Téma: 

charakteristika literární postavy


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

CHARAKTERISTIKA

Co je to charakteristika

Charakteristika je popisný slohový útvar, který se týká především osob. Zaměřuje se tedy na duševní vlastnosti (povahové rysy, schopnosti, zájmy). Duševní vlastnosti člověka se projevují ve vztahu k lidem, v jednání a ve vztahu k práci, a proto i tyto údaje patří do správné charakteristiky.
Vlastnosti se dají vyjádřit jasným konstatováním (= přímá charakteristika), nebo konkrétními příklady jednání (= nepřímá charakteristika), případně srovnáním s jiným člověkem.
Při psaní charakteristiky je důležitá volba vhodných výstižných výrazů, převaha hlavně přídavných jmen, případně sloves spojených s přídavnými jmény. Často se v charakteristice také objevují různá přirovnání.

Detail odstavce: Co je to charakteristika
Zdroj: Charakteristika
Zveřejněno: 26.2.2017

TEST NA POVÍDKY MALOSTRANSKÉ - OBSAH A POSTAVY

TESTY NA MALOSTRANSKÉ POVÍDKY OD JANA NERUDY

Jan Neruda se narodil v roce 1834 v Praze na Malé Straně, kde také vyrůstal. Neruda patří mezi nejvýznamnější české spisovatele, psal poezii, prózu i drama, také psal různé divadelní i literární kritiky. Proslavil se také jako novinář. Neruda byl několikrát v životě zamilovaný, ale nikdy se neoženil. Také mu déle trvalo najít si povolání, které by ho bavilo, pokoušel se studovat práva i filozofickou fakultu. Pracoval jako úředník i jako učitel. Neruda zemřel v roce 1891 v Praze v Novém Městě na zánět pobřišnice a byl pochován na Vyšehradském hřbitově.

Mezi jeho nejznámější knihy patří sbírky básní Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy a Zpěvy páteční. Jako dramatik nebyl příliš úspěšný, i přesto několik her napsal, například Prodaná láska, Ženich z hladu, Francesca di Rimini a další. V novinách často publikoval i fejetony, které později vytvořily sbírky například pod názvy Žerty hravé i dravé, Studie krátké a kratší a další. Mezi jeho prozaická díla se řadí Arabesky, Různí lidé, Trhani, Pražské obrázky, Menší cesty a samozřejmě Povídky malostranské, které jsou patrně jeho nejvýznamnější prózou.

Povídky malostranské původně psal do časopisů, nakonec je ale v roce 1878 vydal. Při výběru námětů jednotlivých povídek často vycházel ze vzpomínek na své dětství a mládí strávené na Malé Straně.

Detail odstavce: TESTY NA MALOSTRANSKÉ POVÍDKY OD JANA NERUDY
Zdroj: Test na Povídky malostranské - obsah a postavy
Zveřejněno: 11.7.2017

TYPICKÝ

Typický – význam

Typický jako přídavné jméno vyjadřuje vlastnost osob, zvířat, věcí nebo jevů, konkrétně jím sdělujeme, že je něco/někdo:

  1. jevící se jako typ: typický představitel mládeže, typická učitelka, typický představitel baroka
  2. příznačné/ý, charakteristické/ý: typické chování, typická krajina
  3. svérázné/ý, osobité/ý: typické postavy Nerudových povídek, typické gesto

Detail odstavce: Typický – význam
Zdroj: Typický
Zveřejněno: 16.9.2016

TEST NA POVÍDKY MALOSTRANSKÉ - POSTAVY

Test na postavy Malostranských povídek

  1. O kom (jméno postavy) je následující ukázka: „Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy svůj krám U zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.“
  2. Kdo dal panu Vojtíškovi kousek chleba a kávu, když mu nikdo jiný nepomohl v povídce Přivedla žebráka na mizinu?
  3. Který z mužů v povídce Večerní šplechty zůstal na střeše nejdéle a nepronásledoval dívky?
  4. Jaké povolání měl otec doktora Heriberta v povídce Doktor Kazisvět?
  5. Který člověk upřímně litoval smrti pana rady Schepelera v povídce Doktor Kazisvět?
  6. Proč panu Heribertovi přezdívali doktor Kazisvět?
  7. Ve které povídce se objevuje Pohorák?
  8. Ve které povídce se objevuje Pan Vojtíšek?
  9. Ve které povídce se objevuje Josef Velš?
  10. Ve které povídce se objevuje Pepík Augusta?
  11. Ve které povídce se objevuje Lízinka Perálková?
  12. Ve které povídce se objevuje Pan Šajvl?
  13. Ve které povídce se objevuje Slečna Poldýnka?
  14. Ve které povídce se objevuje ševcův Fricek?
  15. Ve které povídce se objevuje Klára Lakmusová?
  16. Ve které povídce se objevuje Tlustá Máry?
  17. Ve které povídce se objevuje Krumlovský?
  18. Ve které povídce se objevuje Václav Bavor?
  19. Ve které povídce se objevuje Bába milionová?
  20. Ve které povídce se objevuje Pan Rybář?
  21. Ve které povídce se objevuje Josef Rumpálovic?
  22. Ve které povídce se objevuje Vilém Cibulka?
  23. Ve které povídce se objevuje pan Provazník?
  24. Ve které povídce se objevuje slečna Žanýnka?
  25. Ve které povídce se objevuje Paní Nocarová?
  26. Ve které povídce se objevuje policejní komisař Uhmühl?
  27. Ve které povídce se objevuje Jan Hovora?
  28. Ve které povídce se objevuje Jan Rechner?
  29. Ve které povídce se objevuje Doktor Jensen?
  30. Ve které povídce se objevuje Mikuláš z Husi?

Detail odstavce: Vzory
Zdroj: Test na Povídky malostranské - postavy
Zveřejněno: 12.7.2017

CHARAKTERISTIKA

Osnova charakteristiky

Osnova charakteristiky se může lišit, ale některé body jsou základní a vždy by se měly v charakteristice objevit.

Návrh osnovy pro charakteristiku

  1. úvod (zde se objeví seznámení s charakterizovanou osobou, její jméno, náš vztah k ní, stručný popis)
  2. stať:
    a) vnější projevy povahy
    b) vztah k lidem, jednání
    c) vztah k přírodě, k prostředí
    d) vztah k práci
    e) nadání, schopnosti, zájmy
    f) vztah k sobě samému
  3. závěr, zobecnění, shrnutí (v čem je naším vzorem, co na osobě kritizujeme)

Detail odstavce: Osnova charakteristiky
Zdroj: Charakteristika
Zveřejněno: 26.2.2017

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

Autor

Jan Neruda

Životopis

  • Spisovatel Jan Neruda se narodil 9. července 1834 v Praze na Malé Straně a zemřel dne 22. srpna 1891 v Praze na zánět pobřišnice vyvolaný rakovinou střev. Dům, v němž žil, nesl název U Dvou slunců.
  • Studoval na gymnáziu. Po gymnáziu na přání a nátlak otce nastoupil na právnickou fakultu, ale studium se mu nedařilo, a tak přešel na filozofickou fakultu. Ale ani tu nedokončil. Povoláním byl učitel a novinář.
  • Na počátku své kariéry podepisoval své články jménem Janko Hovora. Psal pro německé časopisy: Tagesbote aus Böhmen a Prager Morgenpost. Z českých časopisů a novin publikoval v Obrazech života, v Času, v Hlasu, v Národních listech, v Květech a v Lumíru. Stejně jako některé novinové články podepsal pseudonymem, tak své fejetony podepisoval symbolem trojúhelníku.
  • V jeho období vznikla literární generace májovců a on se stal jejich vůdcem. Tato skupina se přihlásila k dílu a odkazu Karla Hynka Máchy, který byl do té doby společností jako autor Máje kritizovaný. Stejně jako Mácha i Neruda rád cestoval a vedl si zápisky z cest.
  • Neruda byl několikrát za svůj život zamilovaný, ale nikdy se neoženil. Ve svém životě se zamiloval do několika žen, do Anny Holinové, Karolíny Světlé, Terezie Marie Macháčkové a Anny Tiché.
  • Neruda patří mezi nejznámější české spisovatele, novináře i literární kritiky. Neruda je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Seznam literárních děl

  • Arabesky – soubor povídek
  • Balady a romance – soubor balad a romancí; autor zde záměrně zaměnil balady s romancemi. Pokud se báseň jmenuje balada, jedná se o romanci a pokud se jmenuje romance, jedná se o baladu.
  • Francesca di Rimini – divadelní hra: tragédie
  • Hřbitovní kvítí – sbírka básní
  • Já to nejsem – divadelní hra: komedie
  • Knihy veršů – sbírka básní
  • Merenda nestřídmých – divadelní hra: komedie
  • Obrazy z ciziny – sbírka fejetonů
  • Obrazy ze života – časopis
  • Pařížské obrázky (=Menší cesty) – sbírka reportážních črt a fejetonů
  • Písně kosmické – sbírka básní
  • Povídky malostranské – sbírka povídek
  • Praha – sbírka povídek
  • Pražské obrázky – soubor fejetonů
  • Prodaná nevěsta – divadelní hra: komedie
  • Prosté motivy – sbírka básní
  • Rodinná kronika - časopis
  • Různí lidé – soubor povídek a fejetonů
  • Studie krátké a kratší – soubor fejetonů
  • Trhani - román
  • Zpěvy páteční – sbírka poezie
  • Žena miluje srdnatost - divadelní hra: komedie
  • Ženich z hladu – divadelní hra: komedie
  • Žerty hravé i dravé - sbírka fejetonů

Detail odstavce: Autor
Zdroj: Povídky malostranské
Zveřejněno: 30.6.2016

MARIO A KOUZELNÍK

Rozbor díla

Mario a kouzelník je novela z třicátých let devatenáctého století od německého spisovatele Thomase Manna. Dá se označit za novelu politickou, protože na několika stránkách přesně popisuje vliv fašismu na lidi. Pod zdánlivě jednoduchou dějovou linií se skrývá politicko-antifašistický podtext. Celá knížka byla předzvěstí nástupu fašistického režimu, což je naznačeno například všeobecným chováním obyvatel k cizincům a povýšeným sebevědomím Cipolly.

Žánr:

Politická novela

Styl:

Spisovatel si umí dokonale hrát se slovy a skládat opravdu neskutečné věty a souvětí.

Hlavní motivy:

Mussoliniho éra, pobřežní městečko, letní žár. A večer s kouzelníkem, který se ukáže být hypnotizérem a velmi nelidským manipulátorem, který místo pobavení lidi ovládá, zesměšňuje a ponižuje. Tragický konec je pak humánní satisfakcí, zvlášť když situace čím dál více připomíná alegorii.

Hlavní postavy:

  • Mário – kdysi nejrychlejší číšník v malém italském městečku toužící po krásné Silvestře.
  • Kouzelník – samolibý „umělec“, vizionář a hybatel osudů.
  • Silvestra – zdaleka není funkčním katalyzátorem.

Detail odstavce: Rozbor díla
Zdroj: Mario a kouzelník
Zveřejněno: 24.3.2017

POPIS A CHARAKTERISTIKA OSOBY

Osnova charakteristiky osoby

  1. Úvod – představení osoby

  2. Vzhled (stručně)

  3. Povahové vlastnosti

  4. Vztah k blízkým lidem

  5. Vztah k práci (ke škole), vztahy v práci (ve škole)

  6. Vztah k přírodě

  7. Zájmy a schopnosti

  8. Vztah k dané osobě

  9. Závěr

Vysvětlivky k bodům osnovy:

Úvod: V tomto odstavci se nachází stručné informace o dané osobě (věk, bydliště) a vztah autora k ní (rodič, kamarád).

Vzhled: V tomto odstavci je stručně zachycena celková postava, popis obličeje: očí, nosu, úst, vlasů, a dalších výrazných rysů popisované osoby.

Povahové vlastnosti: V tomto odstavci se nachází přímá a nepřímá charakteristika vlastností a různých výrazných povahových rysů osoby (vlastností by zde mělo být popsáno přímo nebo nepřímo minimálně pět). Neměly by zde být popsány jen kladné vlastnosti, je třeba uvést alespoň jednu zápornou vlastnost (každý nějakou má).

Vztah k blízkým lidem: V tomto odstavci by měl být popsán vztah k rodině (rodičům, sourozencům, případně i prarodičům) a případně k nejbližším kamarádům (třeba i k autorovi).

Vztah k práci, vztahy v práci: V tomto odstavci se objevuje postoj dané osoby k jejímu zaměstnání, u žáka se jedná o vztah ke škole a o jeho vztahy s učiteli a spolužáky. Může se zde objevit, co ho ve škole baví, co nemá rád, jeho výsledky a i jeho plány do budoucna (jaká střední škola, jaké zaměstnání).

