a zpívala ukolébavku. Do rodného dvora se vrátila jen dvakrát, poprvé když se vdávala její sestra za muže, kterého si měla vzít Viktorka, rozhodila tam květiny a po druhé, když umíral její otec, tak se s ním přišla rozloučit.
Druhý den se vnoučata s babičkou vydaly na zámek za kněžnou. Babičku překvapilo, jak se tam lidé chovali namyšleně. Kněžna je mile přijala. Dětem i babičce se líbila také kněžnina schovanka Hortensie, která je obdarovala růží, a pak děti provedla po zámku. Mezitím babička kněžně vyprávěla, jak přišla o manžela v pruské válce, a jak se z Pruska vydala sama se třemi dětmi domů k jejím rodičům, jak byli rádi, že ji vidí, přestože jejího manžela Jiřího litovali. Také jí vyprávěla o dětech, o synovi, který pracoval jako tkadlec, a dcerách Tereze a Dorotě. Kněžna pak pozvala babičku i děti na snídani. Hortensie poslal po vnoučatech nějaké peníze pro Kudrnovy děti. Kněžna na radu babičky pak z Kudrny udělala poklasného, aby vždy měla jeho rodina co jíst. Kněžna si babičku oblíbila a slíbila jí, že ji vždy ráda vyslechne.
S Hortensií se babička a děti setkaly nedlouho poté, když se vydala na projížďku. Chvíli si s nimi povídala, vyprávěla jim i o životě v Itálii. Hortensii i kněžnu pak viděly druhý den při oslavách Božího těla, kdy se obě zúčastnily mše v kostele. Babička se pak s dětmi chystala po průvodu jet domů. Jela s nimi i Kristla s Mílou, který se Kristle velmi líbil.
Ve svatojánský předvečer se celá rodina Proškových chystala na svátek pana Proška. Babička odcházela spát jako poslední a spatřila Kristlu, jak běží se svatojánským věnečkem. Babička vzpomínala, jak byla mladá a chovala se úplně stejně jako Kristla. Druhý den se na Starém bělidle slavil Janův svátek. Přišli popřát i mlynář, myslivec a Kristla, která jim také vyprávěla, jak Míla a jeho kamarádi potrestali Taliána, který ji pronásledoval. Když ho Míla nachytal, jak se k ní snaží večer dostat, tak ho s přáteli chytili, namazali kolomazí a přivázali k bidlu, s nímž musel dojít na zámek. Kristla se teď bála jeho pomsty. K Proškovým přijela také kněžna s Hortenzií. Ostatní návštěvníky překvapilo, jak se babička chovala k paní kněžně. Kněžna si s nimi hezky povídala a dozvěděla se také o Taliánovi, rozhodla se, že se o to postará.
V době pouti se vydala babička s Barunkou, Mančinkou a Kristlou na pouť. Došli až do Svatoňovic, kde spali u svých známých. Druhý den se vydali do kostela a pak kupovali pro sebe a své známé poutí. Babička pomohla své známé, která neměla dost peněz, aby si koupila klokočový růženec, po kterém toužila. Kristla si na pouti koupila obroučku s hořícími srdci a Míla si koupil obroučku s dvěma složenýma rukama. Vyměnili si je. Kristla mu dala své srdce a on jí ruku. Cestou zpět se chlapci zastavili na jednom místě a začali opravovat hrob s devíti kříži. Dívky se pak dozvěděli příběh o dvou snoubencích, kteří tragicky zemřeli, když jejich lásce nepřál mužův sok a muže zabil. Dívka se pak zabila. Cestou slyšely dvě varianty toho příběhu, věděly, že nikdy nezjistí, jak to bylo doopravdy. Když se vrátili domů, čekali tam na ně jejich rodiny a oni se rozešli do svých domovů.
Podzim začal smutně, protože paní kněžna s Hortenzií odjely zpět do Vídně, a tam se s nimi musel vydat i pan Prošek. Celá krajina se začala měnit, stromy opadaly, a tak i Viktorku bylo zdálky vidět, když scházela z vrchu. Babička si s dětmi i nadále ráda povídala. Jednou si povídaly o pověsti, která říkala, že bude v zemi zle, až se socha Sibyly na mramorovém koni propadne do země. Barunka se o svou zemi bála, ale babička ji utěšovala, že se bát nemusí, lidé svoji zemi budou bránit. Na Starém bělidle se často vzpomínalo na pana Proška, kněžnu i Hortensii. O svátku Všech svatých si ale babička i děti zavzpomínaly i na další lidi, za něž zapálily svíčku. Po Dušičkách začaly přástvy, které se konaly i na Starém bělidle, scházely se tu ženy, společně předly a vyprávěly sobě i dětem různé příběhy, pohádky, ale řešily i vánoční zvyky a různé recepty. Děti milovaly babiččina vyprávění a snažily se jí přesvědčit, aby jim začala vyprávět dřív, než ostatní přijdou. Babička to ale nikdy neudělala. Na Vánoce přijeli na návštěvu k Proškovým i babiččin syn a synovec. Babička byla šťastná, že je vidí. I děti se s ním rády potkaly, velmi se jim líbil, protože prý připomínal dědečka. Na Štědrý den babička podělila dobytek i drůbež, taká se část večeře hodila do potoka a zahrabala se v sadu. U Proškových praktikovaly různé vánoční zvyky, například se sléval vosk, pouštěly se ořechové skořápky, třáslo se bezem a krájelo se jablíčko. Na Štěpána čekala chlapce koleda, na Tři krále pak zase přišel pan učitel, aby napsal tři krále na dveře. Pak přišly hody, zabíjačky a různé oslavy, například oslava na počest svaté Doroty. Na masopust se paní Prošková s dětmi vydala do města, kde děti viděly průvod v maskách. Pak začaly přípravy na Velikonoce. Babička dětem vyprávěla o Kristovi a důležitosti Velikonoc. Na Smrtnou neděli děti vynášely smrt, na Květnou pak dívky trhaly kočičky, na Velký pátek se babička s Barunkou společně modlily a šly k božímu hrobu. Na Bílou sobotu se uklízelo a peklo. Na Boží hod babička nechala v chrámu vysvětit jídlo. V pondělí přišla klasická koleda.
S přicházejícím jarem začalo také přibývat v řece vody. Mlynář to sledoval se znepokojením, protože věděl, že může přijít povodeň. I babička se na ní začala připravovat. Nechala věci odnést do vyššího patra, drůbež přestěhovala na stráň a paní Proškovou a děti poslala k myslivcovým. Sama s Voršou v domě zůstala, aby ho hlídala. Přišel k ní i Míla, aby tam byl, kdyby byl nějaký problém. Další den bylo celé údolí zatopené vodou, naštěstí to jejich stavení ustálo. Začala se blížit doba, kdy se jim měl vrátit tatínek z Vídně. Nejprve ale děti začala čekat škola. Děti vždy své zážitky vyprávěly babičce, mamince se příliš nesvěřovaly, protože věděly, že by je za některé lumpárny nepochválila. Babička také zjistila, že se Míla trápí, protože to začalo vypadat, že bude muset na 14 let na vojnu. Správcova dcera mu totiž neodpustila, že kvůli němu musel odjet Talián, na kterého si myslela, také rychtářovic dcera se na něj zlobila, protože si ho chtěla vzít, ale on jí odmítl.
Děti pak zjistily, že se jim tatínek ještě nějakou dobu nevrátí, protože Hortenzie onemocněla, a tak museli zůstat ve Vídni. Proškovi také zasáhla Kristlina starost o Mílu, věděla, že Míla nemá dost peněz, aby se z vojny vyplatil. Babička se jí proto snažila utěšit, a vyprávěla jí, jak se ona dala dohromady s jejím Jiřím. Že i on měl narukovat, když jí chránil před chtivostí důstojníka, že ale utekl do Kladska, kde se pod vlivem alkoholu nechal zapsat do pruské armády, že za ním přijela, vzala si ho a zůstala tam s ním. Kristlu příběh ale příliš neutěšil, protože za ní přišel Míla a oznámil jí, že musí narukovat. Kristla věděla, že jí otec bude nutit, aby si vzala někoho jiného. Oba milenci byli nešťastní.
K těmto smutným událostem ale přibyla i jedna veselá. K Proškovým na návštěvu přišel i pan Beyer se synem Orlem. Orel se dětem velmi líbil. Pan Beyer už se zase těšil, až si jednou bude moci odvézt Jana k sobě do myslivny. Přišel k nim na návštěvu také pan myslivec a pana Beyera překvapilo, když zjistil, že Viktorka stále žije. Muži vyprávěli různé příhody, které zažili. Pan Beyer vyprávěl třeba o lidské nespravedlnosti. Jeden vrah zabil svého přítele, ale protože měl hezkou tvář, tak ho lidé litovali. Druhý muž zabil ženu, která ho velmi trápila, ale protože byl ošklivý, tak s ním lidé zacházeli zle. On byl jediný, kdo se k němu zachoval soucitně, protože pocházeli ze stejného kraje. Vrah jen litoval, že se k němu nikdo nechoval, tak jako pan Beyer, pak by nezabil. Při návratu pana Beyera a Orla domů jim daly děti věci na památku. Adélka dala Orlovi na památku růži, kterou dostala od Hortenzie (Orel svou růži pak opatroval a jednou se pro Adélku vrátil a vzal si ji). Mezitím byl Míla odveden, Kristla byla nešťastná, ale babička jim dodala naději, že se snad neloučí na dlouho, ani jeden tomu nerozuměl, ale doufali, že babička ví, co říká.
Před žněmi se konečně na zámek vrátila kněžna s Hortenzií, která byla sice již zdravá, ale vypadala velmi nešťastně. Za to na Starém bělidle teď bylo veselo, děti byly nadšené, že mají tatínka zpět. I babička byla ráda, pana Proška jen překvapilo, jak se babička najednou zajímá, jak kněžna tráví volný čas. Také babičce přinesl dopis od dcery, ve kterém ji píše, že se bude vdávat a jak to bude možné, že za babičkou oba přijedou. Jednou odjeli Proškovi do města a zůstala jen babička, aby hlídala dům. Na návštěvu ale zrovna přišla Hortenzie, babička poznala, co Hortenzii trápí. Také ji velmi překvapilo, že ji Hortenzie chtěla namalovat, ale souhlasila s tím pod podmínkou, že obrázek dostane rodina po její smrti. Kněžna, která vyzvedávala Hortenzii, ji pozvala na zámek, aby ji Hortenzie mohla namalovat. Babička byla ráda, konečně tak dostala příležitost s kněžnou pohovořit o tom, co ji trápilo. Druhý den přišla obrovská bouřka, při které blesk zasáhl do hrušně, která byla nad domem. Nikomu se u Proškových ale naštěstí nic nestalo a babička se proto vydala do zámku, kde kněžně prozradila, že je Hortenzie nešťastně zamilovaná. Kněžna chtěla jen její dobro, a proto se rozhodla, že dovolí Hortenzii, aby si vzala svého učitele kreslení. Když se spokojená babička vrátila domů, tak se dozvěděla, že blesk zabil Viktorku, která stála pod stromem, našel jí myslivec a připravil jí k pohřbu. Děti o zemřelé Viktorce pak vyprávěly při další návštěvě zámku i Hortenzii, která slíbila, že ji jim i myslivcovým namaluje. Hortenzie byla na první pohled mnohem šťastnější než minule a byla za to velmi vděčná babičce. Na oslavě žní Kristla jako nejkrásnější dívka měla tu čest předat věnec paní kněžně, to také udělala, kněžna se jí ptala, proč nemá žádného tanečníka a jestli jí může někoho obstarat. V tom se objevil Míla v selském oblečení. Kněžna ho vyplatila. Kristla byla velmi šťastná. Oba milenci děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Také jim šla babička na svatbě za starosvatou.
Babička si na Staré bělidlo zvykla a zamilovala si ho, stejně jako lidi, kteří žili v jeho okolí. S láskou sledovala, jak jí vnoučata rostou. Bohužel ne vše, co se dělo, bylo šťastné. Velmi litovala Hortenzii, která zemřela, ale zanechala po sobě syna, kterého vychovávala kněžna. Smrt babičky byla klidná a rychlá. Pohřebního průvodu se zúčastnilo mnoho lidí i z okolí, kněžna tento průvod sledovala z okna a pronesla u toho památnou větu: „Šťastná to žena!“
Zdroj: článek Božena Němcová (Barbora Novotná)
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.
Neruda popisuje restauraci u Štajniců. Byla to jediná restaurace, která měla vchod přímo do ulice. Chodili tam, ale hlavně profesoři a úředníci. Do této restaurace chodili i Ryšánek se Schleglem. Seděli u jednoho stolu, ale vzájemně se nenáviděli – kvůli ženě, oba milovali tu samou. Žena byla nejprve s Ryšánkem, ale vzala si Schlegla, měli spolu dceru a žena zemřela. Ryšánek zůstal nakonec starým mládencem. Schlegl byl obchodník se železem a Ryšánek s kanafasem. Sedávali naproti sobě, ale ignorovali se. Jednou ale Ryšánek nepřišel, dostal zápal plic. Ten večer bylo vše jinak. Schlegl se choval společensky. Bavil se. Každý si říkal, jak je zlý, když přeje Ryšánkovi tu smrtelnou nemoc. Schlegl se tak choval stále až do té doby, než se Ryšánek uzdravil a přišel opět do restaurace. Seděli proti sobě a mlčeli. Ryšánek si zapomněl váček s tabákem. Sklepník mu pro něj běžel. Schlegl poprvé promluvil na Ryšánka a nabídl mu svůj. Ten ale mlčel. Sklepník přinesl jeho váček. Ryšánek promluvil na Schlegla. Začali si povídat a od té doby nepřátelství zmizelo. Usmířili se.
Vůbec se dnes choval pan Schlegl rozhodně jinak než jindy. Jindy přibitý k svému místu jako voják ku své strážní budce, dnes toulavý, neposedný. I do kulečníku se dal s panem Köhlerem, kupcem. Měl štěstí při každé partii až po doublé, a přiznám se, že jsem mu to skoro přál, že zakončujícího doublé nesvedl ani jednou a zde že ho pan Köhler vždycky pak dohonil.
Pak zas usedl, kouřil a pil. Když někdo k němu přistoupil, mluvil pan Schlegl hlasitěji a v delších větách než kdy jindy. Neušlo mně ani nejmenší jeho hnutí, viděl jsem jasně, že má vnitřní potěšení, že nemá nejobyčejnějšího soucitu s nepřítelem v chorobě, zprotivil se mně.
Několikrát šlehnul jeho zrak obloukem ku kredenci, u níž seděl pan štábní lékař. Zajisté že by mu ruku stiskl, jen aby si nedával s tím nemocným příliš mnoho práce. Zlý člověk, rozhodně zlý.
Na Malé Straně žebral pan Vojtíšek. Byl starý, ale lidé ho měli rádi. Byl hodný a vždy chodil upravený, jak nejvíc to šlo. Lidé mu dávali peníze, nechávali ho u sebe jíst a povídali si s ním. Jednou vyšel Vojtíšek z kostela a posadil se na schod. V tom k němu přišla žebračka, které se říkalo Milionová (protože tvrdila, že Bůh oplatí darovanou almužnu milionkrát). Přisedla si k panu Vojtíškovi. Snažila si být na něj milá, protože věděla, že lidé mají Vojtíška rádi a on nežije v takové nouzi jako ona, a tak s ním chtěla žít. Vojtíšek ale mlčky odešel. Po Malé Straně se začalo povídat, že Vojtíšek není žebrák, ale boháč se dvěma domy pod Hradem. Muži se zlobili a cítili se uraženi. Ženy ale odmítaly uvěřit. Ale nakonec uvěřily, záviděly Vojtíškovým dcerám. Nikdo nechtěl Vojtíškovi cokoliv dát, všude ho jen odbývali. Jinde žebrat nemohl, protože ho neznali. Lidé po něm akorát chtěli půjčit peníze, ale on žádné neměl. Jen osmiletý Neruda mu občas dával tajně peníze. Ale to panu Vojtíškovi nestačilo, a tak ho jednou našli zmrzlého u kasáren. Měl na sobě jen roztrhané kalhoty a kabát. Tak skončil chudý Vojtíšek.
On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku dne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarevné látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned ochotně svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tentokráte dosti mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k Sv. Mikuláši na půldvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda.
Na Malé Straně zemřel jeden z nejbohatších obchodníků Velš. Miloval svůj obchod, každého zákazníka by rád sám obsloužil. Na jeho pohřeb přišlo hodně lidí, ale že neměl žádné blízké příbuzné, nikdo tam neplakal. Až přišla paní Ruska a rozbrečela se. Jenže pak začala pomlouvat ženu pána Velše a nakonec i jeho. Policejní důstojník, který se pohřbu účastnil, ji vyvedl, aby dál nekazila pohřeb. Pozval ji na policejní ředitelství. Tam ji zakázal chodit na pohřby. Ale paní Ruska ráda plakala, a tak to vyřešila po svém. Koupila si dům u Újezdské brány, na místě, kudy musel chodit každý smuteční pochod. A tak při každém pohřbu vyšla jen před dům a zaplakala si.
Paní Ruska se protlačila až ku katafalku. Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. Z ramenou ji splývala hedvábná černá mantila, černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a upřímnou tvář. Hnědé její oči zahleděly se do tváře nebožtíkovy. Zatrhlo jí to obličejem, rty se jí začly chvít, bohaté slzy vyhrkly. Těžce zaštkala.
Utřela si bílým šátkem rychle oči i ústa. Teď pohlédla na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala; byla-li, jak se podobalo, z Prahy, musila být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí, že po německu, neboť v národním ohledu byla Malá Strana tenkrát skutečně levou Prahou.
„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ pravila paní Ruska, „jako by byl živ, tu leží a usmívá se,“ a zase stírala řinoucí se slzy. „šel a nechal nás tu - nechal tu také všecku svou zámožnost - smrt je zlodějka, je.“
Malý Neruda a jeho tři kamarádi se rozhodli zničit Rakousko. Dali si jména historických osobností Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husí. Koupili si bambitku a jednoho známého Prokop požádal o nakoupení prachu. Měli plán: nejprve podrobit citadelu na Mariánských hradbách, poté vyhlásit revoluci a s lidmi, kteří se k nim přidají, dobýt Prahu a nakonec zničit Rakousko za pomoci Maďarů, a ty pak taky zničit. Věděli už, i kde svedou bitvy (Moravské pole). Rozhodli se, že jim pomůže Pohorák. A tak si domluvili předávku prachu před citadelou. Čím víc se blížil ten den, tím měli všichni větší strach, ale nechtěli to dávat najevo. Nastal ten den. Neruda se vydal sklesle na cestu, ale rozveselil se, když si vzpomněl na dívku, kterou měl rád. Usedl před citadelou a otevřel knihu – krycí manévr. Pozoroval vojáky, jak se vrací ze cvičiště. Doufal, že žádný jeho kamarád nepřijde. Ale pak postupně přicházeli a on ztrácel naději. Dva chlapci stáli sami a v tom vyšel z citadel sluha, na kterého zapomněli. Naštěstí odběhl pro cigarety, na které mu dali peníze. Bylo poledne a Pohorák nikde. V tom přiběhl Prokůpek, že Pohoráka odvádějí na policejní stanici. Chlapci utekli. Neruda se běžel podívat, jestli je to pravda. Byla. Pohoráka odvedli, protože se za chlapců peníze na prach opil a nechtěl zaplatit párky, které si koupil. Zaplatil je. Ten den neprodal jediné kuře. A když se o pár dnů později Prokop Holý zeptal, kam dal těch 6 zlaťáků, Pohorák tvrdil, že žádné neměl.
Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak.
Slečna Mary chodila každý rok na Dušičky na hřbitov. Vždy sebou brala tři věnce a jedno pětileté dítě. To vždy nechala běhat po hřbitově a belhala se za ním. Jakmile se přiblížilo k hrobu jednoho z těch, kterým dávala věnec, zastavila ho a pomodlila se. Dávala je na hrob Cibulky (uměl francouzsky, pil a byl nabručený) a Rechnera (šikovný, ale líný). Protože když jí bylo 30, nepoznala stále lásku. Věděla, že zemře neprovdána, kdysi se jí to zdálo. Lidé jí říkala Tlustá Mary. A tak ji překvapilo, když jí jednou přišel dopis. Ve kterém jí Cibulka žádal o ruku a vyznával jí lásku. Šla za svou nejlepší přítelkyní, ta jí řekla, ať si to rozmyslí. Ale za 14 dní ji přišel další dopis. Od Rechnera. I on si ji chtěl vzít. Mary nevěděla co dělat. Ale nakonec se rozhodla pro Cibulku. Další dopis – Rechner se dozvěděl, že jí chce Cibulka, a tak se jí vzdal. Ale to samé jí napsal Cibulka. Mary to mrzelo, ale věřila, že jí Cibulka opravdu miluje, a tak přijde. Nepřišel. A vždy když jí potkali, Mary klopila oči, zatímco oni přemáhali smích. Mary zraňovalo, když se o nich dozvídala zlé věci. Rechner zemřel a Mary zase získala naději, ale o 4 měsíce později zemřel i Cibulka. A tak každý rok nosila na hroby věnce a dítě ji pomáhalo, aby nedala přednost žádnému z nich. Třetí věnec nosila ženě, která měla hrob přesně mezi nimi. Tam ho chtěla mít i Mary.
