Svatba je jedním ze slov, u kterého mohou mít někteří lidé potíže s pravopisem vzhledem k jeho výslovnosti, kdy na základě spodoby znělosti dochází k záměně hlásky „t“ na „d“. Pokud si člověk není jistý, kterou hlásku napsat, doporučuje se vytvořit od slova svatba přídavné jméno svatební, v němž se píše „t“, tím pádem se písmeno „t“ píše i ve slově svatba.
Někdo jiný si může správný pravopis třeba zdůvodnit již kultovní hláškou z filmu Slunce, seno a pár facek.
Škopková: (na malého Jiříka) „Co to tam zase píšeš za nesmysly? Svatba se píše s D, jo?” Jirka: „A jo...” Škopková: „Řeknu si svadba, svadební košile... Co slyšim? D. A píšu T, troubo... To by mě zajímalo, co ty děti ve škole učí!”
Jinak je to ale ve slovenštině. Slovensky se svatba opravdu řekne i napíše jako svadba.
V konverzaci se „svatbou“ mívají problém hlavně malé děti, které od ní neumí vytvořit vhodné sloveso. Často si pletou muže a ženu a zaměňují tak vdávání a ženění. Není tedy výjimkou, že dítě se zmíní, že maminka se ženila a že strýc se vdával. Obvykle ale s vyšším věkem dítěte dojde k ujasnění těchto pojmů.
V naší poradně s názvem VĚTNÉ ČLENY - PŘEHLED se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina Chvalová.
Ve větě "Udělalo se hezky." nebo "Prší." kde si místo podmětu řekneme "ono". Jedná se o podmět nevyjádřený, nebo všeobecný? Děkuji moc
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Ve větě Udělalo se hezky, je podmět nevyjádřený holý, dosazený ukazovacím zájmenem ono.
Ve větě Prší, je podmět rovněž nevyjádřený holý, dosazený ukazovacím zájmenem ono.
Podmět nevyjádřený všeobecný by byl v případě vět:
Udělali to hezky.
Pršeli blahem.
Každá nevěsta chce, aby její svatba byla tou nejlepší, nejoriginálnější a samozřejmě aby byla také nezapomenutelná. Neškodí se ale inspirovat u jiných svateb, které třeba sama navštívila. Inspiraci ale může čerpat i třeba z internetu. Obvykle se nevěsty inspirují, co se týká svatebních šatů, svatebního dortu, svatební kytice, svatební výzdoby na obřadu či hostině i ve výzdobě aut. A proto zde uvádím odkazy na vyhledávání několika inspirací na googlu.
V příběhu POUŽÍVÁNÍ SPOJKY NEBO MÍSTO SPOJKY A VE VĚTĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Jaroslav Mokrý.
Mám na mysli používání těchto spojek například při vyjmenovávání násobných předmětů jako větných částí:
1. Lesníci vysázeli douglasky, lípy, javory nebo modříny.
2. V masopustním průvodu jsme viděli děti i dospělé bez masek, komedianty v různých maškarních kostýmech nebo medvědy a další zvířata v kašírovaných maskách.
Patřím k dříve narozeným, a proto časté používání vylučovací spojky "nebo" místo souřadící spojky "a" v psané češtině (prakticky nikdy v mluvené) považuji za zásadní jazykovou chybu, v lepším případě za zlozvyk. Dopouštějí-li se toho novináři, tím hůř pro ně, pro jazyk i pro mládež, která se pořádně česky nikdy nenaučila. Dnešní škola toho totiž není schopna.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr.
Protože mně irituje používání spojek vylučovacích nebo či jako slučovacích, našel jsem na Wikipedii, že spojka nebo je spojka slučovací ale i vylučovací. Kde se stala chyba?
Promluví Babiš či Havlíček.
Promluví Babiš nebo Havlíček.
BUDOU MLUVIT OBA NEBO JEN JEDEN Z NICH???
Měl jsem z maturity pouze dvojku v r.1968, ale jak se česky do budoucna domluvíme, když i jednoduché věty budou matoucí. Není to záměr, abychom raději mluvili německy, anglicky, latinsky, rusky?
Cvičení na konkrétní a abstraktní podstatná jména č. 2
Příběh
V příběhu ZKOUKNOUT NEBO SKOUKNOUT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Štěpán Suda.
... Nevím, jak pro jiné, ale ve mě slovo "zkouknout" vyvolává spíše význam velmi rychle očima přelétnout ve smyslu toho, že zkontroluji, zda se vytiskly celé stránky a nekontroluji obsah, nebo nějaké pravopisné chyby - třeba potřebuji i vědět, zda jsou to papíry pro mne. Udělám u toho pohyb očima směrem dolů a tak by se dalo uvažovat o "s", ale asi bych už byl za hranou.
U slova zhlédnout si představuji, že se podívám v klidu na celý film a nepustím si ho zrychleně - udělám si naň více času...
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lucky luky.
Asi podobný "problém" je s/z u sebrat něco se stolu (s povrchu) nebo ze stolu (zevnitř). Jasné..... ALE dočetl jsem se, že "s" se moc nepoužívá, protože je UŽ "mimo mísu", resp. kdo ho používá, patří do starého železa (NENÍ IN a COOL).
Marie byla ve své době jednou z nejžádanějších nevěst. Za svého života byla provdána celkem třikrát. Prvním ženichem byla František II. Francouzský. Jejich svatba proběhla v roce 1558, kdy bylo Františkovi 14 a Marii 16. Druhým manželem byl Jindřich Stuart lord Darnley, do něhož se Marie zamilovala, ale její vášeň rychle opadla. Svatba proběhla v roce 1565, kdy mu bylo devatenáct a Marii dvacet tři let. Posledního manžela si Marie také vybrala z lásky. Byl jím James Hepburn, lord Bothwell, který se s ní oženil v roce 1567. Marii v té době bylo 25 let, Bothwellovi bylo 33 let.
V příběhu POHROMADĚ NEBO PO HROMADĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Denisa.
Nevíte někdo jak mám napsat větu Při letních ohňostrojích se všichni brňané hromadně sejdou na přehradě. Chtěla bych použít slovo pohromadě ale nevím jestli dohromady, nebo zvlášť. Pomůže někdo
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tadeáš.
Normálně pravopis! To máš přece jasný, pohromadě znamená všichni společně prostě spolu a po hromadě, že se sejdou až po nějaké valné hromadě. Takže by to mohlo být takto:
Při letních ohňostrojích se všichni brňané sejdou pohromadě na přehradě.
Ve Francii byla vychovávána společně s dětmi francouzského krále stranou od svého skotského doprovodu. Nedílnou součástí její výchovy bylo i studium jazyků: řečtiny, latiny, italštiny, angličtiny a španělštiny. Když jí bylo 16 let, došlo k jejímu sňatku ve slavném pařížském chrámu Notre Dame s 14letým slabým, nemocným dauphinem, který se tak stal automaticky i jejím skotským spolukrálem.
Samotný svatební obřad trvá jen několik málo minut, ale předchází mu velké množství zařizování pro nevěstu a ženicha, případně jejich rodiny a svědky. Co vše zařídit před svatbou? Na to se nyní podíváme zblízka.
Každý kdo, se chce vdávat / ženit by si měl nejprve zjistit, co vše musí zařídit před svatbou. Je totiž třeba zjistit vhodný datum svatby, místo pro obřad, pozvat všechny hosty, zařídit místo pro hostinu a občerstvení na ní, výzdobu při obřadě a na hostině, výzdobu aut, oblečení pro ženicha a nevěstu případně i družičky, vybrat snubní prsteny a svatební kytice, zajistit na hostině nějakou zábavu a hudbu a mnoho dalších věcí. Aby se na nic nezapomnělo, je vhodné si vytvořit jasně daný harmonogram, který pomůže při plánování svatby krok za krokem. Navíc v současnosti existuje i možnost svatebního plánovače online, který má nepochybné výhody. Řada párů také řeší, kdy je vhodné začít svatbu plánovat, obvykle se doporučuje několik měsíců před svatbou (ideálně zhruba čtyři měsíce a více), vliv na to má také vybrané místo obřadu, protože některá místa jsou dlouhodobě dopředu zarezervovaná. Důležité je také, aby se hned na začátku ženich s nevěstou shodli na tom, kolik peněz chtějí do své svatby investovat. Cena takového svatebního obřadu a následné hostiny může být různá. V České republice se obvykle cena za „svatební den“ pohybuje v rámci několika desítek a v řadě případů i stovek tisíc korun. Není to tedy žádná levná záležitost, jestliže budoucí novomanželé chtějí mít větší svatbu. Samozřejmě je také možné svatbu odbýt v klidu a tichosti, tím se obvykle také náklady na obřad řádně zmenší.