Vztah k přírodě: V tomto odstavci by se mělo alespoň stručně objevit, jestli má rád přírodu, jestli do ní rád chodí, jestli má rád zvířata, květiny atd.

Zájmy a schopnosti: Tento odstavec zachycuje, co danou osobu baví, co ráda podniká, v čem je dobrá, ale i přesně opačnou stranu, co ráda nemá a co jí příliš nejde.

Vztah k dané osobě: Tento odstavec obsahuje stručný popis toho, proč jsem si danou osobu vybral a co si o ní myslím.

Závěr: Závěr obsahuje určité shrnutí daných informací s poslední závěrečnou myšlenkou (názorem) k charakteru dané osoby.

Detail odstavce: Osnova charakteristiky osoby
Zdroj: Popis a charakteristika osoby
Zveřejněno: 22.11.2017

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

Povídky malostranské

Seznam povídek v knize

  • Týden v tichém domě
  • Pan Ryšánek a pan Schlegl
  • Přivedla žebráka na mizinu
  • O měkkém srdci paní Rusky
  • Večerní šplechty
  • Doktor Kazisvět
  • Hastrman
  • Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
  • U tří lilií
  • Svatováclavská mše
  • Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno (1877)
  • Psáno o letošních Dušičkách
  • Figurky

Charakteristika hlavních postav z některých povídek

Bába milionová – Bába milionová je jedna z hlavní postav povídky Přivedla žebráka na mizinu. Jedná se o žebračku, která usiluje o to, aby se měla o něco lépe. Je proto ochotná se i vdát. Problém ale je, že je velmi ošklivá, závistivá a mstivá. Nevadí jí zničit někomu život.

Pan Cibulka – Cibulka patří do povídky Psáno o letošních Dušičkách. Je to nejlepší přítel pana Rechnera. Z povídky vyplývá, že rád pije, je protivný a hrubý a nebojí se z někoho si utahovat, přestože to daného člověka může trápit.

Pan Heribert – Pan Heribert je hlavní postavou povídky Doktor Kazisvět. Vystudoval medicínu, ale odmítá se živit jako lékař. Má rád samotu a lidem se vyhýbá. V okamžiku, kdy zachrání život zemského rady, tak se proslaví a může mít spoustu klientů a peněz. On o to ale nestojí a dál žije svůj život samotáře.

Paní Ruska – Paní Ruska je hlavní postavou povídky O měkkém srdci paní Rusky. Jak název napovídá, paní Ruska působí jako žena, která je dobrosrdečná a útlocitná. Žena, která se z dobré vůle a čistoty srdce chodí rozloučit se zemřelými na jejich pohřeb. Skutečnost je ale jiná, paní Ruska zjevně miluje drby a ráda se o ně podělí, i když o ně nikdo nestojí. Také ráda pláče a povídá si s lidmi. Je ale i chytrá, když jí policie zakáže její největší zálibu, ví si rady a jejich nařízení dokáže obejít.

Pan Krumlovský – Jedná se o studenta práv z povídky Figurky, který se přestěhuje na Malou Stranu, protože ji považuje za klidné místo, kde se může učit. S učením má trochu problémy, vždy se najde něco, co ho od učení ruší. Působí jako pozorovatel chování lidí na Malé Straně a sám se do děje zapojuje, někdy kladně a někdy záporně. Pan Rechner – Pan Rechner je jednou z hlavních postav povídky Psáno o letošních Dušičkách. Pan Rechner je šikovný, ale tak trochu líný. Společně se svým nejlepším přítelem se nebojí utahovat si z citů jiné osoby.

Pan Rybář - Pan Rybář je hlavní postavou v povídce Hastrman. Pan Rybář patří na Malé Straně k oblíbeným lidem. Má rád zelenou barvu, moře a francouzské filozofy, které často cituje. Jeho největší zálibou je sbírání drahých kamenů. Věří, že díky nim je velmi bohatý a až na konci povídky zjistí, že jeho bohatství spočívá vlastně v něčem jiném.

Pan Ryšánek – Pan Ryšánek je jednou z hlavních postav v povídce Pan Ryšánek a pan Schlegl. Pan Ryšánek je obchodník, který byl v mládí zamilován do ženy, která ho odmítla a vzala si jeho přítele. Od té doby s ním nepromluvil, přestože se každý večer setkávají.

Pan Schlegl – Pan Schlegl je druhou hlavní postavou v povídce Pan Ryšánek a pan Schlegl. I pan Schlegl je obchodník. Pan Schlegl získal srdce jeho vyvolené ženy, přestože kvůli tomu ztratil přítele, se kterým se i nadále setkává, ale nemluví spolu. Jejich situaci může změnit jen něco opravdu zásadního.

Pan Vojtíšek – Pan Vojtíšek je hlavní postavou v povídce Přivedla žebráka na mizinu, ale jeho postava se objevuje ve více povídkách. Pan Vojtíšek je malostranský žebrák, který je velmi oblíbený, lidé ho mají rádi, a proto se má dobře, přestože žebrá. Doplatí ale na lidskou závist. Ke konci života se musí mimo jiné vyrovnat i se ztrátou přízně lidí, které měl rád.

Pan Vorel – Pan Vorel je hlavní postavou v povídce Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Pan Vorel nepocházel z Malé Strany a byl to vášnivý kuřák. Tyhle dvě věci ho stály všechny peníze a nakonec i život, přestože to byl jinak milý obchodník s dobrým srdcem.

Slečna Mary – Slečna Mary je hlavní postavou v povídce Psáno o letošních Dušičkách. Jedná se o starou paní, která se nikdy neprovdala, lidé z Malé Strany jí přezdívali Tlustá Mary. Přestože slečna Mary tušila, že se nikdy neprovdá, tak doufala v pravou lásku, a proto se nechala lehce napálit. Do konce života nezjistila (nebo jí to bylo jedno), že se jednalo o krutý žert.

Slečna Poldýnka – Slečna Poldýnka se objevuje okrajově v několika povídkách. Nejvýznamnější roli má ale v povídce Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, kde její pomluva zničí panu Vorlovi život.

„mladý Neruda“ – Jedná se o postavu chlapce/mladíka, do něhož Neruda projektuje své vzpomínky. V takové chvíli přechází vyprávění z er-formy do ich-formy. Malý Neruda působí jako zvědavý, dobrosrdečný a zároveň stydlivý chlapec, který je odvážný, ale i jeho odvaha má své hranice. Jako dítě věřil v různé nadpřirozené věci.

Souvislost s autorovým životem

Jeho kniha je velmi spjatá s Prahou a jak již název napovídá, spjatá je hlavně s Malou Stranou, s místem jeho narození, dětství a většiny života. Neruda se snaží ve své knize zachytit život lidí z Malé Strany na krátkých životních situacích. Autor na Malé Straně vyrůstal, a proto prostředí dobře zná. Jeho znalost prostředí je v knize velmi zřetelná, protože většina povídek obsahuje dlouhé pasáže popisu Malé Strany, například kde se která budova nachází atd.
Pro Jana Nerudu byl za jeho života také typický antisemitismus a ten se objevuje i v jeho knihách, Malostranské povídky nevyjímaje. Židé v jeho povídkách jsou obvykle zlí lichváři, kterým nevadí někomu zničit život.

Ukázka:

Krám pustnul a chudnul. Asi po pěti měsících začly pana Vorla navštěvovat podezřelé postavy, Židé. Pokaždé pak přivřel pan Vorel skleněné dveře krámské. Sousedé si povídali zcela určitě, že Malá Strana uvidí bankrot. „Kdo se jednou se Židy spustí!“

Literární a jazykové prostředky

Kniha byla napsána v devatenáctém století a jazyk tomu zcela odpovídá, objevují se zde archaismy a i slovosled může někdy působit zastarale. Neruda někdy také dává přívlastek shodný za podstatné jméno, což není zrovna běžné.
Malostranské povídky obsahují zdlouhavé pasáže malostranského prostředí, ve svých popisech a postavách se ale nezaměřuje jen na jednu společenskou skupinu. Příběhy jsou jak o těch nejchudších malostranských osobách, tak i o obchodnících a úřednících. V povídkách se objevuje jak vážnost, tak i ironie a satira. Neruda se v knize nevyhýbá literárním prostředkům, jako je personifikace, metafora a další. Jazyk je převážně hovorový (dobový) doplněný o básnické i lidové výrazy.
Vypravěčem v knize je malý Neruda.

Detail odstavce: Povídky malostranské
Zdroj: Povídky malostranské
Zveřejněno: 30.6.2016

CHARAKTERISTIKA

Charakteristika literární postavy: Katniss Everdeenová

Osnova:

1. Katniss Everdeenová
2. Vlastnosti a chování
3. Katnissina rodina
4. Vztahy a přátelé
5. Splátce a symbol
6. Vztah ke kraji a Kapitolu
7. Zájmy a schopnosti
8. Dojmy z Katniss
9. Shrnutí

