"Zúčastnit se" je dokonavým tvarem slovesa, na rozdíl od "účastnit se", které je nedokonavé. Dnes se užívají oba tvary pro budoucí čas, jak "zúčastním se", tak i opisný tvar "budu se účastnit". Význam je pak stejný.
Ukázky použití ve větě
Všem zúčastněným děkujeme za jejich podněty.
Této akce se smí zúčastnit jen pozvaní hosté.
Celostátní soutěže v recitaci se zúčastní jen ti nejlepší žáci.
Celostátní soutěže v recitaci se budou účastnit jen ti nejlepší žáci.
V diskuzi ZPRÁVAVVV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav kopáček.
Vážený pane premiére
je mi 71let obdivuji Váš elán s k terým bojujete proti nenávisti parlametních stran.Jiný poltik by to už dávno vzdal.Ta nenávist Prahy je neskutečná proto se bojím aby Vám někdo neusilovalVám aVší rodině o život.Jsem z Ostravy na Vašich mítincích jsem se nemohl zůčastnitneboť chodím o holích .Říkal jsem si ,že koněčně přijde politik,který vymete ten Audiášuv chlív.
Děkuji s pozdravem
Kopáček Miroslav
lumírova 9/490
Držte se my Vás ubráníme
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Vážený pane Kopáčku.plně s vámi souhlasím.Ano by stejně vyhrálo a vyhraje volby.Musíme pana Babiše před těmi vlky chránit.I když nestávkujeme protože nám to zdravotní stav nedovolí.Jana
V naší poradně s názvem PLNÁ MOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena Koudelková.
Mám dotaz jak dlouho je platná plná moc když zplnomocním fyzickou osobu ,a by za mně jednala s mobilním operátorem , momentálně nejsem schopna ze zdravotních důvodu se zúčastnit osobního jednání .V plné moci jsem uvedla že uděluji plnou moc od uvedeného data až do odvolání.Plná byla ověřena na matrice .Po předložení při jednání pověřené osoby mu bylo zděleno že plná moc neplatí že prošla lhůta. Plná moc prý platí pouze 6 měsíců .
Předem děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Pokud není v plné moci sjednáno jinak, tak její platnost zaniká pouze když:
- byly provedeny úkony, pro něž byla udělena;
- ji vypoví zmocněnec;
- ji zmocnitel odvolá;
- jedna ze stran zemře nebo zanikne.
Pokud tedy již dříve nebyly vyřešeny úkony, které uvádíte ve vaší plné moci, tak je stále platná a zmocněnec má oprávnění vás zastupovat. Žádná automatická lhůta pro platnost plné moci není stanovena a 6 měsíců je jen výplod okamžité reakce na starší plnou moc, než bývá zvykem. Pokud se chcete vyhnout řešení sporu a prosazení svého práva nechat se zastupovat na základě staršího dokumentu, tak bude lepší vytvořit plnou moc znovu a nechat ji ověřit před plánovaným jednáním.
Pokud budete chtít trvat na prosazení svého práva, tak vězte, že platnost plné moci upravuje paragraf číslo 448 Občanského zákoníku.
§ 448
(1) Zmocnění zanikne vykonáním právního jednání, na které bylo zastoupení omezeno; zmocnění zanikne i v případě, že je zmocnitel odvolá nebo zmocněnec vypoví. Zemře-li zmocněnec nebo zmocnitel, nebo je-li některým z nich právnická osoba a zanikne-li, zanikne i zmocnění, ledaže bylo ujednáno něco jiného.
(2) Dokud není odvolání zmocněnci známo, má jeho právní jednání tytéž účinky, jako by zmocnění ještě trvalo. Toho se však nemůže dovolat strana, která o odvolání zmocnění věděla, nebo měla a mohla vědět.
Chybné tvary a jejich příčiny: zúčastnit se x zůčastnit se
Pravopis dlouhého "u" se řídí jasnými poučkami, jde o to, kde je dané "u" umístěné. Pokud je totiž na začátku slova, tak se nad ním píše čárka (úkol, úsměv, úsvit). Naopak "u" s kroužkem se píše ve slovech, kde je dlouhé "u" uprostřed, například: borůvka, slůvka, trůn. Znejistit mohou pisatele výjimky, mezi něž se právě zúčastnit řadí. Přestože se dlouhé "u" nevyskytuje na začátku, ale uvnitř slova píše se "u" s čárkou. U slov, kde se dlouhé "u" nachází za předponou je pravopis shodný s tím, jaký by byl, kdyby dlouhé "u" bylo na začátku slova. To platí i u složených tvarů.
V naší poradně s názvem VĚTNÉ ČLENY - PŘEHLED se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina Chvalová.
Ve větě "Udělalo se hezky." nebo "Prší." kde si místo podmětu řekneme "ono". Jedná se o podmět nevyjádřený, nebo všeobecný? Děkuji moc
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Ve větě Udělalo se hezky, je podmět nevyjádřený holý, dosazený ukazovacím zájmenem ono.
Ve větě Prší, je podmět rovněž nevyjádřený holý, dosazený ukazovacím zájmenem ono.
Podmět nevyjádřený všeobecný by byl v případě vět:
Udělali to hezky.
Pršeli blahem.
V diskuzi POUŽÍVÁNÍ SPOJKY NEBO MÍSTO SPOJKY A VE VĚTĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Jaroslav Mokrý.
Mám na mysli používání těchto spojek například při vyjmenovávání násobných předmětů jako větných částí:
1. Lesníci vysázeli douglasky, lípy, javory nebo modříny.
2. V masopustním průvodu jsme viděli děti i dospělé bez masek, komedianty v různých maškarních kostýmech nebo medvědy a další zvířata v kašírovaných maskách.
Patřím k dříve narozeným, a proto časté používání vylučovací spojky "nebo" místo souřadící spojky "a" v psané češtině (prakticky nikdy v mluvené) považuji za zásadní jazykovou chybu, v lepším případě za zlozvyk. Dopouštějí-li se toho novináři, tím hůř pro ně, pro jazyk i pro mládež, která se pořádně česky nikdy nenaučila. Dnešní škola toho totiž není schopna.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr.
Protože mně irituje používání spojek vylučovacích nebo či jako slučovacích, našel jsem na Wikipedii, že spojka nebo je spojka slučovací ale i vylučovací. Kde se stala chyba?
Promluví Babiš či Havlíček.
Promluví Babiš nebo Havlíček.
BUDOU MLUVIT OBA NEBO JEN JEDEN Z NICH???
Měl jsem z maturity pouze dvojku v r.1968, ale jak se česky do budoucna domluvíme, když i jednoduché věty budou matoucí. Není to záměr, abychom raději mluvili německy, anglicky, latinsky, rusky?
Věcný význam slova ZKOUKNOUT je poměrně obtížné uvést, neboť toto slovo nezachycuje ani Slovník spisovného jazyka českého, ani Slovník spisovné češtiny. Slovo ZKOUKNOUT najdeme v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český AV ČR, avšak ani tam není jeho význam zaznamenán. Tato skutečnost je dána pravděpodobně tím, že se jedná o slovo „nově zařazené‟ mezi slova spisovná. Jeho věcný (slovní/slovníkový/lexikální) význam bude tudíž teprve definován.
(Zajímavost: Slovník spisovného jazyka českého považuje slovo kouknout za součást češtiny obecné, to jest češtiny nespisovné. Novější Slovník spisovné češtiny uvádí, že je slovo kouknout spisovné ‒ hovorové.)
Na základě příkladů použití slova ZKOUKNOUT a slova zhlédnout se lze domnívat, že mají obě slova stejný nebo podobný význam. Slovo ZKOUKNOUT se dá tedy považovat za synonymum (slovo stejného nebo podobného významu) slova zhlédnout. Z toho a z formální podobnosti obou slov můžeme při určování významu slova ZKOUKNOUT vycházet. A věcný význam slova zhlédnout zmíněné slovníky uvádějí.
Zhlédnout znamená:
zúčastnit se jako divák, návštěvník;
uvidět, spatřit, zpozorovat, zahlédnout.
Co se týče slovnědruhové platnosti, slovo ZKOUKNOUT patří mezi slovesa. Jedná se o sloveso dokonavé, jež se řadí do 2. slovesné třídy.
Pravděpodobný vznik slova ZKOUKNOUT (domněnka)
Jak asi vzniklo slovo ZKOUKNOUT? Původně se hledělo na jeviště, na dívku, na obraz, na film. Pro vyjádření skončení děje vzniklo i za pomoci předpony z- slovo příbuzné, a sice zhlédnout.
Postupem času se začalo na jeviště, dívku, obraz a film koukat a s tím se objevila potřeba vyjádřit konec děje slovem příbuzným ke slovu koukat. I v tomto případě se použila předpona z- a vzniklo slovo ZKOUKNOUT.
V diskuzi ZKOUKNOUT NEBO SKOUKNOUT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Štěpán Suda.
... Nevím, jak pro jiné, ale ve mě slovo "zkouknout" vyvolává spíše význam velmi rychle očima přelétnout ve smyslu toho, že zkontroluji, zda se vytiskly celé stránky a nekontroluji obsah, nebo nějaké pravopisné chyby - třeba potřebuji i vědět, zda jsou to papíry pro mne. Udělám u toho pohyb očima směrem dolů a tak by se dalo uvažovat o "s", ale asi bych už byl za hranou.
U slova zhlédnout si představuji, že se podívám v klidu na celý film a nepustím si ho zrychleně - udělám si naň více času...
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lucky luky.
Asi podobný "problém" je s/z u sebrat něco se stolu (s povrchu) nebo ze stolu (zevnitř). Jasné..... ALE dočetl jsem se, že "s" se moc nepoužívá, protože je UŽ "mimo mísu", resp. kdo ho používá, patří do starého železa (NENÍ IN a COOL).
Alžbětu Mariin příjezd nepříjemně zaskočil. V posledním období se Alžběta skotské královny zastávala a chránila ji před odbojnými poddanými. V dopisech ji přemrštěně slibovala, že se za všech okolností na ní může spolehnout, ale nikdy ji nevyzvala, aby přijela do Anglie. Alžbětin rádce Cecil navíc v Marii spatřoval velké nebezpečí pro protestantismus v Anglii. Alžběta se rozhodla, že Marii nepřipustí ke svému dvoru, ale ani jí nedovolila odejít ze země. Držela ji tam prostřednictvím lží, falešných slibů a nejrůznějších lstí. Jejich situace byla patová. Alžběta prohlašovala, že Marii přijme, až když se očistí ze všech obvinění. S tím Marie souhlasila pod podmínkou, že soudkyní bude Alžběta. Ve skutečnosti si anglická královna moc dobře uvědomovala, že nemá nad skotskou královnou žádné pravomoci, stejně tak nemohla zahájit vyšetřování vraždy, která se stala v cizí zemi, nemohla se ani vměšovat do sporu skotské královny s jejími poddanými. Jedinou možností bylo, že se Marie sama a dobrovolně zúčastní soudního řízení. Protože měla Marie spojence ve Francii i ve Španělsku, nemohla být jen tak bezdůvodně donucena zúčastnit se tohoto tribunálu, a tak Angličané lstivě předstírali, že se lordi mají zodpovídat za svou vzpouru vůči své královně, ve skutečnosti angličtí soudci doufali, že se postaví proti královně. Moray ale svou nevlastní sestru neobvinil z napomáhání při vraždě, ale skotští lordi obvinili Bothwella. Nakonec došlo k dohodě, Marii měla být navrácen titul a svoboda, Moray si měl za to v zemi ponechat skutečnou vládu. Alžběta očekávala, že rozsudek bude pro Marii zničující, to se ale nestalo.
V diskuzi POHROMADĚ NEBO PO HROMADĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Denisa.
Nevíte někdo jak mám napsat větu Při letních ohňostrojích se všichni brňané hromadně sejdou na přehradě. Chtěla bych použít slovo pohromadě ale nevím jestli dohromady, nebo zvlášť. Pomůže někdo
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tadeáš.
Normálně pravopis! To máš přece jasný, pohromadě znamená všichni společně prostě spolu a po hromadě, že se sejdou až po nějaké valné hromadě. Takže by to mohlo být takto:
Při letních ohňostrojích se všichni brňané sejdou pohromadě na přehradě.
Nikdy se nestaň pesimistou... pesimista má pravdu častěji než optimista, ale optimista si užije více zábavy a nikdo z nich běh událostí stejně nemůže změnit. (autor neznámý)
Velcí myslitelé rozebírají nápady. Průměrní myslitelé diskutují o událostech. Přízemní lidé pomlouvají jiné lidi. (Eleanor Rooseveltová)
Nic na světě nemůže vzít místo vytrvalosti. Talent to není. Není nic rozšířenější než neúspěšný člověk s talentem. Není to ani genialita, neoceněný génius je téměř rčením. Není to vzdělání. Svět je plný vzdělaných lidí na mizině. Vytrvalost a odhodlání jsou samotné všemocné. Zaklínadlo „Vytrvej“ vyřešilo a vždy vyřeší problémy lidské rasy. (Calvin Coolidge)
Pokud se zaměříte na to, co ve svém životě už máte, zjistíte, že vždycky dostanete více. Pokud se budete zaměřovat na to, čeho vám v životě chybí, nikdy nebude mít dost. (Oprah Winfrey)
Nejsem produktem mých okolností. Jsem produktem mých rozhodnutí. (Stephen Covey)
Pokud chcete dosáhnout trvalé změny, přestaňte se zaměřovat na velikost svých problémů a začněte se zaměřovat na svoji vlastní velikost. (T. Harv Eker)
Nic na světě není úplně špatně. I stojící hodiny ukazují správně dvakrát za den. (Paulo Coelho)
Chcete zjistit, kým jste? Neptejte se. Konejte! Akce vymezuje a definuje, kým jste. (Thomas Jefferson)
Optimismus je nejpříjemnější forma odvahy. (Anatole France)
Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen. (Epiktétos)
Žít zítra je příliš pozdě. Žij dnes. (Marcus Valerius Martialis)
Buď vděčný životu, protože ti dává šanci milovat a pracovat, hrát si a dívat se na hvězdy. (Henry Van Dyke)
Naučila jsem se, že lidé zapomenou, co jste řekli, lidé zapomenou, co jste udělali, ale lidé nikdy nezapomenou, jak se s vámi cítili. (Maya Angelou)
Příležitosti nepřicházejí, vy je vytváříte. (Chris Grosser)
Neptej se sebe, co svět potřebuje – zeptej se, co tě nutí žít, a potom to udělej. Protože to, co svět potřebuje, jsou lidé, kteří chtějí žít. (Howard Thurman)
Laskavost je řeč, kterou mohou hovořit i němí a již hluší slyší a rozumějí jí. (Christian Nestell Bovee)
Nepřej si, aby to bylo snadnější. Přej si být lepší. (autor neznámý)
Nemůžeš vždy kontrolovat okolnosti ve svém životě, ale můžeš kontrolovat svůj postoj vůči těmto okolnostem. (autor neznámý)
Uprostřed pohybu a chaosu, udržujte uvnitř sebe klid. (Deepak Chopra)
Znáš mé jméno, ale ne můj příběh. Slyšel jsi, co jsem udělala, ale ne čím jsem prošla.
Nedovol nikomu, aby s tebou špatně jednal. Važ si svého srdce, své mysli, těla a duše.
Stále máš ještě čas změnit cestu, po které ses vydal.
Nemůžeš zastavit vlny, ale můžeš se naučit surfovat.
Každý přichází do našeho života z určitého důvodu. Někteří se učí od nás a jiní zase učí nás
Pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš v to věřit a dělat proto vše. Pokud něco chceš, nesmíš se VZDÁVAT! (autor neznámý)
Sni s větrem, směj se se sluncem, plač s láskou, žij s dobou, cestuj myšlenkami a koukej srdcem toho, kdo tě má opravdu rád. (František Krasul)
Nikdy nespěchej na to, čeho chceš dosáhnout.
Pokud opravdu chcete něčeho dosáhnout, najdete způsob. Pokud nechcete, najdete si výmluvu. (Jim Rohn)
Pokud jsi včera upadl, dnes povstaň. (Herbert George Wells)
Když chceš dostat moudrou odpověď, musíš se moudře zeptat. (Johann Wolfgang Goethe)
Muž, jenž má jazyk, pravím, není mužem, když jím neumí dobýti ženy. (William Shakespeare)
Dívej se i za to, co vidíš!
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
Všechno, co chcete, čeká na to, až o to požádáte. Všechno, co chcete, chce vás. Musíte provést akci k tomu, abyste to získali. (Jack Canfield)
Způsobem, jak se nastartovat, je přestat mluvit a začít dělat. (Walt Disney)
Lidé, kteří jsou dostatečně šílení k tomu, aby si mysleli, že změní svět, jsou ti, kteří to udělají. (Rob Siltanen)
Určete své problémy, ale dejte svoji sílu a energii řešením. (Tony Robbins)
To, co hledáte, hledá vás. (Rumi)
Co si mysl dokáže představit a uvěřit tomu, toho je možné i dosáhnout. (Napoleon Hill)
Člověk, který má důvěru v sebe, získává důvěru ostatních.
Pamatuj, že se postavím tolikrát, kolikrát mě shodíš, jen proto abys věděl, že mám sílu bojovat. A budu vstávat do doby, dokud nepochopíš, že to nemá význam.
Neříkej světu, co chceš udělat. Udělej to! (Napoleon Hill)
Člověk je zrozen, aby žil, ne, aby se připravoval na život. (Boris Pasternak)
Vize bez akce je jenom denním sněním. Akce bez vize je noční můrou. (Japonské přísloví)
Nemůžete kopnout gól, pokud sedíte na lavičce. Abyste to udělali, musíte se převléknout a zúčastnit se hry. (Israelmore Ayivor)
Vesmír vám nepřinese to, na co myslíte. Přinese vám to, čeho se dožadujete svými činy. (Steve Maraboli)
Věci přicházejí k těm, kteří si počkají, ale jenom ty, které zůstali po těch, kteří si pospíšili. (Abraham Lincoln)
Nicneděláním nic nezkazíte, ale také nic nezískáte. (Sean Reichle)
Nedovolte, aby to, co nemůžete udělat, se vám pletlo do toho, co můžete udělat. (John Wooden)
Nauč se zastavit, jinak tě nic hodnotného nedožene.
Někdy prostě potřebujete darovat sami sobě to, co si přejete, aby vám daroval někdo jiný. (Dr. Phil)
Mnoho skvělých nápadů se neuskutečnilo a mnoho uskutečnitelů je bez nápadů. Potřebují se navzájem. (Tim Blixseth)
Pokud si chcete otestovat paměť, pokuste se vybavit si, čeho jste se obávali přesně před rokem. (E. Joseph Cossman)
Nikdy nedovol člověku, aby ti říkal ne, pokud nemá sílu říci ti ano. (Eleanor Roosevelt)
Každý má talent. Vzácná je ale odvaha následovat talent na tmavé místo, kam vede. (Erica Jong)
Nenajímejte si psa, aby za vás štěkal. (David Ogilvy)
Nejdůležitější věc v komunikaci je slyšet to, co nebylo řečeno nahlas.
Vzdálenost neznamená nic. To co je těžké, je pouze první krok. (Du Deffand)
Na hezkou ženu je příjemné pohlížet, s rozumnou je příjemné žít. (José Ortega Y Casset)
Často zapomínáme, že lidé, s nimiž musíme žít, také musí žít s námi. (Lafayette Ronald Hubbard)
Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život. (čínské přísloví)
Čemu lidé ze zvyku říkají osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé kousky. (Arthur Schopenhauer)
Hra je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zjednodušit život. Přesně to jsme dělali jako děti, ale v dospělosti jsme si hrát zapomněli. (Albert Einstein)
Naučil jsem se, že můžete jít kamkoliv, kde chcete jít, a dělat cokoliv, co chcete dělat, a koupit si všechny věci, které si chcete koupit, a potkat všechny lidi, které chcete potkat, a naučit se všechno, co se toužíte naučit, ale pokud uděláte tyhle všechny věci a nejste šíleně zamilování, tak jste ještě nezačali žít. (C. Joy Bell C.)
Nic skutečně skvělého na světě nebylo dosaženo bez zanícení. (Georg Wilhelm Friedrich Hegel)
Vše, co jsme, je výsledkem toho, co jsme si mysleli. (Buddha)
Děti jsou naše radost. Vedle toho se člověk z vlastní zkušenosti přesvědčí, že genialita je dědičná. (Leonid Nikolajevič Andrejev)
Pro děti láska rovná se čas. (John Crudele)
Neměli bychom si namlouvat, že musíme činit obrovské věci. Stačí malé, ale s obrovskou láskou. (Matka Tereza)
Nic už nebude jako dřív, ale všechno může být takové, jako ještě nikdy!
Je zodpovědností vůdcovství používat inteligentně to, co je nám dáno, a neztrácet čas sněním o světě bezchybných lidí a perfektních voleb. (Marcus Aurelius)
Zkouškou prvotřídní skvělosti je schopnost udržet si dvě protichůdné myšlenky v mysli ve stejný čas a být schopen tak fungovat. (F. Scott Fitzgerald)
Když mám jeden týden na to, abych vyřešil zdánlivě nevyřešitelný problém, strávím 6 dnů definováním toho problému. Potom řešení přijde samo. (Albert Einstein)
Pokud jsi vyčerpal všechny svoje možnosti, pamatuj na to, že jsou tam ještě další. (Thomas Edison)
Co je to svoboda projevu? Bez možnosti svobodně urazit přestává existovat.