Nejdůležitější součástí svatebního dne je bezpochyby svatební obřad, který se v dnešní době může odehrávat vlastně kdekoliv. Dříve to bývalo jen na úřadě nebo v kostele, dnes jsou ale velmi oblíbené obřady na zámcích, v jiných historických budovách i v parcích. Někteří manželé si své ano ale řekli i v balónech, pod vodou či při jiných netypických situacích. Velká část lidí ale stále plánuje svatbu na úřadě a to asi hlavně z ekonomického důvodu, protože zde je svatba nejlevnější. Ať už se rozhodnete mít obřad kdekoliv, vždy je nutné zařídit svatbu na úřadě, což znamená, že se kontaktuje městský úřad toho místa, kde se má svatba konat a matrika zde zarezervuje termín a určí poplatek za možnost využití tohoto místa. Co se týká termínu svateb, tak v České republice se svatby konají obvykle v pátek nebo v sobotu. Při jednání na úřadě o místě a termínu je obvykle nutné, aby ženich a nevěsta s sebou měli občanské průkazy, originální rodné listy a samozřejmě i peníze na zaplacení poplatku i vyplněný dotazník k uzavření manželství. V případě, že je jeden nebo oba z páru rozvedený musí mít s sebou doklad o zániku předchozího manželství. Před svatbou je také nutné, aby se partneři shodli, jaké příjmení budou užívat. Nejčastější je stále ta varianta, kdy žena přijímá přechýlené příjmení manžela (Sandra Nováková). V dnešní době se objevují i situace, kdy žena chce přijmout manželovo příjmení, ale v nepřechýlené podobě (například Sandra Novák), české úřady toto akceptují obvykle v případě, že jeden z manželů je cizinec, nebo pokud mají trvalý pobyt v cizině. Další možností je, že muž přijme příjmení své manželky, případně si oba partneři nechají svá příjmení.
V naší poradně s názvem MUSÍ NEBO MUSEJÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Poláková.
Dobrý den,
v poslední době je ze sdělovacích prostředků stále víc slyšet slovo ,,musejí".
Prosím o sdělení, jestli je tento výraz mluvnicky správný, nebo je správně
pro mne lépe znějící ,,musí" ? Děkuji za odpověď Poláková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Na otázku, zdali je správně oni musí nebo oni musejí, je odpověď jednoduchá, oboje je správně, a proč? O tom se dozvíte v tomto článku: https://www.pravopiscesky.c…
Monika Herodesová se narodila 14. června 1974. S Andrejem Babišem se seznámila v devadesátých letech, v té době byli oba zadaní. Ona pracovala jako sekretářka, on byl obchodním ředitelem Petrimexu.
Přivydělávala si dokonce jako modelka. Na mole se potkala s takovými celebritami, jako je Alena Šeredová či Petra Minářová. V roce 1998 na přehlídce v Trojském zámečku si ji přišel prohlédnout třeba i Jaromír Jágr.
S Andrejem mají dvě děti – Vivien a Frederika. Monika si v roce 2013 změnila rodné příjmení Herodesová na Babišová, aby se celá rodina jmenovala stejně. Svatba se konala 29. července 2017, tedy 23 let poté, co se ti dva dali dohromady. Andrej přitom prý Moniku požádal o ruku celkem dvakrát, napoprvé ale na veselku nedošlo. Monika se nyní živí jako interiérová designérka.
Stručné shrnutí:
věk: současný rok mínus 1974
výška: 171 cm
vzdělání: střední ekonomická škola
povolání: interiérová designérka
oblíbená hudba: Black Eyed Peas
oblíbená kniha: Alchymista od Paula Coelha
oblíbený film: Prázdniny
oblíbené jídlo: tatarák z lososa
záliby: architektura, design, móda, ráda lyžuje
v čem jezdí: Mercedes ML
životní motto: Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední!
Základní shrnutí informací o svatebním obřadu, co mu předchází, co je k němu nezbytné atd. obsahuje článek na serveru wikipedia.
Svatba již dnes není nezbytnou součástí soužití muže a ženy. Naopak velmi často se stává, že spolu muž a žena nežijí v manželství, není to tedy dnes neobvyklé. Zároveň je v současnosti také možné uzavírat sňatky s osobou stejného pohlaví, což bylo dříve absolutně nemyslitelné.
Možné je uzavřít buď církevní sňatek či občanský. Rozdíl je v tom, kdo obřad vede, pokud ho vede kněz, jedná se o církevní sňatek. Občanský obřad má na starosti obvykle obecní úředník (starosta atd.). Nezbytnou součástí českých svateb jsou i tradice, přestože se jich neobjevuje tolik, jako tomu bylo dříve.
- svatební tradice a hry
Tradice provázejí už samotné přípravy na svatbu. Řadí se sem hlavně pečení svatebních koláčků, které nikdy nesmí péct sama nevěsta. Během pečení by měl být upečen také jeden rohový koláč, který nevěsta „přidělí“ dívce, která by se měla tedy do roka a do dne vdát. Nevěsta svatební tradice také řeší v okamžiku, kdy si vybírá svatební šaty a vhodné doplňky. Podle tradice by totiž měla mít na sobě něco darovaného, něco půjčeného, něco starého, něco nového a něco modrého. S tím jí obvykle pomáhá svědkyně a případně i družičky. V den svatby se zpravidla zdobí auta všech svatebčanů s tím, že auta ženicha a nevěsty mají speciální výzdobu, aby bylo na první pohled patrné, kdo v daném autě jede. Často je výzdoba volena tak, aby se výzdoba z ženichova auta dala přidat k výzdobě z auta nevěsty pro cestu z obřadu, kdy už jedou společně. Zdobena nejsou jen auta, i svatebčané dostávají při příchodu na svatbu myrtové vývazky na šaty. Řada nevěst také respektuje tradici, že by v den svatby neměla být viděna ženichem, aby jim to nepřineslo smůlu. Některé nevěsty si navíc ani nepřejí, aby je před obřadem viděli ostatní svatebčané kromě nejbližších žen (svědkyně, družičky, matka atd.) Mezi klasické svatební zvyky, které se během svatebního dne objevují na řadě svateb, patří házení rýže na novomanžele při odchodu z obřadní síně / kostela. Rýže má symbolizovat bohatství a plodnost tohoto páru. Rýže je obvykle házena v okamžiku, kdy svatebčané vytvoří podél východu z obřadní síně špalír, který má symbolizovat společnou cestu novomanželů životem. Svatbu provází opravdu různé zvyky a žertíky, například po obřadu bývá také ještě před obřadní síní často ženichovi nasazován buď chomout na krk (chomout na svatbu některé půjčovny přímo půjčují), nebo přivázána koule na nohu, což mu má připomenout, že odteď je s nevěstou pevně svázán. Při příjezdu na místo hostiny obvykle také dochází k rozbíjení talíře, kdy ženich s nevěstou mají za úkol uklidit dané střepy. Tato tradice má ukázat, kdo z páru bude v jejich manželství „šéfovat“. Navíc střepy jim mají přinést štěstí, a tak si novomanželé jeden střep nechají. Samozřejmé je také přenesení nevěsty přes práh v ženichově náruči. Na hostině obvykle novomanželé jedí polévku společně z jednoho talíře a vzájemně se krmí. Pokud jim svatebčané chtějí tuto tradici nějak okořenit, obvykle jim k tomu dají jen jednu lžíci, která má navíc uprostřed díru. Je tedy těžké se s ní najíst. Důležitou součástí každé svatby je nepochybně svatební dort (na jeho výběru si většina novomanželů dává záležet), podle tradice má být dort krájen společně oběma novomanželi a samozřejmě jedním nožem. Žádný svatebčan by neměl dort odmítnout. Jakmile začne hrát na hostině kapela, tak první tanec bývá zcela vyhrazen novomanželům. Tradiční je také nevěstino házení svatební kytice mezi svobodné dívky. Která z nich kytici chytne, má se do roka také provdat. Obvykle když se zábava rozproudí, dochází také k únosu nevěsty přáteli obou novomanželů. Únos zpravidla organizuje svědek ženicha. Tento zvyk je velmi oblíbený, protože nevěsta s přáteli čeká zpravidla na ženicha v nějaké hospůdce a jejich útratu musí zaplatit ženich, proto samozřejmě každý ženich chvátá najít svou novomanželku co nejdříve (problém u tohoto zvyku je v tom, že se často mezitím svatebčané na hostině příliš nebaví bez přítomnosti novomanželů). Součástí svatebních oslav bývá také dražba nevěstina podvazku, který předtím nevěstě stáhnul ženich, nebovybírání finančních příspěvků do střevíčku.