Hunger games (= Hladové hry) jsou jedním ze současných literárních a filmových hitů. Tuto trilogii napsala Suzanne Collinsová a první díl vyšel v roce 2008, o čtyři roky později byl natočený i první díl. Hlavní hrdinkou je zde šestnáctiletá dívka Katniss Everdeenová, která žije se svojí rodinou ve velmi chudém Dvanáctém kraji. Katniss je hubené postavy, má šedé oči, milý úsměv a hnědé dlouhé vlasy, které často nosívá spletené do copu.
Katniss je v knize i ve filmu kladnou postavou, přesto ne v každém čtenáři a divákovi vzbuzuje jen samé kladné pocity. U Katniss je těžké poznat, co si doopravdy myslí, své pocity ukrývá v sobě, nechce, aby ji někdo zranil. Špatně také navazuje nová přátelství, působí dost tvrdě a rozhodně. Za svým názorem si stojí a nemění ho. Katniss se také umí rozčílit, když se něco nedaří, nebo to není spravedlivé. Přestože pochází z chudého kraje, kde vzdělání není to hlavní, je vidět, že je chytrá a ví si rady. Katniss není ten typ, který by na sebe rád strhával pozornost, naopak příliš se jí to nelíbí, ale chápe, že někdy je pozornost dobrá a může ji pomoci, přesto ji nevyhledává a vlastně se ani neumí chovat tak, aby si lidi úmyslně získávala. Je třeba říct, že Katniss je opravdu věrná, pokud má někoho ráda, udělá vše, aby ho chránila, přestože se pak sama často vystavuje nebezpečí. Za svoji věrnost nežádá nic na oplátku. Po návratu z Arény smrti se Katniss snaží zlepšit život i jiné rodině, než je ta její. V posledním díle, kde se z ní povstalci snaží udělat symbol povstání, působí jako sebevědomá, tvrdá a tvrdohlavá žena, která si do ničeho nehodlá nechat mluvit a chce o svém osudu rozhodovat sama.
Katniss žije ve Dvanáctém kraji spolu se svou matkou a mladší sestrou Prim. O otce přišla při výbuchu v dole. V podstatě tak ale ztratila i matku, která se ze smrti manžela nikdy úplně nevzpamatovala, a dokonce se po jeho smrti nestarala ani o své dcery a utápěla se v lítosti. Katniss a Prim hrozila smrt hladem, nakonec je zachránila právě Katniss, která pochopila, že musí převzít matčinu zodpovědnost a postarat se o ně. Katniss udělá vše, aby je dokázala uživit, a tím zase probere matku k životu. V podstatě se dá říct, že Katniss se o Prim stará jako matka a velmi ji miluje. Prim je jediná, komu Katniss bezpodmínečně věří a udělala by pro ni cokoliv. Když Prim vyberou, aby šla bojovat do arény, Katniss se stane prvním dobrovolníkem z Dvanáctého kraje a Prim nahradí. Po celou dobu na Prim myslí a chce přežít hlavně kvůli ní. Když Prim nakonec v posledním díle zemře, probudí se v Katniss její pomstychtivost a zabije osobu, která smrt Prim způsobila. Ani to jí ale od jejího žalu samozřejmě nemůže pomoci.
Jejím nejlepším přítelem je od dětství Gale Hawthorne (= Hurikán). Hurikán se o Katniss stará, má ji rád a myslí si na ni. Přesto, když se Katniss přihlásí dobrovolně do arény, on to neudělá, nejde tam, aby ji mohl chránit. Když se Katniss vrátí, snaží se jí získat, nakonec ale sám pozná, že on pro ni není tím pravým. Díky Hladovým hrám se Katniss seznámí tak blíže s Peetou Mellarkem, který je pro ni ochotný obětovat i svůj život. Ocitnou se spolu dvakrát v aréně a pokaždé se ji snaží chránit. Má Katniss rád a trápí ho, že ona jeho city zpočátku neopětuje a jen je předstírá. Katniss s Peetou nespojují ale jen společně prožité dvoje Hladové hry, ale najdou k sobě blízko i v osobním životě. Pro Katniss je důležité, že Peeta je někým, komu může věřit stejně tak jako sestře Prim. Haymitch Abernathy se stal trenérem Katniss a Peety. Přestože se mu Katnissin přístup úplně nelíbí, rozhodne se podporovat ji, a proto ji do arény posílá různé pomocné dary. Ani Katniss není z Haymitche nadšená, protože často pije, je hrubý a jí to vadí. Oceňuje ale na něm, že drží slovo, dobrovolně by se za Peetu při 75. Hladových hrách přihlásil, aby ho zachránil. Katniss a Haymitch mají společnou nedůvěru k lidem a jejich pesimistický pohled na svět.
Katniss se za sestru obětuje a nahradí ji v Hladových hrách. Spolu s ní je vybrán i Peeta. Ani jeden si svůj osud nepřál, ale nic s tím nenadělají. Katniss ví, že musí zaujmout co nejvíce obyvatel Kapitolu, aby ji při hrách podporovali, ale neví jak na to. Pomůže jí její vizážista Cinna, který z ní udělá Dívku v plamenech, a tak si ji všichni všimnou. Také jí pomůže Peeta, který se veřejně přizná k tomu, že ji miluje. Tím si oba obyvatele Kapitolu nakloní. Významný vliv má také to, že Katniss před hrami dostane nejvyšší hodnocení ze všech. K tomu jí pomohla její vznětlivost, když viděla, že si jí nikdo z těch, co ji měli hodnotit, nevšímá. Katniss se v aréně chová tak, aby přežila. Je nucena zabíjet, ale nikdy to nedělá s radostí, snaží se na to pohlížet jako na nutnost. Z arény se dostanou oba s Peetou díky jejich „lásce“ a Katnissině touze nenechat prezidenta Snowa vyhrát. Netuší, že si tím zadělá na další problémy a že se bude muset do arény vrátit. I podruhé ji k oblibě u diváků pomáhá Cinna, který z ní tentokrát udělá Reprodrozda a Peeta, který lže o jejím těhotenství. I po druhé si v aréně nachází spojence, ať už ty, které si vybrala, nebo ty, které ji vybral Haymitch. Katniss si po celou dobu neuvědomuje, že ta povstání, ke kterým dochází, způsobila ona, když se chtěla s Peetou při prvních hrách raději otrávit, než aby se vzájemně zabili. Netuší, že tím dala lidem naději a to je to, co se prezidentovi nelíbí. Lidé, kteří mají naději, nejsou tak poslušní, jak potřebuje.
Katniss celý život žije ve Dvanáctém kraji. Jiné kraje viděla jen při záběrech z Hladových her. Ví, že její kraj je velmi chudý proti jiným, ale dá se tam žít, pravidla tam nejsou tak přísně vyžadovaná. Přestože to není krásné místo, Katniss je tam doma a má to tam ráda. Má ráda i jejich dům, do něhož se vrací i potom, co se s rodinou přestěhuje do domů vítězů. Katniss často navštěvovala i zdejší černý trh, aby své rodině přilepšila. Po svém vítězství to dělat nemusí, přesto tam občas zajde. Když přijíždí do Kapitolu, má pocit, že se ocitla v jiném světě. Vše je zde jiné a Katniss z toho nic nechápe, vůbec nezná spoustu technických vymožeností, které zdejší obyvatelé berou jako samozřejmost. Vzhled lidí v Kapitolu ji přijde bláznivý, nechápe, proč by někdo měnil takto dobrovolně svůj vzhled. Ani chování místních obyvatel si nezíská její sympatie, přijdou ji bezcitní. Například nechápe, jak se mohou tak moc cpát jídlem, pak ho dobrovolně vyzvracet a jíst dál, když jinde v jejich zemi umírají děti hladem. Nakonec si ale několik z místních lidí získá i část jejího srdce, když je vidět, že ji mají vážně rádi a že je trápí její osud. Pozná, že nejsou tak krutí a sobečtí, jak si myslela. Jen prostě v tomto duchu vyrostli a nic jiného neznají.
Katniss od dětství ráda chodila lovit a byla v tom dobrá, výborně střílela z luku a naučila se ho i sama vyrobit. Právě tato schopnost ji zachránila život a pomohla jí v Hladových hrách. Už když byla dítě, tak jí lidé říkali, že má krásný hlas a dobře zpívá, přestože nezpívá často, její zpěv smutné písně se také stane symbolem povstání. Díky tomu že často s Hurikánem chodila za ohradu hraničících jejich kraj, tak se také docela dobře vyznala v bylinách. Katniss ale neměla žádný typický dívčí talent, nešlo ji malování, vaření ani nic podobného, proto také záviděla Peetovi jeho talent na malování, kdy jeho obrazy vypadaly jako živé. Její největší schopností bylo ale lidi motivovat, aniž by se nějak musela snažit. Prostě se chovala přirozeně a lidé ji proto brali vážně.
Katniss svou uzavřenou, nepřístupnou a nedůvěřivou povahou nepůsobí jako klasická kladná hrdinka. Do role hlavní kladné postavy ji staví její rozhodování, kdy dělá vše proto, aby někoho zachránila. Její emoce, city a případně láska je v knihách i ve filmu často nejasná, buď je to tím, že sama neví, co cítí, případně to prostě žádným způsobem nechce světu sdělovat. Je jasné, že Katniss rozhodně nestojí o žádnou slávu a také nechce být symbolem povstání, kdyby to bylo na ní, vrátila by se domů a spokojeně by žila se svou rodinou. Nejspíš by se pak vdala za Hurikána. Lidé si ji ale zvolili jako svůj symbol, svého Reprodrozda a ona tu roli přijme, přestože úplně nechápe, čím zrovna ona, obyčejná, nepříliš hezká holka z chudé rodiny, je tak výjimečná.
Knihy Hunger games se díky budoucnosti, v nichž se děj odehrává, řadí k žánru sci-fi. Slouží jako varování, k čemu může válka svět dovést a jak moc se dají různé reality show zneužít. Do tohoto podivného a zlého světa najednou vstupuje určitá naděje, kterou tam nedodává jen Katniss, tím světlem je převážně její přítel Peeta, pro něhož Katniss by udělala cokoliv. Díky Peetovi se i Katniss stává více citově založeným člověkem. Alespoň před ním se tak neuzavírá. Přestože řada z nás Katniss jako hrdinku příliš nemusí, nemůžeme ji upřít, že má svůj styl a stojí si za svými názory.

Detail odstavce: Charakteristika literární postavy: Katniss Everdeenová
Zdroj: Charakteristika
Zveřejněno: 26.2.2017

POPIS A CHARAKTERISTIKA OSOBY

Rozdíl mezi popisem a charakteristikou

Slohový útvar popis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohový útvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.

Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.

U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.

Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.

U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohový útvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.

Detail odstavce: Rozdíl mezi popisem a charakteristikou
Zdroj: Popis a charakteristika osoby
Zveřejněno: 22.11.2017

BOHUMIL HRABAL

Životopis

Bohumil Hrabal, rozený Bohumil František Kilian, se narodil 28. března v Brně matce Marii Kiliánové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blechovi (3. 1. 1893 Jevišovice – 1970 Brno), který se ovšem k jeho otcovství nehlásil, proto byl pokřtěn Bohumil František. Byl vychováván do tří let babičkou Kateřinou v Brně. Matka pracovala jako pomocná účetní v městském pivovaru v Polné, kde se seznámila se svým budoucím manželem, hlavním účetním Františkem Hrabalem, za kterého se jeho posléze provdala, a tak se celá rodina odstěhovala do Polné. Po svatbě, konané roku 1916, přijal František malého Bohumila za svého a věnoval mu stejnou péči jako jeho bratru Slávkovi, narozenému roku 1917. Oba rodiče se aktivně věnovali divadlu, kde se objevil i malý Bohumil, když 16. května 1918 hrál v Jiráskově Vojnarce. V srpnu 1919 se čtyřčlenná rodina přestěhovala do Nymburka, kde se stal František správcem pivovaru. Zde Bohumil dokončil základní vzdělání a vystudoval i reálné gymnázium. I když ho učení nebavilo, úspěšně vystudoval právnickou fakultu na Karlově Univerzitě v Praze, a to až v roce 1946, jelikož vinou okupace byly vysoké školy uzavřeny. Navštěvoval také přednášky z dějin literatury umění a filozofie. V roce 1956 se v Praze-Libni oženil s Eliškou Plevovou.

Během války měl spoustu zaměstnání, pracoval jako železniční dělník, číšník, úředník, jevištní technik a také jako výpravčí v Kostomlatech, což se odrazilo v jeho literární tvorbě. Od roku 1963 byl spisovatelem. Po roce 1968 mu bylo zakázáno publikovat, a tak jeho díla vycházela buď v samizdatu, nebo v cizině. K tvorbě a publikaci se mohl vrátit až v roce 1975.

Psal povídky a novely silně neotřelým jazykem. Jeho tvorba měla velký vliv na vývoj české prózy. Stejně významný je Hrabalův vliv v divadle i ve filmu. Díky jeho dílům vznikly úspěšné, populární a velmi oblíbené filmy nejen u nás, ale i v zahraničí.

Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce, ve které se léčil. Byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Hradištku. Ve stejném hrobě byla pohřbena také jeho matka „Maryška“, dále nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“. Bohumil byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si přál.

Detail odstavce: Životopis
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017

VYPRAVOVÁNÍ

Vypravování jako slohová práce

Písemná forma vyprávění bývá většinou promyšlenější a uspořádanější. Vypravování patří mezi nejpopulárnější slohové práce. Je to dáno především líbivostí a přístupností tohoto žánru. Vypravování má navíc poměrně jasně danou osnovu, což také výrazně přispívá k jeho oblíbenosti.

Vypravování začíná krátkým úvodem, v němž autor komentuje celý příběh z určitého odstupu. Následuje expozice, kde je již čtenář seznámen s časem a místem příběhu. Další odstavec je věnován představení zápletky, což je klíčová část každého vypravování. Jako čtvrtý odstavec následuje vyvrcholení, jehož hlavní složkou je takzvaná gradace, tedy stupňování napětí. Předposlednímu odstavci se říká rozuzlení a dojde v něm k vyřešení dříve nastolené zápletky. Chybět nesmí ani závěr, kde se vypravěč opět vrací do přítomnosti a glosuje celé dění s větším nadhledem.

Hlavním kritériem pro hodnocení vypravování je již zmíněná přítomnost napětí a gradace. Pokud tyto dvě věci váš text postrádá, nejedná se o vypravování, ale o pouhý popis děje! V takovém případě je hodnotitel nucen klasifikovat tento nedostatek jako nedodržení žánru, což má za výsledek nedostatečné hodnocení.

Aby bylo vypravování pro čtenáře zajímavé a příjemně se četlo, je potřeba, aby autor do svého textu zahrnul následující:

  • V úvodu vypravování se obvykle stručně představí hlavní postavy a prostředí. Vlastní vypravování lze rozčlenit do tří částí: 1. začátek děje, 2. zápletka, 3. rozuzlení zápletky. Závěr vypravování může obsahovat hodnocení, stručné zamyšlení nebo náznak k možnému pokračování.
  • K živému a pro čtenáře (posluchače) přitažlivému vypravování přispívá nejen zajímavé téma (tj. o čem se vypráví), nýbrž i volba vhodných jazykových a kompozičních prostředků: bohatá slovní zásoba, dějová slovesa, synonyma, obrazná pojmenování, přísloví, užití tvarů času přítomného pro vyjádření událostí minulých, citlivé užívání prostředků spisovných i nespisovných, přímá řeč a nepřímá řeč, promyšlená větná stavba, dodržování i porušování časové posloupnosti dílčích dějových složek vypravovaného příběhu.

Detail odstavce: Vypravování jako slohová práce
Zdroj: Vypravování
Zveřejněno: 22.3.2017

POPIS A CHARAKTERISTIKA OSOBY

Osnova popisu osoby

  1. Úvod

  2. Celkový vzhled

  3. Hlava

  4. Tělo

  5. Oblékání

  6. Způsob řeči a chůze

  7. Vlastnosti

  8. Vztah k dané osobě

  9. Závěr

Vysvětlivky k bodům osnovy:

Úvod: V úvodu se nachází vztah k dané osobě (sourozenec, kamarád) a několik stručných informací o něm (příjmení, věk, bydliště atd.).