Nikdy nelituj toho, co jsi udělal. Protože v tu chvíli...jsi to tak chtěl...
Nemá cenu nenávidět lidi. Ví, že jsi lepší než oni.
Nikdy nepřestávej věřit.
Pokud má s tebou někdo problém, pamatuj, že je to jeho problém.
Nikdy se neboj být odlišným.
Nikdy se nevzdávej odvahy jít za tím, co hledáš.
Nezáleží na tvé minulosti...vždy můžeš začít znovu a lépe!!!
Starejte se dobře o své tělo. Je jediným místem, kde můžete žít. (Jim Rohn)
Nepřejte si, aby to bylo snadnější, přejte si, abyste byli lepší. Nepřejte si méně problémů, přejte si více schopností. Nepřejte si méně výzev, přejte si více moudrosti. (Jim Rohn)
Výzvou vůdcovství je být silným, ale nebýt hrubým; být laskavým, ale ne slabým; být odvážným, ale ne násilníkem; být zamyšleným, ale nebýt líným; být pokorným, ne však bojácným; být hrdým, ale ne arogantním; mít smysl pro humor, ale bez pošetilosti. (Jim Rohn)
Zralost je schopnost nestěžovat si, když věci nejdou podle plánu. (Jim Rohn)
K tomu abyste vyřešili jakýkoliv problém, zeptejte se sebe na 3 otázky: 1) Co bych mohl dělat? 2) Co bych si mohl přečíst? 3) Koho bych se mohl zeptat? (Jim Rohn)
Vůdcovství je výzvou být něčím víc, než je průměr. (Jim Rohn)
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou večer muži uslyšeli štěkot a spatřili Topa, který se k nim blížil. Vydali se za ním a objevili Naba, jak truchlí nad inženýrovým tělem. Inženýr ale nebyl mrtvý a mužům se ho podařilo dostat do Komína, kde se zotavil. Když se inženýr probral, byl velmi překvapený, protože si vůbec nepamatoval, jak se dostal od moře. Byla to pro něj záhada.
S inženýrem je život na ostrově mnohem jednodušší, lehce se mu podařilo rozdělat oheň, který za nepřítomnosti mužů vyhasnul. Stačila mu na to dvě sklíčka z hodinek. Námořník Pencroff si za své vzal zase zásobování trosečníků. Velmi rád lovil, litoval jen, že nemá vhodné zbraně.
Když se Smith zotavil, vydali se na prohlídku okolí. Smith zjistil, že jsou na sopečné půdě, také že na ostrově žijí mufloni a další zvěř. Při obhlídce trosečníci také zjistili, že se opravdu nachází na ostrově, přestože doufali, že se jedná o kontinent. Obvod ostrova odhadli asi na 180 kilometrů. Potěšila je přítomnost velkého sladkovodního jezera. Trosečníci se dohodli, že místa, která na ostrově navštíví, pojmenují. Vymysleli tak názvy jako záliv Unie, Washingtonův záliv, Franklinova hora, Grantovo jezero, Hadí poloostrov, mys Čelistí a mnohé další. Ostrov pojmenovali jako Lincolnův ostrov.
Jako první zbraně trosečníkům sloužily luky a šípy. Při všech prohlídkách ostrova Smith shromažďoval horniny, zjistil tak, že mají k dispozici železnou rudu, pyrit, hrnčířskou hlínu, vápno i uhlí. Díky tomu si byli schopni vyrobit pec, v níž si vypálili nádobí, například hrnce. Z Topova obojku si vytvořili nůž. Trosečníci také těžili rudu, která se jim pak hodila na výrobu různých předmětů. Aby získali kovářské měchy, zaútočili na tuleně, jejichž kůži k tomu pak využili. Díky rudě a kovářskému měchu pak mohli vytvořit kleště, páčidlo, motyky a další předměty. Z tuleňů také využili tuk, který měli na výrobu svíček.
Trosečníci pak hledali místo, kde by si mohli udělat trvalé bydliště. Velmi jim vyhovovalo prostředí kolem jezera. Při jedné jeho ale obhlídce se Top vrhnul do vody a bojoval s moroněm. Bylo jasné, že Top zemře, v tom ale neznámá síla zabila moroně a Topa vymrštila na břeh. Nikdo nevěděl, jak je to možné.
Trosečníkům se pak podařilo vyhodit do povětří část odtoku řeky u jezera a vstoupit do podzemního systému, kde se rozhodli udělat si nový příbytek. V jeskyni našli také přírodní studnu, v níž byla sladká voda. Top na něco v jeskyni štěkal, ale nikdo z trosečníků neviděl, na co. Domnívali se, že tam žilo nějaké zvíře a že ho jejich přítomnost vyhnala studnou pryč. Jejich nové bydliště nazvali Žulový dům. Do Žulového domu se dostávali po žebříku. Vytvořili si také ve skále okna, aby prostor osvětlili. Trosečníkům také velmi vyhovovaly louky v okolí jezera, které jim poskytovaly dostatek bylin i zvěře.
Trosečníci se ale nevěnovali jen vylepšování jejich příbytku, ale i ostrova. Kde potřebovali, tam postavili mosty. Trápil je ale nedostatek oblečení, za to se jim ale podařilo vytvořit si obilné políčko, z jediného zrnka, které uvízlo Harbertovi v kapse. Není potřeba zdůrazňovat, že všechny takové nápady pocházely z hlavy inženýra Smitha.
Smitha velmi trápilo to, že Top často štěkával na jejich studnu, tušil, že se tam ukrývá něco, co se Topovi nelíbilo. Další záhada se objevila, když přinesl Pencroff z lovu samici pekariho s dvěma mláďaty. Jaké bylo pro trosečníky překvapení, když v jednom z mláďat našli kulku, která značila, že někdo během tří měsíců na toto sele musel vystřelit. Začali si uvědomovat, že tento ostrov není třeba tak opuštěný, jak se zdál.
Trosečníci přečkali zimu a rozhodli se pokračovat v průzkumu ostrova, Pencroff na to vyrobil člun, se kterým mohli část cesty plout. To také udělali. Když došli až k moři, objevili tam bedny, v nichž byly různé nástroje, zbraně i knihy. Všichni byli nadšení, jen Pencroff byl zklamaný, že tam nebyl tabák. Pokračovali dál po řece, když to po ní nešlo dál, vydali se pěšky. Vydali se na cestu domů podél jižního pobřeží, protože hledali trosečníky, kterým patřily nalezené bedny. Pokračovali dál s tím, že člun si vyzvednou v příštích dnech. Došli i k řece Dýků, kde zničehonic připlaval jejich člun. Nechápali, co je to za náhodu. Vydali se do jejich domova, ale tam zjistili, že je žebřík pryč. Schovaly ho opice, které se mezitím usídlily v jejich jeskyni. Trosečníci nevěděli, jak se jich zbavit. Nakonec opice něco v jeskyni vyděsilo tak, že vyskákaly ven a skokem ze skály se zabily. Zůstala tam jen jedna, kterou si trosečníci ochočili a pojmenovali ji Jupiter, zkráceně Jup.
Život na ostrově byl pro trosečníky příjemný, vytvořili si políčka i kurník a holubník, odchytli tažné onagry, kteří jim tahali jejich káru. Jako střelivo do zbraní, které objevily v bednách, vytvořil inženýr střelnou bavlnu. Mezitím se z Jupa stal sluha, Jup si velmi rozuměl s Nabem. Jupa muži využívali k tahání káry a ke šplhání na stromy. Jup si ale zvykl jim i posluhovat u stolu.
Přestože se muži spolu dobře bavili, tak Smitha trápily nevysvětlitelné jevy, kterým byli přítomní.
Žebřík, který vedl do jejich Žulového domu, byl nakonec nahrazen výtahem. Pencroff se také rozhodl, že postaví velký člun, který by mohli použít na průzkum okolních ostrovů. Při jedné procházce Spilett objevil druh tabáku. Tajně ho muži připravili, aby tím potěšili Pencroffa. Pencroff byl tabákem velmi nadšený. Muži také při jedné výpravě spatřili velrybu, kterou poté objevili mrtvou, protože ji zasáhla harpuna z lodi z Vineyardu.
Jak se blížila další zima, začali si kolonisté chystat vhodné oblečení. Postavili si stroj na zplsťování vlny. Pencroff se mezitím chystal vydat na sousední ostrov, který byl ale velmi daleko, Smith ho od toho zrazoval, neviděl důvod tam plout, protože bylo jasné, že tento ostrov nemůže být lepší než jejich.
Kolonisté se také pokoušeli dorozumět se světem, Spilett vrhal do moře láhve se zprávou, kde se nacházejí.
Zprávu se také pokusil poslat po albatrosovi, kterému ji přivázali na krk.
Trosečníci si všimli, že Top i Jup jsou často nervózní z jejich studny. Proto se Smith rozhodl, že do studny sleze, udělal to, ale nic tam neviděl. Trosečníci také dokončili jejich velkou loď. Zároveň se na jejich louku dostali vlci přes spuštěnou lávku. Při boji s vlky byl zraněn Jup, který jim v boji pomáhal. Proto se o něj starali a ošetřovali ho. Jup se u toho naučil kouřit dýmku, kterou mu Pencroff velmi rád přenechal.
Když se kolonisté vydali na okružní plavbu kolem ostrova, objevili lahev se vzkazem, kde se dozvěděli, že na vedlejším ostrově Tabor je trosečník, který potřebuje zachránit. Pencroff, Haribert a Spilett se vydali na ostrov Tabor, museli překonat několik set kilometrů na moři. Když se dostali na ostrov Tabor, tak viděli, že ostrov není tak hezký jako ten jejich. Nemohli ale najít trosečníka, našli jen chatrč. Nakonec ale trosečníka objevili, když zaútočil na Hariberta. Poznali, že musel zešílet ze samoty. I přesto ho se zvěří odvezli na jejich ostrov. Cestou na Lincolnův ostrov je ale zasáhla obrovská bouře, a trosečník jim pomohl s řízením lodě. Nakonec na jejich ostrov trefili jen díky zapálenému ohni, který je nasměroval.
Smith spolu s ostatními se trosečníkovi věnoval, nenaléhali na něho a čekali, jestli se v něm opět objeví stopy lidství. To se stalo, když ho vzali do lesa a on začal při pohledu na zeleň plakat. Nakonec s nimi i začal i mluvit, ale trvalo mu dlouho, než jim převyprávěl svůj příběh. Dozvěděli se pak, že byl na ostrově Tabor vysazen za trest před 12 lety, protože byl zločinec. Kolonisté ho litovali, protože poznali, že se změnil. On měl ale pocit, že si stále nezaslouží s nimi žít, a tak je poprosil, aby směl žít v chatrči u jejich pastvin. To mu také dovolili, ve spojení spolu byli prostřednictvím telegrafu, který vytvořil Smith. Trosečníci se také od Ayrtona dozvěděli, že on nikdy nehodil do moře lahev se vzkazem. Musel to tedy za něj udělat někdo jiný v nedávné době. Ayrton také zachránil Habertův život, když na něj zaútočila šelma.
Trosečníci již byli na ostrově přes dva roky, když spatřili loď, která se blížila k ostrovu. Při pohledu na loď doufali, že je to loď Duncan a vrací se pro Ayrtona, ale věděli, že kapitán Duncana neví, že Ayrton je na jejich ostrově. Nakonec poznali, že se jedná o pirátskou loď. Telegrafem přivolali Ayrtona a ten je ujistil, že to opravdu není loď Duncan. Loď zakotvila u jejich ostrova. Ayrton se nabídl, že tajně vyleze do lodi a zjistí, kolik je tam posádky. Spolu s ním na loď šel i Pencroff. Ayrton na lodi poznal, že se jedná o skupinu mužů, s nimiž dříve spolupracoval. Pokusil se vyhodit loď do povětří, ale nepodařilo se mu to. S Pencroffem se jim podařilo vrátit se zpět. Věděli, že piráti s nimi nebudou mít slitování, a tak se připravili na boj. Bylo jich šest proti padesáti. Došlo na odstřelování, trosečníci se rozmístili po břehu tak, aby stříleli z více směrů a vypadalo to, že jich je více. Už to vypadalo, že pirátská loď odpluje, ale ona se jen posunula, aby na jejich dům mohla střílet z děla. Zničehonic, ale byla loď potopena a naživu zůstali jenom ti piráti, kteří byli na břehu. Další den se trosečníci vydali na břeh zjistit, co potopilo loď. Došli k názoru, že ji muselo zasáhnout torpédo.
Společně si pak shrnuli podivnosti, které se děly na ostrově. Pencroff v tom viděl prsty ostrovního boha, který je chránil. Trosečníci se také museli dohodnout, co udělají s piráty, kteří zůstali na ostrově. Smith prosadil, aby je nechali být, dokud jim oni nic neudělají. Trosečníci se opět rozdělili, Ayrton se vrátil d o ohrady, Pencroff se vydal na obhlídku k jejich člunu a zjistil, že člun někdo použil a vrátil ho zpět. Poslali také vzkaz Ayrtonovi, aby přivedl pár koz, ale Ayrton se neozval, telegraf nefungoval. A tak se trosečníci kromě Naba a Jupa vydali do ohrady zjistit, co se stalo. Když se tam přiblížili, piráti zasáhli Hariberta, který byl vážně zraněný. V ohradě ale nenašli Ayrtona. Museli tam nějakou dobu zůstat, dokud se Haribert nestabilizoval. Pak se vrátili zpět do Žulového domu, cestou se ale zdravotní stav Hariberta zhoršil a bylo jasné, že zemře, jestli nedostane lék chinin. Všichni ho litovali. Ráno ale u jeho lůžka našli tento lék. Haribert se uzdravil a trosečníci pak objevili u moře mrtvé piráty. Něco je zabilo. Našli také živého Ayrtona svázaného ve skále, piráti ho nezabili, protože v něm poznali bývalého druha.
Kolonisté pak usilovně hledali toho, který je tolikrát zachránil. U toho také začali plánovat opětovnou plavbu na ostrov Tabor, kde by pro kapitána lodi Duncan nechali vzkaz, že jsou na Lincolnově ostrově. Od Ayrtona se ale dozvěděli, že jim piráti loď rozbili. Pozorovali také, že sopka na ostrově se začala probouzet. Jednou večer jim přišel z ohrady telegram, přestože tam nikdo z nich nebyl. Ve vzkazu bylo, že mají přijít co nejrychleji do ohrady. To také udělali, a tam zjistili, že kdosi napojil další dráty, které je zavedli do kráteru. Tam se museli dostat pomocí schovaného člunu dál do jeskynního jezera, kde plul nehybný předmět, na který vylezli.
Spilett a Smith poznali, že je to ponorka Nautilus a poznali kapitána Nema, četli o něm knihu. Nemo umíral. To on se o ně staral a pomáhal jim. Nemo se od nich také dozvěděl, že ten muž, který se před 16 lety dostal na jeho palubu, přežil. Prozradil jim, že je Ind, kníže Dakkar. Vyprávěl jim také svůj příběh. Bojoval spolu se svým národem proti Anglii, která je utlačovala. Kvůli němu byli zabiti jeho rodiče i žena s dětmi. On se uchýlil do moře a teď skončil sám, protože jeho společnici již zemřeli. Bylo mu šedesát a umíral. Už šest let tu žil na ostrově sám. Chtěl původně trosečníky zachránit, ale dno jeskyně se za těch šest let posunulo a Nautilus již nemohl vyplout, proto jim pomáhal, alespoň takto. Nemo chtěl, aby ho soudili, hlavně proto, co udělal anglické regatě (příběh Dvacet tisíc mil pod mořem), potopil ji. Oni ho ale nesoudili. Nemo také v soukromí sdělil Smithovi, že sopka na ostrově brzy vybuchne. Dal jim také část drahokamů a perel, požádal je, aby nechali po jeho smrti Nautilus potopit na dno jezera. To také trosečníci udělali. Nemo zemřel a Nautilus zmizel pod hladinou. Trosečníci věděli, že kvůli sopce musí rychle pokračovat ve stavbě nové lodi, pokud to chtějí přežít. Smith také věděl, že ostrov bude zničen, protože právě sopka je pevně spojená s ostrovem. Sopka začala vybuchovat. Ze Žulového domu zůstala osamělá skála, zahynula všechna zvířata, i Jup zemřel. Trosečníci se zachránili jen proto, že byli v té chvíli pod stanem, který je vrhl do moře. Dostali se na malé skalisko, kde žili devět dní. Nemohli ho opustit ani rozdělat oheň. Bylo jasné, že zde zemřou. Najednou uviděli blížící se loď, byl to Duncan, který pro ně přijel. Dozvěděl se o nich, protože kapitán Nemo o nich nechal zprávu na ostrově Tabor. K tomu si předtím vypůjčil tajně jejich člun. Kapitán Robert Grant je odvezl do Ameriky, kde kolonisté zakoupili území ve státě Iowa a vytvořili tam svůj Lincolnův ostrov.
Rozbor díla Cesta do středu Země od Julesa Vernea
Knihu Cesta do středu Země napsal Verne v roce 1864. Hlavní motiv tohoto příběhu má jasný nádech vědecko-fantastické literatury. Při psaní této knihy autor velmi využíval svých znalostí nejen z geografie. Děj této knihy se odehrává v Německu, na Islandu a v závěru knihy i na Sicílii. Prostředí Islandu je zde v mnoha kapitolách popsána. Mezi hlavní myšlenky tohoto příběhu patří jistě síla lidského odhodlání, střet nejistot a cílevědomosti a snaha objevit něco nového. Hlavními hrdiny nejsou jen vzdělanci, důležitá je zde i postava jejich průvodce, který je velmi odvážný, spolehlivý a ochotný riskovat svůj život. Ani v této knize se charakter postav výrazně nemění v průběhu děje.
Hlavními hrdiny příběhu Cesta do středu Země jsou profesor Otto Lidenbrock a jeho synovec Axel. Axel žil u strýce v Hamburku. Lidenbrock přednášel mineralogii, nebyl ale dobrý profesor, měl problém s vyjadřováním a snadno se rozčílil, když si nedokázal vzpomenout na vhodné slovo, které hledal. Axel byl zvyklý svého strýce poslouchat, nechtěl ho nijak rozčilovat. Strýc si jednou takhle Axela zavolal a nadšeně mu ukazoval knihu, kterou objevil. Jednalo se o knihu od Sturlosona, slavného islandského spisovatele z 12. století. Jednalo se o kroniku norských knížat. Kniha byla psána v islandském jazyce runským rukopisem.
Z knihy náhle vypadl ušpiněný kus pergamenu, byl to starý, na němž byly runy, jejichž význam ale nedokázal Axel ani profesor vyluštit. Profesor těžce nesl neúspěch, dokonce kvůli pergamenu odmítl jíst. Axel s profesorem dokázali společně runy přeložit, ale obsah jim zůstal utajen, jasný byl jen podpis Arne Sanussena, což byl učenec v 16. století. Profesor rozhodl, že se u nich v domě nebude jíst, dokud se text nerozluští. Axel nebyl tak pergamen posedlý jako profesor, radši se věnoval přízemnějším myšlenkám na jídlo a na strýcovu schovanku Gretu, s níž se tajně zasnoubil. Nakonec to ale byl právě Axel, který písmo náhodou rozluštil. Velmi ho ale obsah rozrušil, protože věděl, že když se profesor dozví o jeho obsahu, bude chtít podniknout nebezpečnou cestu. Axel prožíval vnitřní boj, nevěděl, jestli profesorovi obsah prozradit. Nakonec to udělal a poznal, že správně odhadl jeho reakci. Na pergamenu bylo napsáno, že se dá sestoupit do středu Země.
Axel se samozřejmě musel vydat na cestu s profesorem a vydali se téměř okamžitě. Axel se velmi snažil profesora od cesty odradit, ale profesor mu vše dokázal logicky vyvrátit. Doufal, že aspoň Gréta se ho zastane, ta ale byla z jeho cesty nadšená. Axel se se strýcem vydali k Baltu. Dorazili do hlavního dánského města. Ubytovali se v hotelu a sešli se s profesorem Thomssonem, ředitelem Muzea severských starožitností. Thomsson jim pomohl zajistit dopravu na Island. Zjistil, že malý dánský dvojstěžník měl odplout 2. června do Reykjaviku. Profesor také nutil Axela, aby chodil na vysokou zvonici, aby se zbavil závratí. To se také nakonec podařilo. V den odjezdu jim Thomsson dal doporučující dokumenty pro guvernéra Islandu.
Na Island pluli na lodi Valkýra. Axel zvládal cestu po moři dobře, profesor měl ale mořskou nemoc, za kterou se styděl. Již při přistání v Reykjaviku profesor spatřil horu Sneffels, která byla místem sestupu do středu Země. Setkali se s guvernérem ostrova, který na ně čekal. Reykjavik měl jen dvě ulice, takže se tam nedalo zabloudit. Spatřil jak hřbitov, tak jezero, kostel, Národní školu. Axel si město stihl prohlédnout během tří hodin, město na něj působilo smutně a ponuře. Nikde nebyly žádné stromy, příbytky Islanďanů byly z hlíny a rašeliny. Zdejší muži na něj působili jako silní, těžkopádní, zamyšlení. Axel se strýcem byli ubytováni u pana Fridrikssona (profesor přírodních věd). Axel se také zúčastnil společného obědu, který kvůli němu probíhal nejen v místním jazyce, ale ve frázích v latině a němčině. Pan Fridriksson jim také sehnal průvodce, který je měl dovést k Sneffelsu. Tento průvodce měl navíc mluvit dánsky. Průvodce se jmenoval Hans Bjelke a byl to mlčenlivý, dobromyslný, klidný muž. Bjelke je měl doprovodit do vesnice pod Sneffelsem, cesta měla trvat dva dny a měli během ní ujít dvacet dva mil. Bylo ale jasné, že Bjelke půjde s nimi až do středu Země. Profesor si před cestou připravil všechny přístroje, které měl potřebovat.