A chodí zas sem tam, kam se děťátku uráčí, až najednou opět někde řekne: „Počkej!“ a přistoupne k jinému hrobu. Zde si počíná zcela zase tak, jak u hrobu prvního, myslím, že ani o minutu není u jednoho z nich dýl. A pak položí druhý oprchalý věnec do šatu k prvnímu, vezme drobnou svou průvodkyni již za ručku a míní: „Je ti už zima, viď? No pojď, aby ses nezastudila. Sedneme si zas do drožky a pojedeme domů. Ráda jedeš, viď?“ Pomalu dojdou k drožce, děvčátko a věnce napřed se vloží dovnitř a pracně pak následuje slečna. Povoz zaúpí, kůň dostane dva tří šlehy, než zabere. A tak se děje rok co rok.
Večer se na Malé Straně scházeli 4 přátelé (Hovora, Kupka, Novomlýnský, Jákl) na střeše domu U Dvou slunců a povídali si. Jednou se dohodli, že téma vymyslí Jákl. Ostatní 3 tam už byli a čekali na něj. Mysleli, že nepřijde, ale přišel. Vymyslel téma: nejstarší vzpomínka.
Jákl vyprávěl, jak, když mu byly asi 2 roky, rodiče odešli a nechali ho doma s husou, aby se nebál. A tak se k ní tiskl. Hovora si vzpomněl, jak byl s otcem v klášteře a všechny jeptišky ho líbaly.
Kupka si pamatoval, jak si jeho děda jednou zazvonil umíráček a pak přišel domů a umřel. Novomlýnský si pamatoval, jak nechtěl opustit dům, když se stěhovali, dokud nevynesli kolébku. A jak, když byl sprostý na sestru, mu mamka nasolila pusu a musel stát u piana.
Všichni se divili, že má Jákl tak dobrou náladu. Řekl jim, že se bude ženit a že je zamilovaný. Ptali se ho, kdo je ta šťastná. Líza dcera krejčího. Miloval ji už 18 let. Zamiloval se do ní už ve škole. Dával to najevo tím, že po ní házel sněhové koule. Dostal od ní chleba s pomazánkou. Ale pak ji 15 let neviděl. Až 1. května ji vzal tancovat a doprovodil ji domů. Sešli se a vzala ho k sobě. Ale pak odjela k umírající tetě. A včera se Jákl dozvěděl, že Líza včera porodila kluka. V tom Jákla přerušili kamarádi, když se rozeběhli po střeše za holkami, které je poslouchaly. Jákl seděl na střeše sám.
„Tak co děláte, hoši?“
„Chválím Malou Stranu,“ zpovídal se Hovora.
„Dívám se na měsíc,“ prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem –„
„Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,“ ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!“ V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného. Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? - ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jákl včera u Císařského mlýna topil?“ - a obličej jeho se rozesmál.
„Zcela doopravdy,“ kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně - zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny - to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát, - proto tak chrochtal.“
Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil.
Na Malé Straně žil Heribert. Vystudoval medicínu, ale nikdy nikoho neléčil. Jeho otec byl vynikající doktor, a když zemřel, všichni chodili k Heribertovi, ale on přesto nikdy žádného nemocného nepřijal. S lidmi nemluvil, na pozdrav neodpovídal. Byl to pravý samotář. Jednou zemřel zemský rada. Na jeho pohřeb šlo hodně lidí. Vdova byla tak trochu ráda – teď mohla doufat, že se jí začne dvořit radův nejlepší přítel. Doktor, který radu léčil, byl rád, že dostal za tu trochu práce hodně peněz. I nejbližší příbuzný rady byl spokojený, za života mu rada peníze nedával, ale teď mu jich hodně odkázal. Jediný, kdo na pohřbu skutečně smutnil, byl radův nejlepší přítel. Před branou se měla rakev dát na vůz, ale spadla. A všichni spatřili nebožtíka. Zrovna tudy přicházel Heribert. Podíval se na nebožtíka, zkontroloval mu oči a pulz a zjistil, že není mrtev. Nikdo mu to nevěřil, jen radův přítel, radu popadl a rychle ho odvezl domů. Ten den všichni pomlouvali Heriberta. Jaké bylo ale překvapení, když radu uzdravil. Všichni chtěli, aby je léčil on, ale on nechtěl. Nepřijal ani peníze od rady. A klidně žil dál o samotě.
Doktor Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý nebo bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká "zkažený student", a pozděj se i posmívali: „Ach doktor, ano - ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam.
Na Malé Straně měli všichni rádi pana Rybáře, kterému děti říkaly pro jeho zelené oblečení a lásku k moři Hastrman. Na Malé Straně se povídalo, že je Rybář bohatý. Že našel spoustu drahokamů. Neruda si ho vážil a byl pro to pro něj velký vzor. Rybář měl vždy dobrou náladu a rád citoval francouzského filozofa. Stále nosil klobouk, ale nikdy ho nedal na hlavu. Jednou ho obyvatelé Malé Strany viděli, jak jde k profesorovi a v podpaží nese jednu krabičku, ve které měl mít samé drahokamy. Sám nevěděl, co to je. A když mu řekl profesor, že to nejsou drahokamy, byl překvapený. Poprvé si cestou domů nepískal a měl klobouk na hlavě. Ten den už nevyšel ven. V noci stál u okna a vyhazoval kameny ven, až u toho rozbil skleník. Přišel k němu zeť a řekl mu, že jeho rodině nejde o bohatství, že pro ně jsou ty kameny důležité, protože je Rybář sbíral a oni ho mají rádi. Rybář stál u okna a díval se ven.
Takto se procházel „hastrman“ - ale ne; neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! - vždy jen po Bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi - poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí - slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“ Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! -
Hostinec U Tří lilií byl většinou tichý, pouze v neděli, když přišli kadeti a desátnici, obživl. Všichni tancovali a zpívali. Neruda seděl pod arkádami a střídavě pozoroval tanec a zahradu ozářenou bouří. V dálce viděl kosti, vykopávali hřbitov, aby ho přivezli jinam. V sále ho upoutala krásná dívka s nádhernýma očima. Stále tančila, ale s nikým nemluvila. Neruda věděl, že i ona ho pozoruje. V tom přišla do sálu dívka a krásku odvedla. V tom se dívka vrátila a její přítelkyně se zeptala, co se děje. Krásce umřela matka. Dívka vyšla do zahrady a stoupla si vedle Nerudy. Chytil jí záruku a ona se k němu přitiskla. Chtěl ji zbavit smutku.
Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak se rozhučela mohutná bouře, zapraskal liják, a bouře a liják trvaly až do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádami hostince U Tří lilií, poblíž Strahovské brány. Malý to hostinec, četněji tenkráte navštívený jen vždy v neděli, kdy tu v salónku při pianě bavili se tancem kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod arkádami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salónku jen kratičké oddechy a vždy zas se rozzvonilo znovu.
Na Malou Stranu se přestěhoval pan Vorel. Otevřel si obchod s krupicí. Jenže na Malé Straně neměli rádi změny. Takže neměli rádi jeho. Protože si dovolil předělat původní dům na obchod. Když zašel do hospody, nikdo s ním nemluvil, i když by si třeba pan Vorel rád povídal. Pak konečně otevřel obchod a těšil se na prvního zákazníka. Dlouho nikdo nešel, až kolem prošla slečna Poldýnka. Vorel ji zatáhl dovnitř, ale protože se předtím nudil, tak kouřil a krám byl plný dýmu. Slečna Poldýnka si vzala krupici a šla. Vorel byl rád za první zákaznici. A tak dal žebrákovi Vojtíškovi jeden dobrák a slíbil mu příští středu další. Ale slečna kouř zveličila a tvrdila, že krupice byla celá od kouře. Vorel neměl žádné zákazníky, chodil k němu jen Vojtíšek, a tak chudnul a více kouřil. Původní majitel chtěl dům zpět, a když se nemohl na Vorla doťukat, nechal vylomit dveře. Tam našli na skobě oběšeného Vorla. Policejní komisař ještě nikdy neviděl tak dobře nakouřenou dýmku.
Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.
„Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé. „jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.
Malý Neruda byl schovaný v kostele. Viděl, jak jeho matka a kostelník odcházejí. Kostelník zamkl. Neruda tam zůstal. Chtěl vidět mši svatého Václava, kterou prý každou noc prováděl. Měl to od spolehlivého zdroje. Od kostelníka. Neruda se nebál. Neměl čeho, strašidla do chrámu nemohou. Václav bude určitě rád, že se opovážil zůstat v kostele, jen aby ho viděl. Jediné čeho se bál, byli kostelní hlídací psi. Každý hluk ho rušil, a tak nemohl ani číst. Pod okny mu hvízdali oba přátele. Neruda byl šťastný, ale když byli vyhnaní, cítil smutek. V sedm mu začala být zima a měl hlad. Vystoupl nahoru – tam kde hrají hudebníci. Poprvé se mohl nástrojů dotknout, ale cítil ostych. Stejně i u žalmů. Neruda si představoval, jak bude mše vypadat. Téměř usnul, začal cítit strach, rozplakal se. Každý zvuk ho děsil. Od strachu ho tišilo jen to, že někde nad ním je vrabčí hnízdo. Neruda došel k hnízdu a vrabce vytáhl. Přestal cítit strach. Chtěl si ho nechat v ruce, aby neměl strach a neusnul. Přesto usnul. Probudil ho až zpěv. Myslel, že je to mše, ale viděl faráře, matku a tetu, u které měl být přes noc. Matka plakala. On si uvědomil, jak moc jí ublížil, chtěl jít za ní, ale neměl sílu. Čekal před kostelem. Když vyšla, vrhl se jí k nohám a líbila jí ruce.
Každý snad se nalezal již, alespoň na okamžik, ve prázdném chrámě sám a ví, jak mocně ty rozlehlé, tiché prostory působí na cit. U dítěte, obrazotvorností rozehřátého, očekávajícího věcí naprosto neobyčejných, je dojem ovšem nesmírně stupňován. Čekal jsem chvíli - bila čtvrt - bila půl a zvuk hodin zapadal do chrámu jakóby do tůně - ale nikde u dveří ani nejmenšího ruchu. Neuznali snad právě dnes potřebu střežit chrám? Či pouštěli psy teprv za tmy?
Koncipient Krumlovský se nutně potřeboval učit na advokátní zkoušky a rozhodl se přestěhovat na Malou Stranu, věřil, že tam bude mít klid a nebude ho hnát nic do divadel a do hostinců. Navíc se těšil na zpěv slavíka. Našel si podnájem v Oujezdské ulici u konduktora a jeho ženy. Seznamoval se s dalšími nájemníky a stěhoval se. Připravil si seznam zákonů, které se musel naučit a věřil, že se mu bude seznam každý den zkracovat. Po první snídani se rozhodl, že se půjde učit, ale konduktorka ho neustále rušila mluvením. Poté ho vyrušil malíř, který si chtěl prohlédnout obrazy, které mu visely v pokoji. Až poté se mohl učit. K ránu ho vzbudil zpěv slavíků, nejprve se mu to líbilo, ale pak ho to rušilo, až si musel ucpat uši. Ráno proto vstával déle a šel navštívit rodinu malíře. Tam se dozvěděl, že malíř bije svou ženu, když se napije a že o něm paní konduktorka řekla paní malířové, že je hloupý.
Začínal si všímat, že každý den se o něj konduktorka stará čím dál tím méně. Dokonce si radši začal vařit kávu sám, protože ta její byla odbytá a nechutnala mu. Na večeři chodil do hostince. V hostinci sledoval různé lidi. Ráno vstával pozdě, protože pobyl dost času v hostinci. Pomalu ho začínali ostatní nájemníci a pán a paní domácí rozčilovat. V hostinci postupně zjišťoval, že se tam chovají všichni pořád stejně a on se učil méně, než si plánoval. Sousedovic Pepík mu rozbil obraz kuličkami. Zamiloval se do slečny Otýlie. Krumlovský se nevhodně vyjádřil o paní domácí a o nadporučíkovi Rubackém, ten žádal zadostiučinění. Museli se spolu bít. Myslel jen na souboj a neučil se. Souboj zcela nečekaně vyhrál. Uvědomil si, že Otýlii nemiluje a chystal se stěhovat. Už nevěřil, že mu bude na Malé Straně dobře - nevěřil Nerudovým malostranským povídkám.
„Pane doktore a kandidáte!
Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ — korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám.
Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“
Zdroj: článek Povídky malostranské
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se ustrojila, předla a přitom si zpívala. Asi hodinu potom, co vstala, šla nakrmit zvířata. Babička všechna zvířata velmi milovala, ale uměla se na ně i rozzlobit. Takhle se jednou rozzlobila na psy: Sultána a Tyrla, kteří přes noc zakousli deset malých káčátek. Babička si hned běžela stěžovat panu Proškovi, kterého to pobavilo, ale psy potrestal. Psi pak již nikdy domácím zvířatům neublížili. Když babička nakrmila zvířata, chodila budit Barunku, Jeníka a Vilémka. Chlapcům pomáhala i s mytím, ale nepomáhala jim s oblékáním, protože se v moderním oblečení nevyznala a často nevěděla kam, která část oblečení patří. Když byly děti ustrojeny, tak se společně pomodlily a šly na snídani. Potom babička často předla, v létě sedávala venku na lavičce pod lípou a v zimě ve své sedničce u kolovrátku. Chodila také s dětmi na procházku, při které často sbíraly byliny a potom je sušily. Byliny také získávaly od báby kořenářky, která chodila z Krkonoš. Děti se vždy těšily, až bába přijde, protože jim pak vyprávěla o Ribrcoulovi. Babička s dětmi také sedávala u potoku, kde si děti máchaly nohy a posílaly větvičky po vodě. Když někdy trhaly květiny, chodila k nim Viktorka a nosila jim také květiny. Viktorka byla bláznivá, s nikým nemluvila, chodila v otrhaném oblečení, žila v jeskyni v lese a ve dne v noci sedávala u splavu a zpívala. Děti měly o Viktorku starost, chtěly, aby žila s nimi a přály si, aby i Viktorce patřila krásná jasná hvězda.
Dům Proškových nebyl velký, ale byl velmi hezký. Před domem byla zahrádka, dům měl dvůr, uprostřed něhož rostla lípa a pod ní stávala lavička. Kolem domu vedly dvě cesty. Jedna cesta vedla k sušírně, kde se na podzim sušívalo ovoce a ořechy, na tyto dobroty často tajně chodívali oba kluci. Vždy byli překvapení, jak to babička poznala. Kolem jejich domu často chodíval myslivec, kterého vždy babička zvala na návštěvu. Myslivec, i když měl práci, šel a někdy se u nich zapomněl. Kolem Starého Bělidla chodíval také mlynář, který si velmi rád tropil z dětí legraci. Další, kdo chodil kolem domu, byl panský hlídač, kterého se ale nejprve děti bály, protože jim služka Bětka řekla, že nosí v pytli neposlušné děti. Babička ale Bětce vyhubovala. Děti i tak neměly o hlídači dobré mínění, protože věděly, že krade. Z domu také někdy zahlédly kněžnu, které jezdila na koni po okolí. Večer za babičkou a dětmi chodila na návštěvu Kristla, dcera hospodských. Kristla byla velmi krásná.
Babička raději odcházela z domu, když měla přijít na návštěvu paní správcová, protože ji neměla ráda. Paní správcová byla namyšlená a pohrdala dobrotou babičky. Při první návštěvě jí totiž babička nabídla chléb a sůl, což vzbudilo u paní správcové pohrdání.
Jednou za rok se také na Starém bělidle objevil i kupec Vlach, od kterého paní Prošková mnoho kupovala. Babička v domě ráda vítala i olejkáře, dráteníka a žida. Do domu nepustila jen cikány, o které se sice postarala, dala jim najíst, ale hned je zase vyprovodila.
Velmi ráda měla ale celá rodina myslivce Beyera z Krkonoš. Ten měl velice rád Jeníka, kterého ostatní považovali za Lucipera. On by ho rád vzal k sobě do hor jako myslivce. Rád a hezky vyprávěl o životě myslivce v horách.
Každou neděli se babička vystrojila a vydala se do kostela na mši. Ze mše se pak vracela s lidmi z okolí. Děti na ní čekávaly a chodily jí naproti. Ona jim vždy z kostela něco přinesla, například jablíčko. Dětem se velmi líbilo, jak to babičce v neděli velice sluší. Někdy po obědě si přisedla k Barunce a nechávala si vískat vlasy, občas u toho také usnula. Odpoledne vzala děti a šly společně do mlýna, kde jim mlynářka připravila hostinu. Děti si tam hrávaly s mlynářovic Mančinkou a s dětmi Kudrnů. Kudrnovi byli chudou rodinou, ale dobře živenou, protože se nebáli jíst vrány, kočky a veverky. Mnoho lidí včetně paní mlynářové se jich proto štítilo. Zároveň ale také se paní mlynářová nebála tyto děti nakrmit. Jednou u nich kočku ochutnala i Mančinka, která si ale myslela, že je to zajíček. V létě si děti spolu hrály za stodolou, v zimě si hrály na peci. Někdy si hrály na rodinu a na školu. Při jedné návštěvě jim tam babička vyprávěla, jak dostala tolar od císaře Josefa. To se takhle vydala se svou kmotrou k Novému Plesu, aby tam prodaly vlněné houně, které vyrobily. Potkaly pána, který se rozhlížel po kraji dalekohledem. Tehdy velmi mladá babička se do toho dalekohledu směla i podívat. Když se neznámý muž dozvěděl, že se obě každý den modlí za císaře a jeho matku, dal babičce tolar a koupil od nich houni za vysokou cenu. Také jim prozradil, že to on je císař. Tento příběh se všem velmi líbil. Večer se pak babička vydávala k hospodě, kde byla zábava. Ráda pozorovala Kristlu, která se chlapcům velmi líbila.
Jednou za dva – tři týdny se babička s dětmi vydávala na návštěvu k rodině myslivce. Jednou se cestou zastavily pod zbořeninou rýznburského hradu a děti babičku zavedly do altánku, kde někdy sedávalo panstvo a snídalo. Odtud pozorovaly krajinu a Jan vzpomínal na příběh o ovčákovi Ctiborovi, který kradl v lese, vytrhl jedli i s kořeny. Viděl ho pán a odpustil mu to, protože ovčák nezapíral. Dokonce mu dal jídlo pro jeho rodinu a vzal ho jednou na turnaj do Prahy, kde Ctibor bojoval a také zvítězil. Babička zase dětem vyprávěla příběh o kostelíčku na Boušíně. Kdysi se Turýnským narodila holčička, která byla hluchá i němá. Tato holčička se jednou sama vypravila podívat na beránky, ale ztratila se v lese a nemohla najít cestu zpět, bála se a měla hlad a žízeň. V tom se najednou ocitla u studánky a začala se modlit. Holčička najednou začala slyšet zvuk zvonečků. Zvonily zvonečky oveček, které se blížily ke studánce i s pastevcem. Dívka ovčáka oslovila. Ovčák dovedl děvče k rodičům, kteří byli šťastní, že jejich dcera mluví a slyší a z vděčnosti postavili u studánky tento kostelík. Děti poslouchaly příběh, který jim babička vyprávěla, a spatřily, že se k zřícenině blíží kněžna na koni. Děti i babička se s kněžnou pozdravily. Babička kněžně nabídla jahody a u toho kněžně vyprávěla, že ona sama jahody nejí od okamžiku, kdy jí zemřelo dítě. Kněžna se jí ptala, proč tomu tak je. Babička ji vyprávěla, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, žádné ale ovoce nedostanou ty děti, jejichž matky je jedí. Když to kněžna slyšela, svou jahodu odložila. Přijala ale jahody jako dárek a pozvala babičku i s dětmi druhý den na zámek. Kněžna odjela a děti se velmi těšily na zítřejší návštěvu. Děti s babičkou pokračovaly v cestě k myslivně. Děti si šly hrát se dvěma syny myslivcovými. Hospodyně zatím připravila hostinu. Babička jim vyprávěla, že se potkaly s kněžnou. Myslivec babičce říkal, že kněžnu lituje, protože má kolem sebe mnoho lidí, kteří jí lžou. Myslivec vyprávěl příběh o Viktorce.