Celkový vzhled: Ve druhém odstavci se stručně popíše, jak vypadá postava vybrané osoby, může se zde objevit i barva pleti.

Hlava: V tomto odstavci se popisují vlasy a obličej dané osoby (na obličeji je třeba se zaměřit na oči, obočí, nos, ústa, případně nějaká znaménka, která se zde nacházejí, nebo výrazné pihy).

Tělo: Tento odstavec je možné vynechat, pokud tělo (trup, ruce a nohy) nejsou nijak výrazně odlišné. Pokud má ale například někdo jedno rameno výše než druhé, nebo nohu kratší, tak se to objevuje v tomto odstavci.

Oblékání: Tento odstavec se zaměřuje na to, do čeho se člověk rád obléká. Může zde být i to, co naopak nerad nosí. U dívek (a některých chlapců) se zde objeví i doplňky (náušnice, prsteny, řetízky, šátky atd.)

Způsob řeči a chůze: Tento odstavec shrnuje informace o řeči (koktání, drmolení, hlučnost, zalykání se) a o chůzi (rychlost, styl) dané osoby.

Vlastnosti: V tomto odstavci jsou stručně popsány základní vlastnosti člověka (ideálně tři – pět), nemusí zde být jen ty kladné.

Vztah k dané osobě: V tomto odstavci bude napsáno, jaký mám k dané osobě vztah. Pokud se to již objevuje v úvodu, je možné místo něho vytvořit odstavec o zálibách, pokud jsou pro popis dané osoby důležité, anebo odstavec zcela vynechat.

Závěr: Závěr shrnuje, proč jsem si danou osobu vybral/a a co se mi na ní líbí /nelíbí.

Detail odstavce: Osnova popisu osoby
Zdroj: Popis a charakteristika osoby
Zveřejněno: 22.11.2017

CHARAKTERISTIKA

Charakteristika maminky

Osnova

1. Moje maminka
2. Její vlastnosti
3. Vztah k naší rodině
4. Maminčiny kamarádky
5. Maminčin vztah k našemu okolí
6. Práce
7. Zájmy
8. Co si o sobě maminka myslí
9. Shrnutí

K charakteristice jsem si vybrala mého nejmilejšího člena rodiny, se kterým mám toho nejvíce společného. Moje maminka se jmenuje Karolína Chudá a je jí 40 let. Maminka žije s naší rodinou v rodinném domku v malé vesničce blízko Českých Budějovic. Maminka je malé a štíhlé postavy, má dlouhé černé vlasy, které nosí často svázané do copu. Má zelené oči, rovný nos a hezký úsměv. Maminka nosí hezké fialové brýle a také se moc hezky obléká.
Moje maminka je moc hezká, milá, přátelská a sympatická. Má spoustu kamarádů, protože každému ráda pomůže a poradí. U nás na vesnici k ní chodí spousta dalších maminek na návštěvu, protože vědí, že si maminka na ně vždycky udělá čas. Moje maminka se vždy chová tak, aby nikomu neubližovala. Nikdy nikoho neuráží a nepomlouvá, jak to dělají jiní lidé. Maminka to nemá ráda a nerada takové nesmysly poslouchá. Také je upřímná a říká, co si myslí. Maminka je také velmi chytrá, vystudovala vysokou školu a pracuje jako účetní ve velké firmě. Proto je také dochvilná, nerada chodí do práce pozdě, nechce, aby na ní někdo musel čekat. Také často říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Je spolehlivá, když mi něco slíbí, vždycky to splní. Vím, že se na ni můžu vždy spolehnout. Maminka si na mě vždy udělá čas, i když má spoustu práce. Nejradši na ní mám, že udrží všechna tajemství, která jí svěřím a vždy když se trápím, tak najde způsob jak mě potěšit a rozveselit. Trošku mi na ní vadí, že je hodně starostlivá, hodně řeší, co mám na sobě, jestli mi není zima, nemám hlad, nebo mě někdo netrápí. Vím, že to myslí dobře, ale někdy to dost přehání. Maminka umí být také velmi umíněná, pokud si něco zamane, tak s ní nikdo jen tak nepohne, to trápí hlavně tatínka, který se s ní nerad hádá, protože ví, že nikdy nevyhraje. Pokud chce maminka něčeho dosáhnout, je ochotná tomu obětovat veškerý volný čas a sílu. Někdy sice bývá smutná, ale vždy si dokáže najít něco, co ji znovu motivuje a nabije pozitivní energií.
Maminka je srdcem a duší naší rodiny. Pokud by nás neřídila, pravděpodobně bychom spoustu věcí nezvládali v takové pohodě jako doteď. Maminka vychází s tatínkem, i přes občasné neshody, výborně. Často jí slyším říkat, že jsou na líbánkách. Vždycky ji mrzelo, že nemá více dětí, ale pro mě a mého staršího bratra by udělala cokoliv, klidně by za nás i dýchala, kdyby to bylo potřeba. Můj bratr s ní nevychází tak dobře jako já, protože má pocit, že ho maminka často sekýruje. Zároveň ale Lukáš ví, že to maminka dělá jen proto, že chce, aby se měl jednou v životě dobře a něco z něho bylo. Přestože se tedy hádají, nemyslí zlá slova nikdy vážně. Maminku mrzí, že nemá tolik času, kolik by si přála, aby mohla častěji navštěvovat svoje rodiče, kteří bydlí v severních Čechách. Často jim ale píše a volá jim. Neustále na ně myslí a vede nás s bratrem k tomu samému. Pro maminku je rodina to nejdůležitější v jejím životě, a přestože má ráda i jiné věci, nic jí není přednější.
Maminka má spoustu kamarádek, které k nám rády chodí na návštěvu. Maminka s nimi také jednou týdně vyráží na zumbu do Českých Budějovic. A jednou měsíčně spolu v sobotu vyráží na „dámskou jízdu“. Obvykle zajdou někam na dobrou večeři a pak se jdou pobavit. Maminka je ráda, že se může s kamarádkami odreagovat a nemusí pořád jen myslet na povinnosti doma a v práci. Se svojí nejlepší kamarádkou chodí také o víkendu běhat, nebo na projížďku na kole. Vždy se vrací usměvavá a odpočinutá. Tatínek je rád, že si maminka našla kamarádky i na vesnici.
Maminka je na naší vesnici spokojená, má tu prý vše, co potřebuje. Je tu krásná příroda, milí sousedé, malý obchůdek a do většího města do práce a na nákupy to není moc daleko. Navíc se s námi ráda chodí v létě koupat a v okolí je mnoho jezer a rybníků, kde můžeme v létě trávit čas. Také je v okolí spousta věcí k vidění, a proto nás maminka bere často na výlety, abychom poznali krásy okolí. Maminka je tu šťastná a já si neumím představit, že by žila ve městě, kde by neznala všechny sousedy.
Maminka pracuje jako hlavní účetní ve velké firmě a má pod sebou několik zaměstnanců, za které je zodpovědná. V práci už maminka tak milá není, bývá velmi přísná a trvá na dodržování jasně daných pravidel. Nemá ráda, když se někdo fláká, nebo svaluje vinu na druhého. S takovými lidmi umí rychle zatočit. V práci si ji nadřízení pochvalují, protože ví, že je na ni spolehnutí a že vždy odvede práci na jedničku.
Maminka má ráda spoustu věcí, ale bohužel ji kvůli rodině a práci nezbývá na zábavu mnoho času. I přesto mám někdy pocit, že její den musí mít alespoň čtyřicet hodin, jinak by to vše nemohla stihnout. Ve volném čase maminka ráda podniká různé výlety po okolí, společně navštěvujeme různé hrady a zámky. Také si ráda zasportuje, někdy běhá, jezdí na kole, cvičí zumbu. Zkoušela také jezdit na inlinech, ale to jí moc nešlo, a tak to vzdala. Velmi ráda pečuje o svoji zahrádku, kterou máme u domu, má tam zasazenou zeleninu, ale i květiny. Když má zahrádku hezky upravenou, ráda si sedne s knihou na houpačku a dívá se na svoji dobře odvedenou práci. Jako malí jsme si s bratrem přáli spoustu zvířátek, ale teď se o naše psy, kočky, králíky i slepice stará spíše maminka. Asi proto ji mají zvířátka z naší rodiny nejraději, protože pro ně má vždy nějaký pamlsek a vlídné slovo. Maminka vždycky říká, že by si chtěla najít ještě trochu volného času na učení dalšího cizího jazyku. Zatím umí anglicky a německy, a to je podle ní prý málo.
Moje maminka je k sobě příliš kritická, vždy na sobě vidí jen samé chyby. Neustále by na sobě něco zlepšovala, ale ani pak by nebyla úplně spokojená. Vždy říká, že se jí v životě povedly jen dvě věci, a to jsme my s bratrem.
Maminka je a bude vždy mým vzorem. Je neuvěřitelné, co všechno sama zvládá a nikdy si nepostěžuje. Doufám, že až já jednou budu mít vlastní děti, že se budu chovat jako ona a že i já jim půjdu příkladem, jako moje maminka šla mě. Myslím, že nikdy jí nedokážu dostatečně vyjádřit, jak moc jí mám ráda, ale věřím, že ona to ví.

Detail odstavce: Charakteristika maminky
Zdroj: Charakteristika
Zveřejněno: 26.2.2017

CHARAKTERISTIKA

Charakteristika sama sebe

Osnova

1. Kdo jsem
2. Moje povaha
3. Já a rodina
4. Nejlepší přátelé
5. Vztah k Liberci
6. Škola
7. Moje zájmy
8. Co si o sobě myslím
9. Shrnutí