V šest ráno 16. června se vydali na cestu. Projížděli přes nevýraznou krajinu. Axela překvapilo, že nikoho nepotkali ani v blízkosti Reykjaviku. Odpoledne dorazili k fjordu, který se strýc nerozvážně snažil překonat tak, že nahnal koně do moře, kůň ho ale shodil. Projevovala se strýcova netrpělivost.
V noci dorazili na farmu, kde jim místní rolník okamžitě nabídl ubytování a jídlo. Přestože jeho obydlí bylo velmi prosté, rozdělil se s nimi i o to málo, co měl. Lůžko, které měl připravené pro případné cizince, bylo tvořené suchou slámou. S manželkou měl rolník 19 dětí, které všude pobíhaly. U večeře jich tedy sedělo 24. K večeři dostali polévku z lišejníku, sušenou rybu na másle, skyr a kaši z jalovcových bobulí. Druhý den se s rolnickou rodinou rozloučili, rodina nepřijala žádné peníze za svou dobrotu. Cestou smutnou krajinou potkávali lidi bez vlasů, s oteklou kůží, byli to malomocní.
Večer se dostali do vesnice Stapi, kde se ubytovali na faře, kde je přijali zcela jinak než u rolníka, pokoj pro hosty byl velmi špinavý a smrdutý. Farář byl hrubý a neotesaný sedlák. Nechtěli tam dlouho zůstávat, radši hodlali spát v horách. Hans mezitím najal tři islanďany, kteří by jim nesli věci. Axel se bál, že se Sneffels (sopka) může probudit, strýc ho ale opět zbavil pochybností. Před cestou ke Sneffelsu se ještě šli rozloučit s farářem a jeho hospodyní, ti si naúčtovali obrovské sumy za ubytování u nich na faře. Strýc se s nimi ale nedohadoval. Na penězích mu nezáleželo.
Společně s najatými Islanďany se jim podařilo vystoupat na Sneffels i přes těžký terén. Ani počasí jim cestou příliš nepřálo, naštěstí byl Hans zkušený a bez problému je dovedl k cíli. Došli k místu, kde se měli dostat do nitra sopky. Že jsou na správném místě, jim dokázal runový nápis na balvanu. Aby věděli, kterou cestou se ale vydat, potřebovali, aby v poledne vysvitlo slunce a stín hory jim označil komín, kterým měli vstoupit. Rozloučili se s islandskými společníky. Zatímco Axelem zmítaly nejistoty, tak Hans byl klidný. Pomocí provazu pomalu sestoupili do jícnu, nerozbitné předměty hodili přímo dolů. Těžké a křehké přístroje sami snášeli. Na dně si odpočinuli, profesor si vedl podrobné zápisky. Vstoupili do chodby, která vedla z jícnu komínu. Axel velmi obdivoval zdejší geologii. Sestup dolů byl těžký, často ze svahu sklouzávali. Teplota zde nijak výrazně nestoupala. Axel se bál, že nenajdou vodu, strýc se toho ale neobával, domníval se, že se k vodě brzy dostanou.
Po sestupování se 30. června dostali na rozcestí a nevěděli, kterou z cest zvolit. Strýc jednu tedy náhodně vybral. Svah této chodby byl mírný. Axel se velmi obával, že se sopka probudí. Večer zjistili, že ušli dvě míle, ale klesli jen čtvrt míle. Ráno se vydali na cestu, ale Axel byl již po třech hodinách velmi unavený. Axel začal mít dojem, že jdou špatně, místo aby klesali, začali objevovat zbytky zkamenělin. Začal se obávat, že nenajdou dostatek vody. Došli na konec chodby a zjistili, že cesta dál nevede. Museli se vrátit na křižovatku, problém byl ale v tom, že neměli již vodu. Strýc se s ním rozdělil o poslední kapky vody, které měl. Axel chtěl, aby se vrátili na vrchol Sneffels, strýc to ale odmítl a vydal se do druhé chodby. Axel chtěl vzít s sebou Hanse, ten ale odmítl svého šéfa opustit. Začali sestupovat. Všichni měli obrovskou žízeň a Axel si byl jistý, že je to jejich konec, v tom Hans uslyšel zvuk vody za stěnou a udělal do stěny díru, kterou vytékala vroucí voda. Konečně měli vodu. Pramínek vody nechali téct, byl jim cestou dobrým společníkem a už se nemuseli bát, že budou mít žízeň. Cesta pokračovala dál vodorovně, až se dostali k propasti. Naštěstí stěny propasti tvořily jakési schody. V té době již nad nimi nebyl Island ale širé moře.
1. srpna se dostali do hloubky asi 30 kilometrů. Vtom se ale Axel ztratil. Najednou nikoho neviděl. Dokonce tam nebyl ani potůček, který měl sledovat. Začal se vracet zpět, ale ani tak strýce s Hansem nepotkal. Nejspíš někde špatně odbočil. Snažil se volat, ale neslyšel je. Rozhodl se, že půjde zpět a vystoupá na vrchol Sneffels. Najednou ale narazil na zeď. Věděl, že nemá šanci najít cestu. Zpanikařil a rozeběhl se, narazil ale do zdi a ztratil vědomí. Uvízl také ve tmě. Najednou ale uslyšel hlasy. Náhoda ho přivedla na místo, kam se přenášel zvuk z jiného místa jeskyně. Pomocí měření zvuku zjistil, že Axel je od strýčka vzdálen téměř dva kilometry.
Axel se musel vydat na cestu a sestupovat s vědomím, že znovu už je neuslyší. Podařilo se mu dostat k nim, ale v závěru spadl a zranil se. Když se probral, dozvěděl se, že je u nějakého podzemního moře. Strýc toto moře pojmenoval Lindenbrockovo.
Axel se dozvěděl, že Hans mezitím staví vor, na němž se přeplaví na druhou stranu. Materiál na vor bral z lesa hub. Vydali se společně přes moře, cesta byla náročná a mnohem delší než čekali. Cestou sledovali boj obrovského hada a krokodýla. Boj trval několik hodin a vyhrál ho obrovský krokodýl.
Cestou viděli vulkanický ostrůvek, který dostal jméno po Axelovi a nacházel se zhruba pod Anglií. Na moři je zasáhla děsivá bouře, díky níž se omylem dostali na stejný břeh, z něhož vypluli. Strýce to velmi rozčílilo. To že se nachází na špatném břehu, zjistil díky kompasu. Rozhodli se, že se znovu pokusí dostat přes moře zítra. Mezitím se vydali na obhlídku břehu. Objevili tam pozůstatky lidské hlavy. Nejen to, dokonce i spatřili obrovského předchůdce člověka. Při obhlídce spatřili písmena vyrytá do skály. Byly to iniciály Saknussena, zjistili, odkud tento alchymista vyplouval do středu Země. Písmena byla blízko vchodu do skály. Touto cestou se tedy vydali. Cesta byla ale zatarasena obrovským kamenem. Kámen se rozhodli odstřelit střelným prachem. Výbuch způsobil, že vznikla trhlina, do níž je strhla řeka. Hans je vytáhl na vor, a tím je zachránil. Skončili bez všeho vybavení a potraviny jim zbyly jen na jediný den. Skončili v propasti, která začala být zaplavována vodou, stoupali vzhůru. Strýc doufal, že se mohou ještě zachránit. Stále stoupali a voda se začala vařit.
Ocitli se v sopce a hrozilo jim, že budou vymrštěni společně s kamením ze sopky. Axel se také obával sirnatého pramenu, aby je neudusil. Sopka je vymrštila ven, ale oni se zachránili.
Ocitli se v neznámé krajině, věděli jen, že nejsou na Islandu. Nechápali, kde jsou, protože kompas jim ukazoval, že postupovali k severu, ale krajina nebyla chladná. Potkali v olivovém háji malého chlapce, od kterého zjistili, že jsou na Sicílii a sopka, která je vymrštila na povrch, byla Etna. Rybáři je přijali mezi sebe, protože je považovali za trosečníky. Z Itálie se dostali do Francie a pak do Německa. Greta měla radost, když je viděla, díky hospodyni Martě se o jejich dobrodružství dozvěděl celý Hamburk. Profesor pořádal přednášky o jejich cestě. Hans se je rozhodl opustit a vrátil se domů, což strýce velmi mrzelo. Strýc vydal svou Cestu do středu Země, ale přesto nebyl úplně šťastný. Nechápal tu záležitost s kompasem. Nakonec na to přišli, bouře na Lidenbrockově moři kompas zmagnetizovala. Axel se oženil s Gretou a společně žili u strýce.
Rozbor díla Dva roky prázdnin od Julesa Verna
Kniha Dva roky prázdnin vyšla v roce 1888. Jedná se o dobrodružný román, jehož hlavními hrdiny jsou děti. Autorovi při psaní tohoto románu jistě pomáhali jeho znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu. Děj příběhu se odehrává na opuštěném ostrově, který děti pojmenovali podle jejich školy. Hlavními myšlenkami tohoto románu jsou síla lidské skupiny, ochota pomoci a přizpůsobit se, víra v budoucnost a neztrácení naděje. Hlavními postavami je skupinka několika chlapců, jejichž povahové rysy mají silné i slabé stránky.
Hlavními hrdiny knihy Dva roky prázdnin jsou děti. Jedná se o skupinu žáků z Chairman School v Aucklandu, kteří měli o prázdninách podniknout plavbu na lodi Seagull podél novozélandských břehů. Této plavby se měli zúčastnit chlapci od osmi do čtrnácti let. Bylo jich celkem čtrnáct. Dva z nich byli Francouzi, jednalo se o bratry Brianta a Jacquese, syny inženýra. Briantovi bylo 13 let a byl velmi pracovitý a nadaný. Jacqeuse byl třídní vtipálek, byl velmi veselé povahy. Gordon byl Američan. Gordonovi bylo 14 let a byl velmi spravedlivý a praktický, dokázal si zachovat chladnou hlavu. Ostatní byli Angličané. Chlapci Doniphan a Cross byli bratranci. Cross k Doniphanovi velmi vzhlížel. Doniphan se neustále snažil být ve všem nejlepší, a proto často soupeřil s Briantem. Další z anglických chlapců na lodi byl Baxter, kterému bylo 13 let a byl pracovitý a rozvážný. Chlapci Webb a Wilcow byli dvanáctiletí a pocházeli ze zámožných rodin. Garnett a Service byli také dvanáctiletí. Garnett byl synem námořního kapitána a Service osadníka. Devítiletý Jenksins byl synem Novozélanské královské společnosti nauk a Iverson byl synem pastora. Osmiletí byli Dole a Costar, kteří byli synové důstojníků anglozélandské armády. Tito chlapci spolu tedy měli prožít nezapomenutelné prázdninové dobrodružství.
Den před odjezdem na prázdniny se nalodili, aby na lodi v přístavu strávili noc. Stalo se ale, že tam s nimi nebyl žádný dospělý, protože námořníci byli ještě v hospodě. Loď náhle sama odplula. Na lodi v té době byli jen chlapci a malý dvanáctiletý námořník Moko. Starší chlapci se velmi snažili loď zastavit, ale neuměli ji ovládat, a tak je loď zanesla na širé moře. V noci cestou do nich dokonce naboural parník, který si ale této srážky nevšiml a pokračoval dál. Naštěstí to jachtu příliš nepoškodilo a plavila se dál. Chlapci museli zvládnout loď i za bouře. Nakonec je loď zanesla ke břehům. Loď ale zůstala dál od břehu a chlapci se z ní nemohli dostat kvůli hloubce a vlnám, přestože se o to Briant pokusil, chlapci ho naštěstí vytáhli zpět. Věděli, že až přijde příliv, že jejich loď bude pravděpodobně smetena a oni se utopí, naštěstí je ale zachránila velká vlna, která lodí mrštila přímo na pobřeží. Tak se chlapci zachránili.
Chlapci poté hned začali organizovat práce, které byly nutné k tomu, aby na neznámé zemi přežili. Začali hledat vhodné přístřeší. Naštěstí se nemuseli potýkat s nedostatkem zbraní a jídla. V okolí pobřeží nenašli vhodné místo jako přístřeší, a proto se rozhodli, že zůstanou ubytování prozatím na lodi. Chlapci si také udělali seznamy věcí, které se nacházeli na palubě, aby měli přehled. K doplnění jídla sbírali mušle a stříleli holuby. Chlapce nejvíc trápilo, že nevědí, jestli se nachází na pevnině nebo na ostrově. Pokud by to byla pevnina, mohli se vydat hledat jiné obyvatele. Proto se Briant vydal na obhlídku a vylezl na vrchol mysu, z něhož zahlédl pruh vody a došel k názoru, že je to oceán. Byli tedy na ostrově. S takovým zjištěním se vrátil k ostatním chlapcům. Během porady jim sdělil, co o ostrově zjistil. Doniphan si ale trval na svém, že se Briant jistě zmýlil a že by se měli přesvědčit na vlastní oči, proto stále trval na tom, že by měli podniknout další výpravu. Počasí jim v tom ale na pár dní zabránilo. Gordon se mezitím pomocí map snažil zjistit, kde by se asi mohli nacházet. Chlapci si velmi dobře uvědomovali, že musí výpravu podniknout brzy a najít jiné přístřeší, protože loď jistě mrazy nevydrží. Děti se často vydávaly na lov ryb, při jednom takovém rybolovu našli mladší chlapci obrovskou želvu, na níž se dva z nich snažili jezdit. Želva se s nimi málem dostala do moře, starší chlapci ji ale zastavili a želvu zabili. Měli tak k jídlu výborné maso.
Počasí se zlepšilo, a tak se Briant, Doniphan, Wilcox a Service vydali na cestu po ostrově. Vzali s sebou i psa Phanna. Gordon zůstal na pobřeží, aby dohlížel na mladší chlapce. Dostali se také na vrchol mysu, kde byl předtím Briant, ale oceán neviděli. Doniphan se radoval, že se Briant zmýlil. Vydali se tedy k místu, kde měl být podle Brianta oceán. Procházeli pralesy, v nichž to vypadalo, že tudy nikdy neprošel člověk. Cestou ale objevili most přes řeku, který se jistě nepostavil sám. Velmi je to překvapilo. Když se ráno průzkumníci probudili, objevili primitivní chatrč. Doufali, že tu někdo žije. V chatrči ale nic nenašli. Vydali se dál na východ. Spatřili pak písčinu, která se ztrácela v oceánu. Chlapci ale viděli, že pes vodu pije a došlo jim, že to není oceán, ale obrovské jezero. Chlapci začali doufat, že opravdu ztroskotali na pevnině. Začali zkoumat břeh jezera, kde také objevili vyrytá písmena F. B a rok 1807 na starém dubu, již bylo jisté, že tu opravdu byl člověk. Našli také v křoví zakrytý vchod do jeskyně, kde objevili pozůstatky lůžka. Když vyšli ven, našli pod bukem zbytek lidské kostry. Chlapci se vrátili do jeskyně, aby zjistili, jestli by ji i oni mohli obývat a případně aby se dozvěděli něco o tom mrtvém. Našli tam zápisník a několik předmětů, které muž vlastnil, například hodinky, na nichž bylo vyryté jméno. Byla tam také mapa ostrova, kterou zakreslil trosečník. Zjistili tak, že jsou opravdu na ostrově. Chlapci mrtvého ve vší důstojnosti pohřbili a rozhodli se vrátit zpět k mladším dětem na pobřeží. Chlapci šli i potmě, až si nebyli jisti, jestli jdou správně, ale spatřili raketu vystřelenou Gordonem, a tak se dostali zpět ke svým přátelům.
Chlapci se rozhodli, že se přestěhují do jeskyně u jezera. Nejprve ale museli rozebrat loď, aby z ní mohli použít co nejvíce věcí. Trvalo to velmi dlouho a chlapci mezitím bydleli pod stanem, který si postavili na pobřeží. Když loď rozebrali, začali stavět obrovský vor, který by veškeré jejich věci převezl, aby nemuseli jít pěšky. Když ho postavili, čekali, až se přižene větší vítr, který by jim pomohl při plavbě. I přes různé nepříjemnosti se jim podařilo s vorem dostat se ke vchodu do jeskyně, kterou pojmenovali French Cavern.
Chlapci se rozhodli, že jeskyně využijí, přestože je malá, sami si ji rozšíří. Bylo důležité najít místo i pro kamna. Chlapci pracovali na vylepšení jejich jeskyně a zanedbávali lov, i přesto ale Gordon pozoroval, jak jim střelný prach ubývá, chtěl, aby tím šetřili, vždyť nevědí, jak dlouho na ostrově budou. Chlapci našli v okolí jezera kosti zvířat, které je přesvědčily, že tu žijí i divoké šelmy, před kterými se musí mít na pozoru. Vytvořili stejně jako trosečník před nimi jámy, do nichž mohli nějaké takové zvíře chytnout.
Počasí se horšilo, a tak se chlapci věnovali rozšiřování jejich jeskyně. Najednou ale uslyšeli velký řev a mručení. Nevěděli, o co se jedná. Mysleli si, že to mohl způsobit i vítr, který se dostal trhlinou do nějaké části jeskyně. Znepokojilo je také, že se jim ztratil pes. Jeho štěkot pak právě uslyšeli z druhé strany jeskyně. Chlapci pokračovali v práci, a když se dostali na druhou stranu jeskyně, objevili tam jejich psa. Byla tam další jeskyně, která byla větší než ta jejich. Našli tam také tělo šakala, kterého jejich pes zabil. Teď již věděli, kdo za stěnou vydával ty zvuky. Do této jeskyně totiž vedla ještě jiná cesta u svahu jezera. Děti se rozhodly ji využívat. Stará jeskyně jim měla sloužit jako zásobárna a do této nové se přestěhovaly.
Děti se pak rozhodly, že pojmenují krajinu kolem nich, aby se v ní lépe orientovali. Také si zvolily velitele, stal se jím Gordon. Ostrov děti pojmenovaly Chariman Island. Aby žáci úplně nezakrněli, stanovil Gordon vyučovací řád, kdy starší děti měly učit ty mladší. Děti musely přežít i krutou zimu na ostrově. Naštěstí měly dostatek oblečení. Kvůli zimě často museli čerpat ze zásob jejich jídla. Problém byl i se pštrosem, kterého si chytil Service a bez úspěchu se ho snažil ochočit. Děti se také dohodly, že skupina z nich se vrátí na pobřeží, kde nechá stožár s vlajkou, kdyby kolem plula nějaká loď, aby ho viděla.
Když se oteplilo, pokusil se Service nasednout na jeho pštrosa, ten ho ale shodil a utekl. Část chlapců se vydala na další průzkum ostrova, z něhož přivedli vikuně, které jim pak měli dávat mléko. Cestou je také napadly pumy. Když se Gordon se svou výpravou vrátili, zjistil, že vše u nich doma bylo v pořádku, Briant se dokázal o malé děti úžasně postarat a oni ho za to milovali. Brianta ale trápilo Jaccquesovo podivné chování. Vždy býval veselý šprýmař a od té doby, co skončili opuštění na lodi, byl jako přešlý mrazem.
Chlapci se rozhodli svůj život na ostrově ještě vylepšit, a tak si zřídili tesařskou dílnu. Kromě vikuní také chovali další místní zvěř, kterou ale museli chránit před šelmami, museli tak například zlikvidovat lišky, které je ohrožovali.
Briant navrhl Gordonovi další výpravu, a to přes řeku na jejich lodi. Vydal se na cestu s Mokem a Jacquesem. Tam také Jacquese Briantovi přiznal, co ho trápilo. To on odvázal loď, ale nechtěl, aby to dopadlo takhle. I Moko to slyšel, ale z lásky k Briantovi to nikomu neprozradil. Po jejich návratu se snažil Briant Jacquese zapojit co nejvíce do různých akcí. V červnu také došlo k nové volbě velitele, Doniphan věřil, že vyhraje, ale vyhrál Briant, který volbu přijal.
Nastala zase zima, kterou chlapci zvládli přežít v jejich jeskyni. Jeden den se chlapci věnovali bruslení, v ten den Doniphan a Cross neposlechli Brianta a vydali se dál, než jim dovolil. Objevila se velká mlha a chlapci se nevraceli, proto se Jacquese vydal je hledat. Chlapci se vrátili ale bez Jacquese. Briant se o něj začal bát, v tom se Jacquese objevil a pronásledovaly ho šelmy. Doniphan je zastřelil. Briant Doniphanovi děkoval, ten ale jeho dík nepřijal.
Když se oteplilo, rozhodl se Doniphan, Cross, Wilcox a Web, že opustí osadu, protože nechtěli poslouchat Brianta. Chtěli žít ve východní části Chairman Islandu, kde pobřežní skály vytvořily jeskyně. Moko je převezl na druhý břeh jezera a oni se vydali k pobřeží. Oddělená skupina chlapců našla jeden den na pobřeží dvě mrtvá těla, museli se ale schovat, protože byla velká bouře. Druhý den byla těla pryč. Našli také trosky obchodní lodě, která plula ze San Francisca.