Viktorka pocházela z rodiny sedláka z Žernova. Bývala to velmi krásná a pracovitá dívka. Mnoho mládenců si ji chtělo vzít, ona ale žádného nechtěla. Za Viktorkou ale začal chodit jeden myslivec. Byl všude, kde ona. V kostele, na louce, ve vesnici. Měl černé oči, které Viktorku neustále pronásledovaly. Kvůli jeho očím mu lidé říkali černý myslivec. Viktorka si stěžovala dívkám, že všude za ní chodí, dívky si myslely, že jí to nevadí, že kdyby jí to vadilo, tak mu to jistě dávno řekla. Viktorka jim prozradila, že mu to již vzkázala po jeho příteli, ale on jí odpověděl, že si může chodit, kam bude chtít. Viktorka se rozhodla, že si vezme prvního muže, který jí bude chtít, jen aby zmizela z vesnice. O ruku jí přišel požádat muž jménem Tondy Šíma. Viktorka se sňatkem okamžitě souhlasila, což přišlo rodičům divné, když do té doby všechny muže odmítala. Matka se jí tedy zeptala, čím to je a Viktorka se jí svěřila se svým strachem z černého myslivce. Matka jí proto vzala ke kovářce, která měla zkušenosti s různými uhranutími. Kovářka jí pochválila, že s ním nikdy nemluvila a dala jí škapulíř, který měla neustále nosit na krku a neměla se s myslivcem vůbec bavit. Svatba Viktorky a Tondy byla domluvená za tři neděle. Viktorka byla veselejší, ale někdy ji stále trápil strach z toho, že ji myslivec pozoruje. Jednou se ale vydala na louku na jetelinu, ale poranila se, čeledín jí tam našel s nohou ošetřenou. Kovářka se pak od Viktorky dozvěděla, že ji pomohl myslivec, který jí nohu ovázal a vyznal jí lásku. Když se dozvěděl, že se před ním chtěla chránit škapulířem, tak jí ho vzal. Kovářka tušila, že to nevěstí nic dobrého. Viktorka zůstávala ve své komůrce a ležela celé dny jako zabitá. Mezitím myslivci dostali rozkaz odchodu. Večer se Viktorka od sestry dozvěděla, že myslivci odtáhli a že jí černý myslivec vzkazuje, že se ještě uvidí. Ráno nebyla Viktorka doma. Utekla za myslivcem. Přes rok Viktorku ve vesnici nikdo neviděl. Po roce jí ale spatřili ovčáci, jak se potuluje u lesa. Zjevně byla těhotná, s nikým nepromluvila, lidí se stranila. Našla si úkryt v jeskyni. Rodiče i sestra se jí snažili dostat domů. Jednou večer vzala Viktorka své dítě ke splavu a hodila ho do vody. Od té doby každý večer a noc zpívala u splavu ukolébavku. Tonda si nakonec vzal Viktorčinu sestru. V den svatby se ve dvoře domu objevila Viktorka a rozhodila tam květiny. Viktorka se do rodného domu vrátila jen jednou, a to když jí umíral otec. Mařenka jí tam přivedla. Viktorka vložila svému nemocnému otci do rukou petrklíč a ten umíral šťastný, že Viktorku ještě vidí. Viktorka pak utekla. Patnáct let žila sama v lese. Před lidmi většinou utíkala, s nikým nepromluvila, jen jednou napadla německého písaře ze zámku a pokousala ho. Ze spárů Viktorky ho dostali dva pacholci, písař pak z Čech zmizel, ale nikdo jeho odchodu nelitoval.
Myslivec dovypravoval a babička s dětmi se vypravila zpět domů.
Druhý den se babička s dětmi chystala na zámek. Matka dětem před cestou přikazovala, aby se chovaly slušně. Překvapilo ji, že babička s sebou nese plachetku, přestože neprší. Babička nechtěla jít s prázdnýma rukama. Cestou potkaly dětí Kudrnů, které jim záviděly, že jdou do zámku. Babiččina vnoučata jim slíbila, že jim něco ze zámku přinesou a budou jim vyprávět. Všichni, koho cestou k zámku potkali, je mile zdravili. Jiná atmosféra byla ale na zámku, tam se lidé chovali namyšleně, a když už se rozhodli babičku pozdravit, tak zdravili v cizích jazycích, ve kterých babička neuměla odpovědět. U bran zámku je vyzvedl pan Prošek a dovedl je do zámku a nechal je paní kněžně u komorníka Leopolda ohlásit. Leopold se netvářil nadšeně a nechal je čekat, protože nevěřil, že by je kněžna opravdu přijala. Kněžně je přijala ve svém překrásném kabinetě v světlozelené barvě. Babička i děti se kněžně poklonily. Kněžna nabídla babičce, aby se posadila, ta se ale bála, aby se s ní sedátko nepropadlo, přesto se ale posadila. Kněžna si povídala s dětmi, když vstoupila komtesa Hortensie, která byla kněžninou schovankou. Hortensie dala dětem, babičce i kněžně jednu z růží, které natrhala. Hortensie pak děti odvedla, aby jim ukázala zámek. Kněžna mezitím přikázala Leopoldovi, aby nechal přichystat snídani. Kněžna pak ukazovala babičce svou rodinu na obrazech, babička jí vyprávěla o jejím setkání s císařem Josefem a přiznala, že i znala pruského krále, protože její manžel Jiří sloužil v pruské armádě. Babička kněžně vyprávěla, jak byla se svým mužem v Kladsku, když byl ve válce, jak byl zraněn a od tohoto zranění zemřel, jak tam zůstala sama se třemi dětmi a pomohl jí manželův nejlepší přítel. Nakonec se rozhodla, že se vrátí radši do Čech, než by tam zůstala a dala děti do výchovy. S dětmi šla sama a bylo to velmi těžké, často neměly co jíst, ale vždy se našli dobří lidé, kteří jim pomohli. Když už přišla domů, popadl ji strach, jak ji přijmou její rodiče. Ti ji nejprve nepoznali, ale pak byli šťastní, že se jim vrátila i s dětmi, i když Jiřího litovali. Kněžně také vyprávěla o svých dětech. Jak se její syn Kašpar učil na tkalce a pak se vydal do světa, nakonec se usadil v Dobrušce. Děvčata se věnovala domácím pracím, aby mohly jít do pořádné služby. Terezka pak šla k sestřenici pracovat do Vídně. O Terezu se sestřenice Dorota starala jako matka. Pomohla jí i se svatbou. Na místo Terezy šla pak k Dorotě mladší Johanka, která se tam má velmi dobře. Babička také vyprávěla, jak jí zemřeli rodiče šest týdnů po sobě, ani smrt je nerozdělila.
Kněžna pak odvedla babičku do salónu, kde byly i děti s Hortensií. Babička snídani odmítla, protože byla zvyklá snídat polévku. Hortensie jim dala peníze pro Kudrnovy děti. I kněžna jim chtěla pomoci, babička jí ale poradila, aby spíše dala Kudrnovi práci. Ta slíbila, že z něj udělá poklasného, protože to se může procházet po polích i se svým flašinetem. Kněžna babičce řekla, že jí pro příště může říct kdykoli, cokoli, vždy ji ráda vyslechne. Když babička s dětmi odešla, kněžna se za nimi dívala a prohlásila na babiččinu adresu: „Šťastná to žena!“
Na louce si hrála Adélka s bratry. Jan a Vilém pozorovali mravence, Adélka si zase hrála s beruškou. Přijela k nim Hortensie a chlapcům vyprávěla o mravencích. Ti ji poslouchali a mezitím přišla babička s Barunkou a nesly různé kvítí a koření. Hortensie se divila, k čemu to nesou, jestli tu nemají lékárnu. Babička jí vysvětlila, že lékárna je daleko a někdy je takové léčení drahé, ona o bylinkách něco ví a některé léky si umí sama vyrobit. Lidé z okolí si pak pro ně chodí. Barunka Hortensii také prozradila, že květiny nesou na věnce na oslavu Božího těla, protože Barunka a Mančinka půjdou za družičky stejně jako Helena a Adéla a kluci za sedláčky. I Hortensie půjde na procesí. Hortensie vzpomínala na život v Itálii, teď již neměla žádné příbuzné. V Itálii jí zůstala přítelkyně Giovanna, po které se jí stýskalo. Byla ale kněžně vděčná, že ji přijala a velmi ji za to milovala. Hortensie děti s babičkou doprovodila kousek cesty a děti se mohly vystřídat v jízdě na jejím koni. Druhý den bylo krásně a děti se chystaly na procesí. Došli všichni do města, kde šli do kostela. Děti nedávaly úplně pozor, všímaly si i kněžny a Hortensie, které seděly nad lidmi. Potom následoval průvod, všude se to hemžilo nádhernými kroji. Babička s dětmi se chystala domů, rodiče tam hodlali zůstat na oběd. Babička nabídla Kristle, aby jela s nimi. Ta se ohlížela po jednom mladíkovi i on se na ni díval. Tento mladík Jakub Míla se k nim přidal na cestu, z čehož měla Kristla radost. Cestou si v kočáře povídali. Například o Taliánovi, který Kristlu pronásledoval, Mílu to zlobilo. Když dojeli domů, tak babička doma pověsila čerstvé věnečky.
Ve svatojánský předvečer se na Starém Bělidle konaly přípravy na oslavy svátků pana Proška. Všude se uklízelo a peklo. Vše se chystalo dlouho do večera. Babička ještě v noci kontrolovala, že všude pozhasínaly oheň a že nic nehrozí. Radši se šla podívat i do pece na stráni. V sadě viděla, jak se na stráni mihla bílá postava a poznala, že je to Kristla, která jistě uvila svatojánský věneček, aby zjistila, kdo bude její milý. Babička u toho zavzpomínala, jak sama kdysi vila věneček a spatřila pak tvář svého manžela. Druhý den byli rodiče v kostele, a děti na ně čekaly. Věnec, přání a dary byly přichystané doma na oslavy. Přišla i Kristla, která malému Janovi donesla holoubátka jako dárek. Kristla babičce u toho vyprávěla, jak se zase u nich v hospodě objevil Talián, který jí nadbíhal, ale že přišel i Míla se svými přáteli a dělali si z Taliána legraci, až Talián naštvaně odešel. Talián pak u ní večer zaťukal na okénko, na pomoc jí přišel Míla s přáteli. Míla totiž šel za Kristlou a viděl Taliána, jak se blíží k jejímu okénku. Namazali mu nohy kolomazí a přivázali ho k bidlu. Talián takhle sám musel dojít do zámku. Kristla se teď bála, aby se jim nepomstil tak, že by přemluvil rychtáře, aby musel Míla na vojnu, která trvala 14 let. Babička se snažila Kristlu utěšit. Přijeli rodiče a začali oslavy svátku. Přišel i myslivec a mlynář. Objevila se i kněžna s Hortenzií, které se neostýchaly usednout ke stejnému stolu s dalšími hosty. Malý Jan od nich dostal krásnou knihu se zvířaty. Kněžna si moc hezky povídala s myslivcem a shodli se, že by neměl trestat malé krádeže, které slouží k tomu, aby se lidem ulevilo v jejich bídě. Babička také kněžně řekla o Taliánovi, ta slíbila, že se o to postará. Všichni obdivovali, jak se babička baví s paní kněžnou. Oslavy trvaly do noci.
Přiblížila se doba pouti, i babička s panímámou, Kristlou, Mančinkou a Barunkou se na pouť vydaly. Cestou potkaly pastevce, který pozorováním brouků dokázal poznat, jestli bude pršet, nebo ne. Vůdce pouti Martinec rozhodl, že se vydají na cestu, nejprve se ale pomodlili, poté se pokropili svěcenou vodou, vzali kříž a rozloučili se s těmi, kteří s nimi neodcházeli. Cestou se zpívalo a rozjímalo. Barunka byla velmi zvědavá na okolí a snažila se babičky vyptávat, ale babička jí odmítala při pouti odpovídat, měla se raději modlit. Děvčata se ale raději věnovala lesním jahodám. Večer došli poutníci do Svatoňovic. Nejprve šli ke studánce, která byla u kostela, u té se pomodlili a napili se vody. Poté se lidé rozešli k noclehu. Babička a panímáma spaly u paní správcové, kterou znaly z mládí. Kristla s Ančou spaly u jedné vdovy, Kristla doufala, že druhý den se k nim přidá i Míla s Tomešem, který měl rád Anču, a chystali svatbu. Anča si přála, aby se Míla vyslovil a aby Kristla se vdávala ve stejný den jako ona. Druhý den u kostela opravdu čekal Míla i Tomeš. Po kostele se všichni šli vykoupat a poté si kupovali poutí, mnoho z nich kupovalo poutí i pro své známé. Babička velmi litovala paní Fouskovou, která si přála klokočový růženec, ale neměla na něj dost peněz. Babička se tajně domluvila s jedním prodejcem a zbytek za paní Fouskovou doplatila. Barunka si toho ale všimla. Kristla si koupila obroučku s hořícími srdci, Míla si také koupil obroučku, ale se dvěma složenýma rukama. Poutníci se pak rozloučili se svými hostiteli a vydali se domů. Cestou si děvčata všimla, že chlapci opravují velký hrob s devíti křížky. Anče jim vyprávěla, že se kdysi měl panoš Heřman oženit. V den svatby ho jeho matka přemlouvala, aby ke své milé nejezdil, že se něco špatného stane. On ale vyrazil, a když jeli na svatbu, tak je přepadl druhý nápadník dívky se svými kamarády. Začali se bít a Heřman byl zabit, když to dívka viděla, tak si do srdce vrazila nůž. Svatebčani pak zabili i Heřmanova soka, zahynulo při tom právě devět lidí. Stará Fousková na to ale Anče řekla, že to bylo trochu jinak. Prý byl Heřman zabit na cestě k nevěstě spolu s jeho mládek a starosvatem. Nevěsta mezitím na něj čekala, a když slyšela zvonit umíráček, tak chtěla vědět, kdo zemřel. Zjistila, že Heřman a u jeho těla si pak probodla srdce. Ženy se shodly na tom, že je těžko někdo může rozsoudit, který příběh je pravdivý. Míla jen pravil, že byl přece jen Heřman šťastnější, než jeho sok, protože on věděl, že ho jeho vyvolená miluje. Děvčata pak na kříže pověsily věnce a pomodlily se. Nedaleko Žernova na ně čekali jejich sousedé. Po modlení v kostele, poděkovali jejich vůdci, postavili kříž do kapličky a rozešli se do svých domovů. Když se loučila Anča s Kristlou, všimla si, že má Kristla jiný prstýnek, než si koupila. Míla to vysvětlil. Kristla mu dala srdce a on jí ruku. I Proškovi čekali na své poutníky.
Na podzim odjela kněžna s Hortensií a panem Proškem do Vídně. U Prošků tak zavládl stesk po otci. I v okol domu zavládlo smutno a ticho. Stráně žloutly, a i Viktorka již byla zdálky vidět, když scházela z vrchu. Děti i babička velmi vzpomínaly i na paní kněžnu a Hortensii. Někdy se procházely s babičkou po okolí, jednou se babičky Barunka zeptala, jestli ve Vartě sedí Sibyla na mramorovém koni. Babička řekla, že ano, že podle pověsti, až se celá do země propadne, tak bude v zemi zle. Barunka se bála představy, že by opravdu česká země byla roznesena na kopytech. Babička je těšila, že lidé budou svou zemi bránit, jako by děti bránily svou matku.
O svátku Všech svatých šla babička jako obvykle do kostela a děti na ní čekaly, věděly, že jim donese svíčky a půjdou obětovat za duše. Vždy svíčky přilepily po stole a při každém pronesly jméno toho, za koho obětovaly. Poslední svíčky byly bezejména za ty, na něž nikdo nepamatuje. Týden po Dušičkách začal padat sníh. Děti se ze sněhu velmi radovaly. Měly také rády přástvy, při nichž se dračky scházely, draly peří a povídaly si, také dětem vyprávěly příběhy o strašidlech, drábech a různých nadpřirozených bytostech.
Ze zimních trhů dostala Adélka dřevěnou desku, na níž byla abeceda a velmi se těšila, až jí bude učit učitel.
Dětem se také velmi líbilo, když babička snesla z půdy kolovrat. Vždy, když předla, vyprávěla dětem pohádky a veselé písně. Jejich matku to ale velmi netěšilo, raději četla knihy ze zámecké knihovny. Děti a ostatní matčiny příběhy zajímaly jen, když vyprávěla o vídeňském životě.
Někdy se děti z babičky snažily dostat pohádku dříve, než se přadleny sešly, ale babička se nikdy nenechala umluvit. Na Staré bělidlo tak přicházely přást Krisla, Cilka Kudrnovic, Bětčiny a Voršiny známé, panímámá s Mančinkou, paní myslivcová, někdy i Anča.
Před vánočními svátky se střídalo povídání pohádek s porovnáváním receptů na vánočky a s popisováním různých vánočních zvyků. Děti se totiž velmi těšily jak na vánočky, tak na pouštění svíček a na koledu.
Na Starém bělidle, ale i v myslivně a ve mlýně bylo zvykem, že když někdo přišel, tak dostal najíst a napít dosyta. Na Vánoce k Proškovým přijel babiččin syn Kašpar a synovec z Olešnice. Babička byla velmi šťastná. Dětem se strýček velmi líbil, obzvlášť když jim babička řekla, že vypadá jako jejich dědeček. Nemohly se na něj vynadívat. Kašpar i synovec se k dětem chovali velmi mile. Na Štědrý den byl každý v hospodářství podělen, i dobytek a drůbež. Část z večeře byla také hozena do potoku a zahrabána v sadu. Drobky se pak hodily do ohně, aby oheň neškodil. Bětka pak třásla bezem, aby věděla, kde je její milý. Ve světnici mezitím děvčata slévaly vosk a děti pouštěly svíčky v ořechových skořápkách. Mamince se to příliš nelíbilo, mezitím odkrajovala Janovi a Barunce jablíčka, u žádného z nich nebyla čistá hvězdička, nikdo z nich nebude úplně šťastný. Jablíčko ale přálo štěstí Adélce a Vilémovi. Děti se těšily na dárky od Jezulátka.
Na Štěpána šli chlapci na koledu do myslivny a do mlýna. Na Tři krále pak zas přišel pan učitel koledovat a psát tři krále na dveře. Po Třech králích se na „dlouhou noc“ sešli na Starém bělidle přátelé a bavili se a tančili. Po dlouhé noci zase přišli hody, zabíjačky, oslavy na počest svaté Doroty, kdy některé děti chodily po vesnici a v domech hrály představení z života svaté Doroty. Dětem Proškových se to velmi líbilo, jen maminka nemohla pochopit, že se jim taková hloupost mohla líbit.
Poté děti s maminkou jely do města na masopust, babička nechtěla jet. Děti jí pak vyprávěly, koho tam viděly. Poslední den masopustu byl průvod v maskách, v čele průvodu šel Masopust ověšený hrachem, každá hospodyně si kousek utrhla a dala ho husám do hnízd, aby se jim dobře sedělo.
Po masopustu začaly přípravy na Velikonoce. Babička vyprávěla dětem o Kristovi a postní neděli oblékla smutkový oděv. Přešly sváteční neděle Černá, Družebná, Kýchavná. Smrtnou neděli děti vynášely smrt. Děvčata oblékly slaměný došek Mařenu a pak jí hodily do potoka. Na Květnou neděli Barunka natrhala kočičky. Na Škaredou středu babička vynesla kolovrat na půdu, protože se blížilo teplo. Na zelený čtvrtek děti věděly, že budou snídat jidášky s medem. Med měly od pana otce. Na Velký pátek vzbudila babička z dětí jen Barunku a spolu s ní a Bětkou a Voršou se modlily podle zvyku. Spatřily Viktorku, která měla v ruce petrklíč. Barunka jí o něj poprosila a Viktorka jí ho dala. Odpoledne šla babička s dětmi k božímu hrobu. Babička v tento den držela přísný půst.
Na Bílou sobotu se v celém stavení uklízelo, vařilo a peklo. Večer šly Barunka, babička a matka na vzkříšení do chrámu. Na boží hod vzala babička do kostela ke svěcení jídlo, které pak doma jedli. Drůbež i dobytek pak dostaly také svůj díl jídla. V pondělí ženy čekala klasická koleda, kdy muži chodili a ženy řádně vymrskali. Dostali za to vajíčko a jablko.