- kdo co platí
Dříve platilo, že rodina nevěsty platila většinu nákladů na svatbě (šaty pro nevěstu, oznámení a pozvánky, květinová výzdoba, svatební dort, fotografie, jídlo na svatební hostině, svatební dar pro novomanžele), rodina ženicha pak platila hlavně nápoje a hudbu na oslavě, svatební cestu novomanželů a svatební dar pro ně. Nevěsta platila prsten pro ženicha a svatební dar pro něj, stejně jako dárky pro své družičky. Ženich také platí svatební dar a snubní prsten pro nevěstu, kromě toho ale také zásnubní prsten, svůj rozlučkový večírek, oblek, svatební květiny a vývazky, svatební poplatek na úřadě, líbánky a dárek pro družbu. V dnešní době již ale řada budoucích novomanželů za svou svatbu platí sama a tyto tradice se již tak neřeší.
- netradiční svatební zvyky
Mezi svatební zvyky, které se už ale neobjevují v tak hojné míře na současných českých svatbách, patří například to, že nevěsta by si nikdy sama neměla šít svatební šaty, protože tím by si zašila štěstí a manželství by brzy skončilo. Také by neměla péct svatební dort ani koláčky, protože tím by přivolala nouzi do jejich manželství a měla by uplakané děti. Také podle jedné tradice by si nevěsta měla dát do boty minci, aby to jejich manželství přineslo bohatství. Na svatební hostině by aspoň chvíli mělo nevěstě sedět na klíně malé dítě, což má způsobit, že bude mít hodně dětí. Jak je vidět, řada zvyků se týká nevěsty, stejně tak tradice že večer před svatbou by družičky měly nevěstě sundat z hlavy věnec a nasadit na něj čepec. Nevěsta by také měla čepec dvakrát shodit, čímž ukazuje lítost nad ztrátou své svobody, ale na potřetí již čepec nechá na hlavě. Čepec je totiž symbolem vdané ženy. Nevěsty se také týká stará tradice kruhového tance, kdy nevěsta tančí uprostřed kruhu vytvořeného muži se zavřenýma očima a svobodné dívky se snaží dostat přes muže a vzít jí kousek závoje. Ztráta závoje totiž symbolizuje ztrátu nevěstina panenství o svatební noci. Co se týká ženicha, dříve když vyzvedával nevěstu, tak měl na prahu jejího domu připravený špalek se sekyrou a s vínem. Podle toho čeho se dříve chopil, jestli vína nebo sekyry, se ukazovalo, jaký bude v manželství, jestli pracovitý, nebo opilec. Podle tradice je také důležité, který z novomanželů vykročí od oltáře pravou nohou, ten by měl jejich manželství řídit.
Na některých svatbách se také objevuje zvyk předávání pozitivních kamínků. Kdy snoubenci připraví před vchodem do obřadní místnosti mísu plnou kamínku a každý svatebčan si jeden vezme a předá do něj pozitivní energii. Když pak svatebčané novomanželům gratulují, tak jim kamínky vracejí a ti si je pak mohou vystavit ve své domácnosti. Tento zvyk se dá nahradit třeba truhlou, do které vám svatebčané budou házet lístky s gratulacemi, nebo si při zábavě po svatební hostině nechávají od svatebčanů něco napsat do svatebního alba. Také se rozmohl zvyk vytváření svatebních novin s informacemi o svatbě a novomanželích. Někteří novomanželé spolu také po obřadě zasadí strom na vybrané místo. Některé páry se mohou při plánování své svatby inspirovat svatebními tradicemi z jiných zemí. Někteří snoubenci se například inspirují japonskou tradicí skládání tisíce origami jeřábů, které pak mohou využít k výzdobě místa obřadu, ale i místa hostiny, případně je darovat svatebčanům jako upomínku na tento jejich velký den. Z Anglie se řada nevěst inspiruje úlohou malých družiček při obřadu, kdy jdou před nevěstou a rozhazují okvětní lístky růží. Svatební švédská tradice zase vychází z toho, že všichni svatebčané mají nárok políbit nevěstu. Podle čínské tradice zase ženich střílí na nevěstu tupé šípy, a když ji trefí, tak spolu rozlomí šíp na půl. V Číně také dostane nevěsta od rodičů před cestou na obřad peníze, které si připne pod šaty pro štěstí a nosí je celý den u sebe.
Českou vlasteneckou společnost uchvátila Němcová svým uměním vypravovat.
Knihu Obrazy z okolí domažlického psala jako dopisy a zachycovala v nich svá pozorování Chodska. Díky tomuto způsobu mohla svá pozorování zdůvěrňovat tím, že zachycovala i své vlastní citové zaujetí. Místní lidé pro ni nebyli naivními předměty výchovy, naopak dávala najevo svou touhu jim naslouchat. Nesnažila se zdejší venkovany příliš idealizovat, spíš se stavěla do role věcné pozorovatelky. Tyto obrazy jsou plné rozmlouvání, scének a příběhů propojených úvahami Němcové.
Snaha dodávat sebevědomí obyčejným lidem se také projevila v pohádkové tvorbě Němcové. Co slyšela, to autorka upravovala. Věděla, že pro pohádku je důležitý nejen příběh, ale hlavně i styl vyprávění. V letech 1845- 47 vydala soubor Národních báchorek a pověstí.
V období 1854 – 1856 vznikla většina povídek Němcové a také její nejznámější dílo Babička.
Známé jsou také tezové romány a vesnické povídky Němcové. Tezový román Pohorská vesnice zachycuje soulad mezi zámkem a podzámčím, mezi Čechy a Slováky, mezi moudrostí i láskou pána a kmána. Hlavním dějištěm je vesnice na Chodsku. Vesnice je velmi idealizovaná. Autorka zde velmi využívá místní nářečí, řeč Slováků je psána ve slovenštině.
Další známou knihou je V zámku a v podzámčí, kde si Němcová pohrává s představou nafoukaných zbohatlíků, kteří si hrají na vznešené a lidi z okraje společnosti, kteří jsou pány přehlíženi a odkázáni ke společnému bydlení. Próza sleduje rozdíly v domech zbohatlické paní a v ratejně. Próza končí idylicky, když se kněžna ujme chudého sirotka.
Další známou prózou je Chýže pod horami, která vypráví o českém turistovi, který se na Slovensku ocitl v nouzi, a místní rodina mu pomohla a on se zamiloval do sličné panny.
Radostné zakončení má většina venkovských povídek Karla, Divá Bára, Dobrý člověk.
Seznam děl Boženy Němcové
Babička – román
Barunka – krátká próza
Cesta z pouti – krátká próza
Čertík – krátká próza
Čtyry doby – krátká próza
Devět křížů – krátká próza
Divá Bára – krátká próza
Dlouhá noc – krátká próza
Dobrý člověk – krátká próza
Domácí nemoc – krátká próza
Dopisy z Lázní Františkových – krátká próza
Hospodyně na slovíčko – krátká próza
Chudí lidé – krátká próza
Chyže pod horami – krátká próza
Karla – krátká próza
Kraje a lesy na Slovensku - cestopis
Moje vlast – poezie
Obrázek vesnický – krátká próza
Obrazy ze života slovenského – cestopis
Obrazy z okolí Domažlického – publicistický žánr
O prostonárodním léčení na Domažlicku – publicistický žánr
Pan učitel – krátká próza
Pohorská vesnice - román
Pomněnka šlechetné duše – krátká próza
Rozárka – krátká próza
Selská politika – krátká próza
Selská svatba v okolí Domažlic – publicistický žánr
Uvedený životopis Williama Shakespeara může sloužit jako pomůcka pro tvorbu referátu na téma William Shakespeare.