Mezitím Briant doufal, že se chlapci vrátí. Chtěl s nimi mít nějaké spojení, a tak chlapci postavili draka, který by byl vidět z velké vzdálenosti. Když se chlapci pokoušeli draka pouštět, spatřili ležet u stromu ženu, která vypadala jako mrtvá, ale dýchala. Chlapci se o ni postarali. Když byla schopná mluvit, vyprávěla jim její příběh. Jmenovala se Caty a plavila se jako služka s rodinou Penfilda, část posádky byla ale darebáci a rodinu zabili. Ji nechali žít, protože se jí zastal jeden námořník. Také nechali naživu kormidelníka Evanse, aby řídil loď. Tato jejich loď ale v bouři nabourala a skončila na tomto ostrově. Věděla, že někteří zločinci přežili. Vyslechla jejich rozhovor. Pak se dostala až sem. Chlapci se začali bát o Doniphana a jeho přátelé.
Briant se za nimi vydal spolu s Mokem. Dostal se tam právě v okamžiku, kdy na Doniphana zaútočil jaguár, Briant ho zachránil a nenechal Wilcox vystřelit. Doniphan byl Briantovi velmi vděčný a stal se jeho přítelem. Briant jim vyprávěl o zločincích, kteří ztroskotali na ostrově a vzal je s sebou do Caverny.
Osada se změnila, snažili se být opatrní, aby na sebe neupoutali pozornost, nevěděli ale, jak zjistit, jestli jsou zločinci stále na ostrově. Chlapci se báli, že se o nich dozví a dojde jim, že jsou to jenom děti. Caty je chtěla opustit a zjistit, co se stalo s Evansem. Briant ale vymyslel jiný způsob, jak zjistit, jestli jsou nevítaní společníci stále na jejich ostrově. Jeden z nich se měl vznést na jejich drakovi. Jacquese se nabídl dobrovolně. Zároveň také dětem přiznal, co provedl s lodí. Všichni mu odpustili. Briant ale jeho nabídku nepřijal a nechal se k drakovi přivázat sám, také spatřil oheň, takže zjistil, že jsou stále na ostrově. Drak se ale utrhl a odletěl, naštěstí Briant přežil. A právě tento drak prozradil zločincům jejich přítomnost na ostrově. Při jedné bouři se k nim dostal Evans, který je přišel varovat, byl překvapený, že tam našel Caty a že jsou tu jen děti. Varoval je, že se zločinci na ně chystají zaútočit. On sám ji utekl a oni se domnívali, že ho při útěku zastřelili. Tak mohl děti varovat.
V dalších dnech se u dětí objevili dva zločinci Rock a Forbes, kteří předstírali, že jsou trosečníci a chtěli od dětí pomoci. Ve skutečnosti plánovali v noci pustit do jeskyně jejich přátelé. Caty a Evans se před nimi schovali, takže zločinci o nich nevěděli. V noci děti zajali Forbese, ale Rock utekl. Caty přesvědčila Forbese, aby jim sdělil plán zbytku zločinců. Další den byli napadeni, podařilo se jim ubránit, ale Doniphan byl zraněn, když zachránil Brianta. Dopravili ho do Caverny, kde se o něj starali. Tři zločince ale nenašli. Ti totiž mezitím vnikli do jejich domova a měli za rukojmí malé chlapce. Děti zachránil jejich pes a Forbes, který napadl své společníky, aby zachránil děti. Forbes zemřel. Zůstali ještě dva zločinci, kteří zmizeli v lese. Jejich těla ale pak našli. Jeden zemřel na následky střelby a druhý se zřítil do jejich pasti. Evans spolu pak s dětmi opravil loď a vypluli. Předtím vypustili všechna jejich zvířata.
Cesta lodí trvala několik dní, než je objevil parník, který plul do Austrálie. Kapitán parníku Tom Long, byl překvapený, že děti jsou naživu. Všichni se domnívali, že děti zemřely před dvěma lety. Long děti zavezl do Aucklandu, děti se domů vrátily téměř po dvou letech. Rodiny se velmi radovaly, protože předtím věřily, že jejich děti zemřely v Tichém oceánu. Evans dostal od města obchodní loď za to, že děti zachránil. Caty zaměstnala rodina Doniphana. A z dětí se za ty dva roky stali muži schopní přežít i nejtěžší životní situace.
Rozbor díla Ocelové město od Julesa Vernea
Kniha Ocelové město vyšla v roce 1879. Ocelové město patří nejen do dobrodružné literatury ale i do vědecko-fantastické. Autor při psaní této knihy projevil velké znalosti fyziky a chemie. Příběh Ocelového města začíná v Anglii, většina děje se ale odehrává v Americe na dvou místech. Hlavními myšlenkami v tomto příběhu je nebezpečí hromadění moci v rukou jedné osoby, nenávist mezi Německem a Francií, síla lidské myšlenky a ochota bojovat za správnou věc.
Jednou z hlavních postav této knihy je Francouz doktor Sarrasin. Příběhem této osoby také kniha začíná. Sarrasin se nacházel v Anglii, kde se účastnil Mezinárodního hygienického kongresu. Sarrasin je nadšený z toho, jak o něm píší noviny. Kochal se těmito články, když vtom ho vyrušil vrchní ceremoniář, který mu přišel oznámit, že má návštěvu. Byl to pan Sharp solicitor, což je anglický pojem pro právního zástupce. Pan Sharp vešel a doktor Sarrasin byl překvapený, že pan Sharp zná jeho rodokmen, dokonce věděl detaily o jeho předcích, které on sám neznal. Také nechápal, proč ho to zajímalo. Doktor Sarrasin se od Sharpa dozvěděl, že je dědicem titulu baroneta a 527 milionů franků. Doktor tomu nemohl uvěřit. Sharp mu předložil dokumenty, které mu dokázaly, že se Sharp nezmýlil. Sharp dlouho hledal dědice, o doktorovi se dozvěděl z novin. Doktor vymyslel plán, co s penězi bude dělat. Poslal také synovi Oktávovi dopis, kde ho informoval o dědictví a požádal ho, aby to sdělil matce.
Oktáv žil v Paříži se svým přítelem Marcelem Bruckmannem. Marcel byl Alsasan o rok mladší než Oktáv, ale mnohem chytřejší. Oktáv byl nezodpovědný, potřeboval nad sebou vedení, které mu poskytoval právě Marcel. Rodina doktora Sarrasina brala Marcela jako člena rodiny a i on je bral jako rodinu. Měl velmi rád i Oktávovu sestru Janu. Také velmi pomáhal Marcelovi, jen díky němu se Marcel dostal na školu. Oba byli také ve válce, Marcel byl v boji zraněn a stal se důstojníkem. Oktáv byl bez zranění a bez povýšení. Oktáv se dozvěděl o dědictví a hned se cítil být baronetem. Marcel to bral v klidu a rozvážně. Oktáv se hned vydal za matkou, která byla ráda a věřila, že její manžel peníze dobře využije a postará se o jejich děti.
Mezitím v Anglii šel doktor Sarrasin na zasedání hygienického kongresu, kde ho předtím nebrali příliš vážně, ale najednou se k němu všichni chovali s úctou. On jim tam pak na konci sám sdělil, jaké má plány s těmito penězi. Hodlal vytvořit město, kde by všichni žili podle jasných hygienických norem. Jeho plán se setkal s nadšením. Město hodlal pojmenovat France-Ville.
Informace o tomto dědictví a o plánech profesora Sarrasina s nimi, se objevily i v německých novinách. Z nich se o tom dozvěděl profesor Schultze z Jenské univerzity. Tento muž byl velmi přísný a velmi nenáviděl Francouze. Proto se mu nelíbilo, že takové ohromné dědictví získal Francouz a na základě příbuzenských vztahů si na peníze činil nárok. Proto se vydal do Anglie, kde si činil na nárok na dědictví. Díky Schulzovi a díky nechuti Sarrasina se o peníze dohadovat, získal polovinu dědictví.
Další část příběhu se odehrává o pět let později. Oba muži již naložili se svým dědictvím podle svých představ. Sarrasin vybudoval město, které si přál. Schultze vybudoval také město. Ocelové město, v němž vzkvétal zbrojní průmysl. Obě města vznikla v Americe nedaleko od sebe. Technologie výroby v Ocelovém městě byla u mnoha produktů přísně utajována. Zaměstnanci v tomto městě byli pod přísným dohledem. Ve druhé části příběhu je hlavním hrdinou Marcel, který vystupuje pod falešným jménem Schwartz a stává se zaměstnancem v Ocelovém městě. Měl pracovat jako pudlovač, ale protože na to neměl fyzické dispozice, tak se stal slévačem. Marcel se musel podřídit přísným pravidlům. Nevadilo mu to, protože byl špehem, chtěl zjistit, jaké má Schultze plány. Oprávněně se totiž obával toho, že Schultze něco plánuje proti France-Ville. Marcel byl v práci velmi dobrý, ale mrzelo ho, že se nedostává k tajným informacím, a ani nemá přístup do zakázaných částí. Marcel žil u paní Bauerové, jejíž manžel pracoval jako horník, a tak také zemřel. Stejnou práci měl i její třináctiletý syn Karl. Marcel se s Karlem velmi spřátelil a měl ho rád, proto ho jednou znepokojilo, když Karl nepřišel z práce. Porušil pravidla a vydal se ho hledat do šachty. Tam našli tělo Karla, který se udusil oxidem uhličitým, když po práci v šachtě hledal brouky.
Úředník ocenil ale Marcelovu statečnost, za deset dní se měl Marcel dostavit do kanceláře generálního ředitele. Když tam přišel, dozvěděl se, že dostal doporučení, vyzkoušeli ho, jestli se hodí do oddělení modelů. Ve zkoušce prošel na výbornou a stal se kreslířem. Měl tak žít na oddělení a nesměl se jít ani rozloučit se svou bytnou. Byl rád, že ve svém špehování postoupil, ale bohužel se stále nacházel na oddělení, z něhož se nemohl dostat k informacím, kterého ho zajímaly.
Až za několik měsíců dostal šanci. Byl poslán k Schultzovi jako nejlepší kreslíř. Byl překvapen, jak to vypadá ve středu Ocelového města, byla to taková oáza. Schultze chtěl, aby s ním Marcel nakreslil dělo. Schultze byl s Marcelem spokojený, a proto si ho nechal u sebe. Často se spolu scházeli a diskutovali. Schultze byl z Marcela nadšený, ale Marcel prohlédl krutou povahu Schultze. Poznal, že je to ješitný sobec. Marcel se v Schultzovi docela dobře vyznal, a proto přišel i na způsob, jak se dozvědět, jaké má Schultze plány s France-Ville. Marcel ho vyprovokoval, když mu řekl, že nevěří, že by se Německu podařilo dobýt celý svět. Dokonce tvrdil, že Francouzi jsou lepší. Schultze to velmi rozčílilo, a tak mu ukázal, co ve své továrně dokázal nechat vyrobit. Zavedl ho do tajné pracovny, kde bylo obrovské dělo, které dokázalo dostřelit deset mil, a dělové granáty, které byli plné kysličníku uhličitého. Jednalo se o krutou chemickou zbraň. Marcel se také dozvěděl, že to Schultze plánoval použít 13. září v 11:45 proti France-Ville. To Marcela vyděsilo. Schultze mu také oznámil, že teď musí zemřít, když zná jeho tajemství. Svěřil ho do péče jeho dvěma bodyguardům. Marcel se tu noc bál usnout, aby ho nezabili. Došel k názoru, že musí najít způsob, jak bude varovat France-Ville.
Marcel viděl, že se jeho poprava nechystá v nejbližších dnech. Vymyslel plán, předstíral, že si do tabáku přidává jakousi lilkovitou rostlinu. Jeho strážci to viděli a jednou to udělali také. Potom, když to vykouřili, tak usnuli. Marcel odešel. Ukradl pilník a zapálil muzeum modelů Ocelového města. Když začalo hořet, chtěl Schultze zachránit jeden vzácný model, nabízel eventuálními zachránci velké peníze. Marcel se nabídl a vešel do ohně, předtím ale dostal dýchací přístroje. Marcel ale neměl v úmyslu model zachránit. Potřeboval právě ten dýchací přístroj. S ním se mu podařilo potopit se do řeky, přepilovat tam mříž a dostat se tak z Ocelového města. Schultze ho považoval za mrtvého. Marcel se mezitím vydal do France-Ville.
France-Ville od svého vzniku fungovalo úžasně. Lidé tam společně rozhodovali a pomáhali si. Všechny domy vypadaly stejně a byla stanovená jasná pravidla. Důležité pro ně bylo vzdělání. Velkou péči věnovali čistotě a zničení všech zárodků nákaz. Úmrtnost tam byla velmi nízká. Jednalo se o fungující experiment. Obyvatelé tohoto města nebyli naivní, věděli, že jim od Schultze hrozí nebezpečí. Obzvlášť, když se taková zpráva objevila v novinách. Sarrasin svolal velké shromáždění, na němž se objevil Marcel a varoval je před nebezpečím, které jim hrozilo. Bylo právě 13. září. Poradil jim, aby děti a ženy poslaly pryč a muži zůstali, aby hasili požáry, které by způsobily vyslané granáty. V době, kdy mělo dojít k útoku, Marcelovi došlo, že útok nebude úspěšný, protože rychlost výstřelů nedovolila granátům dopadnout na zem. Obyvatelé France-Ville slyšeli výbuch, jak se zničila velká věž Ocelového města, kde se nacházelo dělo. Obyvatelé France-Ville byli Marcelovi vděční.
Schultze se z dopisu, který mu Marcel zanechal, dozvěděl, jak na něj vyzrál a rozčílilo ho to. Hodlal se pomstít. Místo pomsty se ale začaly objevovat v novinách zprávy, že akcie Ocelového města klesají, protože město neplatí pohledávky. Zastavila se i výroba. Proto se Oktáv s Marcelem vydali do Ocelového města, aby zjistili, co se děje.
Nikdo tam nebyl, kromě Schultzových bodyguardů, kteří při přestřelce zemřeli. Marcel i Oktáv zjistili, že Schultze zemřel, otrávil se, když se uvolnil oxid uhličitý. V dobu své smrti psal Schultze rozkaz, v němž vydal rozkaz, aby bylo město France–Ville zničeno. Tento dopis ale Schultze nedopsal. Oba pochopili, proč Ocelové město skončilo. Schultze o všem ve městě rozhodoval, snažil se vše ovlivňovat, a proto město bez něj nemohlo existovat. Oba muži se vrátili do France-Ville, kde Sarrasin nabídl Marcelovi, aby si vzal Janu, která ho velmi milovala, a proto si odmítala vzít kohokoliv jiného. Marcel byl rád, velmi ji miloval.
Město France-Ville žilo v míru se všemi sousedy a respektovalo pravidla, která si stanovilo. Ocelové město bylo zcela zlikvidováno. Marcel měl s Janou krásné dítě a pracoval spolu s Oktávem, který se oženil.
Rozbor díla Dvacet tisíc mil pod mořem od Julesa Verna
Román Dvacet tisíc mil pod mořem naspal Verne v letech 1869 – 1870. Jedná se o klasické dílo dobrodružné a vědecko-fantastické literatury. Příběh začíná v Americe, ale většina děje se odehrává pod moři a oceány všude po světě. V knize Verne často využívá vysvětlivek pojmů, které se v příběhu objeví. Autor opět projevuje pozoruhodné znalosti z geografie, biologie a dalších věd.
V knize Dvacet tisíc mil pod mořem je hlavním hrdinou profesor Pařížského přírodovědeckého muzea Pierre Arronax, který byl v Americe, kde se také dozvěděl o podivném tvorovi, kterého mnoho námořníků a lodí vidělo v moři. Tvor byl velmi obrovský a rychlý. Někteří lidé se domnívali, že se jedná o ponorku, i když taková přece nemohla existovat, druzí si mysleli, že je to opravdu živočich. Arronax, jako odborník na téma mořských hlubin, poskytl rozhovor o tomto „stvoření“.
Dostal také nabídku, aby se plavil na lodi Abraham Lincoln pod vedením kapitána Farraguta za tajemstvím tohoto stvoření. Arronax této nabídce neodolal a vydal se na loď se sluhou Conseilem, který byl velmi pilný, přesný. Jeho sluha bys specialistou v oboru přírodovědecké systematiky, dokázal každé stvoření přesně zařadit do třídy, řádu i čeledi. Na lodi s nimi byl i kanadský známý lovec harpunou Ned Land. Ten ale nevěřil, že takové zvíře existuje. Kapitán se snažil motivovat své námořníky v hledání tohoto stvoření penězi, přesto to ale bylo dlouho bez úspěchu. Jako první to ale spatřil Land, loď se dala do pronásledování, ale stvoření bylo rychlejší. Land se ho pokusil i ulovit, ale nešlo to.
Stvoření do jejich lodi narazilo a Arronax přepadl přes palubu, myslel, že se utopí, ale skočil za ním jeho věrný sluha a držel ho nad vodou. Doufali, že se pro ně vrátí, ale zjevně si nikdo nevšiml, že chybí. Snažil se dlouho plavat, ale když už nemohli, začali volat a najednou uslyšeli odpověď na své volání. Spatřili Neda, který byl na jakémsi plovoucím ostrůvku. Byl to ten obrovský narval, zjistili ale, že to není narval, ale ponorka. Věděli, že bude problém, až se ponorka pokusí potopit, to se také stalo, Ned začal mlátit do plátů, potápění ustalo a z lodi vyskákalo osm ozbrojených mužů.
Zavřeli je do tmavé místnosti, nevěděli, co s nimi bude. Najednou se objevilo velké elektrické světlo. Vstoupili dva muži. Arronax se jim snažil vysvětlit jejich příběh francouzsky i latinsky, Ned to zkusil anglicky a Conseil německy. Muži na žádnou z těchto řečí nereagovali. Jeden z nich byl evidentně velitel. Oba muži odešli a přišel sluha, který jim prostřel jídlo, spoustu věcí neznali. Ned byl zklamaný, že k pití není víno, ale jen voda. Na stole také chyběl chléb. Po jídle usnuli, spali skoro celý den. Arronax se probudil a měl pocit, že dochází kyslík. V tu chvíli se loď zjevně vynořila, protože ucítil čerstvý mořský vzduch. Další den nedostali najíst a Ned začal být velmi protivný. Když po velmi dlouhé době vstoupil do jejich místnosti lodní sluha, rozčilený Ned se na něj vrhl, zastavil ho až hlas velitele lodi. Promluvil na ně francouzsky. Přiznal jim, že jim rozuměl ve všech čtyřech jazycích. Díky jejich vyprávění věděl, kdo jsou. Řekl jim, že celou tu dobu vymýšlel, co s nimi udělá, protože byli z lodě, která na něj útočila, bral je jako zajatce, proto měl právo rozhodnout o jejich životě. Rozhodl se, ale že je nezabije. Dokonce jim umožní volný pohyb po jeho lodi, ale muži se již nikdy nevrátí na pevninu.
Představil se jako kapitán Nemo a jeho loď byla Nautilus. Conseil šel s Nedem na snídani a Arronax šel s Nemem, ten ho vzal do své jídelny, kde mu vysvětlil, že všechna jídla pochází z moře, protože oni nikdy nejedí maso suchozemských zvířat. Pak ho provedl po lodi, vzal ho do knihovny, kde byli tisíce knih, mnohé z nich byly vzácné. Arronax tam také našel svou knihu. Pak vstoupili do vedlejšího salónu, kde byly vzácné obrazy a přírodní sbírky. Arronax spatřil mnoho lastur, perel a podmořských rostlin. Pak mu ukázal, kde mají své kabiny. Jejich kabiny spolu sousedily.
Nemo mu pak vysvětlil, že vše na lodi pohání elektřina. Arronax tím byl unesen. Vysvětlil mu i jak je to s kyslíkem na Nautilu. Prohlédli si i druhou část lodi, kde ho zaujal člun, který Nemo užíval k výpravám, z nichž se vracel, kdy chtěl. Prostě jen poslal zprávu telegrafickým zařízením.
Arronax se také prošel po ponorce, když se vynořila. Ned i Conseil také navštívili kapitánův salon, a Conseil byl nadšen. Všichni muži se mohli po lodi pohybovat volně, někdy potkávali ostatní námořníky, ale nikdo s nimi nemluvil. Všichni mluvili zvláštním jazykem.
V listopadu Arronaxe pozval Nemo na lov, který se konal v podmořských lesích. Lovu se zúčastnil i Conseil. Muži se oblékli do skafandrů, vzali elektrické pušky a šli. Procházka po dně moře byla pro ně úžasná. Když se vrátili zpět do Nautilu, cítili se unavení. Únava ale druhý den zmizela. Když se někdy zvedly pláty lodě, tak měli obyvatelé lodě krásný výhled na podmořský svět, jednou takhle spatřili ale vrak lodi, viděli i mrtvé, kteří se potápěli ke dnu.
Nemo prozradil Arronaxovi, že hodlá znovu proplout celý svět. Pluli také přes nebezpečný Torresův průliv, kde už ztroskotalo mnoho lodí. Nautilus náhle najel na skalisko. Noví obyvatelé lodě věřili, že se z toho již Nautilus nedostane. Kapitán Nemo si z toho ale nedělal těžkou hlavu. Věděl, že se odtamtud dostanou 4. ledna, protože stoupne hladina v důsledku přílivu a odlivu. Mezitím jim Nemo dovolil vystoupit na opuštěné ostrovy. Arronax, Ned a Conseil tuto nabídku rádi přijali. Na ostrově si obstarali velkou zásobu masa, našli i strom chlebovník a další věci, které jim měli zpříjemnit další zbytek pobytu na lodi. Setkali se tam také s kanibaly, před kterými se jim povedlo utéct. Kanibalové chtěli zaútočit i na Nautilus, ale nedostali se do něj. Kapitána Nema to nijak neděsilo, věděl, že je Nautilus chráněn elektrickým polem. Nautilus se opravdu 4. ledna pohnul z místa a plul dál.