Pomalu nastalo jaro a lidé začali pracovat na polích, začali se také objevovat hadi, ale jak babička říkala dětem, do svatého Jiří nebyli jedovatí. Chlapci učili malou Adélku otloukat vrbové píšťalky, té se to ale nedařilo. Rodině přišel dopis od tatínka, že přijede za 40 dní, Vilém se rozhodl, že udělá čtyřicet čárek na dveře a vždy ráno jednu smaže.
Mlynář si všiml, že stoupá voda, jak tál sníh. Bylo jasné, že to může být velmi zlé, ve vodě se začaly objevovat kry a voda stále stoupala. Mlynářští chodili neustále vodu strážit. Věděli, že voda pak s sebou bere vše, co jí stojí v cestě. Věděla to i babička, která nařídila, aby se věci odklidily do vrchního patra, drůbež se odstěhovala n stráň, kráva se dala k myslivcovým. K nim také šly děti s maminkou. Babička se rozhodla zůstat v domě. S ní tam zůstala Vorša a psi. Vody stále přibývalo a babička se musela přestěhovat do vrchního patra. Míla s Kudrnou šli k babičce, aby ve stavení nezůstala bez muže, ale babička poslala Kudrnu domů, když má doma děti, aby se mu něco nestalo. Ráno bylo celé údolí zatopené vodou. Naštěstí to stavení vydrželo a voda začala opadat.
Děti se těšily, že se jim pomalu tatínek vrátí, věděly, že nejprve k nim přijde pan Beyer a že budou čarodějnice a děti půjdou do školy. Také šly všechny kromě Adélky, které zůstala s babičkou. Babička je šla vyprovodit, večer na ně pak s Adélkou u cesty čekala. U cesty viděla čekat mlynářovi na Mančinku. Mlynářovi jí vyprávěli, jaké má teď Míla trápení, protože se bojí, že bude muset na vojnu. Správcova dcera se totiž na něj stále zlobí kvůli Taliánovi a rychtářovic dcera si Mílu chtěla vzít za muže, ale on jí odmítl. Bál se, že teď se mu pomstí. Děti přišly a vyprávěly, jaké to je ve škole, že se z Jana stal dohlížitel, ale sám tropí lumpárny, když to pan učitel nevidí. Stejně jako většina školáků. Také je příliš nebavila němčina. Děti se babičce svěřovaly s jejich lumpárnami, ale věděly, že jejich maminka by pro ně takové pochopení neměla.
Po prvním máji neměly děti ve čtvrtek školu a pomáhaly babičce v zahrádce. Potom se dozvěděly, že přišel dopis od tatínka, že nebude moct přijet, protože Hortensie onemocněla, a tak zůstávají ve Vídni. Děti i maminka plakaly. Také velmi litovaly Hortensii. Babička se snažila Terezku rozveselit, a tak jí posílala po návštěvách, aby přišla na jiné myšlenky. Věděla, že má Terezka manžela ráda a že se bez něj trápí. Na zahrádku za babičkou a Barunkou přišla Kristla a byla velmi uplakaná, že si je jistá, že Mílu odvedou. Babička se jí snažila utěšit, že jistě ho otec vyplatí. Kristla ale říkala, že Mílův otec již nemá peníze a že její otec jí na to peníze nedá. Navíc pokud Mílu odvedou, tak ji jistě budou nutit, aby se vdala za jiného, ale ona jiného nechce. Babička pak poslala Barunku za dětmi a vyprávěla Kristle, jak to bylo s ní a jejím manželem, když byla mladá. S Jiřím se znali od dětství, protože vyrůstali v sousedních chalupách, Jiří se měl ale stát knězem, jak si jeho matka přála, a tak na to studoval. Stal se ale tkadlcem, jak si přál jeho strýc a pak šel do světa. Když se vrátil, zakoukali se do sebe. Jenže v té době babičce nadbíhal jeden důstojník. Jiří se vrátil zrovna nešťastně, když muže brali k odvodům, a tak se musel u matky schovávat, aby ho neodvedli. Jednou ale večer slyšel, jak si důstojník počkal na babičku a zasáhl. Důstojník se mu chtěl pomstít, a tak Jiří utekl do Kladska, kde se měli sejít o pouti. Tam se také sešli a babička zjistila, že se mezitím z něj stal voják. Jednou šel s nejlepším přítelem do hospody, opili se a ráno zjistili, že se upsali, že narukují do pruské armády. Jiří babičku prosil, aby s ním zůstala a vzala si ho. Ta souhlasila. Pak se s jeho strýcem vydala domů, aby to vysvětlila rodičům. Ti neměli velkou radost. Babička se pak vrátila za Jiřím. Když babička dovyprávěla, přišel za nimi Míla, že je voják a musí za tři dny narukovat.
Když šla jednou babička opět dětem naproti ze školy, nesla jim šťastnou novinu, že přijel na návštěvu pan Beyer a s ním jeho syn. Kluci se šťastně hnali domů, i pan Beyer je rád viděl. Děti velmi zaujal chlapec, kterého pan Beyer nazýval Orel. Orel byl zhruba ve věku Barunky. Dětí se vyptával, jak se jim líbí ve škole a jestli by Jan raději nešel k němu do lesa. Orel se jde dětem pochlubit s ručnicí a Jan se mu na oplátku chlubí knihou, kterou dostal od Hortensie. Pan Beyer se velmi těší, až k němu půjde Jan, ale Jana trochu mrzí, že tam nebude v tu dobu Orel, protože ten půjde zase k jejich myslivci, aby poznal trochu lehčí práci. Pan Beyer ho utěšuje, že má ještě dva mládence a dceru Mařenku. Paní Prošková všem oznamuje, že je Hortensii lépe a že brzy přijedou, kněžna se s Hortensií zdrží ale jen 14 dní, pak pojedou do Itálie. Všichni jsou rádi, že je Hortensii lépe. Na návštěvu přišel i myslivec. Ten vyprávěl, jak za ním přišel správce pro dříví. Myslivec mu dal ťafku za chudáka Mílu. Babička panu Beyerovi vyprávěla, oc se Mílovi stalo. Děti se vrátily a Orlík říkal, že viděl Viktorku. Pan Beyer se velmi divil, že ještě žije. Pan myslivec mu říkal, že jí kolikrát vídá a že již neumí představit, že by jí nepotkával, protože mu k tomuto místu patří. Pan Beyer ho chápe, i on má místa a věci v lese, které rád navštěvuje. Myslivec k tomu přidává příhodu, jak pokáceli krásnou břízu, jemu jí bylo velmi líto, měl pocit, že k němu mluví a prosí ho, aby jí zachránil. Beyer zase vzpomíná, jak jednou špatně střelil srnu a ta byla zraněná, a tak musel k ní a nožem ji zabít. Velmi litoval, že jí způsobil takovou bolest. Od té doby nerad střílí srnky, vždy před sebou vidí její oči. Pak pokračoval příběhem o popravě dvou mužů. Jeden byl ve tváři krasavec a zabil svého nejlepšího přítele. Druhý byl velmi ošklivý a zabil ženu, která ho trápila. Všichni velmi litovali popravy krasavce. Beyer šel do vězení za tím ošklivým, protože pocházeli ze stejné krajiny. Ten byl moc rád, že za ním někdo přišel a ruku mu podal. Řekl Beyerovi, že kdyby se k němu někdo choval předtím tak hezky jako on, tak by nezabil.
Maminka rozhodla, že děti nemusí druhý den do školy, aby si užili návštěvu. Druhý den po snídani šli chlapci s Beyerem do myslivny a babička s Barunkou a Adelkou do hospody rozloučit se s Mílou. Hospoda byla plná lidí. Krista velmi trpěla, že se musí s Mílou rozloučit. Babička se s Mílou loučila se slovy, že jejich loučení snad nebude na dlouho. Tak dala milencům naději. Odpoledne se i Beyer s Orlíkem loučili. Paní Prošková jim dala jídlo na cestu, chlapci dali Orlovi něco na památku, barunka mu dala pásku okolo klobouku. Adélka mu na radu babičky dala růžičku, co dostala od Hortensie. Pan Beyer říkal, jestli to není škoda, že ji jistě ztratí v lesích. Orel ale řekl, že se o ní bude starat a nosit jen ve svátek. Nikdo tenkrát netušil, že jednou si Orlík Adélku vezme.
Bylo krásné léto a na zámku se vše chystalo na příjezd hraběnky. Paní Prošková na úklid pomáhala dohlížet. Mnozí se na příjezd hraběnky těšili, ale někteří, kteří v době její nepřítomnosti byli pyšní, začali se chovat mileji. Babička se za kněžnu modlila každý den, sama její příjezd s napětím očekávala a nejen kvůli příjezdu jejího zetě. Na začátku srpna, když začínaly žně, tak kněžna přijela. Dcera správce byla velmi zklamaná, protože Talián s ní nepřijel. Babička byla jen smutná, že s Janem nepřijela Johanka, která v dopise slibovala, že tak učiní, aby babičce představila muže (Chorvata), kterého si chce vzít. Prošek ale babičce dal od ní dopis o tom, že je strýc nemocný a ona nemůže Dorotu nechat na práci samotnou, také že po svatbě jak to bude možné, tak přijede s ním do Čech. Její ženich se jmenuje Jura. Pan Prošek babičku ujistil, že je Jura dobrý člověk a kovář. Děti se těšily, že s nimi tatínek zůstane celou zimu a bude je vozit na saních. Děti tatínkovi vyprávěly, co je nového. Na návštěvu přišli i myslivcovi, kteří se vyptávali na zdraví Hortensie. Podle tatínka byla Hortensie zdravá, ale velmi ze změnila, vypadá smutně a nešťastně. Kněžna se rozhodla, že ji provdá za syna jejich přátel, který je velmi hodný. Pan Prošek velmi litoval Mílu a Kristlu, sám vzpomínal, že byl na vojně jen 14 dní, pak ho vyplatili a on je za to rád, ale že kdyby šlo o rodinu, tak by šel i bojovat. Přivítat se přišla i Kristla, potom také babičce přečetla dopis od Míly, jak na ní myslí, že se mu stýská a neustále musí myslet na ta slova, která mu řekla babička, jestli Kristla neví, jak to babička myslela, že se snad zase brzy uvidí. Babička jí ale svůj plán neprozradila.
Začala se ale častěji vyptávat pana Proška, jak kněžna tráví svůj volný čas. To Proška překvapilo, protože babička nikdy nebyla na zámek tak zvědavá. Za několik dní odjela rodina Proškových do města a doma zůstala jen babička, aby hlídala dům. V tom viděla Hortensii, jak se k ní blíží. Hortensie se divila, že je babička sama, ta jí prozradila, že se rodina vydala do města, aby si užila otce. Hortensie se cítila vinna, že kvůli její nemoci byl pan Prošek tak dlouho od dětí. Babička jí utěšovala, že si to Bůh přál. Babička viděla, že Hortensie je smutná, a tak se jí ptala, co jí je. Hortensie jí ale příčinu svého trápení neprozradila. Hortensie se vyptávala, co je nového a prozradila, že kněžna jela do myslivny a že se zde sejdou, protože Hortensie chtěla malovat. Babička Hortensii donesla chléb, med, máslo a smetánku. Obě spolu poseděly pod lípou a Hortensie babičce ukazovala, co nakreslila. Kreslila místní okolí, nakreslila i Viktorku. Hortensii zajímalo, jestli opravdu nejde Viktorce nějak pomoci. Babička jí řekla, že ne a že je to tak lepší. Babičkasi také všimla obrázku moc hezkého muže. Hortensie jí prozradila, že je to její učitel malování a začervenala se u toho, takže babička poznala, co Hortensii vlastně trápí. Hortensie poprosila babičku, jestli by jí mohla namalovat, aby obrázek děti měly na památku. Babička se styděla, nakonec ale souhlasila pod podmínkou, že děti obrázek nedostanou, dokud neumře. Přišla kněžna a babička u ní prosila o pomoc pro Mílu a Kristlu. Kněžna slíbila, že se o něco pokusí. Také dovolila babičce, aby přišla do zámku a Hortensie jí mohla malovat a ona sama předá obrázek babiččině rodině po její smrti.
Druhý den ráno bylo všem jasné podle dusna, že přijde bouře. Bouřka také přišla a pan Prošek viděl Viktorku stát pod stromem, volal na ní, aby se schovala. Ona toho ale nedbala. Celá rodina byla doma během té bouřky. Všichni se báli. Najednou blesk udeřil přímo nad jejich domem, naštěstí se domu nic nestalo. Druhý den viděli, že blesk narazil do staré hrušky, která měla větve nad domem. Babička se pak vydala do zámku, kde byla přivedena přímo ke kněžně, která s ní potřebovala mluvit. Zeptala se babičky, jak myslela tu narážku, že se Hortensii udělá lépe až přijde do Itálie a uvidí, co má její srdce rádo. Babička jí tedy prozradila, že si všimla, že Hortensie si nechce vzít hraběte, ale že má rada učitele malování. Kněžna byla překvapená, protože Hortensie o něm nikdy nemluvila. Kněžna byla ráda, že jí to babička prozradila, přeje si jen štěstí Hortensie. Babička se pak vydala domů, kde se dozvěděla, že Viktorku zasáhl blesk, když stála pod stromy u její jeskyně. Myslivec jí našel a donesl jí do myslivny, kde ji připrav k pohřbu.
Druhý den babička šla s dětmi do zámku a když vyprávěly kněžně a Hortensii o smrti Viktorky, kterou měly rády, tak Hortensie slíbila, že jim a myslivcovým Viktorku namaluje. Potom začala Hortensie malovat děti. Ty se na své obrázky těšily. Babička to s radostí sledovala a krotila neposednost dětí, u toho si všímala, že vypadá Hortensie šťastnější, také se sem tam zadívala na babičku, líbala ji na čelo, hladila vlasy, dokonce i ruku jí políbila, věděla, že to babička jí zajistila její štěstí.
Potom se šla celá rodina kromě paní Proškové rozloučit s Viktorkou. Kterou myslivec nechal pochovat u kostela, který turynský pán nechal postavit za uzdravení své němé dcery. Myslivec ještě k jejímu hrobu zasadil jedli, protože je Viktorka měla ráda.
Z podobizen dětí měla celá rodina radost. Protože kněžna s Hortensií se chystaly do Itálie, určil pan správce termín dožínek na konec pšeničných žní. Kristla jako nejkrásnější dívka z okolí měla paní hraběnce předávat věnec. Vše se na tuto slávu chystalo, Kristla byla velmi nervózní. Při oslavách se všichni bavili, ženci vyvolávali paní, aby dlouho byla živa a zdráva. Za to jim paní kněžna děkovala, nejvíce děkovala Kristle za věnec hezké přání. Také řekla Kristle, že si všimla, že všichni jsou v páru, jen ona je sama, a proto jí obstarala tanečníka. V tom ze salónu vyšel Míla v selském oblečení. Kristla byla šťastná. Kněžna nechtěla, aby jí děkovali, a tak zašla raději do salónu. Všichni koukali, kde se tam Míla vzal, ten rozdal mezi všechny měšec, který mu pro ně dala Hortensie. Oba velmi děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Kristla babičce také žertem hrozila, protože babička věděla, že byl Míla schován u Václava, aby o něm nevěděla. Všichni tančili a bavili se. Babička byla ráda, že se vše podařilo, jak si přála. I přes to, že psaníčkům příliš nevěřila, požádala Barunku, aby s ní napsala dopis Johance. V něm jí psala, jak se zdravotně cítí, že doufá, že u Dorotky jsou už všichni zdraví, že má Johanka její svolení k sňatku, že je ráda, že má někoho ráda a že věří, že je Jura hodný člověk.
Několik dní před svatou Kateřinou se konala svatba Míly a Kristly. Babička jim byla za starosvatou. Svatba byla krásná s mnoha zvyky, ženich musel svou nevěstu poznat, s pláčem nevěsty, s tlampačem, se zkouškou zvědavosti nevěsty i s přípravou na svatební noc. Oslavy se konaly několik dní.
Vše dobře dopadlo. Babička si Staré bělidlo velmi oblíbila, stejně jako svojí pohorskou vesnici. Cítila se zde šťastná a doma. Vnoučata jí pomalu vyrostly. Také kněžna se po dvou letech na panství vrátila, ale se smutnou zprávou, že Hortensie zemřela, ale zanechala po sobě krásného chlapečka, kterého teď kněžna vychovává. Lidé ani neviděli, jak babička stárne a jak se její zdravotní stav horší. I paměť jí opouštěla. Přesto se všichni rádi do Starého bělidla vraceli. I Barunka přijela, aby se rozloučila s babičkou. Když babička zemřela, Barunka jí zatlačila oči, Kristla otevřela okno, aby duše mohla odletět, Vorša běžela na přání babičky k úlům zvěstovat včeličkám, že babička zemřela. Všem bylo smtno. Třetí den se konal pohřební průvod, kterého se zúčastnili lidé i z okolí. Tento průvod pozorovala kněžna z okna a pronesla smutným hlasem: „Šťastná to žena!“
Zdroj: článek Babička
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho času strávila s obřady k poctě bohů. Často se modlila a obětovala bohům, žila na hradě Tetín. Nejmladší a nejkrásnější dcera se jmenovala Libuše a stejně jako otec měla jisté věštecké schopnosti. Když Krok zemřel, byla to Libuše, kdo byl zvolen jako jeho nástupce. Libuše opustila svůj hrad Libušín a přesídlila na Vyšehrad.
Kněžna Libuše si k sobě na Vyšehrad pozvala sestru Kazi na návštěvu. Zrovna když se procházely v Libušině oblíbené zahradě, zavolal je správce hradu na nádvoří. Tam obě spatřily hezkého mladého muže, který na ramenou nesl obrovského živého kance. Byl to kanec, který sužoval Kavčí hory. A mladý Bivoj se ho vydal zabít. Povedlo se mu ho dostat živého a přinesl ho na Vyšehrad, aby o smrti kance rozhodla Libuše. Ta mu dala svolení, aby ho zabil. Muži se kolem nich rozestoupili do kruhu a Bivoji hodili k nohám oštěp. Bivoj silou mrštil kancem a rychle zvedl oštěp. Rozzuřený kanec se vrhl proti němu a nabodl se na Bivojův oštěp. Bivoj byl poté pozván na hostinu, která se konala na jeho počest, tam vyprávěl, jak se mu podařilo kance zajmout. Mezitím stále doufal, že se do síně vrátí Libuše se sestrou, protože se mu Kazi velmi líbila. Sestry se do síně opravdu vrátily a donesly mu jako dar překrásný opasek vykládaný drahými kameny. Do opasku Kazi navíc zasadila mocné byliny a hadí zub, aby Bivoje chránily před zlými silami. Druhý den se vydal Bivoj na cestu domů stejně jako Kazi. Libuše mu darovala také koně. Bivoj cestou dohnal Kaziin průvod a připojil se k ní. Bivoj se rozhodl opustit jeho rod a vesnici a žil s Kazi na jejím hradě, protože Kazi si ho velmi oblíbila a vzala si ho za manžela.
Kněžna Libuše byla nejen správkyní země, ale také nejvyšší soudkyní a stejně jako její otec, soudila spravedlivě. Chodili k ní lidé z celé země, aby jim pomohla s jejich rozepřemi. V době její vlády se do sporu dostali i dva mocní starostové rodu. Předmětem jejich sporu byla pole, která ležela mezi nimi. Proto se svým sporem předstoupili před Libuši a doufali, že se kněžna přikloní na jejich stranu. Kněžna si spor vyslechla. Mladší soused žaloval na staršího, že mu chce zabrat jeho pole a meze. Starší tvrdošíjně trval na tom, aby bylo po jeho, aniž by měl nějaké právo pozemky vyžadovat. Kněžna při rozvážila a sdělila radě starších svůj názor, rada s ní souhlasila, a tak kněžna vyhlásila svůj rozsudek. Pole přiřkla mladšímu ze sousedů. Nestihla však ani dopovědět svůj rozsudek a starší z mužů začal křičet, že je to ostuda, že je soudí žena. Libuši jeho slova mrzela, nejvíc ji ale trápilo, že se jí nikdo nezastal a toho muže neokřikl. Proto povstala a důstojně prohlásila, že mají pravdu, že je žena, a proto činí ženská rozhodnutí, netrápí je a pokud tak moc stojí o přísnějšího vládce, tak ona se tomu podrobí. Ať si valný sněm zvolí nového vojvodu a ona si ho vezme za muže. Odešla do hradu a dala poslat pro své sestry. Všechny tři se dlouze radily v zahradě. Hned ráno nechala svolat Libuše na valný sněm všechen lid. Řekla jim, že si nevážili svobody, kterou jim poskytla, a když si přejí vojvodu, který bude brát jejich děti ke svým službám a chtít po nich daně, tak ona jim ho dopřeje. Radila jim, aby ale vojvodu volili moudře a pokud stojí o její radu, tak jim poradí. Její radou bylo, ať se vydají k řece Bělině, kde je obec Stadice, tam najdou na poli orat muže se dvěma voly. Poslové měli vzít vhodné oblečení pro budoucího vojvodu a jejího koně, který je k tomu muži zavede. Poslové se okamžitě vydali na cestu.