Přesné datum narození Williama Shakespeara není známé, v pramenech je ale uvedené jeho datum křtu, a to je 26. dubna 1564. Stalo se tak ve městě Stratford nad Avonou, kde Shakespeare prožil podstatnou část svého života. Shakespeare nepocházel z chudých poměrů, jeho otec se živil jako úspěšný rukavičkář a matka pocházela z bohaté velkostatkářské rodiny. Jeho rodiče měli včetně Williama osm dětí. O dětství Williama Shakespeara toho není mnoho známo, ví se ale, že ve Stratfordu navštěvoval gymnázium, kde se věnoval latině a klasickému umění (tento studijní program byl totiž na všech gymnáziích). Shakespeare se také již v 18 letech oženil, a to dokonce s ženou o osm let starší, s Annou Hathawayovou. Celkově jejich svatba byla připravena ve spěchu, pravděpodobným důvodem bylo těhotenství Anny. Zhruba šest měsíců po svatbě se totiž narodila jejich první dcera Susanne. O dva roky (1585) později se manželům narodila dvojčata, syn Hamnet a dcera Judith. Hamnet se ale nedožil dospělosti. O Shakespearově životě v období mezi lety 1585 a 1952 toho není moc známo. Různí životopisci mu přisuzují různé životní události. Některé pověsti říkají, že byl pytlákem a před trestem utekl do Londýna, jiné pověsti říkají, že pracoval jako domácí učitel, nebo že začal pracovat u divadla jako hlídač koní.
Shakespeare nepatřil k těm autorům, kteří by se proslavili až po své smrti. Úspěch zažil již za svého života, přestože není známé, kdy začal psát. Jisté je, že některé jeho hry byly v Londýně hrány již v roce 1592. Shakespeare se také stal členem divadelní společnosti Lord Chamberlain´s Men, kde fungoval jako herec a dramatik. V této společnosti působil, i když pak změnila název na King´s men. Tato společnost sídlila v divadle Globe, které z jedné desetiny vlastnil i Shakespeare. Postupně Shakespeare přestal fungovat jako herec a soustředil se hlavně na tvorbu divadelních her. Většinu her napsal v letech 1590 – 1604. Psal komedie, historické hry i tragédie. Většinu času během své herecké a autorské kariéry prožil v Londýně, případně ve Stratfordu. Z Williama Shakespeara se stal velmi dobře finančně zajištěný muž, který si mohl dokonce koupit jeden z největších domů ve Stratfordu (dům se nazýval New Place) a zároveň i dům na londýnském předměstí. V roce 1613 se ale natrvalo vrátil do rodného města, kde žil až do smrti. Londýn ale při některých příležitostech navštívil. Žádnou z divadelních her už po tomto roce nenapsal. Dokonce jeho poslední tři hry pravděpodobně ani nenapsal sám, ale podílel se na tom také autor John Fletcher. Shakespeare zemřel 23. dubna 1616 a většinu svého majetku odkázal nejstarší dceři Susanne s tím, že majetek předá svému prvnímu synovi. Susanne ale s manželem Johnem Hallem měli ale jen dceru Alžbětu, která zemřela bezdětná. Ani Judith s manželem Thomasem Quineym se nedočkali od svých tří dětí vnoučat.
Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele Holly Trinity Church.
Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)
Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.
Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože. Pak již osaměli, přihlížející opustili jejich pokoj, aby měli novomanželé šanci naplnit svou první manželskou noc. K tomu ale nedošlo, svatební noc se nekonala. Svatební slavnosti pokračovali až do 30. května, který byl ale tragický, protože při ohňostroji na náměstí Place de la Concorde zemřelo 132 lidí, kteří byli ve zmatku umačkáni a ušlapáni.
Začátek manželství
Antonie přijala po sňatku jméno Marie Antoinetta a stala se francouzskou korunní princeznou označovanou jako dauphinka. Od prvních dnů bylo jasné, že manželé toho nemají mnoho společného. Ludvík byl velmi uzavřený a tichý, Marie Antoinetta se naopak ráda bavila a nevyhýbala se žádné zábavě. I přesto spolu manželé vycházeli, Ludvík manželku svým osobitým způsobem miloval. Jejich manželství ale nebylo dlouho naplněno, což trápilo nejen Marii Antoinettou a její matku, ale celou Francii, která doufala v dědice. Marie Terezie již předtím dceru náležitě poučila a připravila na manželský život, takže Marie Antoinetta věděla, co se od ní v královské ložnici očekává. Královským palácem se samozřejmě šířily nejrůznější fámy, co je příčinou nenaplněného manželství. Nakonec situaci vyřešili lékaři, kteří přišli na to, že Ludvík trpěl fimózou (= deformace předkožky, která brání jejímu přetažení přes žalud, což buď znemožňuje erekci, nebo způsobuje, že je velmi bolestivá). Operace nebylo nic, co by Ludvíka lákalo, a tak se raději vzdával sexuálního života. Marie Terezie se snažila v této situaci dceři co nejlépe radit, doporučovala jí, aby byla neustále mírná, trpělivá a něžná, aby nedávala najevo špatnou náladu. Marie Antoinetta si těchto rad vážila a snažila se je nebrat na lehkou váhu.
K naplnění manželství došlo ale až sedm let od svatby, napomohla tomu nejen návštěva bratra Marie Antoinetty Josefa,který přijel inkognito (pod jménem hrabě Falkenstein) do Paříže, aby Ludvíkovi domluvil. Josef věděl o švagrových problémech v ložnici ze sestřiných dopisů: "Zavede do mě svůj úd, zůstane tam bez sebemenšího pohybu zhruba dvě minuty a pak jej bez ejakulace a stále ztopořený vytáhne a řekne mi dobrou noc." Mnohem větší podíl na naplnění manželství měla ale již zmíněnádrobná operace, které se Ludvík konečně podrobil. Manželství sice nebylo plné lásky, ale dá se říct, že nakonec se z manželů stali dobří přátelé. Ludvík se snažil plnit Marii Antoinettě její přání, i přesto, že často byly finančně náročné (plesy, vyjížďky, drahé oblečení).
Její manžel se stal králem v roce 1774 po smrti svého děda Ludvíka XV.
Lásky Marie Antoinetty
To že manželství není šťastné, nikomu neuniklo, všem bylo divné i to, že první dítě se narodilo až osm let po svatbě. Pařížanům navíc neuniklo, že královna se nevyhýbá koketování a že pravděpodobně hledá lásku někde jinde, než u svého manžela. I proto ji často označovali jako "necudnou Rakušankou". V manželství nespokojená Marie Antoinetta se nakonec uchýlila do náruče Axela von Fesena, který byl zpočátku její dobrý přítel a později i milenec, do něhož se francouzská královna zamilovala. Podezření z nevěry, z níž Marii Antoinettu obviňoval pařížský lid, se tedy zakládalo na právě alespoň podle jejích tajných dopisů. Dopisy, které si francouzská královna vyměňovala s tímto švédským hrabětem a které se dodnes dochovaly, jsou plné začerněných částí, nebo hustě přepsány jiným rukopisem. Dopisy se navíc tváří jako listy politického a obchodního charakteru. Původcem těchto cenzur v dopisech mohl být pravděpodobně sám Fersen, který nejspíš nechtěl nijak pošpinit královninu čest, o tom svědčí i to, že vzkazy byly psány neviditelným inkoustem a v šifrách. Dopisy navíc doručovali důvěryhodní prostředníci. Rozluštit obsah těchto různými způsoby "zašifrovaných" dopisů se nakonec povedlo Francouzskému výzkumnému středisku pro ochranu sbírek, které k tomu využilo nejmodernější rentgeny a infračervené skenery. S výsledky pak společnost seznámila britská historička Evelyn Farrová, kterou vztah mezi francouzskou královnou a jejím švédským přítelem velmi zajímal. Historička čerpala nejen ze vzájemné korespondence ale i z různých historických dokumentů, které se nacházely v archivech nejen ve Francii a Švédsku, ale i ve Velké Británii. Tato historička přišla s teorií, že nejenže měla královna se Švédem poměr, ale že on byl pravděpodobně otcem následníka trůnu Ludvíka Karla. O jeho případném otcovství se spekulovalo, již když se chlapec narodil, dokonce jeden z přátel Fersena Quintin Craufurd se o tom zmínil i ve svém dopise britskému premiérovi Williamu Pittovi a sekretáři pro zahraniční záležitosti lordu Grenvillovi. Stejně tak se předpokládalo i jeho otcovství i u princezny Sophie, která ale zemřela. Podle všeho královna nepřestala milovanému hraběti psát ani, když byla uvězněna, o čemž svědčí dopis ze 4. ledna 1792, kde se vyznávala ze své lásky. Podle obsahu dopisů byla láska oboustranná. Axel von Fersen byl pravděpodobně jediným královniným milencem.