I 18. ledna Nautilus jako obvykle vystoupal nad hladinu, ale námořník, který dělal venku obhlídku dalekohledem, zavolal kapitána. Ten donutil Arronaxe, Conseila a Neda vrátit se do tmavé místnosti, v níž byli po svém příchodu na loď. Nechal jim tam dopravit jídlo, až když se najedli, tak si Arronax uvědomil, že tam byl nějaký přípravek, po němž usnuli. Nevěděli tedy, co se dělo v době, kdy spali.
Druhý den za Arronaxem přišel kapitán Nemo a odvedl ho jako lékaře za zraněným námořníkem, ten měl velmi vážnou ránu na hlavě. Do dvou hodin zemřel. Nemo je pak všechny tři pozval na procházku do podmořského světa. Tam zjistili, že jsou v korálovém království, které sloužilo jako pohřebiště pro Nemovy námořníky. Přihlíželi tedy pohřbu mrtvého námořníka.
Druhá část cesty byla v Indickém oceánu. Od té doby, co je kapitán Nemo uspal, v něm viděl Arronax nejen vědce, ale i krutého muže, který se mstí.
Z Nautilu měl možnost Arronax pozorovat překrásnou podívanou na argonauty. Zúčastnili se také pohledu na loviště perel. Dokonce ve skafandru vyšli ven a byli svědky toho, jak na jednoho lovce zaútočil žralok. Nemo ho zachránil, přitom se také ocitl v ohrožení života, ale pomohl mu Ned. Nakonec Nemo dostal lovce na jeho loď a daroval mu pytlík plný krásných perel.
Na cestu se pak vydali do Rudého moře. Všichni tři se domnívali, že do a z Rudého moře vede jen jedna cesta a to přes Perský záliv. Zjistí ale, že kapitán Nemo našel jinou cestu, a to přes podzemní moře mezi Rudým a Středozemním mořem. Toto moře se nacházelo pod Arabským tunelem. Spatřili tam také moroně, kterého Ned ulovil. Ned začal plánovat útěk, když byli tak blízko Evropě.
Nemo vzal Arronaxe do zátoky Vigo, kde ztroskotala loď s obrovským bohatstvím. Odtud bral Nemo své zlaté poklady. Při cestě po Atlantském oceánu se dostali i k bájné Atlantidě. Nautilus se dál plavil k jižnímu pólu, museli překonat Ledové pole. Ned nevěřil, že ho dokážou překonat.
Navštívili jižní pól, ale při cestě zpátky uvízli v ledové bariéře, už se vzdávali naděje, že se z ní dostanou. Ale podařilo se to. Z jižního pólu se vydali ke břehům Ameriky, plavili se také po řece Amazonce. Když se blížili ke Kanaďanovi dobře známým břehům, tak opět Ned plánoval útěk. Nedaleko amerických břehů, také spatřili obrovské chobotnice. Museli s nimi bojovat a jeden námořník u toho zemřel. Ten námořník byl Francouz, prozradila ho jeho poslední slova. Když byli u amerických břehů, tak prosil Arronax Nema, aby je Nemo pustil, ten to odmítl.
Arronax ztratil o Nemovi dobré mínění, když byl svědkem toho, jak bez smilování potopil loď. Věděl, že musí za každou cenu odtud utéct. To se jim také podařilo u norských břehů, využili k tomu také Nemův člun. Nautilus se zrovna nacházel v Malströmu, a proto se poté Nemo domníval, že tito tři odvážlivci svůj útěk nepřežili. Oni naštěstí přežili, a tak skončila jejich sedmi měsíční cesta hlubinami oceánů a moří.
V naší poradně s názvem MUSÍ NEBO MUSEJÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Poláková.
Dobrý den,
v poslední době je ze sdělovacích prostředků stále víc slyšet slovo ,,musejí".
Prosím o sdělení, jestli je tento výraz mluvnicky správný, nebo je správně
pro mne lépe znějící ,,musí" ? Děkuji za odpověď Poláková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Na otázku, zdali je správně oni musí nebo oni musejí, je odpověď jednoduchá, oboje je správně, a proč? O tom se dozvíte v tomto článku: www.pravopiscesky.cz…
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho času strávila s obřady k poctě bohů. Často se modlila a obětovala bohům, žila na hradě Tetín. Nejmladší a nejkrásnější dcera se jmenovala Libuše a stejně jako otec měla jisté věštecké schopnosti. Když Krok zemřel, byla to Libuše, kdo byl zvolen jako jeho nástupce. Libuše opustila svůj hrad Libušín a přesídlila na Vyšehrad.
O Bivoji
Kněžna Libuše si k sobě na Vyšehrad pozvala sestru Kazi na návštěvu. Zrovna když se procházely v Libušině oblíbené zahradě, zavolal je správce hradu na nádvoří. Tam obě spatřily hezkého mladého muže, který na ramenou nesl obrovského živého kance. Byl to kanec, který sužoval Kavčí hory. A mladý Bivoj se ho vydal zabít. Povedlo se mu ho dostat živého a přinesl ho na Vyšehrad, aby o smrti kance rozhodla Libuše. Ta mu dala svolení, aby ho zabil. Muži se kolem nich rozestoupili do kruhu a Bivoji hodili k nohám oštěp. Bivoj silou mrštil kancem a rychle zvedl oštěp. Rozzuřený kanec se vrhl proti němu a nabodl se na Bivojův oštěp. Bivoj byl poté pozván na hostinu, která se konala na jeho počest, tam vyprávěl, jak se mu podařilo kance zajmout. Mezitím stále doufal, že se do síně vrátí Libuše se sestrou, protože se mu Kazi velmi líbila. Sestry se do síně opravdu vrátily a donesly mu jako dar překrásný opasek vykládaný drahými kameny. Do opasku Kazi navíc zasadila mocné byliny a hadí zub, aby Bivoje chránily před zlými silami. Druhý den se vydal Bivoj na cestu domů stejně jako Kazi. Libuše mu darovala také koně. Bivoj cestou dohnal Kaziin průvod a připojil se k ní. Bivoj se rozhodl opustit jeho rod a vesnici a žil s Kazi na jejím hradě, protože Kazi si ho velmi oblíbila a vzala si ho za manžela.
O Libuši
Kněžna Libuše byla nejen správkyní země, ale také nejvyšší soudkyní a stejně jako její otec, soudila spravedlivě. Chodili k ní lidé z celé země, aby jim pomohla s jejich rozepřemi. V době její vlády se do sporu dostali i dva mocní starostové rodu. Předmětem jejich sporu byla pole, která ležela mezi nimi. Proto se svým sporem předstoupili před Libuši a doufali, že se kněžna přikloní na jejich stranu. Kněžna si spor vyslechla. Mladší soused žaloval na staršího, že mu chce zabrat jeho pole a meze. Starší tvrdošíjně trval na tom, aby bylo po jeho, aniž by měl nějaké právo pozemky vyžadovat. Kněžna při rozvážila a sdělila radě starších svůj názor, rada s ní souhlasila, a tak kněžna vyhlásila svůj rozsudek. Pole přiřkla mladšímu ze sousedů. Nestihla však ani dopovědět svůj rozsudek a starší z mužů začal křičet, že je to ostuda, že je soudí žena. Libuši jeho slova mrzela, nejvíc ji ale trápilo, že se jí nikdo nezastal a toho muže neokřikl. Proto povstala a důstojně prohlásila, že mají pravdu, že je žena, a proto činí ženská rozhodnutí, netrápí je a pokud tak moc stojí o přísnějšího vládce, tak ona se tomu podrobí. Ať si valný sněm zvolí nového vojvodu a ona si ho vezme za muže. Odešla do hradu a dala poslat pro své sestry. Všechny tři se dlouze radily v zahradě. Hned ráno nechala svolat Libuše na valný sněm všechen lid. Řekla jim, že si nevážili svobody, kterou jim poskytla, a když si přejí vojvodu, který bude brát jejich děti ke svým službám a chtít po nich daně, tak ona jim ho dopřeje. Radila jim, aby ale vojvodu volili moudře a pokud stojí o její radu, tak jim poradí. Její radou bylo, ať se vydají k řece Bělině, kde je obec Stadice, tam najdou na poli orat muže se dvěma voly. Poslové měli vzít vhodné oblečení pro budoucího vojvodu a jejího koně, který je k tomu muži zavede. Poslové se okamžitě vydali na cestu.
O Přemyslovi
Libušini poslové se vydali na cestu, aby našli nového vojvodu. Cestou je provázel Libušin kůň, kterého museli obdivovat, šel, aniž by ho kdokoliv vedl, nenechal se od svého úkolu odvést ani, když procházeli kolem stáda koní, kteří ho k sobě vábili. Cesta byla velmi dlouhá, šli tři dny, až dorazili k vesnici Stadice. Hned se také vyptávali, jestli tam žije muž jménem Přemysl. Malý chlapec jim ukázal, že Přemysl právě orá na poli. Spatřili hezkého vysokého muže v lýčených střevících, který kráčel za pluhem zapřaženým za dva voly. Poslové se Přemyslovi poklonili a pozdravili ho. Řekli mu, že si ho zvolili za vojvodu a že na něj český národ a kněžna Libuše již čekají. Přemysl je mlčky vyslechl a pak zabodl otku, kterou měl v ruce do země a pustil voly se slovy, ať jdou tam, odkud přišli. Voli se vydali ke skále, kde náhle zmizeli a už je nikdo nespatřil. Přemysl se obrátil na posly a řekl jim, že přišli brzy, kdyby přišli o chvíli déle, stihl by doorat a jejich zemi by se dařilo dobře. Protože to ale nestihl a přerušili ho v práci, tak v české zemi bude často hlad. Poslové žasli nad tím, jak líska, kterou Přemysl předtím zabodl do země, vyrostla do tří ratolestí. Dvě z nich rychle opadaly, třetí ale rostla dále. Přemysl jim vysvětlil, že líska ukazuje, že z jeho pokolení bude mnoho lidí panovat, ale vždy jen jediný vladař zůstane. Poslové byli překvapeni také tím, že se Libuše nezmýlila, když tvrdila, že Přemysl bude jísti u železného stolu. Přemysl jim řekl, že je třeba si železa vážit. Protože v čase míru se dá využít k práci a v čase války k obraně. Přemysl se poté převlékl do oděvu, který mu poslové přivezli a ale vzal si s sebou i lýčené střevíce a starou kabelu, aby jeho rod nikdy nezapomínal, z jakých poměrů vzešel. Na Vyšehradě již všichni očekávali Přemyslův příjezd. Přemysl, který znal Libuši z dob, kdy vyrůstala na Budči, rád pojmul kněžnu za manželku.
Libušina proroctví
Po svatbě Přemysla a Libuše vzala kněžna svého manžela do podzemí, kde se ukrýval poklad, protože věděla, že teď má na něj stejné právo jako ona. Libuše a Přemysl spolu vládli v právu a ve shodě. Jednou se s Přemyslem a družinou procházeli nad Vltavou. Pozorovali okolní krajinu. V tom okamžiku Libuše pronesla jednu ze svých věšteb, pravděpodobně tu nejznámější. Libuše předpověděla vznik a význam Prahy. Poradila jim, aby se vydali k lesu Strahovu, kde uvidí člověka, jak tesá práh domu. Tam mají vystavit město, jehož slávě se budou lidé klanět.
Jindy Přemysla navštívili vladykové různých rodů a prosili ho, aby jim Libuše poradila, kde mají hledat vzácné kovy a jiné rudy. Přemysl je v jeden den svolal a Libuše jim pronesla věštbu, v níž říkala, kde se které kovy nacházejí na českém území. Například stříbro se mělo nacházet v okolí Březové hory a zlato v okolí Jílové hory. Zároveň je i varovala, že toto bohatství nepřinese jen dobré věci, ale způsobí i konflikty s okolními sousedy.
Jednou se Libuše se svoji družinou vydala do lázní, které vznikly tak, že Vltava vymlela hlubokou tůni. Zde Libuše potopila zlatou kolébku, která dříve patřila jejímu synovi. Tato kolébka se měla vynořit, až se bude blížit doba, kdy se zrodí někdo, kdo dojde velké slávy díky jeho práci a lásce.
Jak léta plynuly, kněžna a její sestry stárly. První zemřela Kazi, po ní i pobožná Teta. Postupně se nachýlil čas také Libuši, která věděla, že brzy zemře. Nechala si tedy svolat český lid a žehnala jim, prosila je také, aby zachovali víru a poslušnost jejímu manželovi a synovi. Poté Libuše zemřela. Kde je její hrob, není jisté.
Její poklad, který ukázala po svatbě svému manželovi, zůstal ukrytý. Přemysl ho nechal, kde byl. Věřil tomu, že až na tom jednou bude česká země bídně, tak se poklad zjeví a díky tomu bída zmizí.
Co se týká zlaté kolébky, zjevila se prý jednou a rostla spolu s dítětem, které se v pozdějším věku proslavilo jako otec české vlasti. Po jeho smrti se kolébka znovu vnořila do Vltavy a tam stále čeká.
Dívčí válka
Po smrti Libuše se změnilo postavení žen z její družiny. Předtím měly velký význam v české společnosti, ale pak ho postupně ztrácely a často musely čelit i různým posměškům. Nejhůře tento společenský propad nesla Vlasta, která vyzvala ženy, aby se chopily zbraní a začaly vládnout. Ženy si dokonce vytvořily vlastní útočiště Děvín, který stál také u řeky Vltavy, ale o něco výše než Vyšehrad. Vlasta a ostatní dívky z její družiny se snažily přemluvit ostatní ženy, aby společně s nimi bojovaly proti mužům. Chtěly, aby ženy vládly v zemi a muži jim sloužili. Mnoha ženám se tento názor líbil, naopak mužům to přišlo vtipné a dívkám se posmívali, když viděli, jak se cvičí v boji a v jízdě na koni. Jen Přemysl se tomu nesmál, měl děsivý sen o krutém krvavém boji. Chtěl, aby to muži nebrali na lehkou váhu. V tomto ho ale neposlouchali. Mezitím se dívky na Děvíně zřekly všech svých pout k mužům z jejich života, nezáleželo na tom, jestli šlo o manžely, bratry, či otce. Věrnost přísahaly jen svému ženskému spolku. Slíbily si také, že se nikdy nezradí. Každá z žen měla na Děvíně svůj úkol. Ty nejchytřejší byly v radě. Ty, jež byly opatrné, střežily hrad, nejodvážnější dívky se zase chystaly k boji. Ty, které měly krásnou tvář a postavu, měly sloužit jako návnady pro muže, aby lehčeji padly do Vlastiny pasti. Vlasta se totiž nebála využívat různých lstí. Jednou se muži vydali k hradbám Děvína. Věřili, že až dívky uvidí zbraně, že se hned vzdají. Vlasta ale se svoji armádou vyrazila z brány a došlo ke krutému boji, v němž zemřelo na tři sta mužů. Od toho okamžiku přestali muži dívky podceňovat. K Vlastině armádě se naopak přidávaly stále další ženy. Muži se snažili Děvína zmocnit i lstí, ale žádná z dívek nezradila. Naopak na Vyšehradě žily dívky, které tajně donášely informace o mužích do Děvína. Mnoho mužů v okolí Děvína zemřelo díky proradnosti těchto žen. Jednou krásná dívka přiměla mládence, aby ji šel osvobodit, až jibudou přepravovat z Děvína. Muž a jeho družina ale padli do pasti. Jindy zase jedna z dívek slíbila mladíkovi, že mu zradí Děvín. V noci ho a jeho družinu pustila do hradu, padli tam ale do připravené pasti.
Vlasta ze všech nejvíce nenáviděla mladého Ctirada, který v bojích zabil mnoho jejích dívek. Vymyslela proto lest. Když Ctirad se svou družinou projížděl kolem Děvína, spatřil v lese uvázanou překrásnou dívku. Osvobodil ji a vůbec ho nenapadlo, že by to mohla být past. Dívka mu prozradila, že se jmenuje Šárka a že ji zajaly dívky z Děvína. Když ji táhly na jejich hrad, slyšely koně, a tak ji tu nechaly. U nohou jí postavily láhev s medovinou, aby se nemohla napít a na záda jí připevnili lesní roh, aby si nemohla zatroubit o pomoc. Ctiradovi se Šárka velmi líbila, a tak jí věřil. Vesele s ní popíjel medovinu, a zatímco jeho družina odpočívala, nechal se přesvědčit a zatroubil na onen lesní roh. V tu chvíli se zjevila skupina žen a Ctiradovu družinu pobila. Ctirada odvedly na Děvín. Druhý den se našlo jeho tělo vlámané do kola. To muže velmi rozzuřilo, a tak se rozhodli pomstít dívkám. Muži a ženy se střetli před Vyšehradem, byl to krutý boj. Když ale v boji zemřela Vlasta, dívky se začaly vzdávat, v tu chvíli s nimi ale neměl žádný muž slitování. Dívky tuto bitvu prohrály, a tím prohrály i dívčí válku.
O Křesomyslu a Horymírovi
Po smrti Přemysla nastoupil na jeho místo Nezamysl, po něm se vojvodou stal Mnata a po něm pak Vojen a Vnislav. Po nich následoval Křesomysl. Křesomysl se více než na zemědělství zaměřoval na hledání kovů. Vycházel z proroctví Libuše. Během jeho vlády se zhoršovalo zemědělství, což si mnoho vladyků a starostů uvědomovalo, a proto proti tomu protestovali. Nejvíce se ozýval Horymír, který byl vladykou v Neumětelých. O jeho postojích se dozvěděli horníci, které to velmi popudilo, a tak se mu rozhodli pomstít. Vydali se do Neumětel a zapálili je. Díky včasnému varování se povedlo Horymírovi utéct na Šemíkovi. Horymír se poté horníkům spolu se svým rodem a přáteli pomstil. Mnoho horníků to zaplatilo životem. Ti, co přežili, pak žalovali Křesomyslovi, který jim byl stále nakloněn, a proto se rozhodl Horymíra uvěznit a pak nechat popravit. Horymírovým posledním přáním bylo, aby se mohl ještě naposledy projet na Šemíkovi po vyšehradském nádvoří. Křesomysl mu toto přání splnil, netušil ale co bude následovat. Horymírovi se na Šemíkovi povedlo přeskočit hradbu. Když to vladykové viděli, vyprosili u Křesomysla pro Horymíra milost. Šemík tenhle skok ale zaplatil životem.
Lucká válka
Po smrti Křesomysla se novým vojvodou stal Neklan, který byl považován za mírného a moudrého vojvodu. Měl dobré vztahy se sousedními Litoměřici a Lemuzi. Naopak problémy mu dělal vojvoda Vlastislav, který byl včele Lučanů. Vlastislav na rozdíl od Neklana miloval boje. Často nerespektoval jeho území a táhnul i do sousedství, třeba právě na území Čechů, Litoměřiců i Lemuzů. Nejednou si pak nechával od podrobených vesnic platit daně a případně prodával zajaté lidi do otroctví. Když takhle jednou vtáhnul do českých zemí, dostal se až k Levému Hradci. Obyvatele této pevnosti chtěl nechat vyhladovět, ale oni doufali, že jim přijde jejich vojvoda Neklan na pomoc. Ten ale nepřicházel, proto se chtěli vzdát. Na poslední chvíli se ale objevila vojska Lemuzů, Litoměřiců a Děčanů. Vlastislav se musel vrátit domů, ale hodlal se pomstít jak Čechům, tak i dalším vojvodstvím. Začal s Litoměřici, na jejich území nechal postavit nový hrad, z něhož jeho posádka podnikla surové útoky na místní obyvatelstvo. Toho se zalekli Lemuzi i Děčané a slíbili, že již nikdy nepřijdou Čechům na pomoc. To Neklana mrzelo, protože věděl, že bez spojenců si na Lučany netroufne. Rozhodl se, že se pokusí Vlastislavovi vlichotit a poslal k němu posly s dary. Ten dary odmítl a vzkázal Neklanovi, že ovládne českou zemi a pro tyto dary si přijde a vezme si k nim vše, co najde. Lučané se chystali do války, každý bojeschopný muž musel jít, jinak mu hrozil trest smrti. Poslové s informacemi o blížícím boji objeli všech pět lučanských žup. V poslední z nich žil Straba, který bojoval při posledním útoku v Čechách. Tam si také našel Čechyni, ze které nejprve udělal nevolnici a pak svou manželku. Jednou ho jeho nevlastní matka požádala, aby přišel večer do úvalu. Tam pak vyčarovala mlhu, aby je nikdo nemohl sledovat. Řekla mu, že Lučané tuto válku prohrají a že všichni muži tam zemřou, jen on sám se může zachránit. Pokud zraní muže, který na něj první zaútočí, uřeže mu uši a pak uteče.
V Čechách se zatím všichni vladykové chystali do války, jen Neklan se stále bál. Až za ním přišel jeho příbuzný Čestmír a snažil se ho přesvědčit. Neklan mu řekl, ať si vezme jeho zbroj a jde tam místo něj. Čestmír to opravdu udělal a všichni ho považovali za vojvodu. Velmi vojáky motivoval. Sám jim ale také řekl, že zde pravděpodobně zemře (přijde o hlavu), což se také stalo. Až pak vojáci zjistili, že to byl Čestmír a ne Neklan. Češi Lučany porazili a pronásledovali je až na jejich území.