Libušini poslové se vydali na cestu, aby našli nového vojvodu. Cestou je provázel Libušin kůň, kterého museli obdivovat, šel, aniž by ho kdokoliv vedl, nenechal se od svého úkolu odvést ani, když procházeli kolem stáda koní, kteří ho k sobě vábili. Cesta byla velmi dlouhá, šli tři dny, až dorazili k vesnici Stadice. Hned se také vyptávali, jestli tam žije muž jménem Přemysl. Malý chlapec jim ukázal, že Přemysl právě orá na poli. Spatřili hezkého vysokého muže v lýčených střevících, který kráčel za pluhem zapřaženým za dva voly. Poslové se Přemyslovi poklonili a pozdravili ho. Řekli mu, že si ho zvolili za vojvodu a že na něj český národ a kněžna Libuše již čekají. Přemysl je mlčky vyslechl a pak zabodl otku, kterou měl v ruce do země a pustil voly se slovy, ať jdou tam, odkud přišli. Voli se vydali ke skále, kde náhle zmizeli a už je nikdo nespatřil. Přemysl se obrátil na posly a řekl jim, že přišli brzy, kdyby přišli o chvíli déle, stihl by doorat a jejich zemi by se dařilo dobře. Protože to ale nestihl a přerušili ho v práci, tak v české zemi bude často hlad. Poslové žasli nad tím, jak líska, kterou Přemysl předtím zabodl do země, vyrostla do tří ratolestí. Dvě z nich rychle opadaly, třetí ale rostla dále. Přemysl jim vysvětlil, že líska ukazuje, že z jeho pokolení bude mnoho lidí panovat, ale vždy jen jediný vladař zůstane. Poslové byli překvapeni také tím, že se Libuše nezmýlila, když tvrdila, že Přemysl bude jísti u železného stolu. Přemysl jim řekl, že je třeba si železa vážit. Protože v čase míru se dá využít k práci a v čase války k obraně. Přemysl se poté převlékl do oděvu, který mu poslové přivezli a ale vzal si s sebou i lýčené střevíce a starou kabelu, aby jeho rod nikdy nezapomínal, z jakých poměrů vzešel. Na Vyšehradě již všichni očekávali Přemyslův příjezd. Přemysl, který znal Libuši z dob, kdy vyrůstala na Budči, rád pojmul kněžnu za manželku.
Po svatbě Přemysla a Libuše vzala kněžna svého manžela do podzemí, kde se ukrýval poklad, protože věděla, že teď má na něj stejné právo jako ona. Libuše a Přemysl spolu vládli v právu a ve shodě. Jednou se s Přemyslem a družinou procházeli nad Vltavou. Pozorovali okolní krajinu. V tom okamžiku Libuše pronesla jednu ze svých věšteb, pravděpodobně tu nejznámější. Libuše předpověděla vznik a význam Prahy. Poradila jim, aby se vydali k lesu Strahovu, kde uvidí člověka, jak tesá práh domu. Tam mají vystavit město, jehož slávě se budou lidé klanět.
Jindy Přemysla navštívili vladykové různých rodů a prosili ho, aby jim Libuše poradila, kde mají hledat vzácné kovy a jiné rudy. Přemysl je v jeden den svolal a Libuše jim pronesla věštbu, v níž říkala, kde se které kovy nacházejí na českém území. Například stříbro se mělo nacházet v okolí Březové hory a zlato v okolí Jílové hory. Zároveň je i varovala, že toto bohatství nepřinese jen dobré věci, ale způsobí i konflikty s okolními sousedy.
Jednou se Libuše se svoji družinou vydala do lázní, které vznikly tak, že Vltava vymlela hlubokou tůni. Zde Libuše potopila zlatou kolébku, která dříve patřila jejímu synovi. Tato kolébka se měla vynořit, až se bude blížit doba, kdy se zrodí někdo, kdo dojde velké slávy díky jeho práci a lásce.
Jak léta plynuly, kněžna a její sestry stárly. První zemřela Kazi, po ní i pobožná Teta. Postupně se nachýlil čas také Libuši, která věděla, že brzy zemře. Nechala si tedy svolat český lid a žehnala jim, prosila je také, aby zachovali víru a poslušnost jejímu manželovi a synovi. Poté Libuše zemřela. Kde je její hrob, není jisté.
Její poklad, který ukázala po svatbě svému manželovi, zůstal ukrytý. Přemysl ho nechal, kde byl. Věřil tomu, že až na tom jednou bude česká země bídně, tak se poklad zjeví a díky tomu bída zmizí.
Co se týká zlaté kolébky, zjevila se prý jednou a rostla spolu s dítětem, které se v pozdějším věku proslavilo jako otec české vlasti. Po jeho smrti se kolébka znovu vnořila do Vltavy a tam stále čeká.
Po smrti Libuše se změnilo postavení žen z její družiny. Předtím měly velký význam v české společnosti, ale pak ho postupně ztrácely a často musely čelit i různým posměškům. Nejhůře tento společenský propad nesla Vlasta, která vyzvala ženy, aby se chopily zbraní a začaly vládnout. Ženy si dokonce vytvořily vlastní útočiště Děvín, který stál také u řeky Vltavy, ale o něco výše než Vyšehrad. Vlasta a ostatní dívky z její družiny se snažily přemluvit ostatní ženy, aby společně s nimi bojovaly proti mužům. Chtěly, aby ženy vládly v zemi a muži jim sloužili. Mnoha ženám se tento názor líbil, naopak mužům to přišlo vtipné a dívkám se posmívali, když viděli, jak se cvičí v boji a v jízdě na koni. Jen Přemysl se tomu nesmál, měl děsivý sen o krutém krvavém boji. Chtěl, aby to muži nebrali na lehkou váhu. V tomto ho ale neposlouchali. Mezitím se dívky na Děvíně zřekly všech svých pout k mužům z jejich života, nezáleželo na tom, jestli šlo o manžely, bratry, či otce. Věrnost přísahaly jen svému ženskému spolku. Slíbily si také, že se nikdy nezradí. Každá z žen měla na Děvíně svůj úkol. Ty nejchytřejší byly v radě. Ty, jež byly opatrné, střežily hrad, nejodvážnější dívky se zase chystaly k boji. Ty, které měly krásnou tvář a postavu, měly sloužit jako návnady pro muže, aby lehčeji padly do Vlastiny pasti. Vlasta se totiž nebála využívat různých lstí. Jednou se muži vydali k hradbám Děvína. Věřili, že až dívky uvidí zbraně, že se hned vzdají. Vlasta ale se svoji armádou vyrazila z brány a došlo ke krutému boji, v němž zemřelo na tři sta mužů. Od toho okamžiku přestali muži dívky podceňovat. K Vlastině armádě se naopak přidávaly stále další ženy. Muži se snažili Děvína zmocnit i lstí, ale žádná z dívek nezradila. Naopak na Vyšehradě žily dívky, které tajně donášely informace o mužích do Děvína. Mnoho mužů v okolí Děvína zemřelo díky proradnosti těchto žen. Jednou krásná dívka přiměla mládence, aby ji šel osvobodit, až jibudou přepravovat z Děvína. Muž a jeho družina ale padli do pasti. Jindy zase jedna z dívek slíbila mladíkovi, že mu zradí Děvín. V noci ho a jeho družinu pustila do hradu, padli tam ale do připravené pasti.
Vlasta ze všech nejvíce nenáviděla mladého Ctirada, který v bojích zabil mnoho jejích dívek. Vymyslela proto lest. Když Ctirad se svou družinou projížděl kolem Děvína, spatřil v lese uvázanou překrásnou dívku. Osvobodil ji a vůbec ho nenapadlo, že by to mohla být past. Dívka mu prozradila, že se jmenuje Šárka a že ji zajaly dívky z Děvína. Když ji táhly na jejich hrad, slyšely koně, a tak ji tu nechaly. U nohou jí postavily láhev s medovinou, aby se nemohla napít a na záda jí připevnili lesní roh, aby si nemohla zatroubit o pomoc. Ctiradovi se Šárka velmi líbila, a tak jí věřil. Vesele s ní popíjel medovinu, a zatímco jeho družina odpočívala, nechal se přesvědčit a zatroubil na onen lesní roh. V tu chvíli se zjevila skupina žen a Ctiradovu družinu pobila. Ctirada odvedly na Děvín. Druhý den se našlo jeho tělo vlámané do kola. To muže velmi rozzuřilo, a tak se rozhodli pomstít dívkám. Muži a ženy se střetli před Vyšehradem, byl to krutý boj. Když ale v boji zemřela Vlasta, dívky se začaly vzdávat, v tu chvíli s nimi ale neměl žádný muž slitování. Dívky tuto bitvu prohrály, a tím prohrály i dívčí válku.
Po smrti Přemysla nastoupil na jeho místo Nezamysl, po něm se vojvodou stal Mnata a po něm pak Vojen a Vnislav. Po nich následoval Křesomysl. Křesomysl se více než na zemědělství zaměřoval na hledání kovů. Vycházel z proroctví Libuše. Během jeho vlády se zhoršovalo zemědělství, což si mnoho vladyků a starostů uvědomovalo, a proto proti tomu protestovali. Nejvíce se ozýval Horymír, který byl vladykou v Neumětelých. O jeho postojích se dozvěděli horníci, které to velmi popudilo, a tak se mu rozhodli pomstít. Vydali se do Neumětel a zapálili je. Díky včasnému varování se povedlo Horymírovi utéct na Šemíkovi. Horymír se poté horníkům spolu se svým rodem a přáteli pomstil. Mnoho horníků to zaplatilo životem. Ti, co přežili, pak žalovali Křesomyslovi, který jim byl stále nakloněn, a proto se rozhodl Horymíra uvěznit a pak nechat popravit. Horymírovým posledním přáním bylo, aby se mohl ještě naposledy projet na Šemíkovi po vyšehradském nádvoří. Křesomysl mu toto přání splnil, netušil ale co bude následovat. Horymírovi se na Šemíkovi povedlo přeskočit hradbu. Když to vladykové viděli, vyprosili u Křesomysla pro Horymíra milost. Šemík tenhle skok ale zaplatil životem.
Po smrti Křesomysla se novým vojvodou stal Neklan, který byl považován za mírného a moudrého vojvodu. Měl dobré vztahy se sousedními Litoměřici a Lemuzi. Naopak problémy mu dělal vojvoda Vlastislav, který byl včele Lučanů. Vlastislav na rozdíl od Neklana miloval boje. Často nerespektoval jeho území a táhnul i do sousedství, třeba právě na území Čechů, Litoměřiců i Lemuzů. Nejednou si pak nechával od podrobených vesnic platit daně a případně prodával zajaté lidi do otroctví. Když takhle jednou vtáhnul do českých zemí, dostal se až k Levému Hradci. Obyvatele této pevnosti chtěl nechat vyhladovět, ale oni doufali, že jim přijde jejich vojvoda Neklan na pomoc. Ten ale nepřicházel, proto se chtěli vzdát. Na poslední chvíli se ale objevila vojska Lemuzů, Litoměřiců a Děčanů. Vlastislav se musel vrátit domů, ale hodlal se pomstít jak Čechům, tak i dalším vojvodstvím. Začal s Litoměřici, na jejich území nechal postavit nový hrad, z něhož jeho posádka podnikla surové útoky na místní obyvatelstvo. Toho se zalekli Lemuzi i Děčané a slíbili, že již nikdy nepřijdou Čechům na pomoc. To Neklana mrzelo, protože věděl, že bez spojenců si na Lučany netroufne. Rozhodl se, že se pokusí Vlastislavovi vlichotit a poslal k němu posly s dary. Ten dary odmítl a vzkázal Neklanovi, že ovládne českou zemi a pro tyto dary si přijde a vezme si k nim vše, co najde. Lučané se chystali do války, každý bojeschopný muž musel jít, jinak mu hrozil trest smrti. Poslové s informacemi o blížícím boji objeli všech pět lučanských žup. V poslední z nich žil Straba, který bojoval při posledním útoku v Čechách. Tam si také našel Čechyni, ze které nejprve udělal nevolnici a pak svou manželku. Jednou ho jeho nevlastní matka požádala, aby přišel večer do úvalu. Tam pak vyčarovala mlhu, aby je nikdo nemohl sledovat. Řekla mu, že Lučané tuto válku prohrají a že všichni muži tam zemřou, jen on sám se může zachránit. Pokud zraní muže, který na něj první zaútočí, uřeže mu uši a pak uteče.
V Čechách se zatím všichni vladykové chystali do války, jen Neklan se stále bál. Až za ním přišel jeho příbuzný Čestmír a snažil se ho přesvědčit. Neklan mu řekl, ať si vezme jeho zbroj a jde tam místo něj. Čestmír to opravdu udělal a všichni ho považovali za vojvodu. Velmi vojáky motivoval. Sám jim ale také řekl, že zde pravděpodobně zemře (přijde o hlavu), což se také stalo. Až pak vojáci zjistili, že to byl Čestmír a ne Neklan. Češi Lučany porazili a pronásledovali je až na jejich území.
Straba se z boje opravdu zachránil a vydal se domů, kde se dozvěděl, že jeho žena umírá. Když přišel do domu, uviděl, že jeho žena je smrtelně zraněná a že jí chybí obě uši. Poznal, že to ona na něj v Čechách zaútočila a že je to čarodějka.
Neklan vpadl do Lucké země a rychle postupoval, neboť všichni bojeschopní muži zemřeli na území Čech. Neklan nechal zbořit mnoho hradů a snažil se najít Vlastislavova syna. Když se s ním setkal, viděl, že je to pěkný pětiletý chlapec jménem Zbislav. Rozhodl se, že mu nezkřiví ani vlásek a nevezme ho ani do zajetí. Nechal ho dokonce žít na území lucké župy, a dokonce mu nechal vystavit hrad. Zbislava svěřil do péče Durynka, který se o něj staral i předtím. Durynk ale začal mít nekalé myšlenky, začal přemýšlet, jak udělat, aby se Neklanovi více zalíbil a rozhodl se, že to udělá tak, že zabije malého Zbislava. Jednou v zimě ho vzal k řece a vzal s sebou i sekyrku, prý aby vysekal díru do ledu. To také udělal, aby malý Zbislav mohl pozorovat rybičky. Zbislav se nad dírou v ledu sklonil a Durynk ho sekl do krku. Nožem pak hlavu odsekl. Se Zbislavovou hlavou se vydal na Vyšehrad, kde ji předložil Neklanovi s tím, že to udělal pro něj, aby se nikdy nemusel obávat Zbislavovy vzpoury. Neklan se na Durynka velmi rozzlobil. Rozhodl, že Durynk musí spáchat sebevraždu. Dal mu na výběr, buď skočí ze skály, nebo se oběsí, případně se probodne. Durynk si zvolil smrt oběšením.
Příběh o králi Svatoplukovi začíná v den svatého Petra a Pavla. Lidé se sešli na mši ve Velehradském chrámě a čekali na příchod arcibiskupa Metoděje. Ten stále mši nesloužil, protože slíbil, že počká na krále, který byl na lovu. Ten ale nepřicházel, a když se blížilo poledne, tak Metoděj začal mši bez něj. Mše byla ale přerušena hlučným příchodem krále a jeho lovecké družiny. Svatopluk byl velmi rozčílený, když zjistil, že Metoděj začal mši bez něj. Metoděj ho ale dokázal dočasně uklidnit, což potom vyvolalo další hněv Svatopluka, který zcela zapomněl na to, co vše udělal Metoděj pro moravskou říši. Svatopluk tedy Metoděje vyhnal. Metoděj začal chodit po krajinách a všude kázal ve slovanském jazyce, aby mu všichni rozuměli.
Svatopluka ale stihl trest, jeho země byla napadána mnoha národy, ať už Uhry, Poláky, Němci, ale i Češi se bouřili. Král se snažil své nepřátele zastavit, ale nedařilo se mu to. Pochopil, že je to Boží trest za jeho chování. A jednou v noci, když byl ve svém vojenském ležení, tábor opustil a vydal se na místo, kde žili tři poustevníci, a přidal se k nim. Až před svou smrtí jim přiznal, kdo vlastně ve skutečnosti byl.
Když král Svatopluk zničehonic zmizel, tak se na Moravě hledal nový panovník. V té době žil na Chropíně zeman, který byl považovaný za chytrého a jeho lid ho miloval. Proto nikoho nepřekvapilo, že byl zvolen novým panovníkem. Pán z Chropínského zámku se chtěl seznámit se svou novou říší, a tak hodně cestoval. Všude ho vítali oslavami. Nový král si na to zvykl, a když se vrátil domů, pořádal i on sám často oslavy. Jeho lid se na to ale díval s obavami. Nakonec ho lid za to proklínal, protože s oslavami přicházely i vyšší daně. Jediný koho jeho lidé litovali, byla jeho žena, která se za ně snažila přimlouvat. Její manžel to již nevydržel a vyhnal ji z domu. Málem ji u toho i zabil. Když ji pronásledoval, aby jí ublížil, podařilo se jeho manželce schovat se v obilí na poli, kde ji pak lidé našli ležet s malým miminkem, které porodila. Dítě dostalo jméno Ječmínek. Král rozhodl, že mu žena a ani syn nesmí přijít na oči a nechal je přesídlit daleko od něj. Když svého činu začal litovat a chtěl poznat svého syna, tak pro ně poslal posly, ale ti je už nenašli. Král toho začal litovat, ale dobré rady se mu od nikoho nedostalo. Nakonec spáchal sebevraždu skokem do studny. Před svou smrtí se dozvěděl, že jeho syn bude vládnout, až bude zemi nejhůře a dostane ji z krize. Od té doby lidé neustále věřili, že se Ječmínek zjeví a moravskou a českou zemi zachrání.
Roku 1125 to vypadalo, že se počasí zbláznilo, protože v létě byla zima a padal sníh, a naopak v zimě zemi zasáhly letní lijáky. Všichni tušili, že je to zlé znamení, že přijde válka. V té době byl knížetem zvolen Soběslav. Proti tomu ale protestoval jeho bratranec olomoucký kníže Otík Černý. Otík si také jel stěžovat k císaři. Císař Otíka vyslyšel a pozval si ke svému dvoru Soběslava, aby se mu zodpovídal za to, že se prohlásil knížetem. Podle císaře měl mít jen on právo jmenovat nového knížete české země. Soběslav toto „pozvání“ odmítl s tím, že česká země je svobodná. Bylo jasné, že císař si to nenechá líbit a s Otíkem do Čech vtrhne. Češi se začali chystat na válku, byli ochotni svoji zemi hájit, protože Soběslava měli velmi rádi. V noci předtím než se vydal s vojskem na pochod, měl Soběslav sen, ve kterém se mu zjevil svatý Vojtěch a prozradil mu, kde se nachází praporec sv. Václava. Svůj sen prozradil svému kaplanovi Vítovi, který se vypravil do Vrbčan a praporec tam také našel za oltářem. Praporec rychle přepravil k Soběslavovi, přestože mu počasí při cestě zrovna nepřálo. Soběslava a jeho vojsko zastihl u Teplic. Soběslav si dal svolat celé vojsko a s nadšením jim sděloval, že Bůh jim dal znamení své náklonosti právě tímto praporcem. Všichni se velmi radovali a praporci žehnali.
Pomalu se blížila nepřátelská armáda složená z německých Sasů a Durynků, Flandřanů, Frisů, Brabantů, Rýňanů, Švábů i Bavorů. S nimi přijížděl i Otík Černý. Sešikovali se u Chlumeckého údolí, kde na ně již čekalo české vojsko. Kaplan Vít přitom držel praporec sv. Václava. Když se přiblížil okamžik bitvy, zjevil se na nebi orel, který přeletěl nad hlavami českých vojáků a letěl přímo k německým vojskům a vydal u toho skřek. Všichni to považovali za dobré znamení. V tu chvíli se také rozezvonily zvony. Kněz Vít to považoval za znamení, že Bůh je s nimi. Vojáci začali spontánně zpívat „Hospodine, pomiluj ny“. Když dozpívali, vyrazili do bitvy. Němci proti nim neměli šanci, a tak začali prchat. V boji padl i Ota Černý. Češi v tomto boji zabili nejméně pět set německých šlechticů. Císař s hrůzou sledoval svou porážku. Chtěl se dát na ústup, ale Češi ho obklíčili a byl zajat. Soběslav ho propustil, když ho císař uznal knížetem. Pak císař odtáhl domů a česká země mohla slavit. Soběslav nechal na hoře Říp znovu vystavět kapli svatého Jiří.