Jmenuji se Luisa Knottková. Maminka mi vybrala jméno podle své oblíbené dětské pohádkové postavy z knihy Luisa a Lotka od německého spisovatele Ericha Kästnera. Je mi dvanáct let a chodím do sedmé třídy. S rodiči bydlíme v Liberci v malém bytě. Jsem malé a nepříliš hubené postavy. Barvu očí jsem zdědila po tatínkovi, takže jsou modré. Naopak hnědou barvu vlasů mám po matce. Vždycky jsem se snažila vlasy hezky učesat, ale i přes mou snahu působily neupraveně, a tak jsem si je nechala loni ostříhat na kluka. Teď se mi lépe udržují. Podle doktorů bych měla nosit brýle, ale protože se mi vůbec nelíbí, tak je raději často zapomínám doma. Maminka se kvůli tomu často zlobí.
Myslím si, že jsem stejná jako všechny moje spolužačky. Někdy bývám náladová a protivná, hlavně když se mi něco nedaří. To se pak chovám nesnesitelně a jsem zlá i na ty, kteří si to nezaslouží. Táta mi vždycky říká, že bych se měla snažit být více společenská, ale mně můj společenský život vyhovuje takový, jaký je. Možná jsem trochu stydlivá, ale když mám někoho ráda, tak se s ním dokážu bavit. Jen se těžko seznamuji. S kamarády, které mám, ale bývám i velmi vtipná, protože se strašně ráda směju a nevadí mi udělat ze sebe šaška. Myslím si ale, že jsem velmi spolehlivá a ochotná pomoci. Když mým spolužákům chybí nějaké úkoly, nebo látka, tak jím vždy půjčím sešit. Možná jsem ale trochu líná, protože když nemám náladu, tak se snažím vyhýbat domácím povinnostem. To vždycky naštve rodiče a já pak na ně bývám ještě protivná. Mamka vždy říká, že se mnou „mlátí puberta“.
Mamka vždy říkala, že když jsem se narodila, tak měla pocit, že už nic tak dokonalého nedokáže znovu stvořit. Přesto se o to s tátou pokoušeli a já mám proto další dva mladší sourozence. Adamovi je devět let a Anetě je sedm. Protože je náš byt malý, tak musím mít pokoj dohromady s Anetou, což nepovažuji za spravedlivé, protože jsem nejstarší a měla bych mít nárok na soukromí. S Adamem vycházím celkem dobře, spoustu času tráví venku s kamarády, takže mi nijak doma nepřekáží. Horší je to s Anetou, která je podle táty mým opakem. Je ohromně společenská, a proto máme v pokoji neustále zástupy jejích kamarádek ze školy. Vadí mi, že mi často zasahují do mého soukromí. Rodiče to ale nechtějí pochopit, mají pocit, že je to tak v pořádku. Jinak jsou ale rodiče fajn. Někdy jsou trošku přísní, ale to asi musí být, když mají tři děti. Vždycky mi ale se vším pomůžou, ať už nechápu látku ve škole, nebo mě jen vyslechnou, když si potřebuji postěžovat. Také někdy mívají bláznivé nápady, třeba nás v sobotu brzy ráno vzbudí, že jedeme na výlet a pak nás táhnou do šíleného kopce. I přesto je mám ale ráda a myslím, že lepší rodiče bych si přát nemohla.
Nikdy jsem neměla moc kamarádů, ale vím, že mám tři kamarádky, na které se opravdu můžu spolehnout. Všechny tři jsou o rok mladší než já, a tak se ve škole vídáme jen o přestávkách. Často si ale ve škole píšeme dopisy, které si pak vyměňujeme. Mám na nich ráda, že mají podobné zájmy jako já a taky jsou tak trochu osamělé a nemají moc jiných kamarádů. Jejich kamarádství je pro mě velmi důležité, i když se mi někdy spolužáci posmívají, že kamarádím s mladšími holkami. Mně to ale nevadí, protože jsem ráda, že jsem si tyhle kamarádky našla.
Já jsem nikdy nechodila moc ven. Nemám ráda dětská hřiště, hlavně ne ta v okolí našeho paneláku, protože mi buď přijdou hrozně špinavá, anebo si na ně chodí hrát Aneta. Tak jako tak se radši těmhle hřištím vyhýbám. Raději trávím čas doma. Kamarádky mě někdy přemlouvají, abych s nimi vyrazila na výlet na kolech po okolí, ale já si vůbec neumím představit, že bych jezdila na kole po Liberci, přijdeme mi to tady všechno takové zmatené. Ráda se ale chodím dívat na obrazy do místní galerie, nebo když se někde vystavují umělecká díla. Na taková místa chodím ráda, protože je to tam čisté a upravené a všechno působí moc pěkně. Liberec jinak ale moc ráda nemám, přijde mi velký, špinavý, hrozně neupravený. Také se mi nelíbí, že se musím po Liberci dopravovat autobusy nebo tramvajemi, protože ty bývají přeplněné a lidi se tam nikdy netváří mile. Mám ráda ale výlety s rodiči na Ještěd, kde je vidět krásně do okolí, jen nad Libercem se často snáší ošklivá mlha způsobená místními komíny. To mě pak vždy mrzí, že nežiju někde na druhé straně Ještědu, kde je krásně čisto.
Do školy ale chodím ráda, táta nás tam často vozí ráno autem, abychom se nemuseli mačkat v autobuse. Ve škole mě nejvíce baví anglický jazyk. Hrozně ráda poslouchám a překládám si anglické písničky, a tak se v hodině vždycky naučím nějaké nové slovíčko, které se mi pak hodí. Hrozně ráda maluju, ale ve škole mě výtvarná výchova příliš nebaví, protože nám paní učitelka nikdy nedovolí kreslit, co chceme. Ráda maluju koně, ale to nám ještě nikdy nedovolila, pořád malujeme nějaké krajiny. Myslím, že mi ve škole jde docela český jazyk. Rodiče říkají, že je to proto, že hodně čtu. Vůbec mě ale nebaví matematika a fyzika. To jsou předměty, kterým vůbec nerozumím, i když se opravdu snažím. No a nejvíce nesnáším tělesnou výchovu. Sport mi vůbec nejde a spolužáci se mi často smějí. Nejraději mám ale ve škole přestávky, které můžu trávit s kamarádkami. Také se mi líbí školní exkurze, na kterých chodíme do divadla, muzea i galerie. Hrozně ráda mám naši třídní učitelku, která s námi řeší naše problémy vždy s úsměvem.
Moji sourozenci chodí na spoustu kroužků, já ale radši trávím čas doma, kde mohu poslouchat písničky a malovat. Rodiče mě přihlásili do výtvarného kroužku, ten mě ale nebavil, a tak jsem tam přestala chodit. Rodiče se nejdřív zlobili, ale pak mě nechali. Hrozně ráda maluju temperami, které mi vždy kupuje babička, když přijede na návštěvu. Také ráda poslouchám hudbu. Někdy poslouchám i starší písničky, které poslouchali moji rodiče, když byli mladí, ale to nesmím nikomu říct, aby se mi nesmáli. Také si ráda čtu, mám moc ráda všechny čtyři díly Stmívání od Stephenie Meyerové a Harryho Pottera od J. K. Rowlingové. K Vánocům jsem dostala všechny tři díly Sirotčince slečny Peregrinové, a už jsem si ty knihy také velmi oblíbila. Někdy také chodím ráda nakupovat oblečení. Většinou ale chodím s kamarádkami, protože ty mi dobře rozumí. Hrozně ráda nosím džíny, obyčejná trička a dlouhé mikiny. Nesnáším legíny, které teď nosí snad všechny moje spolužačky. Také ráda chodím na výstavy a do galerií. Mamka říká, že je to moje vášeň a asi má pravdu. Trošku ale rodiče trápí, že nemám žádnou vysněnou školu. Chtěli by, abych se po základní škole hlásila na právní školu, nebo na ekonomickou, ale já bych byla asi raději cukrářkou, nebo kuchařkou. Přestože jsem sama ještě nikdy nevařila. Pořád to považuju ale za lepší než se mořit s paragrafy a čísly. Také by mě možná bavilo pracovat jako překladatelka, ale to bych asi musela mít lepší známky.
Rodiče říkají, že každý člověk je originál, já si ale nepřijdu nijak výjimečná. Jsem průměrná žákyně průměrného vzhledu průměrných zájmů bez žádných zvláštních schopností. Není na mě nic, co by člověka připomnělo se nade mnou více zamýšlet. Možná občas působím sobecky, ale ve skutečnosti mám svoji rodinu velmi ráda a žádného člena rodiny bych nevyměnila, i když se někdy tvářím, že ano.
Bylo velmi těžké napsat svoji charakteristiku, protože člověk si nerad přiznává svoje chyby a já vím, že jich mám hodně. Jsem sobecká, výbušná, protivná, někdy líná, stydlivá a málo komunikuji s okolím. Přesto vím, že jsou na mě věci, které jsou hezké. Jsem spolehlivá i nápomocná, umím docela dobře anglicky a hezky maluju. Vím, že některé věci bych na sobě měla změnit, ale myslím, že mám na to čas. Nebo z toho, jak říká mamka, vyrostu.

Detail odstavce: Charakteristika sama sebe
Zdroj: Charakteristika
Zveřejněno: 26.2.2017

MALÝ PRINC: ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Malý princ

Charakteristika hlavních postav

Malý princ = Malý princ je v tomto příběhu chlapcem, který pochází z planety daleko od Země. Jeho planeta je velmi malá a ohrožována baobaby. Malý princ se o svoji planetu vzorně stará, a když mu na ní vyroste růže, utvoří si k ní vztah. Stejně se ale rozhodne planetu opustit a poznat další části vesmíru. Prochází různými planetami, na nichž potkává osoby, které obvykle reprezentují jednu lidskou vlastnost. V podstatě odchází ze všech planet zklamaný. I Země ho svým způsobem zklame, přestože tu potká různé tvory a lidi. Malý princ je ještě dítě, a proto jeho vnímání světa je velmi černobílé. Je to uzavřená osoba ponořená do vlastních myšlenek. Má ale dobré srdce.

Ukázka:

„Ale kdepak! Já na nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“

Podíval se na mne užasle.

„Na vážné věci!“

Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.

„Mluvíš jako ti dospělí!“

To mě trochu zahanbil. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady ... Všechno pomícháš!“

Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: „Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! – a nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“

„Cože to je?“

„Pýchavka!“

Malý princ byl teď hněvem celý bledý.

Ukázka:

Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.

Růže = Jedná se o rostlinu, která vyrostla na planetě malého prince. Protože je zde jediná svého druhu, cítí se jedinečná a namyšlená. Po malém princi chce, aby ji obdivoval a důvěřoval jí, přestože si často vymýšlí, aby pro něj byla ještě více důležitá. Až když ji malý princ opouští, přizná mu, že ne vždy jednala správně.

Ukázka:

„A večer mě dejte pod poklop. U vás je veliká zima. Je to tu špatně položené. Tam, odkud přicházím...“

Ale zarazila se. Přišla jako semeno. Nemohla z jiných světů nic poznat. Zahanbena, že se nechala chytit při pokusu o tak prostinkou lež, dvakrát nebo třikrát zakašlala, aby malého prince upozornila, že udělal chybu: „A co ta zástěna?“

„Chtěl jsem pro ni jít, ale mluvila jste se mnou!“

Tu nuceně zakašlala, aby v něm přece jen probudila výčitky svědomí. A tak malý princ, ačkoliv měl dobrou vůli mít ji rád, brzy o ní zapochyboval. Bral vážně bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten.

Liška = Postava lišky se objevuje v druhé části příběhu, když už malý princ navštívil Zemi. Díky lišce poznává malý princ pouto mezi člověkem a zvířetem/rostlinou. Uvědomuje si, že jejich vztah nemůže nic narušit. Liška zde vystupuje tedy jako taková učitelka a nová přítelkyně malého prince. Nakonec se spolu rozloučí, ale oba vědí, že na sebe nikdy nezapomenou.

Ukázka:

„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“

„Je to něco, na co se zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta...“

„Vytvořit pouta?“

„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě...“

Král = Na jedné z planet, které malý princ navštívil, se setkal s postavou krále, který se snažil prince na své planetě udržet, aby měl alespoň jednoho poddaného. Král usiloval o respekt své autority. Také neměl rád neposlušnost, a proto byl ochotný neustále měnit své příkazy a zákazy, jen aby bylo po jeho.

Ukázka:

Domýšlivec = Jak již název této postavy napovídá, její hlavní a nejvýraznější vlastností byla domýšlivost. Domýšlivec usiloval o neustálý obdiv své osoby.

Ukázka:

„Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“ zvolal z dálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil. Domýšlivci vidí totiž ve všech lidech obdivovatele.

Pijan = Pijan, byl člověk, který uvízl v nešťastném kruhu, ze kterého se nikdy nemohl dostat.

Ukázka:

„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.

„Abych zapomněl,“ řekl pijan.

„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.

„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.

Byznysmen = Na další planetě bydlel byznysmen, který usiloval o to, aby mu patřily všechny hvězdy. Věřil, že je vlastní v okamžiku, kdy je spočítá. Důležité pro něj bylo jen hromadění a nestál o žádný vztah.

Ukázka:

„Patří-li mi hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“

Lampář = Lampář je jediným obyvatelem malých planet, kterého princ nepovažoval za zbytečného. Líbilo se mu na něm, že má lampář nějaký úkol a jeho činnost má jistý smysl.

Ukázka:

Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne svítilnu, jako by květina nebo hvězda šly spát. Je to moc hezké zaměstnání. A opravdu užitečné, protože je hezké.

Zeměpisec = Posledním obyvatel malých planet, se kterým se princ setkal, byl zeměpisec. Zeměpisec působil nejprve jako důležitá a vesmíru znalá osoba, ale nakonec se ukázalo, že jen čeká, až práci za něj udělá někdo jiný a sám to jen zapíše. Vyhýbal se nebezpečí a jen vyčkával.

Ukázka:

„Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat... Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého z nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň badatele.“

Obsah

Letec ve svých 6 letech namaloval první obrázek hroznýše, který spolkl slona. Ale všichni dospělí mysleli, že je to klobouk, tak nakreslil hroznýše zevnitř, aby pochopili. Ti mu ale řekli, ať nechá kreslení a věnuje se něčemu užitečnému. Potlačil v sobě touhu malovat a stal se letcem. Stále u sebe ale nosil obrázek hroznýše. Žádný dospělý to ale nepoznal. A tak si s nimi nepovídal o tom, co ho bavilo, ale o dospěláckých záležitostech.

Před 6 lety se mu na Sahaře porouchalo letadlo, a protože byl sám, musel ho spravit. Měl ale vodu jen na týden. V noci ho probudil hlásek, který chtěl namalovat beránka. Letec spatřil malého chlapce, který nebyl vyhladovělý, ani nezabloudil a stále chtěl nakreslit beránka. Překvapený letec ho tedy nakreslil. Ale chlapec stále nebyl spokojený. Byl šťastný, až když mu nakreslil krabici. Chlapec viděl v krabici beránka, jak spí. Letci trvalo dlouho, než pochopil, že chlapec pochází z jiné planety. Došlo mu to, až když chlapec spatřil letadlo a zeptal se ho, ze které je planety. Letec se dozvěděl, že je to hodně malinká planeta. Myslel, že se jedná o planetu B612, která byla spatřena jen jednou v roce 1909 tureckým astronomem, kterému nikdo nevěřil, dokud nepřišel oblečen do fraku.