Hra Romeo a Julie začíná prologem, v němž vystupuje chór, který převypráví příběh dávného nepřátelství veronských rodů Kapuletů a Monteků. Z těchto rodů pocházejí oba hlavní hrdinové. Již z prologu je jasné, jak příběh dopadne.
První jednání
1. scéna
Scéna začíná na veronském náměstí, kde se spolu baví dva sluhové od Kapuletů. Jeden z nich se neustále vychloubá, že až potká Monteky, tak je spráská a jejich ženy znásilní. V tom okamžiku přicházejí sluhové od Monteků. Oba Kapuletovi sluhové vědí, že si ale musí začít Montekové, aby byli v právu. Proto naplánují, jak Monteky vyprovokují. Sluhové se chvíli dohadují a pak tasí zbraně. Boj zastaví Benvolio, ale vytáhne u toho meč. V tu chvíli přichází Tybalt a začne se bít s Benvoliem. Sbíhají se obyvatelé Verony a jsou na oba rody rozzlobeni. Přibíhají i pan Kapulet s paní Kapuletovou a pan Montek s paní Montekovou. Oba muži se také chtějí zapojit do boje. Boj zastaví až vévoda, který rozhodne, že již nesmí dojít k žádnému boji mezi těmito rody pod trestem smrti. Všichni odcházejí a zůstanou jen Montekovi s Benvoliem. Benvolio jim popravdě vypoví, jak začal boj. Paní Monteková se ho také ptá, jestli neviděl Romea. Benvolio přizná, že ho spatřil, jak se o samotě prochází. Montekovi vědí, že je Romeo nešťastný, ale nevědí proč a to je trápí. Benvolio jim slíbí, že od přicházejícího Romea zjistí, co ho trápí. Romeo mu svěří, že je zamilovaný, ale že jeho láska nemá naději, protože se zamiloval do ženy, která složila slib, že bude jeptiškou.
2. scéna
I druhá scéna se odehrává na ulici, kde i Kapulet projevuje zájem o to, aby byl mezi oběma rody mír. Zároveň ho mladý Paris žádá o ruku Julie. Kapulet má ale pocit, že je Julie ještě mladá, je jí teprve třináct let. Nebude ale jejich případné lásce bránit. Zve také Parise na maškarní ples, který pořádá. Seznam hostů dá svému sluhovi, aby pozvané obešel. Sluha ale neumí číst, a tak poprosí přicházejícího Benvolia a Romea, aby mu to přečetli. Ti tak učiní a sami se rozhodnou, že na ples půjdou. Romeo jde hlavně proto, že na plese bude i jeho láska Rosallina.
3. scéna
Paní Kapuletová přichází za Julií, aby s ní vedla vážný rozhovor o svatbě. U rozhovoru zůstává i chůva, která Julii vychovala. Chůva vzpomíná, jaká byla Julie jako dítě. Paní Kapuletová velmi chválí Parise, považuje ho za nejkrásnějšího muže z města. Julie matce nevzdoruje, slibuje, že si bude Parise na plese více všímat.
4. scéna
Další scéna začíná před domem Kapuletů, kde se Romeo, Benvolio a Merkucio chystají vejít dovnitř. Benvolio a Merkucio se těší, jak budou tančit a zlomí pár dívčích srdcí. Romeo si myslí, že večer stráví v koutě pozorující svou lásku a přátelé.
5. scéna
U Kapuletů začíná ples a Romeo spatří krásnou dívku. V tu chvíli si uvědomí, že doteď nikoho nemiloval. Ptá se sluhy, co je to za dívku, ale ten to netuší. Jeho hlas ale zaslechne Tybalt a pozná ho. Chce se s ním být, ale Kapulet to nedovolí, vidí, že se Romeo chová slušně, a tak nechce, aby se u něj Romeovi něco stalo. Rozčilený Tybalt raději z plesu odejde. Romeo mezitím tančí s Julií. Oba se do sebe zamilují a vymění si několik polibků. Když Julie odchází za matkou, Romeo se dozví, kdo je ta dívka, která ho okouzlila. Společně s přáteli Romeo odchází. Julie posílá chůvu, aby zjistila, kdo byl ten muž, do něhož se zamilovala. Od chůvy se dozvídá, že je to Romeo Montek. Julie je z toho nešťastná a odchází do ložnice.
Ukázka
Já že jsem miloval? To jsem byl slepý.
Tohle je křišťál. Tamto byly střepy.
Ukázka
Křivdíš své ruce, poutníčku můj milý,
vždyť poutá moji ruku oddaně,
tím dotykem se obě políbily,
jak při modlitbě jsou teď spoutané.
Ukázka:
Jediná moje láska musí být
jediná moje nenávist. Ten cit
dříve než narodil se, zemřít měl,
Můj milovaný je můj nepřítel.
Druhé jednání
Druhé jednání začne promluvou chóru, který shrne city obou milenců.
1. scéna
Romeo se v noci prochází kolem zahrad Kapuletových a rozhodne se přeskočit plot. U toho ho spatří Merkucio a Benvolio, myslí si, že stále truchlí po Rosallině, a tak odejdou.
2. scéna
Romeo stojí pod Juliiným balkonem a šeptem jí vyznává lásku, mezitím na balkon přichází Julie a i ona mu ji vyzná, aniž by tušila, že je Romeo pod balkonem. Romeo ji osloví, oba si uvědomují nebezpečí, které Romeovi hrozí, když je v jejich zahradách, ale Romeovi je to jedno. Domluví se, že se vezmou. Julie zítra k Romeovi pošle ráno posla, kterému má Romeo říci, kde a kdy se sejdou. Oba jsou díky vzájemné lásce velmi šťastní.
Ukázka:
Romeo, Romeo, ach, proč jsi Romeo?
Zřekni se otce, zapři svoje jméno,
a jestli nechceš, zapřu já svůj rod
a navždy budu patřit pouze tobě.
3. scéna
Romeo jde za Lorenzem, aby ho požádal, aby je oddal. Lorenzo se vrací ze sběru bylinek a myslí si, že Romeo nespí kvůli jeho nešťastné lásce k Rosallině. Je ale rád, že Romeo se té pošetilé lásky zřekl. Zároveň ho překvapilo, že se Romeo tak rychle dokázal zamilovat do jiné ženy. Nakonec souhlasí s tím, že je oddá, protože věří, že jejich svatba usmíří oba rody.
4. scéna
Na Romeo čekají Benvolio s Merkuciem, jsou rádi, že má Romeo najednou dobrou náladu. Přichází tam Juliina chůva, ze které si Merkucio dělá legraci. Romeovi přátelé odejdou a Romeo se s chůvou domluví, že Julie odpoledne přijde k bratrovi Lorenzovi a chůva mu v noci spustí žebřík z Juliina pokoje, aby k ní mohl vyšplhat.
5. scéna
Julie netrpělivě čeká na chůvu, která konečně přichází. Po dlouhém rozhovoru, kdy ji chůva napíná, se konečně dovídá o chystané svatbě a odchází za Lorenzem.
6. scéna
Bratr Lorenzo je oddá.
Třetí jednání
1. scéna
Třetí jednání začíná v ulicích Verony, kde se Benvolio a prchlivý Merkucio setkávají s Tybaltem, který čeká na Romea. Merkucio se s Tybaltem vzájemně urážejí. Přichází Romeo a Tybalt ho chce vyzvat na souboj, Romeo to odmítá s tím, že to nemůže udělat, protože musí mít Tybalta z nějakého tajného důvodu rád. Merkucio nevydrží urážky, kterými Tybalt Romea zahrnuje a tasí. Romeo se je snaží dostat od sebe, ale Tybalt Merkucia bodne pod Romeovou rukou. Merkucio umírá. Romeo cítí vinu a vztek. Když se vrátí Tybalt, tak Romeo s Tybaltem bojují a Tybalt zemře. Benvolio donutí Romea utéct, protože zná rozkaz vévody popravit toho, kdo se bil. Přichází stráže, chtěli zatknout Tybalta, ale vidí, že zemřel. Benvolio vévodovi popravdě vypoví, jak se to stalo. Paní Kapuletová ale chce smrt Romea za ten zločin na Tybaltovi. Paní Kapuletová totiž nevěří, že by Tybalt zabil Merkucia. Montek se naopak svého syna zastává. Vykonal jen spravedlivý trest. Vévoda rozhodne, že Romea potrestá vyhnanstvím z Verony. Romeo se nesmí vrátit pod trestem smrti.