Roku 1260 došlo k další slavné bitvě mezi Přemyslem II a Uhry na Moravském poli. Přemysl zde stál proti přesile. Obě vojska stála proti sobě a mezi nimi proudila řeka. Obě armády se dohodly, že Češi nechají v klidu Uhry přeplout přes řeku a až další den začne boj. Uhři ale dohodu porušili, přeplavili se tajně v noci a zaútočili dříve, než bylo dohodnuto. České vojsko ještě nebylo na bitvu připraveno, odvahu si ale dodali zpěvem písně. Pomáhal jim i pražský purkrabí, který opatroval praporec svatého Václava. České vojsko tuto bitvu vyhrálo. Této bitvy se měl také zúčastnit Jan syn Svojslava, ale vážně onemocněl, a proto nemohl jít. V den bitvy upadl zničehonic v těžký záchvat, až si přátelé mysleli, že umírá. Náhle se ale jeho stav změnil, vypadal mnohem zdravěji a veseleji. Probral se a svým přátelům sdělil, že celý boj viděl a Češi vyhráli.
Praporec svatého Václava zmizel, nikdo neví, kdy a jak se to stalo. Jen podle pověstí se dá soudit, že nebyl zničen a ani se se nestal kořistí. Nejspíš znovu čeká v bezpečí Vrbčanského kostela, až zas bude potřeba.
Po smrti knížete Žibřida se novým knížetem stal jeho syn Bruncvík. Přál si získat pro svůj rod znak lva do erbu, a proto opustil svou ženu a vydal se s družinou do světa. Než odešel, vyměnil si s ženou prsten, aby na sebe nezapomněli a řekl jí, že pokud se nevrátí do sedmi let, tak je pravděpodobně mrtev. Bruncvík a jeho družina šli po souši tak dlouho, jak to šlo, pak se nalodili na loď, která je doplavila k ostrovu, na kterém byla jantarová hora. Z tohoto ostrovu se nedalo dostat, přestože to Bruncvík s družinou zkoušel. Bruncvík a jeho družina tu strávili dva roky, během nichž jim došlo veškeré jídlo, museli jíst i koně a nakonec postupně umírali. Nakonec způsob záchrany vymyslel starý člen družiny, když žil už jen on a Bruncvík. Poradil Bruncvíkovi, ať na sebe oblékne koňskou kůži, protože každý rok na ostrov přilétá pták noh a ten ho odtamtud odnese. To se také stalo. Pták noh Bruncvíka donesl do svého hnízda a vydal se hledat další potravu pro svá mláďata, která Bruncvík mezitím pozabíjel. Bruncvík se dostal až do údolí, kde uslyšel hrozný řev a uviděl boj devítihlavé saně se lvem. Rozhodl se, že v boji pomůže lvovi. Společnými silami se jim podařilo saň zabít. Od té doby se lev nechtěl od Bruncvíka hnout, ten mu nejprve nevěřil, ale když se o něj lev staral, tak své nedůvěry litoval. Tři roky bloudil Bruncvík se lvem krajinou, až se dostali k moři, kde si hned Bruncvík vytvořil vor. Pokusil se odplout bez lva, protože se bál, že mu bude lev dělat jen problémy. Lev ale skočil na vor. Bruncvíka jeho oddanost dojala. Dopluli spolu na ostrov, kde byl velký hrad. Zde viděl podivně vypadajícího krále a ještě podivnější družinu. Král mu oznámil, že s nimi bude muset zůstat, nebo zachránit dceru krále, kterou unesl drak Bazilišek. Bruncvík se se svým lvem vydali raději zachránit princeznu, která byla střežena nejen drakem, ale i různými obludami. Draka se jim podařilo společnými silami a pomocí kouzelného prstenu, který dodal Bruncvíkovi sílu dvaceti mužů, přemoci. Bruncvík tedy doprovodil princeznu zpět ke králi, který ho ale odmítl z hradu pustit. Bruncvík si musel vzít královu dceru za ženu, ale u toho vymýšlel, jak se dostat ke své milované manželce. Jednou se procházel po hradě a ve sklepení našel starý meč bez jílce. Meč se mu zalíbil, a tak ho vyměnil za ten svůj. Od princezny se pak dozvěděl, že ten meč je kouzelný, dokáže useknout hlavu všem, u kterých tomu jeho nositel chce. Bruncvík se pomocí tohoto meče dostal z hradu. Nechal meč, aby setnul hlavu všem obludám, králi i princezně, za jejich nevděk. Bruncvík se pak se lvem vydal na korábu přes moře. Dostal se až na ostrov, kde všichni tančili, zpívali a slavili. Řekli mu, že s nimi musí zůstat, byli to ďábli zakletí Azmodeové, Bruncvík jim také nechal setnout hlavy a pak plul dále. Až uviděl krásné město a vydal se k němu. Ve městě ale nikdo nebyl. Až tam přitáhlo vojsko a král se ho ptal, jak se tam dostal. Král chtěl, aby mu Bruncvík slíbil, že s nimi zůstane navěky, nebo ho vsadí na ohnivého koně. Bruncvík nechal ale srazit hlavu jeho vojsku. Král ho prosil o smilování a za to mu slíbil, že ho dovede do jeho vlasti, což také splnil. Bruncvík se tak se svým lvem vrátil do české země. V Praze se mezitím chystala svatba jeho manželky s bohatým nápadníkem, protože již uplynulo sedm let. Bruncvík v utajení pronikl na pražský hrad a tam upustil prsten do číše jeho ženy, ta poznala okamžitě svůj prsten a všem sdělila, že se vrátil. Její nápadník se okamžitě vydal za Bruncvíkem, aby ho zabil. Bruncvík ho a jeho družinu ale připravil o hlavu. Vrátil se ke své manželce a žili spokojeně a měli syna Ladislava. Když Bruncvík zemřel, lev po něm tak tesknil, až také u jeho hrobu zemřel.
Bruncvíkův meč je zazděn v Karlově mostě v místě, kde stojí Bruncvíkova socha. Tato zbraň se má objevit až tehdy, až bude českému království nejhůře. V tom okamžiku z Blaníku přijdou na pomoc rytíři a Bruncvíkův dědic pojede na koni po Karlově mostě a jeho kůň kopytem vyryje z kamení Bruncvíkův meč.
V Opatovickém klášteře měl být ukrytý poklad. Jednou před polednem přišel do kláštera tajemný návštěvník, kterého přijal zdejší opat. Návštěvník přijel z Hradce. Opat jej pozval k obědu. Host tam prokázal, že má bohaté znalosti o klášteře i kostele. Opat byl jeho znalostmi a chováním zmatený. Věděl, že den předtím do Hradce přijal císař a začal mít pocit, že právě tento návštěvník by jím mohl být. Požádal tedy hosta, aby se mu představil. Host si nejprve přál navštívit kostel a poprosil opata, aby s sebou vzal dva nejstarší mnichy z kláštera. Ten tak učinil. Host tam přiznal, že je to opravdu císař Karel IV. Chtěl poznat tento kostel a spatřit poklad. Opat se mu pokoušel vysvětlit, že ho musí střežit. Dohodli se nakonec na kompromisu. Opat a mniši císaře k pokladu zavedou a ukážou mu ho, ale císař bude mít cestou zakryté oči, aby neviděl, jak se tam dostali. Tak se také stalo a císař byl pohledem na poklad unesen. Opat mu dovolil si z pokladu odnést překrásný prsten, který Karel pak nosil na ruce až do své smrti a byl s ním i pohřben.
Ve stejný rok, kdy byl upálen mistr Jan Hus, navštívili Opatovický klášter dva hosté, pan Jan Městecký z Opočna a pan Otto z Bergova. Oba seděli s opatem a popíjeli víno, když se z venku ozvalo troubení. V tu chvíli oba vyskočili a zajali opata. Ze tmy do kláštera pronikla jejich družina. Muži se snažili mučením přesvědčit opata, aby jim prozradil, kde se ukrývá klášterní poklad. Ten tajemství neprozradil. Jejich družina mezitím vyloupila klášter a mnoho mnichů bylo zraněno. I opat podlehl svým zraněním, ale poklad neprozradil. Pan Městecký se do tohoto kláštera po pěti letech vrátil, když velel zdejšímu císařskému vojsku v boji proti husitům. Kostel byl v bojích vypálen a zničen.
Rozvaliny postupně mizely a místem, kde dříve stával starý kostel, nyní tekla řeka Labe. Jen malá část rozvalin zůstala na suchu. Tam, kde dříve stával hlavní oltář, nyní rostla lípa, ze které v noci někdy vycházela překrásná záře. Blízko místa kde dříve stával kostel, vznikl mlýn, u něhož se jednou stalo, že přestala téct voda, ztrácela se uprostřed řečiště a propadala se do nějaké propasti. Za půl hodiny začala téct jako dříve. Bylo jasné, že se propadla klenba nějakého klášterního sklepení a voda zaplavila sklepy a chodby pod řekou. Tedy i místo, kde byl pravděpodobně ukrytý poklad.
I přesto se k pokladu pokoušeli lidé dostat. Po bitvě na Bílé hoře přišli čtyři Vlaši, kteří se k němu pokoušeli potopit, ale dva to nepřežili, jejich těla se již nenašla.
Karel IV. se velmi zasloužil o to, že Praha se rozrostla a že měla již za jeho vlády takovou návštěvnost z řad šlechticů. Mnoho lidí ji považovalo za jedno z nejkrásnějších měst na světě. Jednou se Karel procházel se svou družinou a s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a společně se všichni kochali pohledem na krásu Prahy. Karel se zeptal hvězdáře, co četl ve hvězdách o budoucnosti Prahy. Ten mu sdělil, že Menší Město bude zničené ohněm a že Staré Město zničí povodeň. Všechny to zasáhlo, jen Karel si věděl rady, rozhodl, že založí Nové město. Tak také učinil. Sám vymezil prostor, směr hradeb, sám položil základní kámen, sám rozhodl o směřování ulic, určil, kde budou tržiště a náměstí. Velmi o tom diskutoval se staviteli. Když stavitelé přidali jednu ulici, o které nerozhodl, nechal ji pojmenovat Nekázalka, protože tu nekázal nechat postavit. I panovník se na této části města významně podílel finančně. Nechal zde založit řadu klášterů, i kostelů. Jeden z nejznámějších je klášter Na Slovanech, protože se tam kázalo česky a žili tam slovanští mniši.
Karel nechal také založit kostel naproti Slovanskému kostelu, který nesl jméno Karlov. Jako stavitele určil mladého muže, který narýsoval takový plán, kterému se divili i zkušení stavitelé. Nikdo totiž nevěřil, že by klenba mohla vydržet. Všichni si mysleli, že takový chrám spadne. Nakonec i mladý stavitel začal mít pochybnosti, a tak aby si neudělal ostudu, radši upsal svou duši ďáblu. Až pak chrám nechal dostavět. Problém byl, že nikdo nechtěl to lešení odklidit, protože si všichni mysleli, že pak chrám spadne. Nakonec se stavitel rozhodl, že lešení zapálí. Davy lidí čekaly, co se stane. Když stavitel vykročil, tak velmi zahřmělo, vypadalo to, že chrám se boří, a tak se lidé rozutíkali. Stavitel měl pocit, že je to trest boží a utíkal domů. Když prach zmizel, lidé viděli, že se nad nimi objevilo překrásné klenutí a žasli. Hledali pak stavitele, který ale spáchal doma sebevraždu. Chrám byl potom dokončen.
Karel také nechal postavit nový chrám svatého Víta a Karlův most. K jeho stavbě bylo potřeba mnoho vajec, a tak všechna města království posílala vejce do Prahy. Z města Velvar ale poslali vejce vařená, aby se cestou nerozbila, tak se jim smála celá Praha. Když byl most dostavěn, neměl žádných soch, byl tam jen dřevěný kříž, před kterým se dříve konaly popravy. Na zdi je vytesána bradatá hlava, která má být podobiznou prvního stavitele.
Když se šlo od Karlova k mostu k Pražskému hradu, míjela se dlouhá, zubatá zeď. I tu nechal vystavět Karel. Když totiž zemi zasáhla bída, byli lidé ochotni pracovat ne za peníze, ale jen za jídlo. Karel jim dal práci, chtěl, aby postavili zeď od Petřina až ke Strahovskému klášteru. Této zdi se také říká Hladová.
V Praze žil v té době bohatý měšťan Jan Rotlev, který věřil, že doly na Jílové hoře ještě nejsou prázdné a nějaké zlato tam je. Všechny peníze dal do těžby, dokonce i jeho manželka prodala všechny šperky, až jí zbyl jen její zlatem tkaný šlojíř (svatební závoj). Nakonec i tuto milou vzpomínku nechala prodat, aby její manžel měl na obnovu práce. Jakmile se horníci dali do díla, okamžitě narazili na zlato. Zlatá žíla Rotlevovi zcela nahradila jeho finanční ztrátu a on se stal velmi bohatým. Ten důl nazval Šlojíř. Nechal si v Praze postavit velký dům.
V roce 1378 se po české zemi roznesla zpráva, že Karel je vážně nemocný a umírá. Před jeho smrtí se náhle rozezněly zvony na svatovítské katedrále, aniž by na ně někdo zvonil. V tom okamžiku Karel zemřel.
Karlův syn Václav patřil ke spravedlivým vládcům. Sám často chodil mezi lidi v přestrojení, aby zkoušel jejich poctivost. Pokud zjistil, že pekař šidí, donutil ho chleba rozdat chudým a dal mu pokutu, případně ho nechal v koši zmáchat ve Vltavě. Na svém dvoře měl kouzelníka Žita. Ten prováděl různé kousky, například dokázal jen tak zničehonic změnit oblečení. Jindy proměnil ruce šaška v kopyta a proměnil je zpět, až když šašek plakal. Jindy se král Václav rozhodl, že si vyjede na projížďku. Měl zapřažené koňské spřežení a čekal jen, až přijde kouzelník Žito. Ten si ale sehnal vlastní spřežení, do něhož zapřáhl kohouty. Když vyrazili, lidé se na ně chodili dívat.
Jindy přeměnil Žito třicet víchů ze slámy na třicet vykrmených prasat a prodal je bohatému a lakomému pekaři Míchalovi. Radil mu, aby prasata nepouštěl k vodě. Pekař ho ale neposlechl a hnal vepře k brodu. Jakmile tam zvířata skočila, tak se opět proměnila ve slaměné víchy. Pekař se je pokoušel pochytat, ale uplavaly mu. Naštvaný pekař se vydal na hrad za kouzelníkem a křičel na něj. Kouzelník ale vypadal, že spí a křik pekařův ho nevzbudil. Pekař ho proto chytil za nohu. V tom okamžiku kouzelníkovi upadla noha. Žito začal křičet a hnal vyděšeného pekaře k soudnímu dvoru. Tam Žitovi svědci dosvědčili, že to pekař spáchal. Pekař proto musel Žitovi zaplatit tučnou pokutu. V tom okamžiku se Žitova noha náhle spravila.
Nedlouho po této události přijel do Prahy bavorský vévoda a přivezl s sebou několik kejklířů. Ti uměli vše, co uměl Žito. Kouzelníka to velmi trápilo, a tak vymyslel lest na bavorské kejklíře. Při obědě se pod okny začal ozývat německý křik a kejklíři vyhlédli z okna. V tu chvíli jim narostly obrovské parohy a oni nemohli strčit hlavu zpět dovnitř. Lidé se jim velmi smáli. Odpoledne pak tito kejklíři předváděli různé kejkle, aby pobavili diváky. Žito ale nikde nebyl. Pak se Žito najednou ozval. Vystoupil na lešení a začal si roztahovat pusu tak, že se mu do něj vešel jeden kejklíř. Pak Žito toho kejklíře vyplivl do kádě plné vody. Všichni se tomu smáli. Král Žita velmi chválil.
Po nějaké době se král Václav nepohodl se zemskými pány, protože nevyužíval jejich rady, raději věřil radám zemanských a městských pánům. Nakonec se zemští pánové proti němu spikli s uherským králem a jeho bratrem. Dokonce se jim podařilo krále zajmout, když jel z hradu Žebrák do Prahy. Zavezli ho na Staroměstskou radnici. Vězení se nazývalo Špinka. Ve vězení ho drželi 15 týdnů. Protože bylo teplo, přemluvil konšely, aby ho nechali alespoň vykoupat v lázních. Ti ho pustili se strážci, ale musel se obléct do oblečení obyčejných měšťanů. Když byl v lázních, podařilo se mu utéct s pomocí místní lazebnice, která s ním převeslovala na druhý břeh, kde se schovali v lesích, které Václav znal z lovů. Společně se vydali k Novému hradu, kde purkrabí krále poznal. Lazebnice za to dostala odměnu, a když král nechal postavit nové lázně, tak jí je daroval i s další odměnou. Zároveň také odměnil všechny pražské lazebníky, listinou je postavil na stejnou úroveň jako ostatní řemeslníky.
Král se ale i tak dál trápil a dožil se mnoha zklamání a nevděku. A poté, co se ho někdo pokusil otrávit, přestal věřit lidem. Nechal si proto zavolat hvězdáře a chtěl vědět, co ho čeká. Ten ho varoval, aby se střežil svatovítské věže, protože zemře před ní. Král se tedy rozhodl, že věž musí být zničena a nechal dělníky, ať ji začnou rozebírat. Když se král dozvěděl o tom, jak byli z radnice vyhozeni jeho konšelé, velmi se rozčílil a ranilo ho mrtvice. Nedlouho poté zemřel. Hvězdář měl nakonec pravdu, král zemřel před svatovítskou věží = zemřel dříve než ona. Věž, která nebyla celá rozebrána, byla znovu dostavena.
Lidé se scházeli na Staroměstském náměstí, aniž by bylo svoláno jakékoliv jednání. Všichni se chodili dívat na staroměstský orloj. Obyčejní lidé obdivovali krásné postavy, které se na orloji míjeli. Učenci obdivovali všechny hodiny, které orloj zobrazoval. V tu chvíli se objevil mistr Hanuš, který orloj vytvořil, a začal vysvětlovat, jak orloj funguje a co zobrazuje. Starší měšťané se společně s Hanušem vydali do věže, aby se podívali na vnitřek orloje. Tam se v nich probudily určité obavy, že by Hanuš mohl sestavit takový a možná i lepší orloj i pro jiné město. A když Hanušovi začaly přicházet různé nabídky, tak se jejich obavy ještě zhoršily. Jednou večer k Hanušovi přišli tři muži, kteří ho oslepili a oči mu pak ještě ošetřili. Lidé ho velmi litovali a hledali ty, kteří mu to způsobili. Hanuš věděl, kdo a proč to udělal, ale nikomu to neřekl. Pomstil se jinak, nechal se bývalým studentem odvézt do věže a tam poničil stroj orloje. Orloj tak přestal fungovat a nebyl nikdo, kdo by to mohl opravit.
Po smrti Václava IV. se na českém trůně vystřídalo několik panovníků. Král Vladislav II. Jagellonec nechal na Pražském hradě postavit věž, ve které byla tři vězení. Věž zatím neměla své jméno, čekalo se na jejího prvního nedobrovolného obyvatele.
V té době mnoho poddaných trpělo bezprávím. Pokud s nimi jejich pán nejednal dobře, neměli nikde zastání. To se stalo i sedlákům u Adama Ploskovského z Drahonic, proti kterému jeho sedláci povstali, protože byl na ně krutý a vymýšlel si neexistující roboty. Sedláci vpadli do jeho tvrze. Adama zde také zajali, ten, aby se zachránil, jim slíbil, že je za to nebude pronásledovat. V sousedství Ploskovského žil v té době mladý zeman Dalibor z Kozojed, o kterém se vědělo, že je spravedlivý. K němu se vydali sedláci, kteří obsadili Ploskovského tvrz a žádali ho, aby se této tvrze ujal a že ho budou rádi poslouchat. Dalibor jejich nabídku přijal s tím, že mají písemný souhlas od Ploskovského. Ten se ale potom dovolával svého majetku a považoval Dalibora za zloděje. Proti Daliborovi se postavila řada hejtmanů. Dalibor byl proto zajat a skončil v novém vězení ve věži, které se po něm začalo říkat Daliborka. Dalibor, který byl ve věži sám, a stýskalo se mu po domově, začal hledat útěchu v hudbě. Z peněz, které měl na jídlo, si koupil housle a učil se na ně hrát. Stal se ve hře na housle mistrem. Lidé chodili pod jeho věž a poslouchali jeho hru. Když Daliborovi došli peníze, spouštěl po svém „koncertě“ dolů plátýnko, do kterého mu lidé rádi dávali peníze na přilepšenou. Někdy dali i nějaké šatstvo, či jiné věci, které by se mu mohli hodit. Dalibor byl ale odsouzen k trestu smrti, a tak Daliborka utichla.