Každý den se letec dozvěděl něco nového o princově planetě. Zjistil, že princ má strach ze stromů baobabů, protože jsou u něj plevelem, mohou mu totiž roztrhnout jeho planetu. Chtěl, aby letec lidi před baobaby varoval. Princ často zapomínal, že není na své planetě, a tak si třeba uprostřed dne vzpomněl, že chce vidět západ slunce. Doma mu stačilo posunout židličku.

Pátého dne prince zajímalo, jestli beránek spase růže. Ale letec opravoval motor, a tak prince odbyl, ten se rozzlobil a rozplakal. Nevěděl, jak prince utěšit. Princ letci vyprávěl o své růži. Byla úplně jiná než ostatní kytky na planetě. Vykvetla při východu slunce, byla krásná a velmi pyšná. Vyžadovala, aby se o ni princ neustále staral. Tvrdila, že se nebojí tygrů (trny), ale měla strach, aby jí neofoukl vítr. Princ se z ní nemohl těšit, neměl ji moc rád pro její pýchu. Nevěděl, že je vlastně něžná, ale skrývá to. Princ se rozhodl opustit planetu. Vše na planetě dal do pořádku a šel se rozloučit s růží. Ta byla smutná a nechtěla, aby jí viděl plakat. Najednou jí ani vítr nevadil. Princ odešel.

A došel na malinkou planetu krále bez poddaných. Ten byl rád, že má konečně komu vládnout. Princ se začal nudit, a tak z planety odešel, i když ho král chtěl udělat ministrem.

Na druhé planetě bydlel domýšlivec. V princovi viděl jen obdivovatele.

Na třetí bydlel jen pijan. Prince tato návštěva rozlítostnila.

Na čtvrté bydlel byznysmen. Neustále jen počítal hvězdy. Věřil, že když je spočítá, tak mu budou patřit. Princ ho nechápal, věřil, že věc mu patří, pokud je pro ni užitečný.

Na páté planetě bydlel lampář. Ten měl podle prince jediný smysl. Byl užitečný. S ním by se mohl princ přátelit, ale planeta byla moc malá.

Šestá planeta byla větší a bydlel tam zeměpisec. Princ ho zpočátku považoval za užitečného, ale zjistil, že zeměpisec jen sedí a čeká, až mu někdo popíše krajinu. Princi doporučil pobyt na Zemi.

Princovi se Země z vesmíru líbila, ale přistál na Sahaře. Nepotkal žádného člověka a to ho mrzelo. Setkal se tam s hadem, který mu slíbil, že mu jednou pomůže. Přešel hory, které byly mnohem větší než sopky na jeho planetě, a došel na místo, kde rostly růže, které vypadaly stejně jako ta jeho, přestože ta mu tvrdila, že je jediná na světě. Byl zklamaný. V tom se objevila liška. Chtěla, aby si ji ochočil, tak to udělal. Ale musel jí opustit. Věděli, že na sebe nikdy nezapomenou. Princ nechápal, proč a kam lidé spěchají, a proč se tak snaží šetřit čas.

Když princ letci dovyprávěl svůj příběh, došla jim voda, a tak se vydali hledat studnu. Objevili jí. Letec byl dojatý, když viděl prince pít. Letec byl princem ochočený. Princ letci pověděl, že jsou nedaleko místa, kde se na Zemi objevil. Poslal letce ke stroji a zůstal sám u studny. Další den se letec vrátil, protože stroj byl opravený. Slyšel, jak si princ s někým povídá, ale nikoho neviděl. Pocítil o prince strach. Zjistil, že princ si povídal se smrtícím hadem. Ten ho má večer uštknout, letec to nechtěl dopustit a hodlal být celý večer s princem. Ten mu ale vysvětlil, že je to jediný způsob, jak se dostane domů. Že jeho tělo (skořápka) bude jak mrtvé, ale on bude doma. Vydali se spolu k místu. Letec byl z jeho řečí smutný, a tak se posadil. Had uštkl prince a ten padl k zemi. Bez křiku bez jediného hlesu. Celých 6 let letec na prince myslel. Na něj, na beránka, na růži a na jeho planetu a kreslil. Nevěděl, která hvězda je princova, a tak mu připadalo, že se na něj usmívá celý vesmír.

Souvislost knihy s životem Saint-Exupéryho

Jak již bylo zmíněno, část příběhu je psána v ich-formě. Do postavy letce se Exupéry částečně promítl. Sám byl pilotem a věděl, jaké to je někde ztroskotat. Malému princi propůjčil zase svůj vzhled, sám měl blonďaté vlasy a modré oči. V dětství mu proto v rodině přezdívali „Král Sluníčko“. Navíc autor doplnil tento pohádkový příběh o vlastní ilustrace.

Kniha je částečně filozofická, a odráží se v nich Exupéryho myšlenky, obavy a názory na svět dospělých a na svět dětí.

Jazykové a literární prostředky

Malý princ patří mezi filozofické pohádky. Kniha vyšla ve francouzštině v roce 1943 pod názvem Le petit prince. Až do dnešní doby byla kniha přeložena zhruba do 180 jazyků a dialektů a patří k padesáti nejprodávanějším knihám na světě.

Exupéryho Malý princ byl ztvárněn v řadě filmových adaptací, muzikálech, operách a dočkal se i podoby animovaného seriálu.

Ukázka:

„Dospělí sami nikdy nic nechápou, a děti to hrozně unavuje stále a stále jim něco vysvětlovat.“

Detail odstavce: Malý princ
Zdroj: Malý princ: Antoine de Saint-Exupéry
Zveřejněno: 26.7.2016

CHARAKTERISTIKA

Charakteristika postavy: Chandler Bing

Osnova:

1. Chandler Bing ze seriálu Přátelé
2. Jeho vlastnosti
3. Chandlerova rodina
4. Chandlerovi přátelé
5. Chandlerův vztah k New Yorku
6. Zaměstnání
7. Zájmy
8. Co si o sobě myslí
9. Shrnutí

V roce 1994 se začal vysílat americký televizní seriál s názvem Přátelé. Během několika sezón se z něj stal jeden z nejoblíbenějších televizních seriálů všech dob. Seriál skončil po deseti letech, když byl na vrcholu a fanoušky měl po celém světě. Dodnes se vysílají reprízy tohoto seriálu, a tak se všechny věkové skupiny diváků mohou znovu a znovu bavit nad příhodami jeho šesti hlavních hrdinů. Jednou z hlavních postav je Chandler Muriel Bing. Chandler žije několik let v bytě v New Yorku se svým nejlepším kamarádem Joeym, poté se ale přestěhuje ke své přítelkyni Monice. Chandler je vyšší, střední postavy. Světle hnědé vlasy nosí na krátko ostříhané a upravené. Jeho oči mají modrou barvu.
Pro postavu Chandlera je v tomto seriálu typický humor, který je vždy protknutý ironií a sarkasmem. Jak jednou správně Joey poznamenal, Chandler bez humoru by nebyl Chandler. Je totiž zvyklý snad každou situaci nějakou frází okomentovat. Jeho přátelé jsou na jeho humor zvyklí a berou ho tak. Chandler také občas působí praštěně, obzvlášť ve chvílích, kdy se snaží zapůsobit na nějakou ženu, taková situace často vede k nějakému trapasu. U žen nemá moc úspěch, často se srovnává s Joeym. Je na něm znát, že si někdy příliš nevěří. Chandler je také přátelský a celkem dobře se seznamuje, přestože nebudí vždy nejlepší první dojem. Nakonec si ale většinu lidí získá svým humorem. Chandler se také hrozně rád baví, věčně vymýšlí s Joeym nové hry. Chandler rozhodně nepatří mezi nejstatečnější muže, hlavně ho děsí představa závazků. V takových chvílích se jeho hlas změní a on mluví jako holka. Chandler také rád pomáhá přátelům, přestože jeho rady třeba nejsou vždy nejlepší, tak se snaží. Bohužel ne vždy udrží tajemství, občas ho neúmyslně prozradí. Také působí dosti zženštile a ani si to neuvědomuje, zároveň neumí vzdorovat svým závislostem. Závislosti na kouření se přes veškerou snahu svých přátel nezbavil a někdy se k cigaretám také vrací.
Chandlera jeho dětství velmi ovlivnilo. Jako malý žil s oběma v rodiči v hezkém domě, vše se ale změnilo, když mu rodiče na Díkuvzdání oznámili, že se rozvádějí, protože si jeho otec našel někoho nového. Aby to nebylo pro malého chlapce málo, jeho otec si nenašel žádnou novou ženu, ale dal se dohromady s jejich sluhou. Chandler proto od té doby nenávidí oslavy Díkuvzdání a ani s rodiči nemá příliš dobrý vztah. V podstatě jejich životnímu stylu nerozumí, přestože není žádný puritán, tak má pocit, že některé věci se pro rodiče prostě nehodí. Matku má sice rád, ale stydí se za ni, protože se proslavila jako autorka romanticko-erotických knih. Všem v jeho okolí se ty knihy líbí, jemu ale nepřijde správné, aby něco takového psala jeho vlastní matka. S matkou se příliš nevídá. Ještě méně vídá otce, který začal pracovat v travesty show v Las Vegas. Za něj se snad Chandler stydí ještě více než za matku, přesto ho přijede pozvat na svou svatbu. Chandlera mrzí, že jeho otec není jako ostatní tátové, které v dětství viděl kolem sebe. Chandlerovou rodinou se pak stává jeho přítelkyně a později žena Monica. Monica je i v jejich vztahu diktátor, ale Chandlerovi to vyhovuje, často ví, jak na ní. Má ji hrozně rád a velmi ho mrzí, když zjistí, že spolu nemohou mít dítě. Nakonec se oba shodnou na adopci a jsou šťastní. S Moničinými rodiči se velmi snaží vycházet, ale jejich vztah je také plný různých trapasů, i přesto je vidět, že ho Moničini rodiče mají vcelku rádi.
Chandler má pět výborných přátel. Jeho dva nejlepší přátelé jsou Ross a Joey. S Rossem se Chandler zná už od školy a svátky také trávil v jeho rodině. Ross zná většinu jeho tajemství a zároveň zná i jeho různé trapasy. Oba jsou si vzájemně rádci i pomocníci. Ani jeden z nich není zrovna sportovní typy, ale oba jsou chytří. S Joeym se Chandler seznámil, když hledal nového spolubydlícího a hned si padli do noty. Joey je přesný opak Rosse a Chandlera, ženám se velmi líbí a využívá toho. Chandler mu to závidí, také by chtěl být takto úspěšný u žen. S Joeym si Chandler užívá více zábavy, Joey ho ale občas překvapí svoji neznalostí. Když například Joey nevěděl, kdo je to Jozef Stalin, tak mu to Chandler neprozradil, ale dělal narážky, bohužel to Joey nepochopil. I přesto spolu muži výborně vycházejí. Kromě dvou mužských přátel má Chandler také tři kamarádky Rachel, Phoebe a Monicu. S Rachel ani s Phoebe nemá tak těsný vztah jako s kluky. Přesto se všichni velmi dobře znají a pomáhají si. Obě ženy si ale o něm nemyslí, že by to byl ideální prototyp chlapa, proto je překvapí, že se do sebe Chandler s Monicou zamilují. Jsou ale za to rády, protože se ukáže, že se k sobě perfektně hodí. Monica ale není první žena, se kterou to Chandler myslel vážně. Před ní se scházel a rozcházel s Janice, kterou jeho přátelé nesnášeli pro její chování, humor i pištivý hlas. Dá se říci, že i Janice byla Chandlerovou závislostí, ke které se stále vracel, dokud ho Monica ze závislosti nevyléčila.
Chandler žil většinu svého života v New Yorku stejně jako jeho přátelé a působil zde spokojeně. Bylo zde vše, co si přál. Navíc zde žije velká řádka žen, takže doufal, že má šanci si nějakou ženu najít. I když se dá dohromady s Monicou jsou v New Yorku spokojení. Přesto oba vědí, že by si jednou přáli žít někdy na předměstí a tam společně vychovávat děti. Když děti získají, hledají tedy vhodný dům, který také najdou mimo New York, i když je mrzí, že musí město opustit. Chandler má tedy město rád, ale šťastný umí být i jinde.
Co Chandler dělá za práci je pro jeho přátele řadu let obrovská záhada. Vědí, že pracuje s čísly, ale přesně práci nedokáží pojmenovat. To v podstatě ničemu nevadí, protože Chandlera analýza dat vlastně vůbec nebaví. Vždy tuto práci chtěl dělat jen přechodně, ale tak nějak u ní zůstal. Na chvíli se jí rozhodl opustit, ale když mu zvýšili plat, tak se vrátil. Z práce, která ho nebavila a nudila, dokázal odejít, až když musel začít pracovat v Chicagu a nebyl s Monicou doma. Pak chvíli zjišťoval, co by ho bavilo a co by mohl dělat. Nakonec našel své uplatnění v reklamě. To byl vždy jeho sen.
Chandler zas tak moc zájmů nemá. Většinu času tráví s přáteli v kavárně. V podstatě tam všech šest přátel tráví většinu dne. Chandler není sportovní typ, takže rozhodně nechodí pravidelně cvičit. Vlastně necvičí vůbec (pokud nemusí zhubnout), sportu se celkem vyhýbá. Ale někdy zajde s Rossem na tenis, nebo si s přáteli zahrát do parku ragby, případně společně vyrazí na hory lyžovat. Často si také zahrají stolní fotbálek, který má Chandler doma. Chandler také rád sleduje televizi, hlavně Pobřežní hlídku, kterou oba s Joeym milují. Jeden čas také s Joeym vlastnili kachně a kuře a oba se o ně vzorově starali.
Je jasné, že pro Chandlera je životně důležitý humor, považuje se také za „mistra vtipu“ a velmi ho mrzí, když někdo tuhle jeho pozici ohrozí, nebo ho za tak vtipného nepovažuje. Chandler ví, že nic jiného nemá, není krasavec, svalovec, lamač dívčích srdcí, ani není tím nejchytřejším. Nikdy by ale nikomu úmyslně neublížil a jeho přátelé jsou pro něj vším. Od začátku je jasné, že není jednoduché být Chandlerem Bingem. Neměl jednoduché dětství, pro jeho občas zženštilé způsoby se mu lidé posmívají, ani jeho jméno nemá patřičný zvuk. Vždyť nikdo slavný se nejmenoval Chandler, natož Bing. Přesto se Chandler nevzdává, a i když se občas polituje, tak pak „nahodí“ humor a jde dál.
Každý, kdo někdy sledoval seriál Přátelé, si tam našel nějakého svého oblíbence. Pro velkou řadu diváků je to právě Chandler, který si obdivovatele získal svým vtipným a zároveň milým humorem, dokázal je vždy pobavit svou snahou působit mužně a nezženštile. Chandler zároveň inspiruje, přestože už není nejmladší, zkusí se probojovat skrz mladší uchazeče k vysněné práci v reklamě, také přes velké neúspěchy u žen získá nakonec takovou manželku, kterou by mu mohla řada mužů závidět. Přestože může Chandler působit jako smolař, tak má vlastně velikou kliku. A právě proto, že i přes různé problémy jeho postava působí v seriálu velmi pozitivně, je Chandler Muriel Bing i mým nejoblíbenějším seriálovým hrdinou a jsem si jistá, že se to jen tak nezmění. Neumím si představit lépe vymyšlenou postavu plnou humoru a zároveň ve všem ostatním zcela průměrnou.