Ukázka
Merkucio: Mor na vaše rody!
Žrádlo pro červy ze mne udělaly!
Tohle je konec! Mor na vaše rody!
2. scéna
Julie mezitím netuší, co se na ulici stalo a těší se na Romeův noční příchod. Chůva jí ale přijde sdělit informace o souboji. Julie se chvíli domnívá, že zemřel Romeo a cítí obrovský žal. Pak se dozví, že Romeo zabil jejího bratrance. Na chvíli se na Romea zlobí, ale pak si uvědomí, že její manžel je pro ni víc důležitý než její bratranec. Trápí se ale tím, že je Romeo vyhnán z Verony. Chůva jí slíbí, že Romea najde u bratra Lorenza a pošle ho za Julií.
3. scéna
Mezitím se Romeo dozvídá od Lorenza, že byl odsouzen k vyhnanství, tento trest považuje za horší než smrt, protože musí být od Julie, velmi se trápí. Přichází chůva, která ho společně s knězem povzbudí. Chůva odchází s vědomím, že Romeo za Julií večer přijde. Lorenzo Romeovi slibuje, že mu bude posílat zprávy do Mantovy a pokusí se pro něj vyprosit milost.
4. scéna
Večer se Kapuletovi dohodnou s Parisem na jeho sňatku s Julií, který se má konat ve čtvrtek.
5. scéna
Romeo odchází od Julie a naopak paní Kapuletová k Julii přichází. Sděluje ji, že Romeo se trestu nevyhne a že Julie se bude vdávat. Ta si odmítá vzít Parise. Nakonec se pan Kapulet rozčílí a řekne, že buď si Parise vezme, nebo ji vyžene z domu. Chůva Julii přemlouvá, aby si Parise vzala, že je lepší než Romeo. Julie předstírá souhlas a chystá se za Lorenzem.
Čtvrté jednání
1. scéna
Julie přichází k Lorenzovi, kde je ale už Paris, který s knězem domlouvá čtvrteční svatbu. Paris věří, že ho Julie miluje. Julie chce od Lorenza radu, co má udělat, protože si Parise nevezme, nezradí svou lásku. Radši se probodne dýkou, kterou si přinesla. Lorenzo jí pomůže. Dá jí extrakt z bylinek, který navodí stav podobný smrti na dobu 42 hodin. Všichni ji budou považovat za mrtvou a až ji donesou do hrobky, tak si pro ni přijde Romeo a společně odejdou do Mantovy. Julie s plánem souhlasí.
2. scéna
Julie přichází domů a slibuje, že už bude poslušná. Svatba se přesouvá na zítřejší den. Vše se musí přichystat.
3. scéna
Julie přemluví chůvu, aby ji přes noc nechala samotnou a přes určité pochybnosti vypije obsah lahvičky, kterou dostala od bratra Lorenze.
4. scéna
Čtvrtá scéna se odehrává ráno, kdy se celý dům chystá na svatbu. Přichází už i Paris. Chůva se vydává za Julií, aby jí pomohla chystat se na svatbu.
5. scéna
Chůva najde mrtvou Julii, přichází i paní Kapuletová, pan Kapulet, Paris a kněz Lorenzo. Rodiče i Paris se velmi trápí. Lorenzo se je snaží utěšit, že takto je Julii určitě lépe. Svatební oslavy se změní na smuteční hostinu.
Páté jednání
1. scéna
Romeo se v Mantově od svého sluhy dozvídá, že Julie zemřela a je pochována v hrobce Kapuletů. Hodlá umřít a být pochován s ní. Proto se vydá za chudým lékárníkem a přemluví ho, aby mu dal jed. Vydá se pak do Verony.
2. scéna
Bratr Lorenzo se dozvídá, že bratr Jan nemohl Romeovi předat vzkaz. Rozhodl se tedy, že Julii z hrobky pomůže sám a napsal Romeovi znovu. Hodlal Julii schovat u sebe.
3. scéna
Paris jde se svým pážetem na hřbitov. Paris přikáže pážeti, aby zůstal venku, schoval se a dal mu znamení, jestliže se bude někdo blížit. Když Paris vejde do hrobky, slyší znamení od pážete. Schová se a uvidí přicházejícího Romea s jeho sluhou. Romeo dá sluhovi dopis pro jeho otce a pošle ho pryč. Jeho sluha se ale venku schová. Paris si myslí, že jde Romeo zhanobit mrtvé, a tak se mu postaví. Romeo se s ním nechce být. Chce zemřít. Dojde ale k souboji a Paris zemře, před smrtí si přeje spočinout vedle Julie. Romeo ho tam zanese, rozloučí se s Julií a vypije jed. Romeo zemře. Přichází otec Lorenzo a vidí Romeova sluhu. Dozvídá se, že Romeo je v hrobce. Má o něj strach. Když přijde do hrobky, vidí krev, mrtvého Parise i Romea. V tu chvíli se probouzí Julie. Lorenzo z venku slyší hlasy a chce odvést Julii. Ta ale odmítne opustit mrtvého Romea. Lorenzo odchází. Julie se pokusí otrávit tak, že políbí Romeova ústa, na kterých ulpěl jed. Protože se ale blíží stráže, tak se probodne Romeovou dýkou. Strážný najdou znovu zemřelou Julii, mrtvého Romea i Parise. Chytnou kněze i Romeova sluhu. V tu chvíli přichází vévoda a Kapuletovi. Chtějí vědět, co se to děje. Přichází i Montek a dozvídá se o smrti syna. Zároveň informuje vévodu o smrti své ženy, kterou zlomilo vyhnanství Romeovo. Vévoda vyzpovídá Lorenza, a tak se všichni dozví, že Romeo a Julie byli manželé. Přiznal také, že dal Julii uspávací nápoj, po kterém vypadala jako mrtvá. Řekl, že Romeo se o jeho plánu bohužel nedozvěděl, a tak se vydal sám pro Julii, ale našel už mrtvého Romea i Parise. Řekl také, že Julie bez Romea odmítla odejít. Sluha dosvědčil, že to on řekl Romeovi o tom, že Julie zemřela. Nakonec se oba rody usmířily. Montek slíbil, že vystaví Julii krásný památník se zlatou sochou. Kapulet zase vystaví zlatou sochu Romeovi.
Shakespearovou nejznámější divadelní hrou je tragédie Romeo a Julie, kterou Shakespeare publikoval v roce 1595. Hlavními motivy této tragédie jsou nesmiřitelné nepřátelství a osudová láska. Hra je psána v promluvách, některé jsou místy velmi dlouhé. Konverzace mezi některými aktéry je plná slovního humoru, vtipů a dvojsmyslů. Hlavními postavami jsou velmi mladí lidé Romeo a Julie, jejich rodiče Montekové a Kapuleti, Juliin bratranec Tybalt, otec Vavřinec, Juliina chůva, místní vévoda veronský a jeho příbuzný Paris a Romeovi přátelé. Příběh je napsán v pěti jednáních, která se skládají z několika výstupů, a odehrává se převážně v italské Veroně.