Straba se z boje opravdu zachránil a vydal se domů, kde se dozvěděl, že jeho žena umírá. Když přišel do domu, uviděl, že jeho žena je smrtelně zraněná a že jí chybí obě uši. Poznal, že to ona na něj v Čechách zaútočila a že je to čarodějka.
Durynk a Neklan
Neklan vpadl do Lucké země a rychle postupoval, neboť všichni bojeschopní muži zemřeli na území Čech. Neklan nechal zbořit mnoho hradů a snažil se najít Vlastislavova syna. Když se s ním setkal, viděl, že je to pěkný pětiletý chlapec jménem Zbislav. Rozhodl se, že mu nezkřiví ani vlásek a nevezme ho ani do zajetí. Nechal ho dokonce žít na území lucké župy, a dokonce mu nechal vystavit hrad. Zbislava svěřil do péče Durynka, který se o něj staral i předtím. Durynk ale začal mít nekalé myšlenky, začal přemýšlet, jak udělat, aby se Neklanovi více zalíbil a rozhodl se, že to udělá tak, že zabije malého Zbislava. Jednou v zimě ho vzal k řece a vzal s sebou i sekyrku, prý aby vysekal díru do ledu. To také udělal, aby malý Zbislav mohl pozorovat rybičky. Zbislav se nad dírou v ledu sklonil a Durynk ho sekl do krku. Nožem pak hlavu odsekl. Se Zbislavovou hlavou se vydal na Vyšehrad, kde ji předložil Neklanovi s tím, že to udělal pro něj, aby se nikdy nemusel obávat Zbislavovy vzpoury. Neklan se na Durynka velmi rozzlobil. Rozhodl, že Durynk musí spáchat sebevraždu. Dal mu na výběr, buď skočí ze skály, nebo se oběsí, případně se probodne. Durynk si zvolil smrt oběšením.
Pověsti doby křesťanské
O králi Svatoplukovi
Příběh o králi Svatoplukovi začíná v den svatého Petra a Pavla. Lidé se sešli na mši ve Velehradském chrámě a čekali na příchod arcibiskupa Metoděje. Ten stále mši nesloužil, protože slíbil, že počká na krále, který byl na lovu. Ten ale nepřicházel, a když se blížilo poledne, tak Metoděj začal mši bez něj. Mše byla ale přerušena hlučným příchodem krále a jeho lovecké družiny. Svatopluk byl velmi rozčílený, když zjistil, že Metoděj začal mši bez něj. Metoděj ho ale dokázal dočasně uklidnit, což potom vyvolalo další hněv Svatopluka, který zcela zapomněl na to, co vše udělal Metoděj pro moravskou říši. Svatopluk tedy Metoděje vyhnal. Metoděj začal chodit po krajinách a všude kázal ve slovanském jazyce, aby mu všichni rozuměli.
Svatopluka ale stihl trest, jeho země byla napadána mnoha národy, ať už Uhry, Poláky, Němci, ale i Češi se bouřili. Král se snažil své nepřátele zastavit, ale nedařilo se mu to. Pochopil, že je to Boží trest za jeho chování. A jednou v noci, když byl ve svém vojenském ležení, tábor opustil a vydal se na místo, kde žili tři poustevníci, a přidal se k nim. Až před svou smrtí jim přiznal, kdo vlastně ve skutečnosti byl.
O králi Ječmínkovi
Když král Svatopluk zničehonic zmizel, tak se na Moravě hledal nový panovník. V té době žil na Chropíně zeman, který byl považovaný za chytrého a jeho lid ho miloval. Proto nikoho nepřekvapilo, že byl zvolen novým panovníkem. Pán z Chropínského zámku se chtěl seznámit se svou novou říší, a tak hodně cestoval. Všude ho vítali oslavami. Nový král si na to zvykl, a když se vrátil domů, pořádal i on sám často oslavy. Jeho lid se na to ale díval s obavami. Nakonec ho lid za to proklínal, protože s oslavami přicházely i vyšší daně. Jediný koho jeho lidé litovali, byla jeho žena, která se za ně snažila přimlouvat. Její manžel to již nevydržel a vyhnal ji z domu. Málem ji u toho i zabil. Když ji pronásledoval, aby jí ublížil, podařilo se jeho manželce schovat se v obilí na poli, kde ji pak lidé našli ležet s malým miminkem, které porodila. Dítě dostalo jméno Ječmínek. Král rozhodl, že mu žena a ani syn nesmí přijít na oči a nechal je přesídlit daleko od něj. Když svého činu začal litovat a chtěl poznat svého syna, tak pro ně poslal posly, ale ti je už nenašli. Král toho začal litovat, ale dobré rady se mu od nikoho nedostalo. Nakonec spáchal sebevraždu skokem do studny. Před svou smrtí se dozvěděl, že jeho syn bude vládnout, až bude zemi nejhůře a dostane ji z krize. Od té doby lidé neustále věřili, že se Ječmínek zjeví a moravskou a českou zemi zachrání.
Praporec sv. Václava
Roku 1125 to vypadalo, že se počasí zbláznilo, protože v létě byla zima a padal sníh, a naopak v zimě zemi zasáhly letní lijáky. Všichni tušili, že je to zlé znamení, že přijde válka. V té době byl knížetem zvolen Soběslav. Proti tomu ale protestoval jeho bratranec olomoucký kníže Otík Černý. Otík si také jel stěžovat k císaři. Císař Otíka vyslyšel a pozval si ke svému dvoru Soběslava, aby se mu zodpovídal za to, že se prohlásil knížetem. Podle císaře měl mít jen on právo jmenovat nového knížete české země. Soběslav toto „pozvání“ odmítl s tím, že česká země je svobodná. Bylo jasné, že císař si to nenechá líbit a s Otíkem do Čech vtrhne. Češi se začali chystat na válku, byli ochotni svoji zemi hájit, protože Soběslava měli velmi rádi. V noci předtím než se vydal s vojskem na pochod, měl Soběslav sen, ve kterém se mu zjevil svatý Vojtěch a prozradil mu, kde se nachází praporec sv. Václava. Svůj sen prozradil svému kaplanovi Vítovi, který se vypravil do Vrbčan a praporec tam také našel za oltářem. Praporec rychle přepravil k Soběslavovi, přestože mu počasí při cestě zrovna nepřálo. Soběslava a jeho vojsko zastihl u Teplic. Soběslav si dal svolat celé vojsko a s nadšením jim sděloval, že Bůh jim dal znamení své náklonosti právě tímto praporcem. Všichni se velmi radovali a praporci žehnali.
Pomalu se blížila nepřátelská armáda složená z německých Sasů a Durynků, Flandřanů, Frisů, Brabantů, Rýňanů, Švábů i Bavorů. S nimi přijížděl i Otík Černý. Sešikovali se u Chlumeckého údolí, kde na ně již čekalo české vojsko. Kaplan Vít přitom držel praporec sv. Václava. Když se přiblížil okamžik bitvy, zjevil se na nebi orel, který přeletěl nad hlavami českých vojáků a letěl přímo k německým vojskům a vydal u toho skřek. Všichni to považovali za dobré znamení. V tu chvíli se také rozezvonily zvony. Kněz Vít to považoval za znamení, že Bůh je s nimi. Vojáci začali spontánně zpívat „Hospodine, pomiluj ny“. Když dozpívali, vyrazili do bitvy. Němci proti nim neměli šanci, a tak začali prchat. V boji padl i Ota Černý. Češi v tomto boji zabili nejméně pět set německých šlechticů. Císař s hrůzou sledoval svou porážku. Chtěl se dát na ústup, ale Češi ho obklíčili a byl zajat. Soběslav ho propustil, když ho císař uznal knížetem. Pak císař odtáhl domů a česká země mohla slavit. Soběslav nechal na hoře Říp znovu vystavět kapli svatého Jiří.
Roku 1260 došlo k další slavné bitvě mezi Přemyslem II a Uhry na Moravském poli. Přemysl zde stál proti přesile. Obě vojska stála proti sobě a mezi nimi proudila řeka. Obě armády se dohodly, že Češi nechají v klidu Uhry přeplout přes řeku a až další den začne boj. Uhři ale dohodu porušili, přeplavili se tajně v noci a zaútočili dříve, než bylo dohodnuto. České vojsko ještě nebylo na bitvu připraveno, odvahu si ale dodali zpěvem písně. Pomáhal jim i pražský purkrabí, který opatroval praporec svatého Václava. České vojsko tuto bitvu vyhrálo. Této bitvy se měl také zúčastnit Jan syn Svojslava, ale vážně onemocněl, a proto nemohl jít. V den bitvy upadl zničehonic v těžký záchvat, až si přátelé mysleli, že umírá. Náhle se ale jeho stav změnil, vypadal mnohem zdravěji a veseleji. Probral se a svým přátelům sdělil, že celý boj viděl a Češi vyhráli.
Praporec svatého Václava zmizel, nikdo neví, kdy a jak se to stalo. Jen podle pověstí se dá soudit, že nebyl zničen a ani se se nestal kořistí. Nejspíš znovu čeká v bezpečí Vrbčanského kostela, až zas bude potřeba.
O Bruncvíkovi
Po smrti knížete Žibřida se novým knížetem stal jeho syn Bruncvík. Přál si získat pro svůj rod znak lva do erbu, a proto opustil svou ženu a vydal se s družinou do světa. Než odešel, vyměnil si s ženou prsten, aby na sebe nezapomněli a řekl jí, že pokud se nevrátí do sedmi let, tak je pravděpodobně mrtev. Bruncvík a jeho družina šli po souši tak dlouho, jak to šlo, pak se nalodili na loď, která je doplavila k ostrovu, na kterém byla jantarová hora. Z tohoto ostrovu se nedalo dostat, přestože to Bruncvík s družinou zkoušel. Bruncvík a jeho družina tu strávili dva roky, během nichž jim došlo veškeré jídlo, museli jíst i koně a nakonec postupně umírali. Nakonec způsob záchrany vymyslel starý člen družiny, když žil už jen on a Bruncvík. Poradil Bruncvíkovi, ať na sebe oblékne koňskou kůži, protože každý rok na ostrov přilétá pták noh a ten ho odtamtud odnese. To se také stalo. Pták noh Bruncvíka donesl do svého hnízda a vydal se hledat další potravu pro svá mláďata, která Bruncvík mezitím pozabíjel. Bruncvík se dostal až do údolí, kde uslyšel hrozný řev a uviděl boj devítihlavé saně se lvem. Rozhodl se, že v boji pomůže lvovi. Společnými silami se jim podařilo saň zabít. Od té doby se lev nechtěl od Bruncvíka hnout, ten mu nejprve nevěřil, ale když se o něj lev staral, tak své nedůvěry litoval. Tři roky bloudil Bruncvík se lvem krajinou, až se dostali k moři, kde si hned Bruncvík vytvořil vor. Pokusil se odplout bez lva, protože se bál, že mu bude lev dělat jen problémy. Lev ale skočil na vor. Bruncvíka jeho oddanost dojala. Dopluli spolu na ostrov, kde byl velký hrad. Zde viděl podivně vypadajícího krále a ještě podivnější družinu. Král mu oznámil, že s nimi bude muset zůstat, nebo zachránit dceru krále, kterou unesl drak Bazilišek. Bruncvík se se svým lvem vydali raději zachránit princeznu, která byla střežena nejen drakem, ale i různými obludami. Draka se jim podařilo společnými silami a pomocí kouzelného prstenu, který dodal Bruncvíkovi sílu dvaceti mužů, přemoci. Bruncvík tedy doprovodil princeznu zpět ke králi, který ho ale odmítl z hradu pustit. Bruncvík si musel vzít královu dceru za ženu, ale u toho vymýšlel, jak se dostat ke své milované manželce. Jednou se procházel po hradě a ve sklepení našel starý meč bez jílce. Meč se mu zalíbil, a tak ho vyměnil za ten svůj. Od princezny se pak dozvěděl, že ten meč je kouzelný, dokáže useknout hlavu všem, u kterých tomu jeho nositel chce. Bruncvík se pomocí tohoto meče dostal z hradu. Nechal meč, aby setnul hlavu všem obludám, králi i princezně, za jejich nevděk. Bruncvík se pak se lvem vydal na korábu přes moře. Dostal se až na ostrov, kde všichni tančili, zpívali a slavili. Řekli mu, že s nimi musí zůstat, byli to ďábli zakletí Azmodeové, Bruncvík jim také nechal setnout hlavy a pak plul dále. Až uviděl krásné město a vydal se k němu. Ve městě ale nikdo nebyl. Až tam přitáhlo vojsko a král se ho ptal, jak se tam dostal. Král chtěl, aby mu Bruncvík slíbil, že s nimi zůstane navěky, nebo ho vsadí na ohnivého koně. Bruncvík nechal ale srazit hlavu jeho vojsku. Král ho prosil o smilování a za to mu slíbil, že ho dovede do jeho vlasti, což také splnil. Bruncvík se tak se svým lvem vrátil do české země. V Praze se mezitím chystala svatba jeho manželky s bohatým nápadníkem, protože již uplynulo sedm let. Bruncvík v utajení pronikl na pražský hrad a tam upustil prsten do číše jeho ženy, ta poznala okamžitě svůj prsten a všem sdělila, že se vrátil. Její nápadník se okamžitě vydal za Bruncvíkem, aby ho zabil. Bruncvík ho a jeho družinu ale připravil o hlavu. Vrátil se ke své manželce a žili spokojeně a měli syna Ladislava. Když Bruncvík zemřel, lev po něm tak tesknil, až také u jeho hrobu zemřel.
Bruncvíkův meč je zazděn v Karlově mostě v místě, kde stojí Bruncvíkova socha. Tato zbraň se má objevit až tehdy, až bude českému království nejhůře. V tom okamžiku z Blaníku přijdou na pomoc rytíři a Bruncvíkův dědic pojede na koni po Karlově mostě a jeho kůň kopytem vyryje z kamení Bruncvíkův meč.
Opatovický poklad
V Opatovickém klášteře měl být ukrytý poklad. Jednou před polednem přišel do kláštera tajemný návštěvník, kterého přijal zdejší opat. Návštěvník přijel z Hradce. Opat jej pozval k obědu. Host tam prokázal, že má bohaté znalosti o klášteře i kostele. Opat byl jeho znalostmi a chováním zmatený. Věděl, že den předtím do Hradce přijal císař a začal mít pocit, že právě tento návštěvník by jím mohl být. Požádal tedy hosta, aby se mu představil. Host si nejprve přál navštívit kostel a poprosil opata, aby s sebou vzal dva nejstarší mnichy z kláštera. Ten tak učinil. Host tam přiznal, že je to opravdu císař Karel IV. Chtěl poznat tento kostel a spatřit poklad. Opat se mu pokoušel vysvětlit, že ho musí střežit. Dohodli se nakonec na kompromisu. Opat a mniši císaře k pokladu zavedou a ukážou mu ho, ale císař bude mít cestou zakryté oči, aby neviděl, jak se tam dostali. Tak se také stalo a císař byl pohledem na poklad unesen. Opat mu dovolil si z pokladu odnést překrásný prsten, který Karel pak nosil na ruce až do své smrti a byl s ním i pohřben.
Ve stejný rok, kdy byl upálen mistr Jan Hus, navštívili Opatovický klášter dva hosté, pan Jan Městecký z Opočna a pan Otto z Bergova. Oba seděli s opatem a popíjeli víno, když se z venku ozvalo troubení. V tu chvíli oba vyskočili a zajali opata. Ze tmy do kláštera pronikla jejich družina. Muži se snažili mučením přesvědčit opata, aby jim prozradil, kde se ukrývá klášterní poklad. Ten tajemství neprozradil. Jejich družina mezitím vyloupila klášter a mnoho mnichů bylo zraněno. I opat podlehl svým zraněním, ale poklad neprozradil. Pan Městecký se do tohoto kláštera po pěti letech vrátil, když velel zdejšímu císařskému vojsku v boji proti husitům. Kostel byl v bojích vypálen a zničen.
Rozvaliny postupně mizely a místem, kde dříve stával starý kostel, nyní tekla řeka Labe. Jen malá část rozvalin zůstala na suchu. Tam, kde dříve stával hlavní oltář, nyní rostla lípa, ze které v noci někdy vycházela překrásná záře. Blízko místa kde dříve stával kostel, vznikl mlýn, u něhož se jednou stalo, že přestala téct voda, ztrácela se uprostřed řečiště a propadala se do nějaké propasti. Za půl hodiny začala téct jako dříve. Bylo jasné, že se propadla klenba nějakého klášterního sklepení a voda zaplavila sklepy a chodby pod řekou. Tedy i místo, kde byl pravděpodobně ukrytý poklad.
I přesto se k pokladu pokoušeli lidé dostat. Po bitvě na Bílé hoře přišli čtyři Vlaši, kteří se k němu pokoušeli potopit, ale dva to nepřežili, jejich těla se již nenašla.
O staré Praze
1. O staré Praze
Karel IV. se velmi zasloužil o to, že Praha se rozrostla a že měla již za jeho vlády takovou návštěvnost z řad šlechticů. Mnoho lidí ji považovalo za jedno z nejkrásnějších měst na světě. Jednou se Karel procházel se svou družinou a s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a společně se všichni kochali pohledem na krásu Prahy. Karel se zeptal hvězdáře, co četl ve hvězdách o budoucnosti Prahy. Ten mu sdělil, že Menší Město bude zničené ohněm a že Staré Město zničí povodeň. Všechny to zasáhlo, jen Karel si věděl rady, rozhodl, že založí Nové město. Tak také učinil. Sám vymezil prostor, směr hradeb, sám položil základní kámen, sám rozhodl o směřování ulic, určil, kde budou tržiště a náměstí. Velmi o tom diskutoval se staviteli. Když stavitelé přidali jednu ulici, o které nerozhodl, nechal ji pojmenovat Nekázalka, protože tu nekázal nechat postavit. I panovník se na této části města významně podílel finančně. Nechal zde založit řadu klášterů, i kostelů. Jeden z nejznámějších je klášter Na Slovanech, protože se tam kázalo česky a žili tam slovanští mniši.
Karel nechal také založit kostel naproti Slovanskému kostelu, který nesl jméno Karlov. Jako stavitele určil mladého muže, který narýsoval takový plán, kterému se divili i zkušení stavitelé. Nikdo totiž nevěřil, že by klenba mohla vydržet. Všichni si mysleli, že takový chrám spadne. Nakonec i mladý stavitel začal mít pochybnosti, a tak aby si neudělal ostudu, radši upsal svou duši ďáblu. Až pak chrám nechal dostavět. Problém byl, že nikdo nechtěl to lešení odklidit, protože si všichni mysleli, že pak chrám spadne. Nakonec se stavitel rozhodl, že lešení zapálí. Davy lidí čekaly, co se stane. Když stavitel vykročil, tak velmi zahřmělo, vypadalo to, že chrám se boří, a tak se lidé rozutíkali. Stavitel měl pocit, že je to trest boží a utíkal domů. Když prach zmizel, lidé viděli, že se nad nimi objevilo překrásné klenutí a žasli. Hledali pak stavitele, který ale spáchal doma sebevraždu. Chrám byl potom dokončen.
Karel také nechal postavit nový chrám svatého Víta a Karlův most. K jeho stavbě bylo potřeba mnoho vajec, a tak všechna města království posílala vejce do Prahy. Z města Velvar ale poslali vejce vařená, aby se cestou nerozbila, tak se jim smála celá Praha. Když byl most dostavěn, neměl žádných soch, byl tam jen dřevěný kříž, před kterým se dříve konaly popravy. Na zdi je vytesána bradatá hlava, která má být podobiznou prvního stavitele.
Když se šlo od Karlova k mostu k Pražskému hradu, míjela se dlouhá, zubatá zeď. I tu nechal vystavět Karel. Když totiž zemi zasáhla bída, byli lidé ochotni pracovat ne za peníze, ale jen za jídlo. Karel jim dal práci, chtěl, aby postavili zeď od Petřina až ke Strahovskému klášteru. Této zdi se také říká Hladová.
V Praze žil v té době bohatý měšťan Jan Rotlev, který věřil, že doly na Jílové hoře ještě nejsou prázdné a nějaké zlato tam je. Všechny peníze dal do těžby, dokonce i jeho manželka prodala všechny šperky, až jí zbyl jen její zlatem tkaný šlojíř (svatební závoj). Nakonec i tuto milou vzpomínku nechala prodat, aby její manžel měl na obnovu práce. Jakmile se horníci dali do díla, okamžitě narazili na zlato. Zlatá žíla Rotlevovi zcela nahradila jeho finanční ztrátu a on se stal velmi bohatým. Ten důl nazval Šlojíř. Nechal si v Praze postavit velký dům.
V roce 1378 se po české zemi roznesla zpráva, že Karel je vážně nemocný a umírá. Před jeho smrtí se náhle rozezněly zvony na svatovítské katedrále, aniž by na ně někdo zvonil. V tom okamžiku Karel zemřel.
2. Žito kouzelník
Karlův syn Václav patřil ke spravedlivým vládcům. Sám často chodil mezi lidi v přestrojení, aby zkoušel jejich poctivost. Pokud zjistil, že pekař šidí, donutil ho chleba rozdat chudým a dal mu pokutu, případně ho nechal v koši zmáchat ve Vltavě. Na svém dvoře měl kouzelníka Žita. Ten prováděl různé kousky, například dokázal jen tak zničehonic změnit oblečení. Jindy proměnil ruce šaška v kopyta a proměnil je zpět, až když šašek plakal. Jindy se král Václav rozhodl, že si vyjede na projížďku. Měl zapřažené koňské spřežení a čekal jen, až přijde kouzelník Žito. Ten si ale sehnal vlastní spřežení, do něhož zapřáhl kohouty. Když vyrazili, lidé se na ně chodili dívat.