Detail odstavce: Charakteristika postavy: Chandler Bing
Zdroj: Charakteristika
Zveřejněno: 26.2.2017

CHARAKTERISTIKA

Charakteristika literární postavy: Harry Potter

Osnova

1. Seznámení s Harrym Potterem
2. Harryho vlastnosti
3. Harryho rodina
4. Harryho přátelé a nepřátelé
5. Harryho vztah ke kouzelnickému světu
6. Harry a škola
7. Harryho zájmy a schopnosti
8. Jak se Harry vnímá
9. Dojmy z Harryho Pottera

Příběh J. K. Rowlingové o mladém kouzelníkovi je známý po celém světě. Harry Potter se stal oblíbeným literárním i filmovým hrdinou. Jeho fanoušky nejsou jen děti, ale řadu příznivců má i mezi dospělými, kteří na jeho příbězích vyrůstali. I pro mě jeho osudy patří k těm příběhům, na něž budu těžko zapomínat. Harry James Potter se narodil dne 31. července roku 1980 v Godrikově dole. Jeho příběh sice začíná smrtí jeho rodičů, ale hlavní události v jeho životě nastanou, až když nastoupí na kouzelnickou školu. Harry je štíhlé, nepříliš vysoké postavy. Jeho tmavé, husté a věčně rozježené vlasy schovávají jizvu ve tvaru blesku, kterou má na čele. Pod nepříliš moderními brýlemi se ukrývají zelené oči, jejichž barvou se velmi podobá své matce.
Harry od dětství vyrůstá v nekouzelnickém prostředí u příbuzných, kteří se mu příliš nevěnují, a proto je prvních jedenáct let velmi osamělý. Nemá se komu svěřit se svými trápeními, a ani jeho problémy nikoho nezajímají. Až ve škole najde přátele, kterým se může svěřovat, s čímž ale může mít někdy problémy. Nakonec svým dvěma nejlepším přátelům zcela důvěřuje, přestože někdy o nich zapochybuje. Když mu například o prvních letních prázdninách nepřichází od Rona a Hermiony žádná pošta, tak se domnívá, že na něj zapomněli. Přátelé jsou pro Harryho velmi důležití, a tak je pro ně ochotný udělat vše, dokonce klidně riskuje i svůj život. Harry je také velmi odvážný a smělý, jen tak se něčeho nezalekne, a i když cítí strach, tak ho dokáže překonat. Neváhá se postavit zlu, když cítí, že je to správné. Jak se ukáže ve třetím díle Harry Potter a vězeň z Azkabanu, nejvíce se právě bojí toho, že bude mít strach. Přestože v některých chvílích působí Harry nesměle, například když se snaží oslovit dívku, která se mu velmi líbí, je zároveň také velmi přátelský. S přáteli, obzvláště s Ronem, se někdy chová jako správný puberťák a je velmi veselý. Oba chlapci třeba neváhají si domácí úkoly na hodinu jasnovidectví vymýšlet. Že má Harry rád humor, je jasné už z toho, že podporuje Ronovy bratry Freda a George v tom, aby si otevřeli obchod s žertovnými předměty. Dokonce jim na to dá peníze. Harry rozhodně není lakomý, v době kdy netušil nic o kouzelnickém světě, žádné peníze neměl a domníval se, že je jenom chudý sirotek. Až později se dovídá, že je vlastně bohatý, ale nijak svých peněz nezneužívá, naopak by se o ně rád rozdělil s Ronovou rodinou, ale ví, že by to nikdy nepřijali. Harry patří k chytrým žákům, i když výrazný vliv má na to jeho kamarádka Hermiona, která ho do dělání úkolů musí téměř někdy nutit. Harry má ale pro některé předměty bezpochyby nadání. Naopak pokud ho něco ve škole nebaví, tak se příliš nesnaží, se v tomto předmětu zlepšit. Harry je ve světě kouzelníků velmi známý proto, že se ho pokusil zabít zlý kouzelník lord Voldemort, Harry ale jeho útok přežil. Právě tahle sláva se Harrymu nelíbí, nepovažuje se za výjimečného a není rád, když ho někdo obdivuje. Pozornost ostatních nese velmi těžce, není totiž vůbec namyšlený. Zároveň si také uvědomuje, jak moc je sláva vrtkavá, v jednu chvíli ho v novinách chválí a v další ho považují za blázna. Harry nemá ale jen samé dobré stránky, stejně jako jeho otec je často namočen v různých průšvizích, a také bývá dost výbušný. Když například zjistí, že on musel celé léto strávit doma sám u Dursleyových, aniž by věděl o tom, co se děje v kouzelnickém světě, rozčílí se a nespravedlivě vynadá Ronovi i Hermioně. Stejně vybuchne i ve chvíli, kdy mu profesor Snape ve vzteku prozradí, že jeho otec ve škole ubližoval některým žákům. Harry je po celou dobu vůči tomuto profesorovi velmi nedůvěřivý, jak se ukáže v závěru neoprávněně.
Harrymu rodiče James a Lilly umřeli, když byl velmi malý. Oba se za něj obětovali, když se ho snažili chránit, aby ho lord Voldemort nezabil. Lilly zemřít nemusela, ale odmítla Voldemortovi ustoupit. Harry si rodiče příliš nepamatoval, což je logické. V prvním ročníku je ale spatřil v zrcadle z Erisedu, které odráží to, co si člověk nejvíce přeje. Harry si přál být se svými rodiči, a tak je v něm spatřil. Na konci prvního ročníku také dostal od Hagrida album s fotkami jeho rodičů, které Hagrid získal od jejich přátel. Harry tak měl na ně alespoň nějakou památku. Ve chvílích, kdy se setkal s mozkomory často slýchal hlasy svých rodičů těsně před jejich smrtí. To byl také jeden z důvodů, proč se mozkomorů bál a zároveň ale toužil ty hlasy znovu slyšet. Rodiče mu velmi chyběli, přesto byl na ně pyšný a doufal, že nezemřeli zbytečně. Těžko se také vyrovnával s tím, že jeho otec nebyl tak dokonalý, jak si ho představoval. Když zjistil, že se James na škole nechoval hezky ke Snapovi, tak ho to ranilo. Za rodinu Harry také považoval i nejlepší přátelé jeho rodičů Siriuse Blacka a Remuse Lupina. To jasně ukazuje, jak byl jeho rodinný život do té doby bezútěšný, když se během chvíle upnul k cizím lidem. Po smrti rodičů vyrůstal u tety Petunie a strýce Vernona Dursleyových, kteří se ho sice ujali, ale odmítli ho přijmout za svého syna. Chovali se k němu, jako k velké přítěži, což Harry těžce nesl, obvzlášť když viděl jejich bezbřehou a velmi nekritickou lásku k jeho bratranci Dudleymu. Harry cítil, že teta Petunie ho nenávidí a cítí k němu odpor, jen netušil proč. Až v pozdějších letech zjistil, že je to proto, že jí připomíná její sestru, na kterou žárlila. Strýc Vernon ho prostě nemá rád, považuje ho za divného pošuka, kterému by nejvíce prospělo, kdyby z něj to kouzlení vymlátil. Jejich vztah se vlastně nezmění. K určitým změnám ale dojde ve vztahu Harryho a Dudleyho. Dudley se vždy vyžíval v psychickém a fyzickém týrání Harryho, ale v závěru se ukáže, že měl vlastně Harryho svým způsobem rád a považoval ho za člena rodiny. Dudley byl také jediný, kdo se s Harrym neváhal rozloučit. Nedá se říct, že by Harry své příbuzné nenáviděl, jen nejspíš litoval toho, že ho nikdy nepřijali.
Nefunkční vztahy s Dursleyovými mu zcela nahrazovala jeho přátelství. Jeho nejlepším přítelem byl Ron Weasley, díky kterému Harry poznal, co to je mít velkou rodinu. Harry si celou rodinu Weasleyových zamiloval, Ronova matka dávala Harrymu stejnou lásku jako svým vlastním dětem. Harry tak poprvé zjistil, jaké to je, když ho lidé kolem něj milují, a proto rád trávil čas u nich doma. Ronovu mladší sestru Ginny bral zpočátku jako sestru, to se ale změnilo, když Ginny dospěla. Zamiloval se do ní, dokonce na ni žárlil, když chodila s jinými chlapci. Naopak mnoho lidí čekalo, že Harry si vezme svou nejlepší kamarádku Hermionu Grangerovou. S ní ho ale pojilo jen pravé přátelství a jeho respekt k jejím schopnostem a hlavně vědomostem, které je často vytáhly z průšvihů. Harryho neformovala ale jen jeho přátelství, vliv na něj samozřejmě měla i jeho nepřátelství. Jeho největším školním nepřítelem byl asi Draco Malfoy a jeho rodina. Draca Harry nedokázal ani respektovat, pohrdal jím, protože Draco byl v podstatě srab, který se často schovával za peníze a moc svých rodičů. Harry musel často čelit Dracovým záludnostem, nikdy nebyl ale mstivý.
Harryho charakter ovlivňovalo i přátelství s hajným Hagridem, Harry byl pro Hagrida ochotný udělat cokoliv, i riskovat svůj život, aby ho dostal z vězení Azkaban. Zároveň ho bránil před posměšky jiných žáků. Na Harryho měl bezesporu vliv také ředitel školy Brumbál, který měl v Harryho schopnosti neochvějnou důvěru, což občas vzbuzovalo v Harrym obavy, domníval se, že je jen průměrný žák a není tak výjimečný, jak se Brumbál domníval. V neposlední řadě je tu také profesor Snape, který v Harrym vzbuzoval vztek, odpor a zároveň respekt. Vždycky musel Harry ocenit, že se ho Snape pokusil několikrát zachránit, i přesto ale neměl tohoto profesora rád. Nakonec si ale Snape získal svým hrdinstvím Harryho obdiv a úctu. Harryho největším nepřítelem je bezpochyby Tom Raddle, v kouzelnickém světě známý jako lord Voldemort, jeho rozhodnutí zabít Harryho jako nemluvně určilo vývoj Harryho života. Jen díky Voldemortovi Harry přišel o rodiče, stal se slavným a ochotným položit svůj život na ochranu světa před Voldemortem.
Harry se o kouzelnickém světě dozvěděl až v den jedenáctých narozenin. Do té doby před ním Dursleyovi tajili jeho původ i existenci kouzel. Také ho za každou zmínku o magii trestali, i když Harry nevěděl proč. Harry lehce zapadl do kouzelnického světa, přestože ho spousta věcí udivovala. První kontakt se světem kouzel mu zprostředkoval Hagrid, který ho tam také vzal. Po druhé si už Harry musel poradit sám, když se vydal na vlak do školy v Bradavicích. V této situaci si plně uvědomoval, jak mu chybí přítomnost jeho kouzelnických rodičů, kteří by ho doprovázeli. Také ho trápilo, že ho všichni kouzelníci znají, těžko se s tím vyrovnával. Harry si svět kouzel zamiloval, miloval školu v Bradavicích se všemi jejími kouzly a duchy. Nejraději by tam trávil celý rok a mrzelo ho, že musí jezdit na letní prázdniny domů. Také si oblíbil vesnici Prasinky, kterou studenti vyšších ročníků navštěvovali. V rámci trestu navštívil i Zakázaný les, který v něm vzbuzoval respekt i obavu. Věděl, že tam žijí různá stvoření, a ne všechna že jsou bezpečná.
Harryho škola byla rozdělena do čtyř kolejí. Tři koleje spolu bez problému spolupracovali, ale Zmijozel se od nich velmi odlišoval. Harry se hned od příchodu do školy obával, že v této koleji skončí a měl obrovskou radost, když Moudrý klobouk rozhodl pro Nebelvír. Přesto měl ale Harry jisté pochybnosti o svém zařazení. Harry byl jako student stejný jako absolutní většina bradavických studentů. Některé předměty měl rád, některé ho nebavily a jiné nesnášel. Velmi si oblíbil předmět obrana proti černé magii, bohužel ale neměl příliš štěstí na dobré učitele. I přesto projevil pro tento předmět mimořádné nadání, což se projevilo i tím, že byl schopný vykouzlit fyzického patrona a čelit mozkomorům. Předmět dějiny čar a kouzel považoval za velmi nudný, což nejspíš bylo i způsobeno tím, že ho vyučoval duch, který přednášel velmi monotónně. Předmět jasnovidectví neměl vůbec rád, protože profesorka Trelawneyová mu často ráda věštila krutou smrt. Navíc měl silné podezření, že věštit vůbec neumí. Nejvíce ale Harry nenáviděl hodiny lektvarů, které učil profesor Snape, jenž ho měl často za cíl. Navíc tyto hodiny míval spolu se zmijozelskými studenty, které neměl rád. Škola byla ale pro Harryho důležitá, protože si přál stát se bystrozorem a na to musel mít ty nejlepší výsledky. I přesto, když se musel rozhodnout, jestli bude pokračovat ve studiu nebo se vydá hledat viteály, aby zachránil svět, tak si zvolil záchranu světa.
Mezi Harryho největší vášeň patřila hra famfrpál. Přestože o ní do příchodu do Bradavic neslyšel, projevil se v něm velký talent, který pravděpodobně podědil po svém otci. To bylo něco, co Harryho k otci přibližovalo. Harry ve hře působil jako chytač kvůli své šikovnosti a malému vzrůstu. Přestože měl ve hře několikrát smůlu, byl považován za výborného hráče. Harry miloval také svou sovu Hedviku, kterou dostal jako dárek. Rád také navštěvoval Prasinky a to i v době, kdy to neměl povolené. Rád se také potuloval po škole ve svém neviditelném plášti, nebo navštěvoval Hagrida. Harry byl výborný kouzelník, který v pátém díle Harry Potter a Fénixův řád vedl také skupinku studentů zvanou Brumbálova armáda k učení kouzel z obrany proti černé magii. Harry se projevil jako dobrý učitel. Harry kouzelnické schopnosti se také ukázali, v turnaji tří kouzelníků a při boji se Smrtijedy na ministerstvu kouzel. Harryho velkou schopností, kterou se tajil, bylo, že dokázal mluvit s hady. Tuto schopnost na něj omylem přenesl lord Voldemort. Přestože příběhy o Harry Potterovi se odehrávají v jeho teenegerovském věku, tak až do čtrnácti let Harry o dívky neprojevoval příliš velký zájem. Až pak se zamiloval do Cho Changové a pak do Ginny Weasleyové.
Nejspíš tím že vyrůstal mimo svět kouzel a nevěděl tedy o své slávě, se z Harryho nestal namyšlený náfuka. Naopak se často podceňoval a obával se, že očekávání lidí zklame, a že si jejich chválu nezaslouží, vždyť přece nic nedokázal. Byl jen malé dítě, kterého zachránila láska jeho matky. Postupně si ale svoji slávu zasloužil dalšími skutky, které dokazovaly, jak moc je statečný. Ani ve škole se nepovažoval za extra dobrého žáka, naopak vzhlížel k Hermioně a trochu jí její dobré výsledky záviděl. Stejně tak záviděl kamarádovi Ronovi jeho rodinu. On sám neměl nikdy pocit, že je lepší než ostatní, naopak si často dobře uvědomoval, že mu vždy někdo pomohl, když to potřeboval. Harry věděl jen, že si nepřeje, aby kvůli němu ještě někdo umřel jako jeho rodiče, a proto se byl vždy ochotný obětovat.
Příběhy Harryho Pottera jsou plné ideálů, stejně jako jejich hlavní hrdina. Postava Harryho Pottera získala mnoho příznivců právě proto, že pojednává v podstatě o obyčejně vypadajícím chlapci, který není žádný krasavec, ani svalovec, který dokáže neobyčejné věci. Zároveň je to člověk plný lásky a ochoty bojovat za druhé. Jeho postava často vzbuzuje ve čtenářích soucit právě svým osudem. Ztratil rodiče a vyrůstal v rodině, kde o něj nikdo nestál. Pak se na něj usměje štěstí a může z této rodiny odejít do světa, kde nachází to, co mu celou dobu chybělo, přátelé a novou rodinu. Nic ale není úplně dokonalé. A ani Harry Potter ne, i on má své chyby, působí někdy až moc posedle svou rodinou, také je k rodičům zpočátku až příliš nekritický, občas je ve svém hodnocení lidí nespravedlivý. Ale právě tyto zápory dodávají Harry Potterovi trochu reálnosti, vždyť co by to bylo za hrdinu, který by byl zcela dokonalý. Je fajn, že je to někdo, kdo má své vady, ať už to je nedokonalý vzhled, problémové chování ve škole, nebo i podceňování se. Harry Potter není mou nejoblíbenější postavou z jeho příběhů, ale rozhodně musím uznat, že něco na tom „Chlapci, který přežil“ je...

Autor: Mgr. Jitka Musilová

Detail odstavce: Charakteristika literární postavy: Harry Potter
Zdroj: Charakteristika
Zveřejněno: 26.2.2017

BOHUMIL HRABAL

Díla

V jeho díle je patrný odraz autobiografičnosti – hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou zručností a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách se projevují i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí – bylo přeloženo do více než 28 jazyků.

  • Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, které vyšly jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů
  • Skřivánek na niti, 1959 – připraveno k vydání, které se neuskutečnilo
  • Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
  • Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli Hrabal nazýval osobité vypravěče, kteří se navenek zdají obhroublí, ale milují život zvláštním způsobem – v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
  • Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
  • Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmována – film Ostře sledované vlaky (1966) byl oceněn Oscarem v roce 1968
  • Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 – v roce 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, film však okamžitě putoval „do trezoru“
  • Kopretina, 1965
  • Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
  • Bohumil Hrabal uvádí..., 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
  • Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
  • Morytáty a legendy, 1968
  • Domácí úkoly, 1970
  • Poupata, 1970 – básně a povídky, náklad byl zničen již ve skladech
  • Městečko u vody – vzpomínková trilogie:
  • Postřižiny, 1976 – próza
  • Krasosmutnění, 1979 – povídky
  • Harlekýnovy milióny, 1981 – próza
  • Slavnosti sněženek, 1978 – povídky
  • Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
  • Každý den zázrak, 1979 – povídky
  • Něžný barbar, 1981 (v Čechách až 1991)
  • Kluby poezie, 1981
  • Obsluhoval jsem anglického krále, 1971 (1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989) – zfilmováno roku 2006
  • Domácí úkoly z pilnosti, 1982
  • Listování ve stínech grafických listů, 1983
  • Domácí úkoly z poetiky, 1984
  • Hovory lidí, 1984 – povídky
  • Život bez smokingu, 1986 – povídky
  • Vita nuova, 1986 – trilogie vyprávějící o Hrabalovi samém, jeho ženě a jejich přátelích z období života v Praze, a to očima spisovatelovy ženy (psáno ich-formou v ženském rodě)
  • Proluky, 1987 (v Čechách až v roce 1991)
  • Svatby v domě, 1987 (v Čechách až 1991) – autobiografická próza
  • Knížka pro Robinsony (a taky pro Pátky), 1987 – povídky (společně s O. Pavlem a K. Poláčkem)
  • Můj svět, 1988 – povídky
  • Příliš hlučná samota, 1989
  • Kličky na kapesníku, 1989
  • Bílý koníček, Rukopis, Fiktivní korespondence, 1989
  • Chcete vidět zlatou Prahu?, 1989 – výbor z povídek, editor Jaromír Pelc
  • Tři novely, 1989 – obsahuje Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Obsluhoval jsem anglického krále
  • Kouzelná flétna, 1989 (vydáno 1990)
  • Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi, 1990
  • Kdo jsem, 1990
  • Krajiny Bohumila Hrabala, 1990
  • Totální strachy, 1990
  • Listopadový uragán, 1990
  • Schizofrenické evangelium, 1990 – povídky
  • Ponorné říčky, 1990
  • Růžový kavalír, 1991
  • Ztracená ulička, 1991 – poezie z roku 1948
  • Básnění, 1991
  • Slavná Vantochova legenda, 1991
  • Židovský svícen, 1991
  • Atomová mašina značky PERKEO, 1991 – povídky
  • Jarmilka, 1992
  • Hrabal, 1992 – obsahuje Něžný barbar, Příliš hlučná samota, Městečko, kde se zastavil čas
  • Večerníčky pro Cassia, 1993
  • Happy end, 1993 – novela
  • Hořící vajgly v uchu, 1993
  • Inaugurace a vnitřní monolog, 1993
  • I balóny mohou vzlétnout, 1993 – eseje, úvahy
  • A havran krák už Nikdykrát, 1993 – úvahy
  • Česká republiko, dobrý den, 1993 – úvahy, eseje
  • Pábení, 1993
  • Rukověť pábitelského učně, 1993 – povídky
  • Kafkárna, 1994 – obsahuje Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Toto město je ve společné péči obyvatel, Morytáty a legendy, Etudy
  • Obrazy v hlubině času, 1994 – obsahuje Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar
  • Texty, 1994 – úvahy
  • Hlučná samota, 1994
  • Nymfy v důchodu, 1994
  • Pražské pavlačové anekdoty, 1994 – anekdoty, mikropovídky
  • Dopisy Dubence, 1995 (tetralogie) – proud vzpomínek propojený filozofickými úvahami a politickými komentáři
  • Naivní fuga, 1995
  • Pojízdná zpovědnice, 1996
  • Ze zápisníku zapisovatele, 1996
  • Bibliografie, dodatky, rejstříky, 1997
  • Setkání, 2008 – povídky
  • Povídky, črty a hovory, 2015 – povídky
  • Křehký dluh (Hrabal spisy 1), 2017 – lyrika a existenciální texty období před publikací první sbírky povídek
  • Skřivánek na niti (Hrabal spisy 2), 2014 – povídky z 60. let: Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Morytáty a legendy
  • Jsme jako olivy (Hrabal spisy 3), 2015 – novely: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota
  • Rukověť pábitelského učně (Hrabal spisy 4), 2016 – texty z časů normalizace: Slavnosti sněženek, Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny, Autíčko + ostatní texty 1. části 12.svazku SSBH
  • Život bez rukávů (Hrabal spisy 5), 2016 – autobiografická trilogie

Detail odstavce: Díla
Zdroj: Bohumil Hrabal
Zveřejněno: 27.3.2017