Tragédie začíná prologem, který vypráví chorus, ten shrne hlavní děj příběhu. První jednání začíná setkáním sluhů Monteků a Kapuletů, kteří se vzájemně snaží vyprovokovat k souboji. Do hádky přichází také Kapulet a Montek a i oni se ženou do sporu. Rozčilený veronský vévoda rozhodne, že bude trestat smrtí porušení jeho zákazu soubojů mezi rodinami Montekových a Kapuletových. Benvolio Montekovi popravdě vypoví, jak se vše odehrálo. Když většina aktérů odejde, přijde Romeo a společně s Benvoliem řeší jeho trápení s láskou. Romeo je totiž zamilován do starší dívky Rosaliny, která se má stát jeptiškou. Romeo se tím trápením užírá. Mezitím Paris žádá Kapuleta o ruku jeho dcery Julie, Kapulet ale z žádosti není nadšený, protože mu Julie přijde ještě na svatbu mladá. Kapulet pak pošle sluhu se seznamem hostů na jeho ples. Sluha ale neumí číst, a tak požádá Romea a Benvolia, které potká, aby mu seznam přečetli. Ti tak učiní a rozhodnou se, že na ten maškarní ples také zajdou. U Kapuletů mezitím vede matka s Julií rozhovor o Parisovi a chůva jim při tom hlasitě asistuje. Zřetelně se projevuje její upovídaná povaha. Na vše má vlastní názor a dává ho jasně znát. Julie odsouhlasí matce, že se bude snažit mít se k Parisovi.
Večer ke Kapuletovým přichází Romeo s Benvoliem a Merkuciem. Oba Romeovi přátelé se velmi těší na ples, jak se budou bavit. Romeo tam jde ale jen proto, aby viděl Rosalinu. Kapulet mezitím vítá nově příchozí, když v tom Romeo spatří Julii a žádá sluhu, aby mu sdělil, kdo je ta krásná dívka, ten ale Julii nepozná. Romeo se do ní hned zamiluje. Jeho tichý monolog ale vyslechne vznětlivý Tybalt, který ho po hlase pozná a chce si to s ním vyřešit soubojem. Juliin otec mu to ale rozmluví, souboj si nepřeje, navíc mu přítomnost Romea na plese nevadí. Vidí totiž, že se Romeo chová vzorně a nikomu nepřekáží. Tybalt je i přesto uražený a raději z plesu odchází. Romeo se mezitím dává do tance s Julií, která se neznámý mladík také velmi líbí. Dokonce dojde i na několik polibků. Až v závěru večera se Romeo dovídá, že jeho vyvolenou je dcera nepřítele. Stejně tak této pravdě musí čelit i sama Julie. Nešťastný Romeo odchází, ale v průběhu večera se ke Kapuletovým znovu vrací. Vkrade se totiž do jejich zahrad, kde pozoruje Julii, která stojí na balkoně a vede monolog o své lásce k Romeovi. Nadšený Romeo vystupuje ze stínu a také se Julii vyznává ze své lásky. Tu trochu mrzí, že jí slyšel, protože se nehodí, aby dívka dávala najevo lásku jako první. Romeo je ale rád, že je to oboustranný cit. Oba milenci se dohodnou, že se následující den vezmou, Romeo vše hodlá zařídit, Julie k němu druhý den pošle chůvu, aby věděla, kdy a kde ke sňatku dojde. Jedná se o nejznámější balkónovou scénu. Romeo se pak vydá za bratrem Vavřincem, který je nejdříve velmi překvapený, jak rychle Romea přešla láska k Rosalině. Nakonec ale vidí na lásce mladých milenců samá pozitiva, domnívá se, že by to oba znepřátelené rody mohlo usmířit.
Ráno se na ulici setkává Benvolio s Merkuciem a diskutují o tom, že Tybalt poslal k Romeovi dopis s vyzváním k souboji za včerejší urážku. V tom přichází Romeo. Oba přátelé jsou velmi překvapení, jak je veselý, když ho včera viděli naposled, utápěl se v depresích. Na scénu přichází také Juliina chůva se sluhou Petrem. Merkucio se s chůvou pustí do slovní přestřelky. Chůva se po dlouhém rozhovoru doví vše, co potřebuje, a vydává se zpět za Julií. Julie mezitím napjatě čeká na její návrat. Když chůva přijde, tak se z ní snaží vymámit informace. Chůva ji nakonec prozradí, kdy a kde svatba proběhne. Julie je nadšená a vydá se na obřad. Krátce po jejich svatbě se Merkucio a Benvolio procházejí po ulicích, kde také potkají Tybalta, který je v bojovné náladě, a tak je provokuje. Schyluje se ke konfliktu, když v tom přichází pozitivně naladěný Romeo. Tybalt se ho snaží vyprovokovat, ale Romeo se nedá. Snaží se mu vysvětlit, že ho má svým způsobem rád, ale Tybalt to odmítá chápat. Neustále Romea uráží, až to Merkucio nevydrží a dojde k souboji. Romeo se snaží boj zastavit, ale Tybalt využije Merkuciovy nepozornosti a bodne ho. Merkucio umírá. Romeo zdrcený smrtí přítele se vydává za Tybaltem a zabije ho. Poté musí prchnout, protože ví, že by ho veronský vévoda nechal popravit. O smrti Merkucia a Tybalta se dovídají Montekové, Kapuleti i vévoda. Benvolio vypoví, jak se vše událo a vévoda odsoudí Romea k vyhnanství z Verony. To ale Kapuletům nestačí, chtějí se Romeovi pomstít. Chůva se vydává za Julií informovat jí o smrti jejího oblíbeného bratrance, ale podá to velmi chaoticky, a proto se Julie domnívá, že zemřel Romeo a má pocit, že jí žalem pukne srdce. Chůva ji ale vyvede z jejího omylu. Julie se uklidní, přestože ji mrzí, že zemřel Tybalt. Pak ale zjistí, že je Romeo za trest vyhnán z Verony a přijde ji, že je to téměř rozsudek smrti. Chůva, která Julii velmi miluje, se vydá za Romeem, který se ukrývá u bratra Vavřince. Romeo si přeje prožít s Julií jejich svatební noc. To se také stane, když za ní přijde v noci. K ránu ji ale musí opustit, odjíždí do Mantovy. Ten samý večer přijde ke Kapuletovým Paris, aby jim vyjádřil upřímnou soustrast. S Kapuletem se dohodnou, že si Paris přeci jen vezme Julii, a to velmi brzo. Paní Kapuletová se vydá za Julií, aby jí to sdělila, ta z toho panikaří, protože je již vdaná, ale rodiče to neví. Chůva se jí snaží přesvědčit, aby to nikomu neříkala a vzala si Parise, který je podle chůvy lepším mužem. Julie to odmítá, ale před chůvou se přetvařuje a předstírá, že si ho chce vzít. Vydává se za bratrem Vavřincem a žádá ho o radu. Ten přijde na řešení, dá jí extrakt z bylin, který vytváří u člověka stav podobný smrti. Julie tak má předstírat vlastní smrt. Julie se tedy vrací domů, kde předstírá souhlas se svatbou. Její otec i matka jsou velmi šťastní. Bratr Vavřinec mezitím pošle jiného bratra za Romeem s dopisem, kde vše Romeovi vysvětlil a žádal ho, aby Julii osvobodil z hrobky a odvezl ji z Verony. Romeo ale dopis nedostane. Večer před svatbou Julie vypije daný extrakt a upadne do falešné smrti. Tak jí najde chůva, která její smrtí velmi trpí, stejně jako všichni Kapuletovi a mladý Paris. Julie je pohřbená v rodinné hrobce. O její smrti se v Mantově dovídá i Romeo, který se rozhodne také zemřít, a proto si u lékaře koupí prudký jed a odjede zpět do Verony, kde se vydá k hrobce Kapuletů. Tam se ale setkává s Parisem, který donesl Julii květiny. Paris se domnívá, že chce Romeo zneuctít hrob Kapuletových a dojde k zápasu. Paris při něm umírá. Jeho posledním přáním je, aby spočinul vedle Julie, to mu také Romeo splní. Sám vedle jejího těla vypije jed a zemře. V tom okamžiku se probírá i Julie a vidí zemřelého Parise a Romea. Bratr Vavřinec, který jí přišel vysvobodit z hrobky, se jí snaží přesvědčit, aby s ním odešla a uchýlila se do kláštera, Julie to odmítá, a když oba uslyší velký hluk zvenčí, bratr Vavřinec odejde. Julie zůstává v hrobce sama a rozhodne se zemřít vedle milovaného Romea. Pokusí se také otrávit jedem z jeho úst, jed ale nepůsobí, a tak se probodne Romeovou dýkou. Mezitím je venku chycen bratr Vavřinec. Ten společně s Romeovým sluhou vše vysvětlí jak Kapuletovým, tak i panu Montekovi, který zároveň trpí i nad smrtí ženy. Kapuletovým a Montekovi dojde, že jejich nepřátelství způsobilo smrt jejich milovaných dětí a usmíří se. Dohodnou se nakonec, že Montek postaví zlatou sochu pro Julii a Kapulet zase na oplátku nechá postavit zlatou sochu pro Romea. Tak až smrtí jejich nejbližších se usmířily dva nesmiřitelně znepřátelené rody.
Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.
Místo a doba děje:
Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky
Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.
Obsah:
První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.
Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pana notáře přátelé, manželé Schleischerovi, a vypráví mu o dle jejich soudu nudném vesnickém životě; přitom ale srší tak neuvěřitelnými historkami, až se z toho mladá sekretářka musí červenat. V závěru se notář opravdu setká se smrtí, ještě aby ne, vždyť se na to chystá už od samého začátku. Ne však se svou vlastní – na procházce nalezne trafikanta ve smrtelné křeči a poněkud komickým a bizarním způsobem mu pomáhá ven z maličké trafiky a přivolává mu pomoc.
Kratičká povídka Pohřeb vypráví o dvou přátelích, z nichž jeden je vášnivý sázkař a věří na znamení, na osudová čísla přicházející mu do cesty. Za štěstí považuje dokonce i havárii dvou vozů, při níž si ale umaže smuteční šat a na pohřeb svého strýce dorazí žlutý jako kanárek. V závěru se navíc dopustí faux pas, když na pohřbu nadšeně jásá, že si vsadí na jachting.
Bambini di Praga 1947 je nejdelší povídkou celého souboru. Pojednává o skupině pojišťovacích podvodníků. Zde snad nejvýrazněji vystupuje Hrabalovská poetičnost, uplatňující se zejména v popisu noci – významným motivem je tu měsíc a jeho světlo, omítající stěny domů, zrcadlící se na hladině řeky a podobně. Také zrcadlení jako takové se objevuje na mnoha místech sbírky, implikovaný autor je stále zaujat zejména odrazem člověka a jeho postavy ve vodní hladině, kde je vzhůru nohama, jako obrázek na kartách.
Pábitelé vyprávějí příběh muže přijíždějícího do vesnice, celé bílé kvůli jemnému cementovému prášku. Setkává se zde se svým kamarádem, amatérským malířem, vynikajícím hlavně uměním zacházet s výraznými, až neuvěřitelnými barvami, které „by mu impresionisté mohli závidět“. To působí poněkud paradoxně vzhledem k tomu, že místní krajina je celá bílá, šedá, pokrytá umrtvujícím povlakem cementového prášku. Umělec ale vidí ve světě mnohem více, než kolik je běžným smrtelníkům na první pohled ukázáno. Zvláštně působí také jeho otec, otrlý chlapík s neuvěřitelným darem přežít cokoliv. A to doslova. Ať už jde o padání ze střechy hlavou rovnou na beton, nebo zabodnutí srpu přímo do lebky.
V Automatu svět jsme svědkem toho, jak snadno člověk dokáže zapomenout na své trápení, když se o něj má s kým podělit a kvůli komu ho na moment odložit. Mladý muž byl zasnouben s dívkou zvyklou žít v lepších poměrech. Byli ale velice chudí, dívka si navíc nerozuměla s budoucí tchyní a rozhodla se, že tím nejlepším, co teď mohou mladí snoubenci udělat, je spolu se zabít. Mladík ale odmítá, a tak se dívka jednoho dne po několika předchozích pokusech o sebevraždu sebere a zmizí. Mladík jde zapít žal do automatu, kde zrovna leží schovaná za zástěnkou mrtvola neznámé slečny – ta se v automatu oběsila. V patře, kde je restaurace, se koná velká veselá svatba; svatebčané vyběhnou ven do deště, tam ale dojde k potyčce mezi ženichem a příslušníkem SNB a ženicha zavřou. Stejní policisté přijdou do automatu vyšetřovat smrt dívky. Mladík nakonec odchází s nevěstou ven do deště; v závěru je naznačeno, že ti dva spolu pokračovali v jakémsi románku.
Chcete vidět zlatou Prahu? je příběh majitele pohřebního ústavu pana Bamby, hromotluckého básníka pana Kytky a toho, jak člověk pro dobrou věc a v dobrém úmyslu dokáže z nevědomosti a nešikovnosti ublížit lidem okolo sebe.
Iontoforéza se odehrává v nemocnici, kam pan Felix dochází na léčebnou kúru pomocí metody iontoforézy.
Dáma s kaméliemi vypráví o mladé dívce, ve které tryská život a bezstarostné štěstí, touha něco zažít a vidět svět, onen věk neznající povinnost a jedovatost stáří – tu zastupují dvě staré pavlačové drbny. Její matka je udřená domovnice, přece se ale radující z krásy a veselého života své dcery. Dívčin otec je však už zlomený, životem utrápený a smířený s tím, že už nestojí za to ho ani navštěvovat. Sedí v temném pokoji a oknem se dívá naproti přes ulici, kde oknem pozoruje své kamarády hrající biliard. Teskní po své mladické vitálnosti a síle.
V Diamantovém očku jede mladá šestnáctiletá dívka vlakem do Prahy, kde si má nechat operovat oči a konečně si poprvé ve svém životě prohlédnout svět – od narození je totiž slepá. V kupé rozpráví s ostatními cestujícími, třemi muži, a vypráví si, kdo měl (či stále má) jakého tatínka. Dívka nad nimi nad všemi jásá, jak jsou vzácní a slavní. Ačkoliv by z přítomných měla mít největší důvod k hořkosti a smutku, je z nich nejveselejší a nejrozvernější.
Mladý pomocník instalatéra se setká s cikánkou v poslední povídce nazvané Romance. Nejprve se s ní chce jen vyspat, během noci ho ale cikánka částečně umluví, částečně mu otevře oči a oni se domluví na společném zbytku života, na sňatku a dětech a tak dále. Mladíka přitom vůbec nezajímá, co na to matka, cítí, že teprve s cikánkou začne opravdu žít.
Protože mně irituje používání spojek vylučovacích nebo či jako slučovacích, našel jsem na Wikipedii, že spojka nebo je spojka slučovací ale i vylučovací. Kde se stala chyba?
Promluví Babiš či Havlíček.
Promluví Babiš nebo Havlíček.
BUDOU MLUVIT OBA NEBO JEN JEDEN Z NICH???
Měl jsem z maturity pouze dvojku v r.1968, ale jak se česky do budoucna domluvíme, když i jednoduché věty budou matoucí. Není to záměr, abychom raději mluvili německy, anglicky, latinsky, rusky?
Asi podobný "problém" je s/z u sebrat něco se stolu (s povrchu) nebo ze stolu (zevnitř). Jasné..... ALE dočetl jsem se, že "s" se moc nepoužívá, protože je UŽ "mimo mísu", resp. kdo ho používá, patří do starého železa (NENÍ IN a COOL).
Nevíte někdo jak mám napsat větu Při letních ohňostrojích se všichni brňané hromadně sejdou na přehradě. Chtěla bych použít slovo pohromadě ale nevím jestli dohromady, nebo zvlášť. Pomůže někdo
Na otázku, zdali je správně oni musí nebo oni musejí, je odpověď jednoduchá, oboje je správně, a proč? O tom se dozvíte v tomto článku: https://www.pravopiscesky.c…
Zřetelně je správné "nejen" (výhradně ve spojení "nejen, ale i"), je to zjevně spřežka, ale nikde mezi spřežkami to uváděno není. Objevil jsem, že je to uvedeno mezi spojkami souřadicími. Proč ale ne také mezi spřežkami, když zjevně vzniklo spřažením slov "ne" a "jen"? Takže - je to spřežka, nebo ne?
Kdo s koho je fráze ze staročeštiny. Fráze kdo s koho vyjadřuje klání - kdo koho/co porazí. Jedná se o starou, dnes již zřídkakdy užívanou vazbu předložky s se 4. pádem. Tato vazba se vyskytuje pouze u spojení kdo s koho a být s to.
Vazbu s předložkou z (kdo z koho) můžeme také použít, ale pouze v situaci, když popisujeme například situace kdo z koho vymlátil duši nebo kdo z koho zešílel.
Dobrý den,
v poslední době je ze sdělovacích prostředků stále víc slyšet slovo ,,musejí".
Prosím o sdělení, jestli je tento výraz mluvnicky správný, nebo je správně
pro mne lépe znějící ,,musí" ? Děkuji za odpověď Poláková