Jindy přeměnil Žito třicet víchů ze slámy na třicet vykrmených prasat a prodal je bohatému a lakomému pekaři Míchalovi. Radil mu, aby prasata nepouštěl k vodě. Pekař ho ale neposlechl a hnal vepře k brodu. Jakmile tam zvířata skočila, tak se opět proměnila ve slaměné víchy. Pekař se je pokoušel pochytat, ale uplavaly mu. Naštvaný pekař se vydal na hrad za kouzelníkem a křičel na něj. Kouzelník ale vypadal, že spí a křik pekařův ho nevzbudil. Pekař ho proto chytil za nohu. V tom okamžiku kouzelníkovi upadla noha. Žito začal křičet a hnal vyděšeného pekaře k soudnímu dvoru. Tam Žitovi svědci dosvědčili, že to pekař spáchal. Pekař proto musel Žitovi zaplatit tučnou pokutu. V tom okamžiku se Žitova noha náhle spravila.
Nedlouho po této události přijel do Prahy bavorský vévoda a přivezl s sebou několik kejklířů. Ti uměli vše, co uměl Žito. Kouzelníka to velmi trápilo, a tak vymyslel lest na bavorské kejklíře. Při obědě se pod okny začal ozývat německý křik a kejklíři vyhlédli z okna. V tu chvíli jim narostly obrovské parohy a oni nemohli strčit hlavu zpět dovnitř. Lidé se jim velmi smáli. Odpoledne pak tito kejklíři předváděli různé kejkle, aby pobavili diváky. Žito ale nikde nebyl. Pak se Žito najednou ozval. Vystoupil na lešení a začal si roztahovat pusu tak, že se mu do něj vešel jeden kejklíř. Pak Žito toho kejklíře vyplivl do kádě plné vody. Všichni se tomu smáli. Král Žita velmi chválil.
3. O králi Václavovi IV.
Po nějaké době se král Václav nepohodl se zemskými pány, protože nevyužíval jejich rady, raději věřil radám zemanských a městských pánům. Nakonec se zemští pánové proti němu spikli s uherským králem a jeho bratrem. Dokonce se jim podařilo krále zajmout, když jel z hradu Žebrák do Prahy. Zavezli ho na Staroměstskou radnici. Vězení se nazývalo Špinka. Ve vězení ho drželi 15 týdnů. Protože bylo teplo, přemluvil konšely, aby ho nechali alespoň vykoupat v lázních. Ti ho pustili se strážci, ale musel se obléct do oblečení obyčejných měšťanů. Když byl v lázních, podařilo se mu utéct s pomocí místní lazebnice, která s ním převeslovala na druhý břeh, kde se schovali v lesích, které Václav znal z lovů. Společně se vydali k Novému hradu, kde purkrabí krále poznal. Lazebnice za to dostala odměnu, a když král nechal postavit nové lázně, tak jí je daroval i s další odměnou. Zároveň také odměnil všechny pražské lazebníky, listinou je postavil na stejnou úroveň jako ostatní řemeslníky.
Král se ale i tak dál trápil a dožil se mnoha zklamání a nevděku. A poté, co se ho někdo pokusil otrávit, přestal věřit lidem. Nechal si proto zavolat hvězdáře a chtěl vědět, co ho čeká. Ten ho varoval, aby se střežil svatovítské věže, protože zemře před ní. Král se tedy rozhodl, že věž musí být zničena a nechal dělníky, ať ji začnou rozebírat. Když se král dozvěděl o tom, jak byli z radnice vyhozeni jeho konšelé, velmi se rozčílil a ranilo ho mrtvice. Nedlouho poté zemřel. Hvězdář měl nakonec pravdu, král zemřel před svatovítskou věží = zemřel dříve než ona. Věž, která nebyla celá rozebrána, byla znovu dostavena.
4. Staroměstský orloj
Lidé se scházeli na Staroměstském náměstí, aniž by bylo svoláno jakékoliv jednání. Všichni se chodili dívat na staroměstský orloj. Obyčejní lidé obdivovali krásné postavy, které se na orloji míjeli. Učenci obdivovali všechny hodiny, které orloj zobrazoval. V tu chvíli se objevil mistr Hanuš, který orloj vytvořil, a začal vysvětlovat, jak orloj funguje a co zobrazuje. Starší měšťané se společně s Hanušem vydali do věže, aby se podívali na vnitřek orloje. Tam se v nich probudily určité obavy, že by Hanuš mohl sestavit takový a možná i lepší orloj i pro jiné město. A když Hanušovi začaly přicházet různé nabídky, tak se jejich obavy ještě zhoršily. Jednou večer k Hanušovi přišli tři muži, kteří ho oslepili a oči mu pak ještě ošetřili. Lidé ho velmi litovali a hledali ty, kteří mu to způsobili. Hanuš věděl, kdo a proč to udělal, ale nikomu to neřekl. Pomstil se jinak, nechal se bývalým studentem odvézt do věže a tam poničil stroj orloje. Orloj tak přestal fungovat a nebyl nikdo, kdo by to mohl opravit.
5. O Daliborovi z Kozojed
Po smrti Václava IV. se na českém trůně vystřídalo několik panovníků. Král Vladislav II. Jagellonec nechal na Pražském hradě postavit věž, ve které byla tři vězení. Věž zatím neměla své jméno, čekalo se na jejího prvního nedobrovolného obyvatele.
V té době mnoho poddaných trpělo bezprávím. Pokud s nimi jejich pán nejednal dobře, neměli nikde zastání. To se stalo i sedlákům u Adama Ploskovského z Drahonic, proti kterému jeho sedláci povstali, protože byl na ně krutý a vymýšlel si neexistující roboty. Sedláci vpadli do jeho tvrze. Adama zde také zajali, ten, aby se zachránil, jim slíbil, že je za to nebude pronásledovat. V sousedství Ploskovského žil v té době mladý zeman Dalibor z Kozojed, o kterém se vědělo, že je spravedlivý. K němu se vydali sedláci, kteří obsadili Ploskovského tvrz a žádali ho, aby se této tvrze ujal a že ho budou rádi poslouchat. Dalibor jejich nabídku přijal s tím, že mají písemný souhlas od Ploskovského. Ten se ale potom dovolával svého majetku a považoval Dalibora za zloděje. Proti Daliborovi se postavila řada hejtmanů. Dalibor byl proto zajat a skončil v novém vězení ve věži, které se po něm začalo říkat Daliborka. Dalibor, který byl ve věži sám, a stýskalo se mu po domově, začal hledat útěchu v hudbě. Z peněz, které měl na jídlo, si koupil housle a učil se na ně hrát. Stal se ve hře na housle mistrem. Lidé chodili pod jeho věž a poslouchali jeho hru. Když Daliborovi došli peníze, spouštěl po svém „koncertě“ dolů plátýnko, do kterého mu lidé rádi dávali peníze na přilepšenou. Někdy dali i nějaké šatstvo, či jiné věci, které by se mu mohli hodit. Dalibor byl ale odsouzen k trestu smrti, a tak Daliborka utichla.
6. Ze Židovského města
Židovské město bývalo součástí Starého města pražského. Židovské město bylo od zbytku Prahy odděleno hradbami, jimiž procházelo šest bran. Židovská část Prahy nebyla tak hezká jako zbytek Prahy, bylo zde vše chudší. I za hradbami museli židé nosit na plášti rudé kolo, které je označovalo.
Židé i přes ponížení ve kterém žili, věřili, že jejich předci zde žili ještě dříve, než Libuše nechala toto město postavit. Věřili, že i jejich stará-nová synagoga je starší než křesťanský chrám svatého Víta. Tato synagoga byla postavena podle vzoru Jeruzalemského. Dvakrát byla židovská synagoga znesvěcena, poprvé za Jana Lucemburského, kdy mu tu jeho lidé hledali židovský zlatý poklad a po druhé za Václava IV., při tomto znesvěcení bylo zabito i mnoho židů a jejich krev potřísnila stěny. Stěny pak nebyly čištěny, aby jejich krev připomínala židovské utrpení.
Jeden z příběhů vypráví o rabbi Jizchakovi, který se jednou vracel lesem do Prahy. V jednu chvíli se koně zastavili a nechtěli dál. Kočí a Jizchak viděli podivnou záři. Jizchak se šel podívat, odkud záře vychází. Viděl tam dva pidimužíky s kupou stříbra a zlata. Ptal se jich, komu to zlato patří, oba mu odpověděli, že jemu ne. Jizchak se jen dozvěděl, že to zlato dostane žid a to až potom, co se vdá jeho dcera. Jizchak si ze zlata nesměl nic vzít, ale směl mince vyměnit. Vyměnil své tři zlaťáky za jejich. Když se dostal do Prahy, zkusil zjistit, kdo ty peníze jednou získá. Jeden ze zlaťáků, které si přinesl, hodil zabalené do papíru na ulici a čekal, kdo je zvedne. Objevil se mladík, vzal zlaťák a zmizel. Tak se to opakovalo i další dva dny. Jizchak získal tak jistotu, že ten chlapec bude jednou právoplatným majitelem. Aby zjistil charakter chlapce, dal vyhlásit, že se mu peníze ztratily a čekal, jestli mu je chlapec vrátí. Chlapec opravdu přišel se dvěma zlaťáky a omlouval se, že nevěděl, komu patří, jinak by je vrátil již dříve. Ten jeden věnoval matce, která ho ale Jizchakovi vrátí, až si ho vydělá. Jizchak mu nabízel, že může žít u něj. Mordechai to ale odmítl, musel se starat o rodiče, ale začal k Jizchakovi docházet a ten ho učil, co uměl. Jeho dcera se do něj zamilovala, a tak se později vzali. Jizchak stále čekal na zlato, které měl Mordechai získat, když ale stále nic neměl, tak ho vyhnal ze svého domu. Jeho žena šla s ním. Z Mordechaie se stal schopný obchodník, jednou dal na dluh nějaké nástroje muži, který k němu přišel do obchodu a ten mu za to dal obrovskou truhlu, ve které Mordechai objevil zlato. Chtěl ho muži vrátit, ale muže už nenašel. Velkou část zlata věnoval synagoze a městu. Mordechai se usmířil i s Jizchakem.
Další z příběhu se odehrává v době Rudolfa II., kdy je v židovském městě rabbim Löw ben Bezalel. Král rozkáže, že se židé mají z města vystěhovat, rabbi ho ale přesvědčí, aby změnil názor. Navíc Rudolfa velmi zaujal a směl ho chodit navštěvovat. Jednou ho Rudolf požádal, že by si přál spatřit arciotce. Rabbi mu to splnil, napřed mu ale řekl, že se nesmí císař během setkání s arciotci usmát, jinak zmizí. Tak se i stalo, vše skončilo, když se Rudolf zasmál. V tom okamžiku ale také začal klesat strop v místnosti, kde se nacházeli. Rabbi klesání zastavil, ale strop se již do původní výšky nevrátil. Císař navštívil rabbiho doma a byl mile překvapen krásou interiéru jeho domu.
Největším divem rabbiho byl jeho sluha golem, který pro něj pracoval bez odpočinku a oddechu. Jen na šábes musel rabbi vyndat z jeho úst kouzelný šém. Jednou na to ale rabbi zapomněl a vydal se zahájit šábes. Mezitím se ale golem zbláznil a začal vše ničit. Rabbi ho ale zastavil a pak ho již nikdy nevzkřísil.
Součástí Židovského města byla i zahrada mrtvých, kam byl po své smrti pohřben i Rabbi Löw. Na židovské hroby se dávaly kameny na znamení úcty. Jeden z pohřbených byl i žid, který přestoupil na křesťanskou víru, ale na smrtelné posteli se vrátil k židovství. Vyprávělo se, že jeho duch v noci musí chodit do kostela a hrát na varhany, aby tím obměkčil boha.
7. Smutná místa
Jedním ze smutných pražských míst je Staroměstské náměstí, na němž bylo 21. června 1621 popraveno 27 českých pánů. Popravy vykonal kat Mydlář. Na upomínku tohoto činu zůstaly na náměstí staré kameny, které ale postupně byly přemístěny. Připomínkou poprav byl i kámen u Novoměstské radnice s letopočtem 1627. Zde se konala poprava kněží a roku 1743 poprava českých pánů, kteří se přidali na stranu bavorského kurfiřta Karla Alberta.
8. Faustův dům
Naproti klášteru Na Slovanech stál dům, v němž dříve žil Faust, který se věnoval alchymii a upsal svoji duši ďáblu, který si pro něj přišel, ale Faust mu vzdoroval, a tak ho ďábel dostal z domu tak, že s ním prorazil strop. Od té doby v tom domě nikdo nedokázal žít. Říkalo se, že tam Faust v noci straší. Zároveň také nešla žádným způsobem zadělat díra ve stropě v ložnici.
Po Praze chodil chudý student, který neměl co jíst, byla mu zima a neměl ani kde spát. Proto vkročil do Faustova domu, byl velmi unavený, a tak hned usnul. V noci ho nic nevzbudilo. Ráno si dům začal procházet. Našel tajnou místnost, ke které vedly zvláštní schody, viděl v ložnici rozházené knihy. Celá ložnice v něm vzbuzovala hrůzu. Na jedné černé míse objevil stříbrný tolar, který si po chvíli váhaní vzal a ve městě si za něj koupil jídlo. V noci se do domu vrátil. Ani tehdy žádného ducha neviděl, za to ráno opět našel na míse stříbrný tolar. Opět ho utratil a co mu zbylo, to si nechal. Postupně si student na život v domě zvykl. Také si zvykl na to, že má přísun peněz bez práce. Postupně omezoval svou docházku do školy. Začal se ale také zadlužovat. Ve volných chvílích studoval knihy, které našel v domě, dokonce i ty, které byly rozházené po ložnici. Už se ani nebál v ložnici spát. Do domu zval i své přátelé. Jednou se v hospodě velmi opil a řekl přátelům, že zítra bude mít spoustu peněz. Hodlal vyvolat ďábla a donutit ho, aby ho poslouchal a dal mu zlato. Po studentovi se ale druhý den slehla zem. Už ho nikdo nikdy neviděl. Jen na stěně se našly stopy čerstvé krve.
O Žižkovi
Pověst o českém husitském vojevůdci začíná v Trocnově, kde se Jan Žižka narodil pod dubem. Jan studoval v Prachaticích. Denně do školy docházel podél řeky Blanice. Když byl dospělý, zdědil Jan statkářský dvůr po svém otci. Dostal se ale do sporů s Jindřichem z Rosenberka, který vládl v jižních Čechách. Jan Žižka proti svému nepříteli neměl žádnou šanci. Vypálili mu dvůr a zničili majetek, proto Jan utekl do lesů. Až když se za něj přátelé přimluvili, dostal se ke královskému dvoru, v jehož čele byl král Václav IV. Jan Žižka se zde stal komorníkem královny Žofie. Tento dvůr na chvíli opustil, aby mohl bojovat po boku Poláků v boji proti řádu německých rytířů v bitvě u Tannenberka, kde také přišel o oko. Poté se vrátil zpět ke královně Žofii, s níž často docházel do Betlémské kaple na kázání Jana Husa. Žižkovi se Husova kázání velmi líbila a souhlasil s nimi. Proto ho mrzel osud Jana Husa. Jednou se nad jeho osudem zamýšlel při procházce po nádvoří na Vyšehradě a setkal se tu s Václavem IV., který mu řekl, že jestli ví, jak napravit tuto nespravedlnost, že Husovi bylo ublíženo i přes králův glejt, tak ať to napraví. A to měl Žižka v úmyslu.
Mnoho Pražanů se v té době začalo hlásit k přijímání pod obojí a chtěli požádat krále, aby zvětšil počet kostelů, kde toto přijímání probíhá. Když ale na něj čekali, tak se král jejich množství lekl a bál se, aby se svých požadavků nedomáhali pomocí zbraní. Proto vydal příkaz, že každý musí svou zbroj přinést do hradu a odevzdat ji. To se ale Pražanům nechtělo. Řešení našel právě Žižka. Pražané se do svých zbrojí oblékli a vydali se na hrad, kde Žižka ke králi promluvil, že mu nesou zbroj a jsou ochotni v ní za něj bojovat, kde ukáže. To se králi líbilo, a proto jim dovolil zbroj si ponechat.
Po smrti krále Václava IV. se trůnu ujal jeho bratr Zikmund, který k Čechám neměl takový vztah. Češi se báli, že Zikmund usiluje o zničení českého království, a tak proti němu povstali právě pod vedením Jana Žižky z Trocnova. Základem jeho armády byli sedláci.
V roce 1421 se postavil nepřátelským vojákům u Sudoměře, kde měl jen několik vozů a koní. Žižkova „armáda“ ustoupila za rybník, který byl tenkrát vypuštěný. Ženy měly do trávy a rákosí pokládat své závoje a všechny šátky. Když se pak objevili nepřátelé, hrnuli se k jejich vytvořené tvrzi z hráze a vozů. Jenže pánům se šlo v brnění měkkou půdou velmi špatně a začali padat, k tomu se jim nohy neustále pletly do ženských šátků, a proto padali a padali. Přitom se na ně zezadu hrnuly další řady jejich vojáků. Tak jejich vojska uvízla, a v tom se na ně hrnuli Žižkovi muži. Žižkovi muži také vyhráli a táhli dál k Táboru.
Jindy Žižkovi v boji pomohlo, když nechal po zemi rozházet tříhranné kotvice s ostrými hroty. Ty se pak vrážely nepřátelským koním do nohou a vojáci z nich padali.
Jindy Žižka nepřátelé oklamal tak, že nechal svým koním podkovy přikovat obráceně, takže jejich stopy vedly nepřátele opačným směrem.
Nejvíce ale v bojích využíval vozovou hradbu. Někdy nechal pícní vozy naplnit kamením, a pak je proti nepřátelům pustil z kopce.
Žižkovi se podařilo dobýt mnoho nepřátelských hradů a měst. Většinu kořisti nechával svým mužům, sám si rád nechával jídlo, které uschovával na horší časy.
Žižka nechal zničit i mnoho kostelů, někdy se ale nad některými smiloval. Například v Praze se smiloval nad klášterem sv. Anny, protože ho místní jeptišky prosily o milost. V Kutné Hoře chtěl ušetřit Sedlecký klášter, ale jeden z jeho mužů ho zapálil. Žižka ho pak potrestal tak, že mu nechal roztavené zlato nalít do hrdla. Hrad Vlčinec byl naopak chráněn kouzlem, ale i to se povedlo Žižkovi překonat.
Žižka se pokoušel dobýt i hrad Rabí, ale byl tam zraněn do svého jediného zdravého oka. A tak oslepl. Někdy se vypráví, že ho střelou zasáhl zeman Kocovský, jindy že ho zranila tříska ze stromu, do něhož se střela zaryla. Po tomto zranění se ale Žižka nevzdal a nechal se do bitev vodit, jeho přátelé mu vždy popsali terén a on vymyslel strategii a velel armádě. I jako slepý vítězil.
Žižka nebojoval jen na území Čech, vtrhl i do sousedních států, dostal se i do Uher. Tam se dostal do jedné vesnice, ze které místní odehnali většinu svého dobytka s sebou na ostrov, protože věděli, že Žižka nemá žádné lodě. Nechali ve vesnici jen několik malých telat a selat. Žižka poručil, aby tato telata a selata přivedli k vodě a začali zvířata různě bít. Jejich bučení a kvičení se rozléhalo krajinou, takže dobytek z ostrova to nevydržel a hnal se do vody za nimi. Tak Žižka vyzrál na místní obyvatele. Nakonec se Žižka z Uher vrátil.
Když táhli Moravou do Čech kolem Vysokého Mýta, na chvíli si odpočinuli a jeho vojáci vytvořili Žižkovi z hlíny stůl, u kterého se mohl najíst.
Když Žižka táhl na Moravu, vážně onemocněl a zemřel. Vypráví se, že zemřel pod stromem, stejně jako když se narodil. Žižka byl pohřben v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi.
Místo, kde zemřel, bylo známé jako Žižkovo pole a zůstávalo nezorané. Když se ho totiž někdo pokoušel zorat, tak dobytek, do něhož byl pluh zapřažený, zemřel. Rostl na něm jen bezový keř, který se velmi rozpínal. Ani ten se nedal posekat. Sekera totiž zranila toho, kdo s ní sekal.
I na Trocnovském dvoře, kde vyrůstal, zůstal zachován jeho dub. Lidé věřili, že jim tento strom dá sílu. Všude po české zemi vznikala místa pojmenovaná po Žižkovi.