Židovské město bývalo součástí Starého města pražského. Židovské město bylo od zbytku Prahy odděleno hradbami, jimiž procházelo šest bran. Židovská část Prahy nebyla tak hezká jako zbytek Prahy, bylo zde vše chudší. I za hradbami museli židé nosit na plášti rudé kolo, které je označovalo.
Židé i přes ponížení ve kterém žili, věřili, že jejich předci zde žili ještě dříve, než Libuše nechala toto město postavit. Věřili, že i jejich stará-nová synagoga je starší než křesťanský chrám svatého Víta. Tato synagoga byla postavena podle vzoru Jeruzalemského. Dvakrát byla židovská synagoga znesvěcena, poprvé za Jana Lucemburského, kdy mu tu jeho lidé hledali židovský zlatý poklad a po druhé za Václava IV., při tomto znesvěcení bylo zabito i mnoho židů a jejich krev potřísnila stěny. Stěny pak nebyly čištěny, aby jejich krev připomínala židovské utrpení.
Jeden z příběhů vypráví o rabbi Jizchakovi, který se jednou vracel lesem do Prahy. V jednu chvíli se koně zastavili a nechtěli dál. Kočí a Jizchak viděli podivnou záři. Jizchak se šel podívat, odkud záře vychází. Viděl tam dva pidimužíky s kupou stříbra a zlata. Ptal se jich, komu to zlato patří, oba mu odpověděli, že jemu ne. Jizchak se jen dozvěděl, že to zlato dostane žid a to až potom, co se vdá jeho dcera. Jizchak si ze zlata nesměl nic vzít, ale směl mince vyměnit. Vyměnil své tři zlaťáky za jejich. Když se dostal do Prahy, zkusil zjistit, kdo ty peníze jednou získá. Jeden ze zlaťáků, které si přinesl, hodil zabalené do papíru na ulici a čekal, kdo je zvedne. Objevil se mladík, vzal zlaťák a zmizel. Tak se to opakovalo i další dva dny. Jizchak získal tak jistotu, že ten chlapec bude jednou právoplatným majitelem. Aby zjistil charakter chlapce, dal vyhlásit, že se mu peníze ztratily a čekal, jestli mu je chlapec vrátí. Chlapec opravdu přišel se dvěma zlaťáky a omlouval se, že nevěděl, komu patří, jinak by je vrátil již dříve. Ten jeden věnoval matce, která ho ale Jizchakovi vrátí, až si ho vydělá. Jizchak mu nabízel, že může žít u něj. Mordechai to ale odmítl, musel se starat o rodiče, ale začal k Jizchakovi docházet a ten ho učil, co uměl. Jeho dcera se do něj zamilovala, a tak se později vzali. Jizchak stále čekal na zlato, které měl Mordechai získat, když ale stále nic neměl, tak ho vyhnal ze svého domu. Jeho žena šla s ním. Z Mordechaie se stal schopný obchodník, jednou dal na dluh nějaké nástroje muži, který k němu přišel do obchodu a ten mu za to dal obrovskou truhlu, ve které Mordechai objevil zlato. Chtěl ho muži vrátit, ale muže už nenašel. Velkou část zlata věnoval synagoze a městu. Mordechai se usmířil i s Jizchakem.
Další z příběhu se odehrává v době Rudolfa II., kdy je v židovském městě rabbim Löw ben Bezalel. Král rozkáže, že se židé mají z města vystěhovat, rabbi ho ale přesvědčí, aby změnil názor. Navíc Rudolfa velmi zaujal a směl ho chodit navštěvovat. Jednou ho Rudolf požádal, že by si přál spatřit arciotce. Rabbi mu to splnil, napřed mu ale řekl, že se nesmí císař během setkání s arciotci usmát, jinak zmizí. Tak se i stalo, vše skončilo, když se Rudolf zasmál. V tom okamžiku ale také začal klesat strop v místnosti, kde se nacházeli. Rabbi klesání zastavil, ale strop se již do původní výšky nevrátil. Císař navštívil rabbiho doma a byl mile překvapen krásou interiéru jeho domu.
Největším divem rabbiho byl jeho sluha golem, který pro něj pracoval bez odpočinku a oddechu. Jen na šábes musel rabbi vyndat z jeho úst kouzelný šém. Jednou na to ale rabbi zapomněl a vydal se zahájit šábes. Mezitím se ale golem zbláznil a začal vše ničit. Rabbi ho ale zastavil a pak ho již nikdy nevzkřísil.
Součástí Židovského města byla i zahrada mrtvých, kam byl po své smrti pohřben i Rabbi Löw. Na židovské hroby se dávaly kameny na znamení úcty. Jeden z pohřbených byl i žid, který přestoupil na křesťanskou víru, ale na smrtelné posteli se vrátil k židovství. Vyprávělo se, že jeho duch v noci musí chodit do kostela a hrát na varhany, aby tím obměkčil boha.
Jedním ze smutných pražských míst je Staroměstské náměstí, na němž bylo 21. června 1621 popraveno 27 českých pánů. Popravy vykonal kat Mydlář. Na upomínku tohoto činu zůstaly na náměstí staré kameny, které ale postupně byly přemístěny. Připomínkou poprav byl i kámen u Novoměstské radnice s letopočtem 1627. Zde se konala poprava kněží a roku 1743 poprava českých pánů, kteří se přidali na stranu bavorského kurfiřta Karla Alberta.
Naproti klášteru Na Slovanech stál dům, v němž dříve žil Faust, který se věnoval alchymii a upsal svoji duši ďáblu, který si pro něj přišel, ale Faust mu vzdoroval, a tak ho ďábel dostal z domu tak, že s ním prorazil strop. Od té doby v tom domě nikdo nedokázal žít. Říkalo se, že tam Faust v noci straší. Zároveň také nešla žádným způsobem zadělat díra ve stropě v ložnici.
Po Praze chodil chudý student, který neměl co jíst, byla mu zima a neměl ani kde spát. Proto vkročil do Faustova domu, byl velmi unavený, a tak hned usnul. V noci ho nic nevzbudilo. Ráno si dům začal procházet. Našel tajnou místnost, ke které vedly zvláštní schody, viděl v ložnici rozházené knihy. Celá ložnice v něm vzbuzovala hrůzu. Na jedné černé míse objevil stříbrný tolar, který si po chvíli váhaní vzal a ve městě si za něj koupil jídlo. V noci se do domu vrátil. Ani tehdy žádného ducha neviděl, za to ráno opět našel na míse stříbrný tolar. Opět ho utratil a co mu zbylo, to si nechal. Postupně si student na život v domě zvykl. Také si zvykl na to, že má přísun peněz bez práce. Postupně omezoval svou docházku do školy. Začal se ale také zadlužovat. Ve volných chvílích studoval knihy, které našel v domě, dokonce i ty, které byly rozházené po ložnici. Už se ani nebál v ložnici spát. Do domu zval i své přátelé. Jednou se v hospodě velmi opil a řekl přátelům, že zítra bude mít spoustu peněz. Hodlal vyvolat ďábla a donutit ho, aby ho poslouchal a dal mu zlato. Po studentovi se ale druhý den slehla zem. Už ho nikdo nikdy neviděl. Jen na stěně se našly stopy čerstvé krve.
Pověst o českém husitském vojevůdci začíná v Trocnově, kde se Jan Žižka narodil pod dubem. Jan studoval v Prachaticích. Denně do školy docházel podél řeky Blanice. Když byl dospělý, zdědil Jan statkářský dvůr po svém otci. Dostal se ale do sporů s Jindřichem z Rosenberka, který vládl v jižních Čechách. Jan Žižka proti svému nepříteli neměl žádnou šanci. Vypálili mu dvůr a zničili majetek, proto Jan utekl do lesů. Až když se za něj přátelé přimluvili, dostal se ke královskému dvoru, v jehož čele byl král Václav IV. Jan Žižka se zde stal komorníkem královny Žofie. Tento dvůr na chvíli opustil, aby mohl bojovat po boku Poláků v boji proti řádu německých rytířů v bitvě u Tannenberka, kde také přišel o oko. Poté se vrátil zpět ke královně Žofii, s níž často docházel do Betlémské kaple na kázání Jana Husa. Žižkovi se Husova kázání velmi líbila a souhlasil s nimi. Proto ho mrzel osud Jana Husa. Jednou se nad jeho osudem zamýšlel při procházce po nádvoří na Vyšehradě a setkal se tu s Václavem IV., který mu řekl, že jestli ví, jak napravit tuto nespravedlnost, že Husovi bylo ublíženo i přes králův glejt, tak ať to napraví. A to měl Žižka v úmyslu.
Mnoho Pražanů se v té době začalo hlásit k přijímání pod obojí a chtěli požádat krále, aby zvětšil počet kostelů, kde toto přijímání probíhá. Když ale na něj čekali, tak se král jejich množství lekl a bál se, aby se svých požadavků nedomáhali pomocí zbraní. Proto vydal příkaz, že každý musí svou zbroj přinést do hradu a odevzdat ji. To se ale Pražanům nechtělo. Řešení našel právě Žižka. Pražané se do svých zbrojí oblékli a vydali se na hrad, kde Žižka ke králi promluvil, že mu nesou zbroj a jsou ochotni v ní za něj bojovat, kde ukáže. To se králi líbilo, a proto jim dovolil zbroj si ponechat.
Po smrti krále Václava IV. se trůnu ujal jeho bratr Zikmund, který k Čechám neměl takový vztah. Češi se báli, že Zikmund usiluje o zničení českého království, a tak proti němu povstali právě pod vedením Jana Žižky z Trocnova. Základem jeho armády byli sedláci.
V roce 1421 se postavil nepřátelským vojákům u Sudoměře, kde měl jen několik vozů a koní. Žižkova „armáda“ ustoupila za rybník, který byl tenkrát vypuštěný. Ženy měly do trávy a rákosí pokládat své závoje a všechny šátky. Když se pak objevili nepřátelé, hrnuli se k jejich vytvořené tvrzi z hráze a vozů. Jenže pánům se šlo v brnění měkkou půdou velmi špatně a začali padat, k tomu se jim nohy neustále pletly do ženských šátků, a proto padali a padali. Přitom se na ně zezadu hrnuly další řady jejich vojáků. Tak jejich vojska uvízla, a v tom se na ně hrnuli Žižkovi muži. Žižkovi muži také vyhráli a táhli dál k Táboru.
Jindy Žižkovi v boji pomohlo, když nechal po zemi rozházet tříhranné kotvice s ostrými hroty. Ty se pak vrážely nepřátelským koním do nohou a vojáci z nich padali.
Jindy Žižka nepřátelé oklamal tak, že nechal svým koním podkovy přikovat obráceně, takže jejich stopy vedly nepřátele opačným směrem.
Nejvíce ale v bojích využíval vozovou hradbu. Někdy nechal pícní vozy naplnit kamením, a pak je proti nepřátelům pustil z kopce.
Žižkovi se podařilo dobýt mnoho nepřátelských hradů a měst. Většinu kořisti nechával svým mužům, sám si rád nechával jídlo, které uschovával na horší časy.
Žižka nechal zničit i mnoho kostelů, někdy se ale nad některými smiloval. Například v Praze se smiloval nad klášterem sv. Anny, protože ho místní jeptišky prosily o milost. V Kutné Hoře chtěl ušetřit Sedlecký klášter, ale jeden z jeho mužů ho zapálil. Žižka ho pak potrestal tak, že mu nechal roztavené zlato nalít do hrdla. Hrad Vlčinec byl naopak chráněn kouzlem, ale i to se povedlo Žižkovi překonat.
Žižka se pokoušel dobýt i hrad Rabí, ale byl tam zraněn do svého jediného zdravého oka. A tak oslepl. Někdy se vypráví, že ho střelou zasáhl zeman Kocovský, jindy že ho zranila tříska ze stromu, do něhož se střela zaryla. Po tomto zranění se ale Žižka nevzdal a nechal se do bitev vodit, jeho přátelé mu vždy popsali terén a on vymyslel strategii a velel armádě. I jako slepý vítězil.
Žižka nebojoval jen na území Čech, vtrhl i do sousedních států, dostal se i do Uher. Tam se dostal do jedné vesnice, ze které místní odehnali většinu svého dobytka s sebou na ostrov, protože věděli, že Žižka nemá žádné lodě. Nechali ve vesnici jen několik malých telat a selat. Žižka poručil, aby tato telata a selata přivedli k vodě a začali zvířata různě bít. Jejich bučení a kvičení se rozléhalo krajinou, takže dobytek z ostrova to nevydržel a hnal se do vody za nimi. Tak Žižka vyzrál na místní obyvatele. Nakonec se Žižka z Uher vrátil.
Když táhli Moravou do Čech kolem Vysokého Mýta, na chvíli si odpočinuli a jeho vojáci vytvořili Žižkovi z hlíny stůl, u kterého se mohl najíst.
Když Žižka táhl na Moravu, vážně onemocněl a zemřel. Vypráví se, že zemřel pod stromem, stejně jako když se narodil. Žižka byl pohřben v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi.
Místo, kde zemřel, bylo známé jako Žižkovo pole a zůstávalo nezorané. Když se ho totiž někdo pokoušel zorat, tak dobytek, do něhož byl pluh zapřažený, zemřel. Rostl na něm jen bezový keř, který se velmi rozpínal. Ani ten se nedal posekat. Sekera totiž zranila toho, kdo s ní sekal.
I na Trocnovském dvoře, kde vyrůstal, zůstal zachován jeho dub. Lidé věřili, že jim tento strom dá sílu. Všude po české zemi vznikala místa pojmenovaná po Žižkovi.
Za Žižky začala patřit Kutná Hora do správy české země. Kutná Hora se znovu stala důležitým místem těžby stříbra hlavně za Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Bylo zakládáno mnoho nových dolů a štol. Zlepšoval se výdělek a město se rozšiřovalo, stavěly se zde nové stavby. Horníci neobjevovali na začátku jen stříbro, ale i těla mrtvých Čechů, kteří byli zavraždění Němci kvůli tomu, že přijímali pod obojí způsobu. Jedno z těl, které našli, bylo ale celé a neporušené a vonělo myrhou. Bylo to tělo faráře Jana Chodka. Ke konci patnáctého století se ale začaly pracovní podmínky havířů zhoršovat. Přibývala jim práce a ubývalo peněz. Nikde neměli zastání. Mnoho z nich na tom bylo velmi zle. Havíři si vzájemně stěžovali na jejich pracovní podmínky a řešili, co mohou udělat, aby přestali chudnout a páni bohatnout. Tušili, že kovy, které vykopou, nedostane všechny král, ale že si je jejich páni nechají. Poslali posly tajně ke králi, ten je ale nevyslechl, protože je k němu nepustili. Poslové jim vyprávěli, jak je u krále v Uhrách každý očerňuje. Když poslové dovyprávěli ostatním havířům, co u dvora viděli, havíři se bouřili proti Vlašskému dvoru, že je u krále očernil. Písař a mincmistr na ně z hradu křičeli, ať se rozejdou, že se jim oni pokusí sjednat nápravu. Havíři se ale nedali a křičeli na ně, že oni už dolovat nebudou, ať to páni dělají sami. Na šest tisíc havířů táhlo z města a zastavili se na hoře Špicberk. Páni z Vlašského dvora byli velmi rozčilení a chtěli havíře ztrestat. Havíři doufali, že s nimi páni budou jednat. Jednou v noci je obklíčila vojska tvořená měšťany z okolních měst. Jedno vojsko vedl hejtman Poděbradského královského hradu Oněk Kamenický z Topic. Ležení havířů bylo obklíčeno. Havíři se dohodli, že nebudou prosit o milost, ale ani boj nezačnou. Mnozí z nich věřili, že hejtman Kamenický netuší, jakých křivd se jim v Kutné Hoře dostalo a byli ochotni s ním jednat. Hejtman Kamenický jim slíbil, že když půjdou s ním do Poděbrad, tak jim opatří slyšení u krále, a že se jim nic nestane. Do Poděbrad jich šlo s hejtmanem třináct. V Poděbradech se k nim chovali mile, ale nesměli opustit hrad. Sepsali pro krále zprávu, která mu měla být jízdními posly doručena. Havíři ale netušili, že Kamenický se nechal Kutnohorskými uplatit a zprávu změnil tak, aby z ní havíři nevyšli dobře. Sám o nich psal jako o ničemech chystajících povstání. Kutnohorští mezitím chystali popravní bílé rubáše právě pro tyto starší havíře. Poslové se vrátili večer, aniž by o tom havíři věděli. Druhý den ráno žádal Kamenický tři havíře, aby se vydali na Křivoklát, že tam místní havíři našli rudu, a že oni jsou odborníci, tak ať jim pomohou. Tito tři havíři se vydali. Nevěděli, že tu mají být popraveni.
Ostatních deset si nechal hejtman zavolat a oznámil jim, že se poslové vrátili. Rozhodnutí jim oznámil na dvoře. Havíři se dozvěděli, že jsou odsouzeni k trestu smrti. Nikdo z nich tomu nevěřil. Havíři se museli obléci do popravních rubášů a vypravili se na cestu. V devět ráno je vedli ze zámku. Poprava měla být vykonána pod starým dubem mezi obcemi Polabecká a Klukovská. Šel s nimi dav lidí, který litoval havíře. Na popravu byli určeni dva kati, jeden to odmítl. Postupně byla havířům setnuta hlava a jejich proudy krve vždy vystříkly na jednu z větví tohoto dubu. V okamžiku, kdy skončila poprava, nebe zčernalo a začal hrozivý déšť. Všichni utíkali domů. Déšť trval devět dní. I na Křivoklátě byla poprava vykonána, ale Vítu Krchňavému se podařilo utéci do lesů.
Když se král Vladislav dozvěděl o tom, jak byl obelhán, nechal potrestat jak Kamenického, tak i jeho druhy.
Na větvi dubu, na níž stříkala krev zavražděných havířů, každý rok rostly žaludy ve tvaru havířské kápě. A větev měla načervenalé listí. I když byla neúroda a na stromě nebyly žádné žaludy, tak tato větev měla žaludy vždy. Mnozí lidé věřili, že je žaludy budou chránit. Podobné žaludy rostly i na dubu, kolem něhož havíři šli na popravu.
Lidé vždy věřili, že jejich smrt bude vždy něčím zvěstována. Některé rody viděly před smrtí bílého vrabce, jinde slyšeli troubení lovčích rohů, jinde se na panství pohyboval nábytek a některým rodům se zjevovala bílá paní. Jednalo se hlavně o Berky z Dubé, pány z Lipé, Švamberky, pány z Hradce a z Rožmberka. Kdykoliv se objevila, bylo jasné, že nastane veselá či smutná událost. Pokud někdo měl zemřít, mívala na rukou černé rukavice. Někdy se na zámku v Jindřichově Hradci procházela i přes den, pokud ji někdo potkal a pozdravil ji, odpověděla a zmizela.
Pověst vypráví, že když se narodil poslední rožmberský vladař Petr Vok, bílá paní se o něj v noci chodila starat, dokud jí jedna z nových služebných nevyhnala. Pak se již u Petra Voka nezjevila. Ten, když byl dospělý, a dozvěděl se o tom, co se dělo u jeho kolébky, nechal vybourat zeď, do níž bílá paní zmizela a našel tam poklad.
Jindy pán z Hradce Jachym onemocněl, ale nikdo nepředpokládal, že je to tak vážné, aby zemřel. V noci ale bílá paní vzbudila Jachymova zpovědníka, ať hned chvátá za pánem. Jachym umíral a potřeboval poslední pomazání.
V Jindřichově Hradci ještě bílá paní za svého života zavedla tradici sladké kaše, což byla hostina chudých. Tenkrát se přestavovala část hradu a paní chodila dohlížet na stavbu a slíbila dělníkům sladkou kaši pro ně a budoucí generace, pokud si pospíší. To se také stalo a ona jim vystrojila hostinu. Od té doby se tato hostina pro chudé konala jednou ročně v době Velikonoc (první hostina byla na podzim, ale sněžilo, tak ji paní nechala přesunout). Vždy bylo nádvoří plné lidí, kteří dostali mnoho jídla a na závěr i onu sladkou kaši.