Kutnohorští havíři
Za Žižky začala patřit Kutná Hora do správy české země. Kutná Hora se znovu stala důležitým místem těžby stříbra hlavně za Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Bylo zakládáno mnoho nových dolů a štol. Zlepšoval se výdělek a město se rozšiřovalo, stavěly se zde nové stavby. Horníci neobjevovali na začátku jen stříbro, ale i těla mrtvých Čechů, kteří byli zavraždění Němci kvůli tomu, že přijímali pod obojí způsobu. Jedno z těl, které našli, bylo ale celé a neporušené a vonělo myrhou. Bylo to tělo faráře Jana Chodka. Ke konci patnáctého století se ale začaly pracovní podmínky havířů zhoršovat. Přibývala jim práce a ubývalo peněz. Nikde neměli zastání. Mnoho z nich na tom bylo velmi zle. Havíři si vzájemně stěžovali na jejich pracovní podmínky a řešili, co mohou udělat, aby přestali chudnout a páni bohatnout. Tušili, že kovy, které vykopou, nedostane všechny král, ale že si je jejich páni nechají. Poslali posly tajně ke králi, ten je ale nevyslechl, protože je k němu nepustili. Poslové jim vyprávěli, jak je u krále v Uhrách každý očerňuje. Když poslové dovyprávěli ostatním havířům, co u dvora viděli, havíři se bouřili proti Vlašskému dvoru, že je u krále očernil. Písař a mincmistr na ně z hradu křičeli, ať se rozejdou, že se jim oni pokusí sjednat nápravu. Havíři se ale nedali a křičeli na ně, že oni už dolovat nebudou, ať to páni dělají sami. Na šest tisíc havířů táhlo z města a zastavili se na hoře Špicberk. Páni z Vlašského dvora byli velmi rozčilení a chtěli havíře ztrestat. Havíři doufali, že s nimi páni budou jednat. Jednou v noci je obklíčila vojska tvořená měšťany z okolních měst. Jedno vojsko vedl hejtman Poděbradského královského hradu Oněk Kamenický z Topic. Ležení havířů bylo obklíčeno. Havíři se dohodli, že nebudou prosit o milost, ale ani boj nezačnou. Mnozí z nich věřili, že hejtman Kamenický netuší, jakých křivd se jim v Kutné Hoře dostalo a byli ochotni s ním jednat. Hejtman Kamenický jim slíbil, že když půjdou s ním do Poděbrad, tak jim opatří slyšení u krále, a že se jim nic nestane. Do Poděbrad jich šlo s hejtmanem třináct. V Poděbradech se k nim chovali mile, ale nesměli opustit hrad. Sepsali pro krále zprávu, která mu měla být jízdními posly doručena. Havíři ale netušili, že Kamenický se nechal Kutnohorskými uplatit a zprávu změnil tak, aby z ní havíři nevyšli dobře. Sám o nich psal jako o ničemech chystajících povstání. Kutnohorští mezitím chystali popravní bílé rubáše právě pro tyto starší havíře. Poslové se vrátili večer, aniž by o tom havíři věděli. Druhý den ráno žádal Kamenický tři havíře, aby se vydali na Křivoklát, že tam místní havíři našli rudu, a že oni jsou odborníci, tak ať jim pomohou. Tito tři havíři se vydali. Nevěděli, že tu mají být popraveni.
Ostatních deset si nechal hejtman zavolat a oznámil jim, že se poslové vrátili. Rozhodnutí jim oznámil na dvoře. Havíři se dozvěděli, že jsou odsouzeni k trestu smrti. Nikdo z nich tomu nevěřil. Havíři se museli obléci do popravních rubášů a vypravili se na cestu. V devět ráno je vedli ze zámku. Poprava měla být vykonána pod starým dubem mezi obcemi Polabecká a Klukovská. Šel s nimi dav lidí, který litoval havíře. Na popravu byli určeni dva kati, jeden to odmítl. Postupně byla havířům setnuta hlava a jejich proudy krve vždy vystříkly na jednu z větví tohoto dubu. V okamžiku, kdy skončila poprava, nebe zčernalo a začal hrozivý déšť. Všichni utíkali domů. Déšť trval devět dní. I na Křivoklátě byla poprava vykonána, ale Vítu Krchňavému se podařilo utéci do lesů.
Když se král Vladislav dozvěděl o tom, jak byl obelhán, nechal potrestat jak Kamenického, tak i jeho druhy.
Na větvi dubu, na níž stříkala krev zavražděných havířů, každý rok rostly žaludy ve tvaru havířské kápě. A větev měla načervenalé listí. I když byla neúroda a na stromě nebyly žádné žaludy, tak tato větev měla žaludy vždy. Mnozí lidé věřili, že je žaludy budou chránit. Podobné žaludy rostly i na dubu, kolem něhož havíři šli na popravu.
Bílá paní
Lidé vždy věřili, že jejich smrt bude vždy něčím zvěstována. Některé rody viděly před smrtí bílého vrabce, jinde slyšeli troubení lovčích rohů, jinde se na panství pohyboval nábytek a některým rodům se zjevovala bílá paní. Jednalo se hlavně o Berky z Dubé, pány z Lipé, Švamberky, pány z Hradce a z Rožmberka. Kdykoliv se objevila, bylo jasné, že nastane veselá či smutná událost. Pokud někdo měl zemřít, mívala na rukou černé rukavice. Někdy se na zámku v Jindřichově Hradci procházela i přes den, pokud ji někdo potkal a pozdravil ji, odpověděla a zmizela.
Pověst vypráví, že když se narodil poslední rožmberský vladař Petr Vok, bílá paní se o něj v noci chodila starat, dokud jí jedna z nových služebných nevyhnala. Pak se již u Petra Voka nezjevila. Ten, když byl dospělý, a dozvěděl se o tom, co se dělo u jeho kolébky, nechal vybourat zeď, do níž bílá paní zmizela a našel tam poklad.
Jindy pán z Hradce Jachym onemocněl, ale nikdo nepředpokládal, že je to tak vážné, aby zemřel. V noci ale bílá paní vzbudila Jachymova zpovědníka, ať hned chvátá za pánem. Jachym umíral a potřeboval poslední pomazání.
V Jindřichově Hradci ještě bílá paní za svého života zavedla tradici sladké kaše, což byla hostina chudých. Tenkrát se přestavovala část hradu a paní chodila dohlížet na stavbu a slíbila dělníkům sladkou kaši pro ně a budoucí generace, pokud si pospíší. To se také stalo a ona jim vystrojila hostinu. Od té doby se tato hostina pro chudé konala jednou ročně v době Velikonoc (první hostina byla na podzim, ale sněžilo, tak ji paní nechala přesunout). Vždy bylo nádvoří plné lidí, kteří dostali mnoho jídla a na závěr i onu sladkou kaši.
Růžový palouček
Opodál vesnice Morašice existuje růžový palouček, na jehož okrajích rostou keře různě barevných růží. Tyto růže se nedají nikam přesadit ani vyplenit. Na tomto paloučku se kdysi sešli Čeští bratři k poslední společné modlitbě a přijímání předtím, než museli českou zemi po bitvě na Bílé hoře opustit. Každý z nich se zde loučil s rodnou zemí a někteří si i hrst hlíny z tohoto místa odnesli. A právě ze slz, které tu bratři prolili, vyrostly tyto růže. Traduje se, že tuto noc na paloučku zakopali i zlatý kalich, ze kterého přijímali. Někteří zdejší páni chtěli pole zorat. Pole se ale zorat nedalo. Jiný tu zasel len. Len rostl, rozkvetl a pak ho vytrhali, namočili, usušili, a když ho začali třít, tak shořel. Spolu s ním shořel statek hospodáře, který len zasel, a v ohni zemřela i statkářova dcera. Od té doby palouček nikdo neoral. Stará věštba říká, že na tomto paloučku bude svedena velká bitva, a pak se tu sejde sedm králů a domluví mír.
Boží soud
Šumavské lesy a kopce byly dříve strážené Chody, kteří pocházeli z nedalekých vesnic. Hlídali tyto hranice, aby Němci nezmenšovali české území, případně aby tam nelovili a nepytlačili. Když byla válka, tak Chodové tyto hranice hlídali před nepřáteli. Nosili u sebe hůl zvanou čekana a vodili s sebou psy. Zbraň směli nosit i v dobách, kdy ostatní Češi to měli zakázané. Na praporci Chodů byla psí hlava. Protože jejich služba byla velmi těžká, měli Chodové zvláštní privilegia. Byli považováni za svobodné a neměli žádného pána. Nemuseli robotovat a směli v lesích volně lovit. Také měli vlastního soudce. Vše se ale změnilo po bitvě na Bílé hoře. O devět let později byli Chodové prodáni Lammingerovi. Tento jejich nový pán odmítl uznat jejich práva a choval se k nim jako k poddaným. Chodové se ale odmítli jen tak vzdát svých práv. A proto se s Volfem Vilémem Lammingerem soudili, ten ale během soudu zemřel a na jeho místo nastoupil syn Maximilián, a ten soud vyhrál. Práva Chodů byla neplatná a oni se nesměli odvolat. To se stalo v roce 1668. Chodové se po takovém rozsudku urazili, ale nezapomněli na svá privilegia. A schovávali staré listiny, které o jejich právech svědčili. Lamminger chtěl, aby mu tyto listiny vydali, násilím si je vzal. Chodům zůstaly jen dvě listiny, které byly ale velmi důležité. Chodové poté vyslali v roce 1692 posly k císaři a doufali, že jim císař pomůže. Věřili, že se jich zastane, a proto odmítli robotovat. Lamminger na ně žaloval, a proto byl na Chodsko vyslán Plzeňský krajský hejtman Hora, který měl na to dohlížet. Chodové byli svoláni do Trhanova, tam jim hejtman oznámil, že přišli o svá práva, ale pokud začnou okamžitě poslouchat Lammingera, tak jim jejich vzpoura bude odpuštěna. Chodové byli zklamáni. Nejvíce se chodských práv zastával mladý Jan Sladký řečený Kozina. Chodové rozsudek neposlechli a žili dál podle své svobody. Jejich stížnosti se řešili v Praze, kam bylo posláno 7 Chodů, aby se obhajovalo. Jedním z nich byl i Jan Sladký. Tam se ale rada nezajímala o jejich stará práva, řešili jen jejich neposlušnost vůči Lammingerovi. Chodové se zase odvolávali na svá práva. Ukázali i své dvě listiny, které jim ale rada zničila. Rada je nutila, aby přísahali věrnost Lammingerovi, když odmítli, tak je uvěznili. Zatím Lammingerův správce schválně Chody na Chodsku vyprovokoval, když vrazil do statku jednoho z Chodů, který byl v Praze a zmocnil se dopisů z Vídně. To si Chodové nenechali líbit a jeho myslivce odzbrojili. Správce stihl ujet. Lamminger po tom požádal o vojsko, které přijelo. Proti nim neměli Chodové žádnou šanci, a tak podlehli přesile. Spousta z nich zemřela či skončila ve vězení. Ostatní Chodové museli odpřisáhnout na sv. evangelium, že budou robotovat Lammingerovi. Přísahu muselo složit i 7 Chodů v Praze, odmítli ale dva, jedním z nich byl Kozina. Ti, co přísahu podepsali, mohli jít domů. Ale Lamminger chtěl větší trest. Chtěl popravu tří největších buřičů. Císař popravu schválil, ale měl být vybrán jen jeden. Soud vybral Kozinu, protože ho považovali za nebezpečného. Poprava se konala v Plzni, kam muselo přijít asi 70 Chodů i s dětmi, aby viděli, jak se trestá neposlušnost. I Lamminger přijel na popravu. Poprava se konala 28. 11. 1695. Před popravou zvolal Kozina, že se s Lammingerem do roka a do dne setká na božím soudu. Pak byl Kozina popraven. Lamminger měl strach, že by opravdu mohl zemřít, ale jak se roční lhůta blížila ke konci, jeho obavy se zmenšovaly. Svolával různé veselice a při jedné se začal vychloubat a v tu chvíli zemřel.
O Janošíkovi
Pověst o Jánošíkovi se neodehrává v Čechách ale na Slovensku u Králově Holi. Po smrti krále Matěje se lidem děly různé křivdy, jejich páni je vykořisťovali a nutili těžce robotovat. Mladí se snažili z roboty utíkat a mnoho takových uteklo do hor a stali se z nich horní chlapci. Jedním z nich se stal i Janošík z Ťarchové v Hornotrenčínsku spolu se svými jedenácti přáteli. Chodili v zelených košilích a bílých kalhotech s velkým opaskem. Jako zbraně mívali nože, bambitky a valašku. Společně chodili a snažili se napravovat křivdy, přepadávali pány a loupili je. Potom lup dávali chudým.
Janošík se narodil do chudé rodiny, která musela robotovat, jeho otec z něj ale chtěl mít faráře, a tak ho dal na studium. To se ale nelíbilo vrchnosti, že by nějaký chudák měl být takovým pánem, a tak jeho otci ukládali těžkou robotu a všelijak mu škodili, aby sám neměl příliš peněz. Jeho otec to snášel, dělal to pro syna. Až jednou velmi vážně onemocněla Janošíkova matka, Janošík se vydal domů a jeho otec nešel do roboty, protože věřil, že to přece musí vrchnost pochopit. Nepochopila a přišel pro něj dráb, že odpoledne musí on i Janošík na robotu. Ani jeden nešel. Pak pro něj přišlo několik chlapů a před zraky nemocné ženy ho i s Janošíkem odvedli do zámku, kde byli odsouzeni ke sto ranám. Janošíkův otec to nepřežil. Janošíka poté naložili i s tělem otce a odvezli domů, kde ležela jeho matka, a když je viděla, tak zemřela. Janošík pak zmizel ze vsi a utekl do hor i se svým psem. Jednou u studánky štěkal jeho pes na dívku v křoví. Ta Janošíkovi děkovala, že psal odehnal a dala mu kouzelnou valašku a opasek s kouzelnou žilkou, díky nimž měl sílu sto mužů. Od té doby Janošík mstil špatné zacházení se Slováky. V zimě on a jeho přátelé pracovali u dobrých statkářů, na jaře se vraceli zpět do hor. Kořist si vždy rozdělili. Janošík svou kořist dával chudým. Když jeho muži někdy zadrželi studenta nebo faráře, tak ho dovedli k Janošíkovi, který si s ním latinsky povídal, a pak jej třeba nechal kázat pro jeho přátelé a pro něj. Potom ho i s odměnou propustili.
Nakonec Janošíka zradil jeden z jeho přátel, který ho udal, kde se ukrývá a jak by ho mohli chytnout. Pomohl jim i jeden sedlák, který k sobě Janošíka nalákal. Když Janošík vkročil do domu, uklouzl na rozsypaném hrachu, nepřátelé mu vyrvali valašku a přesekli opasek. Janošík byl zajat a odsouzen k popravě. Jeho valaška byla zavřena za sedmery dveřmi. Jeho valaška se pokoušela k němu dostat, ale v okamžiku, kdy se prosekala posledními dveřmi, tak byl Janošík oběšen a valaška zmizela někde v horách.
Ze starobylých pověstí
Sibyllina proroctví
Královna ze Sáby Sibylla měla dar jasnovidectví, jednou zatoužila setkat se s moudrým králem Šalamounem, a tak se za ním i se spoustou darů vydala do Jeruzaléma. Král Šalamoun ji přijal se všemi poctami, které si zasloužila. Sibylla zde zůstala devět měsíců. Jednou ji Šalamoun požádal, aby mu vyprávěla o budoucnosti. Sibylla mu tedy sdělila budoucnost jeho země. Jak bude po jeho smrti země rozdělena, jak zde vládnout budou cizí lidé a že Šalamounův chrám bude zbořen. Sdělila mu, že jeho země bude mít cizí krále, a že se zde narodí Mesiáš a že zde i zemře a ponese si sám kříž ze dřeva z ráje, které v současnosti leží přes potok Cedron a přes to dřevo všichni řeku přecházejí. Po umučení Mesiáše padne na město pomsta a bude vyloupeno. Vše, co mu ten den Sibylla vyjevila, nechal Šalamoun sepsat. I druhého dne mu Sibylla vyprávěla o budoucnosti. Dozvěděl se, že bude mnoho křesťanů, ale židů bude ubývat. Ale že křesťané přestanou být ctnostní a oddají se neřestem. Právo se bude prodávat a chudí lidé budou utlačováni. I tuto řeč nechal Šalamoun sepsat. Třetího dne sama Sibylla požádala o přítomnost písaře, protože chtěla vyprávět něco, co by se mělo zachovat. Vyprávěla Šalamounovi o České zemi, která bude velmi bohatá a krásná. Bude také velmi oslavována, dokud se v ní nerozmohou mnohé hříchy. Pak na trůn nastoupí cizí králové a budou pronásledovat Čechy. Mnohokrát bude země sužována robotou a cizími armádami. Ale občas se objeví králové, kteří budou chtít svým poddaným ulevit od práce. Zemi také zasáhnou mnohé neúrody a přírodní katastrofy, až bude zemi hůře a ještě hůře. A protože Češi se nepolepší, ztrestá Bůh zemi. Zachrání se Tábor, Ústí, Soběslav a Mělník, protože zde jsou lidé spravedliví. Hlavně Praha bude potrestána ohněm a povodní. Město pak zpustne. Nastane pak velká bitva, kdy země bude obklíčena ze všech stran nepřáteli. Boj potrvá dvanáct dní. Třináctý den přijdou Čechům na pomoc rytíři z Blaníku. Lidé pak budou Boha velebit. Šalamoun i toto Sibyllino proroctví uchoval.
Proroctví slepého mládence
Jednou, když se císař Karel IV. vracel z Německa přes Šumavu, dozvěděl se, že blízko Domažlic žije slepý mládenec, který dokáže předvídat budoucnost. Tak ho navštívil. Mládenec vnímal Karla jako božího člověka, který zvelebuje svou zemi a je otcem svého národa. Karla zajímalo, jak dlouho bude jeho země žít ve slávě. Mládenec na stůl napsal písmena K. V. Z. A. L. J. V. L. F. M. R. Což byla iniciály Karla a jeho následovníků. Za vlády jeho syna začne domácí válka, která přinese mnoho krveprolití. V budoucnosti Češi podlehnou mnoha neřestem a často se budou uchylovat raději k cizincům než k vlastním lidem. Budou nespravedliví a brát úplatky a chudým lidem se nebude dařit dobře. Až se na ně rozhněvá Bůh. Až Češi povstanou proti svým nepřátelům, bude se jim opět žít dobře. Mládenec Karlovi předpověděl, že nejhůře v zemi bude, až bude vládnout královna, proti ní se spikne mnoho nepřátel a bude hrozit konec říše a právě tehdy Bůh zemi ztrestá. Poté mládenec napsal na stůl tato písmen P. P. V. F. První písmeno znamená půlnoční národ, který zemi zdrancuje, druhé P znamená národ polední, Turky, se kterými budou vedeny kruté války. V znamená východní národ, který Čechám neuškodí, F. znamená počet cizinců ze západu, kteří se do Čech přivalí.
I slepý mládenec předvídá poslední krutý boj, v němž Čechům proti cizím nepřátelům pomůžou rytíři z Blaníku. A pak bude země česká šťastná.
Proroctví Havlasa Pavlaty
Starý Havlas Pavlata z Krkonoš umíral a na smrtelné posteli se loučil se svými dětmi. Předvídal jim u toho, co je čeká. Že za padesát let přijde morová rána a mnoho lidí zemře, předpověděl kruté války a vládu Ferdinanda, který do země přivede mnoho cizinců. V zemi bude velká neupřímnost a mnoho špatného se dít. Poddaní budou krutě zkoušeni a nespravedlivě stíháni. Sedláci pak povstanou proti vrchnosti. Pavlata si byl jist, že to bude kruté, ale Češi si za svůj osud budou moci sami. Nejhůře se bude žít za krále Matyáše a Fridricha. Lepší časy nastanou až s králem jménem Anbestas.
Různá proroctví
První proroctví mluví o kameni u Potštýnského hradu v proudu řeky Divoké Orlice. Až straka tento kámen rozklube, tak v Čechách nastane bída, přijdou do země nepřátelé a lidé budou žít v bídě. V roce 1866 nechal správce Potštýnského panství tento kámen rozdrtit, protože potřeboval hrubý kámen na stavbu. Nedlouho poté vtrhli Prusové do země. Správce se jmenoval Straka.
Druhé proroctví mluví o zvonu, který byl v kostele ve městě Kostelec. Tento kostel se i se zvonem propadl do země. Až se znovu tento kostel objeví a zazní zlatý zvon, tak začne nový zlatý věk.
Třetí proroctví mluví o vojsku, které je v nitru hory Oškobrh, spí tam a čeká, až Čechy zasáhne největší tíseň, tehdy jim přijde na pomoc.
Divy světa také skončí, a to až kříž, který je na chlumku u Solnice se propadne do Země.
Poslední proroctví předvídá soudný den. Ten nastane v okamžiku, kdy panna, která žije ve skalách na Boru, došije košili. Každý rok udělá jeden steh.
Blaničtí rytíři
V hoře Blaník se mělo podle pověsti ukrývat svatováclavské vojsko, které mělo Čechům přijít na pomoc v době největší nouze. Pod vrchem Blaník je skála v podobě lomeného oblouku, to by měl být vchod do hory. Někdy se již stalo, že do hory člověk vstoupil. Jednou jedna dívka sekala pod Blaníkem trávu, a v tom se objevil rytíř a požádal ji, aby k nim šla do hory poklidit. Dívka to udělala, a když uklidila, vrátila se ven a zjistila, že byla pryč rok. Třetí den poté zemřela.
Jindy pozval rytíř kováře, aby jim ve skále okoval koně. Za odměnu mu pak dali do pytle smetí. Když to kovář uviděl, rozčílil se a smetí před skálou vysypal. Doma zjistil, že byl pryč celý rok, a když se podíval do pytle, uviděl tam tři dukáty. Došlo mu, že se smetí proměnilo v dukáty. Vydal se ke skále, ale tam už nebylo ani smetí, ani dukáty.
Jindy se do skály zatoulal pastýř a i on tam zůstal rok.
Příchod rytířů z Blaníku budou předvídat znamení, uschnou vrcholy stromů u Blaníku, na temeni hory se zazelená uschlý dub a pramen u skály se rozvodní.