Opodál vesnice Morašice existuje růžový palouček, na jehož okrajích rostou keře různě barevných růží. Tyto růže se nedají nikam přesadit ani vyplenit. Na tomto paloučku se kdysi sešli Čeští bratři k poslední společné modlitbě a přijímání předtím, než museli českou zemi po bitvě na Bílé hoře opustit. Každý z nich se zde loučil s rodnou zemí a někteří si i hrst hlíny z tohoto místa odnesli. A právě ze slz, které tu bratři prolili, vyrostly tyto růže. Traduje se, že tuto noc na paloučku zakopali i zlatý kalich, ze kterého přijímali. Někteří zdejší páni chtěli pole zorat. Pole se ale zorat nedalo. Jiný tu zasel len. Len rostl, rozkvetl a pak ho vytrhali, namočili, usušili, a když ho začali třít, tak shořel. Spolu s ním shořel statek hospodáře, který len zasel, a v ohni zemřela i statkářova dcera. Od té doby palouček nikdo neoral. Stará věštba říká, že na tomto paloučku bude svedena velká bitva, a pak se tu sejde sedm králů a domluví mír.
Šumavské lesy a kopce byly dříve strážené Chody, kteří pocházeli z nedalekých vesnic. Hlídali tyto hranice, aby Němci nezmenšovali české území, případně aby tam nelovili a nepytlačili. Když byla válka, tak Chodové tyto hranice hlídali před nepřáteli. Nosili u sebe hůl zvanou čekana a vodili s sebou psy. Zbraň směli nosit i v dobách, kdy ostatní Češi to měli zakázané. Na praporci Chodů byla psí hlava. Protože jejich služba byla velmi těžká, měli Chodové zvláštní privilegia. Byli považováni za svobodné a neměli žádného pána. Nemuseli robotovat a směli v lesích volně lovit. Také měli vlastního soudce. Vše se ale změnilo po bitvě na Bílé hoře. O devět let později byli Chodové prodáni Lammingerovi. Tento jejich nový pán odmítl uznat jejich práva a choval se k nim jako k poddaným. Chodové se ale odmítli jen tak vzdát svých práv. A proto se s Volfem Vilémem Lammingerem soudili, ten ale během soudu zemřel a na jeho místo nastoupil syn Maximilián, a ten soud vyhrál. Práva Chodů byla neplatná a oni se nesměli odvolat. To se stalo v roce 1668. Chodové se po takovém rozsudku urazili, ale nezapomněli na svá privilegia. A schovávali staré listiny, které o jejich právech svědčili. Lamminger chtěl, aby mu tyto listiny vydali, násilím si je vzal. Chodům zůstaly jen dvě listiny, které byly ale velmi důležité. Chodové poté vyslali v roce 1692 posly k císaři a doufali, že jim císař pomůže. Věřili, že se jich zastane, a proto odmítli robotovat. Lamminger na ně žaloval, a proto byl na Chodsko vyslán Plzeňský krajský hejtman Hora, který měl na to dohlížet. Chodové byli svoláni do Trhanova, tam jim hejtman oznámil, že přišli o svá práva, ale pokud začnou okamžitě poslouchat Lammingera, tak jim jejich vzpoura bude odpuštěna. Chodové byli zklamáni. Nejvíce se chodských práv zastával mladý Jan Sladký řečený Kozina. Chodové rozsudek neposlechli a žili dál podle své svobody. Jejich stížnosti se řešili v Praze, kam bylo posláno 7 Chodů, aby se obhajovalo. Jedním z nich byl i Jan Sladký. Tam se ale rada nezajímala o jejich stará práva, řešili jen jejich neposlušnost vůči Lammingerovi. Chodové se zase odvolávali na svá práva. Ukázali i své dvě listiny, které jim ale rada zničila. Rada je nutila, aby přísahali věrnost Lammingerovi, když odmítli, tak je uvěznili. Zatím Lammingerův správce schválně Chody na Chodsku vyprovokoval, když vrazil do statku jednoho z Chodů, který byl v Praze a zmocnil se dopisů z Vídně. To si Chodové nenechali líbit a jeho myslivce odzbrojili. Správce stihl ujet. Lamminger po tom požádal o vojsko, které přijelo. Proti nim neměli Chodové žádnou šanci, a tak podlehli přesile. Spousta z nich zemřela či skončila ve vězení. Ostatní Chodové museli odpřisáhnout na sv. evangelium, že budou robotovat Lammingerovi. Přísahu muselo složit i 7 Chodů v Praze, odmítli ale dva, jedním z nich byl Kozina. Ti, co přísahu podepsali, mohli jít domů. Ale Lamminger chtěl větší trest. Chtěl popravu tří největších buřičů. Císař popravu schválil, ale měl být vybrán jen jeden. Soud vybral Kozinu, protože ho považovali za nebezpečného. Poprava se konala v Plzni, kam muselo přijít asi 70 Chodů i s dětmi, aby viděli, jak se trestá neposlušnost. I Lamminger přijel na popravu. Poprava se konala 28. 11. 1695. Před popravou zvolal Kozina, že se s Lammingerem do roka a do dne setká na božím soudu. Pak byl Kozina popraven. Lamminger měl strach, že by opravdu mohl zemřít, ale jak se roční lhůta blížila ke konci, jeho obavy se zmenšovaly. Svolával různé veselice a při jedné se začal vychloubat a v tu chvíli zemřel.
Pověst o Jánošíkovi se neodehrává v Čechách ale na Slovensku u Králově Holi. Po smrti krále Matěje se lidem děly různé křivdy, jejich páni je vykořisťovali a nutili těžce robotovat. Mladí se snažili z roboty utíkat a mnoho takových uteklo do hor a stali se z nich horní chlapci. Jedním z nich se stal i Janošík z Ťarchové v Hornotrenčínsku spolu se svými jedenácti přáteli. Chodili v zelených košilích a bílých kalhotech s velkým opaskem. Jako zbraně mívali nože, bambitky a valašku. Společně chodili a snažili se napravovat křivdy, přepadávali pány a loupili je. Potom lup dávali chudým.
Janošík se narodil do chudé rodiny, která musela robotovat, jeho otec z něj ale chtěl mít faráře, a tak ho dal na studium. To se ale nelíbilo vrchnosti, že by nějaký chudák měl být takovým pánem, a tak jeho otci ukládali těžkou robotu a všelijak mu škodili, aby sám neměl příliš peněz. Jeho otec to snášel, dělal to pro syna. Až jednou velmi vážně onemocněla Janošíkova matka, Janošík se vydal domů a jeho otec nešel do roboty, protože věřil, že to přece musí vrchnost pochopit. Nepochopila a přišel pro něj dráb, že odpoledne musí on i Janošík na robotu. Ani jeden nešel. Pak pro něj přišlo několik chlapů a před zraky nemocné ženy ho i s Janošíkem odvedli do zámku, kde byli odsouzeni ke sto ranám. Janošíkův otec to nepřežil. Janošíka poté naložili i s tělem otce a odvezli domů, kde ležela jeho matka, a když je viděla, tak zemřela. Janošík pak zmizel ze vsi a utekl do hor i se svým psem. Jednou u studánky štěkal jeho pes na dívku v křoví. Ta Janošíkovi děkovala, že psal odehnal a dala mu kouzelnou valašku a opasek s kouzelnou žilkou, díky nimž měl sílu sto mužů. Od té doby Janošík mstil špatné zacházení se Slováky. V zimě on a jeho přátelé pracovali u dobrých statkářů, na jaře se vraceli zpět do hor. Kořist si vždy rozdělili. Janošík svou kořist dával chudým. Když jeho muži někdy zadrželi studenta nebo faráře, tak ho dovedli k Janošíkovi, který si s ním latinsky povídal, a pak jej třeba nechal kázat pro jeho přátelé a pro něj. Potom ho i s odměnou propustili.
Nakonec Janošíka zradil jeden z jeho přátel, který ho udal, kde se ukrývá a jak by ho mohli chytnout. Pomohl jim i jeden sedlák, který k sobě Janošíka nalákal. Když Janošík vkročil do domu, uklouzl na rozsypaném hrachu, nepřátelé mu vyrvali valašku a přesekli opasek. Janošík byl zajat a odsouzen k popravě. Jeho valaška byla zavřena za sedmery dveřmi. Jeho valaška se pokoušela k němu dostat, ale v okamžiku, kdy se prosekala posledními dveřmi, tak byl Janošík oběšen a valaška zmizela někde v horách.
Královna ze Sáby Sibylla měla dar jasnovidectví, jednou zatoužila setkat se s moudrým králem Šalamounem, a tak se za ním i se spoustou darů vydala do Jeruzaléma. Král Šalamoun ji přijal se všemi poctami, které si zasloužila. Sibylla zde zůstala devět měsíců. Jednou ji Šalamoun požádal, aby mu vyprávěla o budoucnosti. Sibylla mu tedy sdělila budoucnost jeho země. Jak bude po jeho smrti země rozdělena, jak zde vládnout budou cizí lidé a že Šalamounův chrám bude zbořen. Sdělila mu, že jeho země bude mít cizí krále, a že se zde narodí Mesiáš a že zde i zemře a ponese si sám kříž ze dřeva z ráje, které v současnosti leží přes potok Cedron a přes to dřevo všichni řeku přecházejí. Po umučení Mesiáše padne na město pomsta a bude vyloupeno. Vše, co mu ten den Sibylla vyjevila, nechal Šalamoun sepsat. I druhého dne mu Sibylla vyprávěla o budoucnosti. Dozvěděl se, že bude mnoho křesťanů, ale židů bude ubývat. Ale že křesťané přestanou být ctnostní a oddají se neřestem. Právo se bude prodávat a chudí lidé budou utlačováni. I tuto řeč nechal Šalamoun sepsat. Třetího dne sama Sibylla požádala o přítomnost písaře, protože chtěla vyprávět něco, co by se mělo zachovat. Vyprávěla Šalamounovi o České zemi, která bude velmi bohatá a krásná. Bude také velmi oslavována, dokud se v ní nerozmohou mnohé hříchy. Pak na trůn nastoupí cizí králové a budou pronásledovat Čechy. Mnohokrát bude země sužována robotou a cizími armádami. Ale občas se objeví králové, kteří budou chtít svým poddaným ulevit od práce. Zemi také zasáhnou mnohé neúrody a přírodní katastrofy, až bude zemi hůře a ještě hůře. A protože Češi se nepolepší, ztrestá Bůh zemi. Zachrání se Tábor, Ústí, Soběslav a Mělník, protože zde jsou lidé spravedliví. Hlavně Praha bude potrestána ohněm a povodní. Město pak zpustne. Nastane pak velká bitva, kdy země bude obklíčena ze všech stran nepřáteli. Boj potrvá dvanáct dní. Třináctý den přijdou Čechům na pomoc rytíři z Blaníku. Lidé pak budou Boha velebit. Šalamoun i toto Sibyllino proroctví uchoval.
Jednou, když se císař Karel IV. vracel z Německa přes Šumavu, dozvěděl se, že blízko Domažlic žije slepý mládenec, který dokáže předvídat budoucnost. Tak ho navštívil. Mládenec vnímal Karla jako božího člověka, který zvelebuje svou zemi a je otcem svého národa. Karla zajímalo, jak dlouho bude jeho země žít ve slávě. Mládenec na stůl napsal písmena K. V. Z. A. L. J. V. L. F. M. R. Což byla iniciály Karla a jeho následovníků. Za vlády jeho syna začne domácí válka, která přinese mnoho krveprolití. V budoucnosti Češi podlehnou mnoha neřestem a často se budou uchylovat raději k cizincům než k vlastním lidem. Budou nespravedliví a brát úplatky a chudým lidem se nebude dařit dobře. Až se na ně rozhněvá Bůh. Až Češi povstanou proti svým nepřátelům, bude se jim opět žít dobře. Mládenec Karlovi předpověděl, že nejhůře v zemi bude, až bude vládnout královna, proti ní se spikne mnoho nepřátel a bude hrozit konec říše a právě tehdy Bůh zemi ztrestá. Poté mládenec napsal na stůl tato písmen P. P. V. F. První písmeno znamená půlnoční národ, který zemi zdrancuje, druhé P znamená národ polední, Turky, se kterými budou vedeny kruté války. V znamená východní národ, který Čechám neuškodí, F. znamená počet cizinců ze západu, kteří se do Čech přivalí.
I slepý mládenec předvídá poslední krutý boj, v němž Čechům proti cizím nepřátelům pomůžou rytíři z Blaníku. A pak bude země česká šťastná.
Starý Havlas Pavlata z Krkonoš umíral a na smrtelné posteli se loučil se svými dětmi. Předvídal jim u toho, co je čeká. Že za padesát let přijde morová rána a mnoho lidí zemře, předpověděl kruté války a vládu Ferdinanda, který do země přivede mnoho cizinců. V zemi bude velká neupřímnost a mnoho špatného se dít. Poddaní budou krutě zkoušeni a nespravedlivě stíháni. Sedláci pak povstanou proti vrchnosti. Pavlata si byl jist, že to bude kruté, ale Češi si za svůj osud budou moci sami. Nejhůře se bude žít za krále Matyáše a Fridricha. Lepší časy nastanou až s králem jménem Anbestas.
První proroctví mluví o kameni u Potštýnského hradu v proudu řeky Divoké Orlice. Až straka tento kámen rozklube, tak v Čechách nastane bída, přijdou do země nepřátelé a lidé budou žít v bídě. V roce 1866 nechal správce Potštýnského panství tento kámen rozdrtit, protože potřeboval hrubý kámen na stavbu. Nedlouho poté vtrhli Prusové do země. Správce se jmenoval Straka.
Druhé proroctví mluví o zvonu, který byl v kostele ve městě Kostelec. Tento kostel se i se zvonem propadl do země. Až se znovu tento kostel objeví a zazní zlatý zvon, tak začne nový zlatý věk.
Třetí proroctví mluví o vojsku, které je v nitru hory Oškobrh, spí tam a čeká, až Čechy zasáhne největší tíseň, tehdy jim přijde na pomoc.
Divy světa také skončí, a to až kříž, který je na chlumku u Solnice se propadne do Země.
Poslední proroctví předvídá soudný den. Ten nastane v okamžiku, kdy panna, která žije ve skalách na Boru, došije košili. Každý rok udělá jeden steh.
V hoře Blaník se mělo podle pověsti ukrývat svatováclavské vojsko, které mělo Čechům přijít na pomoc v době největší nouze. Pod vrchem Blaník je skála v podobě lomeného oblouku, to by měl být vchod do hory. Někdy se již stalo, že do hory člověk vstoupil. Jednou jedna dívka sekala pod Blaníkem trávu, a v tom se objevil rytíř a požádal ji, aby k nim šla do hory poklidit. Dívka to udělala, a když uklidila, vrátila se ven a zjistila, že byla pryč rok. Třetí den poté zemřela.
Jindy pozval rytíř kováře, aby jim ve skále okoval koně. Za odměnu mu pak dali do pytle smetí. Když to kovář uviděl, rozčílil se a smetí před skálou vysypal. Doma zjistil, že byl pryč celý rok, a když se podíval do pytle, uviděl tam tři dukáty. Došlo mu, že se smetí proměnilo v dukáty. Vydal se ke skále, ale tam už nebylo ani smetí, ani dukáty.
Jindy se do skály zatoulal pastýř a i on tam zůstal rok.
Příchod rytířů z Blaníku budou předvídat znamení, uschnou vrcholy stromů u Blaníku, na temeni hory se zazelená uschlý dub a pramen u skály se rozvodní.
Zdroj: článek Staré pověsti české
Domnívám se, že před lety, kdy jsem se já učil českou gramatiku, byly povoleny obě možnosti. Mám to prostě nějak zažité. Potom jsem emigroval (1978) a do USA se změny v češtině nedostanou. Nedostaly se tam ani nová slova, která mne po mém návratu šokují a nevím proč si je tato generace politiků a žurnalistů vymýšlí . Příklady: predikce (kdysi se říkalo předpověď), edukace (vzdělání), dehonestace (ponížení), adorovat (obdivovat), implementace ( vložení, zavedení), stejdž-stage (jeviště), bakstejdž-backstage (zákulisí), včera jsem dokonce na ČR slyšel slovo juvenální (má to asi být mladistvý) a mnohé jiné patvary. Můžete namítnout, že je to přirozený vývoj jazyka, ale není. Slova bychom měli nahrazovat anglikanismy tam, kde není český výraz. Nechci znít jako Dobrovský, Jungmann nebo Palacký, ale i oni bojovali proti stejné věci, jenže tenkrát to nebyly anglikanismy ale germanismy. A kdyby nebojovali, tak tu dnes šprechtíme. Proč proti tomu nikdo nebojuje? Kde je Ústav pro jazyk český?
Počet odpovědí: 1 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět
Píšu Vám, mám dotaz, prosím o tvrdou a pro mne možná bolestnou odpověď.
Mám šanci uhájit život, ??
Je mi 73 let, třicet let se starám a vytvářím zázemí synovi.Má invaliditu III. st.
Studoval Stavební fakultu-kousnutí klíštětem, Lymská Boreliosa, následně propukla u něj Schizofrenie.
Bylo mi tenkrát 43 let, jeho otec odešel, vydržel žít s chorobou mého syna 4 roky. Prodal půl domu.Zůstali jsme. Syna nekontaktuje , nevypomůže, stydí se za něj.Já sestra na chir klinice v Plzni-jediné co mne drželo při životě-abych to vše ustála.
Nespočet přesčasů, navíc práce ,aby byly peníze, aby jsme žili slušně.
Majitelka spodní poloviny domu poslední dva roky 2018-2020 pronajímala agenturám,
bydlelo zde 8-12 cizinců, převážně Rusové-Ukrajinci,bylo nesnesitelné, nepořádek rvačky , hluk v nočních hodinách.Byla to nelegální ubytovna.
Nikdo to neřešil- stěžovala jsem si,-marně.
V říjnu 2020 nový majitel spodní části-Je to Ruský podnikatel.
Provádí stavební úpravy, -nemá stavební povolení- dotazovala jsem se na St,odbor UMO Doubravka.Plzeń
Parkuje velkou dodávku na společné příjezdové cestě od vrat ke garáži- znemožńuje mi vyjíte ven z mých prostor.Přivolaná policie-nepomůže, máme se dohodnout.On řekl, že mám na něj zaťukat a on mi umožní vyjít ven.To pokládám za nepřijatelné.Tento RUS se chová jako majitel, a nerespektuje ,že já jsem, spoluvlastník, dle katastru- většinový-
Nutí mne abych pokácela velké vzrostlé borovice-jsou na mém pozemku-sázel ještě otec mého syna,potom ,po rozvodu rozděleno a on prodal..
Nutí mne ,abych zateplila dům- --STŘECHA ISOLACE, PLÁŠŤ DOMU jsou společné.
Nemohu ve svých letech- již nevydělávám, jediná naše reserva 400 000 kč- na nejnutnější, situace-výdaje- nehodlám investovat do zateplení domu.
Musím investovat do energií- po dobu co budu žít a užívat je,
Dnes bez jakéhokoliv upozornění zavřel vodu- vykonává stavební práce ve své bytové části.
Přivolaná policie- byli vlídní- ovšem jsou to sousedské vztahy-problem-který nehce nikdo řešit- -řekli-má příště mne upozornit-poučili jej.
Je to člověk, který lže, telefonní číslo které mi, poskytnul-prý kdybych něco chtěla- tam nezvedá telefon, sdělil mi právník ,kterého jsem najala a prosila o pomoc, aby mi pomohl .....nějak..... abych zde mohla dožít.Složila jsem nemalou částku, a měla pocit - že právník -sympatisuje s tím Rusem dle reakcí na mé dotazy a stížnosti.Zatím nic se neděje.
V listopadu 20 jsem zlomila si stehenní kost, jsem po operaci, špatně chodím-o berlích, snažím se zvládnout situaci, řeším domácnost, nutné záležitosti,
ale už ztrácím veškerou sílu, cítím beznajděj, nevidím nikde východisko, pomoc, zastání.
Proč mám pocit že Rus čeká, až stará zemře a s bláznem si potom poradí snadno. Brečím, když toto píšu.Zatím na mne vyvíjí nátlak, stresuje mne.
Mám ještě se nějak usilovat-,nebo by bylo lépe ,aby stařeny a postižení¨
opustili tento svět?Protože já už více se usilovat nezvládám.
Děkuji ... že toto někdo přečte a zamyslí se ..
Možná že to jsou jen mé subjektivní pocity a nedokážu s problémům správně postavit
Dne 9.II.2021 Kaufnerová Zdena, Plzeń
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět